Leden 2005

Mozart a Pražané

Tomáš Krystlík

V Lidových novinách vyšel 10. 12. 2004 článek Marka Kerlese „Mozart v Praze chválil Němce, nikoli Čechy, tvrdí landsmanšaft“. Článek je příkladem falešného, implicitně nacionalistického výkladu dějin. Oč v něm šlo (uvádíme jeho plné znění prokládané komentářem):

Moji Pražané mi rozumějí. Věta, kterou pronesl slavný hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, se po více než dvou stech letech stává předmětem sporu o to, komu vlastně byla určena. Představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) tvrdí, že si Češi Mozartovu chválu pražského publika neprávem vykládají jako projev skladatelovy lásky k českému národu. Mozart totiž podle nich chválil nikoliv Čechy, ale především pražské Němce. "V 18. století v Praze žilo 77 000 obyvatel, z nich jen minimum mluvilo česky. Také Stavovské divadlo, kde se v roce 1787 konala premiéra Mozartovy opery Don Giovanni, bylo založeno hrabětem Nosticem původně jako německá scéna," tvrdí předseda SLÖ Gerhard Zheisel v rakouských novinách Sudetenpost.

T. K.: SLÖ má v uvedené přímé citaci pravdu. V nepřímé jen tehdy, použili-li v originálu Tschechen, tschechisch. Pro někoho to může znít překvapivě, ale v Mozartově době nebyla čeština ještě kodifikována, proto také česky psaných divadelních kusů bylo pramálo. Připomeňme také, že první česky psaný román Babička Boženy Němcové, byl napsán mnohem později. Protože čeština v pojmu „Čech“ a „český“ je oproti němčině nedokonale rozlišující jazyk, musejí nastoupit vysvětlující opisy, což redakce LN zanedbala. Učiňme tak za ní. Do vytvoření republiky v roce 1918 existovali Češi mluvící německy, popřípadě jiným jazykem a Češi mluvící česky. Po roce 1918 se německy hovořící s československým národem neztotožnili, což mělo své důvody, které zde nebudeme rozebírat. Územně daný Čech je v němčině Böhme (na řeči nezáleží) a Čech definovaný českým jazykem Tscheche. Zde bychom mohli skončit, protože je neoddiskutovatelnou skutečností, že národ český daný jazykem (Tschechen) v Mozartově době neexistoval (Herderovy představy o národě jako kmeni nebyly ještě rozšířeny) a Kerlesův článek je eo ipso nesmyslný. Klamání čtenářů Lidovými novinami je ale natolik závažné, že pokračujeme:

I když divadlo v roce 1798 koupili čeští stavové, prakticky až do roku 1920 se v něm většinou hrálo v německém jazyce a pro německé diváky.

T. K.: „Českými“ stavy nutno rozumět stavy ve smyslu zemském - „böhmisch“. V divadle se hrálo v němčině (čeština dlouho neměla dostatečnou slovní zásobu, de facto byla z většiny vytvořena jako umělý jazyk, avšak to je jiná záležitost), ale nejen pro německé diváky, protože všichni vzdělaní Češi (v jazykovém smyslu) ovládali němčinu. K uváděnému datu 1920 se chce připomenout: ...až do roku 1920, kdy nacionalističtí Češi ukradli svým spoluobčanům Stavovské divadlo bez náhrady. Český šovinismus těch dnů vedl také ke zbití manželky britského vyslance v Praze, protože na ulici nemluvila, ó jaká to smělost!, česky. Masaryk od doby zcizení Stavovského divadla (policejní zákrok proti nacionalisticky rozvášněným Čechům nebyl možný bez velkého krveprolití) do něj na protest už nikdy nevkročil a daroval německy mluvícím spoluobčanům značnou finanční částku na nové divadlo (dnešní Smetanovo, Státní opera).

Zheisel nepopírá, že byl Mozart nadšen vlídným přijetím svých děl v Praze. Tvrdí ale, že na tomto nadšení měli rozhodně největší podíl pražští Němci, a nikoliv Češi.

T. K.: V tehdejší Praze se prakticky mluvilo jen německy, obyvatelé se považovali za Čechy ve smyslu zemském, po nějaké národnostní odlišnosti na základě jazyka nebylo ještě ani vidu ani slechu. Pokud v německém originálu se vyskytuje terminus technicus „die Prager Deutschen“, tak nemá pan Zeihsel (ne Zheisel) v této větě pravdu.

"Každopádně je jisté, že tvrzení o Mozartově srdečném vztahu k českému národu, a zejména k Pražanům je třeba vysvětlit," tvrdí Zheisel. Reaguje tak na lednový koncert k 249. narozeninám Wolfganga Amadea Mozarta právě v pražském Stavovském divadle.

T. K.: Pan Zeihsel má pravdu, pokud v originálu stojí „zur tschechischen Nation“, nebo „zum tschechischen Volk“, a nemá ji, stojí-li tam „zur böhmischen Nation“ nebo „zum böhmischen Volk“. Česky v obou případech při ledabylém překladu a redigování „k českému národu“. Povinností každé redakce - i Lidových novin - je mezi těmito termíny významově rozlišovat.

Fakt, že se Češi chlubí cizím, tedy německým peřím, se přitom SLÖ snaží dokázat i v jiných případech. Například dědeček amerického senátora a prezidentského kandidáta Johna Kerryho, který se narodil v Horním Benešově na Bruntálsku, byl podle Zheisela sudetoněmeckého, nikoliv českého původu.

T. K.: Pokud by jeho rodina přežila holocaust, byla by zcela jistě z ČSR odsunuta s 30 až 50 kg majetku na osobu jako Němci. Naprosto stejně jak byli odsunuti i všichni židé navrátivší se z nacistických koncentráků, pokud se při posledním předválečném sčítání obyvatelstva nepřihlásili k českému obcovacímu jazyku. Ví to z redakce LN někdo?

"To jsou ale všechno ryzí spekulace. Z dnešního pohledu je opravdu těžké určovat, kdo se v dobách Rakouska-Uherska a němčiny jako úředního jazyka považoval na českém území za ryzího Němce a kdo naopak za ryzího Čecha," říká českobudějovický historik Ivo Hajn.

T. K.: Tvrzení pana Hajna je pravdivé, leč v kontextu článku jde zřejmě o pokus zeslabit přežívající český nacionalismus. Státní útvar Rakousko-Uhersko vznikl až dlouho po Mozartově smrti.

Mezi známé české osobnosti, které si přivlastňují jak Češi, tak sudetští Němci patří například zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, slavný hudební skladatel Gustav Mahler, malíři Oskar Kokoschka a Egon Schiele, spisovatelé Franz Werfel, Franz Kafka, Max Brod, ale i jeden z nejslavnějších automobilových konstruktérů, liberecký rodák Ferdinand Porsche.

T. K.: Porsche se narodil ve Vratislavicích, pan Kerles zapomněl na Friedricha (Bedřicha) Smetanu, který neznal česky a musel se česky teprve učit, a na takový, ehm, menší lapsus (z dnešního hlediska) spojený se slavnou operou Libuše - libreto se muselo narychlo překládat z němčiny do češtiny. Němci považují Smetanu za skladatele německé jazykové oblasti. Ke Konradu Henleinovi jako polovičnímu Čechu (jazykově) se Češi jaksi nehlásí, ani pan Kerles navzdory všem jím výše vyjmenovaným, kteří byli jazykově Němci. Uctívají Tomáše Masaryka, který byl - podle jazykového pojetí národa - napůl Němec a napůl Slovák.

V němčině lze jednoznačně rozlišit a rozlišuje se, pokud je některá osobnost označována jako "českého původu" nebo "původem z Česka". Na druhé straně ovšem podle historiků platí, že hodnotit národnost pouze podle jazyka může být zavádějící. V 19. století se mnozí lidé, kteří mluvili převážně německy, přesto pokládali za Čechy.

T. K.: Poslední věta, aby dávala smysl, by měla obsahovat místo „Češi“ „Böhmen“, nebo se to musí vysvětlujícím způsobem opsat. Výklad dějin, spočívající převážně na národních mýtech než na faktech (zmíněný článek z takových mýtů vychází), odsouvá Čechy na úroveň srbského šovinismu s následkem, že svět je dílem nebere vážně, dílem se na ně dívá skrz prsty. Dlouhodobě se nelze historií prolhávat. Češi si to neuvědomují. Jak by také mohli, když první začali překrucovat dějiny Palacký s Masarykem a čeští historikové dějiny falšují a nepříjemná fakta zamlčují dodnes.