Leden 2005

Ukrajinská vzpoura pokračuje, ještě však není vyhráno

Roman Kupchinsky

Velké a úžasné změny, které se odehrávaly v posledních dvou týdnech na Ukrajině, kde miliony dříve apatických lidí vyšly do ulic kvůli zfalšování prezidentských voleb, nakonec přinesly vítězství opozici. Ukrajinský nejvyšší soud v pátek nařídil zopakovat finálové zápolení mezi premiérem Viktorem Janukovyčem a opozičním předákem Viktorem Juščenkem. Stále však není úplně vyhráno.

Ještě tu je a zůstává u moci dosavadní prezident Leonid Kučma, který až dosud dělal vše možné i nemožné pro Janukovyčovo vítězství. Ještě tu je Rusko, které až dosud bez skrupulí zasahovalo do průběhu voleb. Naštěstí tu však ještě jsou i demonstranti v ulicích ukrajinských měst a na nich bude vposledku záležet nejvíc.

Proč není rozhodnuto

Druhé kolo voleb se bude opakovat 26. prosince. Jestliže se ho Janukovyč odmítne zúčastnit, musel by opoziční předák Juščenko, k němuž se vztahují naděje demonstrujících Ukrajinců, k platnému zvolení získat (podle současného zákona) 50 % hlasů plus jeden navíc. Proto Viktor Juščenko zůstává opatrný a zatím neposlal demonstranty domů ani neodvolal blokádu vládních budov.

Podle jakých zpráv bude možné poznat, zda se situace na Ukrajině vyvíjí k lepšímu? K orientaci může v příštích dnech posloužit několik bodů, jež by opozice – po zkušenosti s minulými podvody – potřebovala prosadit:

1. Přimět Kučmu, aby odvolal Janukovyče z premiérské funkce, jak ho k tomu vyzval ukrajinský parlament. Tím by se zaručilo, že Janukovyč nezneužije státní aparát během tří týdnů zbývajících do opakování voleb.

2. Získat kontrolu nad samotnými volbami. Vznikne nová ústřední volební komise, protože proti jejím dosavadním členům se rozběhlo trestní řízení (jeden člen například před nejvyšším soudem dosvědčil, jak bylo zfalšováno kolem jednoho milionu volebních lístků). Kučma ji možná bude chtít obsadit svými lidmi.

3. Zabránit agitaci státní televize. Nejvyšší soud se ve verdiktu zmínil i o neférově jednostranném zpravodajství o volbách. Jak se budou státem ovládaná média chovat nyní, je obtížné předvídat, rozhodně však sehrají významnou roli.

Vedle toho tu bude ovšem i nekontrolovatelný vliv Ruska. Tamní média budou patrně agitovat proti ukrajinské opozici, neboť z ruského pohledu jde o věc národního zájmu. Taková je realita, do níž se Evropa probudila na přelomu listopadu a prosince 2004: na její východní hranici vládne „Putinova doktrína“, podle níž mají mít bývalé země Sovětského svazu jen omezenou svrchovanost.

Jaký zájem má Rusko

Putinova doktrína byla nejlépe vyjádřena loni v říjnu na tiskové konferenci v Jekatěrinburgu, za účasti německého kancléře Gerharda Schrödera. Ruský ministr obrany tehdy oznámil, že jeho země si vyhrazuje právo na vojenskou intervenci kdekoli ve Společenství nezávislých států (sdružuje většinu zemí bývalého SSSR), pokud některý spor nepůjde řešit jednáním. Vladimir Putin při téže příležitosti dodal, že Rusko přebírá garanci za sovětské plynovody směřující na Západ, a to „i v případech, kdy část rozvodného systému je už za hranicí Ruska“.

Právě přes Ukrajinu proudí ruský plyn do střední a západní Evropy. Z jeho prodeje se financuje podstatná část ruského státního rozpočtu. Vedle toho lze pohrůžku zastavením dodávek využívat k vydírání Evropanů – plyn je hlavní důvod ruského angažmá v ukrajinských volbách.

Vladimir Putin nechce opakovat Leninovu a Stalinovu taktiku a začlenit Ukrajinu do Ruské federace. Úplně mu stačí, když v ní získá ochotný vazalský stát, ekonomicky i politicky závislý na Rusku. Putinovi je nejspíš jedno, zda se ruština stane druhým úředním jazykem Ukrajiny, nechce měnit hranice ani zakázat Ukrajincům vlastní armádu. Ovšem pod podmínkou, že budou klíčová rozhodnutí konzultovat v Kremlu (jako za Kučmy). Proto chce zabránit ukrajinské integraci do NATO a Evropské unie.

Z tohoto pohledu je povzbudivá zpráva, že se tyto ruské plány nyní zadrhávají. Minulý čtvrtek například Leonid Kučma a Vladimir Putin na setkání v Moskvě oznámili, že trvají na vypsání úplně nových voleb a že si nepřejí pouhé opakování druhého kola. Důvod? Snižující se šance jejich kandidáta Janukovyče od chvíle, kdy podpořil volání po autonomii východních oblastí Ukrajiny (své volební bašty), což rozbouřilo veřejné mínění v celé zemi a vyvolalo nepříznivou reakci obchodní a politické elity. Nejvyšší soud ale Kučmovu a Putinovu přání nevyhověl.

Na čem dalším se oba muži v Moskvě dohodli, už zůstalo veřejnosti skryto. Komentátoři mluví o možnosti, že Kučma požádal Putina o pomoc, kdyby musel z Ukrajiny uprchnout.

Autonomie: falešná hrozba

Možnost vyhlášení autonomie je nebezpečným vedlejším produktem ukrajinských voleb. Přesto se zdá, že to nakonec nebude tak horké. S největší pravděpodobností se Ukrajina nerozdělí na východní a západní. O autonomii mluví samosprávy dvou oblastí, Doněcké a Luganské. Obě jsou významně závislé na uhelném průmyslu, který je základem jejich existence, bohatství i politického vlivu. Jelikož uhelný průmysl, stejně jako na Západě, rychle ztrácí ziskovost, musejí obě oblasti do značné míry spoléhat na dotace z Kyjeva. Právě na tom postavil Janukovyč část své kampaně.

Opozice v čele s Juščenkem byla před volbami osočena, že chce zavřít doly a zastavit dotační penězovod. To by mělo pochopitelně přímý dopad na velká hornická měst, zavíraly by se zde školy i nemocnice, tisíce lidí by přišly o práci. Strachu místních obyvatel nyní zneužili místní vůdci, aby řečmi o autonomii vydírali celou Ukrajinu. Není náhoda, že většina volebních podvodů se odehrála právě v těchto dvou regionech. A není náhoda, že před nástupem do funkce premiéra byl Janukovyč gubernátorem Doněcké oblasti.

Jen se ozvalo slovo „autonomie“, ruští politici se začali předhánět v cestách na východ Ukrajiny. Například moskevský starosta Jurij Lužkov, který nedávno sklidil kritiku za své vměšování do voleb v gruzínské oblasti Abcházie, se objevil na zasedání zastupitelů v severodoněckém regionu a ujišťoval, že autonomie by měla plnou podporu. Jenže představa izolovaných mikroregionů, v nichž by vládly zdiskreditované místní klany, není pro voliče zrovna lákavá. Autonomie proto nezískává větší podporu.

Tenčící se klub samovládců

Ukrajinská krize se dostává do finále a zatím je nemožné odhadovat výsledek. Nelze zapomínat, že Kučma a Putin si nepřáli zopakování druhého kola a dali by přednost vypsání nových voleb. Už se objevil i kandidát, který by vystřídal zdiskreditovaného Janukovyče – bývalý manažer jeho volební kampaně a guvernér centrální banky (obě funkce zastával současně) Serhij Tyhipko.

Deset let Kučmovy vlády ukázalo, že pokud organizovaný zločin proroste do vedení státu, udělá všechno možné, aby se udržel při moci. A to není žurnalistická nadsázka: bývalý člen Kučmovy ochranky, jistý Mykola Melnyčenko, po svém útěku na Západ zveřejnil tajně pořízené nahrávky Kučmových rozhovorů z roku 1999. Jde o stovky hodin konverzace, během nichž se prezident Ukrajiny domlouvá na chystané vraždě nepohodlného novináře, na úplatcích, na odposlouchávání opozice, na zneužívání státních peněz… (Ač se to málo ví, zásluhu na odhalení skandálu má i Česká republika: právě zde se Melnyčenko ukrýval, když po něm v roce 2001 pátrala ukrajinská tajná služba.)

Nebýt Melnyčenka, neprobíhala by dnes pravděpodobně na Ukrajině žádná „oranžová revoluce“; alespoň ne v tak mohutném rozsahu, s milionovými demonstracemi. To je třeba stále připomínat: v nynějších volbách Ukrajinci hlasovali proti zkorumpované vládě a vlivu zločineckých klanů.

Je výmluvné, kdo kromě prezidenta Putina gratuloval Janukovyčovi k zfalšovanému vítězství – Čína, Bělorusko, Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán. Všichni tito členové tenčícího se klubu autokratických, utlačovatelských režimů si toužebně přejí, aby Ukrajina zůstala mezi nimi. Navzdory přání Putina, Kučmy, Evropské unie či Spojených států ale leží rozhodnutí na ulicích Ukrajiny. Pokud demonstranti vytrvají v odporu, mohou dosáhnout svého cíle – pádu Kučmova režimu.

(Respekt, www.respekt.cz)