Leden 2005

Studená válka o Ukrajinu

Jan Maksymiuk

Těm statisícům demonstrantů, kteří minulý týden vyšli do ulic Kyjeva a dalších ukrajinských měst protestovat proti oznámeným výsledkům prezidentských voleb, jen pramálo záleželo na tom, že jeden kandidát je „prozápadní“ a druhý „proruský“. Oranžové vlajky, čelenky i stužky na klopách – taková byla volební barva opozice – vytáhli proto, že jejich kandidát Viktor Juščenko slíbil odstavit od moci kriminální klany a zlepšit život obyčejných Ukrajinců. Napjatá situace kolem ukrajinských voleb začala přerůstat v novou studenou válku mezi Západem a Ruskem. Je to dramatický vývoj. Přesto Západ nesmí hodit Ukrajinu přes palubu ani s „proruským“ vedením. A Rusko nemá důvod se obávat „prozápadního“ Juščenka.

V rukou soudu

Původně to na Ukrajině měla být volba mezi politickou kontinuitou, již reprezentoval premiér Viktor Janukovyč, a změnou, jakou sliboval jeho vyzývatel. Vývoj však nezadržitelně směřoval ke geopolitickému rozhodnutí. Jak ukrajinské „kriminální klany“, tak sám Janukovyč pocházejí z východní části země, jež má tradičně hluboké vazby na Rusko. Mnoho západních politiků neskrývaně podporovalo jeho oponenta Juščenka. Žádný div, že i ruský prezident Putin osobně zajel na Ukrajinu před každým z obou volebních kol. Reakce Západu přišla ve čtvrtek 25. listopadu, kdy USA a Evropská unie odmítly údajné volební vítězství Janukovyče uznat.

Dá se z volebního klinče ještě vyváznout? Ano, dá – za předpokladu, že Kreml nebude odstupujícího prezidenta Leonida Kučmu podněcovat k potlačení „oranžové revoluce“ silou. Příležitost k smírnému řešení otevřel ukrajinský Nejvyšší soud, když pozastavil oficiální vyhlášení výsledků, dokud neprošetří Juščenkovy stížnosti (má se tak stát v pondělí 29. listopadu). Je možné, že soud prohlásí v některých okrscích volby za neplatné a nařídí nové přepočítání hlasů. To by podle opozice takřka jistě přineslo porážku vlády. Juščenko tvrdí, že volební komise přiřkly jeho konkurentovi protizákonně více než 3 miliony hlasů na východě a na jihu země, především v Luganské a Doněcké oblasti. Přitom podle ústřední volební komise rozdíl mezi oběma kandidáty činí 870 tisíc hlasů. Bez ohledu na verdikt soudu existuje i možnost, že po politické dohodě mezi oběma tábory bude druhé kolo prohlášeno za neplatné a někdy v příštím půlroce se bude opakovat. Řešení silou se – alespoň zatím – naštěstí nezdá reálné. Pro Ukrajinu by to byl vůbec nejhorší možný scénář, v němž by se stala ohniskem nové konfrontace mezi Západem a Ruskem.

Putinova špatná sázka

Země je hluboce rozdělena vedví – politicky, ekonomicky, jazykově, kulturně. Má-li Ukrajina přežít jako jeden stát, nemůže si zvolit Rusko proti Západu, ani opačně. Musí si vybrat obojí, jakkoli to zní schizofrenně. Ruský prezident Putin a jeho administrativa špatně vyhodnotili situaci ve dvou důležitých bodech. Za prvé, zjevně neočekávali, že Ukrajinci v takové míře zaplaví ulice na Juščenkovu podporu. Za druhé, Kreml přecenil ohrožení ruských zájmů, jaké by způsobil Juščenkův nástup do prezidentského úřadu. Ve funkci premiéra v letech 1999–2001 Viktor Juščenko zastavil pokles v rusko-ukrajinském vzájemném obchodu a ukončil nejvážnější problém ve vzájemných vztazích – totiž zlodějské odčerpávání ruského plynu, proudícího do Evropy skrz ukrajinské plynovody. Otevřel také trh velkým ruským společnostem a zprůhlednil privatizace. Juščenko nikdy nehlásal protiruské postoje. Občas zaznívá jeho srovnání s gruzínským Michailem Saakašvilim, který se před rokem ujal vlády během „revoluce růží“. Saakašvili ovšem šel až na hranu ozbrojeného střetu s ruskými vojsky, když si podroboval separatistické oblasti Gruzie. Pro pragmatického Juščenka zůstává Rusko strategickým partnerem.

Tak proč Putin vsadil na jeho oponenta? Nejpravděpodobnější odpověď zní, že Kreml v Janukovyčovi vidí ideálního kandidáta pro klientelistický režim, izolovaný od Západu a závislý na „Matce Rusi“, tak jako Lukašenkovo Bělorusko. Těmto neo-imperiálním zájmům Ruska vyhovoval Janukovyč, slibující zastavit další snahy o vstup do NATO a EU, zavést ruštinu jako druhý oficiální jazyk či dvojí občanství.

Není přitom jisté, zda by ruská sázka na Janukovyče vyšla. Jeho plány týkající se občanství či státního jazyka by si žádaly změnu ústavy, což by byl obtížný úkol i za běžných podmínek, natož při oslabeném mandátu. S rezervou by bylo třeba brát také jeho slib, že se postará o obchodní zájmy ruských firem. Takzvaný „doněcký klan“, jejž Janukovyč reprezentuje, má svérázné metody byznysu. Letos jeho kabinet zprivatizoval krivorožský metalurgický kombinát (největší v zemi) do rukou Janukovyčových politických a obchodních partnerů, Rinata Achmetova z Doněcka a Viktora Pinčuka – zetě prezidenta Kučmy. To vše za sumu více než dvakrát nižší, než byla nabídka ruských a západních firem.

Bez ohledu na to, kdo se na Ukrajině ujme vlády, Západ by neměl nechat Ukrajinu sklouznout do postsovětské Eurasie. Pokud by se stal prezidentem Juščenko, bude potřebovat velkorysou pomoc – a nejen finanční –, aby ukázal, že orientace na Západ má smysl. Ale Západ by neměl rezignovat ani v případě, že se k moci dostane Janukovyč. Prozápadní voliči na Ukrajině by se neměli cítit zrazeni a opuštěni.

(Respekt, www.respekt.cz)