Leden 2005

Česká republika - země úsměvů?

Emanuel Mandler

Předseda dozorčí rady Škoda Auto a šéf Českého svazu ledního hokeje se obrátil na soud kvůli tomu, že na seznamech ministerstva vnitra, zveřejněných loni na jaře, se jeho jméno objevilo mezi konfidenty Státní bezpečnosti (StB). A Městský soud v Praze rozhodl, že Vratislav Kulhánek opravdu agentem československé Státní bezpečnosti nebyl.

Podle soudkyně Městského soudu se podezření že by Vratislav Kulhánek vědomě spolupracoval s StB, nepodařilo prokázat. Ze zprávy ČTK jsme se dozvěděli, že dochované záznamy obsažené ve spise si pracovníci StB vymýšleli a předávané informace údajně opisovali z podnikového časopisu. To řekl obhájce Vratislava Kulhánka.

ČTK uvádí okolnost, kterou beztak víme, a to že "stejně jako Kulhánek považuje svou evidenci za neoprávněnou řada lidí, kteří podali na ministerstvo vnitra žaloby." Je to potěšitelné. Jednak i po patnácti letech po listopadu 1989 stále platí, že spolupráce s komunistickou StB je skvrnou na cti každého občana. A dále je potěšitelné, že význační funkcionáři se ocitli v záznamech StB v důsledku neopatrnosti této politické policie. Množí se žaloby proti ministerstvu vnitra za to, že uvádí o údajných spolupracovnících StB nepravdivé informace. Zvláště v případě významných osobností kultury a funkcionářů. Je to dobré, protože půjde-li to tak dál, zjistí se, že s StB spolupracovali pouze nevýznamní plebejci, žádná opravdová osobnost.

Bez znalosti detailních fakt nemohou být vzneseny pochybnosti o jednotlivých osobách (například nyní o Vratislavu Kulhánkovi). Je třeba vzít vážně rozhodnutí soudu. Co ovšem na celé věci zaráží, je stoupající počet případů, kdy StB si vymýšlela, lhala, počínala si ledabyle. Opravdu byla politická policie minulého režimu tak nespolehlivá? Dodejme, že to znamená nespolehlivá sama vůči sobě. Pro sebe, nikoli pro ČTK nebo ČST zpracovávala dokumenty a opatřovala je krycími jmény.

Jak to vlastně je? Měli by se k tomu vyjádřit lidé, kteří měli s StB co do činění. Shodou okolností jsem jeden z nich. Několikrát mne estébáci přemlouvali, abych s nimi spolupracoval, ale nic jsem jim nepodepsal a v žádných jejich seznamech nejsem zanesen. Neuvádím to proto, abych se vychloubal, ostatně ne vždy jsem se choval logicky a statečně. A vím, že bylo mnoho případů významnějších, případů lidí, kteří se v takových situacích chovali k StB opravdu odvážně (a ti také nejsou v seznamech). StB byla skutečná a všemi mastmi mazaná politická policie. Dbala o to, aby své záznamy měla v pořádku. Samozřejmě že i jí se mohla vloudit do záznamu chyba. Myslím ale, že to musela být hodně velká náhoda.

Opakuji, že tím ani trochu nechci problematizovat rozhodnutí pražského městského soudu, že Vratislav Kulhánek vědomě nespolupracoval s StB. To se týká rovněž mnoha dalších individuálních případů a soudních rozhodnutí. Něco však za problematické považuji. A to ono rostoucí množství případů, kdy StB pracovala tak ledabyle, že se tolik řádných občanů dostalo na její seznamy právě pro estébáckou ledabylost.

Pokud jde o to, stává se z České republiky země úsměvů. Jak si to přeje pan prezident, všichni jsme vlastně také oběťmi. Otázka je čeho.