Leden 2005

Oba moji prezidenti. Václav Havel - Václav Klaus (Část 4 - dokončení)

Emanuel Mandler

NOVÝ STÁT

Transformace - zvláštní pojetí české politiky

Transformace společnosti nebo ekonomiky?

Kvapné řešení složitých otázek transformace

Dnes jsme si už natolik zvykli na špatné řešení, že nás řešení samozřejmé ani nenapadne. Tehdy, v roce 1990 to bylo jiné. Nikdo nevěděl, jaká má být nová společnost, kromě toho, že se jako vždy neustále hovořilo o demokracii. Mluvení ale z autokratické společnosti novou společnost neudělá; jako obvykle v takových situacích záleželo na špičkových politicích a odbornících, co dokáží vymyslet, vyprojektovat a udělat. Ten, kdo se snažil uvažovat o budoucnosti, měl dosti dlouho hodně mlhavé představy, zvláště když vycházelo najevo, že listopadový převrat proběhl nepříliš korektním způsobem. Kdo věděl, co se vlastně chystá?

Prohlášení Čalfovy vlády po prvních volbách hovořilo o hospodářské transformaci a o žádné jiné. Jen nepatrná menšina politicky samostatně uvažujících lidí si myslela, že transformace ekonomiky se může odehrávat pouze v souvislosti s transformací ostatních oblastí života společnosti. Kdyby se jich ovšem tehdy někdo zeptal, jak má transformace v jejich pojetí vypadat, jistě by je uvedl do rozpaků; něco takového se nedalo vymyslet bez štábu odborníků. Nicméně přece jen s odstupem doby dojdeme k několika zásadám, které již tehdy mohly sloužit jako základ solidního transformačního procesu.

Především to, že má-li být Československo prosperující zemí, musí se změnit z unitárního státu ve stát spolkového typu, že monopoly v hospodářství i v politice je třeba co nejrychleji zneškodnit a odstranit, že reformy v hospodářství se mají dít v souladu s reformami v sociální oblasti, že je nezbytné vytvoření zcela nové stranické struktury.

A dále, že pro nový demokratický stát je nezbytná úzká a co nejvšestrannější spolupráce se sousedními státy, že se musí uskutečnit přeměna „totalitní“ armády v armádu demokratického státu a se sudetskými Němci že má stát navazovat krok po kroku kontakt a spolupráci.

Jistě i tehdy, kdy vše bylo méně jasné než dnes, bylo možno vymyslet několik podobných zásad a to by pro začátek stačilo. Pro transformaci společnosti pak bylo zapotřebí vytvořit limity a pravidla; pokud se exekutiva soustředí na

hospodářskou transformaci, musí ekonomika tím spíš mít nejen určité prostředky, ale právě také limity a pravidla. A exekutiva i legislativa se na hospodářskou transformaci od počátku soustředily.

Brzy se ukázalo, že u nás měla ekonomická transformace základní prostředky dvojího druhu: privatizaci a restituce. O mamutích podnicích vytvořených na základě znárodňovacích dekretů se sice zpočátku vedl spor (a není divu, byl to obrovský problém), nakonec si je ale stát velmi rád podržel. Byly součástí tzv. bankovního socialismu, kdy banky ze státních peněz kryly hrozivé výdaje velkých podniků, takže hospodářství stagnovalo, ale vláda se nemusela vyrovnávat s nezaměstnaností. Dnes nelze bez jistého znepokojení číst to, co Václav Klaus psal o plné zaměstnanosti v roce 1969:

Jedním z nejcitlivějších míst, v němž i dobrá politika zasahuje ekonomiku, je otázka plné zaměstnanosti.(…) Musíme si …uvědomit, že je to cíl neuvěřitelně obtížný a že k jeho dosažení potřebujeme především dokonale fungující ekonomický systém s promyšlenou státní ekonomickou intervencí. (…)

Trváme-li na požadavku plné zaměstnanosti, existují dvě možná řešení. První je velmi obtížné a pokoušejí se o ně s větším či menším úspěchem (to znamená s občasnou mírnou nezaměstnaností nebo mírnou inflací) vyspělé západní ekonomiky. Je také založeno na požadavku plné zaměstnanosti, dosti značná autonomnost ekonomického systému však znemožňuje, aby byl tento požadavek politiky pokládán za samozřejmost. Souběžně s tím je nutno provádět rozsáhlé zásahy do trhu práce, cílevědomě přeškolovat a přemisťovat tisíce pracovníků, zavádět velmi složitou důchodovou politiku a indikativní, nepřímé plánování, důsledně respektovat trh (zboží, práce i kapitálu). Proto jsou nezbytnou podmínkou vhodné fiskální a měnové zásahy (ovšem za předpokladu, že podniky a podnikatelé se chovají racionálně), prostě plná zaměstnanost je doprovázena a vlastně umožňována velmi složitým mechanismem koordinování soukromé a veřejné aktivity – většinou za mírného růstu cen. Důležité je zejména to, že o plnou zaměstnanost se usiluje.

Druhé řešení je zdánlivě jednoduché: socialistické země se nepokoušejí ani o zpružnění a větší adaptabilnost ekonomiky, ani se nesnaží vyvarovat se úzkých míst, ani neusilují o zvýšení mobility na trhu práce… (Tvář č. 3 1969)

Řešení, které naše vláda, to znamená Klausova vláda zvolila, bylo, zdá se, bližší řešení „socialistickému“. Místo rozsáhlých zásahů do trhu práce, přeškolování tisíců pracovníků, zavádění složité důchodové politiky (!) a dalších akcí posloužila vládě privatizace a restituce. Restituce pak obdržela osudovou hranici 25. února 1948. Vše, co bylo konfiskováno před tímto datem, nemohlo být navráceno.

Tato hranice byla pro českou politiku logická a důležitá. Byla tu již zmínka o tom, že vytyčovala hranici mezi zavrženíhodným komunistickým režimem a údajně demokratickým poválečným režimem. Ekonomické zákony a pravidla znamenaly do značné míry limity politického a duchovního života společnosti.

Vše před 25. únorem bylo podle našeho zákonodárství v pořádku. Nikdo se nestaral o to (prezidenti teprve ne), zda snad celý předúnorový československý stát nebyl postaven na neúnosných základech. Nebylo třeba složitých úvah k pochopení, že to byla doba tragická, vždyť vznik socialistického Československa, to znamená počátek poválečné revoluce (1945-1946), si vyžádal mnohem víc obětí než celé období vlády komunistů.

Transformace existující totalitní společnosti po listopadu 1989 navázala na poválečnou revoluci, a přitom realitu té doby nijak nereflektovala. V době, kdy se před českou společností otevíralo obrovské pole svobody, nevzala oficiální politika v úvahu ani okolnost, že Československo tak, jak bylo obnoveno po válce, bylo zcela v područí Sovětského svazu, že vláda Národní fronty zakázala politickou a do značné míry i kulturní opozici. V materiálních i duchovních strukturách se tyto okolnosti projevují dodnes, a to v mnoha směrech, způsobem ne vždy znatelným, ale takřka vždy s nemilými důsledky.

Co se týče hospodářství, není dodnes zcela jasné, jak vlastně transformace probíhala, co se vlastně Václavu Klausovi zdařilo a co ne. Nedalo příliš práce, aby člověk v březnu 1997 viděl celou situaci dosti černě:

Milníky transformace

…Největší nebezpečí vládě nehrozí od opozice, ale zevnitř. Koalice hovoří o nutnosti urychlit transformaci, nedokáže však pojmenovat, co transformace je. Pokusme se jí vypomoci. Podle faktů - nikoli podle hezkých řečí - sestávala transformace z těchto tří fází:

1. Prvotní akumulace kapitálu. Šlo o to nashromáždit v republice - v bankách, privatizovaných podnicích, v obchodě - co největší množství kapitálu. Za tím účelem musela legislativa i exekutiva maximálně přivřít oči, neboť ekonomika údajně potřebovala jakýkoli kapitál, nejen „čistý“, ale také od podvodníků, mafiánů apod. Peníze měl očistit trh, který se začal vytvářet, a morálka trhu. Další peníze měl stát získat (a získal) nepřímo: restrikcemi nákladů ve vědě, zdravotnictví a dalších nelukrativních oborech. Kumulující se kapitál měl pomoci při

2. rozběhnutí kol národního hospodářství. Výtěžky průmyslu, vedeného neviditelnou rukou trhu, měly všeobecně zvýšit životní úroveň obyvatelstva i příjmy státu a umožnit započetí transformace gigantů i dosud zaostávajících odvětví (zemědělství, doprava, zdravotnictví, bydlení atd.).

3. Doladění transformace na základě akumulovaného kapitálu, jehož bude tolik, že vláda pokryje svými rozhodnutími dosud koncepčně nezpracované prvky.

Je-li tomu tak (a o tom přetěžko pochybovat), pak transformace skončila více méně v první etapě, protože akumulovaný kapitál se při své pouti národním hospodářstvím mírně řečeno rychle rozplynul. Chyběla pravidla a přísný dohled, takže kola národního hospodářství se roztočila na velmi malé obrátky. Zásadní chyba byla v tom, že se transformace neuskutečňovala na základě poučené politické rozvahy, nýbrž učebnicových pouček liberální ekonomie. Dnes však jde o postup transformace až v druhém plánu, především jde o narůstající hospodářskou krizi, spojenou s krizí politickou. Její řešení je nezbytné a teprve na tomto základě lze hovořit a pomýšlet na novou koncepci toho, co zbývá „transformovat“.

Transformace podle školských pouček už nás stála mnohé a mnohé miliardy, naši „pravici“ pak důvěru nesčetných poctivých lidí. Kdyby měla pokračovat, překročilo by takové počínání únosnou mez. Vládní koalice však v této situaci postupuje iracionálně: podle podnětu ODA se vydala na zrychlené pokračování v transformaci, a to na pokračování tvrdé, učebnicově pravicové. To je cesta do propasti, v transformaci, tak jak jsme ji začali, už pokračovat nelze, tento sen se rozplynul. Narůstající krizi pak není možné řešit jinak než jako celek, vždyť jednotlivé její problémy jsou dokonale propleteny. A nelze počítat s přehnaně dobrou vůlí nejen na straně odborů, ale ani běžného „muže z ulice“. …Společnost bude v blízké budoucnosti určitě hodně doplácet na nezbytná opatření k urovnání krizových disproporcí a zažehnání sociálních a politických konfliktů. Jak však doplácet co nejméně, co nejrovnoměrněji a co nejméně bolestně? Nedokáže-li vláda tyto a další neodkladné problémy řešit, bude jí vášnivá rétorika zaměřená proti opozici a odborům spíš ke škodě než k užitku.

(E.M. 28. března 1997, MF)

Jaký máme kapitalismus?

Máme kapitalismus moderní nebo mafiánský?

Považujme za nepochybné, že se hospodářská transformace v postkomunistickém období nemůže vyhnout obrovským potížím a zápletkám kriminálního rázu. Už to samo musí vést k mnoha konfliktům.

Ekonomové nebyli co do směru hospodářské transformace jednotni, nicméně transformace se nemohla obejít bez jednotného řízení. Václav Klaus byl předsedou vlády, a tedy ji řídil. Ale byl tu ještě také prezident. Václav Havel měl úplně jiné představy než Václav Klaus a už dávno, hned po sarajevském atentátu ostře kritizoval český kapitalismus jako mafiánský. Přirozeně, že nešlo jen o termín, ale o povahu českého hospodářství.

Také proto tehdejší polemika mezi našimi vysokými ústavními činiteli o tom, zda je u nás mafiánský kapitalismus, nebo zda tento pojem nás všechny uráží (Václav Klaus), ne zcela odpovídala realitě. Prostým uvažováním dojdeme k závěru, že mafiánství (činnost řízená organizovanými asociálními klany) není tím hlavním, co kdy charakterizovalo naše hospodářství. Vzniká pochopitelně otázka, co tedy charakterizovalo náš postkomunistický hospodářský život („kapitalismus“), o němž jsme již v devadesátých letech věděli či tušili, že má dost daleko do normálnosti.

Přitom není třeba chodit příliš daleko. Nejlépe přece vyjadřuje charakter našeho kapitalismu ono adjektivum širokého významu „postkomunistický“. Ne že by se u nás v hospodářství během patnácti let nic nedělo, ale v mnoha hlavních charakteristikách – nejen hospodářských – máme ještě patnáct let po listopadu 1989 v podstatě to, co komunisté zanechali. Zanechali zemi přeindustrializovanou a to těžkým průmyslem, přičemž chybí společenská vůle k tomu, aby se v patřičné míře rozvinulo předávání a zpracování informací.

České hospodářství bylo neúnosně dlouho závislé na bankovním sektoru, vedeném čtyřmi (polo)státními bankami.Ty půjčovaly gigantickým i méně gigantickým podnikům se zastaralou strukturou, zastaralým výrobním programem i managementem, což všechno se už dlouhá léta před našima očima řítí k zemi. Posléze se největší banky zprivatizovaly, některé mamutí podniky přišly na buben a jiné se vzchopily. Rezidua z komunistického období přetrvávají dál. Právě v této době jsme svědky toho, jak se vládnoucí sociální demokracie snažila protlačit parlamentem špatnou reformu a jak opozice se snažila (špatně a marně) jí zabránit.

Pravda je, že z toho, co bylo řečeno, ještě nevyplývá, jak tento nynější kapitalismus nově pojmenovat. Jenomže z doby reálného socialismu pocházejí také mnohá další rezidua týkající se hospodářství, tentokrát v psychice společnosti. Jsou dnes, v době rozkladu sociálního státu v celé Evropě, dobře známy požadavky, které s těmito původně socialistickými nároky úzce souvisejí: nároky na sociální péči, na nepříliš kvalitní, ale levné léčení, na stoprocentní zaměstnanost (!) i na levné zásobování zcela základními potravinami. Byly - a zůstaly návyky. Jsou méně viditelné a o to jsou zákeřnější. Všichni jsme navykli na všelijaké monopoly všeho druhu, KSČ počínaje a samoobsluhou Pramenu konče.

V hospodářství monopoly dokonale brzdí vytvoření konkurenčního prostředí, takže politika českého demokratického státu, která rovněž od počátku přála monopolům (ČEZ, Telekom, Chemapol), nebyla příliš potěšitelná. Přitom sílu monopolů bylo možno podlomit v bezprostředně polistopadové době. Málo tomu ovšem přála základní personální politika nových mocenských a politických struktur, které nejen ve vysoké politice (Marián Čalfa), ale doslova ve všech oblastech života společnosti podporovaly výhodné mocenské umístění aktivistů reálného socialismu. Nicméně přiznejme si, že to by ještě samo o sobě nemohlo postačit k tak obrovskému stupni tunelování hospodářských subjektů, jak to doslova všichni vidíme už pěkně dlouho.

Přerod ze země, v níž bylo všechno cizí

Otázka moci a Václav Klaus

Právě předpoklady tunelování (v širším měřítku rozkrádání) vznikaly a rozvíjely se již za čtyřicetileté vlády komunistů. Dokonce i na rozdíl od sousedních zemí došly u nás majetkové konfiskace za socialismu tak daleko, že lidem zbyl jako vlastnictví „osobní majetek“ (nanejvýš rodinný domek). Posléze tedy žilo obyvatelstvo v zemi, kde bylo všechno cizí. Když režim chtěl za husákovské normalizace s obyvatelstvem vyjít, dělal to mimo jiné osvědčeným a pohodlným způsobem přivřených očí: pokud si kdo něco ukradne a není to příliš vidět, je vše v pořádku. Režim si na všeobecné rozkrádání zvykl, my ostatní také. Po listopadovém převratu bylo nutně zapotřebí nějak „opravit“ především vztah jednotlivců k vlastnictví, ale politické instituce byly zřejmě ještě natolik v zajetí minulosti, že se o tuto tak důležitou otázku staraly hodně málo. To jistě souviselo s tím, že česká politika nebyla schopna přiznat uloupení – a do značné míry i zpustošení – německého majetku. Majetek nebyl a vlastně dodnes není dostatečně chráněn, takže – řečeno s jistou nadsázkou – v raném stadiu vývoje našeho kapitalismu se kapitál neakumuloval, nýbrž rozléval kamsi mimo kontrolu.

Protože se to všechno odehrávalo v období vlády Klausových kabinetů, získal tehdy (vzpomene dnes na to někdo?) Václav Klaus pověst člověka, který všechno zavinil. Tehdy čtenář většiny komentářů a obšírnějších zpráv dospíval k zjištění, že Klaus používá jednotlivé ekonomické poučky, teze a návody na řešení situace výlučně účelově, jak se mu to po politické stránce hodí. Že si vůbec nemyslí to, co říká a kdyby se mu hodilo hovořit opačně, snadno by své soudy oděl do ekonomického hávu.

Možná, že dnes, kdy je Václav Klas prezidentem, není takové usuzování docela od věci. Ale tenkrát to, že se stal jedním z hlavních zakladatelů bankovního socialismu, vyplývalo především z jedné jediné tužby, z úsilí Václava Klause, ODS a vládní garnitury nepustit moc z rukou. Proto také nebylo možno podnikat příliš riskantní kroky a opatření. K tomu je třeba připočíst celkové přecenění ekonomické oblasti, jak jsme již o tom hovořili, nedostatek kritické zpětné vazby a Klausovu neschopnost přiznat nedokonalost či neúspěch toho, co vymyslel nebo udělal.

Vraťme se však k tomu, proč bychom se měli dokonce i dnes, čtrnáct let po pádu reálného socialismu, vyhýbat termínu postkomunistický kapitalismus? Dosud máme skoro ještě všechno kolem sebe postkomunistické. Není to veselé, ale už toto pojmenování obsahuje naději. Naději v tom smyslu, že když nám to nebude zcela lhostejné, bude toho, co zbývá z panství komunistů, čím dál tím méně, kdežto prvků nového, pozitivního, čím dál víc. A to, doufejme, bude platit i o „kapitalismu“.

Opustili jsme pokračující transformaci reálně socialistického molocha v demokratický stát v době, kdy pokračovala víceméně bez koncepce. Na jaře 2001 jsem o nedostatku pochopení, co transformace vlastně je, napsal:

Česká transformace - byla nebyla?

V rozruchu způsobeném oslavami výročí ODS poněkud ustoupil do pozadí spor Václava Klause s křesťanskými církvemi a jejími příslušníky o charakteru naší společnosti. Oč v tomto sporu jde, je všeobecně známo: proti Klausovu pojetí svobodného trhu jako základu svobody individua stojí výtky ze strany církví, že česká politika omezila transformaci na ekonomickou dimenzi a podcenila její dimenzi morální.

Nynější oživení tohoto starého sporu víc než cokoli jiného ukazuje na základní povahu české transformace: částečnost. Vždyť i církve a věřící jsou s Václavem Klausem na jedné lodi v tom, že v případě transformace české společnosti šlo o transformaci ekonomickou. Kritikové pouze tvrdí, že jí chyběla (nebo byla podstatně podceněna) morální dimenze. Podstatná však je jiná věc. Transformace společnosti na základě transformace státu se konala jen částečně, protože velké a důležité oblasti společenského provozu byly ponechány spontánnímu vývoji. Václava Klause, ODS a jejich vládu nikdy nenapadlo, že transformace ekonomiky musí vést k závažným deformacím, není-li součástí transformace celého státu.

Do značné míry „staré“ řízení v oblasti, v níž se státní „transformace“ stýká s ekonomickou obstarávala bankovní sféra. Na základě tří dekretů prezidenta republiky byly v roce 1945 zestátněny velké a důležité podniky; jeden z těchto dekretů zestátnil všechny banky. Vládu ani nenapadlo banky alespoň privatizovat, potřebovala zejména nástroje k udržení velkých a krachujících státních podniků. V důsledku toho, že banky byly zestátněny již v roce 1945, rovněž nepodléhaly restitucím a jejich ne-transformace byla součástí tzv. české cesty.

Celkem vzato ne snad že bychom neprošli transformací. Byla to však transformace hodně částečná a je to na ní vidět.

(E.M. 23. 4. 2001)

Neustále zdůrazňuji částečnost české transformace, jako by to byla jakási má utkvělá myšlenka. Proč na to ještě nikdo nepřišel?

Přišel, a to hned roku 1990, kdy 2. a 9. března ve slovenském „Literárnom týždeníku“ vyšel článek pěti autorů (A. M. Húska, M. D. Plachtinský, I. Tirpák, I. Laluha H. Kočtúch) s názvem „ Návrh koncepcie česko-slovenské federácie v podmienkach tržného mechanismu“. Podle Jiřího Suka (c. d. str. 412), který vychází ze závěrů Milana Šútovce, navrhovali autoři, aby vedení trhu náleželo územním, regionálním, národním orgánům. Šlo jim o vytvoření dvou národních trhů, protože se obávali „poškození“ Slovenska. Vlastním jádrem tohoto elaborátu je návrh na vytvoření příslušné institucionální a ústavněprávní struktury tak, aby se Československo transformovalo ve volnou česko-slovenskou federaci. Měla to být federace jak po stránce politické, tak ekonomické. Vlastní ekonomické pravomoci by podléhaly národním vládám, a ty zase českému a slovenskému parlamentu. Slovenská a česká národní rada měly být komorami federálního shromáždění. Podle dohodnutých pravidel by do federálního rozpočtu přispívaly obě republiky.

Pojednávám tu o tomto návrhu vlastně až z třetí ruky a nepřísluší mi jej hodnotit. Je však pozoruhodné, že autoři si byli vědomi základních celkových souvislostí hospodářské a politické transformace. Byli zřejmě jediní a málo na jejich prvenství mění okolnost, že jim šlo hlavně o co největší samostatnost Slovenska – ostatně je otázka, zda taková samostatnost nebyla už po roce 1989 i v českém zájmu. Česká transformace se vydala cestou kupónové privatizace, doplněné tzv. malou privatizací, a zůstala zcela částečná – pouze hospodářská.

Měla však ještě jeden charakteristický rys. Přebírala alespoň část něčeho, co už tu bylo. ODS vznikla jako pokračování Občanského fóra. Je proto třeba brát vážně myšlenku, že koncept transformace, tak jak se u nás dělala, byl volným a modifikovaným pokračováním nepolitické politiky "jinými prostředky". Hovoří pro to podobnost obou. Občanské fórum zavrhlo politické prostředky vázané na politické strany a přitom usilovalo o to stát se zcela dominantní politickou stranou. Klausovo (ODS - vládní) pojetí transformace je však také založeno na vytvoření koncepce fiktivně politické. V ní "pragmatismus" a neviditelná ruka nahradily cílevědomé politické uvažování a jednání; jen z něho však může vycházet transformační pojetí, má-li být reálné a pozitivní.

Vládní pojetí bylo líbivé, a to také tím, čím navazovalo na předcházející období. Tehdy, tedy před listopadem 1989, jsme měli reálný socialismus. Po něm zbyly vládě České republiky jisté reálně socialisticky organizované oblasti společenského života (zdravotnictví, doprava, školství, důchodová péče, bytová politika), a to v obrovském rozsahu. Tato rezidua činila novou sociální politiku těžkou a riskantní. A tak byly tyto oblasti už v období Klausovy transformační vlády z transformace "vyňaty". Až do doby, kdy obtíže přerostly únosnou mez, byla právě tato jednoduchá, laciná a sebevražedná transformační nečinnost sociální politiky velmi populární, protože vycházela vstříc navyklému socialistickému způsobu života většiny z nás. Vyjádříme-li tuto skutečnost méně diplomaticky, řekneme, že faktickou součástí transformační koncepce bylo navázání na reálně socialistickou sociální politiku.

Prvky minulosti v české transformaci

Ovlivnění pokvětnovými normami i Občanským fórem

Jsou tyto rysy naší transformační koncepce příliš "černé"? Transformační koncepce je bohužel ještě "přičerněna" tím, čím navázala na dobu, která samovládě komunistů předcházela. Zvláštní zákon odsuzující komunistický režim od 25. února 1945, potvrzuje de facto, ale jednoznačně, že předchozí režim byl legální, v pořádku. Právě tak restituční zákon považuje vše, co bylo konfiskováno podle revolučního zákonodárství (do 28. října 1945, šířeji pak až do 25. února 1948) za legální a platné. Polistopadová politika převzala do našeho právního řádu pokvětnové revoluční zákonné akty, takže například privatizace, jeden z klíčových bodů ekonomické transformace, probíhá při současné platnosti dekretů prezidenta republiky a zákonů na ně navazujících.

Existuje tedy značné množství prvků, které čerpá transformační koncepce Václava Klause z minulosti. Znatelně ji ovlivnila anarchistická politika OF; ekonomická transformace v tomto pojetí není částí celkové politické koncepce, protože politika jako taková vymizela. Na tomto základě ekonomická transformace přijímala a přejímala - také z minulosti - ideje, postupy i dílčí cíle víceméně živelně. Což neznamená popření skutečnosti, že nepochybně obsahovala mnohé prvky racionální. Avšak na minulost si musíme dávat pozor. Občanské fórum si to neuvědomovalo. A není se čemu divit, že množství občanů to dnes vidí podobně jako čtenářka, která se vyjádřila pomocí internetového chatu:

Dagmar Karschová (vedoucí České koordinační kanceláře v Ansbachu, bytem v Čechách a v Německu).

Jmenuji se Dagmar Karschová a přicházím z České republiky. Chtěla bych to všechno vysvětlit velice krátce. Ve zmatku, kdy byli brutálně vyhnáni sudetští Němci v roce 1945 a 1946, přišel v roce 1948 komunistický puč. Mysleli jsme, že to přejde. Bohužel komunisti drželi zemi v tom neřádstvu. Potom co se uchopili moci, bylo všechno zkonfiskováno řemesla, zemědělství a všechny obchody. A toto zkonfiskování trvalo až do roku 1989, do pádu komunismu. Zase jsme mysleli, že budeme mít demokracii a právní stát. Bohužel se to zase nestalo. Občané, Evropská unie, NATO, celý svět byl komunisty oklamán, protože to nebyla žádná sametová revoluce ale předání zkrachovaného komunistického režimu, zkrachovaného Československa do rukou vybraných komunistů a členů StB a to trvá dodnes. U moci jsou v České republice jejich potomci, příbuzní, přátelé, kamarádi a vládne nepotismus. Pokračování bývalého komunistického režimu nikdy nepřestalo. Tato tak zvaná nomenklatura panuje dodnes. A pro to jsou důkazy. Ty tak zvané vytunelované podniky, tyto podvodné úpadky podniků, to je všechno organizováno komunisty a členy StB. Jak hrozně to zní, tak je to pravdivé. Můžeme o tom číst v novinách. Já jsem přinesla nějaké s sebou. Prager Zeitung to píše v němčině zcela otevřeně. Musím to říci tak hrozivě, že existují seskupení komunistů a členů StB. Vím to ze své domovské obce. Starám se o podnik, u kterého došlo k podvodnému úpadku, bylo tam 28 zaměstnanců včetně mého syna a škoda je čtvrt miliardy. V České republice není možno se domoci spravedlnosti. Zkonfiskované majetky nebyly po právu vráceny. Bohužel, to je, jak to v České republice vypadá. Děkuji vám.

Po všech možných vítězstvích si málo uvědomujeme, že máme za sebou půl století autoritativních režimů. Je neprozřetelné jejich myšlenky a výsledky přijímat jinak než kriticky.

Změna české ústavy?

Vliv prezidentů na chápání české ústavy

Dovolím si na závěr této kapitoly vrátit se k tématu transformace celé společnosti, a to zejména proto, abychom si mohli všimnout transformace, která se uskutečňovala, i když si nikdo nebyl vědom toho, že to, oč v dané chvíli šlo, je právě transformační proces. Opravdu, není na první pohled zcela samozřejmé, že prezidenti ovlivňují výklad základní listiny státu a jakým způsobem to činí. Možná, že přeháním, nazývám-li to transformací, ale určitě k ní má za jistých okolností takové jednání blízko, přirozeně v celkovém pojetí, ne jen k transformaci ekonomické. Tak když Václav Havel rozpoutal koncem roku 1991 lidové tažení proti polistopadovému Federálnímu shromáždění, výklad ústavy se nezměnil. Ale nezměnil se pouze proto, že akce skončila neúspěchem. Do výkladu základní listiny státu (a později nepochybně i do jejího textu) by v případě jejího úspěchu vstoupila zvýšená pravomoc prezidenta i nenáležitý prvek přímé demokracie spočívající v možnosti ovlivňovat činy a závěry jednání parlamentu demonstracemi.

Především však existují určitá ustanovení ústavy, která jsou natolik obecná, že je možné vykládat je různým způsobem. Tak hned čl. 54, který ve svém prvním odstavci říká, že prezident republiky je hlavou státu, a v odstavci tři stanoví, že není z výkonu své funkce odpovědný. „Hlava státu“ – to může znamenat skoro všechno, takže takové ustanovení je platné podle konkrétních pravomocí a podle ustáleného obyčeje. Podle tradice první republiky znamenala hlava státu napůl monarchistickou důstojnost a to nepochybně zvětšovalo faktické pravomoci prezidenta. Václav Havel na tuto důstojnost navázal a snažil se jí až do konce svého funkčního období udržet. Nepodařilo se; důstojnost prezidentského úřadu znatelně poklesla v důsledku Havlova chatrného zdraví, ale také lidské vlastnosti, která se k prezidentskému úřadu příliš nehodí, k malému zájmu o prostého občana.

Zato udržel Václav Havel jiný, velmi důležitý atribut hlavy státu. Při všem nutkání, které ho pudilo zasahovat do vnitřní politiky, a sporech s ústavními činiteli, které v důsledku toho vznikaly, dokázal se většinou (ne vždy) udržet v hranicích svých pravomocí. Jinak řečeno celkově si uvědomoval, že existují hranice, za které nesmí zajít. Bylo by krásné, kdyby totéž bylo možno říci i o Václavu Klausovi. Uvidíme, zatím to tak nevypadá. Sotva s výkonem své funkce začal, dal Václav Klaus najevo, že nejen nemíní dbát ustálených obyčejů, ale že hodlá pro zvýšení moci svého úřadu reinterpretovat ústavou stanovené pravomoci.V rozhovoru pro Právo došel dosti daleko:

/Klaus/„…Já nemám šanci podle ústavy někoho neodvolat, ale mám šanci někoho nejmenovat“.

Otázka: Podle ústavy předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády /pozn.: čl. 68/.

Odpověď: „Já se teď nechci přít o interpretaci. Ale já tomu rozumím tak, že do odvolání nemám vůbec co mluvit, ale není pravda, že nemám co mluvit do jmenování.“

Václav Klaus se tedy nechtěl přít o interpretaci. Pochopitelně. Takové prosté výroky jako čl. 68 jsou sémanticky jednoznačné a neumožňují výklad podle libosti té či oné strany. Právě proto je okolnost, že prezident republiky se tváří, jako by mu ústava poskytovala pravomoc zasahovat v jistých případech do personálního složení vlády, dosti znepokojivá.

Podobně znepokojivý je zásah Václava Klause do onoho ustanovení, které, jak jsme řekli, se řídí ustáleným obyčejem, a to, že „ prezident je hlavou státu“. Prezident v současné době rozehrál při se Senátem o tom, jaké bude složení Ústavního soudu (pravděpodobně navázal na opačné snahy svého předchůdce), a hodně komentátorů jej podezírá, že chce po úspěšných volbách (ODS) učinit z Ústavního soudu další exekutivní instituci, přirozeně takovou, která by ho podporovala. To by byla významná „transformační“ akce.

Pokud však jde o pojem hlava státu, pak v tomto případě „ustálený obyčej“ v jistém smyslu dalece přesahuje hranice našeho státu. A to potud, že ústavní činitelé takového malého státu, jako je Česká republika, by měli usilovat o dobré (nebo pokud možno ještě lepší) vztahy se státy, jejichž geopolitické postavení je podobné. To zaprvé. A za další, že musí respektovat mocenské a velmocenské rozložení ve světě. Obojího se prezident Klaus hned na počátku svého funkčního období nedržel právě nejpevněji.

Jeho nevrlé výroky na adresu Visegrádu přinejmenším naznačují, že nynějšímu prezidentu by vyhovoval blud obdobný Malé dohodě dr. Edvarda Beneše, usilujícího o spolupráci se vzdálenými státy, které s námi nemají nic společného, a zanedbávajícího státy, s nimiž nás pojí mnohé společné zájmy. O trapné otázce sudetoněmeckých vyhnanců hovořit nebudu. A zbytečný konflikt s americkým velvyslancem poškodil vztahy České republiky s nejmocnějším státem světa. Můžeme se tvářit jak chceme svobodomyslně a demokraticky, ale naše reprezentace nesmí zapomínat na to, že Česko není právě největší a nejmocnější stát, a podle toho se také chovat.

To přece není nic patolízalského. Spíš je, řekl bych, takový závěr „pragmatický“.

Do Evropy a do světa

Rozdílné postoje našich prezidentů

Václav Klaus vidí v Evropské unii hlavně vady

Nevadí snad připomenout již citovaný hlas čtenáře Lidových novin: „Vstup do NATO? Nejdřív byl pro, pak zase proti. Ale ve skutečnosti jsme se sklouzli s proudem. Prostě tu byla vůle NATO rozšířit a Havel to nezpůsobil.“ Tento odsudek poněkud Havlovi křivdí. Jde o celou českou politiku, která „to“ nezpůsobila. Sklouzla se s proudem. Zahraniční politika nám chyběla a zdá se, že našim hlavním činitelům to dosud nevadí.

To jistě neznamená, že by se naši činitelé nevyslovovali k zahraničně politickým otázkám a nesnažili se tak vytvořit jistou koncepci. Bylo to těžké, zvláště vzhledem k Evropě a Evropské unii. Zatímco v 90. letech prezident (Václav Havel) byl příznivcem Evropské unie, Václav Klaus jako premiér i jako předseda sněmovny byl euroskeptik, a to takřka radikální.

Antievropský postoj našeho prezidenta

Velice razantní bylo vystoupení Václava Klause na bruselské konferenci o rozšíření Evropské unie 20. září 2001. Jeho věcný záběr byl, podobně jako dnes, značný: že EU omezuje reformy a demokratické procesy kandidátských zemí, vnucuje jim sjednocené zákony, regulace, ochranářství a vůbec předpisy a politiku. Václav Klaus zdůraznil, že v Evropské unii se projevuje tendence přeměnit mezivládní spolupráci "v systém s rysy nadnárodního státu", což potlačuje úlohu národních států. Ve stejné větě hovořil o RVHP, a to stojí za pozornost, i když autor sám to popíral. (Není ale asi nejlepší mu v této věci věřit; Václav Klaus i později příliš často srovnával západní liberální struktury se sovětskými, totalitními, jako by obojí spočívaly na stejné úrovni.) Přítomní prý byli "ztichlí", jelikož něco takového ještě nezažili.

Postoj Václava Klause k Evropské unii je často kritizován a jistě právem. Ale má značný počet sympatizujících. Nesnaží se předstírat, že jeho výhrady z poloviny 90. let se podstatně oslabily.

Proti Klausovi se hlavně namítá, že bychom si nejdřív měli zamést před vlastním prahem, že Evropská unie není filantropická organizace a každý stát se musí o to, co chce mít, sám přičinit. Je to pravda, stejně jako je pravda, že ne všechny Klausovy námitky (od bruselské konference se příliš nezměnily) jsou vymyšlené, že na nich vcelku "něco" je. Toto něco se soustřeďuje kolem pravomocí a funkce národního státu, tedy instituce, z níž integrace Evropy vychází a z níž postupuje kupředu. Stali jsme se členy EU jako národní stát. Přirozeně, že s postupující integrací ztrácí tato instituce na úkor Bruselu onu sílu, kterou měla v minulém století – s tím se zřejmě nedá nic dělat.

Už z této okolnosti vyplývá obtížnost evropské integrace a není zcela seriozní ji ještě ztěžovat. Václav Klaus hovoří za české politické síly, které si všímají běhu světa zejména z toho hlediska, hrozí-li jim omezení jejich moci. Pak jsou raději ochotny usilovat o změnu světa než se mu přizpůsobit. Je opravdu Evropská unie tak nedemokratická, jak tvrdí Václav Klaus? Demokracie, která není založena na pevném liberálním právním podkladu, to je nedokonalá demokracie. I když není na místě EU přeceňovat, přece jen… Kdybychom byli v 90. letech členy Evropské unie, jak by se jí asi líbilo ono stamiliardové rozkrádání a tunelování českého národního majetku?

Není pochyb, že základním postojem ke světu oněch politických kruhů, jejichž jménem hovoří Václav Klaus, je nacionalismus. "My", český národ a stát, jsme z něho vyrostli, pod různými názvy se už za Rakouska-Uherska a v Československu vyvíjely různé nacionalistické politické strany. Po 2. světové válce se sjednotily ve stranu národně socialistickou, jejíž účast byla významná v národně socialistické revoluci. Pro její přípravu i pro hlavní revolučních opatření byl zase významný despekt k západním demokraciím, jehož základem byl pocit obrovské nacionální urážky na základě jednání západních mocností v Mnichově roku 1938. K tomu je třeba připomenout, že tento pocit vedl nejen českou politiku, ale i obyvatelstvo k neracionálnímu schvalování poválečných majetkověprávních, politických i kriminálních násilností.

Logické bylo, že Československo se přitom tragicky odklonilo od Západu k Sovětskému svazu. Racionálně vzato mohl se pocit národní urážky postupně dosti zmírnit, vždyť Mnichovem západní mocnosti potrestaly především samy sebe: umožnily Hitlerovi nástup k získání mocného československého zbrojního potenciálu, který hrál v nacistické válce proti Západu nezanedbatelnou roli. Bohužel národní urážky podléhají racionálnímu uvažování mnohem méně než emocím. Také v důsledku toho Československo "ztrestalo" Západ po válce tím, že se stalo satelitním státem Sovětského svazu. A čtyřicet let všestranně zaostávalo.

Je zřejmé, že v současné době jde nejen o náš vztah k EU, ale o vztah k celému demokratickému euroamerickému světu. A z toho hlediska znamená Klausovo počínání nedobré doporučení obyvatelstvu. Doporučení, abychom se při první vhodné příležitosti – a v Evropské unii jich jistě bude dost – cítili národně uraženi. Děje se to v době, kdy už u nás funguje trestající mechanismus (proti Západu). Nejde jen o arogantnost malého státu usilujícího stát se součástí integračního evropského procesu, v neposlední řadě jde o to, abychom se, proboha, zase jednou zbytečně neurazili. Zatím je to naopak: "my", zastoupeni Václavem Klausem, urážíme Evropu.

Zapeklitá otázka státní suverenity

Václav Klaus brání suverenitu rakouského národa

Jak jsem však už uvedl, ne všechny výhrady Václava Klause je dobré brát na lehkou váhu. Jistěže náš prezident působí poněkud obstarožně, chce-li hájit naši suverenitu, kterou nikdo neohrožuje. Ale dokonce ani v Evropské unii nejsme automaticky chráněni proti zásahům do vnitřních politických záležitostí. Vraťme se ještě k době. o které jsme původně hovořili. Tehdy. v roce 2001 mohl Václav Klaus právem upozornit na možnost ohrožení naší národní suverenity.

V září toho roku se v rakouském klášteře Göttweig konalo evropské fórum. Mělo se věnovat hlavně otázkám evropské bezpečnosti, ale za účasti kancléře Schüssela a Václava Klause převážilo téma zmrazení dvoustranných vztahů evropských zemí EU s Rakouskem (málokdo si už pamatuje, oč šlo. Byl to „trest“ za účast Haiderovy Strany svobodných v rakouské vládní koalici). V souvislosti s poukazováním na nectnosti Evropské unie mohl předseda naší Poslanecké sněmovny poučit čtrnáct evropských států, že sankcemi proti Rakousku a jeho vládní koalici škodí nejvíc sobě a evropské integraci. Že je třeba dodržovat právo a podle práva státní suverenitu. Této příležitosti jak se patří využil:

"Letošní zacházení Evropské unie s Rakouskem, které je jejím členem, loňské zacházení mezinárodní komunity s Jugoslávií i poněkud zvláštní zacházení Evropské unie s aspiranty na její členství ze střední a východní Evropy jsou ze stejného soudku."

Zde nás zajímá Klausovo stanovisko k sankcím čtrnácti evropských států vůči Rakousku. Nelze mu nepřiznat, že v této záležitosti hovořil zcela logicky jak z hlediska malých států, tak evropské integrace. Mocenská agresivita, s níž se státy EU obořily na Rakousko, aby je donutily změnit vládní koalici, vytvářela pro integrovanou Evropu nebezpečný precedens, o kterém bylo zapotřebí hovořit nahlas. Však také sankce – naštěstí – dlouho nevydržely.

Vítané příležitosti, které mu poskytly protirakouské sankce, využil Václav Klaus podle vlastních slov k tomu, aby připomněl, jak zase naopak Rakousko nemá zasahovat do vnitřních záležitostí svých sousedů. Sousedy Václav Klaus přirozeně myslel Českou republiku, vnitřními záležitostmi pak Temelín a Benešovy dekrety. Otázka Temelína dnes už aktuální není, otázka Benešových dekretů ano. V každém případě zde už tenkrát logika Klausova vystoupení dostala povážlivé trhliny.

Je dobře, že po těch dlouhých letech ustalo handrkování o Temelínu, ale i tak je na místě připomenout, že nemůžeme upřít Rakušanům oprávnění vyjadřovat se k atomovému obru, který stojí pár kilometrů od jejich hranic. Od Černobylské katastrofy je zřejmé, že atomové elektrárny nejsou jenom vnitřní záležitostí státu, na jehož území stojí, protože eventuální katastrofou mohou být právě tak ohroženy sousední země. Jejich představitelé by jistě ve svých připomínkách a kritikách sousedních atomových elektráren měly dbát nezbytné zdrženlivosti, to je však vše.

Pokud by snad někdo tím či oním způsobem srovnával takové kritiky se sankcemi zemí EU proti Rakousku, bylo by to demagogické. Na tomto případě je ostatně patrné, jak se otázka státní suverenity sama od sebe časem mění. Rovněž Benešovy dekrety se vztahují většinou na cizí státní příslušníky (Němce, Rakušany). Můžeme si namlouvat, že je to jedno, nicméně Benešovy dekrety nebyly a nejsou pouze vnitropolitickou záležitostí České republiky.

Závada při integraci: irácká krize

Konflikt Václava Klause a Spojených států

Do procesu evropské integrace zasáhla v letech 2002-2003 irácká krize. Postavila Evropu před těžkou zkoušku. Měla splatit Spojeným státům, které se právem cítily ohroženy přípravami teroristických útoků na iráckém území, nezištnou pomoc v obou světových válkách a podpořit je v tažení proti Iráku. Oba kontinentální velké státy Evropské unie Německo a Francie reagovaly víceméně nepřátelsky, česká politika švejkovsky (vláda Spojené státy mírně podporovala, hlavní vládní strana – sociální demokracie – přijala rezoluci, která ostře odsuzovala americkou akci). Proti tomu Václav Klaus reagoval jednoznačně: vysloveně proti Američanům. A nelíbilo se mu dokonce, ani když jsem se ho v Lidových novinách zastal za „sankci“, kterou ho Spojené státy postihly. Předkládám čtenáři obraz toho, jak jsem dopadl s komentářem ke Klausovým výrokům a k odplatě americké strany.

Následující text má tři části: v první je přetištěn můj článek „Klausův státnický reparát“, v druhé části odkaz na stanovisko šéfa kanceláře prezidenta republiky Jiřího Weigla a ve třetí má odpověď v Lidových novinách, doprovozená třemi poznámkami z internetových Událostí (www.bohumildolezal.cz).

I. Klausův státnický reparát

Setkání amerického velvyslance v Praze Craig Stapletona s novináři 29. července víceméně oficiálně potvrdilo to, co vědí čtenáři zajímající se o politiku dávno: českému prezidentu se dostalo od Bushovy administrativy odplaty. Po skvělém přijetí premiéra Špidly v Bílém domě a nesmírně prestižním vyznamenání Václava Havla spojeném s neplánovaným půlhodinovým přijetím u prezidenta bude Klaus pozván do Bílého domu „nejdříve“ příští rok. Posoudíme-li tento trest (a nemá smyslu zapírat, že jde o skutečné potrestání) z hlediska Václava Klause osobně, jakožto člověka, těžko nedojít k závěru, že má, co si zasloužil. Nesluší se hlavě malého českého státu chovat se k velvyslanci supervelmoci, jako kdyby tento velvyslanec zastupoval vratký režim banánové republiky, a ještě méně srovnávat sovětskou okupaci Československa s eventuální přítomností amerických vojenských jednotek v zemi. Tedy patří mu, že mu Američané ukázali, zač je toho loket?

Patří mu to nepochybně jako osobě. Obtížnější je odpověď na otázku, zda je patřičné, když Američané tímto způsobem potrestali Václava Klause jako prezidenta České republiky. Jinak řečeno, zda tak drsná odveta (trest) prezidentovi republiky je zcela namístě. Nelze zapomenout, že se Bushova administrativa činila, aby bylo vidět, že v době, kdy s Klausem nechtějí mít nic společného, Klausovi odpůrci nebo oponenti – na prvním místě neustálý Klausův rival Václav Havel, ale také premiér Špidla a ministr zahraničí Svoboda – že ti všichni mají její důvěru. Co je na tom problematického?

Kdyby prezident Bush stál v čele banánové republiky, nebylo by na tom problematického nic. Protože však stojí v čele Spojených států, vzniká nepřirozená situace, kdy se supervelmoc dohaduje s českou exekutivou přes hlavu prezidenta republiky a slavně vyznamenává jeho soka; konec konců tím Spojené státy zasahují do vnitřních poměrů naší republiky. Není úplně jednoduché pochopit, co tím přesně sledují – kromě toho, že určitě chtějí podpořit síly ochotné k transatlantické spolupráci. Jistě, bylo by toho zapotřebí. Jenže takové intervence zvenčí jsou vždycky problematické a při určité shodě náhod, kterou nikdy nelze vyloučit, mohou vést dokonce k úplnému opaku původního záměru. Exemplární potrestání prezidenta České republiky těžko utlumí city našich protiamerických sil a naopak: co velkého lze očekávat od Václava Havla, když nemá politickou stranu a americké vyznamenání ji nevytvoří? Premiér Špidla je asi mnohem méně „transatlantický“, než by si Američané přáli, a kromě toho řídí zemi v čele rozvrácené strany a koalice. Je takřka jisté, že taková velmoc jako USA včetně prezidenta a velvyslance Stapletona by se při troše dobré vůle mohla chovat přece jen s jistou mírou velkorysosti.

Pokud pak jde o Václava Klause, musí po takové potupě podstoupit zkoušku státníkovu. Situace, v níž se ocitl, není záviděníhodná. Lze mu jen přát, aby se choval racionálněji, než na počátku této své první a neobyčejně trapné mezinárodněpolitické komplikace ve funkci prezidenta republiky. (E. M. LN 4. 8. 2003)

II. Jiří Weigl: Mandlerovy ohlasy dob totalitních

Emanuel Mandler vyjádřil svou představu o mezinárodních vztazích, která je jakoby vystřižena z dob, na něž se my, Evropa i svět, snažíme co nejrychleji zapomenout. Je to představa, že údělem malých států je poklonkovat velmocem, že ani v dnešním světě nemá místo rovnoprávné partnerství mezi státy. Mandlerův názor, že vyjádření legitimního názoru své země, který zcela nekopíruje pozici mocného spojence (tj. prezidentův postoj k americké akci v Iráku), zasluhuje osobní trest pro onoho odvážlivce-prezidenta, byť by se jednalo o oficiální stanovisko přijaté naším Parlamentem, je skutečně ohlasem dob totalitních. Problémem není absurdita, že by prezident považoval USA za banánovou republiku a podle toho s nimi jednal, jak si autor zmíněného článku myslí. Problémem je to, že pan Mandler a spolu s ním bohužel řada dalších považuje za banánovou republiku vlastní zemi a podle toho se vůči zahraničí chová. Projevem této protektorátní mentality není pouze servilita vůči mocným tohoto světa, bez ohledu na to, zda jí vyžadují, či nikoliv. Závažnějším příznakem je snaha zatahovat do vnitropolitických střetů a bojů mocného strýčka ze zahraničí, domácí protivníky utloukat jeho údajnou nepřízní vůči nim a sobě samému přidávat falešnou legitimitu chráněnce velmoci. V těchto kalných vodách se česká politika i žurnalistika pohybovala smutných padesát totalitních let plných hanby a denunciace. Zdá se, že pro některé publicisty a politiky není svéprávná existence malé, ale s ostatními rovnoprávné země představitelná. Dělají vše pro to, abychom si neslavné historické tradice zopakovali. Nesložíme-li rychle státnický reparát v duchu zcela opačném, než předepisuje pan Mandler Václavu Klausovi, potom běda nám ve sjednocené Evropě.

LN 8. 8. 2003

III. Emanuel Mandler: Úděl malých států (Lidové noviny 13. 8. 2003)

V době irácké krize náš prezident svou arogancí mocně popudil amerického velvyslance i samy Spojené státy. Jejich odveta, to znamená komunikace s premiérem a s Klausovými odpůrci přes hlavu státu, byla nepřiměřená. Napsal jsem, že „takové intervence zvenčí jsou vždycky problematické“ a „že taková velmoc jako USA včetně prezidenta a velvyslance Stapletona by se při troše dobré vůle mohla chovat přece jen s jistou mírou velkorysosti“. Chápu, že Václavu Klausovi se odveta Spojených států líbí ještě méně a také chápu, proč se šéf prezidentovy kanceláře nepustil do prezidenta Bushe, nýbrž – do mne. Jsem lepší soupeř, že?

A tak podle p. Jiřího Weigla svým způsobem myšlení vězím v „protektorátní mentalitě“. Především prý se domnívám, „že údělem malých států je poklonkovat velmocem, že ani v dnešním světě nemá místo rovnoprávné partnerství mezi státy.“ Nic takového se nedomnívám. Ale na rozdíl od našeho prezidenta a jeho týmu chápu, že rovnoprávné partnerství nemění vojenskou, mocenskou, demografickou, hospodářskou a další nerovnost států. Malý příklad:

Václav Klaus nejvíc pobouřil Američany srovnáním eventuální přítomnosti amerických jednotek u nás se sovětskou okupací. Kromě toho, že toto srovnání je skutečně nehorázné, ukazuje na rozdílnost velmocí a „banánové republiky“. Mohla by banánová republika okupovat čtyřicet let půl Evropy? A naopak, když za studené války ubránily Spojené státy západní Evropu před sovětskou hrozbou – mohl by tuto jejich funkci zastat malý, slabý stát? Každá zahraniční politika malé země si musí být vědoma takových souvislostí.

Něco v mém článku chybí. Upozornění, že slušní musí být naši státníci i vůči reprezentantům malých a hodně malých států. Považuji to za přirozené. Bohužel v naší politické kultuře se až dosud slušnost nezabydlela.

K tomu ještě na závěr tři poznámky. Je zvláštní, že vedoucí prezidentovy kanceláře považuje za „vyjádření legitimního názoru své země“ a za „oficiální stanovisko přijaté naším Parlamentem“ rovněž neuvěřitelně neskutečné Klausovo srovnání sovětské okupace s eventuálním rozmístěním amerických jednotek na našem území. Nebo to tak není? A vůbec, kde zjistil p. Weigl, jak se právě já chovám k zahraničí? Ví to někdo z prezidentova okolí? Jestliže mne pak Jiří Weigl viní z protektorátní mentality, pak mne také (v téže větě) viní ze „servility k mocným tohoto světa“; budiž. Mocný tohoto světa je například náš prezident. Ruku na srdce, pane prezidente, projevoval jsem se k Vám někdy servilně? A projevuji se tak nyní? Nejsou výroky pana Weigla ohlasem prezidentova malého ohledu k těm, kteří k mocným tohoto světa nepatří?

K tomu je nutno dodat, že Václav Klaus jako by chtěl vyhovět mému přání z 4. 8. 2003 a v době po skončení ozbrojeného konfliktu v Iráku zaujal opravdu racionálnější postoj. V článku "Fahrenheit 9/11 a naše doba" odmítl pokusy namluvit nám, "že k válce došlo kvůli krátkodobým ziskům amerického byznysu nebo kvůli předcházejícím osobním kontaktů G. W. Bushe s rodinou Usámy bin Ládina". Za legitimní otázky považuje: "nakolik bylo rozhodnutí o válce v Iráku ovlivněno hloubkou skutečné starosti o tam po desetiletí či staletí porušovaná lidská práva, nakolik bylo výrazem autentických obav prezidenta o bezpečnost Ameriky a jejích občanů, nakolik bylo ovlivněno dnes velmi zpochybněnými hypotézami o spojitosti Iráku a Al Kajdy či o Saddámových zbraních hromadného ničení, eventuálně nakolik bylo motivováno dlouhodobými americkými strategickými zájmy." Prezident má za to, že nalézt relevantní váhu těchto faktorů v rozhodování amerického prezidenta a identifikovat se s ní, bude dlouhodobým tématem diskusí a sporů nejen v Americe.

Václav Klaus tedy v uvažování o Spojených státech a irácké válce nepochybně pokročil. Ale dal si pozor, aby nezašel příliš daleko. Vždyť okolnost, že šlo a jde o válku proti terorismu, a že tedy rozhodování amerického prezidenta "bylo výrazem autentických obav prezidenta o bezpečnost Ameriky a jejích občanů" i to, že v této souvislosti bylo motivováno "americkými strategickými zájmy", bylo jasné už na počátku irácké krize. Jestliže o tom náš prezident bude dlouhodobě uvažovat, pak tím jen vyjadřuje obojakost české politiky v dnešní vyhrocené světové situaci. V tomto duchu odmítá názory těch, kteří "poselství tohoto filmu zcela bagatelizují a zujímají stejně zjednodušené, ale zrcadlově opačné stanovisko". Zajisté, u nás platí: jak - tak, na jedné straně - na druhé straně, jednak - jednak; proč však nezaujme česká politika alespoň obdobně nevyhraněná stanoviska vůči poválečnému vyhnání Němců?

K tomu je nutno dodat, že Václav Klaus jako by chtěl vyhovět mému přání z 4. 8. 2003 a v době po skončení ozbrojeného konfliktu v Iráku zaujal opravdu racionálnější postoj. V článku "Fahrenheit 9/11 a naše doba" odmítl pokusy namluvit nám, "že k válce došlo kvůli krátkodobým ziskům amerického byznysu nebo kvůli předcházejícím osobním kontaktů G. W. Bushe s rodinou Usámy bin Ládina". Za legitimní otázky považuje: "nakolik bylo rozhodnutí o válce v Iráku ovlivněno hloubkou skutečné starosti o tam po desetiletí či staletí porušovaná lidská práva, nakolik bylo výrazem autentických obav prezidenta o bezpečnost Ameriky a jejích občanů, nakolik bylo ovlivněno dnes velmi zpochybněnými hypotézami o spojitosti Iráku a Al Kajdy či o Saddámových zbraních hromadného ničení, eventuálně nakolik bylo motivováno dlouhodobými americkými strategickými zájmy." Prezident má za to, že nalézt relevantní váhu těchto faktorů v rozhodování amerického prezidenta a identifikovat se s ní, bude dlouhodobým tématem diskusí a sporů nejen v Americe.

Václav Klaus tedy v uvažování o Spojených státech a irácké válce nepochybně pokročil. Ale dal si pozor, aby nezašel příliš daleko. Vždyť okolnost, že šlo a jde o válku proti terorismu, a že tedy rozhodování amerického prezidenta "bylo výrazem autentických obav prezidenta o bezpečnost Ameriky a jejích občanů" i to, že v této souvislosti bylo motivováno "americkými strategickými zájmy", bylo jasné už na počátku irácké krize. Jestliže o tom náš prezident bude dlouhodobě uvažovat, pak tím jen vyjadřuje obojakost české politiky v dnešní vyhrocené světové situaci. V tomto duchu odmítá názory těch, kteří "poselství tohoto filmu zcela bagatelizují a zujímají stejně zjednodušené, ale zrcadlově opačné stanovisko". Zajisté, u nás platí: jak - tak, na jedné straně - na druhé straně, jednak - jednak; proč však nezaujme česká politika alespoň obdobně nevyhraněná stanoviska vůči poválečnému vyhnání Němců?

A nyní do Evropské unie

Náš prezident to s Evropskou unií opravdu umí

V době, kdy ještě transatlantické spojenectví bylo narušeno bolestivou jizvou, viditelně pokročil postup dalšího, již pátého rozšíření. Pokud jde o Českou republiku, nebyl její vstup úplně snadný. Nemělo by smyslu líčit na tomto místě celý rozporuplný proces přijímání Česka do Evropské unie. Sudetoněmecké krajanské sdružení, podporované bavorskou CSU, žádalo pro Českou republiku jako vstupní podmínku, aby zrušila Benešovy dekrety. Bylo zřejmé, že spíš pražská vláda připíše ještě nějaké nové dekrety, než aby stávající zrušila. A v Evropské unii existovala pro přijetí České republiky politická vůle. Sudetoněmecké krajanské sdružení šlo (zbytečně) hlavou proti zdi.

Výsledkem bylo usnesení Evropského parlamentu, že očekává od České republiky smířlivé gesto. Člověk by to opravdu ani neřekl, ale Evropská unie takové smířlivé gesto našla. Česká republika byla v březnu 2003 zahraničně politickým výborem Evropského parlamentu, v dubnu kodaňským zasedáním o rozšíření EU do Evropské unie přijata.

V usnesení zahraničněpolitického výboru EU jsou dvě závažné formulace týkající se České republiky. Podle první, která je formulována obecně, bude po vstupu nových členských států ve všech zemích smluvně zajištěno, že všichni občané /pozn. EU/ mají stejná práva a že “nemohou být diskriminováni žádnými zákony, soudními rozhodnutími nebo úředními ustanoveními.” V našem případě jde o naše německé spoluobčany, ať již žijí v Česku nebo za hranicemi.

Druhá formulace je obsažena v projevu Elmara Broka a vrací se k požadavku Evropského parlamentu, který od České republiky očekával zmíněné smířlivé gesto. Podle Broka lze za takové gesto považovat “vyjádření prezidenta Václava Klause v němž odsoudil deportaci sudetských Němců a zločiny páchané na nich (the deportation of the Sudeten Germans and the crimes committed against them) jako nepřijatelné.”

Politická vůle Evropské unie pro přijetí Česka musela být opravdu značná. Vyplývá to i ze srovnání Brokova výkladu Klausova "odsouzení" s tím, co Václav Klaus skutečně řekl. Náš prezident totiž neodsoudil "deportace" Němců, ale "události, plné násilí a lidských tragédií", které způsobil ("zasáhl") nacistický teror. Ten nakonec "v podobě poválečného odsunu" zasáhl i "české" Němce. Takže Václav Klaus odsoudil nacistický teror a jeho důsledky (ve skutečnosti bylo vyhnání Němců výsledkem úsilí pražské vlády, která tzv. odsun nacistickým terorem pouze zdůvodňovala). Ale předseda české vlády neodsoudil "deportace sudetských Němců a zločiny páchané na nich jako nepřijatelné." Řekl, že to vše byly činy nepřijatelné z dnešního hlediska. Tedy z tehdejšího hlediska mohly být přijatelné.

POTÍŽE S OBČANSKOU SPOLEČNOSTÍ

Koncept renovované nepolitické politiky

Co je lepší, strany, nebo spolky?

Máloco dělilo od počátku do konce myšlení Václava Havla a Václava Klause tolik jako pojem „občanská společnost“. Václav Havel ji prosazoval, Václav Klaus do jisté míry popíral. Nesnadno se smiřoval s myšlenkou, že demokratická společnost má obsahovat značné množství fungujících spolků, sdružení a společností. Přitom od počátku obrození až do druhé světové války vyrostl v českých zemích takřka nepřehledný šik takových organizací. Byly zábranou proti letargii, propůjčovaly společnosti dynamiku a navazovaly na činnost politických stran a politické strany na ně. Komunistický režim je bohužel zlikvidoval.

Klaus kladl důraz na politické strany a Havel naopak odjakživa politické strany nesmírně podceňoval. V tom byla nesnáz. Ve skutečnosti nemohl Klaus zabránit vzniku a růstu nových spolků (je otázka, chtěl-li by něco takového) a Havel, jak jsme o tom několikrát hovořili, byl proti politickým strukturám bezmocný, protože z ideologických důvodů stál neorganizovaný proti skutečným stranám. Člověk tedy snad nemusí být politolog, aby pochopil, že demokratická společnost, sdružuje-li svobodné občany, je automaticky občanská společnost. Opravdová demokratická společnost přece poskytuje potřebný prostor pro legální sjednocování a spolky, přičemž je nemyslitelná demokratická společnost bez politických stran. Tak oč se vlastně přít? Vyplývá to z následujícího.

Připomenu v této souvislosti další z novoročních projevů prezidenta Havla, tentokrát z roku 1999, který činí politické strany odpovědnými za všemožné zlo, které vidíme kolem sebe. Za účelem vytvoření demokratické společnosti renovoval svou starou ideologii zaměřenou proti významu politických stran v demokratickém režimu..

Václav Havel nejprve pochválil určité skupiny obyvatel za rozvoj významných hodnot demokratické společnosti: starší lidi i mladé lidi, kteří vytvářejí statky a hodnoty, odpovědné novináře a politiky. Zvláště poděkoval pracovníkům nevládních a občanských organizací, kteří "odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů".

Upozornil však na to, že zlo, "které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet okny." Kolem nás i mezi námi, řekl, vyrůstají nové přehrady ("zdi"), které ve svém důsledku ochromují podstatné části demokracie. Připomněl zvláště zdi oddělující etnické skupiny. Ovšem od jisté doby se podivné zdi - a na to Václav Havel položil důraz - vynořují i v politice: "opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce". Opět je tu ideál jedince realizujícího se "jen či převážně tím, že se stará sám o sebe", je tu občan, jemuž "posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus". Toto čecháčkovství zná jen krátkozrakou starost, připomněl, ta "začíná a končí zdí vlastního dvorku".

Zmiňuji se o těch hlavních částech novoročního projevu prezidenta republiky roku 1999, které vyjadřují Havlovy představy o léčení naší mravní, hospodářské a politické krize. Je to koncept renovované nepolitické politiky. Podle ní už nežijí v pravdě (podle smyslu - tentokrát Havel tohoto termínu neužívá) jen disidenti, nýbrž rovněž všichni pracovníci nadací, nevládních a občanských organizací, kteří "odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů". Ve lži naopak žijí ti, kteří tento okruh nepřekračují, ti, kteří vytvářejí ve společnosti semknuté šiky a jejich rádce. Prezident měl nepochybně na mysli velké politické strany, zejména ODS, kterou jeho invektivy terminologicky přesně označovaly; šlo mu hlavně o boj proti "duchu zdí" - stranictví. Tolik - ve zkratce - Václav Havel.

Prezidentův koncept roku 1999 se od původní Havlovy doktríny liší hlavně tím, že je právě prezidentův, a ne pouze jednoho z disidentů, i když významného. Měl by proto být "nad stranami". To ovšem ani tenkrát nebyl. Z Havlova projevu bylo také více než zřejmé, že spatřuje úzkou souvislost mezi velkými politickými stranami a vytvářením "zdí" mezi národnostmi a rasami. Obojí podle prezidenta trvalo "od jisté doby".

Co je to, ono zlo? Koncept renovované nepolitické politiky je znal, jak jsme se dozvěděli, konkrétně: přehrady (zdi) mezi etniky či rasami a sobecké, kolektivistické stranictví. Více než odvážné však bylo tvrzení, že jsme toto druhé zlo, reprezentované původně KSČ a Národní frontou, vyhodili po listopadu 1989 dveřmi. Kdežpak! Uzavřeli "jsme" (především Václav Havel) s tímto zlem koalici, za Čalfova poručníkování "jsme" s ním utvořili federální i národní vládu a ještě v roce 1990 "jsme" od něho byli emancipováni tak málo, že "jsme" rozvíjeli Občanské fórum jako státo-hnutí. Je pozoruhodné, že se "stranické zlo" podle Václava Havla u nás objevilo "od jisté doby". A jaksi neosobně.

Dalšímu konkrétnímu zlu, o němž ve svém novoročním projevu roku 1999 hovořil, se ovšem Václav Havel už v roce 1989 postavil: nacionalismu, konkrétně protiněmeckému. Jenomže - jak si pak mohl myslet, že protiněmecké "nálady" vyrůstají u nás teprve koncem 90. let, zvolna a nenápadně? Vždyť on sám, když se podruhé (při návštěvě německého prezidenta v Praze v březnu 1990) veřejně distancoval od vyhnání Němců a principu kolektivní viny, byl konfrontován doslova s protiněmeckou smrští. Výsledek byl, že rychle ustoupil. Jedno zlo souvisí s druhým, monopolistické OF souznělo s náladami širokých vrstev, Václav Havel souzněl také.

Ještě v předposledním roce minulého století si to Václav Havel představoval s obnovenou nepolitickou politikou velmi jednoduše.

Příspěvek sametové revoluce demokratickému vývoji

Přímá realizace morálky součástí praxe politických stran

Ve skutečnosti byl vliv bezprostředně polistopadové politiky nepoměrně větší, než jsme si schopni dodnes uvědomit. Občanské fórum v rozporu s původními sliby nevyklidilo prostor novým demokratickým stranám a místo toho využilo své obrovské přesily k tomu, aby si udrželo spolehlivou mocenskou hegemonii, centralistické ovládání bez faktické opozice. Když se OF ještě před dalšími volbami rozpadlo jednak na Občanské hnutí, jednak na strany ODS a ODA uchovaly si všechny strany, ODS nevyjímaje, některé z důležitých vlastností politického hnutí.

Hnutí nemá členy, má pouze sympatizující občany a pak přímo funkcionáře. Mezi hnutím a obyvatelstvem chybí nejen institucionální hranice ale právě tak ohraničení morální a citové. Institucionální hranici mezi sebou a obyvatelstvem vytvořila Občanská demokratická strana založením organizovaného členství. V jejím rámci se podařilo integrovat velmi heterogenní prvky dřívějšího hnutí, které se podřídily instituci neomylného vůdce. Tímto vůdcem byl Václav Klaus. Co do citových a morálních vazeb vznikla mezi stranou a sympatizujícími nikoli ostrá hranice, nýbrž stěží znatelné, plynulé rozhraní (dědictví OF), které ODS umožňovalo sledovat bezprostřední zájem a citové naladění sympatizujícího obyvatelstva a vycházet mu vstříc. Naproti tomu pro ni vznikala nepřekonatelná bariéra všude tam, kde pro dlouhodobé a hlubinné cíle bylo pro stát a společnost nezbytně zapotřebí, aby se od tohoto bezprostředního zájmu odtrhla, anebo dokonce vystoupila proti němu.

Takže - například - volba mezi ochranou životního prostředí a ekonomickými zájmy byla málokdy opravdovou volbou, založenou na důkladné rozvaze a objektivním posouzením situace; životní prostředí prohrávalo předem. ODS také neprojektovala složitou otázku tzv. vyšších územně správních celků, naopak brzdila její projednávání, protože průměrné občany právě tohle nezajímá a kabinetu se centralisticky vládne nejlíp. Naše největší strana zdržovala vytváření a prezentaci norem pro údržbu domů a bytů, jelikož věděla, že celou věc odložit je nejpohodlnější a nejpopulárnější. Neměla nejmenší snahu odstranit starou a už ve své době zpátečnickou Benešovu definici národního zájmu jako zájmu, který je ze zásady opačný než zájem Německa a Němců. Proč nezůstat u šovinismu jako základu zahraniční politiky, když lidé nemají Němce rádi, neradi hovoří o jejich vyhnání, a bojí se jejich požadavků? O to raději podpoří svou vládu. Vyrovnání s minulostí prosazovala ODS rychlé a povrchní, jak to vyhovovalo nám všem (kdo si vůbec nijak nezadal?); ochotně se pak nejen zapomněla vyrovnat s revoluční dobou let 1945-1948, kdy se celá politika a celá společnost pokryla vinami, ale ještě na ni ona a s ní všichni ostatní rádi navazují.

K těmto a dalším nepříhodnostem přispívá další vlastnost, kterou Václav Klaus pro svou ODS převzal jako dědictví původního hnutí, i když negativně. Disidenti nahradili již před listopadem 1989 politiku jako praxi přímou realizací morálky; Václav Klaus (a ODA ještě víc) pochopil, že je to nonsens, a převzal opačný extrém, který mu ostatně předhodila jeho profese i sama morálně upadlá doba: politika, dovodil, sice velmi souvisí s morálkou, ale ne s tou zastaralou křesťanskou, nýbrž s morálkou trhu. Za pomoci ODA přispěl brzy k tomu, že tyto zásady vedly k tíživým důsledkům. Degenerace politiky, která za normálních okolností trvá dlouhá desetiletí, zachvacovala českou politickou scénu rok po roku, měsíc po měsíci. Začala v oblasti zahraniční politiky, pokračovala v jednotlivých ministerstvech neochotou vystoupit účinně proti korupci, monopolům a nedodržování zákonů. Bylo by možno pokračovat.

Občanská společnost a svobodný tisk

Pod svobodomyslnou rétorikou se mohou ukrývat autoritativní mocenské snahy

Příkladů této degenerace politiky je mnoho a nechceme-li hovořit pouze obecně, nezbývá než některý z nich Před několika léty jsem byl tak nablízku manipulaci politiky a finančních ústavů, že o tom mohu skoro vydat svědectví.

Při vzpomínce na onu událost, která je spojena zejména s jménem Václava Klause, tehdy premiéra, a na způsob, jak jsme se o ní oficiálně dozvídali (dá-li se to tak nazvat), se mi v mysli vybaví, jak jsem o ni tehdy referoval. Pomohli mi černoši. Reálný socialismus totiž vytvořil docela vypracovaný černošský stereotyp a demokratická společnost ho zcela nezlikvidovala.

V desetiletích před listopadem 1989 pravidelně tehdy, když oficiální propaganda měla čelit konkrétním obviněním, že se u nás porušují lidská práva, vstupoval do hry stereotyp, který jsem tehdy nazval černošským. Měl dvě roviny. Základní byla rovina izolační. Znamenala, že o zahraniční pomluvě republiky a jejích poměrů nikdo nic neví a ani se o ní nic nedoví. Druhá rovina, agresivní, spočívala v protiútoku: zametejte si tam v Americe (Německu, Austrálii) před vlastním prahem, však my víme, jak se chováte k černochům (nezaměstnaným, osamělým matkám atd. atd.).

Zmíněná česká událost se odehrála již za demokratického vývoje našeho státu. Zatrnulo mi, když jsem se polovině 90. let v novinách pod titulkem Česká vláda píše do Washingtonu dočetl o bleskurychlé reakci české vlády na existenci dokumentu amerického Kongresu o lidských právech (s kritickými pasážemi o stavu lidských práv v ČR). Vláda, sdělil tiskový mluvčí, nebude reagovat diskusí o stavu lidských práv v oblastech, které dokument kritizuje. Proč? Americký dokument je "založen na nedobré informaci o České republice" a naše vláda přirozeně připraví - odpověď. Vzdáleně mi to připomenulo černošský stereotyp; pravda, to by se ještě také musel obsah amerického dokumentu tutlat.

To se také stalo. Tutlala se ta část dokumentu, která upozorňovala na podezření, že nedávné odvolání šéfredaktora významného deníku se stalo z vůle ODS. A to přesto, že to byl formálně nezávislý deník ve vlastnictví banky, jejíž značnou část akcií vlastnil stát (a v ní ovšem měly vlivné pozice tehdy vládní strany ODS i ODA).

Za oceánem chápou takové podezření jako vážnou věc, neboť jde o svobodu tisku. A opravdu, je tomu tak. Připomeňme tedy, co se u nás stalo. Nezávislý, ale pro svou oficióznost u publika beznadějně propadlý deník začal projevovat pod vedením nového šéfredaktora snahu po serióznosti, kritičnosti a žurnalistické aktivitě. Netrvalo to dlouho a tehdejší výkonný místopředseda ODS Čermák vznesl uctivý dotaz, jestli redakce už ví, že bude mít nového šéfredaktora. Dosavadní šéfredaktor se písemně dotázal předsedy ODS (premiéra), znamená-li to, že bude odvolán, a ten ho písemně ujistil, že nikoli: jsme s deníkem za Vašeho vedení velmi spokojeni, nemusíte se ničeho bát. Téhož dne byl dosavadní šéfredaktor odvolán.

Dopis ministerského předsedy se mi tehdy zdál důležitý. Výslovně, bez rozpaků a jako úplnou samozřejmost předpokládal, že právě on, premiér a předseda nejsilnější strany, je kompetentní jmenovat či odvolávat šéfredaktora formálně nezávislého deníku a přitom povídat, co mu slina na jazyk přinese.

To byl nepochybně důvod k značnému znepokojení celé novinářské obce. Hrozilo, že z celé záležitosti se vyvine skandál, ale nestalo se tak. Kromě zpravodajství Novy se vůbec žádné české medium ani slůvkem nezmínilo o kritických slovech amerického dokumentu, týkajících se kauzy zmíněného deníku. Zákaz, vnitřní cenzura? Možná, rozhodně však rozdílné pojetí občanských práv.

Po dvou stech letech trvání Spojených států jsou americká veřejnost a její instituce velice citlivé na vše, co by mohlo ohrozit občanskou svobodu, svobodu tisku nevyjímaje. Američané se domnívají, že jejich prosperita, rozvoj, perspektivy, že to vše by bylo ohroženo, pokud by zakolísal kterýkoli z pilířů občanské svobody. Samozřejmě že také, ne-li především svoboda tisku. Názor našich občanů, včetně žurnalistů, je jiný.

Není to proto, že bychom snad byli chtiví návratu k nesvobodě. Naopak. Desetiletí "totality" nás v tomto ohledu naučila nesmírné skromnosti. Tetelíme se nejistotou před návalem různých a mnohdy protikladných informací v tisku, rozhlase a televizi. Neuvědomujeme si, že v některých oblastech - například pokud jde o zpravodajství týkající se Iráku, Spojených států nebo Izraele - je u nás pluralita mizivá a takřka zdánlivá. Okolnost, že čelní političtí představitelé mohli měnit redakce nezávislých novin, bychom neměli ztrácet z paměti. Takové vědomí nedemokratického jednání státních orgánů je důležité pro to, aby se v budoucnosti neopakovalo.

Sloužíme lidu?

Ani v Senátu se nelze vyhnout neřesti, které se říká politika

Zatímco se po dlouhá léta vedl většinou mimo úroveň parlamentní politiky nerovný boj mezi politikou a antipolitikou, děly se pokusy uskutečnit nápad z „Moci bezmocných“ a vytvářet občanskou společnost nikoli na základě politických stran, nýbrž spolků a osobností. Typickou osobností, která se o něco takového pokusila a úspěšně nezávisle kandidovala do Senátu, je Václav Fischer. Když začínal a ucházel se o senátorské křeslo, celkem pochopitelně a přirozeně navázal na naši antipolitickou tradici. Jeden z jeho populárních sloganů zněl: Fischer nedělá politiku, slouží lidem. Dvě věci jsou na tomto heslu zajímavé, jeho líbivost a jeho faktický význam. Proto se tu o něm ještě dnes, kdy již dávno v politice nepůsobí, zmiňuji.

Uvedené heslo je vlastně jedním velkým paradoxem. Václav Fischer totiž nepochybně politiku dělat uměl, dělal ji a už jeho první volební kampaň do Senátu toho byla dokladem. Nemluvil tedy pravdu, že slouží (bude sloužit) lidem? Kdybychom si to mysleli, křivdili bychom mu. Byl to vážně míněný slib a kandidát na senátora Fischer jej chtěl plnit. Pak ovšem jeho volební slogan měl správně znít: Fischer dělá politiku, která slouží lidem. Jenže jde o nezávislého a českého kandidáta a ten dobře ví, že takový slogan by mohl vést i na politický krchov.

Chtějí-li mít kandidáti na Politika (senátora, poslance, ministra) zaručen úspěch, pak u nás přece udělají nejlíp, když imitují názory a aktivity Václava Havla a řeknou nebo alespoň výmluvně naznačí,

1/ že politika je neřest ( viz „Moc bezmocných“);

2/ že oni (ona, on) se ucházejí o funkci eminentně politickou (viz četná vyjádření Václava Havla v jeho projevech), ale

3/ v politické instituci nechtějí dělat politiku, nýbrž něco kloudného, co na rozdíl od politiky prospívá lidem (to již není třeba komentovat).

Věří tomu ti lidé, nebo jednají zcela cynicky? Musel by to být hodně rafinovaný cynismus, aby v Česku vydržel celé desetiletí, jako se to daří tomuto vzorci politického chování. Ti lidé skutečně věří tomu, že politika, jak jsme o ní slyšeli a četli a jak ji známe z čerstvé zkušenosti, je ze své podstaty zkrachovaná, zbankrotělá či z těch či oněch pohnutek neúčinná. Je tedy zapotřebí dělat místo ní něco pořádného - ostatně o tom jsme již hovořili.

Neúnosnost takového uvažování je v tom, že nemůže vykročit z bludného kruhu, který samo vytváří. Obecně vzato zahrnuje politika činnosti, ideje a instituce nezbytné pro správu obce, a pokud je nahradí nějaké jiné činnosti, ideje a instituce, pak se buď samy stanou politickými, anebo se politickými nestanou, ale obec přestane být obcí tak, jak tomu pojmu rozumíme. Stát nemůže existovat bez politiky a bez politických institucí, mimo jiné bez politických stran. To se projevuje vždy znovu (a ukáže se to rovněž na kterékoli nové – i antipolitické – instituci. Jestliže se připojí ke směru, který nastoupily dosavadní iniciativy, jejichž cílem bylo nahradit hlavní politické síly státu, stane se, třebas i proti své vůli politickou stranou. (Samozřejmě, že to znamená takové změny jako konkretizaci, to znamená zúžení původního programu a odpadnutí značného množství z prvních signatářů, kteří s tím nemohou souhlasit atd.).

Nahrazení reality substituční imaginací

Už to tak na světě chodí, že poznání reálného, možného, je nepoměrně těžší než podlehnutí vášni, která velí zabývat se místo reality jakousi její zvláštní substituční imaginací. Taková fantazijní náhrada skutečnosti má proti realitě samé velké přednosti a neobyčejnou přitažlivost. Fantazie se v ní může jak se patří vyřádit a ušlechtilé city a projekty, které se je jejich stoupenci pokusí uskutečnit tu najdou neohraničené pole volného prostoru. Má to háček, opravdová politická praxe je hodně pošramotí a pocuchá, ne-li zlikviduje. Přednost maximálně snadného přístupu k imaginární realitě - nejen politické, ale právě tak ekonomické, sociální a národnostní - byla pravděpodobně rozhodujícím činitelem, pro který my ji v Česku tolik milujeme. Pro tuto maximální snadnost, ohlížející se na skutečnost jen když se jí to hodí, jsme si z ní udělali širokou dlážděnou silnici, po níž se můžeme velmi snadno šinout do politického, hospodářského a nacionálního pekla.

Typickým projevem této substituční imaginace je (zde v předchozích kapitolách zmíněný) projev Václava Havla o přeměně OSN z organizace jednotlivých států v organizaci všech jednotlivých pozemšťanů. Našeho tehdejšího prezidenta nezajímalo ani co OSN je, ani co by mohlo být – realitu nahradil imaginací.

Jsme nejen česká společnost. Jsme česká postkomunistická společnost a způsobuje nám obrovské potíže dělat pořádně to, co je třeba, bez čeho se neobejdeme. Kupodivu je mnohem těžší přiznat si to než obviňovat politiku, že právě ona je tím vším vinna. Rovněž politika s sebou vleče svůj díl viny (a není malý). My ostatní také, prezidenty nevyjímaje.

Není snad přehnané považovat za ohrožení demokratické politiky, jakmile začne prorůstat politika s hospodářstvím a s médii (to znamená když se média stanou kořistí politiky a ona s nimi může manipulovat). U nás v době Klausovy vlády taková situace nastala a teprve díky volbám se o něco zlepšila. Ne o tolik, aby dosud nebyla hodně špatná. Nejhorší je, že média běžného občana obalamutí, takže jediné, čeho je schopen, je ulevovat si nadávkami. Asi je to také proto, že máme potíže s opozicí. Aby nedošlo k omylu: svobodná opozice je jedním ze základních pilířů občanské společnosti; domněnka, že by ji mohly nahradit pouhé spolky, je naivní.

Malá tradice politické opozice

Programové odlišnosti politických stran mají formální hodnotu

Tato země byla bez opozice až k neuvěření dlouho: Za nacistické okupace (1939-1945), za vlády Národní fronty (1945-1948), za panství komunistické nomenklatury (1948-1989) a do jisté míry i v období tržně demokratické Pravdy a Lásky (1989-1997). Úhrn od roku 1939 do roku 1996 obnáší 58 let. Dalo by se čekat, že tento nezvyk na opozici zpomalí vytvoření kvalitního politického prostředí pro politické strany i pro státní orgány. Zatím se s touto skutečností vyrovnáváme většinou povrchně.

Povrchnost spočívá nejčastěji v chápání zdejšího politického prostředí (situace) zjednodušeně podle vzoru západních demokracií. Programová východiska jednotlivých stran („pravicových“ i levicových) se snaží přizpůsobit evropským modelům konzervativnosti, pravicové liberálnosti či sociální rovnosti, takže se navzájem odlišují. Jenomže, jak už dnes ví i spousta voličů, odlišnost se týká právě jen programové stránky věci.

V praktické politice odděluje vládní strany a opozici hranice neskonale menší a křehčí. Strany vládní koalice i opoziční ODS (o prezidentovi nemluvě) se snaží dělat to, co voličům vidí na očích, a pokud možno nedělat nic, čím by si to u voličů třebas jen mohly pokazit. Tento populismus je u opozice zřejmý a na vládní straně je maskován současnými reformami. Je dobře známo, že k nim vládní koalice musela přistoupit, když po celá léta vláda Václava Klause i sociální demokracie „pragmaticky“ odkládala vše, co rozřešit bylo sice málo populární, ale o to nezbytnější. (A také je všeobecně známo, že dnes vlastně nešlo o reformy, ale o soubor opatření, které mají pomoci státní pokladně, hynoucí na úbytě.) Populismus je u nás mocnou a závažnou brzdou potřebných společenských změn. Má už u nás celou historii a ta dokládá, že to s ním není zcela jednoduché.

Stranicko-politické prostředí režimu, který je podstatně odlišný od předchozího, potřebuje čas a vhodné podmínky k tomu, aby získal potřebné kvality. Pro první republiku bylo v tomto ohledu dvacet let málo (mimo jiné: v roce 1929 začala velká hospodářská krize a od roku 1933 byla republika smrtelně ohrožena Hitlerem) a to přesto, že plynule navazovala na stranickou strukturu rakouské monarchie. Poučné je, že možnost navázat obdobnou kontinuitu - s první republikou - odstranila revoluce po druhé světové válce mnohem drastičtěji, než si to obvykle uvědomujeme.

Poválečná stranická struktura byla výrazem revolučních poměrů (kupříkladu obě slovenské strany vzešly ze slovenského povstání) a zároveň je vytvářela. Tehdejší politickou a mocenskou strukturu založila jednak dohoda české a slovenské reprezentace o zákazu politických stran mimo Národní frontu, jednak revoluční konsensus těchto stran Národní fronty a obyvatelstva, především obyvatelstva českého. Tento konsensus (ve věcech zestátnění, pozemkové reformy, odsunu „nepřátelského obyvatelstva“ aj.) zanechal v následujících desetiletích výrazné stopy, směřující až k dnešku. Oba prezidenti ji respektovali. Listopadem 1989 začala další, tentokrát demokratická revoluce; máme to u nás na revoluce štěstí. A máme také štěstí na paradoxy. V květnu 1945 existovala možnost navázat na stranicko politický systém první republiky, ale Národní fronta ji odmítla.

Po listopadu 1989 nemohl vytvářející se systém zastupitelské demokracie navázat na předchozí nomenklaturní systém (rovněž - formálně - systém Národní fronty, tentokrát s vedoucí úlohou KSČ), ale přesto na něj navázal. Jistě, podstatné při tom bylo zrušení vedoucí úlohy KSČ a vznik plurality; legální kontinuita stran Národní fronty včetně strany komunistické však přitom demokraticky orientované veřejnosti připomínala, že zavržená minulost ještě není zcela mrtva, a přispívala k relativně obrovskému počtu příznivců všelidového hnutí s názvem Občanské fórum. A k významné iluzi, že je z tohoto hnutí potřebné a možné učinit stabilní instituci, která proti bývalé stranické politice bude prosazovat a prosadí politiku úplně novou, politiku nás všech.

A zde jsou kořeny dnešního „populismu“. Tam, kde politika patří všem (hnutí nemá členy, jen příznivce a funkcionáře), musí přece političtí funkcionáři „všem“ vyhovět. Taková extrémně konsensuální politika samozřejmě zahrnuje i úsilí pokud možno se vyhnout aktivitám směřujícím proti všeobecné vůli. Pravda, polistopadové hnutí a jeho slepí následovníci (OH, Svobodní demokraté) patří dnes minulosti, kdežto ODS, skutečné následnická politická instituce Občanského fóra, by nikdy nemohla být tak úspěšná, kdyby nezavrhla anarchistický princip hnutí a nestala se stranou. Ale pokud si Václav Klaus chtěl udržet opravdovou důvěru veřejnosti, musel své straně ponechat onen základní přístup k voličům, o kterém hovoříme a který je typický pro lidové hnutí.

Zdá se podivné, že si také sociální demokracie osvojila tak rychle a dokonale tyto obyčeje a zvyky Občanského fóra? Není to podivné. Sám Miloš Zeman v OF začínal (byl mimo jiné autorem jeho prvního předvolebního programu) - a mnozí další významní sociální demokraté (Rychetský, Jičínský) jsou bývalí osvědčení funkcionáři Občanského fóra.Vznikl konsensuální stranický mechanismus. Fungoval a funguje. Do jaké míry se ho v budoucnosti zúčastní i náš prezident, to je otázka.

Několik slov závěrem

Nadešel čas, kdy se musíme na těchto stránkách s oběma mými prezidenty rozloučit. Učiníme tak s plným vědomím skutečnosti, že předchozí kapitoly nemohly – a ani nechtěly – zachytit jejich činnost v plné šíři. Ale snad aspoň poněkud a skromně přispěly k tomu, že u nás budou o čelných státnících vycházet i jiné knížky než takové, které se zaměřují na jejich intimní život.

Říká se, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Totéž se dá říci i o prezidentech. Ale taková úsloví jsou hodně nepřesná. Spíše se dá říci, že čelní reprezentanti národa značně ovlivňují myšlení i chování obyvatel. Václav Havel se o to snažil už v době vlády komunistů; způsob, jímž řídil listopadový převrat a první kroky nového režimu, to snad dostatečně potvrzují, právě tak jako jeho úsilí, aby se Česká republika začlenila do západních struktur.

Pokud jde o Václava Klause, vtiskl svou pečeť transformačnímu procesu (privatizaci) i rozdělení republiky, které se rok od roku jeví jako nutný krok. – Uvádím zde u obou státníků jen to, co je na jejich činnosti zvláště výrazné.

Jistěže se této knížce dá ledasco vytknout. Myslím ale, že konformnost a nedostatek kritičnosti těžko. Ostatně konformních pojednání o obou mých prezidentech bude jistě habaděj. Tak už to na světě chodí.

PŘÍLOHY

Příloha 1

Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977

(Stručná informace)

Prohlášení Charty 77 sestává z několika částí:

I. Úvod tvoří informace o tom, že ve Sbírce zákonů ČSSR č. 120 byly zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. Tyto pakty byly podepsány v roce 1968 a vstoupily v platnost 23. 3. 1976. „Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.“

II. Druhá, nejdelší část prohlášení, je výčet základních občanských práv, které podle signatářů Charty platí v Československu „jen na papíře“. Jsou to:

- Právo na svobodu projevu. Desítkám tisíc československých občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru „jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních.“

- Svoboda od strachu. Statisíce občanů jsou nuceni žít v “v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.“

- Právo na vzdělání. Je upíráno mnoha mladým lidem dokonce i pro názory rodičů.

- Právo „vyhledávat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“. Uplatnění tohoto práva je stíháno mimosoudně i soudem.

- Svoboda náboženského vyznání, omezovaná zejména tím, že duchovním trvale hrozí odepření státního souhlasu s výkonem jejich funkce.

- Právo sdružovat se.

- Rovnost práva na vedení veřejných věcí.

- Vyloučení diskriminace před zákonem.

- Právo zakládat odborové organizace.

- Právo na stávku.

- Zákaz „svévolného zasahování do soukromého života, domova nebo korespondence“. Ministerstvo vnitra různými způsoby kontroluje život i intimní sféru občanů (odposlechy, kontrola pošty, osobní sledování atd.)

- Práva obviněných a jejich obhajoby v případech politicky motivovaného trestního stíhání.

- Právo svobodně opustit svou zemi, vázané na různé „nepřípustné podmínky“

III. Charakteristika vedoucí úlohy strany: „Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí… přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost před zákonem.“

IV. Oznámení o vzniku Charty 77 . Je to „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty. (…) Charta 77 není organizace, nemá stanovy, stálé orgány, organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti… Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí.“

Jako mluvčí tohoto prohlášení byli pověřeni prof. Dr. Jan Patočka, Václav Havel a prof. Dr. Jiří Hájek.

Podle: Charta 77, 19771989, Scheifeld-Bratislava 1990, s. 9 nn

***

Prohlášení Charty 77 vytvořilo model, na jehož základě získala dlouhodobě všeobecnou prestiž a důvěru moralizovaná politika. Tento model byl původně – to znamená i po listopadu 1989 – považován za cosi bezchybného, příkladného a teprve postupně začal být posuzován kriticky. Kritická hodnocení včetně mých tvoří jen menšinu.

Východiskem Prohlášení Charty 77 bylo odsouzení zákazů a represí v zemi, cílem bylo prosazení práv a svobod obsažených v obou paktech OSN (pakt o občanských a politických právech a pakt o právech hospodářských a sociálních), prostředkem měl být dialog Charty 77 a vládní moci.

Východiska přirozeně není možné oddělit od prostředků a cílů. V tomto případě jsou velmi důležité cíle, lidská práva. Všimněme si vcelku práv a svobod, jejichž nedodržování Charta režimu vytýká:

1. Právo na svobodu projevu – odst. 4..

2. Svoboda od strachu - odst. 6

3. Právo na vzdělání – odst. 7

4. Právo na přijímání a rozšiřování informací. – odst. 8

5. Zákonná ochrana na čest a pověst – odst. 9

6. Svoboda náboženského vyznání – odst. 10

7. Právo na svobodu sdružování – odst. 11

8. Právo podílet se na vedení veřejných věcí – odst. 11

9. Vyloučení diskriminace před zákonem – odst. 11

10. Právo na svobodu odborů – odst. 11

11. Právo na soukromí - odst. 12

12. Práva obviněných a jejich obhajoby – odst. 13

13. Právo svobodně opustit svou zemi – odst. 14

Výše uvedený seznam je zajímavý už tím, čím začíná: požadavkem práva na svobodu projevu – tedy právě tak jak si počínali odbojní spisovatelé na svém IV. sjezdu v roce 1967. Nejen to. Realizace tohoto práva byla rovněž základem programu, který předložili veřejnosti představitelé reformní politiky na jaře 1968: víme, že uskutečňování tohoto práva (zrušení cenzury) stačilo dát Československu revoluční impuls, přestože ti, kteří je realizovali, nic podobného nezamýšleli. Soupis práv v Prohlášení Charty 77 směřuje k opakování toho, co se odehrávalo od IV. sjezdu SČSS v červnu 1967 do 21. srpna 1968 – s tím rozdílem, že po deseti letech, na vrcholu normalizace toho autoři Prohlášení požadovali mnohem víc, než se odvážil požadovat kdokoli kompetentní v první polovině roku 1968. Požadovali platnost obou paktů OSN: Od 23. 3. 1976 „mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit “.

Tato dalekosáhlost požadavků musela vést ke konfliktu s režimem (což se v plné míře stalo) a tento konflikt upozornil zahraničí, že v Československu je opozice. I když početnost a sílu této opozice chápali v zahraničí většinou značně přehnaně, právem se nepřímý apel na zahraničí přičítá jako přínos Charty 77. Celkem však Prohlášení Charty 77 bylo politicky neprozřetelné a obsahovalo řadu rozporů.

Základní rozpor spočívá v tom, že Charta 77 vystoupila krajně opozičně na veřejnost, přestože si byla vědoma toho, co obnáší vedoucí úloha KSČ (viz bod III stručného obsahu); její Prohlášení konstatovalo, že v Československu panuje „systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany…“ a že jeho příkazy mají přednost před zákonem. Obdařena takovou mocí mohla KSČ zabránit rozšíření Prohlášení Charty 77 (mělo formu petice) a tak stál proti několika desítkám demokratických aktivistů celý mediální, policejní a veřejný aparát.

V Prohlášení Charty 77 se říká, že od 23. března 1976 mají občané povinnost a stát právo řídit se ustanoveními obou paktů, to znamená povolit všechny svobody a práva v nich obsažené. Jenomže nikoli Charta 77, nýbrž KSČ rozhodovala, co platí a neplatí, ať už to bylo vytištěno kdekoli a jakkoli (viz opět odst. III stručného obsahu). Že bude rozhodovat a postupovat velmi energicky, o tom se nedalo pochybovat. KSČ nemohla připustit ani náznak opakování pražského jara 1968, celá dlouhá léta na tom „pracovala“. Tehdy, koncem února 1968 faktickým zrušením cenzury uvolnil režim spoutané slovo. To byla jedna jediná svoboda a co natropila! Nyní Charta 77 požadovala celé dva pakty pro režim nepřijatelných práv a svobod a ještě žádala dialog o tom, jak je uskutečnit. Pro monopolní státní moc je pomyšlení na jakýkoli vnitropolitický dialog zcela absurdní záležitostí: s kým by měla vést dialog, když byla monopolní?

Nebývale razantní perzekuce prvních signatářů Charty má tedy své zdůvodnění: KSČ přijala Prohlášení Charty 77 plným právem jakožto vyhlášení války normalizačnímu režimu. Je nevyřešenou otázkou, jak se mohli chartisté pustit do protivníka o tolik mocnějšího. Důvodů je zřejmě několik.

Prohlášení Charty 77 předcházel proces s undergroundovou skupinou „The Plastic People“, při němž se liberální intelektuálové zastali peticí pronásledované kapely a vzbudili i zájem zahraničí. Režim pravděpodobně považoval za taktické zachovat se v této záležitosti, jak jen liberálně dokázal, a výsledkem byly poměrně nízké tresty. Vznikající opozice to omylem chápala jako slabost Husákova režimu a v tom se velice zmýlila.

Mýlila se nepochybně i v posouzení vnitropolitické a zahraničněpolitické situace. Jestliže „doma“ očekávali chartisté víceméně automatickou podporu, pak nepochopili, že obyvatelstvo rezignovalo a přijalo mocenský tlak režimu, umožňující slušnou existenci pouze v soukromí, jakožto konsensus zaručující vnitropolitický klid. Pokud pak jde o zahraničí, Západ nikdy nedokázal podstatněji ovlivnit československou státní moc a nyní rovněž ne. Nesmíme rovněž zapomenout na to, že zpočátku v Chartě 77 převládali bývalí komunističtí funkcionáři, perzekvovaní nyní pro své reformní smýšlení a dychtící, ne vždy zcela racionálně, po odvetě.

A posléze připomeňme – i když neradi – malou dispozici pro vedoucí politickou činnost u hlavních chartistů. Prohlášení Charty 77 je jedním z počátků nepolitické politiky. Na vrcholu normalizace byl reálně socialistický československý stát natolik silný, že jej petice tohoto druhu nemohla ohrozit. Demokratický centralismus byl nejrůznějšími pákami propojen s různými oblastmi života, a měl je tak pod kontrolou. Je udivující, že lidé, kteří tak dobře úděsně účinný mechanismus demokratického centralismu znali (ostatně mnozí i proto, že v minulosti pracovali jako jeho články), nevycházeli při úvaze o tom, co dělat, z rozborů politické situace. Proč?

Protože ideovým východiskem této politiky byla morálka, přebírala její funkci. Na počátku odst. 15 Prohlášení Charty 77 stojí: „CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti.“ Kdyby tato formulace měla být pravdivá („true“), musela by být doplněna větou, že ovšem je základnou k morální opoziční činnosti za účelem dosažení politických změn. Ovšem – o dialogu s mocí mohli chartisté pouze snít.

Hlavním prostředkem této moralizované politiky měl být konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, a tento dialog pojala Charta 77 jako velkorysou petiční akci Prohlášení Charty 77. Do jaké míry byl sám nápad na dialog s politickou mocí a na petiční akci v prospěch lidských práv výsledkem racionálního politického uvažování, to nepřímo ukázal výsledek reakce normalizačního režimu. K morálním východiskům i prostředkům je třeba přičíst již zmíněné cíle. Pokud cíle moralizované politiky sestávají pouze z morálních norem (v tomto případě z norem lidských práv), je taková politika sama o sobě neuskutečnitelná. Norma je prostředek, který upravuje činnost, aktivitu. Aktivitu lze realizovat, normu nikoli.

Svým charakterem předznamenala Charta 77 závažné nedostatky opoziční politiky před listopadem 1989 a politiky po listopadu. Ale to už je jiná kapitola.

E.M.

***

Příloha 2

Základy politiky v České republice

To, co je uvedeno v kapitolách této publikace o našich prezidentech, popřípadě to, co oni o sobě prozrazují, nemá ambice na soustavnost. Nerad bych však, aby tyto kapitoly způsobily zbytečné nejasnosti, a to by se pro nepřehlednost období, v němž žijeme, mohlo stát. Čtenář by asi neuvítal, kdybych se v textu knížky zbytečně odvolával na zcela zásadní věci; připojuji proto krátkou informaci o české politické scéně po listopadu 1989 jako přílohu. Pokud snad nyní něco opakuji, prosím o odpuštění – jsou věci, které je lépe říci dvakrát než vůbec ne.

Půdorys české politické scény od počátku 90. let 20. století

vychází z listopadového převratu roku 1989. Tehdy se v souvislosti s rozpadem sovětského impéria uskutečnil postupný přechod československých zastupitelských sborů i exekutivy od komunistického autoritativního režimu do přechodného stadia, které bylo prvním stupněm k zastupitelské demokracii. Česká politika je dnes ovlivňována více či méně stabilními faktory, které se odvíjejí od této listopadové a polistopadové doby. Je však dáno osobitostí českých poměrů, že do stabilní součásti české politiky přešly ideje, základy institucí a mocenské i politické vztahy nejen z předchozího komunistického režimu, ale ještě také z doby, která mu předcházela (tzv. třetí republika v letech 1945-1948).

Tato okolnost souvisí s charakterem listopadového převratu a se složením a povahou jeho vedoucí síly, Občanského fóra, v jehož vedení se v počátku prosadil Václav Havel se skupinou z disentu (Křižan, Vondra, Kocáb, Paloušové, Václav Malý a další). Na rozdíl od mnoha jiných měl Václav Havel originální politickou koncepci, tzv. nepolitickou politiku, kterou vyložil na podzim roku 1978 ve slavném eseji Moc bezmocných. Sugestivita této levicové doktríny nahrazující politiku určitými projevy morálky, silně ovlivnila chápání politiky ze strany disentu ještě dlouho po listopadovém převratu.

O této ideologii hovořím v textu této publikace. Předpokládá nahrazení dosavadní politiky politikou novou, která bude nepolitická, založená na skutečných životních intencích člověka. Zbavena zátěže tradičních politických zvyklostí otevře se o to plněji světu lidské existence. Opravdová proměna poměrů k lepšímu bude vycházet od lidské existence, ze základní rekonstituce postavení člověka ve světě, z jeho vztahu k sobě samému i k univerzu. Nepolitická politika chápala parlamentní demokracii nanejvýš jako předstupeň k této existenciální změně, zastupitelskou demokracii jako trvalý stav společnosti nedoporučovala. Havel odsoudil stranictví a spolu s ním „celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce“ a před zastupitelskou demokracií dal jednoznačně přednost demokracii přímé, a to i v hospodářském smyslu. Domníval se, že bude vhodné nahradit kontrolu a disciplínu v hospodářském životě "spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní". Prostřednictvím opozičních intelektuálů, kteří Moc bezmocných studovali, se její ideje staly duchovním majetkem velkého množství lidí.

Občanské fórum a spolu s ním česká společnost, sjednocená v euforii budování nové společnosti, dostaly tak do vínku doktrínu zcela originální. Důležitější však bylo – a toho si nebyli vědomi –, že se jejím působením zbavovali základních nástrojů pro pochopení, ovlivňování a řízení občanské společnosti. Jak už to bývá v takových situacích, o základních tezích „Nepolitické politiky“ se nedalo a nesmělo pochybovat. Kromě jiného právě jejímu vlivu lze přičíst dlouhý poloanarchistický stav tohoto hnutí (Občanského fóra) i okolnost, že se rozhodlo proti svému původnímu záměru nepodporovat nové demokratické politické strany, ale vládnout samo. A to „navždy“.

Vliv politické tradice - sociální politika, politická struktura

Když tedy záhy po listopadu 1989 začalo budování československého ústavního života, převzal ústavní a právní rámec nové České republiky s malými změnami existující institucionální mechanismy. To znamenalo velký vliv minulosti. V českých zemích již ve 20. století republika existovala, a to v trojí podobě: tzv. první republika (skutečná) v letech 1918-1938, dále okleštěný stát (bez pohraničních území Čech a Moravy), tzv. druhá republika (říjen 1938 - 15. březen 1939) a posléze třetí republika (květen 1945 - únor 1948).

Druhá republika byl pomnichovský autoritativní stát z nouze; proti tomu první a třetí republika jsou pro dnešek dva důležité státní útvary, protože republikánské principy, instituce a politické funkční mechanismy nevznikají v každém dalším obdobném státním útvaru jako zcela nové, nýbrž podle vzoru struktur předchozího státu.

Tak sice polistopadový režim převzal federální ústavu komunistického Československa, ale rychle ji doplňoval zákony i zvyklostmi a funkčními mechanismy podle obrazu československého demokratického státu v letech 1945 - 1948. Tato činnost vycházela z přesvědčení, že se vlastně obnovuje demokratický režim první republiky, a navíc režim aktualizovaný.

Avšak zmíněná třetí republika byla státem, který vzešel z národně socialistické revoluce. Ta změnila hospodářský charakter země (zestátnění velké části průmyslu a bankovnictví) a její národnostní obraz: ze země byli po předchozí konfiskaci majetku vyhnáni příslušníci německého etnika (1/5 československého obyvatelstva) a na rozdíl od první čechoslovakistické republiky, v níž existovala další nestátotvorná etnika, zejména Němci a Maďaři, se Slováci považovali za samostatný národ. Také politický charakter státu se změnil. Demokratickou politickou strukturu vystřídal polopluralitní systém Národní fronty, který zamezil opozici, stabilně omezil počet politických stran a vedl k prvním podstatným počátkům omezené svobody, cenzury a kontroly informací, zejména v oblasti spolkového života, rozhlasu a kinematografie (monopol na výrobu, dovoz i distribuci filmů) a periodického tisku, podléhajícího ministerstvu informací. Třímilionové německé etnikum bylo zbaveno veškerého majetku a brutálně vyhnáno ze země. Ústavní systém byl stejně jako za první republiky centralistický, přičemž pražská vláda si rychle podřídila i Slovensko.

Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 si byl nový režim vědom toho, že musí velkou většinu zestátněných podniků zprivatizovat a privatizace také byla základem ekonomické transformace. V tomto bodě kupodivu na třetí republiku a národně socialistickou revoluci navázal tím, že neprivatizoval průmyslové giganty, ale financoval jejich vysoce ztrátový provoz polostátními (původně zestátněnými) bankami. Tento hospodářský systém, často nazývaný bankovním socialismem, byl v souladu se sociální politikou. Sociální politiku předlistopadového, to znamená reálně socialistického Československa demokratický stát modifikoval pouze v těch bodech, v nichž to bylo nezbytně nutné. Bydlení, zdravotní a důchodový systém, zásobování vodou a energií, to vše se dělo na základě dosavadního rovnostářského půdorysu, a teprve když se ukázala nedostatečnost hospodářského růstu a závažné kazy ekonomické transformace, začala překotná deregulace cen a jiné nepopulární kroky, které zdaleka ještě neskončily.

Pokud jde o systém politických stran, hned v prvním roce po převratu režim Občanského fóra postavil vzniku a rozvoji nových stran do cesty tak velké překážky, že tyto strany buď nevznikly, nebo se neudržely. Převzal však strany Národní fronty, která vznikla v roce 1945, ale za komunistického režimu (který mj. zlikvidoval sociálně demokratickou stranu) se obě nekomunistické strany, socialistická a lidová, staly pouhým formálním přívěskem KSČ. Po listopadovém převratu upadla socialistická strana rychle do bezvýznamnosti, avšak strana lidová (KDU-ČSL) je od počátku nového státu součástí vládní koalice. KDU-ČSL nemohla překonat staré tradice politické formálnosti a potřeby přizpůsobit se za každou cenu (obě vlastnosti byly pro ni za komunistického režimu životně důležité) a oběma těmito charakteristikami přispívá i ona k tomu, že oficiální politika je nejen přesycena pletichami a politikařením, ale také nevůlí odejít, vyklidit pole (například: odstoupit z vlády) dokonce i z kvalifikovaných důvodů. Je to jeden z historických a logických kořenů stability české vlády, kterou lze očekávat i v budoucnu. Tato stabilita je v daných poměrech spíše negativním než pozitivním jevem.

Retardované národní vědomí, zahraniční politika

Do vědomí společnosti, zděděného z minulosti, pronikaly nové prvky jen zvolna. Stoprocentně převzala polistopadová politika xenofobii, související s poválečným vyhnáním třímilionového německého etnika, a formulaci národního zájmu tehdejšího prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Takto formulovaný národní zájem předpokládal, že v budoucnosti je především zapotřebí čelit německé agresi, a spojit za tím účelem své síly se slovanskými státy, zejména s Ruskem. Zmíněná formulace národního zájmu přispěla tehdy k vazalské závislosti Československa na Sovětském svazu. Tu sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 zmnohonásobila; v polistopadovém období ji nový český stát nahradil úsilím o začlenění do západních struktur a vyhledáváním základní velmocenské opory jednou u anglosaských zemí, především USA, pak i u Francie. Střední Evropa zůstala vynechána, Německo posléze, když nebylo zbytí, vzala Česká republika na vědomí.

Nestalo se to bez obtíží. Souvisely s požadavky sudetoněmeckých spolků, které usilovaly o jednání s Českou republikou, o restituci zkonfiskovaného majetku a o omluvu za učiněná příkoří po druhé světové válce. Česká strana odmítala a odmítá vzít sudetské Němce na vědomí. V napjaté atmosféře probíhala česko-německá jednání o společné deklaraci, která měla ukončit spory a orientovat vzájemné vztahy na budoucí spolupráci. Konečný text Deklarace (definitivně schválen v lednu 1997) je značně kompromisní, avšak umožňuje česko-sudetoněmecký dialog. Mezi Českou republikou a Německem zůstává i v současné době množství nevyřešených otázek a vztahy mezi oběma státy nejsou zcela normální.

Přes úspěšné začlenění státu do západních struktur (NATO, EU) nelze v budoucnosti očekávat přílišnou ochotu České republiky ke spolupráci se sousedy. Je to dáno retardovaným vědomím společnosti, jejíž dosti silná část je stále ještě uhranuta silným protiněmeckým šovinismem a obavou, že Češi budou pohlceni agresivními Germány. Vztahy s neněmecky hovořícími sousedy (částečně s výjimkou Polska) jsou poznamenány hraničními a etnickými konflikty v minulosti, o odstranění jejichž důsledků se dosavadní vlády příliš nesnažily.

Pokud jde o spolupráci v rámci Evropy, mohou rovněž z retardovaného vědomí společnosti vyplývat značné obtíže. Pražské vlády docela vážně hledají Evropu postupimské dohody. Je otázka, jak to bude v budoucnosti; od 1. 6. 2004 se Česká republika stala členským státem Evropské unie.

Nejsilnějším prvkem retardovaného společenského vědomí byla a je neuvědomělá a neartikulovaná víra ve spravedlivý společenský řád, který zajišťuje rovnost, štěstí a snadné živobytí všem bez rozdílu a bez ohledu na hmotné i ostatní podmínky existence společnosti. Tato víra v blíže nespecifikovaný socialismus pochází z minula, podpořily ji demagogické kroky sociální politiky protektorátní správy (za účelem hladkého chodu válečného hospodářství) a podstatně ji posílila národně socialistická revoluce. Komunistický režim ji dovedl do výrazně utopického stadia, zvýrazněného rovnostářstvím, politickým tlakem i nečekanými majetkovými změnami. Tak se tato víra ve spravedlivý společenský řád stala součástí celonárodní jednoty a prostřednictvím Občanského fóra ji bez slova souhlasu či reflexe přejaly rovněž nástupnické strany OF. Ty se ovšem - odmyslíme-li si neúspěšné OH - verbálně řídily pravicovým programem a vystupovaly s pravicovou rétorikou. Stabilita vlády byla do značné míry zajištěna touto diskrepancí mezi pravicovou rétorikou a některými transformačními kroky v hospodářské oblasti na straně jedné a ponecháním nomenklaturní rovnosti v sociální sféře na straně druhé (viz výše - sociální politika). Lze předpokládat, že tyto vlivy retardovaného národního vědomí se budou v nejrůznějších formách projevovat i v budoucnu.

Nové prvky politického života

V mocenské a politické struktuře se pochopitelně kromě mimořádně silných prvků pocházejících z minulosti uplatňují prvky nové. Většina z nich se nějakým způsobem odvozuje od již zmíněné celonárodní jednoty na samém počátku období přechodu od komunistického režimu k demokracii. Ta přejímala tam, kde nevznikaly na základě aktuální situace nové projekty a myšlenky, struktury minulých období, přičemž i do nových projektů často vládní moc vkládala jednotlivé prvky takových struktur. V obecnosti sice tyto projekty směřovaly k vybudování parlamentní demokracie, konkrétně však byly poznamenány diletantismem a emocemi lidí, kteří před listopadem neměli ani příležitost věnovat se politice, a nepochopením, že v demokracii se může vymstít všem, jestliže skupina lidí, která má moc, se jí rozhodne použít nekorektně proti jiným.

Trvalé následky zanechala snaha Občanského fóra bezprostředně po listopadovém převratu stát se monopolní mocenskou organizací. Úsilí ovládnout vše ve státě bývá doprovázeno centralismem, a tak tomu bylo i v tomto případě. Nástupnické strany Občanského fóra tyto centralistické tendence nejen neodstranily, ale naopak ještě posílily. Za těchto okolností nemohlo jednání se slovenskou reprezentací o nové formě státu ani dopadnout jinak než rozdělením republiky a později rozčleněním státu na kraje nedokonalým, nedomyšleným řešením.

V době, kdy strany bývalé Národní fronty byly stále ještě financovány ze státního rozpočtu (popřípadě ještě z výnosu svého majetku), snažilo se OF i jeho nástupnické strany zamezit konkurenci, a tedy rozvoj nových stran tím, že omezily příjmy politických stran v podstatě na sponzorské dary, doplněné později nepostačujícím státním příspěvkem. To se posléze ukázalo jako velmi účinný nástroj proti všem politickým stranám (tedy i proti nim samým) a otázka financování politických stran je stále ještě neobyčejně ožehavá.

Značný problém přinesla původní polistopadová jednota pro politické svobody, zejména pro svobodu slova v médiích. Zákony podporující svobodu slova jsou plně postačující, avšak národní jednota také tentokráte přinesla konvenční zákazy, příkazy a tabu. Loajální zpravodajství a výměna konformních názorů jsou v České republice zabezpečeny, názory nonkonformní se však setkávají s velkými obtížemi, protože tiskoviny, které by je otiskovaly, nemohou mít takový náklad, aby se nakladateli vyplatilo je vydávat. To přirozeně souvisí s nízkým počtem česky hovořícího čtenářstva a nevelkou oblibou takových názorů u publika. Počet televizních stanic je omezen a jejich úroveň je nevalná; i přes výkyvy veřejného mínění nelze předpokládat, že by se panující konformita české veřejnosti v dohledné době změnila.

Nejzákladnější politická faktografie

Zastupitelské sbory i vlády byly od federalizace státu (1969) v Československu troje: federální, české a slovenské (Federální shromáždění, Česká národní rada, Slovenská národní rada, federální, česká a slovenská vláda). Stát měl jediného prezidenta. Federální orgány sídlily spolu s českými v Praze, slovenské orgány v Bratislavě.

V listopadovém převratu vznikla a jistou dobu se udržela jednota prakticky celého českého národa. Vycházela z hnutí Občanské fórum (OF), v jehož čele na počátku stál Václav Havel, a měla v OF také svou organizační formu (na Slovensku existovalo obdobné, slabší hnutí s názvem Veřejnost proti násilí - VPN). Představitelům OF se podařilo na základě jednání s komunistickou federální vládou a zvláště prostřednictvím náměstka předsedy této vlády Mariána Čalfy uzavřít dohodu s komunistickou stranou. Podle této dohody dosavadní prezident (Gustáv Husák) odstoupil a starý parlament zvolil jako nového prezidenta Václava Havla. Postupně byli do zastupitelských sborů v postačující míře kooptováni noví poslanci, zejména za OF. O něco později odstoupila rovněž komunistická federální vláda Ladislava Adamce a byla nahrazena kabinetem Mariána Čalfy, který se záhy prohlásil za stoupence OF a VPN . Do čela Federálního shromáždění byl zvolen Alexander Dubček, čelný reformní komunista v roce 1968. Hlavní politická rozhodnutí se usnášela u tzv. kulatých stolů, při nichž spolu se zástupci obou hnutí zasedali rovněž reprezentanti komunistické strany a stran tzv. Národní fronty (v českých zemích strany lidové a socialistické).

Tato koalice se ukázala pro další dobu velmi významná. V porovnání se situací například v sousední NDR existovalo OF poměrně dlouho a v červnu roku 1990 s převahou vyhrálo v českých zemích volby. Po volbách vytvořilo spolu s VPN vládu, jejíž volební období, obdobně jako tomu bylo u parlamentu, bylo omezeno na dva roky. OF však bylo přesvědčeno, že zůstane u moci natrvalo. Jenže již během funkčního období vlády se rozštěpilo na několik stran, z nichž nejvýznamnější bylo vládní, ale stále slábnoucí Občanské hnutí, ponechávající si formu původního hnutí, dále pravicověji zaměřená Občanská demokratická strana (ODS) a rovněž verbálně pravicová Občanská demokratická aliance (ODA).

Vytvořená svoboda dala příležitost k otevření dlouho neřešených národnostních problémů. Jednání české a slovenské reprezentace vyústila v rozdělení státu a ke vzniku České republiky (1. 1. 1993). Podle nové ústavy má Česká republika dvě komory parlamentu (sněmovnu a senát) a nezávislý soudní systém, na jehož vrcholu je nejvyšší soud a ústavní soud. Země je rozdělena na 14 krajů, v jejichž čele stojí hejtmani. Země je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie.

Na budoucím mocenském půdoryse České republiky se již nepodíleli komunisté, ani Občanské hnutí, které se stalo neparlamentní stranou a upadlo rychle do bezvýznamnosti. Posléze z politické scény zmizelo. Na rozdíl od nich komunisté zaznamenávají mírný, ale stálý vzestup. Z hlediska politických stran vytvořily mocenskou strukturu platnou až do demise vlády 29. 11. 1997 následující politické složky: prezident Václav Havel (nestraník), ODS (hlavní vládní strana v čele s premiérem Václavem Klausem), postupně se rozpadající ODA a KDU-ČSL (Křesťansko demokratická unie - Československá strana lidová). V opozici získávala stále větší význam sociální demokracie (Miloš Zeman). Dalšími stranami parlamentní opozice byli dnes již bezvýznamní ultrapravicoví Sládkovi republikáni a komunisté. Dolní komora parlamentu (Poslanecká sněmovna), do níž se konaly volby v roce 1992 (s výraznou převahou ODS), byla doplněna senátem (volby v roce 1996). Vládu, která je odpovědná Sněmovně, jmenuje prezident.

V roce 1997 byla Klausova vláda, z níž vystoupila KDÚ-ČSL, donucena odstoupit. Po krátké poloúřednické vládě premiéra Tošovského a po volbách roku 1998, v nichž zvítězila sociálně demokratická strana, se ustavila menšinová vláda sociální demokracie, vedená premiérem Milošem Zemanem. Parlamentní podporou jí byla ODS, která se sociální demokracií uzavřela tzv. opoziční smlouvu. Na jejím základě byl Václav Klaus předsedou Sněmovny. Po dalších parlamentních volbách, v roce 2002, se vytvořila koalice sociální demokracie s lidovou stranou a Unií svobody, vedená předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou. Po několika katastrofálních neúspěších byla Špidlova vláda koncem června 2004 nucena odstoupit. Po skončení funkčního období prezidenta Havla se v roce 2003 stal prezidentem republiky Václav Klaus.

***

Příloha 3

Dopis skupiny padesáti občanů poslancům a poslankyním Federálního shromáždění z 18. září 1987 požadující zahájení demokratizace veřejného a politického života

Vážený pane, vážená paní,

obracíme se k Vám v naléhavé záležitosti společného zájmu: v naší společnosti se nahromadily závažné problémy, jejichž řešení, jak jsme přesvědčeni, nelze oddalovat. To je ostatně zřejmé i z rostoucího zájmu veřejnosti o otázky přestavby a z toho, že se jimi zabývají státní a stranické orgány. To vše vzbuzuje naděje a očekávání; nechceme však skrývat, že také starosti.

Dosavadní uvažování se totiž soustřeďuje na oblast národního hospodářství, zejména jeho řízení. Avšak problémy, potíže a komplikace, které se před námi všemi nahromadily, pronikají oblastí ekonomiky a výrazně ji přesahují. Jde o to, že se velmi obtížně uplatňují talentovaní a charakterově vyspělí jedinci, že existují četné překážky bránící v činorodost jednotlivců, organizací i podniků, že upadá morálka a šíří se nepoctivost. Jde o vážné zábrany v předávání úplných a pravdivých informací, o problémy mládeže, která není zakotvena v tradicích minulosti a je skeptická k jakýmkoli ideám, o znerovnoprávnění těch, kteří setrvávají při svém přesvědčení, i o rychle se zhoršující životní prostředí. Jde přirozeně také o nedostatek mnoha důležitých druhů zboží a o špatné fungování klíčových druhů služeb. Tyto potíže a nedostatky souvisí s nedemokratickým systémem řízení společnosti; jak tento systém sám, tak negativní důsledky, které přinesl. Lze v dané situaci odstranit pouze tak, že život naší společnosti bude demokratizován.

Obracíme se osobně k Vám, jelikož jsme přesvědčeni, že toho lze dosáhnout pouze osobním přičiněním zákonných zástupců lidu a aktivní účastí širokých vrstev obyvatelstva. V této souvislosti však nelze přehlédnout názor, že vrcholné orgány, jejichž složení se od doby, kdy byl vybudován nedemokratický způsob řízení společnosti, v podstatě nemění, těžko mohou usilovat o důslednou demokratizaci společnosti.

Za této situace je prvořadým požadavkem dne a základní podmínkou pro započetí demokratické přestavby obnovení důvěry mezi vládou a obyvatelstvem. K tomu je však zapotřebí postupných, dobře uvážených personálních změn. Považujeme za velmi důležité, aby co nejdříve začal tento proces obnovy vrcholných orgánů, a aby tak v nich začaly působit také nové osobnosti, jejichž jména a činnost nejsou spojena s minulým obdobím a které by byly schopny samostatného přístupu k závažným otázkám našeho společenského života.

Je zřejmé, že především a nezávisle na tom by měla začít společenská přestavba. Problematika změn, které jsou k tomu nezbytné, je ovšem značně rozsáhlá a následujících pět bodů je proto pokusem vyjádřit její základní prvky.

1. Budoucí prospěch nynějších generací i těch, kteří přijdou po nás, záleží do značné míry na tom, aby se v orgánech a institucích naší společnosti opět vytvořily podmínky pro uplatnění lidí podle jejich nadání, schopností a povahových vlastností. Chceme, abyste se zasadil(-a) o to, aby na úrovni podniků, ústavů, škol a kulturních institucí bylo zrušeno dosavadní kádrové řízení a posuzování podle příslušnosti, víry, původu, příbuzných v zahraničí apod. Věcné zásady odvozené z kriterií odborné způsobilosti by bylo třeba uplatnit také při přijímání mladých lidí na střední i vysoké školy i k vědecké práci.

2. Již delší dobu je zřejmé, že vinou dosavadní informační soustavy je množství důležitých informací zamlčováno nebo zkreslováno. Ztěžuje to veškerý společenský provoz, a proto by měla být vytvořena informační soustava objektivní, zakotvená v zákonech. Nejde jen o otázky současnosti; neméně důležité, a to zvláště proto, aby mohli pochopit své místo a poslání ve společnosti, je umožnit ve všech oblastech šíření informací, zejména však na školách, pravdivé poznání naší minulosti včetně dějin první republiky

3. Současné řízení společenských organizací, práce národních výborů i činnosti uměleckých institucí je nedemokratické a neumožňuje rozvinout činorodou aktivitu. Žádáme Vás, abyste se spolu s dalšími poslanci zasadil(-a) o vypracování nových kritérií pro práci Národní fronty. Tato nová kritéria by měla vést k tomu, že se důsledně uplatní samosprávné prvky, že se zvýší úloha těchto organizací a že vznikne možnost zakládat také nové zájmové skupiny a spolky jako součást Národní fronty i mimo ni.

4. Věcí prvořadého společenského zájmu jsou účinná opatření na záchranu nejvíce ohrožených oblastí životního prostředí a přijetí zásad pro jeho ochranu. Věci došly tak daleko, že i znečištění ovzduší hlavního města Prahy mnohonásobně převyšuje povolené hodnoty. S ohledem na mimořádný význam Prahy Vás žádáme, abyste pomohl(-a) vypracovat program radikálního zlepšení pražského životního prostředí. Měl by být vzorem úpravy životního prostředí v dalších městech a oblastech republiky.

5. Změny, které vyžaduje dnešní doba, směřují vesměs k vytvoření společnosti rovnoprávných občanů, lidí, kteří netrpí diskriminací z důvodů národnostních, politických ani náboženských. Žádáme Vás, abyste se spolu s ostatními poslanci zasazoval(-a) o začlenění všech těch, kteří byli jakýmkoli způsobem znerovnoprávněni pro své přesvědčení, do občanských povolání, pro která jsou kvalifikováni. Je také zapotřebí, abyste se zasadil(-a) již u příležitosti letošního výročí vzniku samostatného československého státu o amnestii pro všechny československé občany, kteří byli odsouzeni nebo jsou trestně stíháni z politických důvodů.

Vážený pane poslanče (vážená paní poslankyně), přijměte náš dopis jako výraz stejné osobní odpovědnosti, jakou očekáváme od Vás. Prosíme Vás, abyste potvrdil(a) jeho přijetí a případnou odpověď na naše návrhy zaslal(a) na některou z uvedených adres:

Emanuel Mandler Miroslav Štengl Jan Štern Karel Štindl

Pozn. Mezi padesáti podpisy jsou mimo jiné: Mikoláš Chadima, Martin Litomiský, Bohumil Doležal, Václav Havel, Petr Pithart, Anna Masaryková, Luboš Dobrovský Jan Sokol, Martin Palouš, Zdeněk Urbánek, Rudolf Battěk.

Podle: Čas Demokratické iniciativy 1987-1990, Praha 1993, s. 21 n.

Dopis poslancům Federálního shromáždění je dokladem toho, že v předlistopadové době byla možná spolupráce různých opozičních skupin, v tomto případě Charty 77 a Demokratické iniciativy.

Zpátky