Leden 2005

Vzájemné pochopení

Vlastimil Marek

Také vám připadá, jak tak život běží, že vám stále méně lidé skutečně rozumí? Že slova, která používáte, mají pro jiné lidi jiný, poněkud posunutý význam? Že vás stále méně lidí skutečně chápe? Máte, jak se začalo ukazovat na sklonku minulého století s rozvojem moderních zobrazovacích metod, pravdu.

Každý člověk je totiž vesmír sám o sobě, a vzhledem ke stavbě a specializaci mozku (který se v průběhu života přizpůsobuje stylu a kvalitě života, ale i podnebnému pásmu, kultuře, stravě atd.) jsou lidé vzájemně prakticky nekompatibilní. Já jsem se sice ještě ve škole učil, že jsme si všichni rovni, ale nejsme. Rozdílný vývoj, zvláště v posledních desítkách tisíc let, způsobil, že např. Číňané vnímají svět zcela jinak než Američané, katolíci a protestanti jsou zcela jinak uvažující a svět vnímající tvorové než muslimové nebo animisté, že muži jsou jiní než ženy a nerozumí si právě tak jako úředníci a občané. Mezi lidmi v zásadě panuje vzájemné nepochopení.

Příroda to v případě předání genů a sexuálního sblížení žen a mužů vyřešila megadávkami speciálních hormonů a přírodních opiátů: těla a hlavně mozky zamilovaných mužů a žen jsou zaplaveny oxytocinem a endorfiny, které jaksi přehluší obvyklou dominanci levohemisférového, tzn. racionálního stylu vnímání a uvažování (stejně tak jako u těhotné ženy (a rodičky) - „rozum“ je omámen a nepřekáží).

Právě manželství je ovšem názorným příkladem toho, že po svatbě (zamilovanost po roce zmizí, tedy produkce oxytocinu a endorfinů se vrátí na původní obvyklou úroveň) nastupuje škola dlouhodobé tolerance a když to dobře dopadne, a muž i žena mají informace, nebo rituály a zkušenost předchozí generace, postupně i vztah, který je založen na vzájemném přizpůsobování. Nebo jinak, mozek (a jeho programy) jednoho i druhé se přizpůsobí vzájemnosti. Společný život, společný čas, společné jídlo a úkoly (a především např. společný zpěv nebo tanec a rituál) stmelí. Právě tak se lidé (programy jejich mozků) dokáží přizpůsobit a vzájemně (omlouvám se za ten anglicismus) zkompatibilnět při řešení společných dlouhodobých úkolů či poslání.

Vnější a povrchová kompatibilita ovšem zhola nic nemění na faktu, že v jádru je každý člověk docela jiný a nemůže spoléhat na to, že když řekne, co si myslí, bude to vyslechnuto a hlavně pochopeno právě tak, jak si to myslel. Vzájemné pochopení v tomto hlubinném slova smyslu vlastně neexistuje (všichni jsme překladatelé myšlenek druhých), dalo by se mluvit snad jen o vzájemném přizpůsobení.

Přesto existují dvě řešení: jedno známé a povrchové (v krizích to stejně vyvře), druhé hlubší a celoživotní. Zaprvé, člověk musí na nějakou dobu zkusit vnímat svět očima (smysly, pocity) toho druhého. Jen je třeba pár měsíců jíst jídlo toho druhého, nebo, jak říkávali Indiáni, zkusit chodit v jeho mokasínech. Chce to nehledat pochopení jen v knihách (tedy levohemisférově) nebo analýzou novinových článků (zen užívá rčení „Čtením o koláči se nenajíš.“), ale cestovat, poznávat, žít jinde. Uzákonil bych např., aby např. každý vysokoškolák musel nejméně jeden rok svého studia absolvovat v nějaké velmi vzdálené cizí zemi.

Ten druhý vysoce efektivní způsob vedoucích k vzájemnému pochopení je (zvláště v některých kulturách) tisíciletími vyzkoušený a prověřený: člověk může prakticky, tedy nejen četbou, zklidnit vlastní hormony, emoce, zlozvyky, třeba a právě meditací. V dlouhodobé perspektivě to znamená (zvládnutím emocí) zduchovnět. Přeprogramovat způsob vnímání světa obvyklým evolucí daným ale dnes zastaralým a nevyhovujícím prizmatem žláz s vnitřní sekrecí. Všude na světě se těmto institucím říkávalo a říká „kláštery“, dnes existují tisíce meditačních center, v budoucnu (snad) bude možno procvičit mysl právě tak jako tělo („myslocvičny“). Všichni totiž budeme muset v nejbližší budoucnosti zduchovnět, jinak se, protože se přestaneme chápat docela, mezi sebou pobijeme.

Uzákonil bych dále, aby se vysokoškoláci museli (prakticky, nejen teoreticky!) naučit meditovat, a těm, kteří by následně prokazatelně dosáhli osvícení, bych vyplatil třeba milion eur či dolarů nebo jakou měnu budou děti našich dětí používat. Je to jasné? Co je největším motivací současnosti? Peníze. Co udělá osvícený s milionem? Rozhodně jej neutratí za pitomosti, ale velmi uvážlivě investuje do vzdělání dalších generací.

Nedávno mne v tomto smyslu velmi potěšil rozhovor (již jeho název je fascinující a příznačný: „Ztratili jsme schopnost uzdravovat“) s německým benediktinem Anselmem Grünem v Respektu (počátek září 2004), který oceňuje, že „východní nauky nejsou tak vázané na věrouku a vedou spíš k prožitku, ke zkušenosti“, a který na otázku „Čemu jste se z východních nauk naučil?“ odpověděl: „Zenová meditace mi například pomohla nově objevit staré kořeny křesťanství...“! Hurá. Anselm Grün zazen (tedy něco, nad čím se většina našich katolíků zhrozeně křižuje) vyzkoušel a praktikuje, a tak mu (a zenovému a jinému buddhismu) rozumí. Pochopil ho. A jako jakýsi vedlejší efekt, protože zazen (a každá podobná meditace) je v zásadě dokonalý kartáček na mysl, pak lépe chápe i tu svou metodu víry.

Před lety jsem s nadšením sledoval, jak a jaké děti si hrají v jedné obyčejné a prý i obvyklé kalifornské mateřské školce: černí, bílí, žluté, rudé, kakaoví – vzájemně si hráli a tedy i rozuměli a chápali. Z toho vyplývá i (sice dlouhodobý, ale jak tak koukám, zatím asi jediný funkční) recept na řešení současné teroristického (a ekologického a sociálního) globálního ohrožení. Zatímco starého psa (a orangutana a politika) novým kouskům a toleranci nenaučíš, když si kotě a štěně odmala spolu hrají, vzájemně se pak pochopí, i když vyrostou.

Vzájemné pochopení tedy není to, o čem v souvislosti se setkáváním delegací politiků psávalo Rudé právo, ale ani to, o čem se „jenom“ mluví a píše. Dokud nezačnou budoucí politici různých kultur a barvy pleti a pohlaví spolu vyrůstat v jedné mateřské školce, a dokud nebude politika jen jakýmsi vyznamenáním a čestnou a dočasnou neplacenou službou lidem pro velmi bohaté a po všech stránkách zabezpečené (a za své předchozí skutky odměněné) výjimečné lidi, vzájemné pochopení bude jen vizionářským snem několika jedinců.

Dokud nebudou benediktini (a muslimové a katolíci a židé a politici a ministři a studenti všech škol) běžně sedět v zazenu (nebo jinak denně meditovat), nebude existovat skutečné vzájemné pochopení.