Leden 2005

Dušičky bez svíček

Ivan Motýl

Deset milionů živých, avšak rovněž stamiliony mrtvých na hřbitovech. Ne každý nebožtík se na dušičky dočká rozsvícení svíce. Na mnoho tuzemských hřbitovů ani v den Památky zesnulých nikdo nepřijde.

U každého farního kostela býval kdysi hřbitov; ostatně na jeho stopy dodnes tu a tam narážejí obvykle stavební firmy. Komunistická moc se po roce 1948 rozhodla bojovat i s mrtvými. "Věčně živý" býval po desítky let jen Lenin, následky jsou patrné dodnes. Například přímo na pozemku komunisty zlikvidovaného hřbitova v Ostravě-Přívoze stojí od předloňského května základní kámen k výstavbě dálnice D47. Na totalitní zvůli navázala se stejnou necitlivostí současná moc. "Hřbitov byl zničen kvůli plánované silniční spojnici už v osmdesátých letech," říká ostravský městský archivář Antonín Barcuch. "Považuji za neuvěřitelnou ignoraci, že si nikdo z těch, kdo akci připravoval, nevšiml kříže, který dosud na hřbitově stojí," říká Barcuch na adresu Miloše Zemana, který přímo v areálu hřbitova v roce 2002 poklepal na základní kámen dálnice. Na pohřebiště přitom jednoznačně odkazuje nápis na kříži.

Pohraniční temno

Desítky zdevastovaných německých hřbitovů lze najít také na Děčínsku, Karlovarsku, na Šumavě, v Jeseníkách. Když se po roce 1989 odsunutí němečtí rodáci pokoušeli obnovit alespoň některé náhrobky nejbližších příbuzných, často bylo jejich úsilí přijato jako nepřátelský akt. Například v malé slezské obci Svatoňovice nedaleko Budišova nad Budišovkou bývají opravené náhrobky pravidelně neznámými vandaly znovu povaleny a rozbíjeny o hřbitovní zeď. V Huzové u Šternberku lemuje hřbitov polorozpadlá kamenná zídka. "Tady všude byli až do sklonku války pohřbíváni Němci," říká Marie Útli u brány hřbitova v Huzové, dříve Deutsch-Hause. Většina německých náhrobků je opřena o zeď hřbitova. Vyhnance zde vystřídali jiní vyhnanci. Útli patří k moravským Chorvatům, které po roce 1945 komunisti vysídlili z jihu Moravy do Jeseníků. Část hřbitova byla přeměněna na chorvatské pohřebiště: hrob Marie Vašákové je ozdoben litinovým křížem s datem 1949, náhrobek Anny Křižaničové má letopočet 1950. "To jsou první Chorvaté, kteří zemřeli v Huzové," říká Útli a pokračuje: "Vymíráme, o naše hroby v jihomoravských obcích Frélichov, Dobré Pole a Nový Přerov na Mikulovsku se nikdo nestará."

Jediná svíčka

Pielgrzymów a Pelhřimovy. To jsou názvy dvou slezských vsí, které do poloviny osmnáctého století tvořily jedinou obec. Pak je slezské války rozdělily mezi Prusko a Rakousko a nepatrný potůček dnes obě obce půlí na část ležící v ČR a na část polskou. Obě sídla mají své hřbitovy, jsou však žalostně zpustlé a od války se na nich nepohřbívá. Na českém pohřebišti na Dušičky nevzplane jediná svíčka. Na polské straně se přece jen každý rok úzkou cestičkou někdo vydává. Na maminčině hrobě rozsvěcuje svíčku pamětnice předválečných časů Helena Serwetnická. Jako jediná nemusela do odsunu. Ostatní ze zhruba osmdesáti obyvatel polských Pielgrzymów míří na Dušičky jinam, do blízkého Dobieszówa. "Nikdo nechce být pohřben na zarostlém hřbitově mezi ruinami kostela," říká Serwetnická. Problém "zhasnutých" hřbitovů se netýká jen pohřebišť po někdejších národnostních menšinách. Za normalizace byl z mapy vymazán hlavní komunální ostravský hřbitov. "Oficiálně byl zrušen kvůli rozšiřování Gottwaldovy třídy, komunistům ale asi nejvíc vadilo, že by prvomájové průvody musely pochodovat kolem krchova," říká ostravský archivář Barcuch.

(Týden)