Leden 2005

Agent musí být tak trochu dobrodruh

Luděk Navara

Jsou neviditelní, neznámí, a přece někdy důležitější než generálové a politici. Jindy jsou zase přeceňováni. Informacemi, které získají, však mohou ovlivnit dějiny. Špioni jsou lidé, kteří musí být především vždy připraveni na vše. I na to, že nasadí vlastní život.

František Vojtásek je ukázkový špion. Dnes čtyřiasedmdesátiletý důchodce za svou kariéru stihl opravdu hodně: pracovat pro Východ i pro Západ, pro peníze i z přesvědčení. Ale také stihl být zatčen, odsouzen a poslán do vězení. A možná maličko přispět k pádu komunismu a nedočkat se vděku. Přesto dnes Vojtásek říká: „Jak se znám, asi bych volil stejnou životní dráhu. Říkám to trochu bez rozmyslu, ale ano, je to tak.“

Ke svému neobyčejnému povolání se Vojtásek dostal úplně obyčejně. V roce 1957 končil vojenskou akademii, obor vševojskový průzkum, což budoucí výběr logicky ovlivnilo. Na konci studia přišel normální nábor. Samozřejmě jen pro ty, kteří měli předpoklady. „Jedním z hledisek byla jazyková fundovanost. Nebyl to nátlak. Prostě pohovor. Řekl jsem si, když jsem si to zvolil, tak proč ne. Nebyla za tím touha dostat se do ciziny, to rozhodně ne,“ popisuje dnes své špionské začátky. Ale přiznává, že touha po dobrodružství tam byla taky. Zkrátka - měl všechny předpoklady.

Jaký má být špion?

„Každý adept na vyzvědače by měl mít vlastnosti i odhodlání tomu věnovat víc, než by se předpokládalo u jiného povolání. Také by měl umět jazyky,“ vypočítává Vojtásek. A musí dobře rozumět lidem - musí být schopen člověka z druhé strany takzvaně nabourat, ovlivnit něco v jeho nitru a získat ho ke spolupráci. Ale to není vše. „Agent musí být dobrodruh. I když je to třeba profesor matematiky, musí v sobě skrývat touhu po dobrodružství,“ říká bývalý major československé rozvědky, který nechce uvést své pravé jméno.

Jenže toho dobrodružství může být někdy až příliš. Na druhé straně občas agent pracuje v civilním povolání, a není-li prozrazen, žádné dobrodružství zažít nemusí. Jenže i to může být jen první pohled, ve skutečnosti se třeba vnitřně užírá strachem. Vojtásek se nejvíc bál, když na vlastním těle vynášel tajné materiály z československého vyslanectví v Paříži. Bylo to po sovětské okupaci, kdy se komunistický vyzvědač Vojtásek rozhodl pracovat pro dosavadního nepřítele. Dva dny po okupaci napsal dopis řediteli francouzské výzvědné služby a dal se jim k dispozici.

Agent, který pracuje pro dvě strany jako on, se ve špionážní hantýrce označuje termínem dvojitý. Musí dokonale umět skrývat své pocity. A také musí umět nadále pracovat oddaně pro původního zaměstnavatele, například musí být přesvědčivý při navazování důvěrných kontaktů a získávání osob. Musí je umět využít ke spolupráci proti jejich vlasti, i když sám je třeba vnitřně na jejich straně. Jenže před takovými lidmi jsou tajné služby velmi opatrné. I ten dopis, který Vojtásek napsal, je neobvyklý podle zkušeností se totiž často jedná o provokaci. „Takový návrh se nebere s velkou důvěrou. Takže se to prověřovalo. Jednou, v roce 1969, kolem mne kroužil 'Francouz' a já mu řekl, že jsem to já.“

Hlavně se neprozradit

Vojtásek našel systém, jak vynášet materiály z vyslanectví a předávat je protivníkovi, aniž upadne do podezření. Papíry o formátu A4 zanesl do kavárny, položil je na židli a tam si je vzal 'Francouz'. Nepromluvili spolu ani slovo. Francouz si je hned okopíroval a vrátil. Vynesl tak například plán rozvědné činnosti do roku 1980 s perspektivou do roku 1985. „Vinárna byla v patnáctém okrese v Paříži,“ dodává.

Nejdůležitější pro Vojtáska bylo neprozradit se. Jenže - a tak to v jeho oboru je - ne všechno závisí na něm. Netušil, že sovětská tajná služba má ve francouzské rozvědce krtka (tak se jmenuje do určitého prostředí nasazený vyzvědač), který informuje o všem moskevskou centrálu. Samozřejmě i o tom, že Francouzi získávají informace z československého velvyslanectví... Vyzvědačem byl takzvaný nelegál - tedy člověk s falešnou identitou a vymyšleným původem. Československo muselo jednat. Vojtáska bylo potřeba dostat do vlasti.

Zatčení

„V roce 1976 jsem dostal pokyn, že mám přijet na poradu přidělenců z evropských zemí. Jenže to byla fingovaná porada, po ní začalo mé sledování. Náčelník mi řekl, že na mne měl být spáchán ve Francii atentát. I to byla finta. Ale nenechal jsem se vyprovokovat. Až v lednu 1978 jsem Francouzům poslal rádiem zprávu, že se něco děje. To však už vedoucí odboru odjel do Moskvy, vrátil se a já byl zatčen.“ Mezitím už Francouzi zatkli sovětského agenta. To byl ten důvod rychlého jednání...

Vojtásek skončil ve vězení, a když komunistická policie zatkla jeho manželku, která o ničem nevěděla, přiznal se. Bylo to těžké období. Po zatčení dostal strašné bolesti hlavy a srdce, nechtěli ho pustit k doktorovi. Nakonec mu to povolili a doktor uznal, že to bylo vážné. „Bylo to podle mne něco v cigaretách, mohly to být drogy, jed, nedokážu to posoudit,“ říká.

I taková hrozba patří k životu agenta. Ale mezi špionážní praxí za železnou oponou a před ní přece jen rozdíl byl. Zatímco sovětský krtek dostal ve Francii 20 let vězení, Vojtásek dostal v Československu o pět let víc. Navíc mu zatkli i manželku, to se jeho kolegovi před oponou nestalo.

Ve vězení strávil 12 let, jeden měsíc, jeden týden a dva dny. Jeho trestní stíhání skončilo až na Vánoce 2001. Původně hodností podplukovník skončil jako vojín v záloze. Vyzvědače často provází nevděk a zapomnění.

Špion těžko mění profesi

Nebylo výjimkou, že špioni, kteří jako Vojtásek sloužili komunistické moci, získávali pocit, že jsou na špatné straně barikády. „Zpočátku jsme měli iluze, realita však byla jiná a my časem vystřízlivěli. Postupně jsme přicházeli na slabiny režimu, uvědomovali jsme si izolaci společnosti a zaostávání za světem. To nás znechucovalo, měli jsme pocit, že sloužíme špatné věci, a přitom jsme neměli sílu cokoli změnit,“ popisuje třeba bývalý zpravodajec Zdeněk Jodas.

Agent, který chce odejít, to však má těžké. „Už v polovině šedesátých let nás obrovské napětí a vidina marnosti vedly k úvahám, že ze služby odejdeme. Jakmile jsme se o tom zmínili, nadřízení nás ostře varovali, že bychom s žádnou prací, která by se týkala styku se zahraničím, nemohli počítat. Přitom jedině pro takové zaměstnání jsme byli vybaveni. Po srpnu 1968 jsme pochopili, že jsme neuspěli. Naše propuštění bylo logické, protože jsme nebyli pro normalizátory použitelní. A my jsme nakonec pociťovali ulehčení, protože jsme přestali sloužit autoritativnímu režimu,“ popisuje Jodas.

(MFDNES)