Leden 2005

Čečna po 10 letech – od Jelcina k Basajevovi

Zbyněk Petráček

Beslanský masakr více než tří set školáků z počátku září dodnes nahání hrůzu, byť není vyšetřen a jeho původci v čele s Šamilem Basajevem unikají trestu. Oproti tomu prezidentský výnos Borise Jelcina číslo 2169 dnes neříká nikomu vůbec nic. Přesto je mezi oběma událostmi jasný vztah. Právě před deseti lety, 11. prosince 1994, vydal Boris Jelcin na základě citovaného výnosu rozkaz k postupu ruských jednotek na Čečensko. Tím začala spirála krveprolití, která, byť občas přerušovaná, trvá dodnes.

Před deseti lety nešlo o – dnes více či méně přijatelnou – reakci na terorismus. Šlo o nepoměrně abstraktnější věc. Když už se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, měly mít nárok na samostatnost pouze svazové republiky, nebo i nižší celky? To nebyl pouze problém SSSR, ale též Jugoslávie: také tam je dodnes žhavé Kosovo, de iure existující v rámci Srbska coby jeho podcelek, de facto mířící k samostatnosti. Čečensko tak hned v roce 1991 pod vedením prezidenta a generála Džochara Dudajeva, veterána z Afghánistánu, vyhlásilo nezávislost.

Moskva zprvu vyčkávala. Ale když jí nevyšel pokus o převrat v čečenské metropoli Groznyj, přešla do útoku. Nejprve na svém vlastním hřišti: v Rusku začaly být kriminalizovány „tváře kavkazské národnosti“. A pak vojensky: začala první čečenská válka (1994–96). Moskva zkrátka zvolila vojenský úder, místo aby Čečencům uznala formální symboly nezávislosti (prezidenta, vlajku). To byl zřejmě nejvýraznější hřebíček do rakve ruské demokracie. Že Boris Jelcin vydával dekrety během komunistického puče v roce 1991, nikoho nepřekvapilo; ale že s jejich pomocí vládl celou svou éru, působilo zhoubně. A tuto zhoubnost ilustroval právě výnos číslo 2169.

Jaký je dnes výsledek? Po první válce následovala v roce 1999 druhá, i proto, že Čečenci si po roce 1996 nedokázali v rozvrácené zemi poradit s faktickou nezávislostí. Do země, která sice měla své mafiánské struktury, ale neznala terorismus islamistického ražení, začali skutečně pronikat teroristé přísného wahábitského směru, prostě model al-Káida. Celková bilance deseti let je hrozivá. Přes sto tisíc mrtvých, statisíce uprchlíků, islamistický terorismus na Kavkaze (Basajevův Buďonnovsk 1995 i Beslan 2004), ba na prahu Evropy.

Počátkem 90. let působilo Rusko jako určitý maják v rámci postsovětského areálu: mohlo dávat lekce demokracie Ukrajině, Střední Asii i Kavkazu. Právě před deseti lety tento „civilizační maják“ začal pohasínat a dnes už může dávat podobné lekce Rusku sama Ukrajina.

(Respekt, www.respekt.cz)