Leden 2005

Hodina mezi euroskeptikem a cvokem

Zbyněk Petráček

Má evropská ústavní smlouva, v podobě, na níž se před rokem shodli zástupci 25 zemí, chyby? Má, to řekne každý soudný a kritický Evropan, nicméně Václav Klaus před týdnem (od 22. 11. 2004 - pozn. red. CS-Magazínu) není není kritický, ale je „stoprocentně proti“. Má se Evropská unie dál zvětšovat, když sotva strávila letošní rozšíření? Také otázka do pranice, nicméně Klaus tamtéž prohlásil, že je „stoprocentně pro Turecko, Kazachstán, Maroko, Ukrajinu…“ Stoprocentně proti, stoprocentně pro – tohle už není jen samorost par excellence.

Jakou roli v Evropě vůbec Klaus hraje? Harlekýna, Jaga, Golema? Od každého něco, odpověděli by mnozí v české kotlině i na kontinentu, kteří v něm vidí tu bystrého provokatéra, tu intrikána, tu zprvu užitečný „parní válec“, který se ovšem vymkl kontrole. Pokud Klaus pluje v Evropě proti proudu, není na tom jistě nic špatného. Vždyť Evropa je z definice společenstvím reflexe, kritického přístupu k problémům, zpochybňování jistot, což platí jak pro evropskou ústavu, tak pro další vývoj a budoucnost EU. Ale Klaus v poslední době naráží na jasný háček, kvůli němuž se už z těchto rolí vymyká. Být „stoprocentně proti“ neznamená být proti proudu, znamená to být proti tomu hlavnímu, čeho jsme po patnácti letech svobody dosáhli. To není bavičství, ale spíše zcvoknutí, ba zpochybnění národních zájmů.

Thatcherová po 15 letech

„Souhlasím s těmi, kdo říkají, že se nedá číst… Ale v tuto chvíli je třeba podpořit současný návrh,“ prohlásil na adresu evropské ústavy v nedávném rozhovoru pro Respekt Václav Havel. V Berlíně řekl cosi podobného šéf německého Boeingu Horst Teltschik. Po zpochybnění dokonalosti ústavního dokumentu dodal: „Ale dějiny EU jsou dějinami kompromisu.“ Dejme tomu, že se Klaus zhlédl v Margaret Thatcherové coby guru euroskepse. Proč ne? Však ho za to v Berlíně pochválil již zmíněný Teltschik: „Jsou to jasné pozice. A to je dobré, i když jsou kritické.“ Jenže tyto jasné pozice se zcela zamlžují, pokud jde o Klausovy návrhy na rozšíření Evropské unie, od Maroka po Kazachstán bez rozdílu.

Dejme tomu, že Klaus je skutečně pokračovatelem tradice britských konzervativců. Právě oni v první polovině 90. let dávali přednost rozšíření EU před prohloubením integrace. Je ale třeba si připomenout kontext. Před deseti lety se Evropská unie poprvé od pádu železné opony rozšířila a to o Rakousko, Švédsko a Finsko. Tehdy se státy středovýchodní Evropy obávaly, zda to nebude znamenat odsun jejich přijetí. Pokud euroskeptici hlásali „čím víc jich vezmeme, tím lépe“, Česko z toho vposledku profitovalo.

Dnes se může zdát situace podobná. Po mnohem větším a razantnějším rozšíření z roku 2004 zbývá ještě hrstka reálných kandidátů na vstup. Už jen prostá solidarita velí Praze pomáhat, aby nezaostali (stejně jako Česko po svém začlenění do NATO v roce 1999 pomáhalo Slovensku). Zároveň se musí po čertech rozlišovat, nemá-li se Evropa rozmělnit v postkomunistickém skanzenu. Rumunsko a Bulharsko mají své skoro jisté, o Chorvatsku se vážně hovoří, o Makedonii uvažuje a o vstupních jednáních s Tureckem rozhodne za tři týdny summit EU. Jenže Václav Klaus na podobné rozlišování kašle, o solidaritu s bývalými komunistickými zeměmi mu zjevně nejde a coby deklarovaný ne-ideolog zde sám propadá ideologii. Jeho berlínský výrok připomíná spíš klasické „jsou-li fakta v rozporu s mými názory, tím hůře pro fakta“.

Byl jsem v Kazachstánu

Turecko, Kazachstán, Maroko, Ukrajina. Zapadnou snad do jednoho šuplíku? Turecko se k Evropě blíží mílovými kroky: zastupitelská demokracie, jíž nevadí ani premiér z islamistické strany, zrušený trest smrti, vstřícnost vůči vlastní kurdské menšině i vůči cizincům, pokrok na rozděleném Kypru – prostě přijetí závisí jen na politickém rozhodnutí. Maroko je sice prosperující a klidná arabská země, ale dosud nepoznala ani plně demokratické volby, natož svobodu tisku. Ukrajina je nyní v situaci, která může dopadnout tak, nebo tak. A Kazachstán? To snad Klaus nemohl myslet vážně. Tvrdě postkomunistický stát Nursultana Nazarbajeva má daleko i k Maroku, natožpak k Turecku.

Jan Macháček napsal v Hospodářských novinách o Klausově paušalizaci jako o „výroku člověka, který prostě chyběl při hodinách zeměpisu“. Možný je však i opačný výklad. Jelikož Klaus zasedal ve škamnách v 50. letech, kdy tehdejší osnovy braly Sovětský svaz včetně Kazachstánu za střed Evropy i světa, možná spíš hltal tehdejší politický zeměpis až nekriticky. Rozhodně tato adorace Kazachstánu působí u nás exoticky, v Bruselu možná i diagnosticky. Koneckonců koho tam zajímá, že český prezident nedávno absolvoval slavnou cestu po postsovětské Střední Asii?

Poláci to cítí

Sám Klaus vydává své názory a postoje za jasné, průhledné a předvídatelné, prostě za konzistentní. Skutečnou ukázku konzistentních postojů nám teď však skýtá Polsko. Před rokem Varšava předváděla obstrukce kolem evropské ústavní smlouvy, ale poté, co byla ústava přijata, už netrucuje.

A to platí, i pokud se Ukrajiny týče: Polsko neříká, zda a kdy má či nemá být jeho východní soused přijat do Evropské unie, ale dělá vše pro to, aby se Ukrajina svou úrovní členství skutečně přiblížila. Právě proto přijeli podpořit opozičního kandidáta Juščenka dva ideologičtí nepřátelé na život a na smrt – Aleksander Kwaśniewski a Lech Wałęsa. Dovede si u nás někdo představit, že by do Kyjeva za stejným cílem odjeli Václav Klaus a Václav Havel?

(Respekt, www.respekt.cz)