Leden 2005

Radovan Lukavský: Nebýt kašpar

Alena Plavcová

S hereckým nestorem, který oslavil 85. narozeniny, o tom, jak unikl neštěstí v listopadových dnech 1939, jak ho Vlasta Burian dostal z totálního nasazení, jak to bylo s Králem Šumavy a jak šlo být hercem, když člověk odmítal jít komunistům na ruku.

V salonku Národního divadla se objevil ctihodný senátor z Corioly. Měl anticky nařasený tmavý plášť a v ruce kafe. Kultivovanou češtinou se omluvil, povolil si pásek, z aktovky vyndal polovyfouklý modrý míč a dal si ho za záda. Času bylo moře. Radovan Lukavský (85) měl výstup na začátku Shakespearovy tragédie, pak půldruhé hodiny nic, a nakonec dvě věty v posledním jednání. "Starý herec je vděčný, že se může projít po jevišti," řekl s úsměvem, a nakonec mi, jako v nějakém prvorepublikovém filmu, políbil ruku.

* Není to pro vás otrava, takovou dobu tu čekat na závěrečný minivýstup?

Ale není, protože já mám vždycky práci s sebou (vytahuje z aktovky balík lejster a korespondence), podívejte, mám s sebou i diář (ukazuje mi úplně popsaný leden příštího roku). Teď jsme tady. Dneska ráno jsem musel být v nemocnici na infuzi, odtamtud jsem prchal na první čtenou zkoušku Úkladů a lásky do Stavovského, ve 14.15 jsem měl na FÁMU seminář s režiséry, takže jsem jen stačil zajet domů podívat se, jestli je žena v pořádku, a teď jsem tady. Musíte mi prominout, jestli nebudu úplně v "ólraj-tě". Vstával jsem v půl sedmé a od té doby jedu nonstop.

* Vám nevadí během představení takhle vypadnout z role?

Prosím vás, jaký vypadnout z role? Já nevypadávám z role, já mám pauzu. Jo, vzpomínám si, že v rámci metody Stanislavského byl kdysi i takový pokus, že herci museli i v pauze žít ve své postavě.

* Takže se vraždili i v divadelním bufetu?

Já nevím, já jsem u toho nebyl. Ale musela to být dřina, poněvadž když se mimo jeviště potkali "jevištní přátelé", museli se přátelit dál, a nepřátelé zas naopak spolu nesměli ani o pauze přátelsky mluvit. Tohle skutečně zkoušeli.

* Ještě pořád, po tolika letech, vás vzrušuje, když vycházíte z portálu na jeviště? Nebo už tam prostě chodíte jako do práce?

Jestli mě to vzrušuje? Především jsem rád, že jsem si vybral řemeslo, ve kterém člověk může být ještě v mém věku platný. Když se tady v Národním potkám s baleťákama, kteří sem přišli ve stejné době co já, a už jsou úplně pryč, nebo jsou šťastní, když je nechají dělat vrátného, tak je mi jich strašně líto. Ve čtyřiceti jsou hotoví. Ale herec, přestože je stár, ještě může. Protože jsou potřeba i dědkové.

* Neodpověděl jste mi. jestli vás to ještě vzrušuje jako kdysi?

Podívejte, takové to nějaké vzrušení, tím jsem nikdy netrpěl. Já byl vždycky věcný. Pro herce je důležité naplnit se pocitem své postavy, nemá čas na nějaká osobní vzrůša. Samozřejmě že jsem ale měl pokaždé určitou trému, ten pocit: Jsem viděn, jsem souzen. Když jdu dneska na jeviště, mám ovšem už spíš obavu, abych nezapomněl text. (směje se) Tu hlubokou radost při tom ale cítím pořád.

* Je pravda, že vás kdysi na konzervatoř přijali až poté, co jste slíbil, že nebudete hercem?

No ano. Já jsem totiž začal studovat filozofickou fakultu, češtinu a franštinu, pouhý den po vyhlášení mnichovské dohody. Pak přišel podzim '39, 15. listopadu se konal pohřeb Jana Opletala. A den poté, pamatuji si to jako dneska, jsem šel od vlaku, protože jsem dojížděl z Pecek, ráno na fakultu. Na schodech tam stál německý voják: "Halt! Heute fest gesperrrrt!" (Stůj! Dnes je zavřeno) Já si pomyslel: No dobře, ty idiote, poznáš, co je to fest gesperrt, jak odtud potáhnete! Ovšem Němci vysoké školy zavřeli úplně. A na druhý den mě můj spolužák pozval do paláce Rádio na taneční večírek a pak navrhl, abych s ním šel spát na kolej. Což jsem odmítl, protože jsem věděl, že moje maminka by z toho byla celá divá. Takže jsem posledním flamendrákem odjel směr Kolín. No a představte si, že tu noc na té koleji zatýkali, což pak vedlo k popravám. Asi jsem tenkrát ušel velkému neštěstí.

* To jsme teď trochu zabloudili do minulosti...

Počkejte, musím to dopovědět. Pracoval jsem pak v Peckách na dráze, kde byl tak skvělý přednosta, že všecky pečecké vysokoškoláky přijal do služby jako traťové dělníky prostě kdyby zatýkali vysokoškoláky, v Peckách žádní nebyli. Pak nás poslali do Prahy na telegrafní kurs, stal jsem se telegrafistou v Českém Brodě, a tam jsem najednou začínal mít pocit ztráty času. A uvědomil si, že konzervatoř nezavřeli, byla to střední škola. Tak jsem se přihlásil na herecké oddělení. A když jsem si odbyl zkoušky, vyšel za mnou předseda zkušební komise, režisér Salzer. "Pane Lukavský, vy jste ajznboňák? Člověče, vždyť vy už máte zaměstnání pod penzí! My vám nemůžeme zaručit, že se uživíte jako herec. To si opravdu dobře rozmyslete." Ale já jsem ho ujistil, že hned jak to půjde, vrátím se na filozofickou fakultu, protože chci být kantorem a dělat se studenty divadlo. Tak mě přijali. Ale dlouho jsem tam nepobyl, protože hned v druhém ročníku jsem byl totálně nasazen, odvedli mě do Reichu, kde jsem se vyučil strojním zámečníkem.

* Musím říci, že i v civilu působíte jako kladny hrdina. Máte vůbec nějakou špatnou vlastnost?

Nepochybuji o tom, že mám. Ale teď si honem nemohu vzpomenout jakou, (potměšile se směje).

* To je výhoda stáří, že si nemusí pamatovat, co nechce...

No jistě. Ale vážně jistě jsem byl řadě lidí něčím nesympatický. Ale nemyslím si, že bych měl nějakou charakterovou vadu, poněvadž o to mi vždycky šlo. Věděl jsem, co chci, a měl jsem, řekl bych, pevné etické zásady. Tedy snažil jsem se. Že člověk někdy něčím trochu selže, je samozřejmá věc. Pohovořte s nějakým mým přítelem-nepřítelem. Ten vám o tom poví víc.

* Když mluvíte o charakteru, vím o vás, že jste na rozdíl od některých hereckých kolegyň, které žádaly trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou, když se v roce 1951 pokusila utéci z Československa, naopak podepsal petici o milost. Nebvlo to v té době nebezpečné?

Nic statečného na tom nebylo. Ani jsem to nebyl já, kdo to inicioval. Žádost o trest smrti ve vinohradském divadle požadovala především Světla Amortová a některé další herečky. A jak jsme se to dozvěděli, tak jsme okamžitě, celá taková parta vedená nápovědou Martínkem, který se tenkrát staral o malého Jirku Štěpničku, naopak napsali žádost o milost. No ale vyslyšena nakonec nebyla ani jedna, ani druhá strana.

* Neumím si vůbec představit, jak může kolegyně žádat o trest smrti pro kolegyni. To na ni tak žárlily?

To taky. Ale celá řada těch hereček byla ve straně a prostě musely dodržovat stranickou disciplínu. Takže to vlastně musely udělat. A kromě toho jim skutečně Štěpničková ubírala herecké příležitosti, to ona hrála ty zajímavé role. Co já vím, co se jim odehrávalo v hlavě...

* Nešikanovali vás pak kvůli tomu?

Až později jsem se dověděl, že v rozhlase u mého jména na seznamu herců někdo udělal černý puntík, který znamenal zákaz. Soudružka Amortová tam tenkrát měla silné kádrové slovo. Já tím nebyl nijak zvlášť zdrcen. Ale když jsem jednou jistému režisérovi řekl, že v rozhlase nesmím pracovat, tak si na mne vzápětí v Komorním divadle, hned u dveří do šatny, Amortová počkala. Popadla mě za rukáv a křičela: "Ty jsi řekl, že máš zakázané účinkování v rozhlase? (křičí) Já chci, abys mi okamžitě sdělil, kdo ti to řekl! Protože to není pravda!" Byla úplně bez sebe. Já povídám: "Podívejte se, já nejsem člen strany, nejsem vázán žádnou stranickou disciplínou a nemusím vám odpovědět. Ale když říkáte, že to není pravda, tak to je fajn. Já to tomu člověku, který mi to řekl, povím, a on bude mít taky radost."

* Vy jste nikdy nevstoupil do KSČ a nikdy jste se taky netajil tím, že jste věřící člověk. Jak se potom stalo, že jste přijal roli poručíka Kota v Králi Šumavy?

No a co vy si o tom Králi Šumavy myslíte? Že to je kolaborantský film?

* Rozhodně je to dobře natočené. Ale ten film ukazuje jako hrdiny ..strážce socialistické hranice". Vy jste to tak necítil?

Ne! Nejenže necítil, od samého začátku to tak nebylo, (zvyšuje hlas) Tenkrát to nikdo nebral jako politický film. Režisér Kachyňa mi zavolal: "Hele, na dramaturgii na Barrandově mi hodili takový scénář a řekli, že to není nic moc, ale ať z toho koukám udělat film pro kluky. Nechceš v tom hrát?" Přečetl jsem scénář, měl jsem dělat velitele strážní jednotky. Chtěl jsem, aby bylo jasné, jak se tam tenhle chlap dostal. Je to profesionální voják, který za Němců samozřejmě nemohl sloužit. A teď se vrátil do uniformy a nastupuje tam, kde přestal, normálně jde znovu na hranice. Ale nejde tam, aby něco střežil. Je tam jedna scéna, když se mu vojáci začnou bouřit. A on řekne: "Já přišel o ženu, já přišel o rodinu, já nemám nic, a mlčím a sloužím. A vy se kvůli každé blbosti hroutíte..." (najednou je to zase poručík Kot). To jsme tam dodali, aby bylo jasno. Tenkrát to byl film o tom, jak taková situace dokáže rozvrátit vztah mezi lidmi. To byl ten hlavní příběh. No a když už se to mělo začít točit, dostal Kachyňa najednou příkaz z ústředního výboru strany, že se to nesmí odehrávat v rozbořené vesnici, protože přece nebudeme ukazovat, v jakém stavu máme pohraničí. A že musíme najít nějakou pěknou vesničku. Ale Kachyňa prohlásil, že buď to to bude natáčet v tom prostředí, které zná z doby, kdy na čáře sloužil, anebo to nebude dělat vůbec. Chápete, že tenkrát to byl postoj? U mladého režiséra? On taky mohl přijít o zaměstnání, (z nitra Národního se ozývají fanfáry z Coriolana) Tak mu nakonec řekli: "Soudruhu, dobře, ale na tvou vlastní odpovědnost." A Kachyňa taky do značné míry přepsal původní scénář, bylo by zajímavé, kdyby někdo ty dvě verze porovnal.

* Jak tenkrát reagovali diváci?

Hned v první sezóně to byl nejsledovanější film roku. Jezdili jsme po besedách a můžu říci, že se tam většinou našel někdo, kdo řekl Kachyňovi: "A především vám děkuji, že jste to natočil tak, jak to tenkrát na té čáře bylo! (zvyšuje hlas) My jsme tam sloužili. Že jste to nelakoval na růžovo." Protože tenkrát se všechno lakovalo na růžovo. Taky za mnou přišel nějaký žurnalista: "Jaké bylo zahrát si kladného hrdinu v Králi Šumavy?" A já povídám: "No moment, já jsem nehrál žádného kladného hrdinu. To byla rámcová role." "Jaká rámcová role?" "Podívejte se, když je někde nemocnice, tak je tam primář, a když je někde vojenská jednotka, tak je tam zase velitel. Já nemám s tím hlavním příběhem mezi Valou a Švorcovou nic společného." A představte si, že jsem byl za dva dny volán na rektorát k odpovědnosti, jak to že jsem odmítl čest být kladným hrdinou!

* Co si o tom myslíte dnes?

Někdy předloni se v Blesku objevila moje fotografie v uniformě a se psem. A jak já jsem tenkrát teda hlídal ty komunistický hranice. A jak jsem teda vlastně kolaboroval. To je darebáctví. Prostě chuť někoho očernit. Já si s tím ale nedělám žádné velké starosti. Prostě jsem přijal roli v pravdivě natočeném filmu pro kluky.

* Oscar Wilde napsal, že ...herec je buď sluha boží, nebo kašpar". Co o tom vlastně rozhoduje?

Rozhoduje o tom, jak celou tu hereckou věc bere. Protože jsem přesvědčen, že ta etická stránka hereckého života je strašně důležitá. Jsou herci, kteří jsou ochotni udělat cokoli, hlavně když to nese. Ale kdo jde jenom za kšeftem a za slávou, je prostě kašpar. Koneckonců ono by se to dalo srovnat s něčím, čemu se teď říká bavič. Musím říci, že nikdy, za celou tu dobu, jsem nevzal film, dokud jsem si nepřečetl scénář. Jednou jsem vrátil roli, už ani nevím, jak se to jmenovalo, kde jsem měl hrát pedagoga. Celé to bylo celkem dobré, ale byla tam scéna, kdy ten kantor vejde do třídy, dává sako na věšák a na klopě má odznak komunistické strany. Tenkrát měli komunisti povinnost nosit odznak. V tomhle jsem byl zásadový. A myslím, že jsem se nedopustil chyby.

* Hrával jste ještě se slavnou starou hereckou gardou. Co se vám vybaví, když si dnes vzpomenete třeba na Jaroslava Marvana?

No první se mi vybaví, že to byl skutečně jeden z mála herců ve vinohradském divadle, který se k nám, kandrdasům, choval přátelsky. Pak se mi vybaví, jak jsem se vlastně dostal z totálního nasazení v Reichu. Jaroslav Marvan, ten nejlepší sparring partner Vlasty Buriana, který mu dovedl parírovat v těch jeho nečekaných improvizacích, protože Vlasta Burian nikdy nehrál podruhé totéž, dostal nabídku na angažmá do vinohradského divadla. Tenkrát byl v divadlech stanoven přesný počet herců a nesměl být rozšiřován, jen když někdo odešel. A když bylo zřejmé, že Marvan odchází, profesor Haller rovnou letěl za Burianem, jestli by nemohl požádat, aby mě na to uvolněné místo pustili z Reichu. No a Burian, s tím svým smyslem pro humor, napsal žádost na Arbeitsamt, aby herce Radovana Lukavského uvolnili z totálního nasazení, "protože ho nutně potřebuje ve svém divadle jako náhradu za odcházejícího Jaroslava Marvana". Chápete, jaký to byl nesmysl? (směje se) Tak jsem s tím s obavami šel na Arbeitsamt. A ve třetím poschodí tam v otevřených dveřích své kanceláře stál šéf úřadu, pozval mě dál, a povídá: "Vy budete hrát v Národním divadle?" "Nein, aber beim Vlasta Burian." A on vykřikl: "Ja, beim Vlasta Burian? Wann wollen Sie abfahren? Kdy chcete odjet?" A já povídám: "Sofort!" Čestný slovo to takhle bylo. Jenom k tomu musím dodat, že to nebylo proto, jak se tady pak snažili Buriana obvinit, že kolaboroval. Ale on byl tím filmem C. a k. polní maršálek tak slavný, že když si něco přál, okamžitě mu vyhověli.

* Je pravda, že vás Jaroslav Marvan učil pít koňak?

No ano. V Komorním divadle nás bylo pár mladých: Rudla Hrušínský, Míra Homola, já... A jednou po představení Marvan povídá: "Nechcete zajít na večírek?" A odvezl nás svým autíčkem, které mu dal na rozloučenou Burian, do své vilky ve Strašnicích. Bylo to ohromné: "Pánové, už jste pili francouzskej koňak? Ne? No tak to musíte zkusit!" Měl toho asi sedm nebo osm druhů a postupně nám to dával chutnat a ke každému měl ještě odborný výklad. Například že Mařenku Blizárdovou poznáme podle toho, že chutná po mýdle. Pil jsem tehdy francouzský koňak vůbec poprvé.

* Nedávno jste oslavil pětaosmdesátku. Jaké to je stárnout na očích veřejnosti?

Tohle si tak neberu. A jak jsem říkal na začátku, člověk je vděčný, že může ještě ve svém věku být co platný. Vzpomínám si, že Eduard Kohout ke konci vzal jakoukoli malou roličku, protože byl šťastný, že si vůbec ještě může zajít na jeviště.

* Chcete říci, že starý herec nemůže žít bez divadla?

Ale to bych neřekl. Někteří se toho velice rychle vzdali. Jednou mě potkala Jiřina Jirásková, byla tenkrát šéfkou Divadla na Vinohradech, my bydlíme ve stejné ulici: "Radovane, nešel by sis ke mně zahrát dědka? Já nevím, co to s těma chlapama je, já už nemám žádný dědky. Buď jsou nemocný, nebo se jim nechce." A já povídám: "Jiřinko, já se ti přiznám, že kdybych se mohl na stará kolena ještě projít po jevišti, na kterém jsem začínal, tak bych byl docela rád." Byla to Královna Kristina, s Dagmar Veškrnovou, to ještě nebyla paní prezidentová. A teď si představte, že jsem se tam sešel s Jarkou Adamovou ve zkušebně, ve které jsme před nějakými padesáti lety začínali. Skoro nic se tam nezměnilo.

* Zdá se vám někdy o divadle?

Mně už se teď nezdá nic. Někdy se mi stane k ránu, že mám problém, který musím vyřešit. Něco zařídit, udělat, odevzdat. Nemám pocit, že to je sen, ale realita, jsem v takovém polospánku. A když se probudím a zjistím, že to celé je blbost, že žádný takový problém nemám, dost se mi uleví. Ale míval jsem samozřejmě strašné herecké sny.

* Že neumíte roli?

No jistě. Jéžiš! Prostě jsem na jevišti a nevím, co se vlastně hraje. Je to úplně kruté. Ale zaplaťpánbůh už sny nemám.

* Proč už se vám teď nic nezdá?

Já nevím, čím to je, ale jsem rád. Já mám ohromný dar spánku. Kdybych teď tady lehl na tuhle pohovku, za pět minut usnu (trochu vypadá, že by to rád udělal). Po obědě si někdy dávám šlofíčka, mám třeba jen čtvrthodiny, ale skulím se, zavřu oči, krásně spím a krásně se probudím. Tohle měl i Churchill. Při jednání se prý najednou sebral a šel si na čtvrthodinu do své kanceláře pospat. A přišel úplně občerstvený.

* Za chvíli vám začne vystup. Neměl byste si zopakovat svoji senátorskou repliku?

(nasadí zvučný hlas) "Nešlapte po něm!" to když zabijí Coriolana. Ale pak, když vyjmenují, co všechno spáchal, tak ještě řeknu k těm svým dvěma partnerům: "Svou prchlivostí ten Říman velkou část viny z Aufidia sňal. Pojďme to tedy vzít z té lepší stránky." No a to je v podstatě všechno, kvůli čemu tu celou dobu sedím.

Studoval na Filozofické fakultě UK a na dramatickém oddělení konzervatoře, obě školy však kvůli válce dokončil až po roce 1945. Spoluzakládal DISK, hrál v Divadle na Vinohradech, v Městských divadlech pražských, od roku 1957 je členem činohry Národního divadla. Je profesorem AMU. Ztvárnil stovky divadelních (slavný byl např. jeho Hamlet z roku 1959), filmových (např. Král Šumavy, Vyšší princip, Signum Laudis) i televizních rolí (F. L. Věk, Jakub sklář, Četnické humoresky...). Momentálně hraje ve čtyřech inscenacích ND (Lucerna, Coriolanus, Cyrano z Bergeraku a Dobrý člověk ze Sečuánu), vystupuje i v divadle Kolowrat. Je recitátorem poezie a autorem několika knih (např. Hamlet pracovní deník). Zasloužilý umělec (1965), Řád svatých Cyrila a Metoděje (1995), Cena Thálie (1996), Medaile Za zásluhy (2000). Radovan Lukavský je ženatý, má syna Ondru, který podniká v elektroakustice, vnučku a vnuka.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)