Leden 2005

Proč bude lepší žít se zdí

Tomáš Pojar

Brusel odsuzuje stavbu izraelské bariéry na Západním břehu, ale přehlíží reálná fakta. Izrael je pranýřován za stavbu bezpečnostní bariéry nesprávně nazývané zdí. V této otázce se politické linii Bruselu podvolila i Praha. Zdi by se přece měly bourat, ne stavět! zní z Evropy. To je velmi zjednodušená optika.

Izraelci a Palestinci se asi ještě nikdy nenáviděli tak jako dnes. Brzké obnovení mírových rozhovorů je utopií. Izrael právem označuje Hamas, Islámský džihád i Brigády mučedníků od al-Aksá za teroristické organizace. S palestinským vedením hodlá jednat až poté, co proti radikálům jednoznačně zakročí. Mnozí palestinští předáci i podstatná část tamější veřejnosti však s extremisty sympatizují nebo přímo spolupracují. Sebevražedné atentáty schvaluje přes sedmdesát procent Palestinců a brigády jsou koneckonců ozbrojeným křídlem vládnoucího Fatahu. Umírnění Palestinci nemají sílu se prosadit.

Dle Bruselu jsou jediným řešením mírová jednání. Bez ohledu na to, zda je s kým jednat. V devadesátých letech bylo rovněž od evropských mocností a OSN dokola slyšet, že bosenská válka má být ukončena u jednacího stolu. Lidé na Balkáně umírali, ale v Paříži, Berlíně i Londýně se "chápavě" hovořilo o míru. Počet mrtvých nakonec dosáhl čtvrt milionu. Do akce se naštěstí vložily realisticky uvažující Spojené státy. Pozdě, ale přece.

Izraelci i Palestinci mají obrovské štěstí, že OSN a EU nemají hlavní slovo. Mluvilo by se o míru a o tom, jak se mají mít lidé rádi. To by však reálné násilí neřešilo. Evropa má navíc problém s označením Hamasu jako teroristické organizace a protestuje, když izraelská armáda zabije jejího předáka.

Základ příští hranice

Brusel pranýřuje Izrael i za stavbu bezpečnostní bariéry, o jejímž budování židovský stát rozhodl v roce 2001. Stavět se začalo rok později a doposud je dokončeno necelých 300 kilometrů z původně plánovaných 770 km. Přitom je i z vlivu této dosud nedokončené stavby patrné, že vede k výraznému omezení sebevražedných útoků. Odděluje znepřátelené strany, což může výrazně urychlit evakuaci nejproblémovějších židovských osad a přinést zklidnění celé situace. Palestinci s Izraelci dnes shodně věří, že řešení problému vede přes vznik dvou samostatných států. To je koneckonců i deklarovaným cílem mezinárodního společenství. Otázkou tak zůstává, kdy bude palestinský stát nakonec ustaven a v jakých hranicích. Dnes je pouze jasné, že základem pro konečná jednání o podobě hranic bude linie jednostranného izraelského stažení. Bariéra tak bude tvořit faktickou hranici.

Stavbu bariéry podporuje naprostá většina Izraelců. Důvodů je několik: ochrana před teroristy, ztráta důvěry v palestinské vedení, frustrace z krachu mírových jednání a ekonomické aspekty. Nezanedbatelným faktorem jsou demografické obavy - strach o zachování Izraele jako státu židovského a demokratického. V polovině osmdesátých let žilo na území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán šedesát procent Židů. Do roku 2000 se tento poměr i přes imigraci více než jednoho milionu lidí ze zemí bývalého Sovětského svazu snížil na 55 procent. Během deseti let budou mít Palestinci většinu. Snu o Izraeli rozprostírajícím se na původním biblickém území se tak v posledních letech vzdala i podstatná část izraelské pravice.

Něco čísel

V polovině devadesátých let zbudoval Izrael elektronický plot okolo pásma Gazy. Po vypuknutí palestinské intifády al-Aksá (od svého vypuknutí v září 2000 v ní doposud přišlo o život na tisíc Izraelců a zahynul trojnásobný počet Palestinců) byl tento plot zničen. Proti jeho obnově téměř nikdo nikde neprotestoval. Stavba se mimořádně osvědčila. Za třicet měsíců se nepodařilo díky ní projít jedinému atentátníkovi. A naopak ze Západního břehu bylo za první tři roky intifády úspěšně vysláno 58 útočníků, kteří mají na svědomí 430 lidských životů. Tato fakta vůli k budování bariéry oddělující Izrael od Západního břehu výrazně urychlila.

Spíše než o zeď se - stejně jako v případě zábrany okolo pásma Gazy - jedná o plot. Přesněji: ano, ve městech, kde se dají ostřelovat protilehlé domy a silnice, se staví místy až osm a půl metru vysoká zeď. Mimo města stačí plot.

Průměrná cena jednoho kilometru stavby je jeden milion amerických dolarů. Původně měla délka bariéry přesáhnout 750 kilometrů, po verdiktu izraelského soudu a tlaku ze strany Spojených států došlo k narovnání trasy a jejímu přiblížení k linii příměří z roku 1949. Konečná dálka tak bude o několik desítek kilometrů kratší a vlastní zeď bude tvořit necelých třicet kilometrů.

Trasa je vytyčena na základě bezpečnostních a demografických hledisek. Podle plánů ministerstva obrany bude žít po dokončení stavby 76 procent z nynějších zhruba 225 tisíc osadníků Západního břehu na 12,5 procenta území, které se ocitne na izraelské straně. Na stejném území bude žít ve 41 vesnicích jedenáct tisíc Palestinců. Na straně palestinské naopak zůstane v devadesáti osadách 54 tisíc Izraelců a necelé dva miliony Palestinců.

Připravit teroristický útok, opásat se výbušninou a dostat se na přeplněnou autobusovou zastávku, do pizzerie nebo nákupního střediska není jednoduché. Čím dále musí atentátník proniknout, tím více hrozí jeho prozrazení, předčasný výbuch nebo fakt, že se nakonec své smrti zalekne. Útoky jsou proto přednostně vedeny na nedaleké cíle. Devět z deseti atentátníků vypravených z oblasti Betléma odpálilo své nálože v sousedním Jeruzalémě. Všichni teroristé útočící v přímořské Netanyi byli z jedenáct kilometrů vzdáleného Tulkarmu. Jakmile byla kolem Tulkarmu dokončena stavba bariéry, počet pokusů o infiltraci na izraelské území se snížil na dvacetinu. Od počátku stavebních prací se počet útoků snížil o 90 procent, počet zraněných klesl o 85 procent a mrtvých o 70 procent. Veškeré statistiky hovoří jasně: bariéra zabraňuje terorismu.

Co bude s osadníky

Kdo jsou oni Izraelci označovaní exotickým názvem osadníci? Obecná představa, že jde o náboženské fanatiky, je mylná. Extremisté se mezi nimi samozřejmě najdou a není dobré podceňovat jejich schopnost zmařit jakékoli kroky vedoucí ke zklidnění situace. Osadníci však netvoří homogenní skupinu. Pouhá menšina žije v osadách uprostřed nehostinných kopců nebo uvnitř palestinských měst. Ostatní se na Západní břeh přestěhovali kvůli levnějšímu bydlení, čistšímu vzduchu, hezčímu výhledu z okna a novým, nepřecpaným silnicím - mnohé "osady" de facto tvoří předměstí Jeruzaléma nebo telavivské aglomerace. Většina osadníků tak bydlí v naprosté blízkosti hranice z roku 1967. Až bude stavba bariéry dokončena, ocitnou se na izraelské straně.

Tvrdé jádro izraelských osadníků celkově tvoří několik desítek tisíc lidí. V pásmu Gazy, odkud oznámil Ariel Šaron stažení před několika měsíci, je osadníků necelých osm tisíc, avšak tvrdé jádro tam - na rozdíl od Západního břehu - tvoří naprostou většinu. Izraelský premiér si za plán stažení z Gazy vysloužil kritiku radikální pravice i krajní levice. Ostré odsouzení zaznělo i z většiny evropských měst. Ke zrušení osad v Gaze však i přes veškeré komplikace nakonec dojde. Stane se tak v příštím roce, maximálně v roce 2006. Průběh této operace navíc přímo předurčí scénář stažení z území Západního břehu, které se - jak jsme již konstatovali výše - ocitne za zdí.

V Gaze tak jde o předehru daleko složitějšího a zásadnějšího dělení, na které je většina izraelské veřejnosti připravena. Hlavním důvodem přitom není mezinárodní tlak, nýbrž otázky bezpečnostní i ekonomické. Ochrana osadníků je finančně náročná a neúměrně zaměstnává bezpečnostní síly. Mnoho Izraelců navíc již nyní není ochotno nasazovat životy při ochraně osad, jejichž přítomnost v samém centru palestinských území považují přinejmenším za zbytečnou.

Nutná je trpělivost

Skutečností ovšem také je, že bariéra odděluje mnohé Palestince od jejich polí a sadů, jiní mají ztíženou možnost dostat se do práce, pro některé je složitější dojíždět do školy nebo nemocnice. Daleko většímu počtu se nicméně v dlouhodobém horizontu může ulevit.

Izraelská armáda má nyní stanoviště po celé zemi a pro Palestince je takřka nemožné dostat se z jedné vesnice do druhé, aniž by museli projíždět přes všudypřítomné checkpointy a zátarasy. Na silnice spojující izraelské osady pak Palestinci nesmějí vůbec. Dobudováním bezpečnostní bariéry a evakuací osad se otevře možnost k přeskupení izraelské armády. Výsledkem bude uvolnění situace na většině území, zjednodušen bude pohyb lidí i zboží.

Izrael nesmí podlehnout pokušení a začít se na Palestincích mstít. Musí přihlížet k humanitární stránce věci. Nesmí dojít ke kantonizaci palestinského území a bezpečnostní bariéra musí co nejméně narušit život lidí žijících v její blízkosti. Izraelský nejvyšší soud proto již na několika místech nařídil změnu její trasy.

Bylo by zároveň naivní předpokládat, že bariéra násilí zastaví jednou provždy. Teroristé nezmizí a i dokonalá bariéra může být překonána. Palestinci začnou ostřelovat přilehlá izraelská města raketami, stejně jako se o to pokouší z Gazy. Dojde i ke zintenzivnění útoků na osadníky, kteří zůstanou na palestinské straně.

Dokončení stavby nicméně povede k omezení reálného strachu Izraelců z palestinského teroru, k omezení odvetných akcí a k osvobození Palestinců od každodenní izraelské kontroly. Otevře se možnost ustavení životaschopného palestinského státu. Jednání o konečné podobě hranic nastanou ve chvíli, kdy se Palestincům podaří ovládnout vlastní extremisty a přesvědčit Stát Izrael, že mu dokážou zaručit alespoň základní bezpečnost. I sami Izraelci považují bezpečnostní bariéru za hranici dočasnou. Délka oné dočasnosti však bude po jejím dokončení daleko více záviset na samotných Palestincích.

Evropa je na tahu

Jicchak Rabin vždy pevně věřil v oddělení obou stran. Šimon Peres sice stále sní o urovnání konfliktu v rámci jednotného blízkovýchodního ekonomického prostoru, spolu s většinou stoupenců levice však stavbu podporuje.

Evropa by si měla uvědomit, že opravdu neběží o "komplot" pravice reprezentované tolik nenáviděným Arielem Šaronem nebo Georgem W. Buschem. Je načase opustit utopické vize o spásných jednáních a věčném, spravedlivém míru. Zdravý rozum velí, že si stavba bariéry zaslouží podporu. Pokud chce Evropa na Blízkém východě začít hrát pozitivní roli, měla by svou politiku výrazně přehodnotit.

Tomáš Pojar se narodil v roce 1973. Absolvoval bakalářské studium politologie na Univerzitě Karlově a American International School v Tel Avivu. Sedm let stojí v čele humanitární Společnosti Člověk v tísni. Práci v humanitárních organizacích se věnuje od počátku 90. let.

(MFDNES)