Leden 2005

Jak hlodá zub času

Karel Adalbert Pokorný

Jistě jste také na cestách narazili na obyčejná, žádnými turistickými poklady se nevyznačující místa, která působí dojmem, že skrývají nějaké tajemství a nutí náhodného návštěvníka k tomu, aby se zastavil a zamyslel nad tím, co se tam kdysi odehrálo. Jsou rozeseta po celém světě. Města, opuštěná před sto a více lety vzbuzují dojem, že si obyvatelé odskočili a zase se vrátí. Mám na mysli například „ghost cities“, města duchů v Americe, ve kterých všechno svědčí o dávném bouřlivém životě. Hluboký dojem v nás zanechalo při našich toulkách po Kalifornii městečko Bodie z roku 1880, které po zrušení dolů opustili všichni obyvatelé a zbylo jen jejich 150 domů i s metodickým kostelem. Objevili jsme je zcela náhodou, cestou k jezeru Mono Lake. Vývěsní štíty dobře zachovalých obchodů a saloonů i domy vyzývaly ke vstupu - a přitom nikde živáčka.

Podobná místa se najdou také v Pyrenejích, kde mladí lidé odcházejí za snazší prací do měst, do údolí, a ve vesničkách už dožívají jenom staří lidé a nějaký ten poustevník z města, který zde hledá klid. I ve francouzských Alpách je možno vidět podobné melancholické, téměř opuštěné vísky.

Nemusíme ale jezdit po dalekém světě, abychom taková místa našli. Procházíme-li pohraniční oblasti v Čechách, pocítíme často nostalgický smutek, melancholii nad zánikem, nad hlodajícím zubem času, v tomto případě uměle, lidskou rukou vytvořeným. Pro civilizovaného člověka je skoro neuvěřitelné, že v oblastech střední Evropy, po staletí hustě obydlených, mohlo dojít k úmyslnému, barbarskému a plánovitému likvidování historické krajiny, vesnic a městeček, která zde existovala po staletí. Srovnáme-li nynější stav s mapami a fotografiemi z nedávné minulosti, nestačíme žasnout .

S divným pocitem chodíme po cestách, které končí „v prázdnu nicoty“. Vidíme zarostlé zídky z vysbíraného kamení a představujeme si lidské ruce, které kamení sbíraly a vršily, ruce obyčejných lidí, Čechů i Němců, živících se těžkou prací na horském políčku. Pahýly jabloní, hrušní a zbytky keřů angreštu či rybízu svědčí o tom, že zde kdysi žili lidé. S mírným pocitem provinění si někdy dovolíme utrhnout pár zralých plodů a představujeme si, jak to zde asi vypadalo dříve. Lesy a křoviny zarůstají žalostné zbytky horských samot a vesnic. Na místech, kde kdysi vládl čilý ruch, na někdejších návsích a na zbořeništích kostelů, kde bylo slyšet zpěv věřících a varhany doprovázející mše, slyšíme nyní jenom šelest větru v korunách stromů. Zde došlo cílevědomě k demolicím, k ochuzení krajiny o tradiční zástavbu, o hodnotné památky lidové architektury.

Záměrně zanedbaná údržba měla za následek rozpad cenných památek, i těch státem „chráněných“. V mnohých případech „pomohla“ svým hospodařením armáda, jako tomu bylo například v proslulém a nesmírně cenném barokním klášteře v Teplé.

Po vyhnání původních obyvatel z pohraničních oblastí vyvstal státu problém, jak nahradit ztrátu skoro 3 milionů lidí, zhruba 30 % veškerého obyvatelstva republiky. První pováleční osídlenci byli většinou tak zvaní zlatokopové, dobrodruzi, kteří se po krátké době vraceli zpět do vnitrozemí. Vláda se proto pokusila o osídlení českými krajany, přistěhovalci ze slovanských zemí. Zemědělství potřebovalo kolem 500-600 tisíc pracovních sil a proto bylo každému z nově příchozích slibováno 20-30 hektarů půdy. Největší skupinu reemigrantů tvořilo asi 30 tisíc volyňských Čechů.

Velké problémy nastaly tím, že většina nově příchozích nebyla uvyklá hospodaření v horských oblastech. Proto jich dost odcházelo zpět do vnitrozemí. Zajímavá byla jejich politická orientace. Při volbách v roce 1946 většina volyňských Čechů v pohraničních oblastech volila národně socialistickou stranu, mezitím co Češi a Slováci z těchto oblastí volili KSČ.

Počátkem 50 let počal stát systematicky likvidovat opuštěné a dávno vykradené budovy, které stály všude v pohraničních oblastech. Začalo se s objekty které byly zcela o samotě a nebo v hůře přístupných místech. To především z toho důvodu, že prý se v nich ukrývali „diverzanti“ a lidé, kteří chtěli ilegálně přejít hranici na Západ, jak bylo možné číst v denním tisku. Budovy byly vyhozeny do vzduchu, srovnány se zemí a jako němí svědci zůstaly jen ovocné stromy a zarostlé cesty. Podle usnesení ÚV KSČ z května 1956 rozhodla vláda zbourat veškeré opuštěné stavby v českém pohraničí.

V první etapě bylo zlikvidováno armádními jednotkami civilní obrany více než 17 000 objektů a v druhé 17 615. Maximální výška zbylého zdiva nesměla přesahovat 1 metr. Také se doporučovalo, aby se o výročích, jako VŘSR, nebo na 1. máje společnou rukou pracujících demonstrativně bouraly všechny ruiny v obcích.

Nejhůře na tom byly církevní stavby, kostely, kaple i drobné sakrální památky v krajině, jako boží muka, kříže a podobně. Ateistický komunistický režim tyto objekty plánovitě likvidoval. S bouráním kostelů se začalo v Českém středohoří již v 50 letech, ale tato barbarská činnost nikdy neskončila, dokonce vyvrcholila v polovině 70. let 20. století, kdy byl například zlikvidován kostel sv. Kateřiny v Merbolticích, postavený v roce 1709. V osmdesátých letech pak došlo ke zničení jedinečného barokního areálu poutního kostela Nejsvětější Trojice z let 1732 na Božím vrchu u Verneře.

Za mnohé jenom několik dalších příkladů plánovaného ničení. Cetviny, obec založená ve 13. století a roku 1418 dekretem Rožmberků prohlášená městysem. Po vyhnání Němců a neúspěšných pokusech o osídlení, zejména volyňskými Čechy, byla celá obec, až na kostel a dvě budovy, v letech 1955-56 srovnána se zemí. Kostel Narození Panny Marie sice zůstal, ale do roku 1989 byl používán jako jatka, pro porážku prasat. Teprve v roce 1995 bylo započato s rozsáhlou rekonstrukcí kostela.

Pohoří na Šumavě bylo městečko, ve kterém založila stará česká šlechtická rodina Buquoyů roku 1693 sklárnu a později dominikální osadu. V roce 1783 byl postaven kostel Panny Marie dobré rady. Zdejší sklárny dobře prosperovaly, přinášely obživu širokému okolí a dokonce se proslavily i za hranicemi, zejména obrázky malovanými na skle. V roce 1978 byla většina obce zbourána. Věž polozbořeného kostela se zřítila sama od sebe 30.května 1999.

Strážný je městečko položené v srdci Šumavy. Tradiční, pro zdejší kraj typická dřevěná zástavba po válce shořela a v roce 1965 byl zbořen i kostel Nejsvětější Trojice. Původní obyvatele s úspěchem nahradili v posledních letech vietnamští trhovci, kasina a nevěstince.

Bučina, nejvýše položená osada na Šumavě, založená v polovině 18. století, proslavená mimo jiné pašeráctvím, byla po vyhnání německých obyvatel až na jeden jediný dům srovnána se zemí.

Stodůlky, velká osada v údolí říčky Křemelné musela udělat místo - prý potřebné pro vojenské účely. Zmizela proto celá z povrchu zemského.

Zhůří. Nejstarší záznamy o tomto osídlení jsou již z roku 1613. Také zde byla velká sklárna. V roce 1762 byl postaven v obci kostel Nejsvětější Trojice. Po vyhnání německého obyvatelstva byla obec beze zbytku zbořena.

Zrovna tak zmizel prostibořský kostel, či historický střed Přimdy, který byl srovnán se zemí v roce 1947.

V Doupovských horách vznikl ohromný vojenský prostor – který se tam zachoval mimochodem dodnes - a většina osad a obcí byla také srovnána se zemí. Z obce Martinov nezbylo také vůbec nic, žijí zde jen zmije, vysoká zvěř a dokonce několik vzácných čápů černých.

Obec Radnice blízko Kadaně, také zmizela, je od padesátých let srovnána se zemí. Podle některých pramenů bylo právě zde bájné místo ze začátku českých dějin, Vogastisburg.

Jenom namátkou jsem vybral několik míst. Pokračujeme-li dále, zjistíme, že i v jiných oblastech se nemilosrdně likvidovala celá řada obcí. Zdalipak si v Čechách ještě někdo vzpomene, že nedaleko Kadaně bývaly obce Žďár, Radnice a Rolava. Vše zmizelo v nenávratnu, bezohledně zničeno lidskou rukou.

Bývalé lázně Kyselka, nyní chátrající následkem katastrofálního privatizování lázeňských objektů, se rozpadají. Nechce se nám věřit, že zde bylo ještě nedávno plno života, že se zde procházeli lázeňští hosté, popíjeli minerálku a hrál jim k tomu lázeňský orchestr. Ze všeho zbyla jenom stáčírna proslulé minerálky Mattoni.

Stopy cílevědomého ničení se dají najít také jinde než v západním pohraničí. Například Habřina v Krušných horách, o které je možno nalézt první záznamy v 15. století a kde slovenský kněz Ján Borot z Pezinku založil evangelickou farnost, jejíž působnost sahala od Chomutova až po Rumburk. Nyní je vše v dezolátním stavu. Kostel byl dlouhá léta používán jako sklad a je zcela v havarijním stavu.

Také v Mukařově se minulý režim proslavil. Kostel sv. Františka Serafínského, přestavený v roce 1754 na náklady hraběte De Sweerts-Sporcka do barokní podoby, byl v 80. letech minulého století zbořen. Zbylá gotická zvonice se na to asi nemohla dívat a zřítila se v roce 2002.

Zajímavou historii má synagoga v Úštěku. Ta byla postavena v roce 1764 pro pouhých sedm židovských rodin. Synagoga přetrvala obě světové války, ale v poválečném čase zcela zchátrala a málem by byla bývala zcela zničena, nebýt listopadu 1989. V roce 2002 byla dokončena její rekonstrukce.

Jednou z mála čestných výjimek je vesnička Třebín, kde se kdysi pěstoval chmel a kvetlo sadařství. Zde bylo vytvořeno občanské sdružení Čechů a Němců, kteří se společně snaží obnovit staré historické kořeny - za spolupráce s bývalými německými rodáky.

Obří bouda v Krkonoších, kam jsme tak rádi jezdili lyžovat, také nepřežila 40 let reálného socialismu, především 21 let normalizace. Když jsme přijeli po 22 letech do vlasti, byla už deset let zbourána. Stalo se to v polovině 80 let. Škoda.

Škoda je také, že v Žacléři, v ulici J. A. Komenského byly, až na dvě, zbourány staré roubené chalupy s podloubím. Mohly dnes patřit k architektonicky zajímavým, unikátním stavebním památkám, které lákají turisty i fotografy a kterými se mohlo městečko chlubit..

Štěstí mělo občanské sdružení v Broumově, které prosadilo obnovení zahrad, náležejících k benediktinskému klášteru. Bez občanské angažovanosti by tyto zahrady, díky lhostejnosti městské správy, zpustly úplně.

Nevím, kdo z čtenářů se ještě pamatuje na chatu v Jeseníkách, s krásným jménem Vřesová Studánka. Často jsme se zde zastavovali na svačinu při prázdninových toulkách po horských stráních. Tuto chatu bychom dnes také marně hledali. Zcela zchátrala a v roce 1988 (!) byla zbourána. Zbyl jenom kříž na místě kde stávala krásná dřevěná kaple, jejíž kopii je možno nalézt - v Německu.

Je mnoho míst která byla odsouzena k zániku, snad proto, aby se zapomnělo na to, že zde spolu kdysi žili lidé, Češi a Němci, kteří svou pilnou prací po staletí utvářeli krajinu, která dnes vypadá zcela jinak a za několik desítek let bohužel nikoho ani nenapadne, že třeba stojí právě na místě, kde jsou pochováni bývalí obyvatelé.

Němci byli tedy po válce vyhnáni z pohraničních oblastí, ale z oněch Čechů, kteří předtím v roce 1938 opustili odstoupená území Německu, se kupodivu skoro žádný nevrátil. Odešli přece ze svých domovů jenom na šest válečných let, proč se tam většina z nich nevrátila při první příležitosti? Netušili hrozící zkázu? Byla jim lhostejná?

Jistě, udělali jsme i zde tu proslulou tlustou čáru a hovořit o těchto sudetských, česko-německých problémech je v české kotlině velmi nevhodné. Je to problém, o kterém prý už není třeba mluvit, je vyřešen jednou provždy. Ale toto řešení nám nějak skřípe. Chybí zde totiž oboustranné přiznání viny, pokání a odpuštění. Smíření. Durychova „boží duha“, která by se měla klenout nad nešťastnou minulostí. Jen potom můžeme dál spokojeně žít s našimi sousedy v sjednocené Evropě.