Leden 2005

Laboratoř nové krásy

Viktor Šlajchrt

Výstava na Pražském hradě znovu objevuje Vojtěcha Preissiga. Nacisté jej zavraždili jako odbojáře a komunisté odsoudili k zapomenutí jako nepohodlného hrdinu. Tím vším Vojtěch Preissig opravdu byl. Ale výstava v Jízdárně Pražského hradu nám ho představuje ještě z jiné stránky: jako velkého vizionáře umění.

S Kupkou po boku

Pro všechny, kteří se v šedesátých letech pídili po zprávách o nejnovějším vývoji světového umění, znamenala výstava Vojtěcha Preissiga v roce 1968 pozoruhodný zážitek. Pokud jméno tehdy již skoro zapomenutého grafika vůbec znali, spojovali si je nanejvýš se secesí, kterou se tehdy ještě pohrdalo. A tady náhle spatřili díla zázračně předjímající nejžhavější tendence poválečného modernismu od lyrické abstrakce přes informel, lettrismus, op-art či pop-art až k svéráznému minimalismu. A všechna vznikla dávno před válkou.

V následujících desetiletích se nad Preissigem opět zavřely vody. Utajen nebyl, spíš důsledně vytlačen z povědomí a tak jej nynější velká výstava v Jízdárně Pražského hradu objevuje širší veřejnosti vlastně znovu. Nepoměr mezi uměleckým významem Vojtěcha Preissiga a tím, jak málo je známý, je zarážející. Podle průvodního textu k výstavě by se dal řadit k velkým průkopníkům modernismu, kteří od secesního symbolismu dospěli k čiré abstrakci, tedy po bok Františka Kupky či ve světovém kontextu k Mondrianovi a Kandinskému. Přesto zůstává hodnocení jeho odkazu dodnes neuzavřené, prý snad vinou jakýchsi osudových nedorozumění a konfliktů. Bohužel se nedovíme, oč se jednalo. Příčiny mohly spočívat v Preissigově nezkrotném hledačství, jež přesahovalo obzory vlivných výtvarnických cechů, ale také v jeho pozoruhodném, na české poměry zcela netypickém osudu.

Praha, Paříž, Boston

Vojtěch Preissig se narodil roku 1873 ve Světci u Bíliny, kde jeho otec působil jako báňský specialista. Od jedenácti žil v Praze, po maturitě na gymnáziu vystudoval obor učitelského kreslení na uměleckoprůmyslové škole a po jejím dokončení odešel na pět let do Paříže, kde krátce spolupracoval s Alfonsem Muchou, ale především se zdokonaloval v grafických technikách u francouzských mistrů řemesla. Po návratu do Prahy položil během sedmi let intenzivní práce základy modernímu českému grafickému designu. Vedle návrhů písma, plakátů, tapet a knižních úprav vynikl i ve volné grafice. Retrospektivní výstava, kterou ve svých čtyřiatřiceti letech uspořádal roku 1907 v Topičově salónu, měla jednoznačný úspěch. O tři roky později se nicméně rozhodl pro nové dobrodružství a vydal se do Ameriky. Krátkodobě pobýval ve Filadelfii a Virginii, nějaký čas působil jako reklamní grafik v New Yorku, vyučoval na Kolumbijské univerzitě, ale nakonec se usadil v Bostonu jako učitel písma a typografie. Koncem dvacátých let jej postihla hospodářská krize. Když mu úřady v důsledku vzrůstající nezaměstnanosti neobnovily pracovní povolení, vrátil se ve svých osmapadesáti do vlasti.

V Čechách se Preissig ocitl v rozporném postavení. V paměti zůstával představitelem „měšťácké“ secese, jíž se avantgardisté vysmívali, oficiálně však byl uznáván jako muž, který se neobyčejně zasloužil o stát. Za první světové války totiž patřil k nejspolehlivějším americkým oporám Masaryka, Štefánika i bratrů Benešů a do služeb československé nezávislosti se plně zapojil i jako propagační výtvarník. Ani tím nezískal mezi levičáky v české kulturní frontě žádné velké sympatie.

Druhá retrospektivní výstava, kterou mu k šedesátinám uspořádali opět u Topičů, měla chladný ohlas, snaha zřídit si v Praze grafickou dílnu se ukázala marná, a tak nakonec nalezl obživu jako umělecký poradce Památníku národního osvobození na Vítkově. Jeho osud se dovršil za okupace. Spolu s dcerou Irenou Bernáškovou založil významnou odbojovou skupinu Družstvo v prvním sledu, jež vydávala asi nejproslulejší český ilegální časopis V boj. Gestapo je zatklo v září 1940. Vojtěch Preissig zahynul jednasedmdesátiletý roku 1944 v Dachau, jeho dcera se stala první českou ženou, kterou nacisté popravili.

Velké angažmá

Hlavní sál Jízdárny je věnován Preissigově volné tvorbě. Expozici uvádějí velké litografické otisky tabákových listů, které vytvořil roku 1900 v Paříži. Odrážejí secesní senzibilitu s výrazným smyslem pro krásu organických linií, ale zároveň předznamenávají jeden z hlavních znaků veškeré pozdější Preissigovy tvorby: soustavné poměřování ducha s hmotou, stylizace s věcností. Další část výstavy, věnovaná tvorbě ve stylu art nouveau či art deco, ukazuje, jak dokonale zvládal právě stylizaci, i sem však nejpůsobivější tóny vnáší jeho vytříbený smysl pro věcnost reality, například ve studiích stromů či městské architektury. Obzvlášť pozoruhodná je série fotografických zátiší s bustami dívek. Secesní záliba v přeludech spojená s technickou objektivitou fotografie zřetelně připomíná surrealismus s jeho objevem konkrétní iracionality. Už zde Preissig předběhl vývoj o nějakých pětadvacet let.

K nejuhrančivějším dílům výstavy ovšem patří malé abstraktní koláže z různých materiálů. Vznikly už v Americe kolem roku 1915. V té době už Preissig plně pracoval pro Masaryka, můžeme si nicméně aspoň maličko pohrát se spekulací, že by se jinak mohl stát jedním ze zakladatelů moderního amerického umění. Za vrchol jeho volné tvorby lze pokládat abstraktní obrazy, které namaloval v ústraní po návratu do Čech. Nejsou nijak ohromující, představují však souhrn jeho filozofie i výtvarných zkušeností.

Komunisté zřejmě nevytěsňovali Vojtěcha Preissiga z paměti národa kvůli jeho umění, byť je popuzovalo, ale spíš v něm viděli hrdinu nekomunistického odboje, který navíc ztělesňoval étos amerického liberalismu. Politicky angažovaná tvorba ovšem pro Preissiga znamenala jen epizodu, věnoval se jí, když cítil, že je to opravdu zapotřebí. Uhrančivě živým odkazem zůstává jeho dobrodružství neomezené tvůrčí svobody.

(Respekt, www.respekt.cz)