Leden 2005

Právní nejistota

Petruška Šustrová

Ve škole jsme se učili, že Japonsko zanedlouho po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bezpodmínečně kapitulovalo. V úterý (16. 11. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) jsem ale od předsedy senátu krajského soudu v Brně při vynášení rozsudku vyslechla, že Československo bylo s Japonskem ve válečném stavu až do roku 1957. Jak je možné válčit s někým, kdo bezpodmínečně kapituloval, to mi nejde do hlavy - jak jsme mohli být k Japoncům tak krutí? Že bychom na rozdíl od spojenců jejich kapitulaci nepřijali?

Válkou s Japonskem však divy nekončily: pan předseda se nepustil jen do výkladu dějin, nýbrž i do mezinárodního práva. Českoslovenští občané, kteří od začátku války do roku 1957 získali naturalizací občanství USA, podle něj neztratili své československé občanství. (Jeho úžasná věta, že by taková ztráta československého občanství odporovala Listině základních práv a svobod, nejspíš v písemném vyhotovení rozsudku nebude, hádala bych, že kdyby ji pan předseda senátu uviděl na papíře, došlo by i jemu, jaká je to nehorázná pitomost.)

Šlo samozřejmě o restituci. Sporný majetek byl díky tomuto pozoruhodnému historicko-právnímu exkursu přiřčen Američanovi, jehož občanství zrušil v roce 1946 Zemský národní výbor v Brně, neboť se stal občanem USA. Československé ani americké úřady tehdy patrně netušily, jak v roce 2004 rozhodne krajský soud v Brně. Zmíněný restituent žije od začátku čtyřicátých let ve Spojených státech, a přesto před jedenácti lety získal úřední osvědčení o tom, že jeho občanství nikdy nezaniklo. Dostal sice to osvědčení bez povinného úředního šetření, na cizí podpis a za podezřelých okolností, ale co na tom?

Podle úterního výkonu pana předsedy senátu žádné osvědčení nepotřeboval: jeho nepřetržité československé občanství v letech 1945 - 89 chránila budoucí Listina základních práv a svobod. Nepochybně je to zajímavá zpráva pro desítky tisíc jiných Američanů československého původu, kteří se marně pokoušeli - nebo ani nepokoušeli - domoci se komunisty zabaveného majetku. Mysleli si, naivkové, že své československé občanství po nabytí amerického ztratili, a československé i americké úřady je v tom utvrzovaly. Není ovšem podstatné, pravil předseda senátu, co si myslely úřady nebo ti lidé. Podstatné je, co si myslí senát.

Tak nevím. Mám si pořídit invalidní vozík a vyrazit na něm do ulic s pokřikem "Na Tokio"? Nebo si mám otevřít reklamní kancelář s heslem "Restituujte jedině u mgr. Jiřího Vašíčka v Brně"?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)

Petruška Šustrová

Ve škole jsme se učili, že Japonsko zanedlouho po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bezpodmínečně kapitulovalo. V úterý (16. 11. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) jsem ale od předsedy senátu krajského soudu v Brně při vynášení rozsudku vyslechla, že Československo bylo s Japonskem ve válečném stavu až do roku 1957. Jak je možné válčit s někým, kdo bezpodmínečně kapituloval, to mi nejde do hlavy - jak jsme mohli být k Japoncům tak krutí? Že bychom na rozdíl od spojenců jejich kapitulaci nepřijali?

Válkou s Japonskem však divy nekončily: pan předseda se nepustil jen do výkladu dějin, nýbrž i do mezinárodního práva. Českoslovenští občané, kteří od začátku války do roku 1957 získali naturalizací občanství USA, podle něj neztratili své československé občanství. (Jeho úžasná věta, že by taková ztráta československého občanství odporovala Listině základních práv a svobod, nejspíš v písemném vyhotovení rozsudku nebude, hádala bych, že kdyby ji pan předseda senátu uviděl na papíře, došlo by i jemu, jaká je to nehorázná pitomost.)

Šlo samozřejmě o restituci. Sporný majetek byl díky tomuto pozoruhodnému historicko-právnímu exkursu přiřčen Američanovi, jehož občanství zrušil v roce 1946 Zemský národní výbor v Brně, neboť se stal občanem USA. Československé ani americké úřady tehdy patrně netušily, jak v roce 2004 rozhodne krajský soud v Brně. Zmíněný restituent žije od začátku čtyřicátých let ve Spojených státech, a přesto před jedenácti lety získal úřední osvědčení o tom, že jeho občanství nikdy nezaniklo. Dostal sice to osvědčení bez povinného úředního šetření, na cizí podpis a za podezřelých okolností, ale co na tom?

Podle úterního výkonu pana předsedy senátu žádné osvědčení nepotřeboval: jeho nepřetržité československé občanství v letech 1945 - 89 chránila budoucí Listina základních práv a svobod. Nepochybně je to zajímavá zpráva pro desítky tisíc jiných Američanů československého původu, kteří se marně pokoušeli - nebo ani nepokoušeli - domoci se komunisty zabaveného majetku. Mysleli si, naivkové, že své československé občanství po nabytí amerického ztratili, a československé i americké úřady je v tom utvrzovaly. Není ovšem podstatné, pravil předseda senátu, co si myslely úřady nebo ti lidé. Podstatné je, co si myslí senát.

Tak nevím. Mám si pořídit invalidní vozík a vyrazit na něm do ulic s pokřikem "Na Tokio"? Nebo si mám otevřít reklamní kancelář s heslem "Restituujte jedině u mgr. Jiřího Vašíčka v Brně"?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)