Leden 2005

Útěk z Kimova pekla

Jan Tobiáš

Severokorejci mají hlad a strach z koncentračních táborů. Koncem letošního července přišel komunistický diktátor Kim Čong-il o 468 poddaných najednou. Tolik lidí pohromadě ze severokorejského pekla dosud nevyvázlo. Uprchlíky přepravily z vietnamského Saigonu do Soulu dva letecké speciály.

Plánovaný únos, terorismus, zločin. Tímto obviněním reagovala severokorejská komise pro mírové sjednocení vlasti na nejmasovější jednorázovou emigraci svých občanů. Jako kdyby si to Pchjongjang trochu popletl s vlastními praktikami. Počet Jihokorejců násilně zavlečených do stalinistického inferna dynastie Kimů po roce 1953 (od ukončení bojů v korejské válce) oficiálně vyjadřuje číslo 3790. Naprostá většina už nikdy nespatřila domov (viz TÝDEN č. 26/03).

Jak ulovit rybáře

"Když jsem se v roce 1999 vrátil, z rodiny žili jen dva bratři," říká I Če-kun (Lee Jae-keun). Psal se 22. duben 1970 a tehdy dvaatřicetiletého Korejce, který jako rybář vyrážel na noční lov, nenapadlo, že se tu noc sám stane úlovkem. "Na lodi nás bylo osmadvacet. Okolo druhé hodiny ráno nás zastavila severokorejská pohraniční hlídka. Našeho kapitána hned zastřelili a nás odvlekli."

Část posádky byla po třech měsících propuštěna i s lodí. Sedm rybářů, mezi nimi I Če-kuna, se Kim Ir-senův režim rozhodl přeškolit na špiony. "Neustálým ideologickým školením se nám snažili vymýt mozek. Tvrdá byla i fyzická příprava," vzpomíná I. Desítky kilometrů dlouhé běhy, vyhrabávání úkrytů v zemi vojenskou lopatkou, dvoudenní výsadky bez vody a jídla, neustálý nácvik střelby. "Fyzicky jsem byl docela zdatný, ale propadl jsem v ideologickém testu. To oddálilo můj návrat do Jižní Koreje o třicet let." I Če-kun skončil jako dělník v továrně na boty, po čase se oženil a pod zvýšeným dohledem začal žít jako běžný Severokorejec.

Návrat domů

V té době ještě nebyl mezi severem a jihem velký ekonomický rozdíl, a pro I Če-kuna tedy změna nepředstavovala až takový civilizační šok, jaký prožili Jihokorejci unesení později. "Vždy jsem si uvědomoval zrůdnost severokorejského režimu, ale netušil jsem, jak se život na jihu mění. Nebýt hladomoru v polovině devadesátých let, nevím, jestli bych se někdy k emigraci odhodlal."

Jako drtivá většina severokorejských uprchlíků zamířil I Če-kun v roce 1998 přes málo hlídanou hranici do Číny. Komunistický spojenec Pchjongjangu sice tehdy stejně jako dnes nepřiznával Severokorejcům status uprchlíka, ale v zásadě je na svém území strpěl. Korejská autonomní prefektura v čínské hraniční provincii Ťi-lin je ze čtyřiceti procent obývána etnickými Korejci a uprchlíci tu mají dobrou možnost splynout s davem. Mnoho jich tu má příbuzné.

Pro čínské podnikatele představují Severokorejci nejlevnější pracovní sílu. "Zaměstnání jsem našel na stavbě a díky křesťanské komunitě se mi po čase podařilo napojit na tajnou síť jihokorejských nevládních organizací." S jejich pomocí se I Če-kun v létě roku 2000 vrátil domů: po třiceti letech, dvou měsících a 24 dnech. Ještě předtím se však vrátil do Severní Koreje pro ženu a dítě.

Pakova síť

Odhady celkového počtu Severokorejců nelegálně pobývajících na čínském území se pohybují mezi sto až třemi sty tisíci. Už čtyři roky jim tu pomáhá jedenatřicetiletý Jihokorejec, který z pochopitelných důvodů nechce zveřejňovat jméno. V Soulu vystudoval malířství, ale život a práce v Číně mu připadá prospěšnější a zajímavější. Patří k podzemní síti nevládních organizací, která pomohla k návratu i rybáři I Če-kunovi. Vydává se za podnikatele a v rámci konspirace si nechá říkat Pak, což je jedno z nejběžnějších korejských příjmení. "Na jih se snažíme pomoci hlavně bývalým vězňům koncentračních táborů. Dále těm, kteří mohou o režimu poskytnout zajímavé informace, a pak nejhorším z nejhorších sociálních případů."

Vybrané jedince čeká téměř pět tisíc kilometrů dlouhá cesta napříč Čínou. Hlavním dopravním prostředkem je vlak. "Je to riskantní podnik. Cestu není možné absolvovat bez přestupů. Uprchlíci nemají žádné doklady a čínská policie speciálně na železnici provádí velmi přísné kontroly," vysvětluje Pak. Pokud uprchlíky cestou nezatkne policie, čeká je dvojnásobné nelegální překročení hranic. Nejprve do Laosu a pak do Thajska. Teprve tam mohou požádat o politický azyl thajskou vládu, která jim na základě dohod s Jižní Koreou umožní odlet do Soulu.

Repatriace je smrt

Zdaleka ne všichni ale o cestu do Jižní Koreje usilují. Převážná většina se jen snaží vydělat v Číně peníze a z nich podporovat rodinu v Severní Koreji. Čas od času se tedy vydávají zpátky do říše zla přes hraniční řeku Tumen (Tchu-men-ťiang). Jako Han, která si našla práci v restauraci na území Číny. Severokorejskou hranici během tří let překračovala už pětkrát. "Jednou mě chytil pohraničník. Naštěstí to vyřešil pytlík rýže a sušenky. I vojáci mají hlad."

Od roku 2002 čínská policie zahájila proti nelegálním severokorejským přistěhovalcům nekompromisní tažení. Jestliže do té doby repatriovala zhruba padesát lidí měsíčně, dnes vrací do Severní Koreje až dvě stovky lidí týdně. Tak o tom alespoň hovoří odhady nevládních jihokorejských organizací. Podle již zmíněného převaděče Paka je Číňané posílají na smrt: "Repatriovaní uprchlíci jsou bez soudu popravováni nebo vězněni v koncentračních táborech. Týrání, mučení, až osmnáctihodinový pracovní den a nedostatek jídla se de facto rovnají rozsudku pomalé smrti."

Razantní opatření si v Pekingu vyžádal Kim Čong-ilův režim apelem na tradiční komunistické bratrství, ale také strach čínské vlády, aby tolerance k uprchlíkům nevyprovokovala emigrační vlnu, s níž by si země nedokázala poradit. Čínská policie proto motivuje občany, aby Severokorejce udávali. Pokud je na základě upozornění uprchlík následně zatčen, čeká udavače odměna ve výši několika průměrných čínských platů.

Politika slunečního svitu

"Jsou jako v kleštích. Doma každý den bojují, aby nezemřeli hlady, v Číně zase žijí ve strachu před policií, repatriací a koncentračním táborem," charakterizuje Pak severokorejské dilema. Proto nevládní organizace rozdělily proud uprchlíků do dvou toků. První nadále směřuje přes Laos do Thajska. Nově otevřeným kanálem je však cesta z Číny do Vietnamu. Jak počet uprchlíků rostl, vietnamská komunistická vláda pro ně letos v lednu překvapivě dovolila postavit sběrný tábor. Koncem července mělo stanové městečko již 468 obyvatel.

Počet uprchlíků byl tak vysoký, že jej nebylo možné ignorovat, tvrdí pracovník jedné z nevládních organizací, která se o Severokorejce ve Vietnamu starala. "Vietnamská vláda dala jihokorejské nůž na krk: buď si je odvezete, nebo je vrátíme do Číny, a ta je pošle Kim Čong-ilovi," říká člověk, který z obav před komplikacemi žádal o anonymitu pro sebe i svou organizaci. Součástí jihokorejsko-vietnamského vyjednávání byla pravděpodobně podmínka, že vláda v Soulu nikdy nepotvrdí, odkud ve skutečnosti 468 Severokorejců přivezla. Oficiální stanovisko tedy zní: z nejmenované jihoasijské země.

Vietnam si to s nukleárním Kimem nechce rozházet a Jižní Korea zase praktikuje vůči komunistickému sousedovi takzvanou politiku slunečního svitu. Úzkostlivě se vyhýbá jakýmkoli konfliktním situacím a naopak poskytuje severu velkorysou humanitární pomoc. Unesený rybář I Če-kun "sluníčkovou" politiku tvrdě odsuzuje. "S Kim Čong-ilem se nedá jednat v rukavičkách. Tím se jen prodlužuje jeho vláda a utrpení milionů lidí. Je třeba ho tvrdě izolovat."

Mezi terorem a svobodou

Jenpienská korejská autonominí prefektura je součástí čínské provincie Ťi-lin (Jilin). Na ploše 42 tisíc km2 žijí dva miliony lidí, z toho 880 tisíc Korejců. Střediskem prefektury Jen-pien (Yanbian) je Jen-ťi (Yanji). Počet Severokorejců, kteří se dostali do Jižní Koreje, roste následujícím tempem:

rok počet

2000 321

2001 583

2002 1140

2003 1285

2004 1228 (k 30. 7. 2004)

(Týden)