Leden 2005

Nejvlivnější americká černoška Condoleezza

Ota Ulč

S jejími aktivitami jsem se začal seznamovat už někdy před čtvrt stoletím. Víc než podivné křestní jméno na mě zapůsobily její precizní, sympatické názory a analýzy, ne příliš běžné v obci kremlinologů. V publikaci AAASS (American Association for the Advancement of Slavic Studies) jsem si ověřil, že doktorát získala na univerzitě v Denveru, pod vedením bývalého československého diplomata, posléze coloradského pedagoga Josefa Korbela. S ním jsem se osobně znal -- lépe než s jeho dcerou Madeleine, provdanou a posléze rozvedenou Albrightovou, ač jsme oba absolvovali týž obor na téže Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Miss Rice šla vyučovat do Kalifornie, ale z náramné univerzity Stanford se pak stěhovala do hlavního města Washingtonu pracovat pro Brent Scowcrofta, tehdy zastávajícího významnou funkci National Security Adviser, poradce prezidenta Bushe staršího. Došlo i k seznámení s Bushem mladším, v době, kdy byl guvernérem Texasu. Když ten se dostal do Bílého domu, pověřil jí touž rolí, kterou dřív vykonával její bývalý mentor Scowcroft. A nyní, po uplynutí čtyř let prvního volebního období, je povýšena k převzetí ministerstva zahraničních věcí, což je ústavně ta čtvrtá nejvyšší pozice ve státě (po prezidentovi, viceprezidentovi a předsedovi sněmovny reprezentantů). Žádná černoška to dřív tak daleko či vysoko nedosáhla. (Byl by ale omyl předpokládat sympatickou reakci pokrokových liberálních medií: její politicky nevhodné názory přece znicotňují politickou výhodu tmavé pokožky. Totéž přece postihlo člena Nejvyššího soudu, černocha Clarence Thomase. Condoleezze se začali karikaturisté vysmívat a ji tupit. Stát se cílem jejich útoku černoška z opačného konce ideologického spektra, okamžitě by propukl skandál, obvinění z rasismu a promptní konec kariéry provinilců.)

Jakákoliv změna v týmu ministrů bývá nezřídka automaticky interpretována jako porážka odcházejícího, a teď za prezidentství Bushe, zejména v zahraničí tolik neoblíbeného, jako důkaz trhliny, konfliktu a pokud možno fiaska ve vlastních řadách. Vyvalily se spekulace, zda Powell šel dobrovolně či byl vystrnaděn, polepší si tím ministr obrany Ronald Rumsfeld, bažila Condoleezza po této značné funkci, jaký to všechno bude mít dopad na americkou zahraniční politiku?

Řada komentátorů-rozumbradů jakoby přehlížela skutečnost, že po čtyřletém období, dojde-li k znovuzvolení prezidenta, dochází i k částečné, někdy dost podstatné výměně kádrů. Devět ministrů rezignovalo za Reagana a tentýž počet za Clintona. Jemu například odešel ministr financí Rubin (směrem do Wall Street, tam se snad stonásobně vyšším platem), odešel ministr zahraničních věcí Warren M. Christopher a tak dal příležitost k oslnivé kariéře v Čechách narozené a již zmíněné Madeleine Albright-Korbelové.

K rezignacím přece dochází z řady důvodů: dotyčný je již příliš unaven, otráven byrokratickými intrikami, mediální pozorností, postrádá soukromí, odchodem ze služby státu si chce značně vylepšit svůj životní standard v privátním sektoru, nebo chce psát své memoáry, chodit na ryby, věnovat se vnoučatům. Cyrus Vance, zahraniční ministr v době Jimmy Cartera, rezignoval v protestu proti pokusu násilím osvobodit diplomaty, držené jako rukojmí v Iránu.

Je to ovšem i otázka osobních ambicí. Colin Powell, všeobecně respektovaný a oblíbený voják z povolání, syn přistěhovalců z Jamajky, měl výtečnou příležitost získat v roce 2000 nominaci Republikánské strany na úřad prezidenta. Tehdy mohl docela dobře zvítězit. Neměl ale onu potřebnou planoucí ambici a zejména jeho manželce neuhranula představa stát se první dámou země.

Ministři po sobě ovšem zanechávají různě zřetelnou stopu. Americkou zahraniční politiku velice ovlivnil Henry Kissinger, na rozdíl například od svého předchůdce Williama Rogerse. Colin Powell se už delší dobu zmiňoval o svém rozhodnutím z funkce odejít. Docílil některých, nikoliv marginálních úspěchů (například bilaterální jednání s Čínou), ale on – internacionalista – nekončí jako vítěz, s Dick Cheneym, Ronaldem Rumsfeldem a jeho jestřáby na ministerstvu obrany nikoliv na lopatkách. I když měl umírňující vliv, s jeho odchodem nedojde nutně ke zintenzivnění údajného Bushova radikalismu. Již během volební kampaně bylo zřejmé, že prezident si uvědomuje limity americké moci, však se již nezmiňoval o zemích Osy zla a neopakoval onu leninsky znějící volbu „buď s námi nebo proti nám.“ Je ochoten se rozhlížet po spojencích, aniž se míní spoléhat na OSN, jíž nikoliv neprávem dost pohrdá.

Condoleezza měla proti Powellovi od samého začátku velkou výhodu: osobní vztah, Bushovu naprostou důvěru. Katastrofa 9/11 znamenala pro oba zásadní zlom. Dřívější prezidentský kandidát Bush, odmítající misionářskou pošetilost onoho nation-building, se pak podepisuje pod náročný a idealistický program exportovat demokracii do arabského světa a tím se i vypořádávat s hrozbou mezinárodního terorismu. A jeho poradkyně Condoleezza, dřívější zastánkyně realistického kursu, se rovněž podepisuje. Při střetech , jak řešit ten který problém, ne vždy, ale přece jen častěji podporovala Cheneyho a Rumsfelda proti stanoviskům Powella.

„Dostala toto povýšení, poněvadž tím nikoho neohrožuje,“ takto týdeník Time (29. 11. 2004) cituje generála Williama Odoma, mého někdejšího spolužáka, který po velení velevýznamné National Security Agency teď působí v Hudson Institutu. „Snaží se být establishmentem milována,“ o ní v tomtéž zdroji tvrdí nejmenovaný činitel. Což ovšem není tak zavrženíhodná vlastnost.

S Powellem rovněž odchází jeho schopný náměstek Richard Armitage. Důležitou otázkou zůstává, jakého náměstka či náměstky si slečna Riceová vybere. Též zda dá přednost spoléhat na byrokratickou strukturu ministerstva nebo ji ve své kanceláři na sedmém poschodí bude obcházet, pokud možno ignorovat, tak jak například činil James Baker, nikoliv neúčinný Reaganův ministr zahraničí.

Neutuchají spekulace, zda vydrží dosud mocný Rumsfeld na ministerstvu obrany. Pokud dojde k jeho vystrnadění, bylo by to spíš z důvodů pragmatických než kvůli nějaké ideologické rozmíšce