Leden 2005

Generále, vyčistěte chlév. Pákistánský boj proti terorismu záleží na vůli Parvíze Mušarafa

Tomáš Vlach

Na to, čemu v Pákistánu říkají válka proti terorismu, narazíte hned na letišti v metropoli Islámábádu. Po hodině ve frontě před pasovou přepážkou se dostanete před úředníka, který má spoustu času: pomalými pohyby oskenuje váš pas a pak vás ještě speciálním zařízením vyfotografuje. Pákistán přitom má zároveň propustnou hranici z Afghánistánem, kterou mohou místní lidé (tedy ti, kteří se po místním způsobu obléknou) překročit kdekoli a bez jakékoli kontroly. Navenek to ovšem působí tak, že se Pákistán snaží bojovat s terorismem ze všech sil. Kampaň řídí nejmocnější člověk v zemi – Parvíz Mušaraf, prezident, který kromě svého úřadu je také v čele generálního štábu armády.

Ceněným spojencem

Mušaraf vystupuje jako osvícený vládce, který má zemi ekonomicky pozdvihnout a přitom ji chránit před riziky – konkrétně před nepřátelstvím ze strany Indie na jedné a radikálním islámem na druhé straně. Ač silně věřící muslim, hlásí se k západnímu stylu života. Například si doma drží několik psů, což je ve společnosti, kde pes je nečistým zvířetem, nezvyklé. V porovnání s předchůdci se však zdá, že více než na rivalitu s tradičním soupeřem, Indií, se soustředí na hrozbu radikálního islámu. Alespoň to tak vypadá podle jeho dekretů: v březnu 2000 zakázal veřejné nošení zbraní, v únoru 2001 postavil mimo zákon veřejné sbírky na teroristické aktivity v okolních zemích a dal zmrazit účty podezřelým skupinám. Ještě přitvrdil po 11. září 2001, kdy se odhodlal ke kroku, který učinili naposledy ve dvacátých letech Britové. Poslal 85 tisíc vojáků a policii do autonomních kmenových území u hranic s Afghánistánem, aby tam pátrali po skupinách al-Káidy. Povolil i působení komand CIA a také nařídil registraci náboženských škol, institucí, o nichž je veřejně známo, že se podílejí na vymývání mozků islámským fanatikům.

Washington si spojence cení: 16. června prohlásil George Bush Pákistán za hlavního spojence proti terorismu, a Islámábád tak má šanci získat levně vojenský materiál a výcvik pro své vojáky.

Domluvit se s kmeny

Afghánský list Rozgaran přirovnává pákistánské tažení proti terorismu k čištění chlévu, který po sobě zanechal Mušarafův předchůdce Zijául Hak. Je namířeno proti cílům, jež se před deseti či dvaceti lety etablovaly s vydatnou pomocí pákistánské vlády. Skupina Usámy bin Ládina byla totiž v dobách sovětské okupace Afghánistánu klíčovým spojencem pákistánské tajné služby ISI a tato instituce de facto vytvořila i kašmírské guerilly, nyní jedny z hlavních teroristických sil v zemi.

Zvýšené úsilí Pákistánu potírat teroristy lze pozorovat od letošního března, kdy zemi navštívil tehdejší šéf CIA George Tenet. Vzápětí začala ofenziva v části kmenových území – v Jižním Vazíristánu, kde se po pádu Tálibánu usadilo kolem 600 zahraničních ozbrojenců. Dnes má armáda už na kontě pět podobných ofenziv, které stály asi 200 životů, z toho přibližně pětina připadá na zahraniční bojovníky. Boje ve Vazíristánu ukazují, jak obtížné je pro vládu komunikovat s kmenovou společností a vynutit si vydání lidí, které jejich hostitelé, kmeny Vazírů a Mehsúdů, podle svého zvykového práva považují za své hosty.

Už v březnu totiž Paštúni z pohraničí svolali kvůli zahraničním bojovníkům svoji Velkou radu (džirgu), jež formálně vyjádřila s úsilím vlády souhlas. Vyčlenila dva tisíce mužů soukromých milic Arbakaí na pomoc armádě a odhlasovala trest vyobcování na 20 let pro ty, kdo budou bojovníky ukrývat.

Velké ryby je však třeba hledat jinde než ve Vazíristánu. Vzhledem k tomu, že Pákistán není i přes vojenskou povahu režimu klasickým autoritářským státem, je kontrola obyvatelstva slabá a aktivisté teroristických organizací se mohou snadno schovat v přelidněném vnitrozemí. Téměř všechny důležité osobnosti al-Káidy byly dopadeny ve velkých městech. Z letošních třeba Tanzanec Ahmed Khalfan Ghailani (Gudžarát na východě země), počítačový expert Muhammad Naím Núr Chán (střední Pákistán) či v posledním případě Amžad Husajn Farúkí (zahynul po přestřelce s policisty v městě Navabšáh v centrální provincii Sindh).

Z přítele nepřítelem

Zatčení Farukího přišlo půldruhého měsíce poté, co jeho snímek pákistánská vláda zveřejnila mezi nejhledanějšími šesti teroristy, za něž slíbila odměnu celkem přes milion dolarů (za Farukího 340 tisíc). Z inkriminované šestice však mezi elity al-Káidy patří pouze Libyjec abú Farádž. Ostatní se provinili hlavně tím, že organizovali útoky na pákistánské půdě, sám Farúkí má jako člen skupiny Harkat al-Mudžáhidín na svědomí dva pokusy o atentát na prezidenta Mušarafa.

Harkat al-Mudžáhidín stojí za pár slov navíc. Stejně jako ostatní kašmírské skupiny vznikla začátkem 90. let pod dozorem služby ISI. Dostala se pod vliv Usámy bin Ládina a nasadila tvrdý kurz: v roce 1995 se „proslavila“ únosem a vraždou pěti západních turistů. To už rozšiřovala své aktivity do Afghánistánu, kde provozovala výcvikový tábor Riškor, jímž prošlo přes tři tisíce dobrovolníků. Po pádu Tálibánu stáhla své aktivity na pákistánské území, kde se dostala do křížku s Mušarafovým režimem, který se (pod pohrůžkou zařazení na seznam sponzorů terorismu) rozhodl spolupracovat s USA. A hned v létě 2002, ještě před tím, než zorganizovala atentáty na Mušarafa, se zviditelnila vraždou reportéra listu Wall Street Journal Daniela Pearla. Další kašmírské skupiny se však do otevřené konfrontace proti režimu nepouštějí.

List Rozgaran prorokuje, že Mušaraf se s teroristy nemůže vypořádat dříve, než vyčistí tajné služby a policii od příznivců radikálních islamistů. Nyní, kdy je kvůli akcím proti teroru nepřítelem číslo jedna pro islámskou opozici i radikály na kmenových územích, mu však na to nezbývají síly. Koncem října oznámil, že nedodrží svůj loňský slib a nevzdá se funkce náčelníka generálního štábu. Proč? Od loňského prosince se situace v zemi změnila a „96 % lidí si nyní přeje, abych vojenskou uniformu neodkládal“.

(Respekt, www.respekt.cz)