Leden 2005

Malorusové mezi Velkorusy a Evropany

Martin Vrba

Výsledky prezidentských voleb byly na Ukrajině zbrkle vyhlášeny, zpochybněny a nakonec prohlášeny za neplatné. Náměstí velkých měst jsou ve dne v noci plná demonstrantů podporujících opozičního kandidáta a na Ukrajinu se – jak jinak – dívá celý svět.

Shodou okolností došlo k této vážné krizi jen několik týdnů po té, co byl zvolen staronový prezident Spojených států. Porovnání se tak téměř vnucuje a je pro mnohé poučné: všichni, kdo upozorňovali na to, že Bush „rozdělil“ Ameriku, mohou dnes sledovat v přímém přenosu, jak vypadá skutečně rozdělená země.

Samy o sobě nemohou prezidentské volby rozdělit žádnou zemi, a nerozdělily samozřejmě ani Ukrajinu. Pouze způsobily, že její rozpolcenost je teď viditelnější než kdykoli za poslední půlstoletí. Jednotná Ukrajina je skutečně k vidění pouze na mapě. V zemi se hovoří dvěma různými jazyky a obyvatelstvo se hlásí k dvěma různým náboženstvím. Jak by ne: v minulosti patřilo území Ukrajiny k dvěma různým říším. Karel Havlíček kdysi soudil, že rusko-polský konflikt není agresí vlka vůči nevinnému beránku, ale potyčka dvou vlků, v níž je oním beránkem právě Ukrajina. Ani dnes nestojí Moskva a Varšava zcela mimo: ruský prezident předčasně blahopřál falešnému vítězi voleb, a polský pak přijel do Kyjeva jako „zprostředkovatel“.

Může však sebelepší zprostředkovatel zabránit občanské válce a zároveň udržet jednotu země? Příznivci Viktora Janukovyče už dali najevo, že v „Juščenkově Ukrajině“ žít nechtějí. „Prozápadní“ Ukrajinci teď stojí před problémem, který v naší části Evropy dosud žádný národ nedokázal vyřešit. Téměř každý byl totiž zároveň beránkem i vlkem; jako vlk důsledně odpíral jinému to, čeho se sám dovolával jako beránek. Co Poláci požadovali od Moskvy, nebyli ochotni přiznat Ukrajincům; stejně tak Maďaři neuznávali nároky Chorvatů, třebaže sami vznášeli vůči Vídni velmi podobné. I Češi se snažili dlouho přesvědčit Slováky, že jsou jen jakousi větví jejich vlastního národa, že slovenština je vlastně jen nářečím – a že jim tedy pražská vláda musí bohatě stačit.

Právě čerstvá zkušenost Čechů a Slováků by mohla oběma stranám rozdělené Ukrajiny ukázat, jak dobrými sousedy se mohou stát dva národy, pokud žádný z nich není nucen podřizovat se vládě, kterou nepovažuje za svou. Oč lepší mohou být jejich vzájemné vztahy nežli za časů, kdy si vzájemně překážely v jednom státě. Naproti tomu se středoevropské i balkánské národy mnohokrát přesvědčily, jakým břemenem je pro každý stát území s neloajálním obyvatelstvem.

Je však potřebné zdůraznit, že elegantní česko-slovenský rozchod nebyl umožněn výjimečnou kultivovaností Čechů a Slováků, ale existencí dobré hranice; hranice, kterou sdílíme se Slováky, je téměř tisíciletou hranicí Moravy a Uher, a její průběh nenapadlo nikdy nikoho zpochybňovat. Hrůzy provázející rozpad Jugoslávie byly naopak spoluzapříčiněny hranicemi, které neměly základ ani historický ani žádný jiný. Hranice mezi republikami tehdejší Jugoslávie byly narýsovány v padesátých letech pány v Bělehradě, a to nepříliš pečlivě; jejich rýsovače by tenkrát pochopitelně ani ve snu nenapadlo, že to jednoho dne budou hranice skutečných států, a jejich nedbalost měla pak tragické následky. Současná ukrajinsko-ruská hranice je stanovena podobně ležérně a těžko se může stát do budoucna zárukou dobrého sousedství. Nalezení opravdu dobré hranice by vyžadovalo mimořádné množství dobré vůle na obou stranách.

K skutečné tragédii by mohlo dojít, kdyby proevropští Ukrajinci začali bránit územní celistvost současné Ukrajiny zaštítěni argumentem, že západ země by bez bohatšího východu hospodářsky neobstál. V civilizovaném světě není ekonomicky soběstačný žádný člověk, žádné město, žádný region; státní hranice neznamenají nutnou překážku obchodu, za to početná menšina nepociťující loajalitu vůči vládě může být nepřekonatelnou překážkou míru.

Možná se ale stane zázrak a Ukrajinci najdou řešení, které nepovede ani k občanské válce, ani k úplnému rozdělení země. Havlíček v polovině devatenáctého století ostatně ani nedoufal, že Ukrajina vůbec někdy získá ztracenou svobodu. „Není naděje,“ napsal tehdy, „aby se kdy opět z hrobů povznesli vzhůru bujní orlové ukrajinští, jenom strašné bohatýrské dumky a písně budou věčně hlásat světu nešťastné osudy národu maloruského a veliké mohyly věčně se budou zasmušile dívat na kleslé syny ukrajinské, nad kterými se zdají i kvíleti hejna černých ptáků, poletující od mohyly k mohyle.“ Na pozadí takto skeptických úvah je vlastně zázrakem už jenom existence samostatné Ukrajiny.

(www.bohumildolezal.cz)