Leden 2005

Evropské právo ve službách rudé propagandy

Petr Zavoral

Nemělo by být jen tak přeslechnuto, čím německý kancléř Gerhard Schröder potěšil našeho premiéra Grosse při jeho nedávné jednodenní návštěvě Berlína: spolková vláda nepodpoří sudetoněmecké poválečné vyhnance v jejich soudních sporech. Důvodů, proč je záhodno tomuto blábolu věnovat zvýšenou pozornost, je víc, jeden je ale zcela zásadní. Žádná vláda demokratického státu, tedy ani ta německá, nemá co posuzovat oprávněnost požadavků nápravy dávných křivd. To je ve výlučné pravomoci nezávislých soudů, které jediné mohou případ od případu určit, bylo-li ožebračení německy mluvícího československého obyvatelstva a jeho násilné vypuzení z vlasti spravedlivou odplatou za aktivní spolupráci s nacistickými vrahy, nebo jestli se jednalo o nepřípustné uplatnění principu kolektivní viny na občanech, kteří se »provinili« pouze svým původem. Vládě, německé stejně jako české, by slušelo být pěkně zticha a s povinným respektem vůči demokratickým pořádkům vyčkat na soudní verdikty a prostě se jim podřídit.

Tím spíš, že jak Schröderův kabinet, tak ani momentální vládní sešlost páně Grossova nemají své mocenské pozice potvrzeny na věčné časy. V německých parlamentních volbách nechybělo mnoho, aby se spolkovým kancléřem stal bavorský premiér Edmund Stoiber, jehož pohled na československé etnické čistky, páchané v těsně poválečném čase z popudu prosovětského vlastizrádce Edvarda Beneše, je diametrálně odlišný. Být dnes Stoiber německým politikem číslo jedna, bylo by asi českému strojvůdci minulý pátek v Berlíně dost krušno, protože by se k svému překvapení dozvěděl, že genocida, ať už k ní vedly jakkoliv vypjaté emoce po šesti letech hitlerovské hrůzovlády, nemůže být trvale pevným základem příkladných česko-německých vztahů tohoto času. Že je nutné vzkřísit netoliko oboustrannou důvěru, ale také úctu k právu, i kdyby to mělo znamenat revizi Benešových dekretů. Přitom ani na okamžik nepochybuji o tom, že pan Stoiber, jakkoliv je Čechům prezentován jako symbol »sudeťáckého štváčství«, by akceptoval i ty justiční nálezy, podle nichž by se řada majetkových nároků zejména pacholků Konrada Henleina a jejich potomků ukázala být právně neopodstatněná.

Stručně a jasně řečeno, nejde o nic víc než o odpolitizování přestárlého palčivého problému, za nějž je odpovědný druhý československý prezident, který jej způsobil svými nekompetentními výnosy v době, kdy už ani nebyl legitimním představitelem státu. Tento akt žlučovité msty by nutně musel být anulován již v šestačtyřicátém roce, kdyby se v ČSR ujala demokracie a nikoliv posedlost komunistickou chátrou, jíž Beneš o dva roky později dobrovolně odevzdal moc.

Jak všemocní bolševici naložili s naším právním vědomím, o tom se netřeba dlouze šířit. Součástí jejich čtyřicetileté deformace českých charakterů bylo pochopitelně i strašení sudetoněmeckým revanšismem, kterýžto bubák byl jako stvořený k tomu, aby stmeloval zbabělou a zmanipulovanou podřipskou veřejnost v »odhodlaném boji« za socialistický stát. Slavný socialistický stát se ale při první možné příležitosti neslavně posral, zato humus, na němž před více než půlstoletím vzklíčil, nás rozkládá dodnes. A smrdíme si tu pod Řípem paradoxně za mocného povzbuzování nejvyššího představitele země, proti níž především byla namířena rudá propaganda.

Gerhard Schröder není idiot, aby nevěděl, že posilováním protisudetských nálad v postkomunistickém Česku prokazuje medvědí službu česko-německým vztahům z dlouhodobého hlediska, jenom je mu to jedno. Jeho momentální prioritou je soukromý mocenský zájem, jímž je hlavně celoevropský socialismus. K tomu se hodí cokoliv, obzvlášť na premiéra rekvalifikovaný český chlapec z lidu, který u nás terazky udává tón dobrým mravům. Má-li tohle nedochůdče navíc v tzv. sudetoněmecké otázce podporu všech hurávlastenců od Grebeníčka po Klause, kdo by se v honbě za kariérou zdržoval pitváním obsahu pojmů jako právo či bezpráví.

Ledaže je to krátkozraká politika. Smrad Benešových dekretů jednou tak jako tak vyvane a o to pak bude složitější vylhat se z halucinací, jež způsobil. Schröder ani Gross nejsou pohledu do zrcadla schopni, ale nadějí pro Evropu je, že budoucnost patří pravdě a ne majitelům slušivých příčesků nad falešný ksicht.

(www.annonce.cz)