Leden 2005

Shnilé české soudy a evropská alternativa

Petr Zavoral

Třicátý třetí, třicátý čtvrtý a třicátý pátý spor stihla během jediného dne, úterý 30. listopadu, prohrát Česká republika u Evropského soudu pro lidská práva. I tentokrát bylo důvodem příliš pomalé české soudnictví, které stěžovatelům bere víru ve spravedlnost a nutí je dovolávat se jí za hranicemi domoviny.

Je to nekonečná ostuda, která navíc stojí hodně peněz, koho jiného než daňové poplatníky zbídačelého postkomunistického království bezpráví. Zmíněné tři prohrané kauzy erární pokladnu, pravda, nezruinují, vždyť stály v přepočtu »jenom« něco kolem půl milionu korun. Ale před nimi stát tvrdě zaplatil dvaatřicet jiných a před sídlem štrasburského tribunálu se vine čím dál delší fronta českých čekatelů na spravedlivé rozřešení jejich problémů, jehož se jim doma nedostalo. Lze odhadovat, že se »drobné« miliony časem promění v jejich mnohonásobky, ba že možná není daleko doba, kdy se prosouzené částky budou pohybovat v řádu miliard, a to jenom proto, že česká justice je prostě k ničemu.

Hrůza pomyslet, kdyby nás štrasburský soud trestal nejen za liknavost rádoby spravedlivců, ale třeba i za to, jak tito z valné části z komunismu vzešlí experti na šikanování nevinných a pardonování gaunerů rozhodují. Jistotně bychom se nedoplatili, protože to, co se děje čím dál častěji v českých soudních síních, nemá v civilizovaném světě obdoby. Rodičům mužského pohlaví je takřka automaticky upíráno právo na podíl na výchově jejich dětí, antikomunisté jsou souzeni někdejšími přisluhovači totality, velkozlodějům se dostává pochopení, zatímco drobné chmatáctví je buď ohodnocováno exemplárními tresty, nebo naopak není postihováno vůbec. S trochou nadsázky lze říci, že co český rozsudek, to ve Štrasburku nepřijatelný zmetek.

Takže se nabízí otázka, proč si vůbec soudce platíme, když by možná vyšlo levněji rovnou posílat pachatele i jejich oběti za hranice a rozdíl mezi tím, co by ta legrace stála, a stávajícími náklady na provoz soudního pilíře státní moci věnovat dejme tomu na chov ušlechtilých králičích plemen. Zvlášť když postkomunistické panstvo v talárech se při vší své neschopnosti cení natolik, že při každé příležitosti volá po dalším zvýšení beztak již nemravných mezd, takže jsou jeho »služby« doslova k nezaplacení.

Beru námitku, že v tom případě bychom už mohli kompletně zrušit i celé srandovní Česko, protože stejný bordel jako v chrámech »spravedlnosti« lze vysledovat i kdekoliv jinde. Odpovídám: No a co? Stalo by se tak mnoho, když pokud u nás vůbec něco funguje, můžeme za to poděkovat integrující se Evropě? Tenhle poněkud za vlasy přitažený závěr by se nám mohl hodit přinejmenším ve chvíli, až nám bude milostivě dopřáno vyjádřit se k tzv. evropské ústavě, tváří v tvář variantě temného postkomunistického chlívku, který je ledakomu bližší než bruselský pořádek.

(Annonce)