Únor 2005

Systémy, projekty a návrhy zřízení pro soužití etnik. Část 4: Konsociační demokracie

Ladislav Josef Beran

Především od šedesátých let minulého století byl právě s ohledem na problematiku rozštěpených společností a států vyvíjen (především analýzou existujících příkladů) typ demokratického politického systému, který by umožňoval pokud možno vyrovnané soužití segmentů těchto společností. Prosadilo se pro něj především označení „konsociační demokracie“, kromě toho se zde setkáváme s pojmem „segmentovaný pluralismus“, stojí-li v popředí skutečnost, že přítomnost náboženského, jazykového,sociálního či teritoriálního štěpení se stala rozhodujícím kontextem formování politicky aktivních sil, nebo pojmy „proporční“, „konkordantní“ (smluvní) či „konsensuální demokracie“, kladou-li vývody prvořadý důraz na sféru politického řešení konfliktů. (Kolem naposled uvedeného, pozdějšího termínu a změny jeho obsahu a politickovědeckého významu oproti pojmu konsociační demokracie zvláště v díle A.Lijpharta se rozvinula živá kontroverzní diskuse, kterou se zde dále nezabýváme: srvn. NOVÁK 2001 a ŘÍCHOVÁ 2000, 214-217.)

Vývoj konsociačního modelu vedli především politologové Arend Lijphart, H. Daalder, B. Barry, G. Lehmbruch. Lijphart vyšel z typologie politických systémů G. A. Almonda, který shledal mimo jiné systém nizozemský jako zvláštnost, ležící mimo hlavní typy. Lijphart se tedy zabýval se vývojem systému své vlasti, Nizozemí. Podal precizní rozbor podmínek, za nichž se může úspěšně utvářet stabilní a funkční demokratický politický systém v zemi, která je vnitřně výrazně rozdělena podle náboženských, jazykových (v nizozemském případě jen jejich dialektový nádech), kulturních a sociálních hranic, tedy za podmínek pro demokracii nepříznivých. I když se v nizozemském případě nejedná o štěpení národnostní, bylo tamní štěpení výrazné a poměrně hluboké, takže Lijphardův model může sloužit i pro naše úvahy jako jedno ze srovnání, zvláště když byly pod jeho zorným úhlem pak zpracovány i systémy národnostně štěpených zemí (Belgie, Švýcarsko).

1 Nizozemský případ štěpení

Hlavní štěpné linie nizozemské společnosti jsou linie konfesní a linie třídní; tato štěpení jsou přitom charakterizována skutečností, že měla vždy i geografický rozměr: jihozápad a střed byl určován kalvinisty, jih katolíky, na severu a na západě převažovaly sekularizované postoje; kromě tohoto územního členění protínaly zemi linie hospodářsko-teritoriálního štěpení. Výsledkem kombinace působnosti těchto štěpení vznikly čtyři politicko-sociální skupiny, segmenty: katolíci, kalvinisté, socialisté a liberálové, jež reprezentovalo pět politických stran. Byly to: 1) kalvinistická Antirevoluční strana, nejstarší strana země (vznikla 1879); 2) Křesťanská historická unie, sdružovala reformní, progresivnější protestanty (1908); 3) Katolická strana lidová (předchůdkyně vznikla 1904), reprezentovala menšinu, ale díky své kompaktnosti velmi silnou; 4) liberální Lidová strana pro svobodu a demokracii (1885) a 5) socialistická Strana práce. Strany jsou uskupeny do tří táborů: kalvinistický blok tvoří strany 1) a 2), katolický 3) a sekularizovaný strany 4) a 5). Politická kultura elit je v něm zaměřena na rozhodování spíše prostřednictvím shody než většinového principu a na vzájemnou vazbu mezi partnery. Rozhodující přitom bylo, že se na tomto procesu všechny tábory podílely, všechny uplatňovaly svůj vliv a žádný z nich se necítil bezmocný. Celkově tento systém tedy podstatně přispíval k soudržnosti země tím, že usměrňoval napětí mezi segmenty a zabraňoval vyostření konfliktů, které by jinak demokratický systém ohrožovaly.

Souhrnně lze jako konsociační demokracii označit specifický typ politického rozhodovacího procesu zaměřeného přednostně na regulaci konfliktů v silně segmentovaných společnostech, studovaný zvláště na malých západoevropských státech (Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko, Rakousko). Politická kultura elit je v něm zaměřena na rozhodování spíše prostřednictvím shody než většinového principu a na vzájemnou vazbu mezi partnery.

2 Základní charakteristiky

Pro konsociační společnost je (podle Lijpharda) charakteristická samostatnost segmentů, mezi nimiž chybí výraznější komunikační spojení. Toto spojení je nahrazeno a vyváženo spoluprácí na úrovni elit. Taková politická kultura nesměřuje k oslabení svébytnosti subkultur, nechce je unifikovat, naopak, umožňuje členům jednotlivých segmentů výraznou kulturně politickou orientaci, budování specifické identity a trvalý výhled do budoucna.

Model kooperativního chování elit pokládá Lijphard za ústřední hodnotu celého systému. Toto chování je neseno především u elit segmentů 1) vědomím nebezpečí existenciálních krizí, které by fragmentace jinak vyvolávala, 2) vůlí k udržení systému a k posilování jeho soudržnosti, 3) schopností vzájemné spolupráce a překračování hranic segmentů, 4) směřováním slaďovat zájmy jednotlivých segmentů a předkládat společnosti všeobecně přijatelná řešení a 5) trvalým úsilím o snižování napětí mezi členy segmentů a o takovou artikulaci jejich zájmů, aby byly přijatelné i členy ostatních segmentů.

Nezbytnou podmínkou fungování konsociačního systému je rovnováha mezi segmenty (subkulturami), současná rovnováha ve více společenských rovinách („vícečetná rovnováha“), která ovšem neznamená prostou rovnost sil (např. v počtu obyvatelstva, ve volebním úspěchu nebo v ekonomické síle), nýbrž spíše vyrovnanost v uplatňování či alespň v zohledňování zájmů jednotlivých segmentů. Kdyby se naopak prosadila převaha jedné ze skupin, využívala by jí tato ve svůj prospěch, což by nezbytně vedlo k přeměně systému a znamenalo už samo o sobě nastolení nedemokratických politických prvků.

Další otázkou je, jak dalece jsou pro fungování a stabilitu konsociační demokracie žádoucí intenzivnější kontakty na úrovni mas. Převládlo poznání, že zvýšený kontakt mezi hodnotově odlišně definovanými segmenty povede mnohem spíše k posílení antagonismu (jako důsledek střetu těchto rozdílných hodnot, postojů, tradic) než k porozumění. Pro konsociační demokracie je podle tohoto poznání vhodné, aby se přímé kontakty mezi odlišnými subkulturami udržovaly na minimální úrovni a aby se stávající „štěpné linie“ zachovávaly. Byla v této souvislosti formulována i teze o „dobrovolném politickém apartheidu“.

Toto oddělení a jím zvýšená soudržnost subkultur posiluje nepřímo soudržnost celého systému: Posiluje solidaritu uvnitř subkultury a tím i legitimitu její elity, která se nemusí stále obávat o ztrátu podpory a může tak uvolněněji jednat s představiteli jiných segmentů a budovat s nimi kooperativní vztahy.

Konsociační demokracie klade politickému systému čtyři podmínky:

1) existenci velké koalice, tedy koaliční spolupráci (pokud možno všech) relevantních politických stran z celého politického spektra. Vlastně se mu nejedná pouze o strany, nýbrž o všechny politické síly, aktéry, a nejen o vládní spolupráci, nýbrž o kooperaci na všech politických i jiných rovinách společnosti. Pro konsociační systém není přínosná případná spolupráce pouze z dobré vůle a „pro blaho státu“; skutečná schopnost kooperovat, která „konsociaci“ buduje, spočívá ve schopnosti nacházet spojence v systému jako celku, třeba „jen“ spojence v určitém dílčím zájmu. Jde o pěstování kultury spojenectví bez předsudků, právě s partnery, kteří by za jiných poměrů patřili k nepřátelskému táboru. Tato kultura spojenectví a kooperace přispívá také k vyvažování rozdělení podílů na moci mezi jednotlivé segmenty.

2) Druhou podmínkou konsociačního systému podle Lipharta je proporcionalita, kterou se míní nejen proporční volební systém pro obsazování poslaneckých křesel v legislativě, nýbrž především to, že proporční logika se stává celosystémovou působící hodnotou, která je směrodatná na všech úrovních a ve všech oblastech, tedy zdaleka nejen v reprezentaci, nýbrž např. i v hospodaření se zdroji, v přerozdělování financí a v obsazování míst ve správě i jinde.

3) Lijphart dále předpokládá menšinové (vzájemné) veto, které zabraňuje prosazování většinového principu, který by konsociačnímu systému odporoval. Uplatnění veta se předpokládá v kritických situacích, kde by prosazení většinové kulturu kooperace přímo rozkládalo.

4) Čtvrtou podmínkou konsociace je segmentální autonomie, tedy právo menšiny rozhodovat o sobě v otázkách, které se týkají výlučně zájmů této skupiny. Centrální řízení má naopak právo rozhodovat pouze o společných zájmech celku. Princip uchování a dodržování segmentální autonomie dává segmentům právo a možnost rozhodovat o vzdělání, sociálních službách, o infrastruktuře dané skupiny obyvatel. Segmenty musí proto být politicky vnitřně organizované, musí být odpovědné vlastní autoritě, musí mít oblasti zájmů, v nichž se liší od jiných subkultur i od zájmů státu jako celku. Institucionalizace segmentální autonomie může být uskutečněna federalismem, pokud tento odpovídá ostatním danostem země, především ovšem etnicko-geografickým.

V politologii proběhla diskuse o dalším vývoji společnosti řízené konsociační demokracií. Někteří její účastníci zastávali názor, že následkem trvalé kooperace a konsensu se bude výraznost a význam původního štěpení postupně snižovat (a to je možno si představit i u štěpení etnického, které bezpochyby jako fakt zůstane, ale jeho kulturní a mentální intenzita, a v důsledku toho i jeho politické projevy, se mohou přeměňovat). Jiní poukazovali na to, že skutečnost výrazné segmentace je pro konsociační systém a jeho fungování nezbytná.

Je jisté, že konsociační model je z hlediska dlouhodobějšího vývoje systémem určité dějinné epochy dané země; změny jejích životních podmínek, struktury obyvatelstva a pod. vyžádají odpovídající změny konsociačního systému nebo jeho náhradu systémem jiným. Jednou možnou změnou je uvažované zmírnění účinků segmentace, jinou a stále častější změnou je migrace obyvatelstva. V tradičně polyetnických státech, které vybojovaly a vypracovaly systém soužití svých národností ztrácejí rozdíly mezi nimi oproti kulturním a politicko-kulturním rozdílům vůči nově přistěhovaným menšinám z jiných kontinentů na významu.

Tradičně národní státy svoji etnickou homogenitu v důsledku migrace ztrácejí a jsou stavěny před pro ně nové problémy multietnicity. Ze strany politologů jsou vznášeny mimo jiné návrhy i tyto nové problémy řešit cestou konsociace.

3 Nová uplatnění konsociačního modelu

Původní práce, které vyvinuly model konsociační demokracie, tak učinily na základě studií malých západoevropských zemí. Ve druhé polovině 20. století přitahovaly ale také bývalé koloniální země třetího světa pozornost politologů. Řada těchto zemí je v důsledku silné etnické, jazykové, náboženské a kulturní segmentace vystavena značným odstředivým tlakům. K nim přistupuje u mnohých z nich jako další zdroj napětí vnější ohrožení, často územní nároky sousedů. Jako důsledek neúspěchu v obraně proti těmto napětím hrozil na jedné straně rozpad státu, na druhé opuštění cesty budování demokracie. Spočívá v podstatě věci, že mezi promýšlenými variantami demokratického vývoje těchto zemí se objevila i teorie konsociační demokracie, ovšem opět nejprve z pera A. Lijpharta, prostřednictvím jeho rozsáhlé komparativní studie z roku 1977.

Zásadní otázkou a zdrojem pochyb o takové možnosti uplatnění je problém budování demokracie bez předběžně vytvořených podmínek pro integraci v oblasti ekonomické, kulturní, správní, školské apod., jinak řečeno v podmínkách strukturně i občansky podvyvinuté země. Lijphart zastává postoj, podle něhož je možno začít s výstavbou demokracie v takto málo vyvinuté společnosti i v oblasti politicko-mocenské struktury, a to právě uplatněním modelu konsociační demokracie.

Další kritika zdůrazňovala odlišnost charakteru segmentace původních evropských konsociačních zemí a diskutovaných zemí vývojových. Na obranu konsociačního návrhu lze poukázat na to, že tento představuje prakticky jedinou možnost. Jeho alternativa, většinový systém, by vyloučením relevantních segmentů z rozhodovacího procesu v nich mobilizoval destruktivní síly ve zcela neúnosné míře.

Úkoly budování nových demokracií po zániku sovětského bloku vyvolaly také úvahy o uplatnění konsociačního modelu v dotyčných zemích. Významní politologové i politologičtí poradci mezinárodních organizací navrhli odpovídající modely pro silně (především etnicky) segmentované země Balkánu a Kavkazu. Specifické podmínky tam v mnohých případech vyžadují zvláštní varianty, tak např. pronikavé znepřátelení po válce v Bosně-Hercegovině nedovoluje vnitrostátní kooperaci a vyžádalo si vytvoření oddělených tří států – republik jako výchozí strukturu pro budoucí vývoj kooperace. Vysoké nároky na politické prosazení kultury spolupráce kladou ovšem též segmentace v Makedonii, Albánii i Srbsku. Politologové spolu s politiky balkánských států pracují v kooperačním společenství „Rigas Network“ na aplikacích konsociačního modelu pro své země (členy jsou zástupci Albánie, Bulharska, Makedonie, Jugoslávie (Srbska), Rumunska, Řecka a Turecka).

Státy středovýchodní Evropy jsou s výjimkou Slovenska v současné době poměrně homogenní, takže zde základní podmínka pro konsociační model, výrazná segmentace, není dána. Významní politologové naopak pokládají proto pro tyto země, jmenovitě pro Českou republiku, za vhodný systém většinový, bipartijní, eventuelně s prezidentským nebo poloprezidentským zřízením.

4 Etnická segmentace českých zemí v období první republiky

Pro celkové objasnění národnostní problematiky českých zemí v období první Československé republiky může být přínosem též pohled pod zorným úhlem konsociačního modelu. Když pozorujeme starší problematiku pomocí metody vyvinuté o šedesát let později, nedopouštíme se přitom anachronismu: zákonitosti politického života působily za odpovídajících podmínek právě tak ve zkoumané době, i když ještě nebyly formulovány.

Základní podmínky konsociačního systému společnost českých zemí za první republiky splňovala: jednalo se o demokratický režim, jehož společnost byla výrazně segmentovaná, především na subkulturu sudetoněmeckou a českou. Zda by také polská menšina nabyla vzdor své řádově menší početní velkosti srovnatelné politické síly vytvořila segment systému, je málo pravděpodobné a musí zůstat otázkou. Pokud se týká dalších možných segmentů, uvnitř českého tábora nelze najít dostatečně výrazné štěpení: příslušnost k zemi moravské a české bezpochyby nevytvářela pro vytvoření subkultur dostatečné rozdíly; štěpení na politické tábory bylo v situaci „osvobození“ a nově nabyté samostatnosti také značně oslabené. V rámci celé republiky by se ale zřejmě vytvořily další tři segmenty národní (slovenský, maďarský a podkarpatoruský).

Když se vrátíme k existujícím segmentům českých zemí, k českému a sudetoněmeckému, konstatujeme u obou politicko kulturní strukturovanost, členové obou byli výrazně kulturně politicky orientováni a vlastnili výraznou specifickou identitu, což je nezbytnou základní podmínkou nejen pro zápas, nýbrž zrovna tak pro konsociační spolupráci. Vážným nedostatkem pro možnost spolupráce byla ale neexistence jednotící vůdčí elity sudetoněmeckého tábora, který byl a zůstal rozštěpen na řadu stran a nejméně tři tábory (měšťanský, socialistický a nacionalistický). Republiková ústava pro německou menšinu žádnou ústřední reprezentaci nepředpokládala a tím vlastně nedovolovala, ale např. v utvoření národní koalice by tomuto segmentu nemohl nikdo bránit, stejně tak jako ve vytvoření např. celonárodní kulturně-politické organizace. K takovým krokům ale ani zdaleka nedošlo, čímž se sudetoněmecká menšina sama nekvalifikovala ke spolupráci, jak ji později vidí konsociační systém.

Další základní podmínka systému, vůle k spolužití v jednom státě, byla též sotva splněna, i když ne tak vyloučená, jak projevovaly politické síly, které se v obou národech tehdy prosazovaly. Na sudetoněmecké straně by reálné vyhlídky na rovné národní postavení a podíl na rozhodování jistě podstatně posílily vlastní tendence k setrvání ve svazku českých zemí. Lze ale považovat za jisté, že by pro získání převahy vůle ke společnému státu bylo nezbytné, aby sudetoněmecké společenství přistoupilo ke svazku českých zemí či republiky na základě vlastního státoprávního rozhodnutí, i když by takového aktu bylo dosaženo do značné míry formálně a dodatečně.

Nejméně stejně obtížné by bylo dosažení odpovídající vůle u české společnosti, tzn. vůle k spolužití se Sudetoněmci jako s partnerem na roveň postaveným, která by byla pro uvažovaný režim naprosto nezbytná. Mezi českou elitou byla řada osobností, která by takové poměry rozhodně uvítala i se pro ně zasazovala. Byla ale převahou i vydíráním nacionalistických sil (především neustálou hrozbou nacionalistické mobilizace mas) přinucena k mlčení a nečinnosti.

Skutečné rozložení politických vlivů oné doby poukazuje však na to, že je sotva představitelné, aby rozhodující vliv nacionalistických sil mohl být za tehdejší situace překonán. Přitom byl tehdy nacionalismus sudetoněmecký v situaci defenzivní, zatímco český postupoval ofenzivně; iniciativní kroky by byl musel činit především nacionalismus český.

Ještě méně lze mluvit o kooperaci politických elit. Po léta existovaly vůbec pouze jejich sporé kontakty, o spolupráci nemohlo být během prvního desítiletí republiky ani řeči. Až koncem dvacátých let se uskutečnila první poněkud účinná spojenectví mezi národními tábory, spojenectví socialistických táborů a zároveň spojenectví zájmových svazů průmyslníků. Ta je možno pokládat za elementy, které se mohly stát zárodkem fungujícího konsociačního systému. Bohužel se dále nerozvíjely, ani nenašly následování v dalších oborech. Určitou vzájemnou podporu je možno konstatovat mezi stranami agrárními, ale o obsáhlejším spojenectví nelze vzdor společné účasti ve vládní koalici mluvit. Také mezi oběma katolickými stranami se intenzivnější vztah nevyvinul.

Je s podivem, že se vůdčí elity, a zvláště česká, které na stabilitě republiky muselo zvláště záležet, ve skutečnosti nesnažila o překonání napětí, ba nepřátelství mezi oběma národními segmenty, že si nebyla vědoma, jak tato napětí oslabují soudržnost a tím i trvalou stabilitu státu. Nesnažila se o rovnováhu mezi oběma národními segmenty, naopak svými postupy neustále posilovala nerovnováhu v neprospěch německého segmentu (srvn. část 3 série Soužití se státotvorným národem: Řada oslabujících zásahů, in: CS-magazín 03/2004).

Ze čtyř zásadních podmínek konsociační demokracie (shora odst. 3) byly splněny jen některé základní předpoklady. K velké koalici všech relevantních stran ani zdaleka nedošlo. Široká vládní koalice od podzimu 1926, které se zúčastnily dvě měšťanské německé strany, nepřinesla odpovídající účast na moci, jako krok ke konsociaci neznamenala prakticky nic. Totéž lze říci o koalici od roku 1929, jíž se účastnila i německá sociální demokracie. Počáteční české národní koalice „pětka“ a „šestka“ atd. byly sice koalicemi téměř celého politického spektra, ale tím, že byly zároveň koalicemi ve prospěch vyloučení vlivu sudetoněmecké politiky, představovaly sice českou nacionální konsociaci, byly ale protikladem konsociace republikové. V podstatě tedy působily v neprospěch stability státu, a to radikálně.

Proporcionalita jako další podmínka konsociační demokracie byla v republice uplatněna pouze při sestavování parlamentu na základě voleb, ale v ostatním systému, v rozdělování hodnot, v obsazování míst v administrativě atd. vládla naopak vyhraněná a programová disproporcionalita. Proporcionalita byla sice sudetoněmeckou politikou stále požadována, vládnoucí českou elitou ale soustavně v neprospěch Sudetoněmců vylučována (pouze jako plán přijata až během zápasů v létě 1938: v Benešově „Třetím plánu“).

O právu menšinového veta nemohlo být ani řeči, když sudetoněmecká elita nebyla k rozhodovacím procesům ani připuštěna. Podobně je tomu se segmentální autonomií, která byla sudetoněmeckým segmentem v různých formách neustále a marně požadována.

I v parlamentním procesu byl při proporcionálním zastoupením prakticky zcela prosazen většinový princip, který je opět protikladem konsociace, tedy shody a tím i stability systému.

Také na „štěpné linie“, v tomto případě tedy především na jazykové hranice, jejichž zachovávání Lijphartovy vývody požadují, nebyl brán ohled, naopak migrace českého obyvatelstva do německy osídlených oblastí byla v některých oblastech státem prováděna (zaměstnanci a úředníci státních organizací a podniků), nebo v souvislosti se státními akcemi prosazována (kolonizace v souvislosti s pozemkovou reformou, státem vyžadována (kvóty českých zaměstnanců v sudetoněmeckých podnicích) atd. (srvn. Soužití se státotvorným národem, část 3: Řada oslabujících zásahů“, zvl. odd. Dezintegrace národnostního území, in: CS-magazín 03/2004) a ideologie soukromých nacionalistických organizací („jednot“) „počeštění až po státní hranice“ vlivným nacionalistickým tiskem otevřeně a státem přinejmenším mlčky podporována. Vytvářely se tak další příčiny národnostního napětí: u Němců vědomí ohrožení jejich sídelních oblastí a jejich autentické kultury (což je pocit velmi intenzivní), u Čechů přesvědčení o národnostním nároku na celé území a z něho plynoucí dobyvačná psychóza.

V důsledku všech zásahů z české strany zakoušeli sudetští Němci naprostou politickou bezmocnost: většinový režim v hlasování parlamentu bez jakýchkoli opatření proti systematické majorizaci znehodnocoval pro ně celé poměrné zastoupení. I v době účasti dvou, později tří sudetoněmeckých stran ve vládě se jim podařilo zmírnit dopad znevýhodňujících poměrů jen v řadě konkrétních případů a v dílčích, méně podstatných oblastech, celková politická bezmoc v podstatě zůstala. Bezmocnost některého ze segmentů společnosti je ale protikladem konsociace a zákonitě vede k rozkladu státu, jak zdůrazňuje Lijphart. Ukazuje dokonce, že „vyloučení některého ze segmentů z podílu na rozhodování může působit velmi destruktivně“ [ŘÍCHOVÁ 2000, 220].

Destruktivní síly takto, tedy politickou bezmocností a vyloučením z rozhodovacího procesu, zákonitě vypěstované patnáctiletou zkušeností zcela bezvýsledného zápasu, se v sudetoněmeckém případě projevily příkonem k říšskoněmeckému nacionálsocialismu a rozhodnou vůlí k odtržení od republiky. Toto konstatování posunuje příčinu rozbití první Československé republiky do jejího politického systému nastoleného a udržovaného českým nacionalismem.

Literatura:

Vývody o konsociálním modelu se opírají především o:

ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politických teorií. Praha: Portál, 2000, kap. 13, s. 197-223, s. 221-223, literatura k tématu

NOVÁK, Miroslav: Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2001

Další literatura o uplatňování konsociačního modelu na Balkáně, na Kavkaze a ve třetím světě na požádání u autora (event. přes redakci CS-magazínu).

***

Milý pane Berane,

s velkou chutí jsem přečetl Váš poslední text, který mi přinesl nové aspekty.

Škoda, že nemohu souhlasit s poslední větou, že za rozbití Československé byl odpovědný výhradně český nacionalismus. Souhlasím, že byl v mnohém velmi nepříjemný, někdy až primitivně odporný a který zamezoval druhému etniku spoluúčast na řízení věcí veřejných.

Objektivita však vyžaduje se zamyslet nad ideologiemi - vědomě používám plurál - kterými se živili němečtí tzv. intelektuálové. Vyváženější zakončení Vašeho textu by mi bylo milejší. Netolerantní nacionalismus je stejně odporný, ať pochoduje pod kteroukoliv vlajkou.

Váš

Chyský

18. 01. 2005

***

Vážený pane doktore Chyský,

děkuji za Vaši odezvu na můj text – pokračování seriálu o systémech soužití etnik ve státě, specielně na jeho závěr. Musím Vám dát zcela za pravdu v tom, že dotyčná poslední věta je nevyváženě, ba chybně formulovaná. Správně by musela znít např. „Toto konstatování osvětluje jednu z příčin rozbití první Československé republiky - její politický systém, nastolený a udržovaný českým nacionalismem, který uvrhl tak velký podíl obyvatelstva státu a jeho zástupce do trvalé bezmocnosti.“ Původní formulace „příčinu rozbití … republiky“ znamená v užitém jednotném čísle, přesně jazykově vzato, skutečně výpověď o „výhradní“ příčině, jak to ve své kritice právem vyslovujete. Tvrzení o výhradní a jediné příčině by bylo ostudným primitivismem, beru je zpět jako nezáměrnou chybu. A děkuji, že jste mne na ni upozornil.

Že se ale jedná o jednu z hlavních příčin sudetoněmecké destruktivity, na tom trvám, i když nemám možnost dostatečně zvážit, jak velký její podíl na celkovém efektu byl. Zabývám se touto umělou bezmocností Sudetoněmců myšlenkově už dlouho, a k této explikaci a k pochopení politických souvislostí oné – nedemokratické - bezmocnosti mě přivedl citovaný výrok A. Lijpharta, podle něhož „vyloučení některého ze segmentů z podílu na rozhodování může působit velmi destruktivně“.

V jednom ale zase zkritizuji Vaše výhrady, a sice váš požadavek zabývat se v daném kontextu ideologiemi. Jednalo-li by se o celkové stadium zpracování, měl byste ovšem pravdu. Ale v tomto punktuálním stadiu argumentace, kde jde o příčinu sudetoněmecké destruktivity, to neshledávám na místě. Hromadný příklon k nacionálsocialismu, tedy ideologická dimenze, byl pak jejím projevem a důsledkem a nepatří ke krátkému poukazu na příčinu. Mám zde, jak jistě vidíte, na mysli ten konečný a masový příklon a ovládnutí Sudetoněmecké strany nacionálosocialisty v letech 1936/37. Dřívější, nemasový nacionálsocialismus Sudetoněmců považuji za předvoj, ještě ne příliš reprezentativní, tohoto fenoménu. A opět něco jiného – a tvrdím, že vcelku nedestruktivního - je spannovská korporativistická teorie předchozího vedení Sudetoněmecké strany, kterou nacisté s rozhodností odstranili a později s jejími přívrženci tvrdě zúčtovali. O něm jsem už zčásti pojednal v 5. a 6. části předchozího seriálu a jako o systému soužití etnik o něm budu ještě referovat v příštím pokračování.

Vaši závěrečnou poznámku o netolerantním nacionalismu už radši přehlédnu a nebudu ji rozumět tak, že byste v mé argumentaci spatřoval ospravedlňování takového hnutí. Jistě jste to v tomto smyslu nemínil, i když to tak vyznívá.

L. J. Beran, 19. 1. 2005