Únor 2005

V zemi, kde včera znamená zítra

Petr Zavoral

Benešovy dekrety minulý týden (od 10. 01. 2005 - pozn red. CS-magazínu) opět zasmrděly. Tentokrát úporného pukavce rozklepnul sám Ústavní soud, když sebral hraběnce Kristině Colloredo-Mansfeld zámek Opočno, přiřknutý jí v roce 2003 soudem Nejvyšším. Puch Benešových dekretů je zaklet v odůvodnění verdiktu ústavních soudců: v minulosti prý nebyly vyčerpány veškeré důkazy osvětlující, zda se otec současné majitelky zámku Josef přihlásil v roce 1940 k německému občanství. Pokud ano, restituovat nelze a basta.

Takový výklad práva ŕ la Beneš ale nemá nic společného se spravedlností, nýbrž je to akt politické pomsty. Doklady o tom, stal-li se Josef Colloredo-Mansfeld Němcem či nikoliv, se někam zatoulaly, nikam se ale nezatoulal fakt, že tento šlechtický rod před druhou světovou válkou zámek Opočno řádně vlastnil a spravoval. Taktéž je nezpochybnitelné, že mu jej Němci v roce 1942 sprostě ukradli a jeho majiteli připravili krutý osud: hrabě byl vystěhován a poslán na nucené práce. Jeden jeho bratr padl na západní frontě. Druhý sourozenec již v době mnichovské krize v roce 1938 přísahal věrnost Československé republice a jejímu prezidentu Benešovi, což by si jistě rozmyslel, kdyby tušil, jakého vděku se jeho rodině za dodržený slib věrnosti v poválečných poměrech dostane.

V příběhu rodu Colloredo-Mansfeldů (a mnoha dalších) nehraje našimi zákonodárci dodnes uctívaná »tlustá čára« 25. února 1948 žádnou roli, protože po válce nešlo o nic jiného než o vystřídání jedněch lupičů jinými. Přeslavný Ústavní soud nám svým nálezem sděluje mnohem víc, než sám tuší: nenávistí motivovaná loupež je v pořádku, žádá-li si to politický zájem; právo vlastníka na navrácení ukradeného majetku není nic, vším je naopak »právo« zloděje. Tak pravili už nacisté a po nich loupeživá bolševická chátra, tak pravil Edvard Beneš a po něm o šedesát let později nejvyšší český justiční orgán.

„Nevěřila jsem, že v demokratickém státě je něco podobného možné“, zlobila se oprávněně, protože již potřetí okradená paní Kristina Colloredo-Mansfeld, když se dozvěděla, že její mnohaletý boj za spravedlnost se vrací na začátek. Nu, snad by se tolik nedivila, kdyby pozorněji sledovala dění v českém parlamentu. Zákonodárci, dílem přímí následníci projektantů Vítězného února, dílem nekritičtí uctívači Benešovy autokracie, nemohou zplodit nic jiného než právní paskvily, které nám dělají hanbu v civilizovaném světě.

Na řadě teď bude nejspíš Štrasburk. Pozorně sledujme, jak se k českému právnímu bezvědomí postaví tamní soudní dvůr. Sloužilo by mu ke cti, kdyby konstatoval, že s Benešovými dekrety jakožto součástí svého právního řádu nemůže Česká republika počítat s tím, že se stane respektovanou součástí Evropy. Na nás pak zůstane, abychom prostřednictvím voleb vymetli z parlamentu ty, kteří si v ničem nezadají s hnědými a rudými bandity.

(Annonce)