Únor 2005

Události od 15. prosince 2004 do 21. ledna 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Středa 15. prosince

Čeští studenti (rozuměj středoškoláci) jsou údajně na prvním místě v Evropě, pokud jde o konzumaci lehkých drog, a na přední pozici, pokud jde o alkohol a kouření. Uvažuje se o zdražení alkoholických nápojů a omezení jejich prodeje. Alkohol by se měl prodávat jen na specializovaných místech. Represe asi příliš nepomohou, protože vyvolávají korupci, která zase vede k zesílení represí, čímž se vytváří prostor pro další bujení korupce. Problém je v rostoucí demoralizaci společnosti: hysterické pojetí lidských práv nám znemožní bránit a prosazovat naše názory a naše hodnoty a nakonec i vůbec nějaké názory a nějaké hodnoty mít. Zároveň ztrácíme smysl pro míru, schopnost rozlišovat mezi tím, proti čemu je třeba za každou cenu bojovat, a tím, co je možno a radno tolerovat. Zdá se, že bojovat je zapotřebí úplně proti všemu, a hlavně proti sobě. I proto se snadno stane, že velmi přeceňujeme věci v podstatě nevinné (např. to, že se docela mladý člověk občas „namaže“). Tak se chová společenství, které už ničemu nevěří a základní hodnotou je pro ně přežít. Za každou cenu. Je přitom paradoxní, že hybným motorem, prosazujícím pochybné zákony, jsou svatouškovští fundamentalisté z KDU-ČSL.

To se ovšem netýká nového zákona o provozu na pozemních komunikacích. Způsob, jakým se u nás jezdí, je otřesný a čiší z něho krajní bezohlednost k bližním. Zpřísnění je na místě, jsou tu jen dva problémy: je velký rozdíl mezi tím, když se (až) padesátitisícovou pokutou zatíží mladý gauner vydělávající řádově desetitisíce, a když ji dostane důchodce s penzí pod deset tisíc korun. Bude to ponecháno volné úvaze policistů? A za druhé: poslanec Říman navrhuje vypustit z bodového systému přestupky, jejichž posouzení je subjektivní záležitostí policisty (například zda byl při přejíždění z pruhu do pruhu ohrožen jiný účastník silničního provozu). Na tom něco je. Prostor pro korupci je vždycky, jen není dobré ho zbytečně zvětšovat.

V koalici zuří spor o čtyři miliardy ušetřené na platech policistů: zatímco ministr Sobotka jako pragmatik je chce ponechat v rozpočtové rezervě (kdybych seděl ve vládě a bral svou účast v ní vážně, asi bych s ním souhlasil), předseda KDU-ČSL Kalousek, který ovšem ve vládě nesedí a v koalici zjevně sedí už jen půlkou zadnice, chce jako důsledný populista, který ví, že je třeba smíchat hodně užitečného s trochou ušlechtilého, dvě a půl miliardy poskytnout zemědělcům (kde má jeho strana silný voličský kádr) a něco i na kulturu (protože to je ušlechtilé). Poslanci US-DEU, kteří jsou jako správní stoupenci Pravdy a Lásky přesvědčeni, že se voličstvo skládá ze samých intelektuálů (a proto se taky jejich voličstvo skládá ze samých intelektuálů, což odpovídá preferencím 1,5%), vyznávají populismus krajně nepraktický a chtějí ušetřené peníze rozdělit mezi kulturu a vysoké školství.

Čtvrtek 16. prosince

Jak se dalo očekávat, schválila Poslanecká sněmovna vládní návrh rozpočtu na příští rok. Předseda KDU-ČSL, jak předem ohlásil, podal pozměňovací návrh, podle něhož měla být suma ušetřená na policejních platech rozdělena mezi zemědělství a kulturu. Neuspěl, protože skoro celá ČSSD a celá KSČM byly proti. Ve svízelné situaci se ocitl ministr Palas, který musel nějak zdůvodnit, proč tak velkoryse odmítá peníze pro svůj resort, a komunisté, kteří chtěli původně podat návrh obdobný tomu Kalouskovi. Ti to vyřešili jednoduše: předseda jejich poslaneckého klubu Kováčik prohlásil, že hlasovali proti Kalouskovi, neboť je to antikomunista. Sám Kalousek se ovšem domnívá, že se Gross s komunisty dohodl a že jim za to musel něco slíbit. Jak je vidno, je pan Kalousek protřelý politický praktik (s podobnými kompenzacemi má zjevně zkušenosti). V tomhle případě bych dal na jeho slova. Komunisté za to málem uspěli s návrhem, aby zemědělství dostalo tři miliardy a něco ze sumy určené pro resort obrany. Podpořila je ODS (zřejmě naschvál vládě), ale taky přes čtyřicet poslanců ČSSD, takže návrh napoprvé prošel. Pak ale poslanec Křeček hlasování zpochybnil, následovala nejspíš stranická masáž a při opakovaném hlasování si to třicet poslanců ČSSD rozmyslilo a návrh KSČM odmítlo. Tímhle způsobem se z hlasování v PS stává fraška. Když to nevyjde napoprvé, udělá se druhý a případně ještě třetí pokus, a to by v tom byl čert, kdyby se to nakonec vládě nepovedlo.

Podle CVVM preference ČSSD klesají, jsou momentálně nejnižší od června, 11,5%. Suverénně vede ODS, při současném stavu by v koalici s lidovci získala v Poslanecké sněmovně ústavní většinu (pokud by ODS, třeba v koalici, měla po roce 2006 ústavní většinu v PS, ústavní většinu v Senátě, což vůbec není vyloučeno, její čestný předseda seděl na Hradě a obsadil si Ústavní soud podle svého gusta, může se jít opozice klouzat - ostatně opozice bude nejspíš už jen KSČM).

V EU vrcholí tahanice ohledně přizvání Turecka k jednáním o vstupu do Unie. Jakýsi německý sociálně demokratický poslanec turecké národnosti prohlásil, že Turecko si členství zaslouží, protože je jedinou muslimskou zemí se sekulárním zákonodárstvím, a navíc zemí, která respektuje svobodu vyznání. Na tom je hodně pravdy. Rozhodující není, že Turecko je zemí, jejíž obyvatelstvo vyznává v drtivé většině islám, tedy zemí islámského kulturního okruhu či islámské „civilizace“. Nýbrž rozhodující je, že v Turecku je stejně jako ve státech evropského typu odděleno náboženství od státu a politiky, že jde o sekulární stát, který je k náboženským záležitostem neutrální, protože zajišťuje svým občanům materiální hodnoty a jistoty, hodnoty a jistoty nižšího řádu, než které dává člověku víra a její vyznávání, a tím zároveň vytváří prostor pro to, aby lidé mohli svobodně uskutečňovat to, oč v životě jde (a co už od jejich náboženského přesvědčení nelze oddělit). To je zásadní rozdíl od zemí, kde existuje nějaká závazná státní doktrína náboženského charakteru (např. fundamentalistické islámské režimy nebo komunistické režimy ruského typu). Jedině proto si Turecko zaslouží být integrováno do západních struktur. Otázka dodržování lidských práv je jistě důležitá, ale vzhledem k této základní věci druhotná. V zemi, kde je sekulární politický systém a v níž neexistuje žádná závazná státní doktrína náboženského charakteru, není problém dřív nebo později lidská práva v našem chápání prosadit. V zemích teokratického typu je to vyloučené.

Čtrnáctiletou dívku bodl v odlehlé pražské uličce kolem poledne nožem do břicha údajně ukrajinsky hovořící muž, aby ji mohl okrást o pár stokorun. V souvislosti s poměrem Čechů k Ukrajincům jsem si včera přečetl v MfD, že až nás požádá stavební dělník lámanou češtinou o trochu vody, nemáme zapomenout, že mluvíme s někým, jehož zemi svět obdivuje. Chce se mi per analogiam říci: až vám někdo na ulici vrazí kudlu do břicha a pak vás lámanou češtinou požádá o vaši peněžní hotovost, nezapomeňme, že mluvíme s někým, jehož zemi obdivuje celý svět. Ovšem, je to nespravedlivé a docela vedle. Ale to první tvrzení taky.

Pátek 17. prosince

Průzkum veřejného mínění, který provedla agentura STEM, vychází na rozdíl od CVVM poněkud lépe pro ČSSD: je s 15,6% jen těsně za KSČM a proti listopadu si o více než dvě procenta polepšila. Ministr Sobotka už taky hovoří o tom, že ČSSD má svůj černý den za sebou. Po trpké zkušenosti z předvolebních průzkumů, které věštily částečný propad ODS a vítězství ČSSD nad komunisty, je nejspíš i tady přání otcem myšlenky.

Klausova kandidátka na soudkyni ÚS Novotná v Senátě narazila na odmítnutí i ze strany senátorů ODS. Vstoupila totiž v roce 1977 (předseda Senátu Sobotka po právu připomněl, že v tom roce probíhala štvanice na Chartu 77) do KSČ a hájila se standardním způsobem, totiž že to potřebovala pro svou kariéru. Zdá se, že monolit Klaus – většina ODS v PS a v Senátu – Klausův Ústavní soud nebude úplně jednoduché vztyčit. Česká společnost přivykla jakési pluralitě a nebude se jí chtít jen tak zříci.

Unie Svobody-DEU hodlá nalákat voliče slibem poloviční daně z příjmu pro zaměstnance. Potenciální volič si snadno spočítá, že tu poloviční daň budou moci prosazovat tak nanejvýš U Pinkasů, protože do Poslanecké sněmovny se v příštích volbách nedostanou ani náhodou.

Strany v Rusku prý nebudou smět být založeny na náboženském, etnickém či profesionálním základě. Na první pohled to vypadá moderně, ano, v dokonalém demokratickém státě by to tak mělo být. K dokonalému demokratickému státu má však Rusko dosti daleko (abychom se nevytahovali: my taky), a když se tyhle možnosti odbourají, fakticky se zmenší možnost, aby se v nedokonalém státě politicky organizovaly menšiny (etnické, náboženské). Což je, obávám se, smysl toho opatření.

Ředitel pražské Záchranné služby Schwarz je ve sporu s částí svých zaměstnanců. Na adresu svých podřízených prý řekl: „Tady nejsou padesátá léta, dělníci si nebudou určovat, kdo organizaci povede.“ Pan ředitel má svérázné představy o padesátých letech, zjevně příliš podlehl tomu, co se učil na ZDŠ. Kdyby si nějací dělníci v padesátých letech chtěli určovat, že místo jejich nomenklaturně stvrzeného ředitele má nastoupit nějaký jiný, skončili by v Jáchymově.

V souvislosti se vstupem do EU vytýká Unie Rumunsku, že diskriminuje menšinu, totiž tu romskou. Paříž zase v souvislosti s jednáním o vstup do EU žádá, aby Turci přiznali svou účast na genocidě Arménů v letech 1915 - 1923 (účast je v tomto případě poněkud slabý výraz). To je zajímavé. Ale nikdo nechce na Rumunech, aby byli vstřícnější k maďarské a německé menšině (pokud nějaká německá ještě v Rumunsku existuje, sedmihradští Němci byli pro Ceau?esca výnosný exportní artikl) a nikdo nechce třeba na nás, abychom přiznali „účast“ na vyhnání sudetských Němců (ovšem, to nebyla genocida, jen etnická čistka, ale taky místy dost divoká). Zdá se, že Němci a Maďaři nepatří v Evropě k chráněným druhům.

Sobota 18. prosince

Evropská Unie si na Turecku vynutila příslib, že uzná Kypr. Vesměs se uvádí, že jde o uznání jeho řecké části. Kyperští Řekové zablokovali v referendu před vstupem do EU sjednocení ostrova. Evropská unie by tedy za turecké uznání Kyperské republiky měla uznat, že Turecko má právo připojit si tureckou část ostrova. O tom ale nepadlo ani slovo. Připomínám ještě, že první osudový krok v kyperské věci udělala v sedmdesátých letech řecká vojenská junta, když se ve smrtelných křečích pokusila zachránit vlastní existenci tím, že zinscenovala na Kypru převrat a následné připojení ostrova (včetně turecké části) k Řecku. Turecko pak jen chránilo své lidi, když severní část ostrova vojensky obsadilo. A dále připomínám, že po celou dobu studené války byla Ankara loajálním spojencem Západu, zatímco politici jako Papandreu st. vycuraně koketovali s Chruščovem a Brežněvem.

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Ibl podal demisi. Je to odezva na Grossovu kritiku práce klubu. Ibl si stěžuje na nedostatek kooperace ve vedení klubu. Ibl byl původně Grossův člověk, poslední dobou se zdá, že mezi oběma je jakési napětí: vypadá to, jako by předseda poslaneckého klubu dospěl po dalším propadu preferencí strany k závěru, že spojenectví s premiérem by mohlo znamenat hrozbu pro jeho politickou budoucnost, a snaží se je uvolnit.

V Právu obhajuje prezidentův poradce Petřík Klausovo právo říci svůj názor k rozhodnutí soudů, tj. v tomto případě Nejvyššího správního soudu ve věci voleb do senátu v Praze 11. Prezident to právo samozřejmě má, jenom nesmí tvrdit hlouposti, jako např. že si NSS uzurpuje právo plést se do voleb. NSS jednal podle platného zákona, který je hloupý, ale to není věc NSS. Kromě toho problém není, co NSS udělal, ale jak to udělal (Zápotocký nedělal nic jiného než ti, na něž si stěžoval).

V MfD jsem si přečetl, že dnešní děti si na rozdíl od těch za Husáka cení peněz. Řekl bych, že děti si za Husáka cenily peněz stejně jako ty dnešní, problém je jen v tom, že tenkrát šlo ve většině případů o méně peněz než dnes, což vyvolává jakési zdání askese. Nucený pobyt v Daliborce není ale žádnou askesí.

Pondělí 20. prosince

Václav Klaus pozval do Lán na „předvánoční setkání“ Miloše Zemana s manželkou. Setkání má mít údajně „výsostně soukromý charakter“. Přesto je obtížné si je nevyložit zároveň jako velmi jemnou podporu Zemanovi v jeho sporu s vedením ČSSD. Vždyť ČSSD je nejsilnější stranou vlády, kterou soustavně kritizuje nejvyšší politický komentátor České republiky, shodou okolností zrovna Václav Klaus.

Podle CVVM klesla důvěra veřejnosti v exekutivu, zákonodárné a samosprávné sbory. Poslanecká sněmovna se pyšní pouhými 18%. Pozice si drží jen ombudsman a ústavní soud. Zdá se, že náš politický systém není pro veřejnost příliš atraktivní. Což by do budoucna, jak se to občas stávalo a stává, mohlo být východisko k různým inovacím, před nimiž nás Pán Bůh chraň.

Rumunská pravice se sdružila do volební koalice s vlezlým názvem „Spravedlnost a pravda“. To je podezřelé: takové názvy se volí tam, kde se spravedlnosti a pravdy nedostává. Záliba v podobných falešně patetických zaklínadlech ostatně není rumunskou specialitou: v Polsku mají zase „Právo a spravedlnost“ (právo je o fous věcnější než pravda). U nás zůstala naštěstí Pravda a Láska jen směšně kýčovitým sloganem, ale ukazuje stejným směrem: do cirkusu. Ovšem, všichni to myslí upřímně.

Úterý 21. prosince

Předsedové koaličních stran se dohodli na programu koalice po zbytek volebního období: chtějí aspoň na vládní úrovni připravit reformu důchodového pojištění, zkvalitnit práci soudů a zajistit přijetí euroústavy. K tomu je třeba říci: jaký smysl bude mít vládní dohoda o reformě důchodového podnikání, když je krajně pravděpodobné, že ji tato vláda nebude moci uskutečnit, protože jde v roce 2006 od válu. Snaží se v té věci aspoň o nějakou komunikaci s opozicí (ODS), kdysi to halasně slibovali! Pokud by mělo zkvalitnění práce soudů spočívat v tom, že noví soudci budou čtyři roky pod jakousi ministerskou kuratelou a pak ministerstvo spravedlnosti přezkoumá jejich způsobilost, je to šílený nápad a frontální útok na oddělení státních mocí. A výsledek referenda bude odviset od přesvědčivosti opozice (ODS, KSČM), která euroústavu odmítá, a od toho, jak bude postaven zákon o referendu (opět jen na jedno použití). Zákon lze schválit jen za součinnosti opozice.

Předseda poslaneckého klubu ČSSD nejprve v dopise svým kolegům oznámil rezignaci, pak ji vzal zpátky. Škromach vyhrožuje, že pokud nebude příští vedení strany dostatečně pluralitní, řada členů a funkcionářů vezme nohy na ramena. Vnitřní opozice v ČSSD je ještě méně důvěryhodná a akceschopná než nynější vedení.

Právo otisklo rozhovor Pavla Blažka s nejvyšší státní zástupkyní Benešovou. Pan Blažek klade Benešové otázky tak sugestivní, že odpovídat by snad ani nebylo třeba. Například: „Co si myslíte o tancích žalobců v kauze poslance Zdeňka Kořistky? Návrh na uvalení vyšetřovací vazby žalobce Martina Fraše zvrátil jeho nadřízený Josef Bláha a pak i krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Ta dokonce policii obvinila z nezákonnosti a z účelového postupu. Přitom Bláha a Andělová rozhodovali, aniž si dali práci prostudovat vyšetřovací spis. Nepoškodilo jejich jednání prestiž žalobců a protikorupční služby?“ Nebo: „Jaké závěry vyvodíte z faktu, že Bláha a Andělová vědomě rozhodovali bez znalosti kompletního důkazního stavu a Istvan to dokonce posvětil? Nezakládá to důvod pro jejich odvolání z funkcí?“ S Alexandrem Kramerem člověk nemusí vždycky souhlasit, ale ve svém oboru je v Česku jednička. Tohle je jakýsi anti-Kramer.

Cyril Svoboda se zřejmě pokoušel v Izraeli ze všech sil, jež na tomto poli má ministr země, která je v EU nováčkem a jejíž faktický vliv je poměrně malý, rovnat vztahy mezi Evropou a židovským státem. „Myslíme si, že Evropa a Izrael ne vždy vnímají hrozby stejně. Avšak sdílejí stejný bezpečnostní prostor, a tak jsou odsouzeny ke spolupráci. Mír a přežití svobodného a demokratického Izraele je základní podmínkou i pro mír a přežití svobodné a demokratické Evropy.“ To je velmi pěkně řečeno. Obávám se sice, že vlivné evropské země jsou jiného názoru, ale je dobře, že to z české strany zaznělo.

Středa 22. prosince

Tématem dne je propuštění „spartakiádního“ vraha Straky. Jde o propuštění z psychiatrické léčebny, trest si už dávno odseděl. Chápu, že pozůstalí po jeho obětech jsou rozhořčeni, neodvážil bych se jim to vytýkat. Ale věcně vzato: ten člověk byl odsouzen v době, kdy se příliš nerozlišovalo mezi člověkem plně zodpovědným za své činy a člověkem nemocným. Otázka je, může-li opět vraždit, psychiatři to skoro vylučují. Úplně ne. Propuštění na svobodu je jakýsi akt milosrdenství, to s sebou zpravidla nese riziko. Nic na světě není bez rizika. Je možné naopak trvat na pomstě, ale jaký smysl má pomsta na tomhle člověku? Život má tak jako tak úplně zničený (nechápu, proč se v novinách kolem dokola opakuje, že se „podrobil kastraci“, zatímco pravda zjevně je, že ho zmrzačili spoluvězni). A komu taková pomsta pomůže?

Propuštěni byli také dva francouzští novináři v Iráku. Únosci došli k závěru, že to nejsou američtí špioni. Oba byli známi svými proarabskými sympatiemi, přimlouvala se za ně řada echt teroristických organizací. S tím, že je propustí, jsem počítal od počátku, překvapivé je snad jen, proč je pustili tak pozdě. Nejspíš proto, aby si francouzští politici nemyslili, že to, co dělají dosud (lehce protiizraelská a protiamerická politika) stačí. Přidat musíte, holoubkové!

EU vyvíjí na Českou republiku nátlak, aby zrušila tzv. zlaté akcie, jimiž si stát rezervoval v podnicích, považovaných za „rodinné stříbro“ (např. karlovarská Becherovka, ukradená, ovšemže podle zákona, původním majitelům v roce 1945), jisté pravomoci (možnost bránit změně názvu a výrobního programu či přestěhování výroby do zahraničí). To je právě to, čeho se obává prezident Klaus – Evropa nemá pochopení pro naše národní zájmy a posuzuje takové opatření formalisticky jako krajně problematické omezování svobody podnikání. (Podle mého názoru má Evropa pravdu). Ekonomický expert ODS Kocourek volí podobnou argumentaci, s níž ODS obhajuje vyhnání sudetských Němců: tenkrát (když byly zlaté akcie zavedeny) to bylo v pořádku, dnes už to v pořádku není. Jak v případě Václava Klause, tak v případě ODS má praxe (primitivní nacionalismus) přednost před knižním liberalismem. Když jde o národní zájmy, musí svoboda ustoupit.

Čtvrtek 23. prosince

Podle koncepce profesionální armády, kterou kdysi vypracoval ministr Tvrdík a poté vzal za svou Karel Kühnl, mají být některé vojenské jednotky (těžká technika, např. tanky) zachovány aspoň v nejnižší možné míře. Stínový ministr obrany ODS Petr Nečas by je zrušil úplně, je pro vybudování specializované armády. Je zajímavé, že ODS, která se tak ráda ohání suverenitou, je ochotna jen tak beze všeho rezignovat na jednu její pojistku. Až se po našem území budou prohánět Usámovy bojůvky, budou nám samé chemické jednotky k ničemu. Když už musíme mít armádu plně profesionální (řekl bych, že je to významný signál: tahle země se nechce bránit, respektive myslí si, že jí na to budou stačit žoldnéři), měla by být plnohodnotná aspoň v tom smyslu, aby se v krizové situaci dala dobudovat do nějaké úplnosti. Je dobré spoléhat na přátele, ale je taky dobré myslet na zadní kolečka.

Zdá se, že jsme se s chválou pana Kramera unáhlili. Jeho rozhovor s Erazimem Kohákem se mu vůbec nepovedl. Zřejmě v předvánoční atmosféře toužil předvést čtenářstvu Práva, že socialisté jsou i mezi křesťanskými tmáři. Profesor Kohák se v křížení „socialismu“ s křesťanstvím jeví být důstojným nástupcem evangelického superkolaboranta (s komunisty) J. L. Hromádky. Jeho křesťanská láska má své nenápadné limity, např. když tvrdí, že jeho protikandidát v Praze 4 Příhoda ho „podrazil“ (a on mu to po křesťansku odpustil), ale ani náznakem čtenáři nesdělí, jak. To je dosti špinavá pomluva. Proč se ho na to Kramer nezeptal? Je možné, že je mu Kohák názorově mimořádně blízký, proč ne, ale v tom případě by s ním neměl dělat rozhovory. Povinností novináře je politika (a Kohák je politik, i když amatérský) pořádně prohnat. Což Kramer jindy dělává.

Česká televize včera pojednala další vývoj kauzy Kořistka. Státní zástupkyně Benešová zatroubila k útoku na své podřízené, na řadě je ostravská krajská zástupkyně Andělová, která rozhodla o propuštění Dalíka a Kořistky, aniž se seznámila s odposlechy jejich telefonátů. Z reportáže ČT vyplývá, že se Dalík s Večerkem „domlouvali“ (Večerek Dalíkovi řekl, že ho Nora Nováková z ČT rozcupuje, protože odmítl zkoušku na detektoru lži, podivné domlouvání) a Dalík se pokoušel ovlivnit média (byl v kontaktu mj. se zástupcem šéfredaktora Mladé fronty Dnes Čásenským). Ovšem, policie a vláda (kauza Kořistka je politická kauza) by nejraději viděly, kdyby v takovém případě obžalovaný zalezl doma pod postel a pouze tiše kňučel. Není nejmenšího důvodu, proč by se obvinění nemohli bavit s novináři, naopak, je to nutné zejména v kauzách, u nichž je nebezpečí, že by mohly být politicky manipulovány. A je povinností novinářů se s nimi bavit a pokud to, co jim řeknou, bude nějakým způsobem relevantní, aby to bez váhání zveřejnili. Zdá se, že se České televizi (a už to tak vypadá, že nejen jí) stýská po dobách, kdy člověk obviněný z něčeho, co zavánělo politikou, neměl v médiích šanci. (Tenkrát to bylo lepší aspoň o to, že tu byla Svobodná Evropa a Hlas Ameriky).

Václav Klaus se v Mladé frontě Dnes mediálně zamýšlí nad Vánocemi. „Asi se shodneme v tom“, praví, „že Vánoce jsou, a to bez konkurence, v našem kulturním a civilizačním kontextu největšími svátky v roce“. To jsou hlavně v civilizačním kontextu volnomyšlenkářských nacionálů z ODS, tak jak je kdysi ke svému obrazu uhnětl. Pro věřícího křesťana jsou největším svátkem v roce Velikonoce.

Tamtéž píše Helena Třeštíková: „Řekla bych, že narvané supermarkety, nazývané chrámy konzumu, jsou při své nesnesitelnosti přece jen upřímnější než chrámy pravé, naplněné pokrytectvím, netolerancí a tisíckrát omílanou láskou, na kterou má právo jen někdo.“ Supermarkety mi nevadí, ale pitomé a drzé řeči tohoto typu ano, zvlášť pokud je dotyčný vede před Štědrým dnem. Pokrytectvím, netolerancí a láskou, na kterou má nárok jen někdo, je nemocná česká společnost a to minimálně od roku 1945. Nenávist ke křesťanství a militantní ateismus (stejně je to všechno jen podfuk) patří k výbavě českého pseudointelektuála, „osobnosti“, jak se dnes s oblibou říká: nesvádějte na jiné to, čím sami trpíte.

24. prosince. Skoro se mi to nechce věřit. Události slaví dnes své páté Vánoce. Když jsem je začal dělat a dělal jsem je asi tak šestý týden, zdálo se mi, že takové pracovní vypětí nemohu vydržet déle než tři - čtyři měsíce a že skončím dřív, než jsem pořádně začal. Ze čtyř měsíců je nyní čtyři a půl roku. Dělám Události v podstatě sám, na koleně a s výjimkou „rozjezdu“ v prvních zhruba pěti měsících, kdy jsem dostal jakousi malou dotaci, taky docela zadarmo (ostatně, co bych taky chtěl, poplatek za doménu zatím unesu a víc nepotřebuji). Milí čtenáři Událostí! Přeji Vám příjemné prožití Vánočních svátků a doufám, že to se mnou vydržíte i po nich. Zároveň děkuji všem, kteří kdy do Událostí nezištně (a pochopitelně taky zadarmo) přispívali a přispívají, a v neposlední řadě svému skrovnému, ale obětavému technickému servisu.

Na Štědrý den 2004

Bohumil Doležal

Pondělí 27. prosince

Volby na Ukrajině, jak se dalo očekávat, vyhrál Juščenko, podle předběžných výsledků asi o dvanáct procent. To je dost na vítězství za normálních okolností, ale málo pro sjednocení rozdělené země. Před Juščenkem je několik nezáviděníhodných a těžko řešitelných úkolů: překonat to rozdělení a vyřešit postavení Ukrajiny mezi Západem a Ruskem. Nemá smyslu si namlouvat, že vítěz voleb je zcela vyvázán z problémů, které měli jeho předchůdci. Stojí právě na půl cesty mezi demokracií a autoritářským nacionalismem, mezi svobodným a polostátním mafiánským podnikáním (to druhé je typické pro postkomunistické země). Těžko věřit, že se mu podaří Ukrajinu spasit a neměl by si to u nás nikdo namlouvat, jinak bude trpce zklamán. Ostatně to ani není úkol politika.

Nemohoucnost našeho politického systému se projevuje mj. i v neschopnosti zajistit chod tak základních institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad. Místo prezidenta je už rok a půl neobsazeno, poslanecká sněmovna si vytvořila vlastní orgán pro kontrolu kontrolního úřadu - jaká nehorázná blbost, kromě toho je to jakási skrytá sabotáž práce nezávislé kontrolní organizace. Neudělají si nakonec ještě kontrolní komisi pro práci ústavního soudu? Stížnosti na nekompetenci úřadu mohou být na místě. Poslanecká protiinstituce ale nic nespraví. Nezávislost je u nás dnes skoro sprosté slovo.Předseda NKÚ by měl být za normálních okolností buď někdo z opozice, nebo neutrální osobnost, těšící se všeobecné autoritě. V ČR je ale v současné době opozice silnější než koalice a neutrální osobnosti těšící se autoritě se nám zatím ještě neurodily a hned tak neurodí.

Vládní koalice dostává strach z referenda o evropské ústavě. Sociální demokraté by rádi spojili jeho konání s volbami do Poslanecké sněmovny PČR. Právem se domnívají, že čím větší účast, tím větší šance na její přijetí. Jenže ta šance ani tak není příliš velká, populistická propaganda ODS, podporované prezidentem, zjevně zabírá. Proti se teď vyjádřil Pithart (lidé si ústavu ani nepřečtou a nebudou tedy schopni o ní zodpovědně rozhodovat). Zpoza buku ho zjevně diriguje exprezident Havel, který se vyjádřil ještě daleko zřetelněji: "Celou ústavu si přečte, řekněme, jeden z tisíce voličů, a kdo ví, zda ti, kteří si ji přečtou, budou schopni domyslet všechny její vnitřní souvislosti." Jinak řečeno, o tak závažné věci nemůže rozhodovat hloupý plebs, je třeba to nechat na nějaké radě moudrých. Místopředseda KDU-ČSL Kasal je po lidovecku „mírně pro referendum“, ale s hlasováním v parlamentu by se taky smířil. Nechápu, co si zastánci vlády filozofů slibují od hlasování v parlamentu, tam by přece bylo taky zapotřebí ústavní většiny (jde o ústavní dokument) a té je nynější parlament neschopen skoro ve všech věcech.

Předseda KDU-ČSL Kalousek si populisticky šplhá u voličů, kteří touží vzít u huby rozmařilé a rozhazovačné poslance a senátory. Chce zrušit proplácení letenek pro vnitrostátní lety. Opatření by postihlo zastupitele z Ostravska, pro něž je cestování do Prahy časový problém. Ročně jde o sumu mezi dvěma a čtyřmi miliony korun. Snad by si pan Kalousek mohl získávat body v soutěži o bobříka popularity nějakým méně vyčuraným a laciným způsobem. Cestovat týdně z Ostravy do Prahy a zpět autem nebo vlakem je otřes a když chtějí „daňoví poplatníci“ (označení pro různé křiklouny, kteří po mužicku, ponejvíce anonymně na různých internetových diskusních „kanálech“ prosazují zásadu, že na pány musí být přísnost) aby pořádně pracovali, musí taky strpět, aby pro to měli podmínky. Což něco stojí.

V Rusku zrušili svátek 7. listopadu. Oficiálně to už nebylo výročí VŘSR, ale Den shody a smíření (rozuměj mezi zajíci a vlky). To je ostatně inspirativní, shoda a smíření proběhla po převratu u nás, u nás by se tak mohl jmenovat přímo 17. listopad. Ruští komunisté a různé polokomunistické, polofašistické organizace ovšem v klidu oslavovaly VŘSR dál. Teď to budou muset dělat o tři dny dřív, 4. listopadu (toho dne roku 1612 osvobodil kníže Požarskij Moskvu, obsazenou Poláky), který se nyní stává Dnem národní jednoty. Ten teď mohou slavit spolu s Putinem všichni dohromady. Vykutálené.

Petruška Šustrová píše v Lidových novinách: „český ateismus bývá zhusta přičítán rekatolizaci po třicetileté válce, což je ovšem značně povrchní…“ Přiznávám se, že tento povrchní názor plně sdílím. Rekatolizace českých zemí znamenala náboženský úpadek. Z katolicismu se stala pouhá závazná státní ideologie. Násilná rekatolizace osmdesáti procent obyvatelstva znamenala faktické umrtvení náboženského života (který barokní folklór nemohl nahradit). Když se pak koncem osmnáctého století poměry uvolnily, nepřineslo to nějakou náboženskou renesanci, ale jen pomalý rozval. Kořeny českého ateismu jsou zde.

Úterý 28. prosince

Vítěz ukrajinských prezidentských voleb Juščenko prohlásil: čtrnáct let jsme byli nezávislí, nyní jsme i svobodní. Začala epocha velké demokracie. Nemůže si dovolit na veřejnosti i krapítek realismu? Takováhle velkohubost nevzbuzuje velkou důvěru.

Karel Gott a jeho přátelé přežili nápor tsunami na Maledivy. Nemýlili jsme se, ten člověk je opravdu nesmrtelný.

Krajská státní zástupkyně Andělová se v prohlášení pro ČTK brání proti obviněním, které vůči ní vznesla nejvyšší státní zástupkyně Benešová, a vytkla jí, že zasahuje do neukončené věci. Ministr Němec označil postup Andělové za neúnosnou medializaci případu a hodlá zasáhnout. Případ je zmedializovaný od samého začátku, medializují ho všichni od Kořistky po Němce. Je to ostatně lepší, než kdyby se to všechno (včetně odposlouchávání šéfa nejsilnější opoziční politické strany krátce před volbami) odehrávalo pod pokličkou.

Česká ekonomika už dosáhla 73% průměru EU v DHP na hlavu. Nestalo se tak ovšem naším mimořádným pracovním nasazením, nýbrž tím, že do EU byly spolu s námi přijaty i země ještě chudší než jsme my. Další úspěch nás čeká po přijetí Rumunska a Bulharska. A dostane-li se jednou do EU i Ukrajina a Turecko, dostaneme se vysoko nad evropský průměr, aniž bychom museli hnout prstem.

V lednu se chystají velkolepé oslavy osvobození Osvětimi ruskou armádou. Oslav se zúčastní řada evropských celebrit v čele s prezidentem Klausem (bude tam taky Putin, Köhler a Chirac). To mi připomíná, že se příští rok oslavuje šedesáté výročí porážky nacistického Německa. Nacionalistické běsnění, které u nás vypukne zejména v květnu příštího roku, bude nepochybně něco hrozného. Idylické devatenácté století! Koho by napadlo v roce 1875 pompézně oslavovat výročí konce napoleonských válek.

Středa 29. prosince

Miloš Zeman pokračuje s úctyhodnou vytrvalostí a mravenčí pílí ve svém úsilí o likvidaci ČSSD. Součástí jeho kampaně (jinak by nebyla účinná) je i oprávněná kritika: ČSSD jde cestou nejmenšího odporu. Problém je, že touto cestou šla už pod jeho vedením, jakmile se vlámala postranním vchodem do Strakovky. Dále Zeman tvrdí, že skutečný šéf si za spolupracovníky vybírá lidi, kteří jsou chytřejší než on. "Člověk, který si vybírá jako své spolupracovníky lidi ještě blbější, než je on sám, není manažer, není boss, není šéf." Přesně to ovšem dělal on sám. Proto se (zase právem) ohrazuje proti tomu, aby se mluvilo o „stáji“ jeho příznivců. Vzhledem k povaze jeho a jeho spolupracovníků by bylo daleko přesnější mluvit o chlívu.

Václav Klaus pracuje na zvládnutí bankovní rady ČNB: zdá se, že ponechá ve funkci nynějšího guvernéra Tůmu, dosazeného přes jeho odpor Pravdou a Láskou, ale obklopí ho postupně svými lidmi. Udělá to nenásilně a nenápadně, jak se na obratného politika sluší. A ti, co nejsou „jeho lidmi“, mu budou dělat stafáž a alibi: vždyť by mohl přijít někdo ještě daleko horší, než jsou oni!

Ministerstvo kultury řeší podnět překladatelky Olgy Ryantové, podle něhož má být odňata registrace Ústředí muslimských obcí v ČR vzhledem k tomu, že jde o extrémistickou organizaci a že islám je v několika ohledech v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Myslím, že nepochodí, ministerstvo (všimněte si, že říkám ministerstvo a nikoli ministr, zavázal jsem se, že o panu ministrovi budu v jeho nemoci mluvit jen tenkrát, když ho budu moci pochválit), totiž zcela zjevně považuje za extremistickou ideologii křesťanství a za extremistické organizace až na pár výjimek církve, zejména tu katolickou.

Předseda OS Kovo Jan Uhlíř píše v Právu: „Nepovedené pokusy o blitzkrieg prostřednictvím rychlé kolektivizace s útěkem před demokracií po roce 1948 i rychlé privatizace s útěkem před právníky po roce 1990 znamenaly, že si z nich lížeme rány dosud. Už slyším dotčené hlasy architektů kupónové privatizace, že je měřím stejně jako komunisty. Chci jen drastickým přirovnáním připomenout, že argumentace v obou případech hrála na stejnou populistickou strunu, že ,všechno bude patřit všem´ nebo že ,všichni budeme akcionáři´. A není snad pravda, že v obou případech, ať přímo nebo nepřímo, většina obyvatel prodělala a profitovala menšina těch, kteří v tom umějí chodit, a to zpravidla za každého režimu?“ To je mimořádně nestydaté přehánění. Za prvé je rozdíl mezi zavedením zločinného režimu a nepovedenou transformací ekonomiky. A za druhé je nehorázné tvrdit, že na kuponóvé privatizaci většina obyvatel prodělala. To, co do ní lidé vložili, nebyly žádné velké peníze a drtivá většina je buď dostala zpátky, nebo ještě mírně vydělala. Jiná věc je, že šlo víceméně o propagandistický tah, který asi ekonomické transformaci nijak zvlášť nepomohl. Pan Uhlíř přichází poněkud opožděně se zemanovskou vizí „spálené země“. To ale módní někdy v roce 1998, kocovina z absence „českého zázraku“ už lidi přešla, hlavně když vidí, že označení „podvod století“ by si daleko víc zasloužilo to, co tu v letech 1998 – 2002 předváděl Miloš Zeman. Problém je pouze, že se to odehrálo na rozhraní dvou století a vyvstává otázka, kterému to máme přišít na vrub.

Čtvrtek 30. prosince

„Ekologičtí aktivisté“ úspěšně blokují stavbu dálnice do Drážďan. Poručili si třiapůlkilometrový tunel českým středohořím s tím, že pokud jim ho postavíme, stáhnou svých dalších šest žalob. Tunel zdrží výstavbu dálnice minimálně o čtyři roky a prodraží ji o tři a půl miliardy korun. Další žaloby by ji prodražily a zdržely ještě víc. Napadá mne, že by to mohl být dobrý kšeft, tímhle způsobem vydírat stát a podnikatele. „Aktivisté“ jsou ovšem nedotknutelní: ekologičtí, feminističtí, atd., atd. „Aktivisté“ jsou ti, kteří nám ze vznešených důvodů brání normálně žít a tahají nám prachy z kapes. Během čtyřech let, o něž se stavba dálnice protáhne, budou kamiony pustošit České středohoří po stávajících silnicích. Než se vyšplhají z Lovosic a z Teplic pod Milešovku, pojedou krokem, spotřebují daleko víc benzinu a nafty, zamoří daleko víc vzduchu. Škoda, že jsme medaili Volkerta van der Graafa za tento rok už udělili. Dostane se na ně až příště.

Premiér Gross přerušil dovolenou, aby se mohl věnovat péči o pohřešované české turisty a sladit pomoc oblastem postiženým přírodní katastrofou s Evropskou unií. Premiér Gross měl před sebou dvě možnosti: buď dovolenou přerušit okamžitě, jakmile přišly zprávy o pohromě, nebo (což by se podle mého názoru dalo koneckonců taky obhájit) dovolenou nepřerušovat s tím, že během jeho dovolené je o řádný chod vlády postaráno a že exekutiva problém zvládne i bez něj. Premiér zvolil třetí, nejnešťastnější cestu: dal najevo chuť v dovolené pokračovat a pak pod tlakem médií své rozhodnutí změnil. Lidé si řeknou: ten člověk je poživačný a navíc se dá snadno zastrašit.

Pátek 31. prosince

Místopředseda vlády Jahn chce zpoplatnit některé lékařské služby s tím, že jinak se zdravotní systém v dohledné době zhroutí (má se platit za návštěvu odborného lékaře, za recept, za pobyt v nemocnici a za lázně). Čeká ho dost tvrdá kolize s ministryní zdravotnictví a zjevně i se sociálně demokratickou většinou ve vládě. Nepochybuji o dobré vůli pana místopředsedy ani o tom, že chce řešit závažný problém. Je však otázka, zda je vleklá krize financování zdravotnictví řešitelná mechanickým zpoplatňováním jednotlivých služeb, aniž se důkladně přestaví celý systém.

Na choroby jsme připraveni, tvrdí předseda vlády Gross v souvislosti s možným šířením infekcí po přírodní katastrofě v jihovýchodní Asii. Jak kdo, já například příliš ne.

Jakási pečovatelka Armády spásy, horlivá přívrženkyně Miloše Zemana, sbírá na Václavském náměstí podpisy za jeho návrat do politiky. "Zaujala mě slova, hlas a fluidum, které z toho člověka vanuly,“ tvrdí. „Soc. demokracie je v troskách, protože nemá tahouna, který by ji dokázal sjednotit, a tak je Zemanův návrat na místě." Návrat tahouna je ovšem spíš zlý sen, navíc by sociální demokracii nepomohl a znamenal by v tuto chvíli jen roční pokus o spoluvládu oslabené sociální demokracie se silnými komunisty, jehož následky by mohly být fatální. Povzbudivé je, že za dvě hodiny sehnala nešťastnice jen asi dvacet podpisů.

Spojené státy vytvářejí s Austrálií, Japonskem a Indií akční koalici pro obnovu území zpustošených zemětřesením a následnými katastrofálními záplavami. Francouzskému premiérovi se to zdá být málo a uděluje prezidentu Bushovi nepřímo lekci návrhem na vytvoření mezinárodní koalice k boji proti chudobě a pro rozvoj. To je typicky bolševický velkohubý nápad. Američané plánují praktickou jednorázovou záležitost, která se dá uskutečnit, a Francouzi trumfují plánem na nápravu všehomíra. Bylo by dobře, kdyby na svém nápadu participovali s Rusy, ti to jistě ochotně podpoří a rozdělí si pak s Francouzi role: Francouzi budou projekt financovat, kdežto Rusové ho budou propagovat a zároveň svého spojence kritizovat za to, že jeho investice nejsou dost velké.

Juščenkova pravá ruka paní Tymošenková slíbila v Doněcku (jedna z bašt Juščenkových oponentů), že nebude žádný hon na čarodějnice. Je však třeba činit rozdíl mezi čestnými funkcionáři a těmi, kdo mají na svědomí zpronevěry. To zní trochu jako někdejší Husákovo rozlišování mezi aktivními oportunisty a revizionisty na jedné a pomýlenými na druhé straně. Paní Tymošenková se ovšem zároveň omluvila za některé své výroky v předvolební kampani (s tím, že invektivy létaly z obou stran), což jí slouží ke cti.

Majitelé cestovních kanceláří napadají dost nevybíravě ministra Svobodu za to, že varoval před cestami českých občanů do oblasti postižené přírodní katastrofou. Měli by jít sami příkladem vstříc a odjet se tam na dva – tři týdny rekreovat, pak by jejich chování bylo sice stejně neodpovědné, ale přece jen o něco věrohodnější.

Pondělí, 3. ledna 2005

Vypadá to, že reakce politiků na prezidentův projev byly ještě kurióznější než projev sám. Jako by se všichni předháněli v servilitě: dokonce i Grebeníček prohlásil, že to byl kultivovaný a důstojný prezidentský projev. Podle Němce se jednalo o „korektní shrnutí roku 2004“. Exprezident Havel, který by si jako politický důchodce mohl leccos dovolit, by podle svých slov mluvil o tomtéž, o čem mluvil i Václav Klaus. Panebože! Palmu vítězství si ovšem odnáší Miroslav Kalousek: "Projev byl vyvážený, povzbudivý pro rok 2005. Pojmenoval zásadní priority ČR. Nepamatuji si, že bych slyšel novoroční projev, který by se mi tak líbil jako právě tenhle." Jediný, kdo se odvážil něco proti tomu říci, byl předseda PS Zaorálek. Je mu to třeba přičíst k dobrému. Jeho názory na nové české dějiny a jejich politické důsledky jsou sice otřesné svým naivním šovinismem, ale nelze mu upřít, že není zbabělec. Dokázal to už kdysi, když vzdoroval Zemanovi, a teď znovu.

Havel exceloval ještě jednou, a to když se vyjádřil k přírodní katastrofě v jihovýchodní Asii. Připomněla mu, že člověk není všemocným pánem tvorstva. „Je to výzva k pokoře a k úctě před vesmírem… jsou mnohé souvislosti, které jsou za hranicemi našeho poznání.“ To má silně okultistický přídech, exprezident se nejspíš dal k Vesmírným lidem světla. Promlouvá jako velekněz, zjevně ho uchvacuje všeobjímající vznešenost jeho vlastních myšlenek. A mám nutkavý dojem, podle těch prázdných banalit, že osud postižených – hlavně těch, co tam nebyli na luxusní rekreaci a nemají odtamtud, pokud to vůbec přežili, kam utéci – je mu úplně jedno. Možná, že by se měl věnovat spíš souvislostem, které nejsou tak úplně za hranicemi našeho poznání, a pokusit se o kritickou revizi své politické dráhy. Václav Klaus není v mnoha ohledech jeho antipodem, jak se mylně domnívá, ale pokračovatelem.

Úterý 4. ledna

Schodek státního rozpočtu za minulý rok bude o 21,5 miliard nižší, než se počítalo. Větší část této úspory však jde na vrub loňskému zvýšení DPH u řady položek. Odborníci upozorňují, že není jasné, podařilo-li se vládě vybrat víc přímých daní (nepřímé se vybírají jaksi samy), a že loňský růst HDP by teoreticky byl měl přivodit ještě větší úsporu. Přes všechna tato jistě oprávněná „uzemnění“ nadšených reakcí např. ministra Sobotky mi připadá bagatelizace těchto údajů z úst předsedy poslaneckého klubu ODS Tlustého (podstatou věci je, že státní dluh se zvětšil o dalších 93 miliard, a nic víc) zbytečně fanatická a agresivní. Konec konců tato vláda (a předchozí Špidlova) sklízí teď jen to, co zasil Zeman a jeho indolenti. A ODS měla na čtyřech letech Zemanovy vlády jakýsi (byť i jen nepřímý) podíl.

Sotva skončily předvánoční nákupy, začal celonárodní hon na slevy. Rozdychtěná veřejnost brala ztečí hypermarkety, nabízející výprodej zboží za ceny nižší někdy až o polovinu. Toho zboží bylo ovšem, jak se nakonec ukázalo, velmi málo, lid je nespokojen a Právo po svém zvyku živí jeho nespokojenost alarmující zprávou: do Ústí se vydali dokonce i chtiví Němčouři ze sousedství, aby vyrvali zlevněné zboží ze zlatých českých rukou. Co se v mládí naučíš… (to se týká Práva, ne Němců).

Václav Klaus poobědval s premiérem Grossem. Oběd provázel cca hodinový kobereček. Výsledek bude možné odhadnout až později, v minulosti prokázal premiér jistou odolnost vůči prezidentovým metodám. Nicméně nakonec Gross pozval Klause s manželkou do Kramářovy vily a Klaus Grosse znovu do Lán. Příliš velký kamaráčoft mezi oběma potentáty by mohl být na škodu stavu vyvážení moci v ČR (naše demokracie spočívá na rovnováze mezi koalicí a opozicí), předznamenal by situaci do voleb v roce 2006 a poškodil by určitě víc Grosse a ČSSD než Klause a ODS.

Ministr Němec nás sice nesnesitelně obtěžuje svými nejapnými billboardy, z nichž se šíří hnilobný puch politické mrtvoly US-DEU (mohla by vypuknout politická epidemie!), ale ve dvou věcech si zřejmě zaslouží uznání: za prvé, podal stížnost ve prospěch prodavačky Rajdlové, která na diskotéce vážně zranila nožem jakéhosi člověka. Vyšla s ním ven a podle její výpovědi se ji ten člověk pokusil znásilnit. Dotyčný, který poranění se štěstím přežil, to popírá, jak jinak. V průběhu procesu bylo vyneseno několik rozsudků v rozmezí od podmíněného trestu za ublížení na zdraví do deseti let za pokus o vraždu. Případ je po všech stránkách podivný, aby ta dívka dotyčného pobodala pro nic za nic, musela by být úplný cvok. Je v pořádku, že bude znovu otevřen. A za druhé – ministr Němec podal stížnost pro porušení zákona v případě bývalého zaměstnance BIS Vladimíra Hučína, který byl odsouzen ke zbytkovému trestu za své protikomunistické angažmá před listopadem 1989. Ministr v té souvislosti poukázal zcela správně na to, že zbytkové tresty, jež mají úzký vztah k trestným činům rehabilitovaným podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu, je třeba posuzovat s ohledem na tento blízký vztah. (Tuto zprávu mám z druhé ruky, na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti o věci zatím není ani zmínka).

Pavel Verner píše v dnešním Právu o odposleších, a bohužel švejkuje. Ví stejně dobře jako já, že jde o odposlechy Topolánka a Klause. Odposlechy Klaus uvedl ve svém projevu zcela právem: když se policie uchýlí k tomu, že odposlouchává předsedu nejsilnější opoziční strany a (byť jaksi v druhém plánu) i prezidenta republiky, musí k tomu mít zatraceně vážné důvody a jakmile to praskne, musí o těch důvodech přesvědčit veřejnost. Nic takového se nestalo.

Kuba obnovuje diplomatické vztahy se zeměmi Evropské unie. Prehistorie je následující: Když kubánský Fra Diavolo nadělil drastické tresty odpůrcům jeho nelidského a zároveň šaškovského režimu, vyhlásila EU diplomatické sankce vůči Kubě. Zároveň začaly státy Unie zvát na oficiální recepce, které pořádala jejich velvyslanectví v Havaně, přední kubánské disidenty. Pak Brusel rozhodl, že se sankce omezí, a doporučil disidenty nezvat, Castro nato propustil asi čtrnáct zavřených a začal obnovovat vztahy se zeměmi, co poslechly. ČR se naštěstí spolu s Polskem, Slovenskem a Nizozemskem postavila proti této nedůstojné politice appeasementu, kterou provozuje evropský obr vůči kubánskému tajtrlíčkovi z důvodů málo pochopitelných. Je to směšné a ponižující. Jak pak může EU vzdorovat velkým a silným protivníkům?

U Slavkova bude vztyčena socha maršála Kutuzova. Je to velmi originální myšlenka, postavit na bojišti pomník tomu, kdo tam dostal na zadek. V této logice by bylo třeba sesadit na Vítkově z koně Žižku a posadit na něj císaře Zikmunda. Nápad se, jak jinak, zrodil před třiceti lety, klíčil v normalizačním humusu, přežil severák sametové revoluce a teď, jak se zdá, vykvet rudým květem. Chápu, že stavět pomník slavkovskému vítězi nelze, byla to osoba, jak se dnes říká, „rozporuplná“. Nestačí tedy pomník těm, co tam na obou stranách položili životy? A ten tam, pokud se nemýlím, už stojí.

A teď něco rubriky „ze společnosti“: Zuzka Rujbrová se vdala! Nejde o žádného osmnáctiletého diblíka, jak by se mohlo podle jména zdát, ale o statnou komunistickou harcovnici v nejlepších letech, poslankyni PSP ČR a dlouholetou zasloužilou pracovnici komunistické justice. Tím, koho oblažila, je rovněž člen předvoje dělnické třídy a někdejší neúspěšný kandidát do Senátu. Zpráva vyvolává vzpomínku na závěr Jirotkova Saturnina, a proto se mimořádně hodí k tomu, abychom jí dnešní Události ukončili.

Středa 5. ledna

Na Nově došlo k personálním změnám. Libuši Šmuclerovou ve funkci programové ředitelky prozatímně nahradí Jiřina Pokorná. Nevím, nakolik paní Šmuclerová fakticky odpovídá za směšné a hnusné protiněmecké štvaní, které prorůstalo celým silvestrovským pořadem Novy. V každém případě je příležitost to v příštím roce udělat nějak jinak: Němci jsou směšní? Možná, každý je nedokonalý a tedy směšný. My jsme taky směšní, a jak. A protože košile je bližší než kabát, měli bychom si snad dělat nejdřív srandu sami ze sebe, a teprve až toto nepřeberné téma vyčerpáme, věnovat se sousedům (tj. Němcům jako letos, či Maďarům a Polákům jako loni).

Právo jsou vynikající noviny v tom, jak se latentně, ale vytrvale hlásí ke své mnoha desetileté tradici. Teď píše (ovšemže decentně, v náznacích) o tom, že za přírodní katastrofu v jihovýchodní Asii mohou vlastně američtí imperialisté: konkrétně Pacific Tsunami Warning Center, které podcenilo první signály o zemětřesení. Zmíněné centrum, jak jméno napovídá, má ovšem v kompetenci Tichý oceán a jeho možnosti odhadnout zemětřesení na druhé polokouli jsou víc než omezené. To, co předvádí Právo, je drzost o síle 9 stupňů Richterovy stupnice, a kdyby nabudila na horní Vltavě vlnu cunami, nezbyl by z Prahy kámen na kameni.

Policie ČR se obrátila na státní zastupitelství v Ostravě (na okresního státního zástupce Bláhu) s podklady a žádostí o opětné obvinění pánů Dalíka a Večerka. Informují o tom všechny velké české noviny. Vůbec už nereferují o tom, co bylo den předtím ve veřejnoprávní televizi: nejvyšší státní zástupkyně totiž už předem dala v médiu zvlášť sledovaném na vědomí, že pokud se Bláha opováží případ odložit, nechá celou věc okamžitě přešetřit. To je velmi těžké chápat jinak než jako brutální a nepříliš čistý nátlak na podřízeného. Podle Lidových novin politici před volbami nafukují věci, jako je policejní odposlech předsedy ODS Topolánka a policejní bádání ohledně jeho bankovního konta. Tyto dvě věci není třeba nafukovat, jsou nafouknuté samy od sebe jako naprosto nebývalý a bezprecedentní skandál. Nafouklo je zejména to, že se staly před volbami. Jsme opravdu „standardní demokratická země?“. Když někdo nemá na to, aby svou politickou linii prosadil korektními prostředky, měl by jít od válu: česká veřejnost není sbor idiotů a udělá si o podobných praktikách nepochybně věcný názor.

České noviny (tedy konkrétně Lidové noviny, jimž za to patří uznání) přinesly konečně zprávu o zásahu ministra Němce ve prospěch Vladimíra Hučína. Nejsem žádný skalní fanda Vladimíra Hučína, ale je nepochybné, že záležitost se zbytkovými tresty je pobuřující a ministr Němec zasáhl sice pozdě, ale přece.

Situace v Iráku je velmi dramatická a hrozí odklad voleb. Myslím, že odložit volby by byla naprosto zásadní chyba. Budou takové, jaké v dané situaci být mohou, ale to není problém Američanů a jejich spojenců. Odložení voleb by znamenalo úspěch teroristů, srovnatelný s tím, kdyby Američané od invaze do Iráku upustili. A evropští kapitulanti by byli na koni.

Čtvrtek 6. ledna

Pražský vrchní soud poslal na doživotí za mříže Jaroslavu Fabiánovou. Jde o jakéhosi Čapajeva v sukních našeho ženského emancipačního hnutí. Už od svých šestnácti let se bouřila vůči nesnesitelné mužské nadvládě tím, že vybrané samčí exempláře, chlípně se upínající na její vnady, po zásluze připravovala o život a při té příležitosti zpravidla taky ještě jim bohatým brala a sobě chudé dávala (její vzpoura proti ponižujícímu postavení ženy v dnešní společnosti měla tedy i sociální dimenzi). Soud bohužel neprojevil pro její individuální vzpouru proti patriarchální společnosti velké pochopení. Škoda, že neměla už od útlého mládí po ruce nějakou komisařku (nejlépe evropskou), aby ta vzpoura nebyla jen spontánní a anarchická, ale uvědomělá a organizovaná. Nicméně doufám, že jí strana paní Ullmanové postaví pomník.

Právo považuje za pravděpodobné, že ostravský okresní státní zástupce Bláha kauzu Kořistka odloží. Pak prý ale může do případu vstoupit nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Jaképak může, už přece vytroubila do médií, že to udělá.

Lukáš Bek (tamtéž) se domnívá, že část vedení ODS ustupuje pomalu ze své nesmiřitelné kritiky vůči všemu unijnímu, protože ve straně slábne vliv tvrdého jádra, vázaného na Klause. Rád bych jeho optimismus sdílel, ale nějak mi to nejde. Obávám se, že i dnes stačí, aby Klaus zapráskal vousy, a „ustupující“ část začne zase rychle postupovat. Je v ODS vůbec někdo, kdo by se dokázal aspoň v některých věcech Klausovi a jeho suitě postavit?

V MfD uvádějí seznam evropských politických hříšníků, kteří se po úderu cunami v jihovýchodní Asii nestačili dost rychle vrátit do úřadu. Chápu, že okamžitý návrat do úřadu byl příkazem pro čelné ústavní činitele postižených zemí. V Evropě by to nebylo o mnoho víc než populistické gesto. Skutečný rozsah katastrofy vyšel stejně najevo až po několika dnech. Přesněji řečeno, bylo by třeba dokázat, co konkrétně zmiňovaní hříšníci zanedbali, k čemu jich bylo nezbytně zapotřebí, takže jejich nepřítomnost způsobila skutečnou škodu.

Zdá se, že se roztrhne pytel s holdy Janu Werichovi (v únoru uplyne sto let od jeho narození). Točí o něm pořad Nova i ČT. Mám pro Wericha jistou slabost, v době mého mládí bylo Divadlo ABC při jeho představeních ostrůvkem normality (a legrace) v moři bolševické stupidity. Nicméně, zdá se, že se chystá něco jako svatořečení, a to se mi zase nelíbí. V době Osvobozeného divadla V + W koketovali s bolševismem, zjevně aniž by si byli vědomi, jaké to může mít důsledky. Werich z toho pak v padesátých letech tyl (měl kamaráčofty na vysokých postech v bolševické hierarchii). Jeho Pekařův Císař je nechutná úlitba komunistickému režimu. S nástupem mladší generace bolševických činovníků v době „normalizace“ o tuto podporu přišel, až těsně před smrtí si vykoupil jakési omilostnění podpisem anticharty. Neříkám, že to znehodnocuje to dobré, co udělal, jen se od toho nedá úplně odhlédnout.

V diskusi na webových stránkách televizního projektu Největší Čech doporučují účastníci, aby tato pocta byla udělena Járovi Cimrmanovi. Události se vřele přimlouvají za toto řešení. Na závadu je údajně, že titul nelze udělovat fiktivním postavám. Domníváme se ovšem, že u osobnosti takového významu, jako je Jára Cimrman, lze udělat výjimku.

Pátek 7. ledna

Podle nového branného zákona, který platí od začátku tohoto roku mohou být v případě ohrožení mobilizovány i ženy. Právníci ministerstva obrany argumentují zákazem diskriminace. Pozoruhodná je reakce modrých punčoch. Zatímco paní Marksová-Tominová prý nerozlišuje pohlaví a nebude hodnotit, zda má vyšší cenu život ženy nebo život muže, předsedkyni strany Rovnost šancí Ullmanové najednou rovnost šancí vadí. Je to prý absurdní, šílené, musí se na to zaměřit (to bude pro ministerstvo obrany opravdu velká rána). K zákonu je ovšem možné mít výhrady. Lidská společnost, a křesťanská společnost zvlášť, chránila ženy jako fyzicky slabší a bezbrannější. Proto odvádění žen do armády musí být nějakým způsobem zdůvodněno (je pochopitelné např. v Izraeli, který se po celou svou existenci musí bránit obrovské arabské přesile). U nás by snad stačilo poskytnout ženám možnost, aby se, chtějí-li, v takovém případě přihlásily dobrovolně.

První dítě roku 2005 skončí v kojeneckém ústavu. Jeho maminka si přišla do nemocnice pouze tak říkajíc odrodit, o odebrání potomka rozhodl už předběžně soud. Podobný osud potkal čtyři předchozí děti dotyčné osoby. Okolo sterilizací se před nedávnem rozvířil velký skandál. Jenže: jedna věc je svoboda matky rodit, a druhá věc, která se od ní nedá oddělit, je zodpovědnost za narozené dítě. Obojí patří dohromady, první bez druhého je víc než asociální a mělo by být právně postižitelné. Dobře, sterilizovat ne. Ale pak je třeba tu osobu zavřít, ať už do kriminálu, nebo do blázince.

Sobota 8. ledna

Včera proběhla v chrámě svatého Víta ekumenická bohoslužba za oběti přírodní katastrofy v jihovýchodní Asii. Chyběl tentokrát dalajláma, buddhističtí mniši i nějaký ten imám. Zaplaťpánbůh.

Policie vydala zprávu o odposleších, které sama provádí. Zpráva signalizuje, že je všechno úplně v pořádku. Odposlechů je prý u nás stejně jako v jiných evropských zemích. Možná, jenže tam mezi nimi asi nejsou čelní představitelé opozičních stran a prezident. Takže by bylo fajn, kdyby tu zprávu ještě prověřila nějaká nezávislá instituce. Komunisté jsou prý s odposlechy celkem spokojeni, nepochybně to v nich vyvolává sentimentální vzpomínky na staré zlaté časy.

Na Slovensku (Ve Velké Fatře a v Kremnických horách) se předčasně probouzejí ze zimního spánku medvědi (na tuto roční dobu je totiž relativně teplo). Jsou prý nevyspalí, a proto dosti rozmrzelí.

Pondělí 10. ledna

Krajské konference ČSSD v Ústeckém, Karlovarském a Jihočeském kraji nominovaly Stanislava Grosse na funkci předsedy strany. Gross v loňském roce nevykázal žádný strhující úspěch, spíš naopak. Přesto, jak se zdá, nemá zatím v ČSSD konkurenci. Strana nejspíš trpí kritickým nedostatkem schopných lidí. Zato je s ní legrace. Na Ústecku úspěšně navázali na podsedickou tradici a na konferenci se málem servali jako koně (totiž dosavadní krajský předseda Foldyna s jedním oponentem). Foldyna je znám jako někdejší horlivý stoupenec Zemana a Gross se ho zřejmě pokouší jednak ochočit, jednak neutralizovat. Problém byl v úzké spolupráci s ODS na krajské úrovni. ODS ji potřebovala spíše z taktických důvodů, získala ve volbách absolutní většinu. Podmínky, které dala ČSSD, podle toho vypadaly a Foldynovo stanovisko je z toho hlediska docela pochopitelné. Většina delegátů však preferuje setrvání u korýtka, i když se denní porce pořádně ztenčily. Když Gross viděl, jaká je situace (Foldyna neměl šanci na znovuzvolení), doporučil mu, aby se vyhnul potupné porážce a sám odstoupil, s tím, že i nadále podporuje jeho kandidaturu na post místopředsedy strany. Bodejť by ne! Stranický místopředseda nezakotvený v krajské organizaci nebo v parlamentu (Foldyna není poslanec ani senátor) mu bude vydán na milost a nemilost. Foldyna, takto bývalý boxer, vysvětlil svůj konflikt s jedním z delegátů slovy: „Nechtěl jsem se prát. Pokoušel jsem se Houskovi jen připomenout, že můj názor je jiný než jeho.“ Jistě, pořádná do zubů je nejlepším připomenutím názorové odlišnosti. Spor se prý dořešil na pánském záchodku. Zvláštní, český zemitý a zároveň lidový způsob kabinetní politiky.

Miroslav Kalousek chce poslancům zakázat, aby podávali při projednávání rozpočtu návrhy na dotace obcím, spolkům atp. Tím by odpadly pravé orgie poslaneckého podlézání domovským oblastem. Petr Nečas v diskusi na ČT naopak tvrdil, že řešení není systémové a že lékem by bylo převést odpovídající finanční prostředky do kompetencí krajských samospráv. To je nepochybně pravda. A navíc ve všech krajích kromě jednoho dominuje ODS. Spojilo by se tak pro ni užitečné s příjemným.

Úterý 11. ledna

Grossův konkurent Škromach, zneklidněn dosavadními úspěchy svého rivala, pokud jde o nominace na funkci předsedy, se rozhodl spolupracovat se zemanovskou platformou Za renesanci ČSSD. Renesanční sociální demokraté prý získávají na svou stranu celé stranické organizace a v současné době už možná mají 3500 členů (členská základna ČSSD je 16 300 duší, většinou živých). Šéf platformy Dušek ovšem neví, zda zmíněné organizace tam vstoupily celé, nebo jen s částí členstva. Je skličující, že o tom, zda u nás budou po patnácti letech opět participovat na moci komunisté, rozhodne prostá většina z 16 300 excentriků. V sociálně demokratických kruzích je natolik husto, že i mlasknutí pouhé facky letí několik dní, než ho zachytí mediální sonary. Facku údajně nedala manželka předsedy lovosické stranické organizace (jedné z těch, co se přidaly k platformě) poslanci Aubrechtovi za to, že se dotkl cti jejího chotě (v rámci ČSSD pokročila emancipace žen, paní Ullmanová by měla radost; v patriarchální minulosti to bývalo naopak, muži bránili čest svých žen). V každém případě sociální demokraté dobře vědí, proč svá rokování konají většinou s vyloučením veřejnosti, noviny by tam zřejmě musely posílat zvlášť otrlé sporťáky, debaty nejspíš připomínají zápas „chyť jak můžeš“. Bedřich Engels kdysi vylíčil vývoj lidské společnosti od prvobytně pospolné po dnešek jako jakýsi pohyb po spirále (možná, že se pletu, na přednáškách vědeckého komunismu na FF UK jsem většinou brzy usnul). Sociální demokraté se zřejmě snaží doložit pravdivost této teze jednoho z jejich praotců. Dnešní přátelské facky jsou nepochybně ještě křupavější a ještě mlaskavější než ty, co padaly mezi našimi poloopičími předky.

Václav Havel prezentoval v Lucerně jednoho ze svých přátel, rockera Lou Reeda. Ten tam v debatě s publikem mj. prohlásil o prezidentu Bushovi: „Je nebezpečný a rozdělil celé Spojené státy. To, co říká, je spíš ze světa fantazie. Je hrozné, když prezident své postoje a kroky odůvodňuje citacemi z náboženských textů.“ To je opravdu strašná drzost, zdůvodňovat své postoje citacemi z náboženských textů. Pokud ovšem nejde o Kámasútru (nebo to snad není náboženský text? Tak tedy nějaký buddhistický kánon).

Václav Žák si v docela rozumném článku v Právu stěžuje na velké pravomoce českého prezidenta. Jen při tom nějak, holoubek, pozapomněl, že je do české ústavy prosadili koryfejové Pravdy a lásky z ODA a KDU, tedy z tábora, k němuž jako čelný představitel OH a místopředseda ČNR sám patřil až do doby, kdy se hnutí legračně zhroutilo.

V táboře zásadních kritiků amerického imperialismu nesmí chybět Michal Mocek. Informuje čtenáře MfD, že američtí imperialisté bezprostředně po zemětřesení na Sumatře vydali klamavou zprávu: „Zemětřesení se odehrálo mimo Tichý oceán. Neexistuje žádné nebezpečí ničivého tsunami“. Zprávu ovšem vydalo centrum monitorující situaci v Pacifiku, a vydalo ji pro pacifickou oblast. Pro centrum by bylo krajně obtížné odhadnout, zda tsunami vznikne po zemětřesení na druhé polokouli (tsunami nevzniká při každém podmořském zemětřesení). A i kdyby se mu to bylo bývalo nakrásně odhadlo a bylo by bývalo informovalo vlády ohrožených států, nedokázaly by tyto státy, jak pěkně popisuje na jiném místě v MfD Pavel Kohout, dopravit tuto zprávu do ohrožených oblastí. Kdo chce amerického psa bít…

Středa 12. ledna

Ivan Langer tvrdí v Právu: musíme občanům vysvětlit, že program ODS není kolektivní bída, že jím nikomu nechceme škodit. To je podivné, proč by se mělo předpokládat, že si na základě přečtení programu ODS všichni pomyslí: ti nás chtějí vzít u huby, a že by hlavní starostí strany mělo být se proti tomu obvinění hájit? Proč taková defenzíva, je přinejmenším netaktické předem takhle přistupovat na argumentaci protivníka. Redaktor Práva Langera poučuje, že s heslem utahování opasků strana nemůže vyhrát volby. To je omyl, opasky si utahujeme (verbálně) už od roku 1990 a každý už dobře ví, že se z toho nestřílí, že se to sice musí říkat, ale nesmí dělat.

Klaus se při setkání na Hradě svěřil novým senátorům, že má problémy najít ústavní soudce bez komunistické minulosti. Muselo by jít o mladší lidi, a ti se zpravidla ještě zdráhají zasednout v této instituci. Předseda Senátu Sobotka upozorňuje: „Někteří senátoři se s tím prostě nedovedou vyrovnat. Když někdo dosáhl titulu profesor nebo docent, z valné části takovou (stranickou) kariérou prošel.“ Jak se zdá, prezident a ODS, když se jim to hodí, bijí kandidáty na různé funkce po hlavě jejich členstvím v KSČ (Telička), ale jindy vyhlašují odpustky. Z argumentace obou výtečníků (prezident a předseda Senátu) vyplývá, že pokud někdo v minulosti snil o svém budoucím členství v Ústavním soudu svobodného českého (resp. československého) státu, nemohl pro to udělat nic vhodnějšího než co nejrychleji vlézt do KSČ. Oslňující politický pragmatismus.

Místopředseda vlády Jahn, nepochybně jeden z mála lidí, kterého je možné brát v jednotlivých věcech vážně, prohlásil, že chce v ČR vytvořit ekonomiku irského nebo finského typu (kopírující hospodářský vzestup obou zemí v devadesátých letech) , s ročním přírůstkem HDP okolo 6%. Na věc není radno se dívat jen z úzce ekonomické perspektivy. Úspěšnost Irů a Finů souvisí sice zprostředkovaně, ale velmi podstatně s jejich mimoekonomickými kvalitami: s tím, jak Irové po staletí houževnatě a statečně odolávali britské přesile, jak si Finové dokázali vybojovat elementární svobodu vůči jedné z nejukrutnějších despocií v dějinách lidstva – vůči té despocii, jíž naši velmi nedávní předkové napochodovali kolektivně do zadnice za to, že je do budoucna ochrání před německým nebezpečím. Společenství vyčůraných mužiků nebývá schopné ekonomických výkonů, jaké podávají sebevědomé a statečné národy. Měli bychom se snažit být všestranně lepšími. Je to v našich silách. A pak si poradíme i s ekonomickým růstem.

Jubilejní oslavy 60. výročí druhé světové války mají být „komorní“. Shodli se na tom prezident i premiér. Klaus si pojede bombastických oslav užít do Moskvy za svým přítelem Putinem. Gross zase chce pomoci „vojenským zálohám“, které chystají komorní oslavy v síle 1800 mužů. Předseda Senátu Sobotka se chystá uspořádat neformální setkání diplomatů a politiků vítězných a poražených zemí, aby si tak nějak neformálně popovídali. Předpokládám, že poražení dostanou povinně bílé pásky. Čekají nás orgie šovinismu. Česká společnost se zase jednou bude přesvědčovat, že vyhrála válku.

Jednoho skutečného vítězství se ovšem České republice podařilo dosáhnout, totiž vítězství nad Nicolausem Blücherem. Nejde o slavného pruského vojevůdce, jednoho z vítězů u Waterloo, ale o jakéhosi restituenta, který měl tu smůlu, že je šlechtic. Ačkoli mu přiznali české občanství, nerestituoval a v Štrasburku to požehnali. Katolíci, šlechtici a etničtí Němci mají u „Soudu pro lidská práva“ utrum. Zřejmě tam funguje nějaký vstupní český filtr. Nevím, proč se Klaus, ODS a vůbec čeští nacionálové té Evropy tolik bojí, vždyť jim zatím šla na ruku, že to víc ani nešlo, a stejné to bude i do budoucna.

A abychom místopředsedu Jahna nepřechválili: nechal se slyšet, že chystaná vládní daňová reforma ulehčí živnostníkům coby „motoru ekonomiky“, zejména „pokud nevydělávají nějaké miliony“. Vydělávat nějaké miliony je zjevně vrchol nemravnosti. Vydělávat se smí, ale s mírou. Čím méně vyděláváš, tím více jsi člověkem.

Premiér Gross se zjevně rozhodl, že půjde cestou snižování daní. Doporučili mu to jeho ekonomičtí poradci. Do budoucna hodlá uvažovat i o školném a poplatcích ve zdravotnictví. Premiér Gross je, jak se zdá, „čistý manažer“, který pouze formálně koordinuje činnost svých poradců. Poradci (nikoli on) mají názory, on je pořádá a harmonizuje. Mám jisté pochybnosti, zda se takhle vůbec dá dělat účinná politika. Připomíná mi to trochu poslední a nejhezčí román Karla Čapka, Život a dílo skladatele Foltýna.

Vláda chystá revoluci v rodných číslech. Věc má realistické pozadí, když bolševik v roce 1954 rodná čísla zavedl, zapomněl na to, že jednou přijde rok 2054 a udělá jim z tohoto jinak přehledného systému kůlničku na dříví. Zřejmě si mysleli, že po vybudování komunismu nastane jakési bezčasí, bude se pořád opakovat ten samý rok, lidé nebudou umírat a nebudou se rodit, život se zacyklí. Na začátku osmdesátých let to jednu chvíli opravdu tak vypadalo. Nad argumentací některých specialistů zůstává rozum stát: „Dnešní rodné číslo je diskriminující, protože o dotyčném člověku prozrazuje i údaje, které by druhá strana nemusela vědět. Třeba jak je ten člověk starý. Vy totiž dopředu máte o majiteli rodného čísla informaci, která vás může ovlivnit v rozhodování. Uvedu příklad: budu žádat zdravotní pojišťovnu o nerezovou protézu, a když se úředník podívá na to, jak jsem starý, tak si řekne, že už jsem starý a že na to nemám nárok.“ Je tedy třeba pojišťovnu oblafnout a namluvit jí, že jsem junák v rozpuku sil? Je snad třeba rozhodnout, kdo má na nerezové protézy nárok, a pak je jedno, co se pojišťovna z čísla dozví. Taky nechápu, proč vadí, když se z údaje pozná, zda je dotyčný muž nebo žena. Když si na pokyn lékaře v ordinaci spustíte kaťata, stejně to praskne. Diskriminace se neodstraní utajením údaje o pohlaví v identifikačních číslech. Fundamentalističtí obhájci lidských práv jsou stejně směšní a stejně potenciálně nebezpeční jako feministky.

„Všechny indicie hovoří o tom“, že by se měl přesun další várky beslanských školáků z Ruska do sanatoria v Karlových Varech uskutečnit v pátek, praví ředitelka té instituce. Ubohé děti. Zpráva vypadá jako odhady ornitologů o tahu jeřába černého. Tahali se o ně s českým státem, který dětem péči poskytuje, místní karlovarští ruští podnikatelé (kulatní pojmenování). Navíc se prý ukazuje, že v první várce byly děti, které s beslanskou tragédií neměly vůbec nic společného. Citovaná ředitelka to sice vehementně popírá, ale víme, jak to v Rusku chodí, ne nadarmo jsme tam strávili čtyřicet let.

Čtvrtek 13. ledna

Ústavní soud prý (možná, není to ještě potvrzeno) vyhověl Národnímu památkovému úřadu, který si stěžoval na to, že zámek v Opočnu byl v restitucích přiřčen Kristině Coloredo-Mansfeldové coby dědičce po svém otci. Ten v roce 1992 získal potvrzení o státním občanství, čímž se stal tak říkajíc „restituovatelným“. Památkáři namítají, že Mansfeld kolaboroval s nacisty a přijal za války říšské občanství, nemají však žádné důkazy. Jejich odvolání bylo prý opřeno o to, že rozsudek odporuje Benešovým dekretům – pak že jsou „zkonzumovány“! Aby to nebylo příliš jednoduché, ministerstvo vnitra teď svoje rozhodnutí o udělení občanství Mansfeldovi zrušilo (prý nebylo vydáno příslušným orgánem). Mansfeldův advokát proti tomu podal rozklad, věc není ještě uzavřena. Rozhodnutí Ústavního soudu zjevně napoví hodně o tom, jak se tato instituce proměnila poté, co ho Klaus doplnil o nové soudce.

Sociální demokracie chce zmenšit daně především lidem s nižšími příjmy. Bohatcům se daně ponechají. Podobným způsobem odírali ve středověku panovníci Židy.

Premiér Gross si zjevně zajistil podporu vnitřní opozice ve straně pro rozhodnutí ponechat v Iráku stávající vojenský kontingent. Vzhledem k tomu, že návrh má podporu ODS, rozhodli se zřejmě Laštůvka a spol., že nebudou bojovat s větrnými mlýny, jejich odpor by stejně nebyl nic platný.

Ze zpráv z denního tisku by se mohlo zdát, že odpor polských europoslanců proti evropské ústavě byl ještě divočejší než odpor jejich českých kolegů. Zdání poněkud klame. Plakáty s Marxem a Engelsem a sovětskými vlajkami mávali extrémisté ze Sebeobrany a Ligy polských rodin, nejsilnější opoziční uskupení, Občanská platforma, se až na jednoho poslance (byl pro) hlasování zdržela, protože nesouhlasí především s tím, že v preambuli ústavy není zmínka o křesťanství. Jinak trend nastoupený ústavou podporuje. Na této výhradě něco je.

Jakýsi militantní americký ateista žádá (zjevně v duchu tvůrců euroústavy), aby byla z americké prezidentské ústavy vypuštěna zmínka o Bohu a aby prezident nepřísahal na bibli. Boj evropských a amerických levičáků proti náboženství, přesněji řečeno křesťanství, připomíná svou fanatickou zarytostí boj antinikotinových fundamentalistů proti kouření nebo zuřivých feministech proti „patriarchátu“. Je to všechno v podstatě taky velmi příbuzné.

Pátek 14. ledna

Princ Harry, mladší syn britského následníka trůnu, způsobil skandál tím, že se na maškarním plese s tématem „domorodci a kolonialisté“ objevil v uniformě Afrikakorpsu a navíc s hákovým křížem na rukávě. V tom, jak ho britská veřejnost odsuzuje, je něco hysterického. Za prvé: je něco jiného, když se hákovými kříži zdobí holohlavci hlásající cosi jako primitivní verzi nacistické ideologie, a když se někdo v takové uniformě vydá na maškarní ples. To přece vůbec neznamená, že by se hlásil k nacismu. Řvali by Angličané tolik, kdyby přišel na maškarádu v uniformě rudého maršála? Ruští komunisté přece byli taky kolonialisté, a jací! A jejich zločiny jsou s německými kvantitativně souměřitelné. Za druhé: proč se Evropa tak hystericky bojí recidivy německého nacismu, hnutí, které se zkompromitovalo víc než jakékoli jiné, je v podstatě mrtvé, protože jeho zrůdnost je zcela viditelná, a kromě nepříliš významných skupinek mladých oligofreniků se k němu nikdo nehlásí? Nejsou nenápadnější formy nacionalismu a socialismu marxistické provenience daleko nebezpečnější, protože dosud žijí (viz naše tři nejsilnější strany) a lidé nenahlížejí tak jasně jejich zrůdnost? Zdá se, že s odkazem druhé světové války se Evropa dosud nevyrovnala, Hitlerův duch v ní žije jako parazit a nutí ji chovat se nenáležitě.

ČSSD dává dohromady svůj program, jakýsi mírný kapitalismus v mezích zákona. Snížení daní ano, ale jen pro chudé, školné ne (možná, když tak, „australský model“, kdy se splácí dodatečně), platby u lékaře ne, nanejvýš příplatky za nadstandardní péči (dovedete si představit, jak za těchto okolností bude vypadat ta „standardní“?). Postoj sociálně demokratických es je zásadní. Tak např. pro paní ministryni Buzkovou je dnes školné nepředstavitelné, ale jak to bude v budoucnu, nedovede odhadnout. Zásadní věc na chystané „reformě“ je ovšem to, že stát si vyhrazuje právo mít pod kontrolou vliv soukromého kapitálu ve zdravotnictví, v penzijním systému a v sociálních službách, ponechá si vlastnictví strategických řídících systémů a sítí v energetice, dopravě a vodním hospodářství a vlastnictví pošty. Sociální demokracie tedy nemění svou základní koncepci: chce budovat silný, autonomní stát nezávislý na občanech, který bude mít spoustu pák a prostředků k tomu, aby občany manipuloval a sekýroval. Aspoň že to říká rovnou (na rozdíl od svých „pravicových“ oponentů z ODS, kteří dělali a nepochybně budou dělat to samé po ruském způsobu podloudně) a člověk rovnou ví, že ji nemá volit.

Primátor Bém se po vzoru Johna Kerryho „hlásí do služby“. Tentokrát ještě nejde o prezidentský úřad, ale o účast v hvězdném týmu Mirka Topolánka. Netrpí rozhodně přehnanou skromností: „Jako člověk, který je devět let součástí poměrně náročných exekutivních funkcí, si dovedu představit řadu oblastí. Nicméně realitou je moje vzdělání a moje dlouhodobá angažovanost v oblasti zdravotně-sociální… určitě chci být součástí týmu, který bude vytvářet klíčové transformační dokumenty pro jednotlivé resorty…“ Předseda ODS musí být trochu nervózní, když ambiciózní pražský primátor v plném mediálním světle vytahuje virtuální ministerské křeslo zpod zadnice senátora Julínka (a vlastně taky zpod pozadí poslankyně Páralové, která přitom patří zjevně k několika málo rozumným lidem ve stínové vládě ODS). Pan Julínek je přitom údajně předsedův kůň. Předseda to s primátorem nebude mít lehké.

Primátor měl taky jisté pochybnosti o tom, zda MfD nepřehání s tím, jak pražští taxikáři okrádají cizince. Dal se přemluvit a náležitě zamaskován, v převlečení za italského turistu, vyrazil na cesty po Praze. Absolvoval dvě a pokaždé byl pořádně okraden. Primátorovi nicméně slouží ke cti, že přijal hru (kterou slavně prohrál). Taky jeho maska byla dokonalá, pokud se hodlá někdy v příštích týdnech zúčastnit maškarního bálu, dopadne v ní určitě lépe než princ Harry (jen nesmí jet na ples či domů taxíkem).

Ústavní soudce Jan Musil, nominovaný už Klausem, prohlásil k případu Coloredo-Mansfeld (byl členem senátu), že se nebojí výtek, že ÚS pracuje s Benešovými dekrety. "Jsou součástí českého právního řádu a Ústavní soud k nim musí přihlížet jako k jiným právním předpisům.“ Je výborné, že česká justice konečně přispívá k tomu, aby se přestalo mlžit. Do budoucna už tedy nebudeme nikomu nalhávat, že dekrety jsou „zkonzumované“. Ústavní soud není žádné paládium, je to instituce kritizovatelná jako každá jiná, jeho rozhodnutí je skandální.

Šéf sněmovní komise pro kontrolu odposlechů Bílý chce, aby existovala nějaká kontrola povolování odposlechu, která může zasáhnout ještě předtím, než dá soudce povolující razítko. Předseda teplického senátu Macek se domnívá, že to hraničí s omezováním nezávislosti soudní moci. To je velmi slabě řečeno, nehraničí to, nýbrž to hranici dalekosáhle překračuje. Pokud bude legislativa nebo exekutiva provádět takový dozor nad soudy, zhroutí se náš politický systém do bolševicka. Jde o to, aby soudci o těchto věcech rozhodovali odpovědněji, a zařídit si to mohou jen sami mezi sebou.

Pan Ivan Vilček, univerzálně použitelný komentátor slovenských a maďarských záležitostí, jehož akční rádius sahá od Kudláčkova Českého deníku po postbolševické Právo, píše v posledně jmenovaném listě, že nezájem vlády SR ve věci humanitární pomoci jihovýchodní Asii a její lakota pobouřily. Koho, to už neříká, jmenuje vlastně jen dvě významné osobnosti slovenského veřejného života, totiž „Imricha Baláže z Bratislavy“ a „zklamanou ženu z Malacek“. Byla ta lakota i to pobouření opravdu tak velké? A nebyl náhodou pobouřen jen pan Vilček?

Právo dále informuje o tom, že bývalý příbramský starosta Josef Vacek (KDU-ČSL) označil ve volební kampani svého konkurenta Radomíra Binara (stranickou příslušnost právo neuvádí, zkusme hádat!) za spolupracovníka StB a byl za to odsouzen k statisícové pokutě. Zprávu by možná bylo třeba trochu rozvést, protože jsem si dohledal na oficiálních stránkách ministerstva vnitra, že jakýsi člověk toho jména byl příbramskou StB evidován jako agent pod pěkným krycím jménem Slimák. Jde tedy nejspíš o záměnu osob, ostatně jméno Radomír Binar patří v Česku a zvláště na Příbramsku k nejběžnějším. Snad to tedy Právo mohlo aspoň trochu rozvést, aby různí nezodpovědní šťourové nešířili o panu Binarovi dále zlovolné pomluvy.

Sobota 15. ledna

Modul Huygens přistál na povrchu Saturnova měsíce Titanu a vysílal daleko delší dobu, než se původně předpokládalo, informace na Zem. Na vybavení modulu se jedním přístrojem podílel český vědec. Je povzbudivé, že noviny nejsou plné titulků „Češi přistáli na Titanu“ (což by mělo stejnou logiku jako zcela obvyklé tvrzení, že jsme vyhráli druhou světovou válku). Přitom je jistě fajn, že se na zařízení modulu podílel i Čech (jako bylo fajn, že řada Čechů bojovala ve druhé světové válce v řadách protihitlerovské koalice).

Nový program ČSSD, který se právě rodí, je nepochybně proti Špidlovu období výraznou inovací. Je to ale v podstatě inovace, která nic nemění na rumcajsovské zásadě „bohatým brát a chudým dávat“, již má garantovat a provádět stát coby hlavní a legální loupežník. Východisko českých socialistů je i nadále čistě ideologické: bohatství je něco, co se smí nanejvýš tolerovat (s tím, že bohatcům v té či oné míře, podle našich potřeb, znepříjemníme život). Nový program, jak se zdá, navíc nebere ohled na představy koaličních partnerů, bez nichž se ho ČSSD nepodaří uvádět do života. Má být projednáván na programové konferenci 28. ledna, která proběhne za zavřenými dveřmi, zřejmě pro případ, že by, jak se u sociálně demokratických „přátel“ již stalo tradicí, došlo na facky. Bude se prý jednat ve třech až čtyřech sekcích, přičemž účastníci budou přecházet z místnosti do místnosti. Doufejme, že areál bude vybaven rozsáhlým, moderním a pohodlným pánským záchodkem: tato místnost hraje, jak jsme měli možnost poznat z průběhu ústecké krajské konference, významnou roli jakési svatyně usmíření. Tak jako ve středověku platilo, že v kostele před oltářem se nesmí vraždit, nesmějí při sociálně demokratických obřadech na pánském WC padat facky.

Maďarský premiér Gyurcsány žádá místo dvojího občanství pro Maďary v sousedních zemích autonomii. To je věcně vzato nejlogičtější požadavek a vlastně by to měla být samozřejmost. Problém je jen, že nebude úplně jednoduché ji realizovat, protože na územích obývaných převážně Maďary dnes ve větších městech žije značné procento „většinového“ národa a navíc v Sedmihradsku jsou (s výjimkou Sikulska) Maďaři víceméně rozptýleni mezi rumunskou většinou. Chtělo by to dobrou vůli na straně „většinových“ národů, ale ta se dá sotva předpokládat, sousedé Maďarska mají panickou hrůzu z toho, že o autonomní území nakonec přijdou.

Luboš Palata ohrnuje v Lidových novinách nos tentokrát nad Rakušany. Palata je mistr v poněkud zavilém plivání po sousedech, kterým chybí vrozená česká demokratičnost. Je to velmi neblahý export českých mindráků do okolí. Možná, že kromě podpory značné části Rakušanů pro Hitlera v roce 1937 by bylo užitečné rovněž vzpomenout, že po roce 1945, v době, kdy česká společnost většinově a kolektivně lezla do zadnice Stalinovi (jakási obdoba rakouského postoje z roku 1938) dopadli v rakouských svobodných volbách komunisté jako sedláci u Chlumce. Získali nepatrnou voličskou podporu, a Rakušané tak sami velmi přispěli k tomu, že Rusové museli nakonec Rakousko pustit. Kritika je fajn, ale začínejme u sebe.

Pondělí 17. ledna

Po šesti krajských konferencích ČSSD vede zatím v nominacích Gross před Škromachem 5 : 0 : 1 (pardubická skončila plichtou, nenominovala nikoho). Stouplo mu sebevědomí a dal Škromachovi na vědomí, že ho v případě jeho porážky nestrpí na místopředsednickém místě ve vládě. Je poněkud dětinské vyhlašovat takto předem věci, které se, reálně vzato, rozumějí samy sebou. Tím vstoupila válka mezi oběma rivaly do horkého stadia.

Premiér to nebude mít lehké, jdou po něm hned ve dvou věcech: především kvůli tajemnému policejnímu týmu Mlýn, který měl sledovat miliardové daňové úniky (je zábavné, že ohrožena se automaticky cítí být ODS) a který nestandardně podřídil přímo sobě, a pak kvůli penězům na byt, jejž si pořídil v roce 1999 za peníze, které si do té doby rozhodně nemohl vydělat. Ukázalo se, že mu je půjčil strýc, někdejší vysoký důstojník komunistické ČSLA. Strýc je ovšem už starý a na detaily se nepamatuje. Panu Grossovi tak trochu závidím: nikdy jsem neměl po ruce strýce, který by disponoval dvěma miliony na půjčení a navíc měl vynikající schopnost si to posléze nepamatovat (vracení peněz se pak stává zbytečným).

V ČSSD a ve vládě zuří latentní spor o přímé daně právnickým osobám. Zatímco ministr Urban a předseda KDU-ČSL Kalousek podnikatele navnadili na 22, případně 19% daň, Sobotka připustí pouze 24%, aby příliš nepreferoval bohatce. Bude zajímavé sledovat, co z reformních plánů v tomto vládním „Mlýnu“ nakonec zbude.

Tisk rozmazává aféru prince Harryho. Podle referencí Práva má za kamarády nacisty, tj., jak ze zprávy plyne, lidi, kteří považují „rasismus a nacismus za docela komické“. Nejsem si jist, zda Hitler, Himmler, Rosenberg nebo Heydrich považovali své hnutí za docela komické. Tito lidé, jako všichni hrdlořezové, neoplývali nadbytečným smyslem pro humor a sebeironii. Místopředsedkyně FDP v Evropském parlamentu Kochová-Mehrinová žádá, aby se Ervropská komise už na svém příštím zasedání zabývala zákazem symbolů Třetí říše: „Nacistickými zločiny trpěla celá Evropa. Bylo by jen logické, kdyby se mimo zákon ocitlo všechno, co lze vykládat jako oslavu nacismu.“ Proč je účast na karnevalu v uniformě Afrikakorpsu oslavou nacismu. Je účast tamtéž v převlečení za piráta oslavou pirátství? Německý přístup k vlastní minulosti je poněkud hysterický.

Úterý 18. ledna

Policie České republiky s velkou slávou vytroubila do světa, že Kristina Colloredo-Mansfeldová, které soudy nejprve přiřkly vlastnictví zámku v Opočnu a teď jí ho zase pro změnu hodlají odebrat, měla říšské (německé) občanství. Zjistila to pracovní skupina Majetek, kterou zřídil ještě coby ministr vnitra nynější premiér Gross, aby se zabývala „prověrkami podezřelých restitucí bez rozdílu, kdo je restituentem“. To aby si někdo nemyslel, že jde o restituce, jimiž se k majetku dostali zrádná šlechta, flanďáci a skopčáci (ty tři kategorie se zejména v mysli prostého českého člověka překrývají a znamenají pro něho zhruba totéž, co znamenaly pro jeho předky před sto lety „židáci“; tedy žádná velká změna pod sluncem, rasová a třídní zášť přetrvává, jen objekt nenávisti je jiný, protože ten první nacisté Čechům vyvraždili). Paní Colloredo-Mansfeldová bude nejspíš o něco mladší než já: na konci války jí mohl být rok – dva. Podobně jako v případě Kinský české zákony legalizují olupování malých dětí. Věcně vzato, je to k zblití.

Paní ministryně Buzková uposlechne volání Stanislava Grosse a bude usilovat o návrat do vedení ČSSD, odkud ji kdysi vypudil Zeman. Nejde jí o liberalizaci, ale o aktualizaci programu ČSSD. je zásadně proti rovné dani a školnému. Chce tedy, jako její šéf, bohatým, brát a chudým dávat. V této souvislosti připomínáme jeden článek z Událostí (vyšel někdy před dvěma roky), který se sociálním cítěním paní ministryně zabýval.

Královna českých Amazonek Zdeňka Ullmanová brojí v Mladé frontě Dnes proti branné povinnosti žen, i když by jí to vlastně mělo vyhovovat, pomocí pouhých košťat se patriarchát asi svrhnout nepodaří. Článek vyznívá v duchu bojovného pacifismu, jaký bolševici kdysi chválili a vyžadovali u svých protivníků: „Odzbrojte! Vždyť logické je – neválčit.“ Geniální, originální nápad. Zbývá ještě přesvědčit o jeho nosnosti Usámu bin Ládina a jeho kumpány. Nepochybuji, že se to paní Ullmanové podaří, myšlenka svržení patriarchátu musí být islámským fanatikům citově velmi blízká.

Ekonomičtí experti upozorňují, že snížení daní změnou daňových pásem je věc, k níž sociální demokraty tlačí rostoucí inflace. S ní rostou i mzdy, takže postupně se všichni vydělávající přesunou do nejvyššího daňového pásma. Typická z nouze ctnost. A naivní pozorovatel by si mohl myslet, že se ČSSD „liberalizuje“.

Rodiče žáků ZDŠ si stěžují, že nová úprava školského zákona omezuje možnost dětí vybírat si vyšší školu. Dříve si mohly děti podat přihlášku na dvě školy, dnes jen na jednu, a pokud neuspějí, zbudou na ně jen školy méně atraktivní, které vypisují druhá kola zkoušek. Z vlastní analogické zkušenosti vysokoškolského učitele jsou mi jasné nevýhody situace, kdy se studenti hlásí najednou na několik škol (když uspějí u více zkoušek, vyberou si tu nejatraktivnější a školy méně atraktivní pak mají problém jak naplnit kvótu přijatých). Ale přesto znamená nová úprava omezení svobody volby, a proto jsou stížnosti oprávněné.

Středa 19. ledna

Zdeněk Škromach se zavazuje, že i v případě své porážky na sjezdu strany zůstane straně loajální a bude podporovat koaliční vládu. Co mu taky zbývá, když ani technicky neexistuje žádná alternativa (vláda s podporou komunistů by zjevně narazila na odpor v samotné ČSSD a nezískala by v PS potřebnou většinu; a předčasných voleb se pan Škromach musí bát jako čert kříže).

Prezident Bush nevyloučil preventivní útok proti Íránu. Přesněji řečeno prohlásil: "Doufejme, že nebudeme muset, avšak budeme-li muset ochránit Ameriku, jestliže vše ostatní selže a budeme muset použít sílu k obraně občanů Spojených států, udělal bych to". Američtí a evropští pacifisté by zjevně nejraději viděli, kdyby americká vláda podepsala předem bezpodmínečnou kapitulaci. V takovém prostředí není možná žádná racionální sebeobrana. Odpor těchto lidí by asi bylo možno překonat teprve poté, co by se íránská iniciativa přenesla na evropské a americké území a byly tam miliony obětí. Velmi podobného druhu je kritika amerických a polských vojáků za to, že prý zdevastovali Babylon. Polská strana upozornila, že vojáci svou přítomností zabránili úplnému rozkradení památek. Že vojenská přítomnost památkám ve všem všudy neprospěje, je zjevné. Měli je snad ponechat svému osudu? Proč se na vojáky v cizí zemi kladou nároky jako na archeology? Dá se s takovým ideovým vybavením vůbec ještě vést válka? A druhá strana přitom nemá vůbec žádné zábrany.

Ne vždy souhlasím s Romanem Jochem, ale v tom, co píše o případu sedmašedesátileté rumunské rodičky, má úplně pravdu. Taková produkce budoucích sirotků je nechutná a ohavná. Ale to nikomu nevadí. Na rozdíl od škod v Babylonu.

ČR je proti tomu, aby EU navázala opět normální styky s Castrovou banánovou diktaturou. Zastánci obnovení styků tvrdí, že sankce byly neúčinné a nepřispěly k demokratizaci ostrova. Jak to mohou vědět, to čekali, že se Kuba sesype za pár měsíců? V této věci má česká vláda pravdu. A nejde ani tak o to, že EU musí především usilovat o pomoc demokratické opozici na Kubě (nic proti takové pomoci), ale hlavně o to, k čemu mohou být ČR a EU dobré styky se zemí, kde vládne tak ohavný režim. K čemu potřebujeme Kubu?

Čtvrtek 20. ledna

Ministerstvo kultury (všimněte si, že nepíšu ministr kultury, zavázal jsem se totiž, že o něm v době jeho nemoci budu mluvit jen tehdy, pokud o něm budu moci mluvit v dobrém, což se dosud nestalo) prý navrhuje církvím kompromis, pokud jde o restituce majetku: část by se měla vrátit výčtovým, část obecně restitučním zákonem. Ministerstvo však nepřipustí vracet to, co bylo zabaveno císařem Josefem II. Vida, k čemu jim je Habsburk dobrý! Po roce 1918 organizovali bourání jeho pomníků, teď je jejich spojencem v boji s reakčním klérem.

Několik britských vojáků je souzeno za týrání Iráčanů. Je třeba jen doplnit, že nejde o irácké bojovníky za lidská práva, ale o zloděje, kteří soustavně rozkrádali sklady s humanitární pomocí pro Irák. Jistě, ani takoví zajatci se nemají týrat. Problém je v tom, že když s tamními zloději budou zacházet jako s anglickými gentlemany, budou krást čím dál tím víc (což se patrně děje, protože týrání není pravidlem, spíš výjimkou), dokud všechno nerozkradou. Pak je ovšem možnost do takové země nelézt nebo z ní odejít. To je řešení provizorní, které skončí tím, že se prostor pro konfrontaci nakonec přesune na evropské a americké území, a problém tu bude znovu, jen o hodně bezprostřednější a nepříjemnější. Zdá se, že ta situace nemá pro nás hodné Evropany žádné jiné řešení než to, co už jsme kdysi zmínili: „Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu!“

Vedení Prahy 6 a starosta Chalupa (ODS) jsou vehementně proti výstavbě rychlodráhy, která by spojila pražské centrum s letištěm v Ruzyni a s Kladnem. Preferují metro, které by přišlo třikrát dráž a stavělo by se o tři roky déle. Argumentem je, že by rychlodráha Prahu 6 rozdělila. Argument je dosti pitomý. Buštěhradská dráha už teď odděluje Ořechovku a Střešovice od Dejvic a Veleslavína, ale je tam celá řada podchodů a podjezdů. Na tom by se určitě nic nezměnilo. Lidem, co bydlí okolo trati, je ovšem nepohodlné, že tam budou jezdit vlaky daleko častěji než teď. Sice pojedou jakýmsi tubusem, ale lidé se bojí, že je přesto budou rušit hlukem. ODS by mohla veřejnost uklidnit, místo toho populisticky nadbíhá jejím obavám, aby lidé cítili: my jsme tady pro vás. Dokládá to obecnou věc, že ODS je strana-chameleon. Podle okolností je modrá, rudá (když jde o nejedlovský šovinismus), nebo dokonce, jako v tomto případě, zelená. Nebylo by nejlepší, kdyby zastupitelstvo Prahy 6 prohlásilo tuto městskou část ostrovem?

Opoziční sestřička našich liberálních konzervativců, KSČM, zase nadbíhá mladé generaci (má tu dosud jakési resty, pokud jde o voličskou podporu). Navrhuje, aby úřady (tj. stát) přispívaly firmám na zaměstnání čerstvých absolventů škol až do výše minimální mzdy. To se to rozdává, hubou a z cizího! Loudění o voličskou přízeň „mladých“ podle hesla: Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku! Naši tatínkové mu kdysi podlehli a my jsme se pak na ruském… no, ehm, ocásku, vozili čtyřicet let. Známe své Pappenheimské.

Podle ministra vnitra Bublana byl v případě policejního týmu Mlýn důvod k diskrétnosti, protože se prý už stalo, že si jedna z vyšetřovaných osob zjišťovala u parlamentní komise pro odposlechy, zda je tímto způsobem sledována. Kdo to byl? Klaus nebo Topolánek? Nebo snad sledovali ještě někoho jiného, předsedu PS, Senátu, soudce ÚS, soudce Nejvyššího soudu, atp. atp.?

Ústavní soud zachoval 3% hranici pro státní dotace politickým stranám. Stěžovalo si Sdružení nezávislých kandidátů s tím, že jde o diskriminační omezení. Je nepochybné, že v tomto případě rozhodl ÚS správně, podporovat stranu, která se nedokáže dopracovat 3% voličské podpory, je vyhazováním peněz. Vedlejším efektem rozhodnutí je opětovný signál o rozložení sil: s rozhodnutím nesouhlasí soudci Wagnerová, Duchoň a Güttler, vyhlásil ho místopředseda ÚS Holländer, který se vyznamenal i v případu Colloredo-Mansfeld. Zdá se, že přes vzdor Senátu Klaus dosáhl svého a Pravda a Láska je v ÚS už v menšině.

Poslanecké samozmrazení platů v PS asi neprojde. Odpor je prý rozložen napříč politickým spektrem. Ti poslanci, kteří tvrdí, že jde o čistě populistickou akci, přitom mají pravdu. Problém není v tom, že poslanci a senátoři an sich berou moc, ale že v PS sedí lidé, kteří by brali moc, i kdyby to bylo jen životní minimum. To, že tam sedí, a to ve značném množství, není ovšem problém PS nebo Senátu, ale voličů. Nevztekejte se na zrcadlo: jaký lid, takoví zastupitelé.

Egon Bondy se dožívá sedmdesáti pěti let. Jeho filozofické knihy (aspoň ty, co se mi dostaly do rukou) jsou otřesné koniny a telefonní seznam (pokud má telefon) není jediným seznamem, kde je uvedeno jeho jméno. Přesto tenhle člověk napsal na začátku padesátých let spoustu básniček, které vyrostly ze strašné a zároveň panoptikálně pitomé atmosféry stalinistické kolonie a zachovaly ji pro budoucí generace v její hrůznosti i směšnosti. To, co psal Bondy později, se mi už zdaleka tolik nelíbí, ostatně je v tom podobný jinému znamenitému spisovateli, Ladislavu Klímovi: i jeho „filosofický systém“ je strašná pitomost, neznámější román Utrpení knížete Stetrnenhocha za moc nestojí, ale povídky a korespondence patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy v české literatuře vzniklo. Bondyho básně zvěčnily kuriózní stupiditu českého stalinismu, a to formou přístupnou pro nejširší veřejnost: ironickou persifláží. Proto končím dnešní část gratulací (o níž se autor naštěstí nedoví, protože by z ní jako „marxist levý“ měl pramalou radost) a charakteristickým básníkovým čtyřverším z padesátých let:

„Všechno je v prdeli,

Ve všední den i v neděli.

Jenom ty filmy sovětský,

ty jsou vědecký.“

Pátek 21. ledna

Prezident Bush složil slib a ujal se úřadu ve svém druhém prezidentském období. V inauguračním projevu řekl mj.: „Události a zdravý rozum nás vedou k jednomu závěru: přežití svobody v naší zemi závisí zvýšenou měrou na úspěchu svobody v jiných zemích… Nejlepší nadějí pro mír ve světě je šíření svobody v celém světě.“ To je velmi ambiciózní a dlouhodobý cíl. Zároveň je třeba budovat (v zájmu vlastní bezpečnosti) stabilní a vyvážený svět z toho, co je právě k dispozici. První supervelmoc světa k tomu má prostředky a je k tomu svým postavením zavázána. Přitom, brutálně řečeno, může nastat situace, kdy naše (v tomto případě americká) momentální svoboda a nezávislost bude mít přednost před vybojováním svobody pro ty, kteří ji jednak nechtějí a jednak by ani nevěděli, co si s ní počít. Což je nutno omezit závazkem, který Bush ve svém projevu nevynechal: „Zvolíte-li si svoji svobodu, budeme stát při vás“.

V rozhovoru s ministrem Paroubkem (Právo) zpravidla dobře informovaný Alexandr Mitrofanov uvedl, že Gross by po sjezdu ČSSD raději nabídl místo ministra práce a sociálních věcí Foldynovi než Škromachovi. Tento záměr premiérovi chválím, Foldyna je bývalý boxer a rád se pere, je tedy naděje, že dokáže svůj projekt sociálního státu bez dalších zbytečných přívlastků prosadit energičtěji než bodrý usměvavý tlouštík, který zatím ve střetnutí s Grossem projevuje bojovnost hodnou medvídka koaly. Ministr Paroubek vymezil v rozhovoru vztah mezi ČSSD a komunisty takto: „Pokud tedy jde o ideologii, musí být jasné vymezení a nesmiřitelnost, protože socialistická ideologie je něco jiného než komunistická, ale pokud jde o praktický politický postup, tam je to jiné. Dnes je také jiná doba než za Brežněva.“ To je v podstatě velmi podobné Chruščovově koncepci mírového soužití a zároveň nesmiřitelného ideového boje, koncepci, kterou pak Brežněv přijal. Bude s ní ČSSD úspěšnější než ruští bolševici?

V Právu píší v souvislosti s restitucemi církevního majetku, že podle ministra Dostála nelze vracet majetek, zabavený „církvím“ za Josefa II. Jakýmpak církvím, Josef II. konfiskoval jen majetek katolické církve, protestantské v habsburské monarchii žádný významnější majetek neměly. Synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Ruml prohlásil údajně s horlivostí hodnou kadeta Bieglera, že evangelíci vždy upřednostňovali výčtovou metodu (tedy to, co ministerstvo kultury prosazovalo proti vůli katolíků) s tím, že ne všechno, oč v době komunismu přišli, musí dostat zpět. Vida, jaká hodná a milá státotvorná církev. Jako za nebožtíka Hromádky! Hlavně, že papeženci dostanou co proto.

Senát olomoucké pobočky krajského soudu v Ostravě definitivně zprostil bývalého důstojníka BIS Hučína obvinění z nepovoleného ozbrojování, za něž byl kdysi odsouzen bolševickým soudem. To je nepochybně dobrá zpráva a zřejmě důsledek stížnosti ministra Němce. Hučín při procesu nazval BIS zločineckou sebrankou Stanislava Grosse. Tyto manýry mne nenaplňují žádným velkým nadšením, považuji však rozsudek za spravedlivý a potřebný a nemyslím si, že by Hučín měl být souzen za různá absurdní obvinění (v devadesátých letech prý jako důstojník BIS vyvolával v lidech pocit ohrožení levicovým extremismem, já ten pocit mám stále, šířím ho, kde mohu, a žádného Hučína jsem k jeho vyvolání nepotřeboval. Asi patřím taky do kriminálu).

Právo kritizuje Izrael za cenzuru. To je vrchol. Navíc Izrael je v permanentní válce s terorismem, my naproti tomu cenzuru (zatím) nepotřebujeme, protože se náš první prezident dohodl s komunistickými teroristy, dlouholetými vydavateli jakéhosi Rudého práva (říká Vám to něco?) o spolupráci na demokratizaci tehdejší ČSSR. Pravda, ti teroristé tenkrát už dávno nebyli to, co v padesátých letech, ztloustli, zlenivěli a stali se zbabělejšími, pokud jde o brutální metody. Ale pořád to byli teroristé.

Mladá fronta dnes informuje: dělníci našli při opravě jakéhosi sklepa v Ústí nad Labem asi 90 zazděných lahví likéru Klášterní tajemství. Ukryl je tam před šedesáti lety jakýsi lodní kapitán. Zprávu je třeba zasadit do historického kontextu. „Před šedesáti lety“, to znamená v roce 1945. kapitán tam likér ukryl, protože jinak by mu byl zkonfiskován podle Benešových dekretů před tím, než ho v lepším případě vyhnali do Německa, v horším utopili v Labi při ústeckém masakru. Jedno je ovšem jisté: těch devadesát lahví patří národu. Dělníci, kteří jich pár otevřeli a vypili, se dopustili svatokrádeže a měli by být pohnáni k odpovědnosti. (Polehčující okolností je mimořádná hnusnost zmíněného nápoje, s níž nemohlo pohnout ani šedesát let). Láhve je třeba neprodleně uložit v trezorech Fondu národního majetku.

Senátor Štětina se profiluje: žádá zákaz komunistické strany. Zdá se, že poněkud zaspal. Pravý čas na prosazení tohoto zásadního požadavku, jak taky upozornil exsoudce ÚS Antonín Procházka, byl před patnácti lety.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky