Únor 2005

Zločin v Kašperkách nevyšel

Eliška Bártová

Takže být v Čechách jiný možná přece jen nemusí být smrtelné. Obviněná z týrání zvířat a s konfiskovanými stády byla Věra Kostrouchová ještě před měsícem zničený člověk. Poté, co Respekt zveřejnil její střet s úřední i sousedskou nenávistí (CS-magazín 01/2005 - Eliška Bártová: Dokonalý zločin v Kašperkách), však život svérázné šumavské farmářky najednou nabral nový směr. Zpráva o jejím osudu zvedla vlnu solidarity. Lidé jí nabízejí pomoc, odborníci přicházejí s dalšími důkazy neviny. A na povrch vyplouvají i možné finanční a ekonomické motivy stojící za pokusem o její likvidaci.

Utrpení – na Nově

Na louku za statkem v údolí pod Kašperskými Horami právě traktor přiváží novou várku krmení pro malé stádo krav. „Stázinko, Lízo,“ volá na své oblíbenkyně jejich majitelka Věra Kostrouchová. V usměvavé drobné ženě zabalené do huňatého kabátu by člověk jen stěží poznal tu strhanou bytost, která se tu jako stín ploužila ještě před měsícem. Statku tenkrát vládla exekutorka zabavující majetek na splátku čtyřsettisícové pokuty, kterou farmářce udělilo město Sušice za týrání zvířat. A protože největší hodnotu měla na farmě právě zvířata, konfiskovali úředníci všechny volně chované krávy a koně, které se jim podařilo na loukách dostihnout a polapit. „Já to nevzdám, ta zvířata jsou pro mě vším,“ říká paní Kostrouchová a z batohu vytahuje tlusté složky se zákony a vyhláškami. „Začala jsem to studovat, abych znala své možnosti. Chystám se k žalobě. Jednak na ty, co mi dali pokutu za týrání, i když jsem svá zvířata nikdy netýrala. A taky na televizi Nova – za újmu, kterou mi její novináři způsobili.“

Novácké zpravodajství loni v říjnu vykreslilo paní Kostrouchovou jako zločince, který trápí svůj dobytek hladem, mrazem, nejrůznějšími neléčenými nemocemi a který zakopává mrtvá těla zvířat do země. Reportáž složily především citace obyvatel Tuškova stěžujících si na škody způsobené pobíháním chovatelčiných zvířat, kterým někdo neustále dělal volnou cestu rozbíjením ohradníků kolem pastvin. „Máme tady všude nasráno, teď momentálně je tady klid, ale jinak jsme posraná vesnice,“ shrnula v televizi výhrady nespokojených sousedů vůči farmářce místní obchodnice Gréta Lavrenčíková. Byly i opačné hlasy, ale ty nikdo necitoval. „Nám také zvířata několikrát přešla zahradou. Ale nikdy nebyl problém se s Věrou dohodnout a vždycky nám za to nabídla, že nám dá třeba mlíko nebo přiveze traktorem dřevo,“ říkají sousedé paní Kostrouchové, manželé Němcovi. „Jenže ostatní se s ní vůbec nezkoušeli dohodnout a asi to brali jako zábavu, že neustále psali stížnosti na město a volali policajty. Ale kvůli tomu, že krávy šlápnou do zahrádky, nebo nadělají před obchodem přece nelze člověku sebrat všechno, co má, a zničit ho.“

Jenže právě to se radnice v Kašperských Horách rozhodla po množících se stížnostech s paní Kostrouchovou udělat. „Chtěli jsme paní Kostrouchové nějak nabourat ten její chov a jediný možný způsob byl udělit jí vysokou pokutu, na kterou nemá,“ přiznala Respektu už loni v prosinci starostka Alena Balounová. Když ani policie, přivolaná na podnět Novy, nenašla žádná zakopaná zvířata, jak místní v televizi uváděli, přivolala starostka krajské veterináře. Ti museli přijet na statek paní Kostrouchové třikrát, než narazili na trefu: ve stáji zrovna umírala stará kráva a ve stádě byl kůň s nádorem. „Zvířata jsou zde permanentně ohrožena na zdraví a pohodě,“ napsal po tomto nálezu do zprávy šéf kontrolorů Václav Poláček. Následovala už zmíněná pokuta a konfiskace.

Starého koně viděti

Jak už bylo řečeno, paní Kostrouchová se nakonec zlomit nenechala. „Spousta lidí se za mě nyní postavila, a to mi dává sílu jít dál,“ říká. „Lidé, hlavně drobní farmáři, mě zastavují na ulici, tisknou mi ruce a říkají, že mi drží palce. Že tohle by se klidně mohlo stát i jim.“ Po zveřejnění celého příběhu na stránkách tohoto listu začaly chovatelce chodit solidární dopisy, ke kterým byla občas přiložena i složenka.

O případ se začala zajímat i nezisková organizace Ekologický právní servis. Ten poskytl paní Kostrouchové právníka a s jeho pomocí sepsali odvolání proti exekuci. Do rozhodnutí krajského soudu zůstávají ještě nezabavená zvířata na farmě a odvezení koně, ustájení u soukromého zemědělce, se nesmí prodávat. Před Vánoci se pak paní Kostrouchové ozval podnikatel z Moravy, který se rozhodl půjčit jí peníze na splacení dluhu. Na účtu exekutorky tak už nyní leží částka, která by – po rozhodnutí odvolacího soudu, měla zajistit vrácení většiny koní.

Dopisy nebyly jen solidární. Především na adresu Respektu přišla řada reakcí od místních a rekreantů, kteří mají v okolí Tuškova chalupy. Všechny měly velmi podobný obsah: údiv nad tím, jak se náš text lišil od reportáže Novy. Vždyť přece, psali rozhořčení sousedé, ta zvířata zůstávala na loukách volně i během zimy, některá z nich měla otevřené vředy – to není týrání? „Myslíte, že zvířata, o která je dobře postaráno a netrpí hladem, okusují omítku z domu?“ ptalo se shodně několik pisatelů.

Na všechny tyto výhrady dávají veterináři jasnou odpověď. „Zvířatům, která jsou zvyklá být venku, mráz rozhodně nevadí. Naopak – pro ně je utrpení, pokud jsou nahnána do aut a zavřena ve stáji,“ říká veterinářka Martina Brožková, která skoro dva roky jezdí stádo paní Kostrouchové ošetřovat. „Znám všechny její koně a za tím, že nebyli týráni, si budu stát. Že olizují omítku, nebo žerou dřevo, je úplně normální. Všechny koně byli dobře živení a baculatí. Krom asi čtyř, kteří jsou staří a vypadají vyhuble, což je při jejich věku běžné.“

Veterinářka Brožková také shlédla reportáž Novy. „Hrozně mě to naštvalo. Paní Kostrouchová měla desítky zvířat a Nova tam ukazovala pořád dokola jen dvě. Koně s nádorem, který mívají zvířata ve všech chovech. Konkrétně tohoto koně jsme předtím operovali. Pak stačí, když se do rány uhodí, a začne krvácet, což samozřejmě nevypadá dobře a pro televizi je to dobré sousto. Stejně jako čtrnáctiletá kráva, která byla u paní Kostrouchové na dožití.“

Za farmářku, která často vykupovala stará a odepsaná zvířata určená svými majiteli na jatka, se postavila i nevládní organizace Ochránci hospodářských zvířat. „Už před rokem nám přišlo udání, že na tuškovské farmě paní Kostrouchové jsou týrána zvířata,“ říká prezident OHZ Michal Kolesár. „Jeli jsme se tedy přesvědčit. Přestože nám místní líčili, jak koně trpí a pobíhají kolem, našli jsme zvířata ve velmi dobrém stavu. V mnohem lepším, než běžně na farmách vídáme. Na koních nebylo nic špatného, byla to normálně vykrmená zvířata. Jen dva vypadali nehezky, ale to byli staří koně, které by jiní chovatelé už dávno poslali na porážku. Místní mohl jejich vzhled děsit, protože málokdo si nechává zvířata do stáří, ta většinou po čtyřech letech života končí na jatkách, a lidé tak vlastně ani nevědí, jak stará zvířata vypadají.“

Prostě pohoda

Odhodlání postavit se za tuškovskou farmářku hlásí i veterináři, kteří o její zvířata pečovali. „Ona byla kavalírka, srdcem opravdu chovatelka. Chtěl bych vidět chovatele, který si každý rok nechá odčervit krávy. Takových já znám maximálně pět,“ říká veterinář Ladislav Vyskočil, který o zvířata paní Kostrouchové pečoval více jak tři roky. „Kdybych udělal fotky ve stájích, do kterých chodím, tak oproti nim má paní Kostrouchová zlatý chov. Jinde je dobytek zanedbaný, olezlý plísní a majitelé na ně kašlou.“ Pro Václava Poláčka, šéfa oddělení pohody zvířat na krajské veterinární správě v Plzni, nejsou tato svědectví důležitá. „Ochránci hospodářských zvířat nejsou pro mě odborníci, nemají potřebné vzdělání. A veterináři? Ti sice vzdělání mají, ale nemají právo posuzovat, zda jsou zvířata týrána, nebo ne,“ říká inspektor Poláček, jehož loňská zpráva rozhodla o likvidační pokutě pro paní Kostrouchovou. „Oni nejsou kontrola, nemají rozhodovací pravomoc. Tím se živím já a já zvířata chráním. Dál už nemám chuť se s vámi bavit.“

Podle veterináře Vyskočila má celý případ jen jediné vysvětlení: „Je to zvůle. Město, kterému lezla na nervy jedna svérázná chovatelka, chtělo ukázat, že si umí dupnout, a kontroloři se chtěli pod tlakem Novy vyšvihnout, jak bedlivě hlídají zacházení se zvířaty,“ říká veterinář. „Já a kolegové jsme možná nevystudovali obor pohoda zvířat jako pan Poláček, ale týraná zvířata poznáme. A jestli jde krajským inspektorům opravdu o pohodu, pak je otázka, proč nezasáhnou například proti velkochovům slepic. Ty rozhodně v pohodě nejsou. A ještě jedna věc: v případě paní Kostrouchové určitě sehrálo roli i to, že má pozemky v krásném šumavském údolí před hranicemi národního parku.“

Zatímco většina pozemků statku patřícího radnici Kašperských Hor leží na území Národního parku Šumava, pozemky, které měla paní Kostrouchová pronajaté od Pozemkového fondu, ležely mimo něj. Tím měly větší hodnotu a menší omezení pro hospodaření. Po pěti letech hospodaření na státní půdě měla farmářka ze zákona možnost tyto pozemky odkoupit. Jenže Pozemkový fond v Klatovech její žádost odmítl a bez udání důvodů dal záhy nato farmářce ze 120 hektarových pozemků výpověď. A pak je pronajal – část právě statku Kašperské Hory. Zda to byla náhoda, či ne, se dnes těžko dohledá.

Jedno je však jisté, pod výpovědí z pozemků je podepsána Alena Havlová, bývalá šéfka Pozemkového fondu v Klatovech, která se do povědomí veřejnosti dostala předloni na podzim po opilecké havárii, kdy za ututlání nehody nabízela řidiči nabouraného vozu úplatek 200 tisíc korun. To vyvolalo v médiích otázku, zda si tato úřednice nevydělává bokem právě na machinacích s pozemky na hranicích Národního parku Šumava. Nadřízení ovšem paní Havlovou podrželi a odmítli cokoli z její dřívější agendy prověřit. Nicméně z fondu musela odejít a dnes pracuje ve státním podniku Rybářství v Klatovech. „Velmi dobře si případ tuškovské farmy pamatuji. Ale nebudu se o tom s vámi bavit, protože jste o mně dřív nepsali vůbec hezky,“ říká paní Havlová na otázku, proč fond tehdy neprodal pozemky hospodařící farmářce, ale naopak ji vyhodil a půdu svěřil konkurenci.

Možná, že i tato věc se dostane na pořad dne, pokud paní Kostrouchová skutečně podá plánovanou žalobu. O dalším směřování, se ale rozhodne až poté, co Krajský soud v Plzni vyhodnotí odvolání proti exekuci. To by se mělo stát nejpozději do tří měsíců.

(Respekt, www.respekt.cz)