Únor 2005

Nic není v rozumu, co dosud nepoznaly smysly

Jan Beneš

Nevím, nakolik budou příspěvky této konference odborné, či, jak už to bývá v našich krajích zvykem, odborně se tvářící. Nevím rovněž, co odborného a zásadně objevného, lze o Karlu Čapkovi, respektive o Čapcích, říci navíc. Asi to bude tím, že to nejlepší, co znám, napsal pan profesor Malevič, který jako nikoli Čech nepociťuje žádnou z těch již zmíněných potřeb. Takže musím mít za to, že jsme se tu vlastně sešli hlavně proto, abychom promluvili o svých pocitech, pozorováních a poučeních, ad vocem Karla Čapka, svou závaznost, jakož proto, abychom prokázali svou sečtělost a jiné osobní klady, které nám naše smysly už přivedly do rozumu.

Nevím, zda se nám podaří dojít k jinému závěru než poznatku, že: Jakej Čapek takovej president. Nemyslím. Mne tenhle bonmot let šedesátých napadl, když někdy na jaře 1990 došla do Ameriky zpráva, nevím nakolik skutečná, že se Václav Havel učí jezdit na koni. Což je hezký a gentlemanský sport, při kterém člověka napadají ty nejlepší myšlénky, a vyjadřuji politování, že mu na něj ve spojitosti s jinými úkoly zřejmě už nezbývá čas. Karla Čapka ale zřejmě napadaly ty nejlepší myšlénky i bez koně.

Karel Čapek byl symbolem republiky, která se stala legendou a přáním, a která skončila spolu s ním, aby už nikdy nevstala ze svého příliš mladého hrobu. Stýskalo se nám po ní a pokud jde o intelektuální modikum toho času, ještě zřejmě i dlouho bude. Viděl jsem snímek, na kterém na chodníku před Melantrichem podepisují své knížky Jan Čep spolu s Olbrachtem a Morávkem. Symbol doby, která se kamsi propadala. Nikoli z vůle Karla Čapka, či Jana Čepa.

Tím symbolem na hodně vzdáleném břehu, zřejmě Karel Čapek zřejmě zůstane už navždy. Pokud ta doba byla někdy a někde jiná, než Karel Čapek, není to on, kdo by za to mohl. Ještě méně ti, kdož usilovali a umírali nejprve za její existenci před rokem 1918, potom za zmrtvýchvstání, po roce 1938 i 1948. Nepoznal jsem nikoho, kdo by k takové věci byl ochoten za ČSSR, ČSFR, ani momentální státní útvar.

Pokud se mýlím, jistě se nalezne někdo, kdo mne rád opraví. Nedomnívám se však, že by zde bylo možno použít příklad onoho našeho veršujícího kolegy, který radostně vyvolával: „Za Gottwalda vpřed!“, a jako agent resident pak tomuto prohlášení dával výraz řízením šesti vlastních agentů pro Státní bezpečnost.

Jaká vlastně doopravdy byla ? Kromě Mirko Očadlíka, všichni kdo Karla Čapka jako její symbol právem specifikují, nikdy nepřipomenou, že Karel Čapek chtěl, po pádu všeho, co mu tehdy činilo život životem, na rozdíl od Ivana Klímy po roce 1968, po Mnichově zem opustit, ale nemohl, protože mu banka této republiky, respektive úředníci této republiky, nedali svolení k výměně oběživa.

Republika, ovšem, byla Karel Čapek. Uznával to i ten bachař v Leopoldově, který jeho jmenovci - jinak hrdinovi knížky Alana Lévy, I am the Other Karel Čapek, v rámci své převýchovné činnosti připomínal: „Vidíte, vidíte, Čapek, bolo vám to treba? Celkom slušných kníh ste písal.“ Pole převýchovy zde zřejmě nebylo příliš široké, neb naprosto shodného převýchovného napomenutí, se dostalo i muklovi jménem Alois Jirásek o patro níže.

Karel Čapek představoval v republice, hrůzovládě presidenta Masaryka, jak nám ten čas o pár let později specifikoval politruk Adámek, slušnost. Například i slušnost útlaku rakousko-uherského, kterou si obecně dokázala zachovat. Od dob školských reforem císařovny Marie Teresie, také pak po generace pěstovanou snahu zlepšit věci obecné, zlepšováním sebe sama. A svou snahu o nápravu věcí nelidských, nikomu nevnucovat. Šíří své vzdělanosti, používáním slova nikoli k tomu, aby myšlenky zakrývalo, ale sdělovalo. Pokud už Čapek zabrousil do polí politických, ale ve svém díle i mimo ně, prokázal onu míru vnuknutí, kterou bych chtěl v tomto případě přirovnat k Dostojevskému, který už v dobách, kdy komunismus byl pouhým lexikálním pojmem, roku 1872, napsal: jak je to možné, že všichni i socialisté a komunisté jsou takoví lakomci a skrblíci, takže čím větší komunista, tím větší lakomec a skrblík. (Překlad pana Mathesia).

Karel Čapek sepsal pravdivá a přesvědčivá slova o tom, proč člověk nemůže být komunistou. Neboť, jak přesně vystihl, komunistům jde o to rozbít náš lidský svět na kusy. Přesvědčili jsme se o tom, že to byla slova vpravdě prorocká. Podobně v essayi Proletářské umění moc hezky stanovil, že umění pro politickou partaj není ještě umění pro lid. Snad proto, že to mnozí nastávající inženýři lidských duší a představitelé soudružského svědomí národa nečetli, jistě také proto, že se dali do hlásání revoluce až po ní; snad proto, že nikdy neuměli psát tak jako Čapek.

Všichni ti přemnozí a pilní lidé, kteří svou životní šanci být někdo, postavili právě jen na umění pro politickou partaj. Ti vinu za své pasluhovství v době vyžadující především pasluhovskou neslušnost, nikdy neodpustili. Pokusili se ho nejprve z českého písemnictví vyškrtnout, teprve když zjistili, že na to nestačí, tedy vhodně učesat k obrazu svému. Achich ouvej, čteme nikoli od Čapka, ale z pera osoby jistě mu blízké, Olgy Scheinpflugové o Čapkovi v Českém románu, vydání 1991, prosím: Všecko, co se vytvořilo v požehnaných dvaceti letech republiky, co bylo vedeno rukou duchovní velikosti, svobod, socialismu a světoobčanství, musilo být pokáleno blátem stranické malosti a nenávisti. Slovo socialismus je zde dokonce podtrženo. Takže z Karla Čapka, opěvatele kytiček namísto zásad třídního boje, což mu vyčítal jistý Zápotocký, taky president spisovatel, měl ruku vedenou socialismem. Jen nějak jaksi nevěřím, že tohle doopravdy Scheinpflugová napsala, mám to spíše za pilnost redaktorskou, která si s rozbíjením lidského světa i autorovy práce, hlavu příliš nedělala.

Ano, dvě pětiletky po pádu komunismu a jeho penátů v Zemích koruny české nám zde dosud zůstává dědictví těchto trosek, míněno hlavně trosek lidí a zejména cosi, co u Čapka postrádáme, směšnost předstíraných ctností.

Jistě zde bude vysloveno mnoho slov o šíři talentu Karla Čapka. Myslím, že nepřekročí onu míru, na kterou nás druhdy upozornila paní profesorka Pospíšilová-Čechová, od které jsem je slyšel poprvé a od kdy si také, kromě hřbetů knížek v rodinné knihovně, jméno Čapek pamatuji. Byla to tatáž paní profesorka, o které plzeňské noviny z 29. října 1918 v reportu o dni předcházejícím, sdělují: V čele davů kráčela neochvějně studentka Pospíšilová, v rukou třímajíc prapor v barvách národních. Totéž konala, rovněž neochvějně, i v dobách po Vítězném únoru, když dokončila výklad osnovami předepsaný a pravila: Když jsem chodila do školy já, tak jsme se učili... Bylo to prosím v době, kdy ministr vlády věcí našich a známý přítel některých našich soudruhů umělců, veřejně prohlašoval, že Kalandru pověsíme na klandru. Kalandru, který se neprovinil ničím jiným než názorem paní profesorkou Pospíšilovou-Čechovou shodně vyjadřovaným. Budiž zde vzpomenuto taktéž doktora Krčmy, který dokázal, myslím že jako jedinou organisaci z dob před vládou předvoje dělnické třídy a jeho pasluhů, nerozpustit Společnost bratří Čapků.

O tom, jak dobře je nebýt komunistou, to jest člověkem neslušným, jsem se přesvědčil někdy krátce před tím. Čapek s tím souvisí. Po pravdě řešeno, byl a je to pro mne dodnes, zážitek více traumatický, než bylo třeba bombardování Prahy, které jsem zažil a z něhož jsme se spíše radovali. Bledne oproti němu i ten desátník, který asistoval našemu pozdějšímu vystěhování v Akci B, který prohlásil, že žádný soukromý majetek neexistuje a zabavil nám štafle. Myslím, že mám právo podělit se o něj.

Za vydávání, respektive sepisování časopisu Šero, kterým jsem bez schválení vedení ústavu konkuroval úřednímu školnímu časopisu Světlo, mi roku 1948, hrozily tak zvaně zákonné mravy. Ředitelství Reálného gymnasia dra Edvarda Beneše v Praze XIX. Dejvicích, však už mělo, myslím, že právě v souvislosti s Vítězným únorem, jiné starosti a tak jsem byl posléze shledán mravů bezúhonných. Což potěšilo otce mého, a v duchu rodinné tradice vydal se spolu se mnou do tak zvaně našeho knihkupectví. Do knihkupectví Kraus a syn na Vítězném náměstí (tehdy pravda, krátce před tím, než se stalo náměstím Velké říjnové socialistické revoluce, právě náměstí Dra Edvarda Beneše), aby mi za odměnu zakoupil nějakou tu knížku. Což se u nás doma tak dělalo.

Krausovi se s našimi nějak znali, paní Krausová na tom nebyla po návratu z koncentráku právě nejlépe, a když koupě ukončena, mezi těmi knížkami byla i Čapkova Marsyas, tehdy ji právě vydali u dosud soukromého, či snad právě zespolečenštěného nakladatele Borového. Vedla se jakási řeč, jak by pravil Karel Poláček. Mne, mladíka tehdy ještě předpubertáního spíše otravující a navíc nespokojeného s tím, že v nákupu se neocitla kniha Do světa letadel, ba ani Hoši od Bobří řeky, ale spokojen Foresterovou Řadovou lodí.

Idylu přerušil náklaďáček značky Avia a barvy khaki, který před knihkupectvím zastavil. Byl to čas, kdy o parkování ještě nebyla v Praze a na Kulaťáku nouze. Vyskočil jeden muž středního věku a dva dychtiví mladíci, kteří do knihkupectví vtrhli. Ten starší paní Krausové sedící u pokladny, rovněž cosi z Karla Poláčka, zamával nějakým papírem a cosi ohlásil, ti mladší se bez dlouhých řečí vrhli k regálům a jali se vynášen ven Káji Maříky, Karafiátovy Broučky, Malého lorda a hlavně také Čapka. Což rozhodně z Karla Poláčka už nebylo. Mizí i Forester. Jistě i jiní autoři, ale vynesli i celý zbytek už zmíněného Marsyas, Hovory s TGM, a vůbec cokoli, co neslo Čapkovo jméno. Nu, řekněme cokoli, co by mohlo připomínat buržoasní přežitek slušnosti.

Toho našeho Čapka už měl naštěstí táta v kožeňáku v kapse. Essay o komunismu tam sice už v osvobozené republice po roce 1945 být nemohla, ale essay o proletářském umění tam vydržela.

Ti mladíci ten buržoasní literární brak, tak tomu říkali, pěkně házeli na korbu jedenapůltunky. Zřejmě do sběru, který pomáhal našemu národnímu hospodářství. Muž středního věku, jak jsme se poučili, byl soudruh inženýr Reiman, takto z ÚV KSČ, kterému, když šlo o věc, nesmrděla ani tato práce v poli. Paní Krausová z toho dostala hysterický záchvat. Její syn i můj tatínek se jí nějak pokoušeli přispět, ale byli rázně okřiknuti a pak už jen drželi hubu. Tehdy mne to od tatínka, jehož autoritě jsem byl uvyklý, zklamalo, o půldruhého roku později, když došlo na událost se štaflemi, už jsem to chápal. Pocit, že špatnosti je nutno nějak čelit, který u mne tehdy výrazně vznikl, mi už však zůstal a přetrvává dodnes.

Také praktická ukázka jak takové rozbíjení lidského světa vypadá zblízka. Výraznost té vzpomínky na knížky poletující na korbu náklaďáku, bezbrannost Krausových i jindy tak mocného a vždy rady si vědoucího otce, slzy paní Krausové i jedna věta z protestů jejího syna na řvaní pohůnkovo: „Pane, mluvíte s mou matkou!“ zůstávají tak nesmazatelné, jako talíře poskakující na stole v poledne 25. března 1945, při prvých explosích bomb, anebo můj prvý pes, fenka foxteriéra, Jolie, která měla ve zvyku sledovat mne až do gymplu a vysvobodit tak, skrze odvedení domů, od vyučování. Případně vzpomínka na hrubou neomalenost pana profesora Malého, zvaného Pelčus, výrazně se svým soudružstvím odlišujícího od zbytku profesorského sboru, výrazného to muže nové epochy, o maličko později pověšeného jako Kalandra, sice nikoli na klandr, ale také za krk, za své udavačství pro Gestapo.

Soudruh inženýr Reiman byl dávno semlet kolem dějin, jen kola naší zemské kmenovlády se točí dál. Tlustá čára nás odděluje od této minulosti. Řekl bych, že bohužel stále ještě také od minulé slušnosti representované Karlem Čapkem.

Někdy o padesát let později, po mnoha dobrodružstvích, která jsem zažil, ač jsem o ně vůbec nestál, sedím v pohodě u nakladatele Primuse. Naproti mně sedí Ota Ornest. Oba popíjíme kávu dodanou laskavostí nakladatelovou, a vyprávíme si o traumatických experiencích, jež nás kdy potkala. Já mu tedy vyprávím i tu svoji, z druhdy Krausovic knihkupectví. Tu příhodu, kdy jsem si uvědomil, že komunismus je sociální zlo, podlost a neslušnost, duchovní podsvětí a víra lidí v podstatě hlavně osobně odporných. Jako třeba ukázkově byl ten vzpomenutý Pelčus.

Muž, jehož životní osudy byly rozličné od mých, tak jako byly rozličné i jeho víry, ale k němuž je nutno i proto chovat respekt, se dlouze odmlčí, a potom se zeptá: „A jestlipak víte, kdo byli ti dva pilní mladíci, kteří tehdy s Reimanem jezdili.“

Pokrčím rameny. Jak bych mohl? I toho Reimana si pamatuji jen proto, že otec, byl tehdy dosud důstojník, vadil zatím zřejmě méně než Karel Čapek a byl vyhozen až později. Byl dosud v uniformě a ve snaze zasáhnout do děje, požádal tenkrát ničemu o průkaz.

Pan Ornest pokývá hlavou, a potom řekne tiše dvě jména: Jména dvou spisovatelů zde mezi námi, za tlustou čarou své podlosti o významu Karla Čapka seriosně přemýšlejících.

Chápejme to jako výraz síly positivity díla Karla Čapka, přátelé. Nevím, zda už to dospělo do našeho rozumu, ale je to cosi, co už poznaly naše smysly, takže by to tam snad i být mělo.