Únor 2005

Alkohol, naše láska

Silvie Blechová

Nad národní kratochvílí se stahují mraky Ta zpráva byla stejná jako každý rok: zase jsme vypili nejvíc piva na světě. A přece ji v závěru loňského roku nešlo přehlédnout. Přišla totiž vzápětí po informaci, že k největším evropským pijákům patří i česká mládež. Fakt, že mladí si k tomu ještě rádi dají jointa nebo extázi, také koncem roku zlomil vaz vládnímu protidrogovému koordinátorovi Josefu Radimeckému. Nicméně odvolaný úředník učinil ještě před odchodem revoluční krok. Přesvědčil vládu, aby do svého seznamu potíraných drog zařadila poprvé vedle marihuany či heroinu i alkohol. Takže ačkoli to ještě vůbec nejde poznat, nad českou národní kratochvílí se možná stahují mraky.

Je mi deset a jdu na detox

Češi si drží pověst rekordmanů v konzumaci alkoholu dlouhodobě a své výkony navíc rok od roku zvyšují. Zatímco v roce 1990 se tu vypilo 177 litrů alkoholu na hlavu včetně nemluvňat, loni to bylo o devět litrů více. V Evropské unii se Česko zařadilo po bok Lucemburska, Portugalska, Irska a Francie do pětice zemí, jejichž občané hledí na dno lahve nejčastěji. Krok statečně drží i nová generace – naše teenagery v pití předstihli podle výsledků Evropského školního projektu o alkoholu a drogách (ESPAD) jen rakouští sousedé.

Situace je alarmující, varují vládní i nevládní odborníci. Nemine týden, aby se neobjevily zprávy o opilých školácích, v Praze dokonce letos kvůli častým případům muselo vzniknout první detoxikační centrum pro děti a už hlásí případy desetiletých, kteří mají vážné problémy s alkoholem. Lékaři kroutí hlavami nad dříve nevídanými mladistvými pacienty s cirrhosou jater. Nemine rovněž týden, abychom se nedozvěděli o obětech nehod způsobených opilými řidiči. Za rok 2004 souhrnná čísla ještě neexistují, předloni pak hrál alkohol hlavní roli v desetině zdejších silničních havárií, při nichž dohromady zemřelo 111 lidí a pět tisíc jich bylo zraněno.

Odborníci z Česka i jejich zahraniční kolegové ze Světové zdravotnické organizace (WHO) se shodují na několika základních příčinách zdejšího alkoholického rozkvětu. Tou první je cena. Podle průzkumu WHO je v Česku deváté nejlevnější pivo a dvanácté nejlevnější víno v poměru k hrubému národnímu produktu ze stovky sledovaných zemí. Navíc patříme mezi nečetné oblasti zeměkoule, kde je levnější si dát pivo místo nealkoholického nápoje. Jak cena ovlivňuje spotřebu alkoholu, ukazuje výstižně finský nekončící večírek, který vypukl poté, co se k EU přičlenily pobaltské státy. Tam je totiž – na rozdíl od Finska – alkohol velmi levný a po pádu hranic tam proto Finové pořádají masové výjezdy za levnou vodkou. Doma za to zaplatili okamžitým nárůstem opileckých dopravních nehod a alkoholem sponzorovaného násilí v takové míře, že finská vláda už začala vyjednávat s estonskou, aby kořalku zdražila. Finsko spolu se Švédskem, Islandem, Dánskem a Norskem také rozběhlo iniciativu, pomocí níž chtějí tyto státy prosadit zdražení alkoholu v celé Unii.

Druhou věcí udržující vysokou popularitu alkoholu jsou zdejší široké možnosti alkoholické reklamy. V Česku jako jediné omezení platí zákaz vylepovat ji v okruhu tří set metrů od nejbližší školy, zatímco v jiných zemích EU je výrazně omezena reklama v masmédiích a propagační sponsoring sportovních akcí. Ve většině zemí staré patnáctky by byl pivařský šot „Chlapi sobě“ vysílaný v neděli odpoledne stejně nepředstavitelný jako u nás Marlboro kovbojové namixovaní do večerníčku.

Jediné omezení prodeje v Česku je zákaz prodat nebo nalít alkohol člověku mladšímu osmnácti let. „Pokud jej však restauratéři nedodrží, nejsou postihováni. Sice možná dostanou pokuty, ale neplatí je,“ kritizuje bezzubou vyhlášku vedoucí laboratoře sociální psychiatrie Psychiatrického ústavu v Praze Ladislav Csémy. Co takový přístup znamená v praxi, ukázal průzkum, který mezi desetiletými a jedenáctiletými dětmi z pětadvaceti pražských základních škol provedlo občanské sdružení Prev-Centrum ve spolupráci s Akademií věd ČR. Polovina páťáků podle svých slov nenarazí na odpor, když si v obchodě poručí krabičku cigaret nebo láhev alkoholu.

„Tady se prakticky rozpadl systém prevence a léčby, který zde existoval před rokem 1989,“ popisuje jednu z dalších příčin vítězného alkoholického tažení odvolaný vládní koordinátor Josef Radimecký. „Po revoluci se pozornost soustředila na nelegální drogy, u nich jsme vytvořili systém na vysoké úrovni, ale alkohol se zanedbal. Z rozpočtu jde na boj s ním pouze čtvrt miliardy, a to nestačí.“

Podle Radimeckého, Csémyho i Michala Miovského z Psychologického ústavu Akademie věd ČR hraje podstatnou roli i síla tradice. Devadesát procent lidí, kterých se v říjnu minulého roku ptali sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění, hrdě označilo pivo za národní nápoj a jednu z věcí, kterou se Češi můžou chlubit v zahraničí.

V Kalouskově kvasu

Takže příčiny jsou jasné. A možná řešení víceméně taky. I na nich se čeští experti shodnou s návrhy WHO: chce to zvýšit spotřební daň z alkoholu, omezit jeho dostupnost zavedením licencí na prodej, přísně regulovat reklamu, rozšířit prevenci a víc do věci zapojit praktické lékaře.

Ale přestože víme, proč jsme v potížích a jak z nich ven, léta se nic neděje. Jak je to možné? Vždyť zmíněný příklad z Finska ukazuje, že pro politickou reprezentaci není problém zareagovat na hrozbu a řešit ji už během několika měsíců. Tady však nehnula prstem žádná z polistopadových vlád. Od roku 1989 se nepodařilo novelizovat zákon o ochraně před škodami způsobenými užíváním alkoholu. Naposled v polovině prosince poslanci opět odložili hlasování o jeho novele zavádějící mimo jiné licence na prodej alkoholu. Přitom právě licence míří k ochraně dětí: pokud by hostinský nalil alkohol mladistvým, přišel by o ni, a tedy i o živobytí, kdežto teď se mu nic nestane. Stejně tak u vlády i u zákonodárců zatím vždy narazily všechny pokusy více regulovat reklamu na alkohol.

Otázka zní – proč. Proč se vláda a parlament, kterým zjevně nedělá potíž chápat smysl přísných pravidel pro tabákovou reklamu či represe proti marihuaně, nemají k tomu vyřešit hrozbu, na jejímž nebezpečí se všichni shodnou? „Sami politici pijí, alkohol je normální součástí politiky. Vzpomeňte si na Miloše Zemana. Na předvolebních mítincích se rozdává zadarmo pivo. I politici vnímají alkohol jako součást kultury,“ míní Michal Miovský z Akademie věd. „Mezi politiky panuje falešná morálka,“ doplňuje ho bývalý koordinátor Radimecký. „Na jedné straně hystericky vystupují vůči marihuaně, ale na druhé straně zlehčují problémy s alkoholem. Dokonce odmítají připustit, že alkohol je droga. Vedle falešné morálky pak hrají velkou roli ekonomické zájmy.“

To poslední přiznávají i někteří zákonodárci: „Tlak ze strany provozovatelů restaurací a obchodů s alkoholem je velký,“ říká například lidovecký poslanec Josef Janeček, který předložil výše zmiňovanou novelu omezující prodej alkoholu. A jeho stranický šéf Miroslav Kalousek jeho slova bezděčně potvrdil, když návrh svého kolegy naopak ve sněmovně zpochybnil: „Nejsem si úplně jist, do jaké míry jsme se v předrozpočtovém kvasu na tento návrh zákona dokázali podívat i z hlediska dopadu na maloobchodní tržby a efekty s tím související.“

Právě Kalousek patří mezi politiky, kteří se příchylností k alkoholu netají – rád přiznává „náchylnost k neřestem“. „Nevím, kolik znáte abstinentů. Já poměrně málo. Pokud někdo z vašich kolegů mohl říci, že ze mne byl cítit alkohol, tak proto, že jsem mu tu skleničku nabídl a on ji rád přijal. A protože jsem pozorný hostitel, tak jsem si ji dal s ním. Ŕ propos – nedáte si skleničku?“ odpověděl loni redaktorce Lidových novin na poznámku, že někteří novináři vyprávějí, že je z něho při rozhovorech cítit alkohol.

Také ministr Jaroslav Bureš, který je Radimeckého dočasným nástupcem v čele Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, se rád označuje za „milovníka vín“. A i on v souvislosti s alkoholem nerad slyší zmínky o zákazech či omezeních. „Spíš než nějakou represi bychom měli spíše spotřebu alkoholu kultivovat,“ svěřil se Bureš nedávno novinářům se svým řešením. „Ve smyslu přeorientovat lidi na inteligentní pití vína. Aby si uměli vybrat. Rozpoznat špatné víno od dobrého. Je to výzva pro výrobce, distributory a reklamní agentury.“

Jak tuto kultivaci občanům naordinuje a jak a proč by se na ní měli podílet třeba úspěšní výrobci kořalek nebo piva, to už Bureš nerozvádí. „Jsem jenom přesvědčen, že zákazy by v této oblasti prostě nefungovaly,“ říká. Stejný názor má i ministr financí Bohuslav Sobotka, který odmítl zvýšení spotřební daně z alkoholu. A myslí si to i stínový ministr zdravotnictví ODS Tomáš Julínek: „To je falešná naděje expertů, že paragrafem se změní taková tradic, jako je pití alkoholu.“

Přes všechny tyto nepříliš povzbudivé zprávy je tu jedna nadějná. Jak už bylo řečeno na úvod, česká vláda poprvé v historii zařadila alkohol oficiálně do své protidrogové strategie. Ve válce, která se tím lihu slibuje, by tedy úřady měly přijmout všechna odborně navržená opatření – snížit dostupnost, zásadně osekat reklamu a zvýšit cenu. I přes pochybnosti Josefa Radimeckého, že vláda návrhy skutečně uvede do praxe, jde o krok vpřed.

(Respekt, www.respekt.cz)