Únor 2005

Potřebujeme evropské hodnoty?

Marcela Cupalová

Hovořilo-li se v Konventu o evropských hodnotách, většina účastníků a posluchačů jim, v porovnání s jinými tématy, nevěnovala příliš pozornosti. Člověk by téměř došel k přesvědčení, že předpovědi Francise Fukuyamy o moderním věku jako době konce ideologií v západním světě se naplnily a že zároveň se zánikem ideologií došlo také k definitivní smrti hodnot, které se na evropském kontinentu vyvíjejí od dob antického světa a doprovázejí nás až do současnosti. Přestože evropské hodnoty se zdají být pouze povrchně formulovaným přívěškem primárně ekonomické integrace a stávají se pomalu frází, jsem přesvědčená, že Evropa již před vytvořením zón volného pohybu tvořila určité hodnotové společenství, prostor sdílených civilizačních hodnot a tyto hodnoty mají svůj význam i dnes.

Stejně jako není dosud jednomyslně podporován projekt politické unie, není zatím ani jednomyslná shoda o tom, co jsou to vlastně evropské hodnoty. Někteří lidé věří, že žádné společné evropské hodnoty neexistují, že v Evropě je nejméně tolik hodnotových společenství jako je národních států. Jsou přesvědčeni, že evropské státy jsou sice schopny spolu spolupracovat, ale lidé se zatím necítí být „Evropany“. Podle Klause např. vyšli autoři ústavy z velmi chybných předpokladů, že „Evropa v minulosti existovala jako kolektivní identita“ a že „Evropa má společnou historii“, kterou lze implantovat do myslí lidí prostřednictvím pohádek, učebnic dějepisu, kázání a politických projevů.

Význam existence evropských hodnot je vyzdvihován především federalisty a katolickými kruhy (tyto dvě skupiny se často prolínají, např. největší frakce v Evropském parlamentu, Evropská strana lidová, je (i přes přítomnost mnohých euroskeptických stran) federalistická). Z pohledu katolíků se za primární zdroj i hodnotu samu považuje křesťanství. Objevují se zde argumenty, že pokud evropské hodnoty nebudeme vztahovat k jejich zdroji, tedy v podstatě ke křesťanství, zbavujeme je tak jejich opravdové hodnoty, „znehodnocujeme“ je, popř. je úplně je popřeme. Tato nejdůležitější hodnota má podle nich nejen sjednocující funkci a funkci udržení stability řádu, ale vyzdvihují i její důležitost pro morálku a pro „správnou“ výchovu, protože výchova a vzdělání bez hodnot přinášejí „ztrátu orientace a nedůvěru“.

Pro některé věřící jsou však hodnoty, které prosazuje EU, příliš „liberální“ a tedy nepřijatelné (kritizují potraty, euthanasii) Doporučení EU v této oblasti nejsou ovšem závazná (úpravy v jednotlivých zemích se liší), oni však věří, že se tímto „implantují“ do myslí lidí jako hodnoty.

Z federalistického pohledu jsou společné hodnoty jakýmsi „tmelem“ evropské integrace, tím, co vytvoří pocit sounáležitosti s politickou unií, jak také zaznívalo v diskusích o politické unii. Někdy také bývá zdůrazňována nutnost sjednocení EU na základě určitých ideálů, hodnot proto, aby se Evropa ekonomicky a vojensky vyrovnala USA. Khan se v této souvislosti staví dosti kriticky k názoru, že je možné vytvořit „společenství založené na vládě zákona“.

Zastánci tohoto názoru si totiž myslí, že společné hodnoty nejsou podmínkou pro vybudování politické unie. Robert Spaeman např. prohlásil, že budoucí Evropa se může stát společenstvím založeným na vládě zákona, jen když bude umožněno jednotlivým společenstvím sdílet své hodnoty, a když se vzdá záměru stát se sama hodnotovým společenstvím.

Pro stoupence tohoto názoru tedy může existovat evropské občanství bez evropské identity založené na hodnotách. Občan je členem politického společenství a jako takový požívá řady občanských a politických práv. Tento názor odpovídá chápání evropského politického společenství jako záměrně vytvořené a umělé konstrukce (nutná je jen vůle vytvořit ústavu a společné instituce).

V minulosti opravdu existovalo mnoho takových společenství, které uchovávaly etnické a místní rozdíly. Příkladem může být Římská říše, Svatá říše římská, Napoleonova říše, které předpokládaly pouze dodržování zákona a daňových povinností, jinak si jednotlivá společenství mohla ponechat své specifické hodnoty a jednat v souladu s nimi.

Takové uspořádání však bylo možné jen v nedemokratických režimech. Evropská unie však chce být, jak neustále zdůrazňuje, projektem demokratickým. Zákony v EU nelze uvalit shora, jako se to dělo ve jmenovaných říších, Unie musí být založena na zvoleném právním řádu. Podle Khana by se tak EU změnila „v abstraktní koncepci bez pocitu sounáležitosti“ a ještě více by vzdálila evropský integrační proces veřejnému mínění. Politická unie založená na takových abstraktních základech bez vztahu k hodnotám by pak nemohla snadno získat podporu evropské veřejnosti.

Federalisté argumentují tím, že pro vytvoření politické unie je nutná důvěra založená na „pocitu kolektivní sounáležitosti“. Jen hodnoty prý mohou legitimizovat vytvoření politické Evropy s nadnárodní mocí a politickými institucemi moc provádějícími. Je pravda, že pokud se lidé ztotožní s určitými hodnotami, mohou cítit větší sounáležitost s politickou unií a budou také spíše ochotni akceptovat většinové rozhodování. Na druhou stranu však podle mého názoru pouhé uvedení evropských hodnot v ústavě k vytvoření tohoto „pocitu sounáležitosti“ nestačí. Překážkou budování politické unie je stále mnohem silnější pocit sounáležitosti k vlastnímu národu, státu než k EU. Většina ústav členských států navíc obsahuje podobné hodnoty jako evropská ústava. Mezi členskými státy nejsou až tak podstatné rozdíly (s určitými výjimkami jako jsou odlišnosti oblasti anglosaské, rozdíl mezi severem a jihem Evropy), největší rozdíly jsou spíše mezi jednotlivými ideologickými proudy (např. v tom, jaký dávají obsah pojmům solidarita a rovnost). V rámci EU tak mohou být prosazovány různé hodnoty a zájmy, stejně jako se to děje uvnitř jednotlivých států.

Podstatné je spíše to, kdo bude schopen tyto hodnoty a potřeby lidí v budoucnosti lépe zajistit. Pokud globalizace povede k snižování reálné moci jednotlivých zemí a pocit sounáležitosti k národu se bude postupně snižovat, může se určitý pocit sounáležitosti k EU vytvořit, půjde ovšem o dlouhý proces. Současná tendence ve většině států, kdy vlády svalují většinu nepopulárních opatření na Evropskou unii, má však spíše opačný vliv.

I přesvědčení federalisté uznávají, že evropský „národ“ by neměl být obdobou etnického národa. Pocit sounáležitosti je podle Kahna tvořen dvěma principy. Jeden spočívá v minulosti, druhý je současný. Jeden je společným vlastnictvím bohatého dědictví vzpomínek, druhý současný konsensus, „touha žít pohromadě“. Toto společenství hodnot ovšem nijak nevylučuje ostatní společenství, lidé mohou být Němci, Poláky a zároveň Evropany. Otázkou ovšem je, zda tato „touha žít pohromadě“ bude dost silná, aby zabránila příslušníkům jednotlivých národů upřednostňovat jejich vlastní národní zájmy, což by bylo vážnou překážkou pro budování politické unie založené na většinovém rozhodování.

Jak sami federalisté přiznávají, společenství hodnot ještě není plně zformované. Jde o dlouhý a postupný proces, jehož výsledek je zatím nejasný. Pocit sounáležitosti s Evropou je zatím slabý, proto je slabá i vůle k vytváření politického unie.