Únor 2005

Jeszcze Polska nie zginięła…

Bohumil Doležal

Na Boží hod v pozdní dopoledne byla televizní pořady na českých kanálech dosti nesnesitelné. Naštěstí na chalupě chytnu taky druhý program polské televize: a tam dávali (asi v repríze, ale na tom nezáleží) velký zábavný pořad pro polské vojáky v Iráku. Ti se ho také zúčastnili jako diváci prostřednictvím telemostu. Pro českého televizního diváka je to exotický zážitek: s Polskem sice sousedíme, ale přesto je průměrnému Čechovi vzdálené jako Nový Zéland a exotické jako Tahiti.

Na rozdíl od české účasti v Iráku, kterou vláda s vyčuranou obratností koncipovala tak, aby teroristé věřili, že tam nejsme, kdežto Američané, že tam jsme (ministři jako Svoboda nebo Tvrdík, kteří by to byli rádi brali vážněji, byli ukřičeni), byla a je polská účast v Iráku opravdická a masivní. Poláci měli nezanedbatelné ztráty na životech. Ve zmíněném pořadu nešlo o nic jiného než o vyslovení účasti těm, kteří riskují životy a v daleké zemi brání zájmy, o nichž vědí, že jsou to i zájmy jejich vlasti. Účast publika byla viditelně spontánní. Samozřejmě, že by byli všichni rádi, kdyby vojáci byli doma – ale jen v tom smyslu, v němž je mír lepší než válka. Přesto se někdy války musí vést.

Publikum tvořili vysocí důstojníci v parádních uniformách, preláti s kříži tak velkými, že by je školník vyhnal z každé francouzské školy, a plebs. Všichni dohromady, lampasáci, preláti i plebs, zpívali se sólistou na pódiu jakousi melodickou písničku nepochybně náboženského (tj. křesťanského, nikoli buddhistického) obsahu. Nebyl to pro nikoho z nich problém, naopak: byli v tom zajedno.

Před časem mi poněkud pobouřilo usnesení polského Sejmu o reparacích vůči Německu. Považoval jsem ho (a považuji ho dodnes) za nepřiměřené a hysterické, za vzbuzování emocionální národní jednoty ve věcech, kde je na místě střízlivý odstup. Polská národní jednota má i šťastnější polohy: tenkrát, když se v ní bezděky a nenásilně představuje společenství, které ještě nezapomnělo bojovat a nezapomnělo věřit. Obojí je pro ně přirozenou součástí života: a člověk nemusí být zrovna katolík, aby to uměl ocenit.

Dnešní podoba české bojovnosti má docela jinou povahu. Pěkným příkladem jsou Bojovníci za svobodu, organizace s afinitou ke KSČM. Scházejí se jednou za rok v muzeu, což má svou symbolickou hodnotu: legionářské a sokolské uniformy se pěkně vyjímají v sousedství vycpaného mamuta, kostry velryby a zkamenělin, jež kdysi nasbíral na vltavských stráních Joachim Barrande. Jejich bojovnost by se vyžívala tak nanejvýš v účtování s jinak smýšlejícími, kdyby na to měli. To, co má u nás vyumělkovaný, muzeální, náhradní charakter a vypadá trochu jako ples upírů na Drákulově hradě, je v Polsku živé a zdravé.

Jeszcze Polska nie zginięła, kiedy my żijemy, zpívá se v polské národní hymně, písni bojovné a přitom veselé a plné optimismu. Naše hymna je celá uslzená: rozplýváme se nad tím, jak u nás pěkně teče voda a fouká vítr. Dost skrovný základ k vlastenectví.

(www.bohumildolezal.cz)