Únor 2005

Kam se podělo deset miliard

Bohumil Doležal

Dá se to brát jako naplnění dějinné spravedlnosti: Nova se opět ocitá v rukou svého faktického vlastníka (který souhrou podivných okolností nebyl zároveň vlastníkem de iure). Má to jen jednu malou vadu na kráse: každého z nás od nemluvňat po starce nad hrobem to stálo tisícovku. Vnucují se dvě otázky: za prvé, jaký byl osud těch peněz; a za druhé, kdo za to může.

Problém Novy byl problémem licence, státu, který ji prostřednictvím kompetentní instituce přiděluje, majetného zájemce a šikovného manažera. V situaci první poloviny devadesátých let existovaly v zásadě dvě možnosti.

První je prakticky přízemní: stát prodá licenci majetnému zájemci, ten si najme šikovného manažera, který ví, jak na to. Manažer televizi úspěšně rozjede. V okamžiku, kdy mu stoupne sebevědomí a začne majitelům přerůstat přes hlavu, je vyhozen a majitel si najme jiného. To je právě ta varianta, která se nerealizovala.

Druhá je pohádkově idealistická: šikovný manažer předstoupí před národ s jímavým proslovem: milí přátelé, jedna z věcí, které nám chybí ke světovosti, je soukromá televize, národní formou a internacionální obsahem, lidová, malounko vlezlá, proto konkurenceschopná a zároveň zajišťující názorovou pluralitu ve společnosti. Vím, jak na to, bohužel finanční pozadí mých plánů tvoří jen holá zadnice. Proto Vás žádám: poskytněte mi každý tisícovku na rozjezd náročné akce, nebudete litovat. Je to věc národního zájmu. Ani tato varianta se pochopitelně v čisté podobě nerealizovala.

Kompetentní kruhy byly v první polovině devadesátých let ovládány představou, že licence na celoplošné TV vysílání je rodinné stříbro, které neradno svěřit nenechavým rukám cizákovým. Přednost má, řečeno s Palackým, Čech rodu slovanského. A tak vznikla zvláštní symbióza mezi vlastníkem kouzelného šému (licence) a cizákem, který poskytl kapitál nutný ke vzniku a rozhýbání televizního Golema. Cizák žil zjevně v domnění, že se realizuje varianta číslo jedna. O opaku se přesvědčil, když mu manažer začal přerůstat přes hlavu a on se ho pokusil vyhodit. K jeho úžasu všechno proběhlo naopak, manažer vyhodil jeho. To, co cizákovi zůstalo v rukou, byl jen vyhořelý první stupeň rakety, která pokračovala ve své vesmírné anabázi.

Ukázalo se ovšem, že tzv. česká cesta podnikání, v níž pět prstů hraje důležitější roli než kapitál, se ve světě nesetkává s náležitým pochopením. ČR musela cizákovi zaplatit cca deset miliard. Šly z našich kapes. Tím jsme přispěli na rozjezd podnikání pana Železného a uskutečnila se vlastně varianta č. 2., jen s tím rozdílem, že se nás pan Železný zapomněl předem zeptat. Deset miliard se tedy přemístilo do kapsy pana Laudera. To ovšem ještě nebyla jejich konečná stanice.

Rozlícený pan Lauder a rozlícený stát nechtěli panu Železnému jen tak zapomenout,co jim provedl. Následovaly další arbitráže, spousta soudních sporů, do akce se na obou stranách zapojili politici. Transakce byla nadto náročná, původní invence Železného a jeho spolupracovníků se poněkud vyčerpala, a tak faktická hodnota Novy výrazně poklesla.

V tuto chvíli vstoupil na scénu další podnikatelský subjekt, PPF, a udělal to, co podnikatelé dělávají: Novu v nesnázích levně zakoupil, Železného vyhodil a „očištěný“ podnik prodal původnímu majiteli. Deset miliard skončilo (plným právem) v kapse pana Kellnera. Může nás utěšovat, že je to našinec.

Všechno končí happyendem: okradený vlastník dostal, co mu náleží, šikovný obchodník přišel ke svému zisku, a my jsme každý o tisícovku chudší, a to plným právem: kapitalismus není sice, jak se domnívá prezident Klaus, generátorem morálky, ale je naštěstí neslučitelný s šovinistickými představami o rodinném stříbře, které je příliš dobré na to, aby skončilo v cizáckých rukou.

(www.bohumildolezal.cz)