Únor 2005

Největší Čech

Bohumil Doležal

Pověz mi, zrcadlo, kdo je v této zemi největší? Česká televize rozjíždí celonárodní hlasování o největším Čechovi všech dob. Proběhne ve dvou kolech, podobně jako volby do Senátu. Nejprve bude vybráno sto velikánů, které televize představí národu 8. května t. r. na večeru zároveň slavnostním a zábavném. Deset nejpřednějších pak postoupí do druhého kola, budou průběžně doporučováni vzdělávacími pořady a 11. června se veřejnost dozví, kdo je největší z největších.

V té souvislosti stojí za zmínku detail, jehož si už všimly i noviny: v diskusi na stránkách ČT, věnovaných pořadu, navrhla řada účastníků na nejčelnější post Járu Cimrmana. Osobnost nejzneuznanějšího z našich národních géniů však neodpovídá (byť i jen nepřímo) podmínkám pro pasivní volební právo: kandidát musí být někdo, kdo se narodil, žil nebo působil na území Čech, Moravy nebo Slezska (tj. zřejmě té části rakouského Slezska, které bylo po první světové válce připojeno k ČSR), zasloužil se o společenství, které žilo na tomto území a významně ovlivňuje jeho život. Přestože definice Cimrmana coby bytost virtuální vylučuje, je dosti široká: vejdou se do ní nejen předci těch, kteří odtud byli po roce 1945 vyhnáni a s nimiž se dnes čeští politici odmítají bavit, ale i např. anglický humorista Jerome Klapka Jerome, který kdysi projížděl Prahou a zanechal o tom několik zdařilých stránek v humoristickém cestopise „Tři muži na toulkách“, jenž byl u nás v době mého mládi hojně a vděčně čten.

Ti, co navrhovali Járu Cimrmana, chtěli tak pouze vyjádřit mírně řečeno rezervovaný postoj k celé akci. Však jim to taky jeden z diskutujících právem vyčetl: pokud to celé pokládáte za stupidní, řekněte to přímo. To je výzva, která by neměla zůstat přeslechnuta.

Obecně vzato, velikost člověka se neměří počtem těch, kteří pro něj zvednou ruku. Platí to především pro současníky: kdo by byl hlasoval pro Masaryka v době rukopisných bojů nebo hilsneriády? O velikosti rozhoduje jakýsi soud dějin a hlasování může dát nanejvýš jakési následné svědectví o jeho výsledku, svědectví deformované dobovými vlivy.

Dále: obdarovaný člověk si váží těch, kteří mu dali něco cenného pro život. Poměřování je věc druhotná, pomocná a subjektivní: byl větší Masaryk nebo Havlíček?

Za třetí: o většině velikánů (hlavně o těch minulých) drtivá většina hlasujících skoro nic neví: kdo si přečetl aspoň pár odstavců z Palackého nebo Masaryka? Kdo dnes ví o Karlu IV. víc než to, že začal stavět katedrálu, postavil most a založil univerzitu?

Nehlasuje se o skutečných lidech, ale o jakýchsi dobových stereotypech, o plodech hodnotového systému, který je veřejnosti nabízen (v lepším případě), nebo vnucován (v tom horším). I ideologie režimů na první pohled nenáviděných má velkou gravitační sílu: hlasování by dopadlo jinak bezprostředně po pádu komunismu, kdy gravitace ještě působila, než o pouhý rok později.

Proto hlasování podává informaci především o hlasujících, o jakémsi dobovém úzu. Bude zajímavá pro ty, kdo nás po mnoha letech budou pozorovat – a ovšem taky soudit.

Pro spravedlnost třeba říci, že nápad není nijak originální. Podobné soutěže proběhly např. ve Velké Británii, Švédsku a Německu. Jejich účelem je v první řadě lidová zábava a bojovat proti nim je bojovat proti větrným mlýnům. Zbývá jen otázka, nemá-li zdejší projekt nějaké specifikum, ospravedlňující nervozitu těch, co dali najevo svou rezervovanost tím, že nominovali božského Járu.

A tu vyvstává několik otázek: proč se nevybírá poctivě jen mezi Čechy? Už jen pokud chceme zahnout naše někdejší německé krajany, vyžaduje to jakousi redefinici toho pojmu. Proč má být sto velikánů prezentováno právě v den výročí konce druhé světové války? Má to s ní něco společného, a pokud ano, co? Bude výsledek kodifikován podobně jako Lex Beneš? Má to být potvrzení té národní jednoty, o níž tak jímavě mluvil prvního ledna prezident Klaus? Lidé, co navrhují Cimrmana, mají možná dojem, že je po patnácti letech už zase chce někdo sekýrovat. Já taky.

(www.bohumildolezal.cz)