Únor 2005

Soudy a politika

Bohumil Doležal

Jako všechny „šlechtické“ restituce, má i případ Colloredo Mansfeld své zvláštnosti. Majetek, o který jde, byl zkonfiskován již Třetí říší v r. 1942, majitel prohlášen za osobu říši nepřátelskou a perzekvován. Nato byl v roce 1945 prohlášen zároveň za Němce a kolaboranta na základě dokumentu, který se nedochoval. Postup českých úřadů a soudů po roce 1989 prošel řadou peripetií. Mansfeldovi bylo nejprve přiznáno české občanství, ministerstvo vnitra v r. 2003 rozhodnutí zrušilo s tím, že úřad, který potvrzení vystavil, k tomu nebyl kompetentní. Příslušný okresní a krajský soud nejprve restituční nároky dědičky odmítly,po zásahu nejvyššího soudu naopak přiznaly. Teď, po kritice v nálezu ústavního soudu, nejspíš změní své stanovisko do třetice.

Nález ÚS zatím není k dispozici. To, z čeho lze vycházet, je zpráva podepsaná tiskovým mluvčím soudu, a vyjádření, která učinil pro tisk soudce třetího senátu Musil. Zpráva se věnuje formálním a věcným chybám, jichž se podle ÚS soudy při projednávání případu dopustily, Musil pak logice, s níž ÚS rozhodoval. Soudy prý „zacházejí příliš daleko při přezkoumávání poválečných rozhodnutí, což znejišťuje vlastnické vztahy, jak se mezitím už konstituovaly“. Soudy by do budoucna neměly zpochybňovat rozhodnutí úřadů učiněné bezprostředně po válce. ÚS jde v tomto příkladem vstříc, vychází z rozhodnutí čs. orgánů a nehodlá přezkoumávat jejich závěry (např. pokud jde o národnost restituenta). Benešovy dekrety jsou součástí českého právního řádu a ÚS k nim musí přihlížet jako k jiným právním předpisům.

Je přitom zjevné, že ke „znejistění majetkových vztahů, které se mezitím už konstituovaly“, došlo např. po převratu v roce 1989. Předtím v roce 1948. Předtím v roce 1945. A ke znejistění přispívají i nekonečné tahanice, provázející restituce zvlášť v těch případech, kdy jde o velké majetky a kdy je restituent veřejností nahlížen jako cizorodý element. Je tedy zjevné, že nemá být vyloučeno znejistění an sich, ale znejistění toho, co bylo „konstituováno“ v roce 1945.

V tomto směru hovoří jasnou řečí politické prohlášení, které učinila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v roce 2002: „Právní a majetkové vztahy, které z nich (tj. z Benešových dekretů) vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.“ Na této základně se z populistických důvodů sešly tři nejsilnější české politické strany, KSČM, ODS a ČSSD, dvě menší (US-DEU, KDU-ČSL) se přizpůsobily.

To je jednoznačné politické zadání, které nyní ústavní soud realizuje. I způsob vyjadřování soudce Musila je politický: soudy by „neměly zacházet příliš daleko“, neměly by do budoucna zpochybňovat rozhodnutí úřadů.

Ústavní soud, zdá se, plní v této věci úlohu převodové páky mezi politikou a soudnictvím. Klaus mu kdysi vytýkal, že je jakousi třetí komorou českého parlamentu. Nyní, poté, co doplnil jeho řady (dva ze tří soudců III. senátu včetně předsedy jmenoval on), plní tuto roli ještě výrazněji. Není to u nás nic nového – tak fungovaly soudy už před listopadem 1989.

Ústavní soud tak v nedávné minulosti vždycky nefungoval. Např. kdysi znemožnil Klausův a Zemanův pokus rozparcelovat si natrvalo politickou moc ve státě vykutálenými změnami ústavy a volebního zákona. Úlohou soudů, a ústavního zvlášť, by mělo být zabezpečovat, aby ve střetech politických zájmů nedostávala na frak spravedlnost. Což se v posledně jmenovaném případě podařilo.

Je ovšem třeba vidět, že soudy jsou u nás v těchto případech pod obrovským politickým tlakem: často mají dodat zdání práva politickým rozhodnutím, učiněným z populistických důvodů a plujícím na vlnách davových vášní. Soudci jsou taky lidé: a je obtížné, často nemožné se tomuto tlaku vzepřít. Podařilo se do této nezodpovědné hry zapojit už i ústavní soud?

(www.bohumildolezal.cz)