Únor 2005

Čemu nerozumím

Luděk Frýbort

Nevyjde snad jediné číslo těchto novin, aby se v nich na čtenářské stránce někdo nevyjadřoval k oněm událostem dnes už pomalu půl století starým, k odsunu sudetských Němců (všimněte si, prosím, že mluvím o odsunu, ne o vyhnání; to abych neporanil některé citlivé duše). Člověk by při té četbě mohl usoudit, že není nic naléhavějšího v česko-německých vztazích nežli toto téma a že tou nejdůležitější osobou v Německu je jistý pan Neubauer. Jelikož ale shodou náhod sám žiji v Zašumaví, čtu zdejší noviny a poslouchám hlas lidu, musím rozjitřenou českou veřejnost trochu zklamat.

Kdepak. Zeptáte-li se běžného německého občana, kdo to je, ten pan Neubauer, odpoví vám pravděpodobně, že nějaký fotbalista; a o tom odsunu (vyhnání) rovněž nebude vědět mnoho. Leda to, že už je to dávno a že máme dnes jiné, čerstvější starosti.

Ani já o něm nevím tak mnoho. Byl jsem sice tenkrát při tom, ale jen jako dvanáctiletý kluk. Běhal jsem s jinými rošťáky po ulicích, sbíral vystřílené nábojnice po tom slavném povstání a koukal jsem, co se zajímavého kde děje. A dělo se. Viděl jsem například, jak nějací rozzlobení mužští chytili jakéhosi člověka a rozdupali ho na krvavou kaši. O kus dál v parčíku zase nějaký člověk kopal jámu a kdosi druhý mu stál se samopalem za zády, čekaje až bude jáma dost hluboká; pak ho v ní zastřelil.

Měl bych teď asi napsat, že se mé dětské duši z toho udělalo zle - ale neudělalo. Ona ta dětská duše není zdaleka tak něžně citlivá, jak si dospělí představují. Že se střílí a zabíjí, to jsem dávno znal z mayovek. Rovněž jsem věděl, že Komančové své zajatce mučí, takže ani to mi nepřipadalo divné, třebaže Vinnetou takové věci nedělal; bylť rudý gentleman.

Teprve později mi došlo, že ti z revolučních sklepů vylezlí komančové byli sice vesměs rudí, v žádném případě však gentlemani. O nějaký čásek později jsem vídal houfy lidí, opatřených na rukávě bílou páskou a hnaných za kaprálského pokřiku dozorců na nějaké práce. Ani to mi nepřipadalo divné. Celých těch šest let předtím jsem potkával osoby označené hvězdou; i usoudil jsem, že určité druhy lidí se prostě označují, aby byli lépe k poznání. Těch se žlutou hvězdou postupem času ubývalo, až už žádní nebyli, asi že žluté hvězdy vyšly z módy a nyní se zase nosily ty bílé pásky. Ostatně i ti lidé s bílými páskami po čase někam zmizeli.

Nerozuměl jsem tomu; prosím vás, vždyť jsem byl dítě. Nerozumím tomu podnes. Prosím snažně ty moudré a zkušené, co to všechno vědí a čtenářské dopisy píší, aby mě poučili. Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že tři čtvrtiny českých lidí dodnes považují odsun našich bývalých spoluobčanů německého jazyka za věc správnou a národním zájmem posvěcenou; prosím vás, proč? Co dobrého z toho komu vyplynulo, snad kromě krátkodobého zchlazení žáhy a zlatokopeckého rabování? Co z toho podnes vyplývá českému jménu?

I jiným věcem nerozumím. Byl ten odsun tehdy činem českým, vyšlým z citů českého národa a vypracovaným českými politiky? Opravdu? Nu sláva; v tom případě sice stále ještě páchne pomstychtivostí nehodnou gentlemana (třeba i nerudého), ale aspoň je to pomsta naše. Za rozličná stará příkoří, jak se tak tvrdívá.

Divné ovšem je, že tentýž nápad se ve stejné chvíli urodil i v hlavách jiných národů čerstvě osvobozených slavnou Rudou armádou. Jen tam a ne jinde; své Němce nevyhnali a jejich majetek nerozkradli ani Belgičané, ani Francouzi, ani Dánové, ačkoliv na ně mohli mít stejný vztek jako Češi, Poláci nebo Jugoslávci.

Jak říkám, nerozumím tomu, ale je mi to divné. Že by ne ani tak stará příkoří a české city jako spíš šeredný plán, upečený na stolech moskevské Lubjanky a poslušně převzatý vládou té neslavné dvou a půlté republiky? Co myslíte? Vyhánění celých národů nijak neodpovídá obyčejům kultur evropských a západních; zato bylo běžným prostředkem upevňování sovětské moci za vlády velikého Stalina. Estonci, Lotyšové, karelští Finové, Kalmykové i jiní národové by o tom mohli podnes pět písně. Že by i v našem případě ani tak nešlo o očištění českého pohraničí a o splátku za křivdy, jako o přípravu únorového upevnění sovětské moci? Jí by ovšem sudetoněmecké obyvatelstvo v Čechách bylo na překážku. Dodnes ostatně etnické čistky patří k repertoáru například srbských soudruhů; jak lze pozorovat, nedobyli si tím v demokratickém světě žádného zvláštního uznání. Lze čekat, že z toho srbskému národu nevznikne ani prospěch, ani čest.

Pokud je tomu ale tak, nerozumím už vůbec ničemu. Nerozumím vám, vy tři čtvrtiny mého národa. Nerozumím zejména vám, kteří jinak hovoříte jazykem demokratickým a zakládáte si na svém pravicovém, nekomunistickém smýšlení. Proč s takovou sveřepostí hájíte neobhajitelné? Proč se zastáváte téhož, co dnes celý svět odsuzuje, činí-li to soudruzi Milošević a Karadžić? Proč tak houževnatě trváte na správnosti činů vyšlých z vražedných dílen KGB a ze zvrhlého Stalinova mozku? Proč tak nadšeně na sebe berete bolševickou vinu a ostudu? Proč dáváte svůj souhlas něčemu, co spoluvedlo k vašemu vlastnímu čtyřicetiletému zotročení? Proč se zrovna v tomto punktu ztotožňujete s komunisty?

Jen malicherná duše nedokáže přiznat chybu a podat ruku k smíření. Jenom ješita a hňup setrvává při svém omylu, aby si nedej pámbu nezadal. Jen fanatik se nedokáže podívat očima druhého. Jen krátkozraký mstivec navěky ohřívá zkyslou omáčku vzájemných křivd. Nechme toho. Přiznejme si, že jsme se dali zbalamutit sovětskými mistry dezinformace. Není to žádný tak výjimečný hřích, stalo se to během času v západním světě snad každému. Nechme mechovitou nenávist těm, komu sluší: rudým komančům a pohrobkům KGB. Smiřme se s těmi, kteří tu kdysi s námi bydleli, ať se už tenkrát za babiček mezi námi stalo cokoliv. Uvidíte, že to nebude tak těžké a nebude to ani nic stát. Křečovitá nařčení i maximální požadavky jsou jen štěkáním za plotem; štěkání pomine, když se vrátka otevřou. Ostatně, i my bychom si měli dnes raději hledět jiných starostí.

(Hannover, 17. 2. 1994, Český deník, 17. 2. 1994)

Záplava ostře nesouhlasných i dosti sprostých dopisů, jež jsem dostal v odpověď na tento článek, mě upozornila, že jsem píchl do vosího hnízda. Špatné svědomí bývá ze všech vosích hnízd jistě to nejbouřlivější. Mnozí chtěli též vědět, kolik milionů jsem od různých landsmanšaftů za svůj článek dostal. Aniž jsem příliš domýšlivý, domnívám se, že jsem tehdy něco nastartoval, co bylo veřejnému mínění naprosto nepřijatelné a v rozporu s veškerou názorovou konvencí té doby; ale čas šel a mé tehdejší osamělé kacířství se poznenáhlu stalo celkem obecně přijímaným nebo aspoň věcně diskutovaným názorem. Občas si kvůli tomu sám poklepávám na rameno.

Ale abych byl spravedlivý, uvádím, že sem tehdy dostával i dopisy slušné a věcné, žádající o vysvětlení, jak jsem k svému názoru přišel. Odpověď byla takováto: K Vaší otázce, jak se utvářel můj vztah k německému problému: nejspíš docela organicky. Ačkoliv mi bylo ke konci války teprve dvanáct let, pamatuji se z té doby na ledacos. Mimo jiné na zábor Sudet a na větu mého otce, již jsem ho jednou slyšel vyřknout, že co je ukradené, nebývá požehnané. Pohled na dnešní stav té země ukazuje její pravdivost. Viděl jsem lidi označené bílými páskami, viděl jsem i lidi bité, urážené a ranami pažeb hnané na jakési práce, a ačkoliv jsem věděl, že Němci se na našich lidech provinili stejně, styděl jsem se za to. Už mému klukovskému rozumu bylo zřejmé, že takhle ztrácíme jakékoliv morální právo odsuzovat zločiny německé; a ať se nacisté chovali jakkoliv, my bychom se tak chovat neměli. Jezdil jsem pak často do Sudet a nemohl jsem přehlédnout tu zkázu, zničení a úpadek a říkal jsem si, jestli jsme opravdu udělali tím odsunem tak výborný obchod, jak si namlouváme. Ať byla vina sudetských Němců jakákoliv, stalo se, co se stát nemělo.

Po čase jsem si namluvil holku, přičemž jsem myslel na zcela jiné věci než na politiku. Rovněž jsem ji při tom namlouvání nepožádal o předložení občanského průkazu, abych se dozvěděl, že v něm má záznam »národnost německá«. Jelikož jsem si tu holku pak vzal, získal jsem s ní hromadu německého příbuzenstva nejen v Čechách, ale po celém světě, jak se kam kdo po tom odsunu rozprchl. Můžete mi věřit, že jinak se proklíná nějaký anonymní Němčour než zcela konkrétní tchán, švagrová, spousty jiných lidí od Frankfurtu po Johannesburg. Zvlášť když zjistíte, že jsou to všechno lidé velmi hodní, nezáludní, tolerantní, mně jako Čechovi ani slovíčkem nic nezazlívající. Kromě toho i lidé velmi kvalitní, jejichž vyhnáním vznikla české zemi obrovská škoda.

Ještě po nějakém čase jsem začal uvažovat o exilu. Byl jsem to já, který u nás tuhle myšlenku prosadil, moje sudetská manželka by bývala raději zůstala doma. Stalo se pak všelijakými náhodami, že jsme zůstali v Německu, ačkoliv naším původním cílem byla Amerika, pro kterýžto cíl jsem už podnikl nějaké kroky, ale dopadlo to jinak. Nelituji toho. Byl jsem jako Čech v Německu velmi dobře a přátelsky přijat, nikdy jsem se nesetkal s nějakým protičeským vrčením ani jiným náznakem antipatie. Měl jsem podivné pocity, když nás například lidé poslali zrovna k sudetoněmeckému »landsmanšaftu«, abychom si tam ve skladu vybrali pro první čas nějaké ošacení - přinesli jsme si toho z domova velmi málo. Bál jsem se, že ti Sudeťáci mi dají nějak znát - aha, teď přilejzáš, Čecháčku ... ale nestalo se to.

Pamatuji se, že jeden ten Sudeťák byl z Ostravy, kde jsem nějaký čas pracoval, i bavili jsme se dlouhý čas o ostravských hospodách, o vesnicích kolem a takových věcech. Pochopil jsem, že zlostné řeči o pomstychtivých landsmanšaftech jsou komunistické výmysly, kterým jsem bohužel i já podlehl, než jsem se přesvědčil o opaku. Nijak zvlášť se mi nelíbí, že současní čeští představitelé v těch výmyslech pokračují.

Musím říci, že dnešní postoj sudetských lidí velmi ctím. Nevím, byl-li bych jej sám schopen. Kdyby mě býval tehdy ve dvanácti letech někdo označil bílou páskou, nacpal do dobytčáku, sem tam přetáhl pažbou, vyhnal s dvacetikilovým uzlíkem, v němž nesměly být žádné cennosti, z domu a ze země, kdyby při tom »odsunu« každý dvacátý z těch, kteří ten osud sdíleli, zahynul ... patrně bych dnes byl mnohem hůř k mluvení na ty, kdo to způsobili, nežli jsou dnešní potomci těch vyhnaných. Vinu svých předků bych si jistě uvědomoval, jako si teď uvědomuji vinu českou, ale asi bych nebyl ochoten za ni přijmout své osobní pokoření.

Je jedno demokratické umění, bez nějž není opravdové demokracie: umění podívat se očima druhého.To tedy k Vaší otázce, jak se vyvinul můj názor. Dobře vím, že je v Čechách výjimečný, patrně proto, že málokdo má vlastní zkušenost s Německem a se sudetskými lidmi včetně houfu příbuzných. Kromě toho sleduji s obavami nepřehlédnutelnou snahu odstrkat Čechy zase někam na Východ, k čemuž jsou národovecké vášně výborným prostředkem. Dokud budu mít možnost psát do českých novin, budu na toto nebezpečí poukazovat. Německo se změnilo za poslední půlstoletí, jak sám nejlíp vidím; výbojného, nesnášenlivého nebo pansky nafoukaného v něm už dávno není nic, kdybych v sázku o to se mohl upsat svou duší, udělal bych to bez obav. Většině Čechů - na rozdíl od Francouzů, Belgičanů i jiných sousedů - tato změna bohužel unikla. Uniklo jim patrně také, že Východ se nezměnil nikterak.

(Naše noviny, Ždírec nad Doubravou 1996, č. 58)

(Frýbort, L.: Češi očima exulanta, Annonce, Praha 2000)