Únor 2005

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část 5)

VII. Pokus o přelom aneb Boj s větrnými mlýny roku šestadevadesátého

Už nadobro

Před půldruha rokem jsem s jistou melancholií v duši napsal článek na rozloučenou s Českým deníkem, ale vida; Český deník se jen přeoblékl a stal se týdeníkem. Pokud mohu soudit, neztratil tím nikterak na ceně; ještě lépe se vybarvil, dozrál, stal se tím, čeho není na luzích českých ani jako toho šafránu: listem kriticky analytickým, nic a nikoho nešanujícím, postkomunistickou šalbu až do kosti prohlédajícím. Občas v tom možná poněkud přestřelil, ale v té obecné novinářské poušti byla střela nad cíl zdvižená ještě pořád lepší než všechny ty nedomrlé, cíle nedosahující. Nyní se s ním loučím znovu a již nadobro. Snad nevymizela všechna naděje ze země české, ale ta, jíž probíjel cestu Český týdeník, se ztrácí a není vyhlídky, že by ji někdo brzy obnovil. Veškeré naděje, jsou--li jaké, nabývají v těchto dnech rázu značně dlouhodobého.

Asi to tak muselo přijít. Sedmý rok pomalu uplývá od času, kdy na Václaváku zvonily klíče a není třeba si už nic namlouvat: byli jsme dosti naivní my všichni, kteří jsme se těšili, že ušlápnutý národ český lze rovnýma nohama povznést z komunistické břečky přímo tam, kde se nalézají národy demokratického Západu. Nedomnívali jsme se ovšem, že všechno půjde snadno a hladce; počítali jsme s kratším či delším přechodným obdobím, po němž se však už najisto dostaví společenské i hospodářské vztahy, jaké jsou obyčejem od Tokia po Vídeň. Že se dostavit musí, nemohou se nedostavit, že to třeba i potrvá, ale ... A to byl náš největší omyl. Přechodné období se ustálilo, dočasnost, jako už obvykle, se napevno usalašila, cosi se dostavilo, ale nebylo to požehnání západního způsobu, nýbrž pokřivený zmetek, jehož jméno je postkomunismus. K odchodu se nemá a hned tak, netěšme se, mít nebude.

Zánik Českého týdeníku už je jen toho logický důsledek. Nemůže natrvalo přestát bílá vrána v hejnu krkavců. Nevyčítám panu vydavateli, že list zastavuje. Nehodlám mu ani dávat rady, že měl ještě rok dva vydržet, až lid český k rozumu přijde. Kdo takové rady rozdává, ať si zkusí představit, jak by toto břemeno sedělo na jeho vlastních ramenou.

Byli jsme možná i trochu domýšliví, to také. Viděli jsme, jak všude mezi Odrou a Dněprem vzniká a upevňuje se pásmo postkomunistických zemí, ale domnívali jsme se pyšně, že jsme z jiného těsta, my Češi; že se nám hravě podaří to, k čemu se marně vypínají všichni ti Maďaři, Bulhaři, Slováci. Že nepatříme k té všelijaké balkánské holotě, neboť máme své kulturní a demokratické tradice, které nás k předběhnutí těch ostatních prostě předurčují. Jenže se ukázalo, že jakkoli slavné tradice samy o sobě nepředurčují k ničemu, není-li vůle ani síla v nich pokračovat. Tradice nejsou víc než dědictví, jež je možno buď rozhojnit, nebo promrhat. Již mnohý milionářský synek skončil v chudobinci. Dějiny nám připravily jisté varování v tyto dny, ale my jsme je v tom volebním mumraji jaksi přeslechli.

Je tomu právě půl století, kdy probíhaly v Čechách také jedny volby. Nebyly zcela čisté; komunisté už nahodili svou udičku, pravda, ale přece jen záleželo na českém voliči, spolkne-li návnadu, či nespolkne. Spokl. Celý u vytržení nad slovanskými osvoboditeli, nad svým světově uctívaným prezidentem (i tehdy kvetla tato pověra), omámený nevybojovaným vítězstvím ve válce i lehkoruce rozdávanými sliby na sebe upletl půlstoletý komunistický bič. Nemusel, ale upletl. Svobodně a z vlastního uvážení.

Osvoboditelům i slavnému prezidentovi se zjevně černala za nehty špína i krev, ale rozjásaný lid český toho nedbal, nechtěl dbát, jásání mu bylo milejší než krutá starost. Z celé válečné a protektorátní zkušenosti si neodnesl jiné poučení, než že Němci jsou potvory. Poučení promyslet, aplikovat na jiné případy, na současnost a na budoucnost, k tomu chyběla chuť i prozíravost.

Po půlstoletí přišly jiné volby. Byly tentokrát - věřme - čisté; ovšem výběr v nich byl také nevalný. Téměř nic jiného než postkomunisté všech barev, ražení a hesel. Jistá možnost zde byla, ale jako před půl stoletím, lid český ji vesměs přehlédl. Jako tehdy stačilo mu rozplesané vědomí, že jsme chválabohu zvítězili, že skončilo období špíny a krve, že se už teď všechno najisto v dobré obrátí, jelikož máme ty tradice. Jako tehdy si neodnesl z minulých patálií jiného poučení, než že komunisté jsou potvory. A ruče na sebe upletl bič postkomunistický. Možná že ty volby trochu přeceňujeme; budoucnost ukáže, zda byly tak historickým předělem, jak se může zdát. Nelze vyloučit, že za čas nadejdou předěly jiné, které obrátí vzhůru nohama navyklé pohodlí a nebudou se odehrávat ve volebních místnostech. Ale vzít naději prozíravějším lidem stačily. Protože ... jak dlouho může trvat, nežli sám od sebe ztrouchniví postkomunismus? Dalšího půl století? A kde bude mezitím okolní svět? Oč širší pak bude propast k přeskočení? Neradostné pomyšlení.

Nebudu už teď vypočítávat křivosti a podlosti postkomunismu. Kdo je chce znát, zná je. Zná je i ten, kdo je znát nechce. Ne nadarmo konečně existoval tento list. Užijme ještě této poslední příležitosti k tomu, k čemu nestačily katastrofy polovičky století: k poučení. Na jeho základě si můžeme zahrát na prognostiky a pokusit se odhadnout, co přinese nastávající čas. Snad, když všechny své zkušenosti sneseme na hromadu, vydestilujeme z ní i kapičku naděje. Nelze si zastírat, že to bude naděje krušná a žebřík k ní převysoký.

Co jsme si nadrobili, budeme muset vyjíst. Je ošidná ta starobylá česká víra v kohosi jiného, osvoboditele či vykupitele, který přijde a nás z naší šlamastyky bez velkého přičinění vytáhne. Pozoruji, jak po všech osvoboditelích minulých se i nyní nad českou krajinou vznáší luzný obraz vstupu do takových či onakých struktur vyspělého světa, čímž nám bude pomoženo. Nikoliv. Příklad zemí tohoto času úspěšných (pohleď směrem východoasijským, česká duše) i těch mnohem četnějších neúspěšných ukazuje, že kdo se za vlastní pačesy z louže vytáhnout neumí či nechce, toho nevytáhne na tom světě nikdo.

K vlastnímu vytažení náleží ovšem síla náramná. Vůle a píle, poctivost a sebezapření. Rovněž víra v užitečnost takového snažení k němu patří; bohužel, český člověk spíš přivykl názoru, že veškeré snažení o něco, co má přinést plody až zítra, beztak stojí za ..., takže si raději něco přikrademe. Velmi mnohý názor, který se tváří jako moudře skeptický, ale je pouze výrazem myšlení otrockého, si bude muset z duše vymést český občan, než začne pomýšlet na připojení k jakýmkoli strukturám. Totiž k těm skutečným a živým. Podpis státnického lejstra k tomu nepostačí; stane-li se země česká členem toho či onoho seskupení, ale jinak se v ní nezmění nic, je škoda i toho inkoustu, jímž bude lejstro podepsáno.

Ledaco se zdá napovídat, že přes své volební prvenství současná vládní garnitura věčně u vesla nezůstane. Lid český jí začíná mít pomalu dost, třebaže ji volí. Ještě stále působí obvyklá česká vděčnost gerojům, kteří nám přinesli svobodu, pluralitu, tržnost, privatizaci, nepřekonatelným ekonomickým odborníkům, jež nám svět závidí (koho všechno nám už nezáviděl), ozývají se i hlasy, že ne gerojové, nýbrž vyčuránci a kořistníci, jenže co naplat, když k nim není alternativa... není-liž pravda, moji milí přátelé, s nimiž jsem se o tu alternativu hádával. Inu, už nebudu, už je, zdá se, po alternativě. Nicméně asi není dalek čas, kdy i ten nejrůžovější a nejoddanější obdivovatel modrého ptactva sezná, že z jeho peroutek již české zemi patrně nic užitečného neukápne, a bude se ohlížet po jiném nositeli naděje. Lze si zapochybovat, zda z těchto voleb vzešlá vláda se dočká svých čtyř let. Možná že za tu dobu dosáhne zklamání a pocit bezmocnosti českého člověka takového stupně, že ... co já vím. Nikdo si věčně nenechá na hlavě dříví štípat. Třeba si zase něco vyzvoní klíči.

Rád bych věřil, že tentokrát už to bude něco kalého, západně demokratickému a skutečně tržnímu způsobu bližšího, ale příliš se netěším. Obávám se, že až něco vystřídá modré ptactvo, bude to nejspíš jen jiná parta prognostiků. Lid český se již teď valem, stále ještě ze zvyku klna komunistům, ubírá levým směrem; i lze se nadít, že si napříště vybere toho, kdo mu místo té dnešní vekslácké tržnosti nabídne životní jistoty. Důchody a byty, dvojnásobné platy, takovou či onakou bezplatnou péči. A uplyne ještě hodný čas, než sezná, že i tato naděje byla jalová, že ani v Lidovém domě není ustájen dukáty se oklepávající oslíček a že sebevětší huba bez dukátů sliby naplnit nemůže, dokonce ani kdyby je slibovala poctivě.Kdo se zmocní nadějí potom, až obojí prognostici doprognostikují, tone již v mlhách budoucích dějin.

Nezmění-li se český člověk ve své naivní důvěřivosti a ve své touze po bezbolestných řešeních, snad pan Sládek či jiný prorok krátkých procesů a rázných zatočení. Jelikož bude již dorůstat generace, postrádající vlastních zkušeností s komunisty a nakloněná pokládat zprávy o nich za sklerotické šplechty, ani jiná možnost není zcela vyloučená, jakkoliv nám dnes nad ní vstávají vlasy na hlavě. Z toho by vyplývala naděje dosti strašidelná: že se český národ pozvedne k obrodě teprve, až katastrofa dosáhne samotného dna a nebude kam klesnout hlouběji. A to by už, pochopitelně, bylo pozvednutí pozdní a tedy marné.

Věřme však, že ani v Čechách není konečné poučení vyloučené. Že může nastat cosi jiného: že ani prognostici, ani pan Sládek či věční dědici zapšklých receptů minulosti, nýbrž trpké vystřízlivění z šalebných nadějí ještě včas ovládne zemi českou. Ne dvě či tři procenta volajících na poušti, nýbrž mocná převaha českého lidu že pozná holou nutnost mravní obrody, bezvýjimečné očisty všech institucí, bezvýhradného přijetí demokratických i hospodářských norem, jež není třeba vymýšlet, jelikož už na západ od Šumavy dávno fungují. Že pomine platnost hesla o potopě, která má nastat po našem kapes nahrabání, nýbrž že nadejde čas poznání nutnosti proměn nelehkých, samočinně nepřicházejících. A že nepoklesne už jako tolikrát české srdce, ukáže-li se nezbytnost osobní oběti, jelikož zmíněné proměny věru nikoho neuloží do prachové peřiny životních jistot. A nebude jiné cesty.

Již teď není; což teprve, až bude promarněno ještě několik stále řidších příležitostí. Co bude s politickou sílou, jíž jsme až do teď drželi palečky, se stranou jména DEU, je těžko předvídat. Asi že jí bude těžko bez Českého týdeníku. Tím snáze bude umlčována, z politické scény vymetána kamsi do okolí Přátel piva a jiných podivínů. Nebo, což také není vyloučené, se přizpůsobí svému okolí. Ale ono nejde o stranu; jde o potenciál lidí slušných, čestných, prozíravých a s prostředím obecné korupce a vekslácké vychytralosti se nespokojivších. Jej neubude; a jak budou růžové klapky s očí opadávat, bude sílit obecné vědomí, že zde taková politická síla byla. Že zde byly noviny, které hovořily otevřeně a nebojácně, že si velkého uznání sice nevysloužily, ale na jejich slova došlo. Zaseté semeno nezapadne, ale bude sílit. Sami prognostici je budou zdárně zalévat svými dalšími nestydatostmi, jichž bude překošatě. Zatím ... co dělat zatím.

Zatím hleďme, aby se uchovalo, co se uchovat dá. Jestli se z naděje posametového času vylíhla řádka poctivých a přičinlivých soukromých řemeslníků, kéž se nevzdávají. Kéž nepodlehnou pocitu marnosti ani chuti se vším praštit, jelikož se současná hospodářská politika k drobnému podnikateli chová hůř než macecha k Jeníčkovi a Mařence. Kéž vydrží za každou cenu, protože to budou oni, z nichž jednou vyjde nová prosperita české země, ne z trouchnivých a postbolševickými pavučinami opředených velkopodniků. A jestli kde sedlák vzal znovu do ruky půdu, již jézédáci kdysi ukradli jeho otcům, kéž ji z té ruky nepouští. Kéž ji neprodává ani nepronajímá žádným družstvům, kéž se nedá znechutit triky lokajů ze zámku, protože to bude on, z nějž se jednou obnoví selský stav této země. Není zdravého života v zemi bez selského stavu.

My pak, kteří nejsme ani sedláci, ani řemeslníci ... aspoň tu obyčejnou lidskou slušnost si udržme. Nenechávejme si ji pro sebe a pro své přátele, ale šiřme ji kolem sebe, třebaže si ji ledakdo nezaslouží. Buďme vlídní, ohleduplní, uznalí, neštěťme se pro maličkost, mějme po ruce úsměv a dobré slovo, nestůjme sudičsky na všelijakých směšných právech a přednostech, protože to je znakem otroků. Nebude lepších časů v české zemi bez mravní obrody; a nebude mravní obrody, aniž by převládla slušnost nad hulvátstvím a neurvalostí, úsměv nad křupanským řevem, skromná sebejistota svobodného člověka nad projevy otroctví.

Nu, nechme už toho. Loučím se s vámi, vy všichni, kteří jste čítali mé články. Pozdravuji vás a přeji zdar v poctivém konání, ať už jste mě chválili nebo jste s mými články nesouhlasili. Pokud jsem se do někoho strefil šípem příliš bolestivým, omlouvám se za to. Nemyslím, že bychom se spolu ještě setkali, do jiných novin se cpát nebudu a ani nečekám, že by mě někdo do nich zval. Leda by někdo čítal emigrační časopisy, ale v nich už jsme zase jen sami mezi sebou, my exulanti, nejspíš oddělenější od svého národa příkopem hlubším než za časů Jakešových, protože tehdy byla naděje blízká a horoucí.

Dnešní naděje je jiná, je na dlouhé lokte a je z ní teskno. Cosi nadějného bolestně končí, ale budiž nám povzbuzením, že jsme nevytvářeli nadarmo tyto noviny, ani my, kteří jsme je psali, ani vy, kteří jste je četli, podporovali a rozšiřovali. Čas myšlenek, v nich obsažených, teprve přijde.

(Hannover, 4. 6. 1996, Český týdeník 1996, č. 149)

Loučil jsem se tehdy trochu předčasně s Českým týdeníkem, dokázal vycházet ještě skoro dalšího půl roku, než byl opravdu konec. Jinak mě ale až mrazí, jak se mé tehdejší předpovědi vyplnily. Jsem snad věštec a nevím o tom? Nu, ono asi nebylo tak zvlášť těžké prorokovat, kam tak mohou prognostičtí kočí zabříst s vozíkem českého státu, jehož otěže tehdy ještě tak sebevědomě třímali. Třímají je dosud, ale už zdaleka ne tak sebevědomě. Cosi se zdá blížit, snad změna, snad teprve její začátek, věštecké nadání mi nechce sloužit. Snad jen že změna, dostaví-li se, potrvá déle a bude klopotnější, než jsme si tehdy před pěti lety představovali. 4. března 2000

O mělčinách a selhání

Čtu si v té řádce Českých týdeníků, co jich už stačilo po volbách vyjít, a je mi dvojatě. Na jednu stranu jsem rád, že navzdory předchozím oznámením vycházejí dál. Na druhou stranu ... jak bych to řekl: nějak se mi nechce líbit ten plačtivý, ukřivděný tón, nesoucí se chórem četných povolebních komentářů, rozborů a čtenářských dopisů. Ne že by byl důvod k radosti; nás, kteří jsme čtenáři tohoto listu, výsledek voleb zklamal. Čekali jsme širokou, i když ne hned většinovou podporu svého názoru, ale hlasovací lístky byly sečteny a ukázalo se, že nás je hlouček. Mnozí najednou vědí, proč se to prohrálo. Co se mělo dělat a nedělalo se, či co se naopak dělalo a raději se mělo nedělat; a ovšemže nechybějí ani vztažené prsty, ukazující, kdo za to všechno může. Nemíním k tomu chóru přidávat svůj hlas, však i bez něj je nářku dost.

Kromě toho je to nářek zbytečný. Ať naříká ten, kdo selhal. Nelze popřít, že cosi selhalo a selhává v zemích českých, ale nesypme si za to popel na hlavu, přátelé; nejsme to my, kdo má důvod ke kocovině. Nestalo se nic jiného, než že jsme se poněkud zmýlili v odhadu. Asi jako lodivod, který naměří mělčinu v místě, kde se domníval mít spolehlivou hloubku pod kýlem. Lodivod by musel být blázen, aby si kvůli tomu vytrhal šediny a skočil přes palubu; je-li rozumný, bude se jen od té chvíle plavit přiměřeně k dané hloubce. Byl by sedmkrát blázen, kdyby dával vinu za vrstvu vody pod kýlem sobě či komukoliv z posádky. Nedávejme si ji ani my. Mnoho volebních analytiků teď najednou ví, co všechno udělala špatně paní Hromádková, a jak by to bylo bývalo dopadlo jinak a lépe bez ní; těžko vědět, co je skutečného na této moudrosti, ale v každém případě přichází pozdě, je zbytečná a snad i trochu podlá. Je zbytečné i vymýšlet si, kterou ze zásad bylo třeba vyřknout hlasem velikým a kterou zas raději opatrně přidusit. Taktické jemnůstky mohou získat či ztratit desetinku procenta na volebním výsledku, ale zgruntu převrátit jej nemohou.

Vepsali jsme si do štítu čestnost, poctivost, mravnost a slušnost. Pravda, nebylo to příliš taktické. Voličské většině by se zajisté více líbil štít, nesoucí heslo - nahrab si každý, co můžeš! Nebo by se jí snad ani tolik nelíbil, ale nevadil by jí. Postsocialistický český člověk uznává zásadu krátkodobého obohacení, jednorázového ošizení, převezení a stoličky podražení, neplnění úmluv, lišáckého vyzrání nad tím či oním. Pokud ho cosi na tom hněte, tedy okolnost, že to nebyl on, který si takto pomohl. Je marné mu poukazovat na lotroviny postkomunistické tržnosti, jelikož je nepokládá za nic příliš zavrženíhodného, spíš za jakýsi furiantský kousek, jemuž je možno i s úsměvem zatleskat. Zneužití hospodářské či politické moci, jaké by mělo v kulturním světě za okamžitý následek doživotní znemožnění chytračivšího velikána i katastrofální propad popularity jím zastupované partaje, nezanechává v Čechách stop.

Je to šibal, říkají spíš občané čeští o takové osobě s uznáním, koukněte, jak on »je« zase všechny šikovně doběhl. Zatím jim nedochází, že by do neadresného označení »je« měli zařadit především sami sebe. Pokud jsme my, nevítězný hlouček, udělali v něčem chybu, tedy v špatném odhadu této mělčiny českého ducha. Ale není to důvod k tomu, abychom se začali stydět za čestnost, poctivost, mravnost a slušnost. Tím méně, abychom si honem začali pro svůj štít shledávat jiná, taktičtější hesla. Čestnost a slušnost neselhaly, přátelé; selhává jen čtyřicetiletým otroctvím naočkovaná, občansky nezralá, s prabídnou úrovní veřejné morálky se spokojivší česká většina.

Pokoušeli jsme se poukázat na znepokojivou skutečnost, že se české politice zřejmě zalíbilo v postkomunistické, pro ledakoho jistě výnosné polovičatosti. I to byl mylný odhad hloubky pod kýlem; vyburcovali jsme tímto poukazem jen nemnohé, jelikož česká většina ono zalíbení sdílí. Tuší, že dosažení skutečného, ne pouze verbálně proklamovaného západního standardu demokracie, tržnosti a jiných takových věcí by bylo těžké, vyžadovalo by obětí a nesmírného úsilí; k tomu není většina ochotná. Spokojí se s řídkou kaší v poloprázdném talíři, hlavně že ji má dnes, má ji zajištěnou a nemusí si s ničím víc lámat hlavu.

Ideál zajištěnosti na velmi nízké úrovni, neochota a strach pustit z hrsti vrabce tak hubeného jsou obrazem ducha bytostně levicového, jaký byl české většině úspěšně vštípen spolu s mnoha hesly o právu na to, nároku na ono, o sociální rovnosti a tomu podobných chimérách. Nedošli jsme a nemohli jsme dojít velkého uznání snahou o skutečnou pravicovost; to ale neznamená, že ta pravicovost selhala. Selhává a pohříchu ještě selže - není se nač těšit - bezmyšlenkovité pohodlnictví lehoučkých, bezbolestných reformiček.

Čtyřicet let si český poddaný navykal šidit komunistickou vrchnost předstíráním, že ta či ona polovičatost je vlastně už dílo konečné a plán splněný, za nějž lze pobrat prémie. Nyní se snaží ošidit týmž předstíráním sám sebe. Uvidíme, jak dlouho bude své nevalné prémie pobírat.

Český pan premiér a největší postava současné domácí politiky je bezpochyby pán velice chytrý. Nutno též uznat, že říká velmi rozumné věci. Zůstává jeho určitým nedostatkem, že je pouze říká; ve skutcích je to střelec značně váhavý. Ale on ví, že jiným než slovním prosazováním tvrdého, thatcherovského kapitalismu by si u českého voličstva nikterak neposloužil, pročež nechává svá slova plynout a skutkem míří do rozplizlého sociáldemokratismu, jehož cílem je líbit se nenáročné většině. Jeho čas jednou vejde do dějin jako urputné soupeření dvou sotva o kozí chlup se lišících sociálně demokratických stran. Inu což; hlavně že jeho chytrost nechybila cíle. Podařilo se mu vyvolat obecné přesvědčení, že již dosáhl ojedinělých, omračujících úspěchů na cestě k světově srovnatelné prosperitě, a čeho snad ještě nedosáhl, toho že dosáhne snadno a brzy.

Pročež že je osoba nenahraditelná a s každým jiným že by české hospodářství zplakalo slzami krvavými. Nuže, letmý pohled do sousedství ukazuje, že český hospodářský zázrak není tak příliš zázračný, jak se dělá; polské hospodářství například, ač postrádá prognostických velekněží, je dál než české v rozvoji drobného podnikání, maďarské je mnohem přitažlivějším cílem pro západní investory; nad Albánii a Ukrajinu pak není příliš obtížné vyniknout.

Nepopiratelnou zůstává zásluha kuponových úspěchů; nelze však přehlédnout, že se na nich již zvolna začíná zelenat mech. Pokud by se nemělo nic dít dál, byly by to úspěchy velmi skrovné, na samém začátku cesty trčeti zůstavše. Řeči o tom, že se světového standardu již dosáhlo, napovídají, že se nic dít asi nebude. Nicméně úsilí Českého týdeníku zabušit do žulové pevnosti tohoto mýtu nepřineslo mnoho zdaru; na to mají Čechové příliš rádi pohádky o své výlučné a jiným národům nadřazené zázračnosti, jakož o mezikontinentálně obdivovaných, všemi druhy vavřínů ověnčených tatíčcích a otcích vlasti.

Co a kdo ale nám zde selhává, milí lidé... Vyslovili jsme názor, že země česká zdaleka ještě není standardní západní demokracie, jak se ledakdo v neodůvodněném uspokojení těší, nýbrž že se leda snad ukazuje jakás naděje se jí stát. Ovšem jen za předpokladu, že nebude činěno nic, co by bylo s oním západním standardem v rozporu. Hlásání staletých nenávistí, nedůvěr a nesmiřitelností, trvání na principech kolektivní pomsty, na zásadách stalinských odsunů i holých krádeží s oním standardem v rozporu jsou a ani tou nejdůmyslnější argumentací nelze evropskou veřejnost o jejich oprávněnosti přesvědčit; se stejnou nadějí by bylo možno obhajovat čarodějnické procesy středověku. Říkali jsme rovněž, že nerozhodneme-li se dost bezvýhradně pro standard západní, nezbývá již jiná cesta než k standardu uralskému, jelikož třetích cest, jak obecně známo, není; ale zdá se, že jsme tím nedojali česká srdce tak, jak jsme předpokládali. Uralský standard, ač posmívaný, přece jen již zapustil kořínky hlouběji, než by se mohlo zdát na hokejovém utkání Rusko - Čechy.

Naopak; česká srdce nám mají snahu o vyčištění vlastního prahu a o smíření se západním sousedem velmi za zlé. V žádném výtisku těchto novin nechybí čtenářský poukaz na to, že nás tento nerozum stál hromadu hlasů. A on asi opravdu stál; ale vzpomeňme si, prosím, že tu byla jakási řeč o slušnosti a poctivosti. Zajisté, i v těchto vodách naměřily volby pod kýlem mnohem méně vody, než jak se mohlo zdát; ale důvod k opuštění korábu slušnosti to není, nesmí být. Naskočit si na koráb pokrytectví, třeba i nad větší hlubinou popularity se plavící, by bylo trapné a bezúčinné. Sedí na něm jiní a zatím si libují, jak pěkně se jim jede. Nám by na něm asi dobře nebylo. Kromě toho by to bylo, opakujme již potřetí, selhání.

Česká demokratická většina se rozhodla pro vlažnost a polovičatost. Byla toho názoru, že čest a slušnost jsou takové babičkovské směšnosti, za něž si nic nekoupíš. Dobře. Je nutno toto rozhodnutí uznat. Naprosto však není nutno se k němu běžet připojit. Žijeme čas velmi nestandardní, čas zkoušky, čas přelomu, v němž záleží i na jiných hodnotách než na obratné taktice k získání souhlasu vlažné většiny. Důležité je, že je zde zatím aspoň ten nevelký hlouček, v němž se nepodařilo zapustit kořeny otrocké mentalitě. Bohdá se časem ukáže, že to není hlouček tak nepatrný, jak by se mohlo zdát z hubených volebních procent. Může mít i jiný, dokonce snad větší úkol než za každou cenu získávat křesla v parlamentu: šířit kolem sebe ovzduší cti, slušnosti a mravnosti. Bude-li v tom mít úspěch, vyvede jednou českou loď z postkomunistických mělčin.

Bylo by ale nepoctivé si zastírat možnost jinou: že hlouček zůstane hloučkem a loď na mělčinách uvízne, až nadejde hodina pravdy, neboť čas trestává vlažnou ne-ochotu k vlastní existenci. Až příliš podezřele často v posledním století český lid takovou neochotu předvedl; kdo ví, nestojí-li teď nad svou poslední příležitostí. Neobstojí-li v ní ... já vím, je to špatná útěcha; ale potom aspoň budeme vědět, že jsme to nebyli my, kteří selhali ve zkoušce dějin.

(Hannover, 17. 6. 1996, Český týdeník 1996, č. 159)

Tvář a páteř

Chápu, že běžím s křížkem a funus je už dosti vzdálen, ale přesto bych se pokusil vyjádřit k těm nedávným českým volbám. Nebo ani ne tak k nim, jako k některým odezvám na ně, publikovaným kromě jiného v tomto časopise. Vycedil jsem též něco potu, i když jen autorského, v zápase o českou pravicovou stranu jménem Demokratická unie a chtěl bych se jí zastat nyní, když všichni generálové vyslovují své pobitevní odsudky.

Než s tím ale začnu, dovolím si poukázat na čtenářskou anketu, uspořádanou krajanským časopisem Zpravodaj ve Švýcarsku. Na otázku, koho by čtenáři-exulanti v Čechách volili, kdyby volit směli, vyslovila se téměř polovina respondentů pro DEU. Volič domorodý, jak známo, pouze z 2,8 procent. Je to rozdíl náramný, zarážející a o čemsi důtklivě vypovídající. S tímto výsledkem před očima se můžeme pustit do dalšího rozboru.

Ochotně uznávám, že ani ne tak argumentace řečené strany jako její podání bylo mnohdy poněkud amatérské. V posledních předvolebních fázích se její stratégové zřetelně dostali do rozpoložení jako praotec Noe, když viděl, že potopa stoupá a jemu chybějí hřebíky. V obavě, že »teď nebo nikdy« se dopouštěli křečovitostí. Pokus spustit stejný křik jako ti ostatní nebyl příliš šťastný, protože rozmýšlivý volič čekal od jediné své vskutku nepostkomunistické strany cosi jiného: klid, gentlemanský odstup, možná trochu jemného vtipu. Nedám příliš na hesla, ale to Nejen prosperita, ale i ... bylo dost neobratné. Vzbuzovalo dojem přiznání, že co do té prosperity, nemáme mnoho co říci, jelikož veškery vavříny náležejí panu Klausovi.

Navrhoval bych heslo jiné - jakápak prosperita, prokristapána? Též na adresu vedoucích osob, máte pravdu, pane Hulíku, by bylo možno vyslovit tu či onu kritiku. Něco se zbabralo. Mohlo to být lepší; otázka teď zní, o kolik. Na rozdíl od četných jiných bych soudil, že asi ne o moc. Taktika je důležitá věc, ale sama výsledek nedělá. Kdyby se DEU bývala všech svých chyb vyvarovala, mohla dojít toho úspěchu, že by přestoupila tři procenta a dostala své peníze zpátky. Výsledku ještě o procento lepšího mohla dosáhnout, kdyby neexistovala odrazující pětiprocentní klauzule. Víc ne, nic si nenamlouvejme.

Tři až čtyři procenta, to je za daného stavu věcí rezervoár, v němž se nachází český volič kritický, přemýšlivý, na sliby nedající, sám sebe nešálící, sametový šlojíř prohlédnuvší, způsobu nejenom verbálně pravicového. Jinak by totiž bylo nepochopitelné, že taktické chyby vedly u domácího voliče k téměř absolutní ztrátě zájmu, kdežto exulantům nevadily. Při vší kritice doporučuji každému, aby si našel a přečetl volební program Demokratické unie. Byl rozumný, střízlivý, věcný, nesloužící jen jako papír k podpálení pod volebním gulášem. Nesliboval lehoučké vyřešení všech myslitelných problémů, nýbrž se neskrýval s tím, že vyčištění komunistického chlívka bude věc klopotná a že bude vyžadovat sebezapření a oběti. Lišil se tím vysoce od nereálných programů stran jiných, stanovivších si zásadu »modré z nebe a ještě kousek navrch«.

Měl jen tu chybu, že to svou pravdivostí prohrál. Neboť jelikož k pětiprocentnímu úspěchu svrchu zmíněný rezervoár nestačil, bývalo by nutno načepovat další vrstvy voličstva. To se v demokratických zemích dělává, ale v Čechách by za to bylo nutno zaplatit vysokou cenu: popření sebe samého. Cením si DEU, že k takovému kroku nesáhla.

Bývalo by stačilo takticky využít známých bolestí českého člověka. Důchodci! Máte malé příjmy? Volte nás, my vám je zdvojnásobíme (nejmíň)! Jak? Pobereme nezasloužené miliony jiným (mafiím, privatizačním podvodníkům, bolševikům) a rozdáme je mezi vás! Mladí rodiče! Bydlíte na dvaceti čtverečních metrech s hádavou tchyní, rozvedenou švagrovou a jejími dvěma haranty? Volte nás, my pro vás obstaráme byty! Jak? Vyházíme z bytů komunisty a přidělíme je vám! Zřídíme extra vysokou daň pro bývalé papaláše a z jejího výtěžku zahájíme grandiózní bytovou výstavbu!

Vsadil bych se, že v takovém případě by přehnaný antikomunismus nikoho neodpuzoval (leda ten zanedbatelný tříprocentní rezervoár), nýbrž by vedl k netušeným metám. Představa spravedlivosti, která komusi cosi vezme a mně přidělí, je sice hluboce levicová, ale v zemích českých odedávna velmi přitažlivá.

Kdyby se k tomu ještě přidalo - mnohými vřele doporučované - zlobné hřímání proti Sudeťákům a vůbec Němcům, nějaký ten postranní švih směrem k cikánům, ohrnutí nosu nad exilem, slib snadného a rychlého vypořádání s kriminalitou, kyprá ošatka životních jistot ... ale nebudu vypočítávat všechny vějičky, na něž lze dnešního nezkušeného českého voliče nachytat. Jisto je, že pak, ano, pak by se pan Klaus mohl začít třást. Zbývá zodpovědět otázku, k čemu by taková Demokratická unie byla ještě dobrá.

Pokud jde o mě, své srdce bych jí nejspíš nezadal. Slibovačných, všemi druhy postkomunistických mastí mazaných partají mají Čechy dostatek, netřeba k nim ještě jednu přidávat. Tvář a páteř je možno si zachovat, bezpáteřních časů má za sebou království české dost a nesloužily mu ke cti ani k prospěchu. Cenou za to je poměrně úzký kruh příznivců. To je sice skutečnost dosti truchlivá, ale je třeba ji znát. Smířit se s ní už tolik třeba není. Mýlili jsme se, pravda, v mnohém; nejvíc ale v tom, že jsme předpokládali větší ocenění pevné páteře. Víc lidí, kteří si nejen berou do huby Masaryka, ale mohli by se mu i podívat do očí. Já vím, je dost neskromné říkat, že ne program DEU byl špatný, nýbrž obecné mínění že mu nedorostlo.

Jenže on český postkomunistický občan zatím ledačemu nedorostl. Pohledem z exilového odstupu je to zvlášť dobře vidět. Omyl za omylem se vynořuje, ano, doufali jsme, že řešení vyjde z jedněch voleb, z jedné vody načisto, že přijde DEU, dupne si a všechno se změní. Jenže se ukázalo, že jde o záležitost dlouhodobou a s výsledkem nejistým. Proces, který bude jen zvolna dozrávat a prosazovat se, jak čas poplyne, a nebude se dít nic. Obávám se, aby teď nedošlo k omylu dalšímu - prohráli jsme, sbalíme to. Ne. Česká politika bude ještě jako sůl potřebovat sílu s tváří a páteří. Sílu nenamočenou nejen v komunismu, ale ani v postkomunismu. Buďsi zatím nevelkou; však čas ukáže, čeho je třeba, až se opotřebují vějičky jedné postkomunistické strany po druhé. To ještě ovšem může nějaké to volební období trvat a je jistě škoda času takto ztraceného; ale dějiny nemívají sklon vykládat své karty rychle.

Zatím by bylo velmi neprozřetelné se honem odvracet příhodnějším směrem, hledat, s kterou stranou bychom si mohli okusit slavného pocitu vítězství a která z nich je nejpřijatelnější zlo. Byť si ony strany malovaly do štítu pravicovost, tržnost, Evropu a jiné pěkné věci; jsou to strany lehkých slibů i lehkých zásad, strany pružné páteře a tváří zakrytých, soudnému člověku podezřelé. V jedné věci bych s panem Hulíkem nesouhlasil: nehádal bych, že si pan Klaus nyní trhá knír žalostí nad tím, že českému exilu bylo zabráněno odevzdat své hlasy v domácích volbách. Řekl bych naopak, že si náramně pochvaluje tu indiánskou lest, jíž byla nezanedbatelná procenta zkušených a stěží ošálitelných voličů vyřazena ze soutěže. S prognostickým kolegou Zemanem už se nakonec nějak srovná; ale nějakých dvě stě tisíc hlasů z exilu, z toho polovina pro Demokratickou unii ... ach ouvej. Věru, nedomnívám se, že mi bude brzy doručen volební lístek.

(Hannover, 14. 8. 1996, Polygon 1996, č. 6)

Na rozloučenou s Českým týdeníkem

Tak tu sedím a dumám, co trefného a kritického bych napsal o současných poměrech v zemi české, ale nic mě nenapadá. Už dobrý měsíc jsem o těch poměrech nic neslyšel ani nečetl a má informovanost je vepsí. Začínám se dokonce obávat, že nejen popudy a náměty, nýbrž i oprávněnost psát o věcech českých mě zvolna opouští. Neboť uplynulo již několik týdnů od té chvíle, kdy jsem naposledy vylovil ze schránky obálku s čerstvým výtiskem Českého týdeníku, novin, do nichž jsem řadu let přispíval a které mi byly i základním zdrojem vědomostí o dění v království českém, ať již dění zjevném či přerozličném podpokličkovém.

Nu, když nic jiného, napíši aspoň závěrečnou vzpomínku na Český týdeník. Už proto, že to byly noviny vzácně přátelské k českému exilu mezi vší tou oficiální nevlídností. Jejich zánik byl sice podmíněn finančně, ale byl i jistým mezníkem času. Po bezmála sedmi letech nadějí na rychlý přerod české společnosti zpátky tam, kam patří, do kulturního a myšlenkového okruhu západní civilizace, k jeho hodnotám a způsobům, nastal čas ... ne snad beznaděje. Ale přinejmenším poznání, že přerod bude všechno jiné než rychlý. Že bude klopotný a omyly lemovaný, a ví bůh, zdaří-li se vůbec. Zvlášť, když velmi mnozí si takový přerod v hloubi srdce ani nepřejí nebo si s jeho představou nedovedou nic počít. Existence Českého deníku a později týdeníku byla výrazem naděje v tento přerod a skončila dnem, kdy se naděje vytratila.

Bývali jsme tak plní naděje a přání nějak pomoci své staré vlasti v nalezení rychlé cesty na Západ, viďte, přátelé. Bylo čím pomáhat, protože nic nechybělo zemi české víc než naše exilová zkušenost západního způsobu; nevypočítáme, jaké všelijaké směšnosti, nejapnosti i holé podvody se v Čechách vydávaly za západní. Ale jen zřídka došla naše dobrá vůle naplnění; ukázaloť se, že nad břehy vltavskými o ni málokdo stojí. Psával jsem se slušným ohlasem do řádky exilových časopisů v ten čas nesvobody a když skončil, domníval jsem se s jistou naivitou, že má zkušenost Západu by mohla přijít vhod některým českým novinám; i rozeslal jsem mezi ně řádku článečků očekávaje ohlas. Byl český - to jest žádný.

Ani Lidové noviny, ani Lidová demokracie, nikdo se nenamáhal byť i jen odpovědět mi. Kdybych byl vyrozuměn o tom, že mé články jsou špatné nebo hloupé, že se redakci z těch či oněch důvodů nehodí, býval bych s tím srozuměn. Ale ono nic. Fouňovství, pravý produkt českého socialismu a dodnes jedno z pravidel lidského obcování v Čechách. Nu, nic mi není tak protivné jako podbízet se, pročež jsem zanechal námluv. Zato se mi vzápětí ozval Český deník přetisknuv jednu mou povídku z kolínského Hlasu Bohemie. Tím započala dlouhá a pravidelná spolupráce, která skončila až posledním číslem řečených novin.

Pan vydavatel a šéfredaktor ve svém závěrečném článku vyslovil názor, že se jeho kmenoví dopisovatelé jistě snadno uplatní v jiných listech, což byl aspoň v mém případě omyl. Jedny trapné námluvy mi stačí, nebudu se nabízet ani podbízet, koneckonců je zde ještě několik exilových časopisů, do nichž lze psát o naší starosti o zemi českou. Snad mi chybí síla opustit exil, jak to učinili jiní, ale spíš se domnívám, že k tomu zatím nenastal důvod.

Nerozepisoval bych, tímto způsobem, který se jistě může zdát příliš osobní, kdyby bývaly zanikly jen jedny české noviny tohoto zmateného času, jako jich vzniká, vede svou jepičí existenci a zaniká hromada. Ale Český týdeník byl list svého druhu ojedinělý a pravděpodobně nenahraditelný. Nejen svou jednoznačnou podporou českého exilu; nejen odvahou stát i na jiných, nepopulárních a předem ztracených vartách, vyžadovala-li to novinářská poctivost a občanská statečnost. Byly to noviny nejen nejspíš nejodvážnější, nejzásadněji prozápadní, nejméně takticky kličkující v tom součaném českém sklonu ke konjunkturálnímu chytráctví. Nejen že neváhal rozlít si ocet u nejmocnějších, měla-li být cena za jejich přízeň měkkýší ohebnost hřbetu; nejen že poskytl místo k vyjádření myšlenkám kacířským a vzbuzujícím divě zpěněný nesouhlas stoupenců půlstoletím šípkového spánku zatuchlých představ národněfrontových. Byl především jediným českým listem výrazně a programově nepostkomunistickým.

Proto byla jeho existence obtížná a nakonec nemožná, když se ukázalo, že postkomunismus není přechodné období, jak jsme se pošetile domnívali, nýbrž ustálený politický a společenský způsob na předem neodhadnutelnou, pravděpodobně velmi dlouhou dobu.

Obálka s Českým týdeníkem mi docházívala vždy v pondělí a strávil jsem jeho četbou zhruba dvě hodiny. Četba jiných, i těch poněkud lepších českých tiskovin mi zabere tak kolem desíti minut. Pročež se patrně nerozhodnu objednat si teď jiný tisk. Ne že bych nestál o informace zponad Vltavy, ale těch se mi nakonec dostane z ústního podání, až zase jednou přijedu do Prahy na návštěvu. Kritiky, analýzy, zamyšlení, bystrého pohledu politického, do hloubky jdoucích rozborů ... tohoto druhu novinářského koření nacházím po zániku Českého týdeníku už jen pramálo a v kvalitě nevelké; profesní úroveň českého tisku ještě stále snese srovnání nejvýš s okresním Käseblattem našich hostitelských zemí.

V Českém týdeníku byla shromážděna řada velmi bystrých pozorovatelů a nadaných autorů: Mandler, Placák, Beneš, Loewy, Janata i četní jiní. Nechovám naději, že bych takovou koncentraci publicistické zdatnosti našel někde jinde. Především ale nedoufám, že bych třeba i jen náznakem našel osobnost, rovnající se vydavateli Českého týdeníku Josefu Kudláčkovi.

Není naprosto mým obyčejem psát oslavné traktáty na konkrétní osoby. Také jsem to ještě nikdy neudělal. Ale teď už je beztak po všem, a tak to mohu vyslovit, aniž bych byl obviněn z pochlebnictví - nic by mi to už nebylo platné: v Josefu Kudláčkovi měla a bohužel i ztratila česká veřejnost nejnadějnější postavu, co se jich vyskytlo v tom vření posledních sedmi let. Kdyby okolnosti byly příznivější, měl tento muž schopnost být i něčím víc než vydavatelem jednoho, byť i dobrého listu. Neboť je dost lidí poctivě idealistických na luzích českých. Najde se též dostatek lidí schopných a pracovitých; a koneckonců se dnes již v Čechách vyskytují lidé i velmi bohatí.

Jenže idealismus přečasto potřásá rolničkami bláznovskými, schopnost a pracovitost si hledívají vlastní portmonky a současná česká zámožnost ... pomlčmež už o jejím původu a zdrojích. Je ale zajisté legrační představa, že by ji, byť i na zlomek vteřiny, popadla vášeň otevřít své truhlice ve prospěch věci veřejné. Kudláček v sobě tento trojí prvek spojoval: byl bezmezně idealistický až k sebeobětování, přičemž ale také velmi schopný organizátorsky a obchodně; k tomu vlastnil značné finanční prostředky (vlastním umem a přičinlivostí získané, podotýkám), jež byl ochoten obětovat zájmu české země. Nadto byl i muž statečný, nehledající laciný souhlas; kdyby býval projevil ohebnou ochotu, mohl vzhledem ke svým schopnostem dosáhnout velmi vysokých míst českého politického Olympu.

Ale on měl svou představu. Stále osamělejší donkichot mezi mrštně se otáčejícími mlýny českého postkomunismu. Píši o něm v čase minulém, třebaže ještě stále chovám naději, že se zase někde objeví ve své nezměrné idealistické činorodosti. Spíš ale neobjeví, obávám se. Zklamaný a zahořklý se bude věnovat svému nepolitickému obchodu, než - kdo by mu to mohl mít za zlé - než také dozná, že opustil exil předčasně.

Český týdeník neměl patent na veškerý rozum. Často propukal v netrpělivost i zbrklost, často přestřeloval cíl (což bylo ještě pořád lepší než úslužné podstřelování, obvyklé v ostatním českém tisku). Byl radikálně protikomunistický i protipostkomunistický, ale dával někdy poněkud neprozíravě zaznít i hlasům nesnášenlivě fanatickým. Jeho pokus rozšířit působnost na pole stranicko-politické byl odsouzen k neúspěchu, vedl k jednostrannostem, křečovitostem a nakonec uspíšil konečný zánik. Přesto to byl list poctivý, kvalitní, v české tiskové krajině ojedinělý a velmi potřebný.

Jeho zánikem mizí, lze se obávat, i jediné domácí pole, na němž měl exil velkorysou možnost vyslovit své podněty a svou starost o osud české země. Dokud ještě existují některé exilové časopisy, neztrácí se tato možnost tak zcela; doufejme jen, že české země najdou svou cestu k duchovnímu a morálnímu znovunapojení na Západ dřív, než řečená možnost přirozenou cestou zanikne.

(Hannover, 29. 10. 1996, Polygon 1996, č. 8)

Dlouho jsem váhal, mám-li do této knížky zařadit i předcházející kapitolu... Není-li to, zač jsme se brávali a oč jsme se namáhali tehdy před pěti lety, věc nejen odbytá, ale ještě ke všemu prohraná; a nepřipojuji-li zbytečně ke všem aktuálním starostem ještě kupku zapomenutých trapností. Protože, co bychom si namlouvali, úspěch to nebyl, tenkrát v tom roce šestadevadesátém. Mělo to vůbec smysl? A má smysl to připomínat ještě dnes?

Asi ano. Před pěti lety uzrálo poznání, že síly postavivší se v čelo polistopadového vývoje, nemají schopnost ani vůli dokormidlovat českou lodičku dál než z louže komunismu pod okap postkomunismu. To bylo poznání velmi správné, dodnes se každým dnem potvrzující a stále sílící. Neúspěch spočíval v čemsi jiném. Bylo prostě příliš brzo zabubnovat k šturmu na hradby postkomunismu. Poznání o jeho falešnosti už se zrodilo, ale nestačilo se ještě rozšířit. Ještě byla česká většina plná iluzí o vítězství nad komunismem a o tom, že co snad ještě je na tom vítězství nedodělaného, dožene se snadno, bez námahy a obětí. Sklon oddávat se iluzím je patrně část českého národního charakteru. Téměř všechny katastrofy tohoto století nemusely v té míře nastat, kdyby byl český člověk tohoto sklonu prost. Také my, pokoušející se ztéci hradby postkomunismu, jsme se oddávali iluzi. Věřili jsme, že naše síly jsou dostatečné. Ukázalo se však, že nás je hrstka.

Pokus o zlom času měl dvě tváře: Český týdeník a Demokratickou unii. I to byl v jádru správný odhad: že klíčící nespokojenost s postkomunismem potřebuje organizovanou politickou sílu, v níž by se mohla soustředit, a potřebuje kritický tisk, v němž by se mohla vyjádřit. Ale nesprávný odhad vlastní síly způsobil, že Český týdeník přestal existovat. DEU se zachovala do dnešních dnů jako malá, strana, pokoušející se kličkovat v sametové politice. Těžko čekat, že se ještě vzepne k něčemu podstatnějšímu. Byl to neúspěch?

Měřeno jednorázovým výsledkem tehdejších snah, pak ano. Šestadevadesátý rok se mohl stát význačným datem v nové české historii, ale nestal. Přesto bylo cosi nastartováno. Loučil jsem se tehdy s Českým týdeníkem předpovědí, že čas myšlenek, jež přinášel, teprve přijde. Nevyžadovalo velkého nadání věšteckého tu předpověď vyslovit; uplynul jen krátký čas a stalo se, co stát muselo, názory, jež Český týdeník svého času volal jako do prázdna pouště, jsou dnes většinovým míněním české veřejnosti. Nad čím se tehdy s posměchem mávalo rukou, plní dnes běžně stránky novin. Kdyby se bývalo ještě dva tři roky počkalo s tím šturmem...

Ale nebudu se oddávat spekulacím, kdy a co se mělo udělat jinak. Situace se neopakují, čas ale běží, a co byl ještě před pěti lety plod předčasně utržený, dozrálo dnes k sklizni. Až znovu vyvstane politická síla nenavřelá postkomunismem - cosi takového se zdá tu a tam objevovat - bude už mít jinou podporu občanské veřejnosti, nebudou jí už na překážku iluze o snadném, bezbolestném přechodu k normalitě demokratického světa. Jen se obávám a znovu se osměluji předvídat, že až čas znovu uzraje, nepodřídí se sametoví borci jeho ortelu bez odporu, ale vytasí se s nějakým dobře připraveným, těžko odhadnutelným trikem. Prohlédněme jej včas. 7. března 2000

VIII. Z blízkého i vzdálenějšího Zašumaví

Jaký je bubák

Za mého dětství se nezbedná dítka strašívala bubákem, ježibabou, polednicí, hastrmanem i jinými bájeslovnými postavami. Postav časem dokonce přibylo, znal jsem rodinu, která své dítko strašila - počkej, když nebudeš papat polívčičku, přijde na tebe jézédák a strčí tě do pytle. Nevím tak jistě, čím se strašívají dítka dnes, ale určitě strašidla nevymřela. Ne snad, že bychom byli tak pověrčiví; to ne. Ale prostě že je bubáků tu a tam potřeba. Například když někdo ne a ne papat tu naši polívčičku.

Tak třeba jistý proslulý a před časem velmi vážený pěvec - abych ten čas upřesnil: před čtvrt stoletím. Pěvec tehdy pěl vzdorně a odvážně, i bylo mu uchýlit se před hněvem panských pacholků tam, kam už se po mnohá staletí uchylují lidé z Čech, když jim od panských pacholků hrozí šatlava a lískovka. Za kopečky do Němec. Odnesl si tam s sebou v duši všechnu tu náladu roku osmašedesátého, její vzdory a smutky, jakož i rozličné bláhovosti a naivity. Uchoval si je v té duši pečlivě až do dnešních dnů. S nimi se i vrátil a jal se o nich znovu pět, jako by žádného čtvrtstoletí nebylo.

Ale jaksi s roztrpčením zjistil, že českého člověka už nelze nadchnout tím, pro co se ondy rozohňovalo jeho pokolení. Že dnes nesklidíš velkého uznání, maluješ-li na vzduch růžový obrázek lidských tváří, všelijakých třetích cest a jiného harampádí tehdy naději budícího, leč nyní již notně omšelého a nelákavého.

I zatrpklo nevděkem pěvcovo srdce. Počkejte, řekl si; když vy tak ... jestli nebudete papat polívčičku, přijde na vás Němec! Nelze popřít, že Němec je v zemi české bubákem starožitně osvědčeným a dodnes s úspěchem používaným, nechce-li kdo papat polívčičku. Ze starého zvyku ještě tu a tam někdo zkouší strašit i jinak, jinými bubáky a ježibabami, bezcitným světem kapitalismu, sociální nejistotou, nerovností, vykořisťováním, ale jak čas jde a vzduch se čistí, vybledají tato strašidla, až docela zprůhlední a zmizí. Kdepak, není nad Němce. Není divu, že ti, kteří nám mermomocí strkají do úst lžíci s tou jejich zkyslou polívkou, sáhli k bubákovi nejpůsobivějšímu.

Nu dobře. Je možné, že národy potřebují své bubáky. A možná že je i užitečné hned nehořet samým obdivem k úspěšnějšímu sousedovi, zachovat si k němu trochu kritického odstupu, nepadat mu do náruče tak náruživě, až se v ní celí rozplyneme. I jiné menší národy mají své starosti s velkými sousedy, mají své bubáky k strašení vzpurníků, země česká v tomhle není žádná velká výjimka.

Snad jen ... měli bychom svého bubáka spoň znát. Vědět, jaký je, čeho se od něj můžeme nadít, před čím je záhodno se mít na pozoru a co jsou zbytečné strachy. Čeští Honzové, kteří před časem odešli se svým ranečkem do světa a uvázli v Německu, o tom mohou podat zasvěcenou zprávu. Nechci se už dál zabývat svrchu zmíněným pěvcem; ale je mi přesto s podivem, že na rozdíl od jiných Honzů za čtvrtstoletí pobytu Německo nepoznal, a v hlavě mu straší starodávný bubák. Snad proto, že se ten bubák tak mimořádně hodí k jiným přízrakům bledým a nehmotným, k strašidlům s lidskou tváří.

Německý bubák, jak je nám už po věky k ochotnějšímu slupnutí polívčičky předkládán, vyhlíží takto: je ostříhán na ježka, leč ostříhání není vidět, protože má na hlavě plechový hrnec, nejlépe s rohy. Zírá tupě a vyráží štěkavé povely. Trup má opásán vojenským řemením a ověšen je nejrozličnější zbrojí, která na něm řinčí jako řetěz za mikulášským čertem. Bubák má v oblibě hlučné mašírování za zvuku píšťal a bubnů, přičemž tluče podrážkami o dlažbu jako cepem. To ovšem jen v přestávkách, kdy nemá co jiného na práci; jeho hlavní zábava je mašírování do různých zemí na západ i na východ, jež pak utlačuje a komanduje.

V poslední době doznal německý bubák jisté změny obohativ svůj repertoár takto: k rohaté helmě si přidal ještě pytel s miliardami marek, k vojenskému mašírování i dobývání zemí pomocí prachů a nečistých kšeftů. Pozorný analytik snadno v této modifikaci pozná příbuznost s jiným, dříve rovněž oblíbeným bubákem židovským, jímž dnes strašit přece jen není vzhledem k různým okolnostem oportunní.

Ale abychom už nechali bubáků: bude užitečnější si povědět, jací lidé jsou ti Němci opravdu. Ono totiž skutečně existuje něco jako národní charakter, obecné vlastnosti vyvinuvše se staletími dějin, úspěchů, proher, pošetilostí, strachů i zklamání. Je třeba zdůraznit, že tento národní charakter bývá zpravidla něco poněkud jiného než onen povrchní, předsudečný obrázek, jak si maluje Čech Němce, Němec Francouze, Francouz Angličana, Angličan Ira a tak dál až zase zpátky do Čech, jelikož země je kulatá.

Vyvandrovalí čeští Honzové rádi dosvědčí, že navzdory vžité představě je Němec tvor velmi civilní. Je-li v podřízeném postavení, vykonává zpravidla svědomitě, co je mu přikázáno, ale v štěkavých povelech a zbrojném břinkotu si nijak zvlášť nelibuje. Vlastně je v Evropě jen málo národů tak nevojenských. Před radnicemi německých měst nespatříš sochy generálů na koni, o jaké zakopneš skoro na každém rohu například ve Francii, ani admirálů zapletených v lanoví a s vysouvacím dalekohledem u oka, jací jsou oblíbeni v Anglii. Německá náměstí netřeštívají pozlaceným břeskem vojenských přehlídek a německými svátky nejsou výročí rozličných slavných krveprolití. Možná že je Němec ve své svědomitosti velmi výkonný voják, když už se jím stane, ale tupě nabubřelé vojenské mysli v něm není.

Ani žádné velké výbojnosti či vzdorovitosti v něm není, srovnáme-li ho například s mně dobře známou českou naježeností. Silniční maléry a zmuchlané plechy nebývají v Německu provázeny mrtvičným vztekem, květnatými nadávkami a zpěněným běsněním, jak je malebným obyčejem v Čechách. Je mi líto, pane, že jsem vás naboural, tady je moje pojistné číslo, nedával jsem pozor, to se někdy stane. Vůbec je Němec v osobním styku člověk spíš smířlivý až ústupný, hádkám a uprskané sršatosti neholdující. Nelze ovšem zapřít, že tentýž Němec už v tomto století spískal a k znamenitému krachu dovedl dvě velké války, jakož i hojnost jiných pohrom. V jaké souvislosti je tato nevývratná skutečnost s tvrzením o německé nevýbojnosti?

Po ruce se zdá být vysvětlení německou přičinlivostí a svědomitou příkazů poslušností. Ale našinec žijící v Německu jednak ví, že ta přičinlivost a svědomitost nejsou tak stoprocentně rozšířené, jak legenda praví, líných a nesvědomitých lajdáků se válí všude až běda, jednak... Jsou jisté hlubiny v německé duši, hlubiny nepříliš zmapované a zběžným pohledem stěží poznatelné.

Určitý sklon ... snad ne k divokému extremismu; spíš jakýsi nedostatek nadání hledat a nacházet rozumnou, střízlivou střední cestu. Ukažme si to na příkladě nejzjevnějším: nikde na světě než v Německu není dovoleno řítit se po dálnici neomezenou rychlostí, nikde jinde se nemůžeš zabít ve dvoustovce, aniž se dostaneš do rozporu se zákonem. Rovněž v žádné jiné zemi světa není předepsáno ploužit se po městě třicítkou. To je pravý produkt německé duše: ryc, nebo nic. Buď budujeme zemi ztechnizovanou do podoby utopického románu, nebo zas toužíme navrátit ji až do selské prostoty před dobu osvícenskou. Buď domýšlivé dávání světu za příklad, nebo pokora a sypání popele na hlavu tak zkroušené, že by se nad tím kajícnické řády měly zamyslet.

Jiní evropští národové jsou s jistým zdráháním svolní přenechat trochu své svrchovanosti evropské jednotě; Němci jsou ochotni se v ní rozpustit jak cukr v kafi. Pohroužíme-li se do německé duše ještě hlouběji, vylovíme z ní podivný mesianismus. Nu, což o to; ony všechny velké národy mívají své představy o tom, že je pánbůh předurčil, aby předělávaly svět. Někdy i docela malé národy, že. Ale německý mesianismus je přece jen trochu jiný.

Němec se zkrátka, jak už je dobromyslný, snadno nadchne. Pro věc skvělou, myšlenku svatou, ušlechtilou, k třeskutě zářným zítřkům vedoucí. Ve svatém vzplanutí si nedovede ani špetkou představit ten chaos a tu katastrofu, jež se obvykle dostavují místo zářných zítřků, když se ušlechtilé myšlenky uskuteční. Není náhoda, že valná část moderních filozofických směrů a škol má svůj původ v Německu. Valná část průšvihů rovněž.

Je přímá souvislost mezi těmi dvěma jevy. I jiné země mají své nadšence a blázny, ale není nad blázna německého. Němečtí Zelení jsou ze všech Zelených ti dočista nejzelenější, němečtí Evropané ze všech nejevropštější, němečtí pacifisté ... oj, oj, ještě to zlaté kolečko nad hlavu a už se jen tak povětřím vznášejí. Nejsem nijakým zvláštním obdivovatelem švejkoviny, ale asi by neuškodilo té tak hrozně vážné a opravdové německé duši přimíchat do ní aspoň ždibec české náklonnosti k posměchu, k neúctě a nevážnosti.

Proto pravím, že je zbytečné se bát Němce výbojného, mašírujícího a na cizí země si zuby brousícího. Spíš si, lidé, dejte trochu pozor na Němce svatého, trousícího kolem sebe ušlechtilé ideály jako zrní z děravého pytle. Buďte ve střehu, kdybyste zpozorovali, že ti srdeční, dobráčtí lidé tamhle za Šumavou najednou začínají obracet zrak k nebeským výšinám a zářným zítřkům; že se jaksi vznášejí nohama se země nedotýkajíce. To, a nikoliv řinčení zbrojí a štěkavé povely, může být předzvěstí maléru. Ale já si nemyslím, že by k tomu v dohledné době došlo. Bůhví, co přinesou staletí; ale v přítomné době jsou i v Německu spasitelé a blázni jen zcela zanedbatelnou menšinou a chuť následovat je zcela chybí. Ostatně nezaškodí dát si pozor na stejný druh lidí i doma; však i v zemi české dosud straší v leckteré lebce bubáci svatých ideálů. Ve spojení s českou hašteřivostí se může k zářným zítřkům obrácený duch stát dost brizantní třaskavinou.

(Hannover, 3. 2. 1993, Zpravodaj 1993, č. 9)

O slepicích a lidech

Stalo se nyní na Západě módou odmítat konzum jiných vajíček než od tak zvaných »šťastných« slepic. Nejsou sice lepší než jiná a lacinější už vůbec ne, ale nejde o vajíčka; jde o princip. Šťastné slepice jsou takové, které volně pobíhají, hrabou a popelí se, prolézají ploty, kadí po schodech, zanášejí do kopřiv a nechávají se přejet autem. Naproti tomu jsou slepice sedící namačkané v klecích hromadného chovu pokládány za slepice nešťastné, a kdo slepičí nesvobodu podporuje koupí jejich vajíček, je padouch.

Co si o tom myslí slepice samy, není známo. Zatím s nimi ještě nikdo neprovedl interview. Není rovněž jasné, jak by dopadl, kdyby byl proveden. Kdoví, chovají-li slepice ty ušlechtilé city, jež jim dobří lidé přisuzují. Mám určité pochybnosti o jejich svobodymilovnosti; kdybych rozuměl ptačí řeči jako hrdina Siegfried, mohl bych možná vyslechnout takovýto rozhovor: 1. slepice (mrzutě rozhrabující prach): »Svinský život, paní. Co se jeden nashání, než najde zrníčko, a ono je pak ještě nahnilé. Od rána do večera jen pořád hrabu a hrabu, ani si člověk nemá kdy zakrákorat. Já bych s tím nejradši...« 2. slepice: »To víte, paní. Člověk to dělá jen pro ty kuřata, ale nejradši bych taky se vším praštila a šla do slepičárny. Já vám mám jednu neteř v hromadném chovu a povím vám, paní, ta se má. Ani drápem pohnout nemusí, dopravní pás jí přinese žrádlo rovnou pod zobák, a jaké žrádlo, prosím, samé pěkné, suché zrní...« 1. slepice (v ustrnutí): »Co neříkáte! Rovnou pod zobák!« 2. slepice: »Zrovna tak. Celý den si pěkně sedí, nemusí shánět, žádnou jinou starost nemá než zobat a zobat. Druhý dopravní pás jí zase odváží pod zadkem slepičince ... tomu já říkám moderní životní styl.« 1. slepice: »A sociální jistota. Drůbeže důstojnej život.« 2. slepice: »Naplnění ideálu rovnosti. Já tady hrabu, a když najdu zrníčko, přilítne kohout a sežere mi ho pod zobákem. Ve slepičárně dostává každý stejně. Každý dle svých potřeb. Jo jo, to se tak někdo má, viďte. My holt nemáme to štěstí.« 1. slepice (pohrdlivě): »Jakýpak štěstí. Lumpárna je to. My prostě nemáme ty správné styky, paní. Dostat se do slepičárny, jo, to si člověk musí umět zafírovat. Jenomže copak je to všechno platné ... tak spánembohem, já už musím letět, jde na mě kvokání.«

Tak nějak by asi zněl takový rozhovor, jistěže k velkému překvapení zastánců slepičích práv. Ale já nevím, proč zrovna slepice by si měly tolik zakládat na svobodě, volném rozletu a podobných věcech; mohu pozorovat, že si jich příliš neváží ani značná část tvorů nesoucích hrdé jméno člověk. Trochu jsme toho člověka přecenili, přátelé, v těch minulých desítiletích. Soudili jsme podle sebe, že svoboda je každému nejvyšším statkem, pro niž je ochoten vzít na sebe rozličné běhání, shánění a starání; ale ukazuje se, že jsme se mýlili. Jsou mezi námi slepičí lidé a není jich málo.

Jel jsem nedávno zase jednou z Prahy do Hannoveru. Cesta vede přes území bývalého východního Německa a člověk až nestačí koukat, co už se toho změnilo. Silnice, po nichž se ještě nedávno nedalo bez nebezpečí projet ani s trakařem, mají nový, pěkný povlak; vesnice prosvítají novotou omítek a střech; i města, která před pěti lety vypadala, jako když se stala obětí zemětřesení, se vzpamatovávají ze socialistické šedi a rmutu; na předměstích vyrůstají celé shluky novostaveb - a nejsou to ty staré, pošmourné paneláky, nýbrž hezké rodinné domečky; všude je vidět plno nových prostorných obchodů, uprášené a zchátralé fabriky ustupují čistým, moderním závodům ... a ovšemže se všudy po silnicích míhají a frčí nová drahá auta, až si mezi nimi připadám se svým desetiletým vehiklem jako siroteček.

Přitom ... ano; proběhly před nějakým týdnem zemské volby v Sasku a Braniborsku, v nichž postkomunistická strana PDS získala bezmála dvacet procent hlasů. Každý pátý volič volil komunisticky. Což tedy znamená, že v každém pátém mercedesu, fordu, opelu nebo co všechno tady kolem mě jezdí, sedí komunista. Drží se volantu svého čtyřicetitisícového auta a nerudně hledí na všechno to nové a čisté kolem sebe, láskyplně vzpomínaje dob, kdy rachotil trabantem mezi troskami rozpadlých ulic - pokud se toho trabanta po patnácti letech pořadníku dočkal.

Má se skvěle; jeho životní úroveň se neporovnatelně zvýšila, a to i v případě, je-li jedním z těch litovaných nezaměstnaných. Nemusí stát ve frontách, připojili mu telefon, nečichá sirný smrad, dočkal se všeho, co ještě před nedávnem bezmocně záviděl svým západním bratrancům. Ale necení si toho. Místo aby pětkrát se slzou v oku děkoval nebesům, že mu bylo dopřáno se takového zázraku dočkat, touží po dobách, kdy seděl v slepičárně hromadného socialistického chovu a dostával své zrní pod zobák.

Protože se musí starat. Musí se ohlížet, kde leží zrníčko. Za jeho život už není odpovědný žádný tajemník, na nějž je možno v případě nezdaru nadávat, nýbrž on sám. Snad i on svého času pracně lovil západní televizi a s obdivem mluvíval o té svobodě; ale když se dostavila, je mu na obtíž. Možná že oprávněně. Slepice vypuštěná ze zrušené drůbežárny se zmateně dobývá zpátky do svého těsného kotce, protože zjistila, že jí na čerstvém povětří svobody hrozí mnohá nezvyklá nepohodlí. Slepice neocení svobodu. Ona chce dřepět, dostávat svůj příděl, nestarat se, nemyslet.

Člověku může být těch lidských slepic až líto; zlý osud je připravil o jejich zamilovanou drůbežárnu. Měli bychom se pokusit je chápat. Nechtít na nich, aby našly zalíbení v svobodě a v rozhodování o vlastním životě. Nestojí o to. Jsou jiné než my a nepředěláme je; co nám je štěstím a vrcholným cílem, to je plní děsem. Co takhle kdybychom jim vyhověli; kdybychom pro ně znovu zřídili nějakou velkou, zasmrádlou, rozvrzanou slepičárnu. Aby v ní mohly dřepět, být si rovny, mít sociální jistotu. Beztak mám podezření, že ony vznešené ideály, pro něž horlívaly celé generace filozofů a pokrokových básníků, nelze naplnit jinak než v nějaké kleci.

Věděl bych v tom východním Německu o jedné mimořádně šeredné, ublácené, povrchovými doly rozryté krajině tamhle kolem Halle a Bitterfeldu; jistě by byla jak dělaná k zřízení zvláštní chráněné oblasti pro ty, kteří staví svou bezmyšlenkovitou zajištěnost nad svobodu a dokonce i nad veškerý ten nový blahobyt. V Čechách bych pro ten účel navrhoval například Mostecko. Nějaké paneláky už tam stojí, a nějaký tajemník, aby té lidské drůbeži sypal pod zobák zatuchlé zrní, by se také někde našel. A všichni by byli spokojení, my lidé svobodní i oni, sobě rovní. Věru, když se tak zamyslím, ony jsou si všechny slepice opravdu převelice sobě rovné.

(Hannover, 14. 10. 1994, Český deník, 21. 4. 1994)

O STAVU ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI

1. Co bejvávalo a co je

Přiznám se, že se občas krapet namíchnu při četbě českého tisku; to zejména, přebírá-li řečený tisk bez velkého výběru úvahy a ideje, jejichž jedinou kvalifikací je, že byly předtím otištěny v tisku západním. Čímž, ó nikoliv, nechci říci, že by český tisk rozuměl životu na Západě jako ta koza petrželi; jenom že si někdy dělá svou práci příliš snadnou. Opisuje cizí školní úkoly, bohužel i s chybami. Trochu vlastního pozorování a nezávislého srovnávání neuškodí, drazí novináři. Ale proč se vlastně ... ano, tady to zrovna čtu. Pochmurnou úvahu o tom, jak je zkažená ta západní společnost. Jak si sama kope hrob svým bezhlavým konzumentstvím, svou honbou za penězi, ztrátou či nedbáním všech tradičních morálních hodnot, holým bezbožnictvím, v neposlední řadě pak ničením svého životního prostředí. Řeč je o nezaměstnanosti, o AIDS, o drogách, o stále stoupající kriminalitě, o tupohlavé brutalitě šířené televizí a videokazetami, o záludných sektách včetně uctívačů samotného Satana, které se zmocňují duší západní mládeže. A ono na tom všem kus pravdy je.

Jenomže ... jenomže právě že pouze ten kus. Celá skutečnost o stavu dnešní západní společnosti, přesněji o stavu společnosti oné vyspělé, průmyslově-obchodní, demokratickými zásadami se řídící části světa je poněkud složitější. Nesestává z útržků chiliastických proroctví, nýbrž z nekonečného množství nitek vzájemných závislostí a souvislostí, kteréžto nitky sahají jedním koncem kamsi do nedohledna minulosti, druhým pak do ještě hlubšího nedohledna budoucnosti. Chtít tyto nitky rozplést, zjistit odkud a zejména kam vedou, je nepochybně záměr příliš troufalý, který nemůže vést k plnému úspěchu; už jen proto, že mnohé z jejich konců směřují do prostoru, pro jehož signály nemáme přijímací anténu. Přesto však se nezbavíme odpovědnosti za svou budoucnost; a odpovědnost za ni začíná analýzou přítomnosti. Nalezením aspoň částečné odpovědi na otázku, jaká ta dnešní společnost je.

Nikoliv, zdůrazňuji, nikoliv jaká by dle vašeho názoru měla být, slovutní ideologové, apoštolové, věrozvěsti a ostatní světa opravci. Nesměšujte věčně tyto dvě velmi odlišné věci.

Než se do toho hledání pustíme, chtěl bych ještě maličko odbočit a upozornit českého čtenáře na jistý, možná bezděčný zálud, skrývající se v přejímání apokalyptických kritik západní společnosti. Nevidí-li na ní kdo nic než zmatenost, zkaženost, nemorálnost a předurčení ke zkáze, říká druhým slovem, že tedy není proč tuto společnost napodobovat nebo se k jejímu obrazu aspoň blížit; a tu už je nasnadě slovo třetí, které je v takovém případě po ruce: že si zrovna tak a možná ještě líp vystačíme s naší starou, důvěrným teplíčkem zabzděnou společností bolševickou nebo aspoň tou sametově postbolševickou, protože za starou bačkoru to stojí a do zhouby se řítí beztak všechno. Zálud, jak jsem pravil, možná nechtěný, ledakomu se však převýborně do výpočtu hodící. Pročež pozor, ponuří kritikové. Máte pod zadečkem umístěn lep, na který sednout by mohlo být vám a vaší zemi osudné. Tím se lišíte od společenských kritiků západních, ten lep tak bezprostředně umístěný nemajících.

Nikoliv. Ne-li analýza, tedy prostý cit i rozum ukazují, že na té západní společnosti cosi dobře osvědčeného a napodobeníhodného nejspíš bude. Bylo by užitečné přesněji vědět, co to je a co naopak ne. Prorocky pochmurně zdvižený ukazovák si v zájmu objektivity zastrčme ... no, třeba do kapsy. Já vím, ono to svádí, zakývat jím, o kvačící záhubě lidstva zahovořit, člověk při tom vypadá tak neobyčejně moudře a světa zkušeně, není-liž pravda. Ale nechme toho. Zapějme si raději nejdřív staročeskou píseň Bejvávalo, bejvávalo a zkoumejme, co vlastně bejvávalo, protože z toho bejvávání se jakýmisi zákonitostmi vyvinula dnešní skutečnost. Až to vyzkoumáme, budeme už možná líp rozumět tomu, čím se ta skutečnost od bejvávání liší a proč.

Úvahy o tom, udál-li se vývoj k lepšímu či k horšímu, si můžeme nechat napotom; vězme ale, že možnost šeredného omylu je v nich skryta nejkošatější. K otázce, bejval-li za našich mladých let svět jako květ, se nehodlám zeširoka vyjadřovat, jelikož se z těch let pamatuji hlavně na válku, poté na rozličné Vítězné únory a jiné toho druhu žerty dějin, takže bych o květu ani moc nemluvil. Ostatně mi můj nebožtík dědeček vysvětlil, že svět jako květ beztak skončil už daleko dřív, a to na den svaté Anny roku čtrnáctého. Budiž tedy. Srovnejme dědečkův svět s dnešním stavem západní společnosti, která je jeho přímým pokračováním a výsledkem. Stav společnosti české do toho prozatím nepleťme; ten je výsledkem oněch Únorů, a liší se tudíž od stavu přirozeného jako rakovinná tkáň od normální.

Vytvořme si - jsme lidé věku počítačového - model takového dědečka a jeho živobytí. Uzříme, že chodíval bohabojně do práce v kterési dílně či fabrice, v níž, třeba povědět, setrvával po čertech déle než osm hodin denně. Nalézala-li se fabrika poněkud z ruky, přes pole a meze, ubírával se do ní dědeček pěšky, což sice bylo zdravé, ale zabralo to dost času. Dědeček stačil večer právě tak sníst kyselo, zalézt do peřin, a když za kuropění vstával, ještě se mu klobouk na věšáku kýval. Tím způsobem žil šest dní v týdnu. V neděli se odebral dopoledne do kostela a k večeru do hospody, v níž si zapálil sváteční veržinko, vypil tři piva a prohrál něco krejcarů v kartách. Pokud mu vybyla hodinka volná a byl ducha zvídavého, čítal si v knížkách, jelikož jiných zdrojů zábavy a poučení nebylo.

Dlužno ještě dodat, že bídu dědeček zpravidla netřel. Byli i takoví, kteří třeli, ale modelový dědeček dostával o sobotě vejplatu na dlaň, za kterou se stačila jeho rodina najíst, skromně obléci, na chalupě něco vyspravit a zbyly i krejcary na to veržinko a karty. Jiným rozmařilostem neholdoval a ani nemohl, jelikož ještě nebyly vynalezeny. Ani AIDS, ani drogy dědečka neohrožovaly, televizní brutality byl ušetřen, mohl ho porazit splašený kůň, nemohl se však nabourat autem.

Kriminalitu ovšem znal; občas vesnicí protáhl vandrák, načež se dědeček nedopočítal slepic. Zato bláznivé sekty do jeho světa nezasahovaly a děti mu nekazily, jednak že dědeček i jeho rodina byli vyznání poctivě katolického, jednak že na takové blbinky neměli kdy.

Zkrátka, dědečkovi nebylo zatěžko zachovávat tradiční morální zásady. Zásady jiné nebo vůbec žádné si mohli dovolit panští synci, v přestávkách mezi plesy a literárními salony holdující nihilismu, dekadenci, ateismu, utopickému socialismu a wertherovskému světobolu; ale panských synků nebylo tolik a do dědečkova myšlení nezasahovali.

Idylický, utěšený svět, řeknete. Svět jako květ. Nuže, ponechme stranou otázku, zdali bychom byli ochotni (ruku na srdce) v dědečkově světě žít, a zkoumejme, v čem se lišil od našeho. Snadno zjistíme, že zejména ve dvojím. Zaprvé se, na rozdíl od dědečků, dnešnímu příslušníku vyspělých společností sype do kapes nesrovnatelně víc krejcarů. Jestli mu v nich také zůstávají, je ovšem věc jiná. Zadruhé má, také nesrovnatelně, víc volného času. To obojí je výsledkem staletého usilování celých generací myslitelů, politiků, vzdělavatelů, bojovníků za práva lidu, ano i odborářů; můžeme dnes s dobrým svědomím říci, že si své usilování mohli strčit za klobouk? Byli bychom ochotni jeho plody sami postrádat? Jenomže, drazí kritikové, právě to rozkošné nadělení peněz i volného času je jednou z příčin, pro něž se náš svět tak velice liší od toho, který býval do svaté Anny roku čtrnáctého. Proč nás ohrožují drogy, vysoká kriminalita organizovaná i neorganizovaná jakož i televizní přiboudlost všeho druhu.

Svalovat ovšem všechno na finanční dostatek a rozkoš volného času by bylo dosti jednostranné; je třeba ledacos rozlišit. Zapeklitost netkví tak jednoduše v tom, že dnešní západní člověk má mnohem plnější šrajtofli než jeho dědeček. Že i velmi prostý zaměstnanec pobírá plat, který mu stačí na daleko parádnější věci než jen na holou obživu a nedělní veržinko. Spíš se podívejme, co takto obdařený člen společnosti s prostředky, které má nad tu obživu, dokáže rozumného počít.

Uzříme, že velmi mnohý pramálo, leckterý vůbec nic. Neboť příjmy od dědečkových dob neslýchaně vzrostly, ale ještě neslýchaněji vzrostla nabídka zboží jak užitečného, tak i nejúděsnějších, ducha ubíjejících pitomostí a nikoli každý dokáže obojí od sebe rozlišit. Rovněž požehnání volného času má svou dvojí tvář. Není zlé to, že ho je dost; zlé je, že ani s ním nedokáže mnohý svobodný a rovnoprávný občan demokratické společnosti nic rozumného počít. Volný čas + peníze v rukou duchem a tvůrčí fantazií nepříliš nadaného občana, byť demokraticky rovnoprávného, se zákonitě mění v bezduché utrácení obojího. Dostáváme se tak ke kormutlivému poznání, že navzdory veškerým ušlechtilým zásadám neznamená rovnoprávnost totéž co rovnost. Dejme peníze do rukou jednoho a ony se mu v nich buď rozmnoží nebo se promění v hodnoty trvalé a rostoucí. Dejme jakkoliv vysoký obnos do rukou druhého a on jej v nejkratší době promrhá, aniž by mu z něj vzešel až na trochu té chlouby kloudnější užitek. Příklady loterijních milionářů, kteří do roka a do dne po výhře na tom jsou hůř než před ní, jsou toho výmluvným dokladem.

Dejme i volný čas jednomu a on jej tvořivě využije, buď k vlastnímu zdokonalení nebo k zvelebení svého majetku. Dejme jej druhému a on jej bezmyšlenkovitě zkonzumuje, volný čas mu odletí a nezůstane po něm ani stopa čehokoliv rozumného, trvalého. Či ještě hůř, vyústí mu přebytek volného času v nudu, v pocit nenaplnění, z nějž se začínají líhnout nebezpečné nápady. Nesázejme tedy psí hlavu na současnou západní společnost; ona nikterak nenutí bezduše mařit peníze i čas, ona jen k obojímu dává možnost. Záleží na lidské kvalitě rovnoprávného občana, vybere-li si ze svých možností buď vzdělávání, četbu, cestování, tisícero tvůrčích koníčků, učení se čínštině nebo hře na varhany, či naopak drogy, závislost na sektách nebo třeba jen tu přiblblou zábavu na stisk knoflíku. Záleží na něm, krátce řečeno, vybere-li si činnost tvůrčí nebo méněcennou činnost bezmyšlenkovitě konzumní.

Za dědečků, pravda, takovýto výběr nebyl. Nebylo tudíž ani ohrožení výběrem špatným. Dědeček za ušetřené krejcary přitesával šindele na střechu a k té práci si zpíval, ježto neměl rádio ani CD-player. To obojí byla činnost tvůrčí, i když skromná. Možná, že to byl stav idylický, ale kdo by radil se k němu navrátit, ten by musel učinit dvojí: jednak lidem neponechat víc peněz, než postačí k holé obživě, jednak jim neponechat víc volného času, než co se vykouří veržinko a přiteše šindel. Jelikož by si to lidé nejspíš nedali líbit, je zbytečné o tom uvažovat.

Spíše přijměme skutečnost, jaká je: že společnost západního, rozvinutého světa jako ještě nikdy v dějinách staví svého občana před volbu. Je to společnost svobodná jako dosud nikdy a člověk v ní rozhoduje sám o sobě také jako dosud nikdy. Čímž ovšem není dáno - hle, jádro pudla - že se rozhoduje vždy správně a moudře. Za každé chybné rozhodnutí však musí nést následky, neboť taková je cena svobody. Otroka ochrání pánův karabáč před následky vlastní hlouposti, pročež srdce mnohých tíhnou bezděčně k otroctví, třebaže si svobodou rádi huby naplňují. Svoboda dává možnost volby k dobrému nebo k škodlivému, k užitečnému či neužitečnému, k tvůrčímu nebo konzumnímu, k myslivému nebo bezmyšlenkovitému, k trvalému nebo zbytečnému. Ve svém posledním důsledku je to volba mezi rozvojem a zánikem, a to nikoliv sakumprásk celé společnosti, jak rádi předvídají ponuří proroci, nýbrž každé její části a každého příslušníka zvlášť. Čertovo kopyto je skryto v tom, že nikoliv každý ten příslušník si vzhledem k svým osobním kvalitám může opravdu zvolit. Ale o tom můžeme podumat a příště si znovu popovídat.

2. Propast se rozevírá

Ano: hojností finančních prostředků a volného času se změnila západní společnost, a to nikoli vždycky jen k lepšímu. Ale došlo i k jinému vývoji od dob našich nezkažených, tradiční hodnoty uznávajících dědečků. K proměně patrně ještě podstatnější, která dosud trvá; až bude ukončena, nezůstane možná ze společenské stavby dnešního západního světa kámen na kameni. Co zůstane ze stavby světů jiných, není příliš jasno; bezmeznému optimismu se oddávati nebude asi na místě. Nezmění na tom mnoho, přejeme-li si takovou změnu nebo se jí bojíme. Hovořím o tom, co jsem nakousl posledně: o rozdílu lidských kvalit.

Můj dědeček byl prostý člověk. Narodil se jako syn vesnického řemeslníka, pročež se vyučil zámečníkem. Kdyby se byl narodil jako syn čeledína, zůstal by také čeledínem, pokud by se mu nechtělo jít do města rozmnožit řady špatně zaměstnaných nádeníků. Kdyby ovšem býval přišel na svět jako syn pana úředníka, měl by možnosti jiné. Mohl by jít študovat a přitom holdovat prostopášnostem a vysmívat se tradičním hodnotám, jak už tehdy byl mezi lepšími lidmi takový zvyk. Případně po dobrém obědě přemýšlet o jejich nahrazení hodnotami zbrusu novými. Ostatně, nemusím jít až do dědečkovské doby. Ještě za mého dětství se až na nevelké výjimky dělničtí synkové stávali dělníky, chalupničtí chalupníky, hospodští šenkýři, lékařští lékaři. Přestoupit z třetí třídy společenského vláčku do druhé nebylo obvyklé a nebylo ani snadné. Tato osudová předurčenost měla i svou světlou stránku. Jelikož zpravidla každý zůstával tam, do čeho se zrodil, a společenské zařazení tak bylo dáno nikoli nadáním, nýbrž původem, byly prostší vrstvy dobře prosycené velmi kvalitními lidmi, právě tak jako vrstvy lepší byly prosyceny přiboudlými budižkničemy oblomovského typu. Neříkám, že pouze jimi; ale bylo jich dost.

V důsledku toho bylo nezřídka možno se setkat s převelice bystrými ševci, s vysoce inteligentními pastevci, hluboce filozofujícími hajnými, sečtělými pekařskými tovaryši a samovzdělanými zedníky. Nadání a přirozená inteligence se jim tvrdou životní zkušeností často doplnily v moudrost, jaké nedosáhli lidé osudem lépe obdaření. Byli to oni, ti nízko postavení, ale lidsky kvalitní písmáci a hloubalové, kteří obohacovali prostý život svým muzikantstvím a dobrovolným vzdělavatelstvím, pěstovali ochotnické divadlo, pěvecká sdružení, baráčnické, ostrostřelecké či jaké ještě spolky. Byli též páteří dělnických organizací, ba i stran.

Je příznačné, že dnešní takzvaně »dělnické« strany na Západě jsou řízeny hlavně učiteli, jelikož vhodných dělníků již není. Je rovněž příznačné, že společenský život v ochotnických, hasičských a jiných spolcích, pokud se navzdory televizi ještě udržel, je ovládán úředníky a jinými členy vrstev, jimž se dříve říkávalo »lepší«. Písmáctví, snaha o sebevzdělání, rozhled, tvůrčí a zvídavá inteligence se ze spodnějších lidových vrstev jaksi vytratily. Bude zajímavé se podívat, kam.

Dědečkovský svět, i když měl něco do sebe, byl neudržitelný. Dnes často vzpomínané tradiční hodnoty bývaly takové i onaké; připomeňme si poctivě, že k těm onakým patřilo i společenské rozvrstvení dle původu. Jenže, i kdyby nebylo přirozené lidské touhy po vzestupu ani nově se rozvinuvšího demokratického cítění a smyslu pro sociální spravedlnost, dynamická produktivní společnost si prostě nemohla dovolit nechat nevyužitý ten obrovský potenciál schopností, nadání, inteligence. Bylo jich nutně třeba a byly v hojné míře k nalezení v prostých vrstvách. Čas dospěl nejen k principu práva každého jednotlivce na vyšší vzdělání a společenské postavení, nýbrž, což je podstatnější, i k praktické možnosti jich dosáhnout. Odbouráním společensko-majetkových bariér systémem podpor a půjček se dosáhlo toho, že dnes již naprosto nezáleží na tatínkově peněžence, vystuduje-li kdo a dosáhne vedoucího místa či ne. Synek popeláře se může stát primářem či profesorem na universitě, má-li k tomu předpoklady. Naopak, tatíčkova prosperující lékařská praxe a četné vědecké tituly ještě nikterak neznamenají, že jeho synek bude moci tu praxi převzít; nejprve musí obstát ve velmi tvrdém vylučovacím zápase s těmi, kteří míří k témuž cíli tatíčků nemajíce.

Zhuštěně je možno říci, že na rozdíl od dědečkovského řádu věcí se vlády nad společností zmocnil princip konkurence. Což je správné, demokratické, spravedlivé a jedině možné. Na druhou stranu však značně destruktivní pro ony společenské vrstvy, jimž se dříve říkávalo »prosté« spíš z nedostatku přesnějšího pojmenování. Dnes již, nezavíráme-li (obvykle z ideologických důvodů) oči nad skutečností obzvlášť pevně, nemůžeme neshledat, že jsou prosté doopravdy. Často až příliš prosté. Spravedlnost a svobodná volba způsobily, že ti méně shůry obdaření, a tudíž v konkurenci zaostavší, zůstali sami. Vytratila se jim povznášející, i v nižších vrstvách dobrou lidskou úroveň udržující společnost písmáků a lidových myslitelů, svět se jim zúžil, obvykle na úroveň fotbalového povykování a televizních seriálů. Společnost za tvých časů, stařečku Marxi, nebyla tak hrozně třídní, to sis jen tak na základě povrchních pozorování z prstu vycucal. Dnes začíná být.

A prohlubuje se. Lidé nadaní talentem a inteligencí odplachtili směrem k vyššímu vzdělání a lépe placeným místům; lidé nadaní aspoň pracovitostí a vůlí k slušnému živobytí zůstali v dílnách a fabrikách a ani tam se jim nevede zle. Jenže co s těmi, kteří svou kvalitou nedostačují ani tomuto požadavku? I v dělnickém postavení nároky rostou, být dělník už dávno neznamená mít jen mozolnaté dlaně a v nich lopatu; muž v pracovní haleně dnes obsluhuje složité přístroje, o nichž se nesnilo ani Juliu Vernovi, a bez počítače už se ani rohlík neupeče. Čím dál méně je příležitostí někde krumpáčem mávat, pytle nosit, jelikož i pro takovéto činnosti jsou vynalezeny elektronicky řízené stroje. Nemusí to být jen nedostatek inteligence či nadání, který dnes vyřazuje člověka za okraj prosperující společnosti. Stačí i liknavost, nezodpovědnost, neprozíravost, oblomovsky ochablá vůle k životu nebo ovlivnitelnost hloupými módami - ta především - které způsobí, že se ledakomu vrátka zabouchnou. A již tu máme podivnou třídu těch, kteří se nehodí k ničemu, kteří šanci buď nikdy žádnou neměli nebo ji zahodili. Postávají kolem levnějších náleven, plechovku piva v ruce, posedávají na sociálním úřadě, domáhajíce se podpory, a jak čas jde, ztrácejí i poslední zbytek vůle vydělat si nějak na své živobytí.

Zůstávají mezi sebou, jelikož příslušník obou produktivních vrstev se jim obloukem vyhne; a vedou řeči jednak o fotbale a televizi, jednak o té úžasné nespravedlnosti onoho jim nepochopitelného světa, v němž jedni, jen se podívejte, jsou samý prachy, kdežto já tadyhle...Tito lidé se nám nevylíhli nově; byli zde už za dědečků i za dob ještě dřívějších. Obyvatelé pastoušek a chudobinců, ti, kteří »viseli obci na krku«, vandráci a povaleči, vesničtí obejdové, žebráci. Jenže nebyli tak osudně sami. Ne tak vydaní všem destruktivním, ohlupujícím vlivům. Přece jen žili v společnosti ještě promísené, od lidí moudrých či jen přirozeně inteligentních je nedělila propast, jejíhož druhého břehu už nevidno. Kromě toho byl lidský soucit tehdy ještě individuální, ne úředně organizovaný. Zaklepal-li na dveře žebrák, dával mu dědeček šesták, kus chleba se sádlem, hrnek oukropu.

Dnešní reakce je jiná. Hněvivá a štítivá. »Koukej mazat, otrapo,« vře odporem spořádaný měšťan, »však dostáváš sociální podporu!« On by také dnešní asociál ten hrnek oukropu nejspíš vylil šlechetnému dárci na hlavu; co chce, jsou peníze na kořalku a na cigarety, protože hlad nemá. Myšlenka erární podpory těch nejbědnějších a samostatného života neschopných, v principu ušlechtilá, vydala nechtěné ovoce ještě hlubší izolace a opovržení.

Ostatně, odliv nadaných a schopných lidí z nižších společenských vrstev se tuším projevil i v oblasti politické, a to nikoliv nejhůř. Nápadný úbytek revolučnosti lidových mas, jak se tak pěkně říkávalo, není pouze následkem neslavného konce revolučních ideologií; oni také v těch masách už dávno chybí inteligentní buřiči, schopní organizátoři, uvědoměle oddaní přívrženci jakož i ti, kteří onu revolučnost obětavě svými skrovnými krejcárky podporovali. Levicoví studentíci, jimž není příliš jasno, za který konec se bere krumpáč, to sami nezastanou; a obejdy, postávající kolem heren by už ani z mrtvých vstalý Lenin na barikády nepřivedl. Západní společnost se jistě může bát ledačehos, ale nových výstřelů z Aurory už sotva.

Pestrá a nevábná společnost životaneschopných hledá východisko ze svého postavení, jak je komu blízké. Jedni jsou inteligentnější, leč životní mízy postrádající a v konkurenci propadlí; v nich můžeme spatřovat zpětný proud, mířící z kdysi lepších vrstev do společenského propadliště. Ti hledají východisko v nějaké formě úniku do nereálna: v drogách, v satanášských a jinak střelených sektách, v prapodivných komunách, v nichž se navzájem utvrzují, že oni jsou vlastně ti jediní Praví Spravedliví. Přičemž nesvádějme všechno na nevhodnou společnost a špatné kamarády; i v dětském věku si člověk už obojí vybírá. Sto dětí běhá po školním dvoře; jen dvě z nich si časem zajdou k postavě, která sedí na zábradlí před školou, a jak je všeobecně známo, prodává drogy. Ten výběr není náhodný. Společnosti všech časů tíhly k vytváření elit; je možné, že nám dnes vzniká elita méně ovlivnitelných. A ovšem též antielita snadno ovlivnitelných.

Druzí, inteligence slabší a ducha mdlejšího, myslí a konají zkratkovitě. »Nemám prachy,« zní jejich úvahy bod č. 1. »Peníze bude mít tamhleta bába,« následuje druhý bod. Bod 3: »Půjdu a vezmu bábě ty peníze.« Místo báby si dosaďme i banku, benzinovou pumpu, cokoliv. Dnešní kriminalita se podstatně liší od zlodějstev časů dědečkových; tehdy zloděj kradl, aby se obživil, takže bylo možno s ním mít jistý soucit. Dnes přepadá a loupí, aby si obstaral prostředky do herny, na auto, na drogy, aby se před kumpány mohl předvést s nějakým nevídaným luxusem, neboť čím primitivnější společnost, tím více chlubivosti. Vzhledem ke zkratkovitosti myšlení a neschopnosti dosáhnout jím dál než půl hodiny dopředu se míjejí účinkem veškerá nápravná či odstrašující opatření.

Západní společnost není zkažená či nemorální; ona je rozštěpená. Vysoké její procento je pracovité, slušné, veškeré morální příkazy zachovávající, ani sebeblbější televizí se z cesty ctnosti svésti nedající, tak přísahám. Ostatně žiji v té společnosti již dost dlouho a mohu posoudit, jsou-li mí sousedé napravo i nalevo nemorální zpustlíci či slušní lidé. Jenže, pochopitelně, je to procento nenápadné. Do očí bije a řádky novin plní ono procento sice nevelké, leč nápadné svou neschopností konkurence v řádném životě, příživnickou mentalitou, svou frajerskou uřvaností, svou brutalitou a nedostatkem morálních zábran. Je to stav nemilý a takhle potmě v osamělém parku i nebezpečný, ale cesta z něj nevede návratem do dědečkovské idyly, kdy nebylo televizních střílenic ani satanášských sekt. Vede, jako vždy už vedla, směrem k dalšímu vývoji.

Sibyly sice obvykle chybují, přesto se však můžeme pokusit odhadnout, kudy se asi bude ubírat, co budoucnost vyřeší, co méně a jaké nové patálie nám výměnou za ty dnešní chystá.

3. Konce a východiska

V našem městě se nalézá čtvrť Roderbruch, netěšící se valné pověsti. Nebylo tomu tak vždy; ještě před nějakými dvaceti léty to byla čtvrť spořádaná, moderní, dobře vybavená a nadto zdejší činže byly o něco nižší než jinde, takže zde sídlívalo i mnoho českých uprchlíků, nežli se zmohli na lepší. Později se Roderbruch začal měnit, až se dočista změnil. Z našinců už tam nebydlí nikdo, z ostatních slušných lidí málokdo. Čtvrti se zmocnila verbež, přičemž je zhola jedno, jakým jazykem povykující. Německé sdělovací prostředky rády vyzdvihují příklady nevraživého postoje k cizincům, v praxi je každému ale dost jedno, jestli se násilná holota dorozumívá německy nebo jinojazyčně. Jedno mu však není, že v čase večerním je neradno vycházet před barák - ostatně ani na chodbě přede dveřmi to není bez problémů - a ve dne pokud možno jen ve společnosti kousavého vlčáka a s bombičkou slzného plynu v kapse. Ani mu není jedno, že domy i jejich interiéry jsou špinavé, počmárané, dveře vytlučené, všudy se potloukají tlupy výrostků, mlátících se navzájem či svorně hledajících, na kom jiném by si mohli vyzkoušet, co zrovna viděli na videokazetě.

»Nene,« řekne si dnes takový slušný, byt hledající občan. »Radši si stovku dvě připlatím než bydlet v téhle špíně a ve stálém strachu, kdo mě kde přetáhne přes hlavu.« Vzniká ghetto. Nikdo nechce, aby vzniklo; městské úřady, oprávněně se obávající koncentrace násilí a kriminality, se všelijak pokoušejí takovému vývoji zabránit. Marně. Ghetta dnes nevznikají z donucení jako za rabbiho Löwa. Spíš že jedni dávají přednost klidu a čistotě, kdežto jiní jeví sklon upravovat své okolí k vlastnímu nevalnému obrazu. I jiná ghetta vznikají. Jestli to takhle například půjde dál, stane se Německo brzy národem samých učenců, jelikož veškeří rodičové jsou odhodláni dotřískat nějak toho svého potomka k maturitě, kdyby hrom na koze jezdil. Mít naopak z dítka člověka dělného je cílem pouze nemnohých, a když, pak jen když už to opravdu jinak nejde.

Příčinou toho není ani tak zvýšená touha po vzdělání, ba ani chtivost kariéry ne; však on se dnes člověk na Západě dobře obživí, i když nezaujímá šprinclík nejvyšší. Starostlivější rodičové se především hrozí možnosti, že by jejich dítko bylo nuceno docházet na tzv. hlavní školu. Bývali časové, že se z hlavní školy odcházívalo do počestných řemesel a prostších povolání. Dnes ... i v těch řemeslech už musíš umět něco víc než jen brát do ruky šroubovák a pilku. Do leckterého učebního oboru se nedostaneš, nemáš-li aspoň reálku; a mnohé rovnou vyžadují maturitu. Jenže co s těmi, jimž shůry nebylo dvakrát dáno? Třeba jednoho dne úřady uznají, že povinná školní docházka je v jistých případech zhola zbytečná; ale zatím trvá a nutí část mládeže trávit několik hodin denně v jakési počmárané, napůl zdemolované budově. Škola se jí říká spíš ze starého zvyku. Jinak je plná: brutálních part, terorizujících sebe navzájem a především menší děti; v televizi odkoukané agresivity; životní lhostejnosti a cynismu; ničitelského vandalismu; počátků narkomanských kariér; všech myslitelných forem nekázně a zmatku, zabraňujících, aby se kdokoliv čemukoliv naučil.

Učitelstvo, ostatně na tomto stupni rovněž vybírané nikoliv z nejzdatnějších, všemu flegmaticky přihlíží nebo ani už nepřihlíží. Ráznějších prostředků k vynucení kázně se již dávno v zájmu lidumilného liberalismu vzdalo a ví, že má co dělat s hajzlíky, na něž kárající slovo neplatí. Rovněž ví, že jeho úkolem není svěřené hajzlíky něčemu naučit, nýbrž je nějak dochovat až do kýženého naplnění povinné školní docházky a poté je přenechat osudu, který jim byl takto liberálně upečen. Jaký osud to bude, lze snadno uhodnout. Není divu, že zodpovědnější rodiče se snaží své potomstvo před ním uchránit, děj se co děj.

Nezaměňujme příčinu za následek. Tato a rozličná jiná ghetta se nám nevytvořila proto, že ti, kteří se v nich octli, ztratili své tradiční morální hodnoty. Octli se v nich, neoctnout se nemohli, protože jejich lidská kvalita na víc než na ta ghetta nestačila; protože ti, kteří se mohli vykázat kvalitou vyšší, se od nich oddělili. Vykvašení všech záporných lidských vlastností, od špíny a pouliční brutality až po nezájem o vlastní budoucnost, už je pouze následkem toho oddělení.

Ano; co ale teď s tím? Jak udělat z Roderbruchu zase čtvrť pořádnou, v níž bydlet by nešlo o život a o žaludek? Poslat policajty, ať honí násilnické bandy? Přemalovat počmárané školy? Uklidit sajrajt po parcích a domovních chodbách? To všechno se jakž takž děje, ale není to nic platné. Nebo ... ukázat příklad? Zřídit kluby mládeže, aby se nepotloukala po ulicích? Nabídnout jí kurzy šití či amatérského hrnčířství, aby měla čím jiným naplnit volný čas než povykováním na rozích? Nečiňme si šlechetných, leč zbytečných nadějí: do kurzu hrnčířství se přihlásí dvě tři zvídavé důchodkyně, ale ti, o jejichž povznesení jde, se na ně vykašlou. Poslat tedy zvlášť vybrané pastory kázat o nedělích před hospodu?

Zkuste to. Byl by ovšem prostředek opačný, leč nepochybně účinný: vzít za ucho občany, kteří se z ghetta odstěhovali do dražších, ale příjemnějších končin, a znovu je zde usídlit. Jenže to by asi bylo nutno je ukovat na řetěz. Nic platno, je třeba vzít na vědomí, že jisté čtvrti jsou takové, jaké jsou, lepší že asi sotva budou, spíš horší. Vyhnout se jim obloukem, neposílat tam děti do školy, nechodit nakupovat, ani kdyby tam dávali vuřty zadarmo.

Že se tak propast mezi ghettem a jeho okolím jen ještě prohloubí? Asi ano. Ale ona se, víme, prohlubuje zevnitř, ne zvenčí. Zvenčí toho můžeme litovat, ale změnit nemůžeme nic. Ani tresty, ani výchovou, ani liberálním porozuměním a shovívavostí. Protože ono nejde o chybu či omyl, jež by bylo možno správnými prostředky napravit. Jde o vývoj, bohužel, nejspíš přirozený a nevyhnutelný. O zákonitosti, jež definoval nebožtík dědeček Darwin na rozličném živočišstvu, jenže ony platí i pro naši společnost, neboť ani ta není nic jiného ani lepšího než pouze kus přírody. A zákonitostem nezabráníš tím, že někde postavíš hrázku sociálních opatření či milosrdného pochopení. Můžeme chtít či nechtít, můžeme vzpomínat dědečkovské idyly, ale i nadále se bude rozevírat propast. Zahradní čtvrti budou i nadále o to příjemnější a úpravnější, oč bude ghetto špinavější, brutálnější, neobyvatelnější. Kriminalita bude i nadále stoupat, morální zchátralci chátrat, až ztratí i poslední špetku slušnostních zábran. Až se už do ghett nebudou odvažovat popeláři ani pošťáci, až se rozloží a rozpadne jakákoliv místní správa, až zavřou krámy - beztak je co chvíli někdo vykrade - až je i policie bude objíždět obloukem, jelikož veškeré zásahy beztak nepovedou k ničemu. Pak...

Je těžké odhadnout, co přijde za tím pak. Snad lidem jednou dojde trpělivost a postaví kolem ghett nějaký plot. Něco podobného, posloucháme-li dobře signály zejména z Ameriky, se zdá přicházet. Vrchu se zdá nabývat převratná idea, že nenapravitelné gaunery a příživnické chytráky není účelné ani napravovat, ani trestat, jelikož to obojí ztratilo účinnost; že je nutno se jich prostě zbavit. Oddělit se od nich a nechat je, ať si žijí podle svého, ale už jen mezi sebou.

Což by ve svém důsledku neznamenalo víc než dokončení současného vývoje: vytvoření dvojí společnosti. Můžeme ovšem pochybovat, že destruktivní a příživnický živel je schopný jakoukoliv společnost vytvořit. Něco jiného než naprostý propad si nelze představit.

A není to ani nic nového. Od živého kmene vývoje se vždy oddělovaly slepé, suché a neplodné větve, chvíli ještě všelijak bujely, až zanikly. Západní společnost, zdá se, dospěla do stadia oddělování slepých větví. Ještě sebou škube, ještě o tom nerada slyší, ještě by chtěla přece jen nějak dojít k pohodlnému ideálu rovnosti, pohody, neměnnosti, ale své vlastní proměně nezabrání. Náš svět přejde do světa příštího ať chceme nebo ne, stejně jako dědečkovský svět přešel do našeho.

Tak tomu bylo vždy. Změna ještě neznamená konec, drazí proroci; a když, tak ne konec všeho a každého; konce světa se rády prorokují, ale nenastávají. Něco vždy obstojí a vyvíjí se dál. Pokud jde o lidskou společnost, můžeme se ptát, která její odrůda to bude. A ať se dívám po světě kudy chci, nespatřuji žádnou jinou odrůdu než tu naši sice dost pochroumanou, sice dost povážlivě nahnutou, sice všelijak roztřesenou a sebe samotnou přísně kritizující, ale přece jen dost odolně fungující společnost západní. Už proto, že v oddělení od svých slepých větví dospěla nejdál, což je také důvodem té roztřesenosti. Už proto, že je schopná se kritizovat. Samochvalné společnosti vývoje schopné nebývají.

V takovém případě ale, český človíčku, máš nejvyšší čas se sebrat a honem mazat tu západní společnost dohánět. Budeš mít asi jazyk na vestě, než ji dohoníš, ale nemáš na vybranou. Ať je jaká je; ať se ti ty či ony její jevy líbí nebo k nim máš oprávněné výhrady. Protože s každou společností jinou, která se ti nabízí a neproměnné, důvěrně zabzděné teplíčko slibuje, můžeš dospět jen k jednomu: na konec suché, neplodné větve. Kéž ti zůstane takový osud ušetřen.

(Hannover, 22. 1. 1996, Český týdeník 1996, č. 121 - 125)

JUCHTOVÉ PŘEDSTAVY

Psal jsem svůj seriál úvah o stavu současné západní společnosti s jasným vědomím toho, že se jimi každému nezalíbím. Očekával jsem především, že se nesouhlasně ozvou zastánci liberálních teorií o rovnosti, ba stejnosti všech lidí. Rovněž leckterou výtku z řad čtenářstva nábožensky orientovaného jsem čekal. Nu, dosud se nedostavily, ale zato se mi dostalo poněkud nevrlé kritiky od pana Janouška z Prahy 10. Třebaže nevím, kde a proč se v ní bere ten osobně nakvašený tón - asi že to už je v postkomunistických časech takový obyčej, není-liž pravda - mohu potvrdit, že jsem jejímu základnímu tenoru porozuměl.

Jde v souhrnu o to, že autor dopisu má názor na západní společnost v zásadě záporný, nemá ji z principu rád, nic dobrého na ní nevidí, nedomnívá se, že by se český člověk měl proč ubírat jejím příkladem, a dotvrzuje vše temným tušením, že to s ní nakonec nějak bledě dopadne.

Přiznávám chybu; psal jsem své články pro čtenáře předem nezaujaté, a nevzal jsem tudíž v úvahu, že v Čechách jak juchtové boty přetrvává představa Západu, jak ji do lidských myslí zasel bolševik. Domníval jsem se, že takové setby už jsme hodili na hnůj a že se nebudu muset potýkat s jejich převrácenou, na neinformovanosti a na nechuti se informovat postavenou logikou, ale jak vidno, mýlil jsem se. Skutečný obraz Západu je dosud pro mnohého objevem. Lze vskutku bolševikovi vyslovit uznání, jak úspěšně se jeho setba uchytila, dobře ladíc se staršími představami slovanskými, domýšlivě národoveckými a vůbec xenofobními.

Jak tuhý život má onen ze stranických školení a červených brožurek známý obrázek zahnívající, dekadentní měšťácké západní společnosti, jejíž předurčení k záhubě je vědecky doloženo. Trudno uznat, že lid český, byť i nekomunistický, byť i režimním chvalopěvcům jinak ani půl slova nevěřící, značný kus té návnady bezděčně spolkl.

Což, neposmívám se tomu. Vzpomínám si, čemu jsem byl ochoten věřit i já sám, ještě v týž den, kdy jsem na ten Západ odcházel. Jak jsem doufal, že tam budu mít příležitost slušně žít, estébákům a celoživotnímu kádrování uniknout, ale zato že - jakáž pomoc - se budu muset zuby nehty protloukat necitelným světem, v němž není-li člověk člověku zrovna vlkem, je k němu přinejmenším zcela lhostejný. I mně, přiznávám s rozpaky, tkvěla v mysli pověra o Západu chladném a nesrdečném, o Západu, kde je třeba se ohánět lokty, o Západu, kde peníze jsou bohem. Že tam sice je skvělý život, krásná auta, znamenité výdělky, že tam všechno funguje jako na drátku, že tam můžeš nadávat na vládu ... že ale je to svět jinak studený, bez srdce a bez ducha. Že se nikdo na člověka neusměje, nikdo nikomu pomocnou ruku nepodá.

Vyjádřeno slovy pana Janouška, formují život západního člověka kariéra, konto, konzum. Je to všechno jen nablýskaný, zdánlivě perfektně pracující stroj, za nímž se prostírá duchovní prázdno. Jedinou výtku musím udělit tomu výčtu: jeho původce ještě zapomněl uvést, že na Západě spí nezaměstnaní pod mostem. Jinak by to bylo kompletní.

Ba, v zasívání představ byli soudruzi přímo umělci. Využili sebou samými zřízeného plotu mezi oběma světy a nejenže úspěšně zaseli svou představu Západu na neinformovaném Východě, ale pro útěchu mohu sdělit českému čtenáři, že právě tak úspěšně zaseli dosti legrační představu Východu na Západě, který se informovat mohl, pokud chtěl. Jenže zejména značná část mládeže a takové to střelenější intelektuálstvo nikterak nechtěly. Milejší jim byla nakukaná představa o spravedlivějším socialistickém světě, kde - inu, dejme tomu, neběží všechno tak docela jako na drátku, ještě by tu byly jisté nedostatky, určité potíže růstu, to všechno se ostatně dožene a předežene - ale zato v něm vládnou ty hřejivé mezilidské vztahy. To laskavé spočinutí v lůně beztřídní společnosti, to moudré vedení, něžně ukládající pracujícího člověka do sítě životních jistot jako do kupky voňavého sena. Ten blahobyt ne sice tak nablýskaný, ale zato jistý a ke všem spravedlivý.

A což teprve ta duchovní hloubka, soudruzi! Ta individualita, ten osobitý charakter lidí! Nu, juchtovitost této představy vzala událostmi před šesti lety zasvé, ale svou základní nechuť k západnímu způsobu tvůrci levicových zítřků neodložili; i píší nám dodnes záhrobní úvahy o jeho špatnostech, třebaže jeho kont, kariér a konzumu - ó jejej! - by se vzdávali neradi. Potkal jsem už na Západě mnoho proroků hledajících odpověď na otázku jak žít ve světě, s nímž nesouhlasíme; nepotkal jsem zatím ještě ani jednoho, který by byl ochoten se jeho příjemností vzdát.

Bývali kdysi proroci, kteří tu odpověď znali: roztrhli roucho své a odešli do pouště se živit kořínky. Jenže proroci vymřeli a zůstali jen pokrytci. Je to, jako by soudruzi recitovali svou charakteristiku Západu, dívajíce se při tom do zrcadla. Velice rád bych věděl, v kterém koutě Západu panuje tak dravě neomalená chtivost kariéry, tak bezohledné rozhánění lokty, tak malicherná hrabivost, taková porce duchovního prázdna a tak směšně upachtěné konzumentství jako ve společnostech postkomunistických, o těch bývalých tuzexově komunistických ani nemluvě. Kde tak nevyhnutelně vzrůstá význam rekvizit, neboli, abych to řekl po česku, kde můžeme shledat tolik nafouklého materiálního fouňovství. Leda by pan Janoušek znal nějaký Západ, který jsem ještě nestačil objevit; v tom případě bych prosil o udání zeměpisných souřadnic, abych se tam zajel podívat.

Udělal jsem (na rozdíl od mnoha duchovních velikánů) vlastní zkušenost s obojí společností a mohu povědět, že byla podstatně odlišná od toho, co kázávala brožurková víra a co se dodnes s juchtovitou pevností domnívá vědět nejenom pan Janoušek. Přišel jsem, viděl jsem ... a všechno bylo jinak. Ohromení krásnými auty, výstavnými městy a skvělým zbožím obchodních domů se mi v málo dnech okoukalo; z čeho jsem nevycházel z údivu, bylo poznání, že nikoliv břeskně vytrubované nejsociálnější, nejhumánnější a vůbec nej nej socialistické zřízení, nýbrž ten údajně chladný Západ nás uprchlíky obklopil lidskostí, vlídností, porozuměním a účastí. Lidé, které jsem jakživ neviděl, pro nás měli úsměv a radu.

Činovníci rozličných úřadů, s nimiž nám v těch prvních časech bylo jednati, nám neukazovali úředně důležitý škleb, nýbrž se ujímali našich věcí s přátelskou ochotou a měli boží trpělivost s naší neobratnou řečí. Spíš jsem to byl já sám, kdo si musel odvykat desítiletími socialistického návyku pod kůži proniklé nerudné sebeobraně, neústupnému trvání na všelijakých malicherných právech, strkání ve frontě a vůbec náchylnosti ke konfrontacím.

Musel jsem přijít na to, že sousedka není »ta bába«, nýbrž milá starší paní, ochotně nápomocná a prostá nejen jakéhokoliv záludu, nýbrž i sklonu k drbům. Mí kolegové ve mně neviděli možného konkurenta v kariéře, ale zaučovali mě ochotně do složitostí nového povolání. Co se toho konta týče, oceňuji, že mi do něj nikdo nikdy nestrkal nos; zvědavé vyptávání se na příjem totiž platí na Západě za nezdvořilost.

Ulehčilo se mi nesmírně, když jsem konečně přestal tušit za každým pohledem svých bližních zášť, závist a zlomyslnost, jak jsem býval zvyklý, a získal důvěru v srdečný vztah sousedský a kolegiální. V přirozenou vřelost mezilidských vztahů, chceme-li takto vznešeně nazvat tu samozřejmost.

Takový je ten normální, občanský Západ, pane Janoušku. Slušný, zdvořilý, nevtíravý, nápomocný a do soukromých hrnců závistivě nekoukající; a jestli se tomu říká duchovní prázdno, nuže, sem s tím prázdnem. Nikterak ovšem nechci popřít, že Západ má i jiné obyvatele než jen milé sousedky a dobrosrdečné kolegy. Že je tu i pestrá sbírka gaunerů, špindírů, ochlastů, zlodějů a podvodníků, pasáků a mafiánů, výrostků sdružených v uřvané a brutální party, jakož i ztroskotanců a vyšinutců všeho druhu. Že zde působí mnoho prostředků, které jako by si daly za cíl zpitomět lidstvo, což ovšem není žádnou specialitou Západu.

O tom všem já vím, poučení mi není třeba. Ale už jsem psal o tom, že Západ má dvě společnosti, které si nelze poplést. Členům té normální, negaunerské, můžete plně důvěřovat, členům té druhé se podle možností vyhnout. Důležité je, že společnost gaunerů a zchátralců činí početně jen zcela nepatrné procento a přes všechny negativní vlivy západní životní způsob neurčuje. Plní stránky novin, nu ano; noviny nemívají ve zvyku psát každý den - všechno je v pořádku, absolutní většina je lidí hodných a pořádných, život plyne v slušnosti a ohleduplnosti. Poplašné výkřiky zaznívají, ale přesto neurvalost a bezohlednost nejsou životními normami; kdo si k živobytí pomáhá nečistým způsobem, není obdivuhodný lišák, nýbrž všeobecně odsuzovaný špinavec. Není zde onoho pro postkomunistické společnosti příznačného průniku gaunerského myšlení do všeobecné morálky, nestává se, aby vám ctihodný pan soused v noci hadičkou vytáhl benzin z auta.

Svobodná, pane Janoušku, je západní společnost bezesporu. Zdá-li se vám některá jiná svobodnější, zpravte mě o ní. Ovšem: nechci opakovat, co již jsem řekl, ale svobodný člověk nese zodpovědnost za své svobodně uvážené činy. Uváží-li je nesprávně či lehkomyslně, pocítí to. Snad se to někomu zdá příliš nebezpečné; snad má někdo nad sebou rád bič, který ho šlehne, když začne vyvádět hlouposti; můj případ to není a přiznám se, že pro otrocký ideál vlastní bezodpovědnosti nemám pochopení. Pokud někdo takový zastává, asi se s ním nedohodnu. Především je ale západní společnost vývojeschopná. Nepokroucená a neutlučená ideologickou latí. Ať byl její dosavadní vývoj jaký byl, byl to vývoj přirozený. Nevidím ve světě jinou, která by se mohla stát semenem společností budoucích, leda snad společnosti východoasijské, ale jejich konfuciánskou podřízenost bychom si asi těžko osvojovali.

Čeká-li českého člověka ještě nějaká slušná budoucnost, není k ní jiné cesty než zpětným naroubováním na kmen západního životního způsobu, který býval po dlouhá staletí i jeho vlastním. Že by ho budoucnost dovedla k něčemu jinému, k jakémusi specificky českému, z postkomunismu vyšlému a tomu západnímu duchovně nadřazenému způsobu, že by se revoluce rozkrádačů mohla transformovat do revoluce úplně jiného charakteru (citát), o tom si dovolím nejen pochybovat, nýbrž se o to přímo i vsadit.

Můžete mě vzít za slovo, pane Janoušku. Něco jste ale nakousl, co by mělo být dopovězeno: když ne západnímu, tedy kterému či jakému způsobu se má český člověk blížit? V kterém vidět, když ne vzor, tedy aspoň souzvuk a sounáležitost? Snad ne ... nemusím jistě upřesňovat, že. Jsou jisté souzvuky, které smrdí již na dálku. Máte plné právo, pane Janoušku, odmítat západní mravy; ale měl byste trochu blíže určit, z jakých úvah a zkušeností to odmítání pramení. Zatím jste mi, přiznám se, trochu záhadný. Starobolševik opakující ze zvyku vumlovité poučky asi nebudete, to byste nečetl Český týdeník, i když člověk neví; někdy se mi nezdá zcela vyloučené, že kdesi sedí pánové, čtou a dělají si černé puntíky. Třeba jste ale zanícený ekolog, z těch, kteří si čítají v západních zelených časopisech a věří všem hrůzám a černým proroctvím, co jich tam najdou; nechci tento článek roztahovat do nekonečna, ale vězte, že je-li dnes na světě společenský systém, který ne žvaněním, ale skutkem je schopen zachovat nám přírodu a vůbec životní prostředí, je to ten tolik kritizovaný systém západní. O čemž je ostatně snadno se srovnáním přesvědčit.

Či snad jste vyznavač ducha slovanského a jeho nezměrných hlubin? Svědek Jehovův v očekávání bitvy armagedonské? Nebo obdivovatel sametového procesu, navzdory všem proklamacím v současné chvíli jaksi sklouzávajícího na nevelice západní pozice? Jisté vaše formulace by tomu nasvědčovaly.

Nu, zanechme dohadů. Za dopis jsem vám přese všechno vděčen; bez něj bych si asi neuvědomil, duchové jakých představ doposud obcházejí po vlastech českých. A že chci-li hovořit o stavu, vyhlídkách, nebezpečích a možnostech západní společnosti, musím nejdřív něco podniknout proti tomuto strašidlu, protože jinak nenajdeme společný jazyk. Děkuji a slibuji vám za to, že budu o skutečném obrazu Západu psát víc a častěji, jelikož vidím, že je toho velmi třeba.

(Hannover, 25. 3. 1996, Český týdeník 1996, č. 133)

Jaká byla Jižní Afrika

»Systém apartheidu byl založen na násilí a nespravedlnosti...« (Český týdeník, 157/1996)

1. Nejdřív hrst údajů

Já vím, takový názor už se dnes ustálil a snad ani nemá valnou cenu se znovu přít o věc již odbytou a tak či onak vyřešenou. A přesto. Cosi mě nutí, abych upřesnil nebo aspoň doplnil dnes již zaběhlé hodnocení jihoafrické minulosti, třebaže vím, na jak ztracenou vartu se tím stavím. Protože, víte, já jsem Jižní Afriku znával za oněch časů, jichž dnes bez uplivnutí nikdo nevzpomene. A ono to, jako už zpravidla, bylo všechno drobet jinak. Složitější. Vztahy a spory mezi bílými a černými nebyly tak naprosto černobílé jako v pohádce o hodné Karkulce a zlém vlkovi. Vyskytovali se bílí, velmi ohnivě se stavějící na pozice pana Mandely, byli však i černí - a nebylo jich málo - kteří na Jižní Afriku nedali dopustit. Apartheid zde v zásadě byl, kdo jej však měl možnost zblízka pozorovat, přestal se domnívat, že se jedná o nejhorší potvornost veškerých dějin od vyvraždění nemluvňátek králem Herodem. Rovněž útlak byl, jenže spíš v marxistických režimech blíž i dále za hranicemi. I násilí se páchalo, v daleko nejvyšší míře však ze strany bojovníků za rasové osvobození; nebo aspoň nevím nic o tom, že by bílí zlosynové někomu věšeli kolem krku hořící pneumatiky.

Osměluji se o tom všem psát, protože zjišťuji, že i v Čechách se v té věci věří rozličným nepřesnostem, zjednodušenostem a povrchnostem, ne-li holým žvástům. Kdo se ostatně domnívá být zraněn ve svém černobílém jemnocitu, nemusí číst dál. Může mi bez velkého čtení rovnou vynadat, nejlépe do rasistů a fašistů. Jsem na to připraven, protože jsem si toho užil nejednou, vyprávěv o svých zkušenostech z Jižní Afriky.

Uvádím hned, že ty zkušenosti nejsou právě nejčerstvější. Pobýval jsem v zemi mezi mysem Dobré naděje a řekou Limpopo už před devíti lety a čas v ní mezitím, jak se stalo zvykem říkat, trhnul oponou. Neznám Jižní Afriku po tom trhnutí. Zato tu tehdejší jsem poznal dosti dobře. Jistě o mnoho důkladněji než jiné kouty světa, jež jsem rovněž navštívil. Jednak že mě Pánbůh obdařil v oné zemi houfem vyženěného příbuzenstva, jednak že jsem řádku let přispíval do tamního časopejsku Našinec, což byla, jak se ještě dnes nerozpakuji vyhlásit, ne-li nejlepší, tedy nejláskyplněji dělaná česká emigrační tiskovina z celé té hromady, co jich od Německa až po Nový Zéland vycházela. Jeho prostřednictvím jsem získal kontakt s jihoafrickou exilovou obcí a poznal tak mnohé, co jinak zůstává pod povrchem běžné turistické návštěvy.

Nu, a protože se jednalo o zemi tehdy na světě nejvykřičenější a klatbami všech politických papežů stiženou, díval jsem se kolem sebe bedlivě a kriticky; on se někdy může stav věcí jevit na místě samém poněkud odlišně od toho, co se vypráví na druhé polokouli. Vyplynul mi z toho jistý závazek, jejž se ani dnes nechci a nemohu s dobrým svědomím zprostit.»Říkejte pravdu o Jižní Africe, až se vrátíte domů,« nabádali mě místní lidé, s nimiž jsem se dostával do řeči desetkrát denně, neboť Jihoafričané jsou lid srdečný a otevřený. Slíbil jsem jim to a činím tak, po celá ta léta až dodnes.

Ono je sice dost nejisté, co jest pravda, už nebožtík Pilát z Pontu si v tom punktu nebyl jist, ale mohu aspoň mluvit o tom, co jsem na vlastní oči viděl. Jsem tím v určité výhodě před těmi, kteří si pouze přečetli jakási hesla. Mnozí pokládají tento bod za nedůležitý, ale já si jej nedám vzít; když chci o něčem mluvit, musím vědět o čem. Bývá řeč o bílých utlačovatelích a černých obětích apartheidu; řekněme si, že je to schéma více než nepřesné.

Rasové i názorové složení jihoafrického obyvatelstva je daleko pestřejší. Těch bílých je kolem pěti milionů. Dělí se na Bury, hovořící jazykem afrikaans a obývající spíše sever země (provincie Transvaal a Oranje), a Jihoafričany jazyka anglického. Burové jsou lidé spíš konzervativní, nábožně mravní a tíhnou k životu farmářskému, kdežto ti anglicky hovořící bývají názorů liberálnějších, ne tak zcela biblicky zbožní a obývají převážně jih a východ (Kapskou provincii a Natal). Kromě těchto dvou nejpočetnějších skupin žijí v Jižní Africe i četní Židé (120.000), Portugalci (70.000), Němci, Řekové a za dob mého pobytu kolem 5.000 Čechů a Slováků. Těch již nyní drahně ubylo, jelikož postaveni před volbu žít v zemi osvobozené od apartheidu a návratem do zchudlé vlasti se přece jen ve velké míře raději rozhodli pro tu chudobu. Což zajisté o čemsi vypovídá.

V dalším výčtu nenásledují už hned ti černí, protože Jižní Afrika má i jiné početné a politicky důležité skupiny: jsou jimi Indové, Číňané a Malajci; těch všech dohromady je kolem 1 milionu. Dále pak zhruba 3 miliony tzv. »coloreds« (v místní české hantýrce »koloreďáci«), což jsou míšenci různých ras, jejichž názory a zájmy nejsou totožné se zájmy bílé menšiny, ale ani černé většiny. Z nich vynikají tzv. Griquas - v počtu asi 100.000 - pocházející z prvních dob holandské kolonizace; nizozemští osadníci si totiž s sebou vesměs neimportovali manželky, nýbrž se ženili s místními Hotentotkami, čímž vznikla tato výrazná a velmi sebevědomá skupina.

Zmínění Hotentoti byli spolu s Křováky původním obyvatelstvem Jižní Afriky, z nějž dnes zůstalo už jen nemnoho. Je tudíž mylné tvrdit, že zlí běloši ukradli zemi černochům. Ti začali pronikat na jih až později a o kradení země Křovákům se s bělochy svorně podělili - pokud už za žádnou cenu nemůžeme upustit od oblíbené představy o kradení země někomu někým.

Černou, asi pětadvacetimilionovou většinu jsem si nechal naposled, protože je to záležitost nejsložitější. Ó, jak lehce se hovořívalo o utlačovaném černém lidu ... ale je to zase jen povrchnost mezi jinými povrchnostmi. Ve skutečnosti se jedná o devět naprosto odlišných, různými a navzájem nepodobnými jazyky mluvících národů (nikoli kmenů; to je až další dělení). Nebude na škodu si je vyjmenovat: nejpočetnější jsou Zulu, po nich následují Xhosa (to »Xh« se vyslovuje tak, že se mlaskne jazykem, jako když střelí), dále pak Sothové severní a jižní, Tswanové, Venda, Swazi, Ndebele a Shangaan-Tsonga.

Nedělí je pouze jazyk; bedlivý pozorovatel v Jižní Africe brzy pozná, že nejzarputilejší protivnictví, ba nenávist nepanuje mezi černými a bílými, nýbrž mezi jednotlivými černými národy. Příčiny těch nenávistí jsou zamotané, bílému člověku nesrozumitelné a spadají vesměs do časů, kdy se černé národy mezi sebou velmi nelítostně vraždily v krutých vyhlazovacích válkách, dokud nepřišel bílý utlačovatel a ten sport jim nezatrhl.

Dodnes se třeba firemní zaměstnanectvo z národa Zulu beze všeho podřídí autoritě bílého šéfa; běda ale, kdyby někdo přišel na nápad postavit do čela zuluské party tswanského předáka. Tekla by krev. Neuvědomíme-li si tuto skutečnost, neporozumíme jihoafrické politice ani za apartheidu, ani dnes. Je určována zejména tím, že ani odboj proti bělošské vládě, ani dnešní rasismu prostá demokracie nebyly a nejsou jednotnou věcí veškerého černého obyvatelstva, jak se zdá vidět brýlemi desetitisíce kilometrů, nýbrž v naprosté převaze národa Xhosa.

Dnešní jihoafrický prezident je Xhosa, z největší části Xhosové jsou i ostatní hodnostáři vládní strany ANC. Jižní Afrika je dnes snad osvobozena od apartheidu, nikterak ale není osvobozena od afrického obyčeje chápat politiku jako soustředění vší moci do rukou předáků jednoho kmene. Z toho důvodu lze porozumět, proč například Zuluové, černý lid ze všech nejpočetnější, národně nejuvědomělejší a z tradice bojovný (Zuluové dokonce sloužívali dobrovolně v jinak bělošské jihoafrické armádě) nejsou nikterak nadšeni vyhlídkou na demokracii v podobě xhoského komanda. Občas k nám přes půl světa proniknou zprávy o zuluském vudci Buthelezim jakož o všelijakých bouřích a mazcích v souvislosti s ním; vězme, že se nejedná o nějaké chaotické, ze zvůle mocichtivého pohlavára pramenící tahanice, nýbrž o pochopitelnou snahu, aby v zemi Kwa Zulu nezačali své pojetí demokracie uplatňovat nějací xhoští ouřadové.

Nesmíme zapomínat, že Jižní Afrika je taky Afrika. Nebyla tak zcela, ale už je. Mluví-li se dnes v té souvislosti o demokracii, jedná se o demokracii africkou, jaksi poněkud odlišnou od toho, jak jest tomuto ctihodnému termínu rozuměti v britské sněmovně lordů. Rovněž si nesmíme představovat, že demokracie v africkém pojetí znamená zodpovědnou službu státu; jde o rozdělení výnosných, vlivných nebo aspoň bezpracných místeček mezi příslušníky jedné vládnoucí kmenové party a jejich příbuzné. Což ani nám zajisté není tak zvlášť cizí v těchto dnech, že ano. Leda že si to ti Zulu nechtějí dát líbit.

2. Apartheid zblízka

Já vím; ze slova »apartheid« se dnes stalo cosi jako nadávka. Režim nelidský, mínil jeden článek v těchto novinách před nedávnem. Nuže, povězme si něco bližšího o té nelidskosti. O příčinách, z nichž vznikla, o podmínkách, za jakých existovala, i o důvodech, pro něž nakonec zanikla. Poté, budeme-li chtít, se nad ní můžeme rozhořčovat. Jako rozšafní lidé mějme ovšem na paměti jistou odvěkou zákonitost: že soudy o rozličných problémech se nejlépe vyslovují těm, jichž samých se netýkají.

Bydlíme-li v rozkošné vile lepší zahradní čtvrti, můžeme rozvíjet ušlechtilé myšlenky o tom, že alkoholismus je nemoc a že je třeba mít soucit a porozumění pro ty, kteří jí jsou postiženi. Sídlí-li však takový postiženec v baráku o patro výš, uklízíme-li po něm ráno schody a kýve-li se nám lustr do pozdních hodin decibely ožraleckých sedánek, pozorujeme k své hanbě, že nás soucit i porozumění jaksi opouštějí. To už tak je v tomto nedokonalém světě.

Pokud se týče apartheidu, může mít na jeho hodnocení vliv, nalézáme-li se v oduševnělém prostředí evropských univerzit nebo na johannesburské ulici. Dědečkové dnešních Burů nejspíš udělali chybu, že do té Jižní Afriky vůbec lezli. Nebo že, jak už bylo zvykem rozličných dobyvatelů té doby, její obyvatelstvo prozřetelně nepomordovali. Nebo aspoň neodsunuli; to se dnes na rozdíl od apartheidu nejen odpouští, nýbrž i obhajuje. Ale oni tak ve svém nerozumu neučinili. Rozhodli se pro společnou existenci v jedné zemi s různými národy nejen jiné pleti - to by ještě nebylo tak osudné - nýbrž především naprosto rozdílných životních obyčejů.

Ukázalo se, že taková koexistence má své meze. Bílý muž se stěží může natolik přizpůsobit černému, že by s ním žil v černošském kraalu; bylť by z něj nejspíš vyhozen (což by ovšem nebyl apartheid, že ano). Stejně ale si černý muž tak zcela neporadí s obyčeji evropskými; nejsou jeho, vyrostly z jiných kořenů, nechápe je příliš, je ochoten je sdílet pouze, přinášejí-li mu hmotný prospěch. Z toho vyplynula myšlenka, že nejlépe bude, když se černý i bílý lid bude vyvíjet každý po svém, odděleně. Apartheid je afrikánské slovo a značí »oddělení«. Nikoli porobu, jak je mu rádo rozuměno. Poroba předpokládá čísi touhu po ovládání jiných, jak ji známe z jistého blízkého zahraničí; té ale jsou a byli Jihoafričané prosti. Jejich hřích spočíval v tom, že chtěli být sami mezi sebou.

Nyní už víme, že to byla myšlenka neproveditelná. Vyplynul z ní zmatek a ze zmatku hořkost, pocit bezpráví, násilí a nakonec pád do víru světové mocenské politiky, v níž zajisté šlo o věci zcela jiné než o blaho černého lidu. Beznadějná byla snaha oddělit od sebe sídelní území obou ras, ačkoliv bylo v tom směru vyplýtváno mnoho důmyslu i dobré vůle. Jenže sídelní území jsou rozkouskovaná, promíchaná a rozstrkaná, svět neviděl divočejší mapu než oněch někdejších pokusů o polosamostatné černošské státy, Bophutatswana, Venda, Kwa-Zulu a ostatní. Mimoto se chlebíček jihoafrického blahobytu pekl jinde. Peníze, auta, rádia a jiné skvostné věci nerostly v buši na větvi, nýbrž se vyskytovaly na území bílého muže; a žádnou mocí nebylo možno udržet muže černého, aby netoužil se na nich podílet. Ostatně ho bílý muž k jejich vytváření i potřeboval.

Nezdar myšlenky apartheidu je možno doložit čísly: na území vyčleněných samostatných celků žilo tak kolem čtyřiceti procent černé populace. Ostatní dali přednost existenci v předměstích bílých měst, tzv. »townships«. Žili v nich z vlastního rozhodnutí, je nesmyslné mluvit o jakémsi moderním nevolnictví. Je rovněž nesmyslné představovat si ony townships jako nějaké prašivé chudinské brlohy; skládaly se (nebo se snad dosud skládají) z dlouhých řad úhledných domečků, jimiž by nepohrdla žádná nebydlící mladá česká rodina, ledaže jí je na rozdíl od utlačovaných černochů nikdo nenabídne.

Česká či jinak bílá rodina by ovšem svůj domeček obklopila pěknou zahrádkou. Domeček rodiny černé zpravidla trčí z prašné utlapanosti, jelikož nikoho nenapadne něco zeleného ani zalít, natož zasadit. Ale pravda, nikomu nelze vnucovat cizí způsob.

Viděl jsem dost velmi bohatých černochů, dávajících své bohatství okázale najevo: samý drahý mercedes, samé zlato a nos převysoko zdvižený. Nutno ale přiznat, že průměr životní úrovně černého lidu byl hluboko pod průměrem bílým. Nebylo to ani tak důsledkem rasového útlaku, jako spíš že černý člověk málokdy dosáhl vyšší kvalifikace, která by ho povznesla k lépe placeným místům. Kdo však té kvalifikace dosáhnout chtěl, mohl; potkával jsem spousty černých úředníků, obchodníků, policajtů, bankovních zaměstnanců. Vydělávali přesně totéž jako jejich bílí kolegové.

Nikterak nebylo záměrem bělošské vlády udržovat černého muže v bídě a nevědomosti. Naopak: prokletému apartheidnickému režimu bylo zřejmo, že čím lépe situovaný černoch, tím méně bude stát o vzpoury a rebelie. Vzdělání a odborná školení černých byla podporována obrovskými sumami; bylo vyhlášeným heslem vlády, že je nutno, aby v bance stáli černí po obou stranách pultu - jako zaměstnanci i jako zákazníci. Mohu říci, že se to v překvapivé míře zdařilo. Kdo s takovýmto stavem spokojen nebyl, byli předáci ANC; ti vyhlásili heslo jiné - »first revolution, than education«. Nejdřív, soudruzi, smeteme ty bílé utlačovatele; vzdělávat se můžete až pak. Školy a učitelé byli oblíbeným cílem teroristických útoků, a kdo se rozhodl pro vyšší kvalifikaci, žil nebezpečně. Revolučním předákům bylo známo totéž co jejich protivníkům - čím větší bída, tím větší ochota k vzpouře.

Ustanovení o oddělených sídelních prostorech zde byla, ale nepozoroval jsem, že by si je někdo zvlášť bral k srdci. Sám Johannesburg byl vysloveně černošský. Ani zprávy, podle nichž se černí nesměli volně pohybovat po zemi, neodpovídaly skutečnosti, to si asi někdo spletl Jižní Afriku se Sovětským svazem. V obchodech a bankách se všechny rasy vyskytovaly smíšeně, i když některé venkovské krámky byly naskrze černošské. Veřejná městská doprava nemusela být rasově dělena, jelikož ji používali beztak jen černoši; jako v Americe, i u mysu Dobré naděje dávají bílí přednost vlastnímu autu. Ostatně černí také, pokud na ně mají.

Už důkladnější rasové rozdělení jsem pozoroval na mořských plážích; bylo mi vysvětleno, že černí mají jisté ... hm ... obyčeje, pro něž se bílí udělali raději pro sebe, jelikož nikomu není milo, musí-li hledat své místečko na pláži mezi jakýmisi hromádkami.

Vcelku lze říci, že v některých případech se rasy neoddělovaly, v jiných ano; a kde se tak dělo, býval k tomu nějaký důvod. Byly zde černošské školy, které nedosahovaly úrovně škol bílých, nicméně byly neskonale lepší než všechna zařízení toho druhu, vyskytující se na sever od jihoafrické hranice. Byly zde černošské nemocnice o stupeň prostší, než v jakých se léčili běloši, nicméně občané dejme tomu zairští nebo tanzanijští si o podobných mohli leda nechat zdát. Kupní síla černého člověka byla nižší než jeho bílého spoluobčana, přesto však desetkrát i víckrát vyšší než jeho neutlačovaných soukmenovců v jiných afrických zemích.

Je pravda, že černý Jihoafričan měl méně občanských svobod nežli bledá tvář. Měl jich však nesrovnatelně víc než kdokoliv jiný v celém zbytku Afriky. Na rozdíl od bídou, korupcí, občanskými válkami, diktaturami a vším druhem zvůle stíhaných obyvatel naprosté většiny afrických zemí žil v právním státu. Třebaže nesměl volit do pretorijského parlamentu - volil pouze do sněmoven nižších územních celků - jeho právní jistota byla dokonalá. Parlamentní volby bývají rády pokládány za jediný a neomylný atribut občanské svobody, ale my už dnes dobře vidíme, zač stojí toto zdání. Parlamentní volby se, tuším, nedávno pořádaly i v Čečensku, není-liž pravda.

A ještě bych chtěl říci, že černí si své jihoafrické příslušnosti velmi cenili. Asi jako německý levicový intelektuál těch časů, hněvivě hřímající o špatnostech kapitalismu, ale vedle do Dédéer bys ho nedostal ani čtyřmi páry bejků.

Značným problémem bylo v Jižní Africe uprchlictví a ilegální přistěhovalectví; ze všech okolních států do ní proudily davy černochů, ačkoliv věděli, že jdou do apartheidu. Opačným směrem neprchal, až na několik hledaných teroristů, nikdo. Kolem hranic samostatného Swazijska leží rozsáhlá oblast, obývaná stejnými Swazijci jako za hranicí; jihoafrická vláda jim nabídla připojení k zemi jejich bratří, ale oni odmítli. Je výborné mít černého krále, vládu, prapor a vlastní měnu (pěkného jména emalangeni), ale jihoafrický pas byl poklad, jejž se nikdo nevzdával dobrovolně.

3. Různé významy slova »rasismus«

Stalo se mi - taky už je tomu pěkných pár let - že jsem projížděl jistou slovenskou obcí. Jel jsem pomalu a díval se, jak se to na návsi a před krčmou hemží ... ehm, ehm ... občany romské národnosti. A najednou - hups! jeden z těch občanů na mě upřel skelný pohled a zničehož nic mi skočil rovnou před auto. Nestalo se moc, občan seděl na vozovce, z nosu mu kapala krev a k místu činu už se dlouhými kroky řítil přivolaný policajt. »Zabiť ste ho mali, sviňu!« křičel už z dálky. »A čo toto,« nakopl umaštěný cikánský klobouk, jejž jsem bedlivě střežil na místě srážky jakožto svědectví mé brzdné dráhy. Začal jsem tušit, že se nastávající vyšetřování asi nebude nést duchem právní objektivity.

Nu což; naložil jsem policajta i poškozeného cikána a jeli jsme do špitálu. Cestou mi policajt objasňoval své názory na řešení cikánské otázky. »Vykynožiť treba, plemeno svinské, cigánské,« horlil, čině si pohyb pod krkem na znamení toho, jak si to kynožení představuje.

Poblíž místa děje se nacházelo území, zvané Slovenský ráj, krajina překrásná, divoce romantická. Navštívil jsem ta místa ještě mnohokrát, naposledy před čtyřmi lety. Nic se za ten čas nezměnilo. Ještě stále stojí bílé dědiny na úpatí lesnaté vrchoviny a opodál každé z nich její černý stín. Nenajdete je na žádné mapě, ty cikánské osady, nikdo je nepovolil, nikdo je nezakázal, vlastně neexistují. Nemají silnici, nemají kanalizaci, nemají vodovod, nemají elektřinu, nemají školu, nemají nic.

Úděsné shluky rozčepejřených bud z prkýnek, překližek, plechu, dehtového papíru a co tak ještě jejich budovatelům padlo do rukou. Hejna otrhaných, špinavých dětí, olysalí psi, prašivinou pokrytí mrzáci. Nikým neléčené nemoci, alkoholismus, pověrčivost, negramotnost, žebrota, zločin.

Už v čase mé příhody s cikánem ovšem přicházelo do módy rozhořčovat se nad vzdálenou Jižní Afrikou.To byl, panečku, apartheid jako řemen. Na rozdíl od Soweta dodnes je. Nikoli kolonie prostých, ale úhledných, všemi vymoženostmi opatřených domečků jako v onom pověstném townshipu, nýbrž strašlivé ghetto, prašivé, ponižující a nelidské. Nikoli pár více méně bezzubých rasových ustanovení, nýbrž temná propast nenávisti a pohrdání, která se léty ještě prohloubila, jak jsem měl možnost zjistit. Onen vesnický policajt byl jen namátkovým vzorkem obecného postoje bílých Slováků k jejich tmavším sousedům. Zato ovšem, nutno zdůraznit, se dostává obyvatelům cikánských osad volebního práva.

Ostatně není spišský Cikán ve svém osudu sám. Ledaže je jeho příklad velmi extrémní; nestojí taková nenávistná přehrada mezi Němcem a berlínským Turkem či Albáncem, mezi Francouzem v Marseille a jeho arabským sousedem, ani mezi Londýňanem a černým přistěhovalcem odkudsi z Jamajky. Ale nedůvěra ano. Odstup. Netrpělivost a nepochopení. Táhněte si, odkud jste přišli. Smrdíte nám česnekem. Melete divnou hatmatilkou; nejspíš si domlouváte nějakou zlodějnu.

Nevím, jestli je tohle už rasismus; vždyť třeba v albánském případě se ani o rasovou různost nejedná, a přesto je postoj týž. Nedá mi to, abych jej nesrovnal se vztahem bílých Jihoafričanů k jejich černým bližním, jak jsem jej poznal.

Neboť to byl vztah na rozdíl od panujících představ velmi slušný. Lidský, mírný, plný pochopení a trpělivosti. Byl v něm zajisté určitý odstup, plynoucí z nesrovnatelnosti kulturních návyků, zato však byl prost předsudků. Přes všechny rasové zákony měl bílý Jihoafričan k černému blíž než mnohý apartheid kárající Evropan k svému domácímu cizinci. Člověk si asi musí zajet do Jižní Afriky, aby poznal, jak ohleduplně, bez pohrdavého povýšenectví může člověk evropské kultury přistupovat k lidem jiné pleti a zvyku.

Musím přiznat, že se mi občas chtělo vyskočit z kůže, když jsem vyjednával s černými celníky či jinými zřízenci; pohled na trpělivě čekající Jihoafričany mě do té kůže zase vrátil. Oni znají své černé; a jelikož je znají, neshledávají na nich nic podezřelého. Umějí vyslovit jejich jména, na nichž bych si já zlomil jazyk. Znají jejich černé tváře, které mi připadají všechny stejné. Mnozí z nich se dobrovolně učí složitým bantuským jazykům; rád bych věděl, kolika Čechům napadlo učit se cikánsky.

Nebo to tak aspoň všechno bylo. Jak říkám, devět let jsem už v Jižní Africe nebyl. Nevím, nezměnilo-li se za tu dobu něco; vládne-li dosud mezi bílými a černými ten mírný, trpělivý vztah. Vztah ohleduplného staršího bratra k mladšímu. Je dost možné, že se na něm něco pokazilo; že se černý člověk sice osvobodil od apartheidu, že chodí k volbám, ale starší bratr ho opustil. Ne že by se na něj osopoval jako ten slovenský policajt, ale že o něj nestojí. Běž, běž si mezi svoje, já na tebe nemám náladu. Třeba teprve teď vzniká skutečný apartheid, apartheid srdcí, tak, jak jej známe z pařížských předměstí, z berlínského Kreuzbergu nebo dokonce s odpuštěním ze Spiše.

Nevím, zda černý člověk na té změně tak velmi vydělal. Bílý rovněž. Slýchám totiž nedobré věci o Jižní Africe. Černí dosáhli svého, mají prezidenta, volby a papouškovitý prapor, ale zemí zmítá nejistota, úpadek a zločin. Johannesburg prý čítá v přepočtu na obyvatele sedmkrát tolik vražd než New York, stav se tak nejnebezpečnějším městem světa. Jihoafrický rand, měna kdysi na světě z nejpevnějších, se hroutí do podlaží stále nižších, jihoafrické hospodářství, úspěšně utrápené dlouholetými sankcemi, se nepozvedá, investoři jsou úpěnlivě voláni, ale nehrnou se.

Německá vláda s velkou slávou nabídla Jižní Africe rozvojovou pomoc - té Jižní Africe, která svého času sama ve velkém rozsahu rozvojovou pomoc poskytovala. Mí jihoafričtí příbuzní jeden po druhém odcházejí do Německa, česká kolonie řídne, časopejsek Našinec už dávno nevychází. Musí nejspíš znát tu slunnou, úsměvně přátelskou pohodu jihoafrického živobytí ten, kdo si chce představit, co to asi znamená jít zpátky do šedivého paneláku, do lidské nerudnosti a závistivosti. Že se to nedělá z rozmaru, ale z truchlivé nezbytnosti; z vyhlídky, z níž nic dobrého nekouká.

Byla to vlídná země, ta Jižní Afrika, říkej si něco jiného, kdo jsi ji znal. Vlídná k svému lidu bílému i černému navzdory tomu rasovému oddělení. Kdežpak nelidskost, milí opisovači dobových pravd; nelidskost se za těch předsametových časů vyskytovala mnohde od Kolymy až po Angolu, ne však v Jižní Africe. Byl to ne snad zcela zdařilý, ne ke všem naprosto stejně spravedlivý pokus o spojení evropského způsobu s africkým, ale dalo se v něm dobře žít. Všem, zdůrazňuji. Nyní ... evropský způsob slábne, vytrácí se, Jižní Afrika je stále víc Afrika. Země, jakých je tuším na padesát od Nilu po Zambezi. Se vším, co z toho plyne. Světové veřejné mínění konečně má, po čem bažilo, ale soukromě si dovoluji pochybovat, že je tu příliš velký důvod k jásotu.

4. Obětovaná země

»Neschopnost Východu je větší než pitomost Západu. Věřím velmi, že tato rovnice je správná. Jinak bychom už dávno stáli na posledním výběžku Patagonie a dál utéct by nebylo kam.« Já vím, že není zrovna skromné, uvádět svůj vlastní citát. Ale v dobách raných let osmdesátých, kdy jsem psal tato slova pro exilový časopis Hlas Bohemie, bylo ledacos k uzoufání. Západ si pilně řezal větev pod svým demokratickým zadečkem a zdálo se být už jen otázkou času, kdy se větev ulomí. Že se tak nakonec nestalo, není jeho zásluha, nýbrž následek obludné neschopnosti sovětského systému na všech jiných polích než špiclování a dezinformace.

Je třeba to vědět, mluvíme-li o Jižní Africe, apartheidu a takových věcech.Neboť ještě zbývá si povědět, proč se to všechno tak semlelo. Proč se za těch časů opovržení celého světa sneslo na hlavy bílých Jihoafričanů; proč zrovna jich a ne někoho jiného; proč ne na diktátory, vrahy a ideologické šílence, jichž byl všude bohatý výběr. Když jsem tehdy oznámil svůj úmysl vydat se do Jižní Afriky, koukali na mě všichni mí němečtí kolegové jako na vyvrhele; fuj, nesluší se jezdit do země apartheidu. Do Číny nebo na Kubu se naproti tomu putovalo jak k Matičce Boží vambeřické; bylať to náramná móda.

Chtěl jsem vědět, u všech čertů, proč. Bylo mi sděleno, že Jižní Afrika je pro každého řádného intelektuála zemí prokletou, jelikož v ní jedna část obyvatel má méně občanských práv než část druhá. Vznesl jsem námitku, že mnohem blíž než Jižní Afrika leží spousta zemí, v nichž veškeré obyvatelstvo nemá práva vůbec žádná, ať je černé, bílé nebo zeleně kropenaté. Z jakého důvodu mají být rozdílná práva horší než žádná práva? Nedostal jsem odpověď.

Nedostaneme ji ani teď, nejsme-li ochotni sledovat jistou červenou nit posledních desítiletí lidských dějin, jaksi dočista náhodně se kryjící s desítiletími existence imperiálního komunismu: - v letech třicátých se ve věci španělské občanské války veškerá intelektuální veřejnost celého světa bojovně stavěla na stranu marxistů a prosovětských interbrigadistů, ačkoliv v kvalitě a rozsahu vražedných nelidskostí nestáli nikterak za šiky generála Franka, spíš naopak. To nerozhodovalo; rozhodující byla levicovost, ať už jakkoli vražedná. Prozřetelnost nakonec dala zvítězit zmíněnému generálovi, jelikož mít tak o pár let později Evropa z jedné strany stalinské Rusko, z druhé bolševické Španělsko ... uf. Slovutní krasoduchové od Hemingwaye po Picassa byli pořádně a velmi nebezpečně vedle.

V letech sedmdesátých se stalo oblíbeným sportem intelektuální mládeže svobodného Západu demonstrovat proti íránskému šachovi. Jeho režim sice nebyl žádný vzor demokratických svobod, ale pořád ještě o mnoho stupňů lepší než veškeré režimy okolní. To ale nerozhodovalo; rozhodující bylo, že milý šach byl proamerický. Demonstrovalo se tak dlouho, až se vytvořilo ovzduší všeobecného opovržení, Západ dal od šacha prsty pryč a země se zmocnili náboženští fanatici, proti jejichž vražednému řádění byla šachova pochybení ještě hotová veselohra. Je jistou jízlivostí dějin, že Chomejního fanatici okamžitě začali mordovat hlavně levičáky.

V Chile provedl generál Pinochet převrat, který by se ničím zvlášť nelišil od politických obyčejů onoho bouřlivého kontinentu, kdyby ovšem nebyl namířen proti silám hotovícím se předložit zemi na stříbrném talíři moskevským imperátorům. To byl hřích neodpustitelný a proti Pinochetovi se vzepnula bouře celosvětového opovržení, ke kterému se nakonec připojili i ti, kteří mu měli proč být vděční.

Ve Vietnamu se Američané ozbrojeně postavili po bok svému tamnímu spojenci. Byla to válka proti zájmům bolševického impéria a skončila, jak musela: ne válečnou porážkou Američanů, nýbrž absolutním vítězstvím levicového, pacifistického a všelijakého jiného kremelskou dezinformační službou řízeného hnutí, které nakonec dokázalo americkou vládu ukřičet. Vietnamský mír pak stál - prokázaně - desetkrát tolik životů všech popravených a k smrti utrápených, než kolik jich měla na svědomí válka.

Celým západním světem otřásaly bouře hnutí jednak mírového, jednak protijaderného. První, mávající bílými holubičkami, mělo za úkol podvrátit vůli Západu k vlastní obraně, druhé jeho sílu hospodářskou. Výsledek nebyl dalek úspěchu.

Nu, a v Jižní Africe to šlo podle téhož osvědčeného mustru. Také tam se našla vada krásy místního režimu, která sice zdaleka nedosahovala kvalit ohyzdností jiných, ale když ona ta Jižní Afrika byla země prozápadní a povýtce nekomunistická. Proto jí nebyla vada krásy ohleduplně prominuta, nýbrž se spustila kampaň celosvětového veřejného mínění, které Jižní Afriku tak dlouho izolovalo, odsuzovalo, obklopovalo pohrdáním, bojkotovalo a sankcionovalo, až ji usoužilo.

Jižní Afrika měla obzvláštní smůlu: postavila se proti ní Amerika, protože černé voliče si musí každý americký politik předcházet, a ničím jiným se prosté duši tak nezavděčíš, jak když bouchneš pěstí proti ohavnému nepříteli, zvlášť když je ten nepřítel daleko a nikdo pořádně neví, jak vypadá. Postavili se proti ní mocnáři celého zbytku Afriky (s čestnou výjimkou Malawi), trnoucí hrůzou nad skutečností, že může existovat v Africe země, v níž rozpad, korupce a neschopnost nejsou nezbytným politickým folklórem. Postavil se proti ní samozřejmě sovětský blok, mající nejméně proč někoho odsuzovat. A pochopitelně se proti ní postavila mládež, intelektuálstvo a sdělovací prostředky západní Evropy z důvodů naprosto stejných jako v případě Íránu a Vietnamu. Užitečné idiotství slavilo šibřinky.

Ale snad nad námi opravdu tiše kýve perutěmi něco jako Prozřetelnost. Svobodný svět byl na nejlepší cestě hodit Jižní Afriku do chřtánu sovětským bolševikům, jak jim tam předtím hodil Etiopii, Mosambik, Vietnam, Kambodžu a bezpočet jiných zemí. Dnes se kolem té skutečnosti obchází po špičkách, ale povězme si pravdu: slavní bojovníci proti apartheidu byli ze čtyř pětin komunisté a ti ostatní k tomu neměli daleko. Dosud nemají.

Vzpomínám si, že česká kolonie v Jižní Africe hrála jistou nikoli bezvýznamnou roli: jihoafrická vláda byla sice velmi protikomunistická, nikdo ale neměl s komunismem sebemenší zkušenost. Češi ji měli. Když marxističtí agitátoři obcházeli černé vesnice a slibovali, že po vítězství revoluce každý dostane farmu, auto, bílou ženu, zahradu s bazénem a prostě všechno nemlich tak, jako je to v Sovětském svazu, byli to oni, kteří černým důvěřivcům vysvětlili, jak je to na Rusi s těmi bazény.

I jinak ztrpčovali život osvoboditelům. Možná bylo jejich zásluhou, že konec, který asi přijít musel, přišel už pro sovětské ambice pozdě.Protože tehdy, kdy už všechny strategické body od Vietnamu přes Indii, Aden až po Madagaskar, všechny námořní cesty byly v sovětských rukou, téměř všechny země třetího světa pod sovětským vlivem, oceány zamořené sovětskými ponorkami ... kdyby tehdy Sovětům padla do rukou i Jižní Afrika se svými obrovskými zásobami zlata a uranu, se svou polohou u mysu Dobré naděje ... kdoví. Kdoví, jestli to nebyla chvíle, na niž sovětští maršálové čekali, aby nechali vzplát té poslední bitvě. Západ už k tomu byl připravený jak naklepaný řízek.

Naštěstí se tak nestalo, slavné osvobození se konalo příliš pozdě. Z osvoboditelů se nestali řízní papaláši jediné státostrany, nýbrž byli nuceni si navléknout demokratický smoking. Nenastalo zahánění do moře, vyhánění z domů a farem, zavírání do lágrů, krvavé zúčtování a jiné body připraveného programu. Země se nezačala řídit rozumy sovětských, kubánských a dederonských poraděnků. Nebyly vykonány jediné a už navěky poslední volby. Nebyl zaveden státní marxismus jako v jiných afrických zemích, nýbrž, jakáž pomoc, ponechán opovržený systém tržní a parlamentní. Jižní Afrika měla smůlu, ale přitom měla nakonec ještě štěstí.

I Západ měl štěstí. My všichni jsme měli štěstí. Jižní Afrika za nás nastavila hlavu a vzdorovala, dokud nejhorší nebezpečí nepominulo. Neměli bychom po ní za to plivat. Aspoň ne my, kteří si říkáme lidé názoru pravicového, a tedy vlastního, nestádního, módami neovlivněného. Že tím nezískáme chválu obecného mínění ... inu, tak tedy nezískáme. Ale vzpomeňme si: Španělsko, Chomejní, Pinochet, Vietnam, mírové holubičky ... ani v jednom z těch případů si nevysloužili pochvalu lidé, neochotní poslušným sborem opakovat módní hesla. A pokaždé se nakonec ukázalo, že měli pravdu.

(Hannover, 18. 7. 1996)

ČECHY A ZÁPAD

1. Co vlastně jsme ?

Je to krutá četba, ale pustil jsem se do ní už potřetí: Solženicynovo Souostroví Gulag. Všechny ty zvrhlosti, nelidskosti, posedlost vražednou ideologií, ty desítky milionů ubitých a utrápených lidí, zmarněné životy těch, kteří přežili, to všechno už jsem znal z předchozích četeb; teď jsem si začal všímat něčeho jiného. Při vší úctě k vašemu dílu, Alexandře Isajeviči ... jste to divná čeládka, vy Rusové. S tou vaší ochotou, s níž jste ze sebe nechali udělat sovětské lidi a byli na to tak náramně hrdí ještě i pak, když jste tlačili kolečko někde na Vorkutě. S tím vaším jásotem, s nímž jste v lágrech vítali zprávy o úspěších Rudé armády v daleké Evropě, třebaže jste mohli vědět, že její konečné vítězství bude zároveň i poslední hřebík do vaší osobní rakve. Se vší tou nepochopitelnou směsí zabedněnosti a velkoruské pýchy, jíž jste se jen obtížně zbavovali, drceni mezi krami Souostroví. S tou nezřízenou láskou, s níž jste i vaše vězeňské mříže milovali, jelikož byly sovětské. S tou vaší neochvějností, s níž jste opakovali ideologické žvásty, třebaže všudypřítomný rozklad a gulagovské násilí vás mohly trknout, že v sobě možná neskrývají veškerou pravdu světa.

I vy sám, Alexandře Isajeviči, i vy jste do krve věřil a důvěřoval, i vy jste byl tak nesmírně pyšný na svou rudoarmějskou čepici a potřeboval důrazných poučení, než jste shledal její falešnost, vyčpělost a směšnost. Víc bylo ale těch, jež nepoučilo nic.

Jak je to možné? Srovnávám běžný postoj ruského člověka, jak vyčnívá bezmála z každé stránky Solženicynova líčení, s tím, co jsem zažil sám. Ne že bychom my Češi bývali od samého začátku hned všichni věděli, do jaké louže se nám dějiny chystají omočit čenich. Měli jsme silnou vrstvu komunistického dělnictva i dostatek bláznivých intelektuálů, kteří se zaklínali marxistickými pravdami a horoucně jim věřili. Ale brzy je to všechny přešlo. Nepotřebovali jsme ani opakujících se hladomorů, ani milionových vražd, ani deportace čtvrtiny celého národa do sibiřských lágrů, aby už za deset let po nástupu bolševické moci ze vší té slávy a rudého pravověří zbyla jen hromádka směšnosti. Udržel-li se rudý drak při životě ještě dalších třicet let, než nadobro zcepeněl, bylo to zásluhou partajních pridurků, kteří ovšem také už dávno ničemu nevěřili, ale spatřili v časování a skloňování marxistického blbosloví příležitost k líbeznému živobytí. Ti ostatní se z nutnosti podřídili, ale hrdostí je ten stav nenaplňoval; na rozdíl od ruského člověka jej nepřijali za svůj.

Ba, jsme cosi z hloubi duše jiného než vy Rusové, Alexandře Isajeviči. Neříkám že lepšího, jen jiného. Smějeme se tomu, čím vy se pyšníte. A nerozumíme vám. Nejspíš ani nemůžeme rozumět, sama příroda mezi nás cosi postavila. Ano; ale co jiného jsme? Jak definovat rozdíl tkvící na dně duše? Je možné, že každý musí hledat svou definici sám.

Ptám se tedy: co jsem? Jsem Čech? Ano ... ještě stále. Jsem Čech jazykem, jímž nejraději a nejlépe mluvím, čtu a píši. Jsem jím svým původem, všelijakými pouty a přátelstvími, vší tou spletí citových vazeb, jimž se říká kořeny lidské existence. Jenže, jsem-li upřímný, nemohu si nevšimnout, že všechno to jsou směrovky ukazující spíš do minulosti. Vstoupím-li, pln účastného očekávání, párkrát do roka na českou půdu, všimnu si obvykle brzy, že na ní už nejsem tak zcela doma, že se kolem mě odehrává ledacos, čemu jsem odvykl a přivykat bych nechtěl. Jestli má nepochybné právo nazývat se Čechy domácí obyvatelstvo zemí českých, musím připustit, že já sám jsem Čech jen jistým podílem své osobnosti, jehož procent bude nejspíš i nadále ubývat.

Co jsem v tom rostoucím zbytku? Němec? Rozhodně jím jsem svou státní příslušností. Nejen že mám v šupleti německý pas i jiná lejstra; pokud by šlo jen o to, nestálo by mě mnoho námahy získat tatáž lejstra česká, neboť jsem se své české příslušnosti nevzdal, vztahy si neupravil. Ale asi už nezažádám o česká lejstra, neboť jakkoli mi mysl zní češtinou a vzpomínky českou zemí, pocit identifikace s českým státem se mi vytratil.

Aby nebylo mýlky; vytratil se mi už dávno předtím, než jsem uskutečnil svůj soukromý odsun. Bývala by věru obtížná identifikace se státem Gottwaldovým a Zápotockého. Stát klausovsko-zemanovský ... jistě, nelze klást rovnítko k tomu, co mu předcházelo. Ale zcela přesvědčující pobídka k identifikaci to také není. To s německým státem jsem se mohl identifikovat bezvýhradněji. Mám mu být zač vděčný: za vlídné a nápomocné přijetí, když jsem se dostavil s holýma rukama a jinak s ničím víc než s vůlí žít ve svobodě. Českému státu nemám příliš být zač vděčný. Abych to řekl rovnou - nedočkal jsem se od něj nikdy ničeho dobrého, leda různého kádrování, prověřování, semo tamo postrkování a rány klackem přes hlavu, jakmile jsem ji trošičku směleji povystrčil.

Obnovená česká demokracie zatím nedokázala napravit hříchy svého předchůdce ničím víc než nakysle závistným štemplem podezřelého emigranta. Ne, jsem německý občan a jsem jím navzdory svému češství velmi rád. Ale cítím, že toto dvojí - zde češství, tam naše příslušnost exilová - ještě nestačí k zodpovězení otázky, čím jsme. Proč se český člověk navzdory různým odlišným obyčejům zpravidla dokáže dobře sžít se způsobem švýcarským, německým, švédským, australským či americkým, a proč je jeho chápání tak nepřístupný způsob ruský, což by, jak z četby Solženicyna vyplývá, nebylo jiné, ani kdyby nikdo jakživ z Aurory nevystřelil? Je jakási vyšší jednota, jež nás všechny pojí, od břehů vltavských až po Nový Zéland, k břehům Volhy však nezasahuje. Hledejme ji.

Je to ... Evropa? Evropanství? Současná doba se ráda touto pentličkou přizdobuje, ale nedokáži se zbavit podezření, že evropanství je pojem výlučně geografický, v každém jiném ohledu prázdný. Evropa až po Ural, vyslovil své doporučení kdysi de Gaulle, hodlaje tak drobet pouvolnit lanko, poutající tento kontinent k Americe. Nuže, zlé huby tvrdívají, že Asie začíná už za Brnem, ale geografie určila hranice Evropy jinak: Středomoří, Atlantik ... a na straně opačné opravdu ten Ural a Kavkaz. Takto vymezená Evropa ovšem zahrnuje ledacos, co by se bývalo sice vešlo do strategických plánů velikého Francouze, s čímž však stěží vydržíme pod společnou peřinou my Němci, Švýcaři, ba i Češi. Způsob cizí, z jiných kořenů vyrostlý, s naším neladící.

Obávám se dokonce - ale to už odbočuji - že uskuteční-li se kdy idea de Gaullova, bude to konec idey evropské. Neboť i ona nese označení nepřesné, osměluji se říci že nešťastné; nevejde a nemůže se vejít pod peřinu evropské jednoty všechno, co se vejde do geografického vymezení. Ne, Evropa není náš společný jmenovatel; hledejme dál.

Je to ... naše příslušnost rasová? Náležitost k sídelní oblasti bílého muže? Neošívejme se tak nervózně a neohlížejme se pro tu chvíli, odkud nám dopadne na hlavu palice nařčení z rasismu; ony lidské rasy opravdu existují a existují i jejich rozličné a rozdílné znaky tělesné i psychické. Naše doba všechno křečovitě přehnala, z rozumné zásady rovnosti udělala pošetilou představu stejnosti, potěmkinovský příkaz nevidět lidské rozdíly. Nicméně budeme muset k hledání společného jmenovatele přistoupit z jiného konce, neboť rasová příslušnost jím rovněž není. Rus má světlou pleť, třebaže jeho širokorozchodná duše je nám nepřístupná, i Gruzínec, i Mordvín i Albánec, ba i v Íránu a v severnější Indii můžeme najít lidský typ, který by se mohl směle procházet po nábřeží Temže, aniž by zavdal podezření z cizosti. Nikoli, v odstínu pokožky odpověď nenajdeme.

A co naše křesťanská kultura? Co naše dědictví antické? Mnohý čtenář má zajisté na jazyku tuto připomínku, ale odvážím se jí opět oponovat; aniž bych upíral křesťanskému učení jeho hodnotu, nemyslím si, že je to ono a nic než ono, které určilo způsob našeho bytí. Setkal jsem se na svých toulkách světem s mnoha místními výhonky křesťanské myšlenky, od řecko-syrských křesťanů arabské Levanty přes velmi tmavé křesťany v indické Kerale, odvozující svůj původ od samého apoštola Tomáše, až k vášnivě katolickým domorodcům filipínským ... a všechno je to cizota, nepodobnost téměř ve všem až na ten jediný bod společné víry, a to ještě s přivřením oka. Svět, do nějž je možno se vydat na dovolenou, najít v něm ledacos sympatického, ale ne společný způsob myšlení a života.

Co se pak antického dědictví týče, ovšem, máme mu zač děkovat, ale vydáme-li se k místům jeho původu, shledáme i tam příbuznost svého způsobu sotva poloviční. Cosi se vyvinulo na březích Helady i celého Středomoří a je to dost jiné, než jaký obyčej vládne v končinách severnějších a západnějších. Našinec se od té chvíle může stát Australanem, stěží však Řekem či Siciliánem. Buď antické dědictví z končin svého původu zmizelo, učinivši místo způsobům jiným, nebo tam naopak zůstalo, ale ukázalo se, že není tak zcela totožné s dědictvím naším.

2. Obtížná definice pojmu »Západ«

Je zde cosi jiného, vyššího a hlubšího, co určuje náš způsob. Též mnohem složitějšího a jen těžko ohraničitelného. Pojmenovat lze ten úkaz naopak snadno: Západ. Jsme lidé Západu, naše myšlení a konání je západní. A abychom se vrátili k našim českým kořenům, řekněme si, že přes všechen stepní neřád, zavlečený do Čech zpod Uralu, přes všechnu destrukci a deformaci posledního půlstoletí je to stále ještě způsob náš. Je to úlevné zjištění a je to jediná naděje, která dosud zbývá utýrané zemi české. Dokonce naděje velmi podstatná, neboť krátké, byť jakkoli ničivé historické periodě, jakkoli koncentrovanému návalu hlouposti a zlodějského sobectví bude velmi zatěžko vytrhat kořeny, rostlé po mnohá tisíciletí. Nepopírám ovšem, že i poslední naději je možno při dostatečné zabedněnosti či zlé vůli nakonec promarnit. Pokusme se pojem Západ definovat.

Bude to těžké a sotva se dobereme stoprocentního vymezení, protože řečený pojem k nám hovoří především prostřednictvím našeho citu, který může být od osoby k osobě rozličný. Nicméně se jím nechme vést. Vynechme pro jednou naši mateřskou zemi českou, neboť v ní by mohl pocit kulturní příslušnosti být rušen city jinými, a vydejme se na pouť. Nevím jak kdo, ale cítím se být nejpevněji, nejnepochybněji na Západě v krajích po obou stranách Kanálu.

Britský způsob mi Západem zrovna zvoní, z čehož vyplývá i způsob všech končin světa, do nichž Británie svůj způsob vyvezla. Austrálie, Kanada, Nový Zéland, to všechno je Západ první jakostní kategorie. Americký tavicí kotel v sobě přetavil ledacos afrického, mexického a kdovíjakého ještě, ale západním proto být nepřestal; ba řekl bych dokonce, že americký průkopnický způsob, zdůrazňující zodpovědnost jedince za sebe samého, je nejryzejším vyjádřením západního ducha, i když vím, že mi mnohý přívrženec zásad kolektivně-sociálních bude odpírat.

Skandinávie je západní zcela jistě, dokonce jaksi dřevně, prvobytně západní; je to území svobody, již nikdy neporušilo lomikarovské poddanství, což je i na půdě Západu výjimečné. Též ve Francii vyrostl velký díl toho, co můžeme nazývat Západem, přesto však cítím, že je zde určitý úhel sklonu mezi dejme tomu Normandií a krajinami středomořskými. Ani na nizozemské obchodníky a flanderské soukeníky nezapomeňme, málokde je duch Západu vnímatelný tak zřetelně jako v Delftu nebo Gentu.

Rovněž Švýcarsko je západní bez výhrad. Rakousko ovšem také, ale jako bych slyšel maličko něco zaskřípat ... snad že se říše rakouská tak dlouho upínala k evropskému jihovýchodu, tak dlouho byla Evropě hrází proti způsobu orientálnímu, až tím jihovýchodem maličko načichla. Ne moc, říkám, jen maličko. Skřípání poněkud zesílí na rovinách uherských, ale pocit Západu ještě stále převažuje. Ozývá se jaksi už zoufale, jako hlasem tonoucího, v Sedmihradsku ... a pak už dost.

Země starého království rumunského Západem nejsou, leda snad za nehet a to ještě ustřižený. Máloco západního se ozývá ze Srbska a jiných zemí pravoslavného Balkánu, to spíš divná turecko-orientální muzika nám kvílí vstříc, je pozoruhodné, jak maličko se duch islámského Orientu dochoval v jižnějším Španělsku a jak velice na Balkáně, ačkoliv čas arabské okupace byl v Granadě o dvě stě let delší než turecké v Sarajevu.

Jaký duch se usalašil na rovinách mezi Bugem a Uralem, v tom je těžko se vyznat. Duch Západu to není a ani nechce být. Či snad kdysi byl, ale utloukla ho staletí nevolnictví a nevědomosti? Nebo zde od samého začátku převládl duch stepní, pastevecký? Čert sám ví. A tak dále.

Nebudu pokračovat v tom výčtu, beztak se nedobádám ničeho přesného a pevně uchopitelného. Geograficky lze Západ vymezit jen velmi neurčitě, s mnoha oblastmi okrajovými a přechodnými, vyznívajícími do ztracena. Zatím jsme se nedobyli k ničemu jistějšímu než k dojmu, že nikoli civilizace Středomoří, nýbrž spíše jimi málo dotčená území keltských a germánských barbarů bylo ohnisko, z nějž západní způsob vzešel. Podívejme se odjinud. Podívejme se brýlemi své vlastní zkušenosti: proč v nás některé krajiny Evropy i světa budí domovský pocit Západu zcela, takže bychom v nich mohli od té hodiny zdomácnět, jiné jen napůl a ještě jiné vůbec ne.

Divil se svého času chytrý pan Payne v pražském parlamentu, proč se český exil usidloval výhradně v blahobytných západních zemích, kdežto v jiných (hovořil tuším o Bangladéši) nikoliv. Odpověděl bych mu, že českému člověku je poměrně snadno zdomácnět v kraji způsobu západního, odpovídajícího až na určité drobnosti jeho vlastnímu; naopak že zdomácnět v Bangladéši by mu přišlo velmi zatěžko, i kdyby ten Bangladéš náhodou vším strdím a mlékem světa oplýval. Jenže on neoplývá.

Je zarážející, jak se mléko a strdí a vůbec veškerá zámožnost světa soustřeďují z největšího dílu zrovna v zemích Západu. Ukážeme si ještě, proč. Pan Payne, lomcován svou závistnou zlobou, si vypláchl ústa nesmyslem.

Nedokopeme se kořenů, z nichž vyrostl pojem a způsob Západu, dokud se nezprostíme jistého obecně rozšířeného předsudku. Kdokoliv se zatím rozhodl dobýt se k zdrojům a počátkům národního charakteru, k příčinám společenského způsobu naší civilizační oblasti, domníval se obvykle být u cíle, když se dostal k časovému zlomu, jímž je buď počátek národní existence, nebo počátek psaných dějin. Jako by pouze písemně zpracovaný čas byl vůbec hoden zamyšlení, jako by všechno, co mu předcházelo, bylo jakési zvířecky temné období, v němž divoši tupého ducha pobíhali sem a tam a neoddávali se ničemu víc než nejprostším tělesným potřebám. Jako by se teprve okamžikem příchodu literární vzdělanosti, případně vyššího typu náboženského vyznání, naši předkové vůbec stali lidmi, teprve od té chvíle jako by o nich vůbec stálo za to uvažovat, původ svůj a svého způsobu od nich odvozovat. V takovém pohledu... ano, je to všechno velmi jednoduché. Jsme dědici antiky. Jsme dítky cyrilometodějskými. Jsme potomci praotce Čecha, husitů, českých bratří, Komenského a komu se tak ještě co líbí.

Na otázku, proč, jak, kdy a zda vůbec jsme se stali příslušníky myšlenkového a civilizačního okruhu západního, proč naše myšlení i konání dobře ladí - doklad toho je snadnost zdomácnění - například se způsobem britským či švýcarským, ne však s ruským či bangladéšským, však ani nadále odpovězeno není. Neboť to bychom nesměli zůstat tak pohodlně, mělko pod povrchem, nýbrž se dobývat hlouběji, do vrstev mnohem nejistěji doložených.

3. Hluboký kořen naděje

Ano; co je to, Západ? Pouhý kříženec antického a křesťanského dědictví to není; co tedy? Nebo lépe řečeno, co nad to? Kdy, kde, jak a z čeho se tu vzal? Pravděpodobně se tak stalo už pradávno, mnohem dřív, než se obecně má za to. Už v neolitu. Nějaký čas poté, kdy se ze severní, severozápadní a střední Evropy stáhl pevninský ledovec, přitáhly do těch míst lidské tlupy a rozhodly se v tomto drsném, hlubokými výkyvy ročních dob se vyznačujícím prostředí živit zemědělstvím a domácím, nekočovným (zdůrazněme) chovem zvířat.

Byl to ojedinělý, až na jedinou výjimku se nikde na zeměkouli neopakující počin. Téměř všude jinde, kde například jako na Sibiři či v Severní Americe došlo v srovnatelných klimatických podmínkách k osídlení, mělo vesměs charakter lovecký nebo rybářský. Ta jediná výjimka je civilizační okruh severovýchodní Asie - Japonska, Koreje a severní Číny - vyvinuvší se rovněž ze zemědělské kultury v podmínkách drsného klimatu. Také pouze ona se může úspěšně měřit s dynamismem Západu, což jistě není jen náhoda.

Neolitický zemědělec musel překonat mnohé, co jeho současníci v krajinách příjemnějšího podnebí neznali. Pravidelně vpadala do jeho života zima, znamenající totéž co smrt. Aby ji odehnal od svého prahu, musel svůj život podřídit jistým pravidlům. Nevedl život šťastného, bezstarostného divocha, jak tak o něm bájívají romantičtí zasněnci. Náš neolitický předek měl starostí nad hlavu. Musel se včas zaopatřit potravinami, palivem, oděvem, pící a stelivem až do příštího jara. Musel dělat zásoby, musel myslet na budoucnost, vyměnit životní nahodilost za promyšlenou organizaci. Kdo tak neučinil, nepřežil; po sta generací trval přírodní výběr, ponechávající při životě jen ty, kdo si jej dokázali zorganizovat. Odchylka od funkčnosti znamenala zánik.

Tisíce let přírodního výběru vedly k vytvoření určitých genetických znaků, s nimiž se dnešní potomek neolitického zemědělce už rodí, jsou mu dány, jsou mu vlastní: je to schopnost organizace, předvídavost, péče o budoucnost. Jsou to právě tyto znaky, které z největší části vymezují způsob civilizační oblasti, jíž říkáme Západ. Šťastní, bezstarostní, vší příjemností klimatu a půdy obdaření domorodci Jihu se tímto způsobem nevyvinuli. Pastevci Východu rovněž ne.

Můžeme najít i jiné znaky západního charakteru, neméně osobité a jinde se v té míře - nebo vůbec - nevyskytující. Neolitický zemědělec ve svém nevlídném podnebí musel tvrdě pracovat, aby mezi jarem a podzimem ze své mnohdy nebohaté půdy vydobyl záruku přežití. Musel se přimět k sebezapření, přemáhat svůj sklon k pohodlnosti. To rovněž neznali jeho současníci jiných oblastí, kteří pracovali, jen když se jim chtělo a jen k doplnění toho, co jim příroda dávala sama. Z toho vyplynula cílevědomá pracovitost západního člověka. Liší se velmi od pracovitosti například východoasijské, v mnohém ohledu obdivuhodné: svědomitá vytrvalost mravenčí práce je cosi jiného než schopnost mohutného, průbojného vzepětí, daná člověku západnímu. Neboť příroda jeho neolitickému pradědečkovi máloco dávala sama; vesměs musel k získání životních prostředků překonávat svízele a překážky.

Není to tak zcela samozřejmé: lidé jiných koutů světa se překážkám spíš vyhýbají, kdežto západní člověk je překonává. Dokonce občas i vyhledává - mnohá z etap rozvoje Západu by nebyla možná bez pořádné porce dobrodružnosti. Nepodceňujme ji a nepřipisujme všechny skutky da Gamovy, Cortezovy, Cookovy pouze na konto chtivosti zlata nebo územního výbojnictví. Vmysleme se do jejich situace a řekněme upřímně, byli-li bychom sami ochotni riziko těch zoufale odvážných, s vysokou pravděpodobností k záhubě směřujících činů vzít sami na sebe, i kdyby na jejich konci na nás čekaly kopce zlata. Odpověď je překvapující: mnozí z nás by řekli ano - a nejen pro to zlato. Pro ně se neriskuje život s pravděpodobností úspěchu méně než desetinovou.

A i když se jen tak zvídavě potloukáme světem, neriskujíce víc než trochu nepohodlí, vizme, koho cestou potkáváme: téměř výhradně - s výjimkou několika Japonců - lidi kulturního okruhu západního. Namítnete mi snad, že se jim to cestuje světem, když jsou bohatí; i pravím vám, že dnes už mezi vnuky Kolumbovými potkáte dosti hojně Čechy, uškudlivšími potřebný peníz z velmi žalostného příjmu, zato ještě nebyl při té činnosti spatřen bohatý naftový Arab. Ani nově zbohatnuvší Rus.

Odkud se vzala u západního člověka ochota k riziku a nesnází se nelekající zvídavost z popudů - znovu zdůrazněme - nikoli materiálních? Snad z neústupné vytrvalosti neolitického oráče, hledavšího novou půdu v mnohdy zoufalých podmínkách mezi nevlídnými pralesy a bažinami? Vyvinul se dobrodružný rys západní povahy, protože se vyvinout musel, jinak by k osídlení evropského severozápadu vůbec nemohlo dojít?

Náš neolitický pradědeček žil, jak je obyčejem sedláků, pro sebe a pro svou rodinu. Ale bylo mnoho překážek, jež vlastní sílou nepřekonal, takže se musel sdružovat v obce, dohodnout se s jinými na společném postupu. Selská samostatnost rozhodování je kořenem západního smyslu pro svobodu, jakožto zodpovědnost člověka před sebou samým. Schopnost dobrovolného sdružování a vzájemné dohody je základem západní demokracie. Všimněme si, prosím, jak vzácné je to zboží v současném světě, třebaže se ze slova »demokracie« stalo už bezmála posvátné zaklínadlo. Přesto se ukazuje, že princip demokracie je nepřenosný, fungující pouze na půdě, z níž vyrostl, na půdě Západu; všude jinde se obrací v polovičatost či přímo v paskvil.

A patrně neolitický člověk i mnoho přemýšlel. Dumal nad zákonitostmi života a hovořil o nich - možná se i hádal - s ostatními. Měl k tomu pokdy, když seděl u zimního ohně a venkovní fujavice mu názorně připomínala možnosti i hranice lidského snažení. Dodnes lze nejvíc písmáků a mudrlantů nalézt spíš v končinách podnebí nevlídného, kde se po dlouhý čas roku nedá dělat nic lepšího než sedět s knihou v ruce u krbu a přemýšlet.

Schopnost abstraktního zamyšlení je ovšem vlastní i mnoha jiným kulturám, zejména kulturám vzešlým z životního způsobu pasteveckého. Ale pastevec střežící své stádo v nesmírné šíři stepi se zamýšlí sám, i vytváří myšlenkové soustavy absolutní, nesnášející pochyb. Ne náhodou je pastevecký Východ kolébkou všech pokročilých náboženských doktrín. Avšak schopnost diskuse, schopnost poměřit vlastní názor názorem druhého, je výsledek zimních večerů kolem společného ohně.Takový je tedy ideální portrét západního člověka. Je mu vlastní především předvídavost a starost o zítřek. Funkčnost. Schopnost organizace, která způsobila, že jeho životní způsob obstál v konkurenci se způsoby jinými, když lidské dějiny pokročily tak daleko, že se jednotlivé způsoby střetly; a nejen že obstál, on dokonce vnutil víceméně už celému světu jednotlivé znaky svého způsobu.

Bohužel, většinou jen znaky vnější, povrchní zdání, které nepřináší těm, kteří je převzali, vždy jen samý užitek. Smysl pro osobní i společenskou svobodu a způsob demokratický vyrostl z jeho půdy, a třebaže je hojně napodobován, k skutečnému převzetí nedošlo zatím nikde. Samostatnost a hloubka myšlení byly vždy znakem nejkvalitnějších duchů Západu, a třebaže lze totéž nalézt i jinde, je to schopnost diskuse, která odlišuje západní myšlení od jiných.

Myšlení pasteveckého Východu tvrdí a hlásá; myšlení západní sděluje, nabízí k srovnání. V tom je jeho síla a v tom je i jeho bezradnost, střetne-li se s prorockým hlásáním Východu, jak jsme dostatečně zažili a dodnes zažíváme. Marxismus by býval zůstal potřeštěností osamělého intelektuála, kdyby se nebyl oplodnil nesmlouvavým hlasatelstvím Východu. I Západ občas zrodí proroka, ale asi tak, jako mušle zrodí perlu; jako těleso cizí, vlastnímu ústrojí nestravitelné.

Z kombinace všech těch vlastností vyplynula schopnost Západu vytvářet blahobyt. Podtrhuji: vytvářet, ne pouze hromadit. Je to opět schopnost selská; pastevec ani lovec hodnoty nevytvářejí, jen využívají daných zdrojů. Ti, kteří si nedovedou představit vznik bohatství jinak, než že je cosi odebráno jednomu a přiděleno jinému, odůvodňují rádi západní zámožnost vykořisťováním, kolonialismem, loupeží a jinými takovými věcmi. Ne že by k nim nikdy nebylo došlo; ale ukázalo se, že byly pro blahobyt Západu nepodstatné. Západ nezbohatl nijak zvlášť, když si navozil americké zlato a indické koření. Ani nezchudl, když skončilo koloniální období, nýbrž naopak, teprve potom nebývale zezámožněl.

Jeho zámožnost způsobilo cosi jiného: vytváření hodnot. Vytváření hodnot je něco zcela jiného a nesrovnatelně vyššího než jejich přelévání a rozdělování sem a tam, což je mimochodem i hlavní a víceméně jediný rozdíl mezi názorem občanským a socialistickým.

Vše, čím jsme, je výsledkem nejméně sedmitisíciletého vývoje. A patrně i času nesrovnatelně delšího, sahajícího hluboko před vznik samotného druhu homo sapiens, jak můžeme občas zjistit (my pánové), když se na výletě jmeme čurat na strom a nikoliv volně do prostoru, třebaže už nikterak nepotřebujeme takto označovat svůj lovecko-sběračský revír, aby pak naši konkurenti běhajíce po čtyřech jeho hranice očuchávali.

Když si v hospodě instinktivně sedáme zády ke zdi a čelem k vchodu, třebaže se nemusíme mít na pozoru před jeskynním medvědem, který nás třeba přijde sežrat. Způsoby našeho konání a myšlení jsou prastaré; naše instinkty jsou ... nevím už co. Není pro to slova.

Antické civilizace se rozvíjely jinde než v oblasti mrazivých zim a sedláků, mudrujících kolem ohniště. Dodnes není západní způsob zcela identický s životem, jaký kolotá v blízkosti zřícenin řeckých a římských chrámů. Západ antickou vzdělanost přijal a obohatil se jí, neboť měl schopnost toho obohacení. Středomoří se však Západem obohatilo jen zčásti a jiné oblasti starověkých civilizací ještě méně, případně vůbec ne, pokud nelze převzetí povrchních znaků nazvat obohacením.

Křesťanství, vzešlé jako ostatně i všechny jiné monoteistické i dualistické systémy ze stepně-pasteveckého prostoru Blízkého východu, ovlivnilo Západ hluboce. Ale větu lze postavit i opačně: teprve styk se Západem a jeho oplodnění učinily křesťanství tím, čím je. Není asi náhoda, že se Západ stal nakonec jeho domovem, kdežto v místech, z nichž vzešlo, lze shledat už jen drobty křesťanské diaspory. Nevíme, čím by byl Západ bez křesťanství, ale křesťanství bez Západu by dnes pravděpodobně bylo - a kdoví jestli - jen doznívající sbírečka enkláv v příboji agresivnějšího prostředí islámského, podobno v tom osudu učení Zarathustrovu.

Západ vstřebal a přizpůsobil svému chápání antické dědictví i původně dost cizorodou křesťanskou věrouku; je schopnost vstřebávání a obohacování se vnějšími hodnotami dalším ze znaků Západu? Nebo je ta schopnost už obsažena v západním způsobu diskuse a otevírání se názoru druhého?

Vraťme se na závěr do naší milé země české a k jejímu současnému obyvatelstvu, které nám, příslušníkům českého exilu, přiznejme se, jde občas poněkud na nervy. Jde nám na ně, jelikož shledáváme, že se v mnoha bodech valně odchýlilo od toho, čemu jsme na Západě přivykli, co jsme si rádi osvojili a co v časech dřívějších bývalo, třebaže místně modifikované, i způsobem českým. Zmocňuje se nás někdy unáhlené pokušení udělat nade vším kříž, snad bývaly Čechy Západem, ale už nejsou, stepní vítr všechno převrátil a otrávil, co bylo, už se nevrátí. A bylo by si snad opravdu nad čím zoufat. Nejen padesátiletí bolševické destrukce, nýbrž i lecjaká předcházející naivita, nedomyšlenost a nestatečnost vyústily do šlamastyky, na niž si český občan snad už zvykl, ale nám se z ní ježí chlupy na zádech. Je to opravdu tak? Je to staroslavné království české už skutečně ztracené? Ztracené pro Západ, a tedy i samo pro sebe? Bude se tu navzdory přijetí do všelijakých struktur už navždy jen zmítat a ve vlastní šťávě dusit cosi poloupečeného, polohodnotného, druhořadého a samo se sebou si rady nevědoucího? Budou dědici Komenského už provždy obohacovat svět jen vekslácko-tunelářskými móresy, třebaže převlečenými do tržně manažerského roucha?

Bál bych se takových konců, kdyby kořeny Západu, a tím i nejvlastnější kořeny české byly opravdu tak mělké, jak se obvykle má za to. Jen k tomu Komenskému. Jen k husitům. Anebo ještě tak k svatému Metoději, ale to už je opravdu konec a amen, dál a hlouběji netřeba hledat, jelikož bychom se dohledali jen tupomyslných divochů, žeroucích žaludy a syrové maso. Naštěstí tomu tak není. Máme-li odvahu odložit obecný předsudek a podívat se dál než jen k archeologické vrstvě, v níž se už objevil první písemný projev, najdeme mocný kořen západního způsobu, deroucí se s nesmírnou vitalitou z hlubiny věků. Přes všechny ty kultury laténské, halštatské a únětické, přes lid zvoncových pohárů i šňůrové a vpichované keramiky, polí mohylových i popelnicových, přes všechny ty naše němé praotce až k onomu neolitickému sedlákovi, který odkudsi přišel, porýpal se v půdě a řekl - dobré je to, tady začnu hospodařit. Neboť to všechno nejsou izolované úseky času, který odplynul a nic nám do něj není, nýbrž vývojová kontinuita. Uzlovitý kořen, na němž se krabatí ledaco: úspěchy i zkázy, následky moudrostí i pošetilostí, skutky lidí schopných a prozíravých i zase hlupáků, strašpytlů a vykutálenců.

Doba nedávno minulá i dosud přítomná - inu, je to také jedna z těch uzlin na kořeni vývoje. Možná že o něco větší, snad i zhoubnější než jiné, ale to nevíme tak jistě. Každá doba má sklon sama sebe přeceňovat, pokládat se za počátek či naopak za konec všeho času. Je hluboký ten kořen, z nějž vyrůstá naše naděje. Naděje v to, že tkáň západního způsobu je silnější než rakovinná hlíza jedné ze skopičin historie, třebaže zasáhla českou duši nad jiné zhoubně. Těším se velice tou nadějí. Bez ní, s pohledem zúženým jen na českou přítomnost a vyhlídku nejbližší budoucnosti bych se už věru nenamáhal zabývat se českými záležitostmi.

(Hannover, 22. 8. 1998, Polygon 1998, č. 8)

O umění vyjít vstříc

Pro dobrotu na žebrotu. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Je to tak? Nu, naštěstí není, nebo aspoň ne vždy. Jsou sice čerti, odměňující se peklem, ale ti se vyskytují spíš tak na stranu východní od království českého. Ve zbytku světa se obvykle vyplácí vyjít někomu vstříc. Spíš je pozoruhodné, že svrchu uvedená rčení jsou plodem zrovna české duše. Je naše mezilidská zkušenost opravdu tak špatná, že opravňuje k této krajní skepsi? Těžko vědět. Abych ji poněkud rozptýlil, uvedu příklad, kdy dobrota nikterak nevedla na žebrotu, nýbrž k stavu velmi záviděníhodnému. Dokonce k pravému opaku toho, čeho jsme se dočkali ve stejné záležitosti my.

Jako malý kluk jsem sbíral známky, kterážto činnost mne přivedla k leckteré znalosti zeměpisné i historické. Měl jsem například ve své sbírce německé známky s přetiskem Eupen-Malmédy, jakož i známky belgické s týmž přetiskem. Seznal jsem z nich, že existuje jakési hraniční území mezi Belgií a Německem, které bývá připojováno k té či oné říši, podle toho, kam se zrovna nakloní vážky dějin, takže je nutno přetiskovat ony známky. Jinak jsem o něm až donedávna nevěděl a neslyšel skoro nic. Což je, jak lze pochopit, okolnost spíše příznivá; o které končině se příliš píše, tam to zpravidla stává za starou bačkoru. Dnes například se zhusta píše o zemičce jménem Kosovo, že ano. Je hodno uznání, že území na východním okraji Belgie, až na ty filatelistické přetisky, nikdy takové popularity nedosáhlo.

Přičemž ... ano. Velmi snadno v něm mohlo dojít k přepestrým nacionálním mazcům, snad jen ne k tak vražedným, království brabantské přece jen není Balkán. Jinak tu k nim předpoklady byly. Stejně jako se velmoci po první světové válce rozhodly odměnit hrdinské Srbsko útržky cizích území nalevo i napravo, ať se to místnímu obyvatelstvu líbilo nebo ne, právě tak odměnily neméně hrdinnou Belgii kusem území německého na názor obyvatelstva se neptajíce. To už byl tehdy takový obyčej, odměňovat přátele územími na účet poražených nepřátel, aniž by se někdo zabýval pomyšlením, jaký mazec z toho jednou může vyplynout. Jelikož je územíčko kolem belgického města Eupen osídleno lidem německým, a u sousedů tudíž nijak zvlášť oblíbeným, mohlo i v něm nakrásně dojít ke konečným řešením jako v jiných koutech Evropy: k nenávistem a odvěkým nepřátelstvím, korunovaným posléze odsuny spojenými s rozchvácením majetku, což by pak bylo možno vydávat za spravedlivou historickou odplatu. Budiž zdůrazněno, že k nim nedošlo.

Dostalo se mi totiž nedávno příležitosti nejen pobýt v onom přetiskovém území, nýbrž i setkat se v něm a pohovořit se zástupci místní honorace včetně samotných ministrů; to nepatrné území má dokonce i vlastní vládu, i když skromnou, čítající celé tři ministry. Seděl jsem tak a poslouchal přednášku místní hodnostářky o ekonomickém a kulturním vývoji, o evropském regionu, zahrnujícím kromě řečeného území i kus Holandska a Německa, i o spoustě jiných věcí, ale na mysli mi tanula především jedna otázka: »To je všechno velmi zajímavé, vážená paní, ale povězte mi - jako co se cítíte vy osobně? Jako Němka? Jako Belgičanka? Identifikují se obyvatelé německy mluvící východní Belgie se svým státem, nebo pošilhávají po blízkém zahraničí, od nějž byli vítěznými mocnostmi odtrženi, aniž se jich někdo ptal na jejich názor?«

Ta dáma se ani dlouho nerozmýšlela. »Cítím se jako německy mluvící Belgičanka, stejně jako každý jiný v tomto kraji. Touhy po znovupřipojení zde bývaly, dokud se belgický stát domníval, že může svou německou menšinu integrovat úředním výnosem. To se ale změnilo, takže iredentistické choutky téměř stoprocentně vyhynuly.«

To je ovšem cosi výjimečného a nepodařilo se to všude. Kdysi s velmocenskou bezohledností připojené území, jehož obyvatelé nejen že nekují odtrženecké pikle, nýbrž se se svou novou příslušností i vnitřně plně ztotožňují... Podívejme se, jak k tomu docházelo:

Ještě po druhé světové válce byla snaha devět obcí (asi 70.000 obyvatel) německého jazykového území v Belgii prostě pofrancouzštit a nechat je splynout se sousední frankofonní Valonií. To se ovšem příliš nedařilo, takže se projevila potřeba vzít problém za jiný konec. Budiž Belgičanům vysloveno uznání, že se toho nelekli. Byly postupně učiněny tyto kroky: 1961 odstranění povinnosti přihlásit se k některému ze státních jazyků (francouzština a vlámština), 1962 stanovení vnitrobelgických jazykových hranic a území, 1963 povoleno užívání němčiny v úředním styku a ve školství, 1970 počátek belgické federalizace a vyčlenění německy mluvící východní Belgie jako autonomního celku (kromě ní jsou v Belgii ještě tři, totiž vlámské Flandry, francouzská Valonie a smíšený Brusel), 1980 a 1988 další prohloubení autonomie.

Jinými slovy: království belgické, ač vítězná mocnost, ač zaštítěné ve svých právech a nárocích mnohými velmocenskými konferencemi (nevím tak jistě, jestli i tou slavnou postupimskou), se nerozhodlo řešit menšinový problém potlačováním a vrchnostenským nařizováním, o odsunech ani nemluvě, nýbrž tím, že vyšlo svým německým spoluobčanům co nejvíce vstříc. Učinilo to vyjmenovanou řadou kroků, jež by četné jiné státy toho času buď s nejvyšším rozhořčením odmítly, nebo se k nim odhodlávaly velice nerady a polovičatě, obávajíce se, že povedou k destabilizaci země.

Ukázal se však dnes již zcela zřejmý opak, vstřícnost se vyplatila, vedla ke stabilizaci a nakonec i k té nejvyšší metě, jíž může vztah občana k státu dosáhnout, k plnému osobnímu ztotožnění. Jsem Belgičan, poví vám hrdě občan eupenský. To je ovšem, truchlivo povědět, cosi zgruntu jiného, než čeho dosáhla moudrost státníků československých stejného času. Ti si nedokázali vymyslet nic lepšího než válečný tanec kolem modly štětivého nacionalismu, zdůrazňování dědičných nenávistí a pomst a na závěr všeho tragickou katastrofu etnické čistky, z jejíchž následků se království české dodnes morálně ani hospodářsky nevzpamatovalo. Bylo mnoho černých hodin v českých dějinách, ale sebezničující pošetilosti onoho krátkého národněfrontovního období mezi květnem 1945 a únorem 1948 věru nedosáhla žádná z nich. Tehdy se udělalo špatně a zhoubně naprosto všechno.

Byl to zásek řeznickou sekyrou tak hluboký, že už jej z českých dějin ani z české duše vymazat nelze. Ale snad aspoň pozdní poučení by neuškodilo, protože česko-německým, potažmo česko-sudetským, tahanicím ještě stále není konec, a budou-li v stejném duchu pokračovat dál, ani nebude. Což takhle, vlastencové čeští, se poučit úspěšným belgickým příkladem, i když, já vím, mnohá duše slovanská se nad tou možností rozburácí spravedlivým hněvem.

Což tak místo vypočítávání vzájemných křivd a předvádění ledově odmítavých obličejů si s těmi sudetskými landsmanšafty (to slovo ostatně neznamená víc než »krajanský spolek«) k poháru plzeňského sednout a pohovořit, jak a v čem bychom si vzájemně mohli vyjít vstříc. Pokud by od české strany bylo požadováno zrušení platnosti jakýchsi dávno plesnivých dekretů, zrušme je. Bude-li vyžadováno uznání práva na vlast a domov, nuže, uznejme je. Žijí-li dosud kdesi za Šumavou lidé, kteří považují za svůj domov například Liberec nebo Cheb, dopřejme jim toho pocitu. O víc se u valné většiny z nich jednat nebude, a pokud by se tu a tam některý ze sudetských lidí přece jen rozhodl, že ze svého domovského pocitu vyvodí důsledek a usídlí se znovu v otčině svých předků, svět se také nezboří.

Spíš je třeba se obávat, že takových bude pramálo, ba možná vůbec žádný; nějakých pár milionů marek osobního majetku, investovaných třeba v tom Liberci ... nu, nebyly by k zahození. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby zde po přejití nějakého času opět byli lidé německého jazyka, kteří by hrdě řekli - jsem Čech. I když ve smyslu územním, a ne jazykovém, ale to také byl nejzhoubnější omyl našich národoveckých dědečků obojího jazyka, že místo vlasteneckého ztotožnění se zemí dali přednost vlastenectví filologickému.

K možnosti zpětného přesídlení, půjde-li všechno dobře, beztak dojde. Zatím ovšem není vyloučena ani možnost druhá, že půjde všechno špatně, ale tou se pro jednou nezabývejme. Jestli ano, bude Evropská unie kvůli zpráchnivělým vztekům sotva ochotna dělat výjimky ze své zásady volného pohybu a usídlování, takže kdo bude chtít přesídlit do řečeného Liberce, nebude se kvůli tomu muset dovolávat ničího souhlasu. Lépe by ovšem bylo, kdybychom nabídli po belgicku vstřícnou pravici sami a to dřív, ne až k tomu budeme přinuceni. Abychom totiž se sebe už jednou smyli tu východní, stalinskou špínu, v níž si dosud ledakdo tak znamenitě lebedí, ale k ozdobě nám nikterak není.

(Hannover, 14. 4. 2000, ANNONCE, 20. 4. 2000)

Nemoc duše, zvaná antiamerikanismus

Promiňte mi, že si v té věci nejsem jistý, ale to víte, nežiji v Čechách, takže mám ledacos až z druhé ruky: oslovují se čeští sociální demokraté ještě pořád »soudruhu«? Jejich němečtí soustraníci si tak říkají a ani jim na tom nic nepřipadá divné. Ale to nic; to já jen že jsem si tuhle přečetl úvahu pana Vladimíra Špidly, českého ministra věcí sociálních, a musím uznat, že ať se panu Špidlovi daří jeho ministerské řemeslo jakkoliv, jako socialista je muž na svém místě. Takovou rozkošnou ukázku ze zaprášené krabičky socialismu jsem si už dlouho nepřečetl. Asi víte, která krabička to je: ta, co otevřete-li ji na jednom rohu, ukáže se Bebel a Kautsky, kdežto z druhého na vás vybafne Lenin s Dzeržinským. Vejdou se do ní dobře oba.

Pan Špidla toho vylil ze svého rudého srdce víc, o čem by bylo možno se přít, ale pro tentokrát se chci utkat s jednou oblíbenou zbraní socialistů, jíž se mezi jiným ohnal. Je to zbraň obzvlášť poťouchlá, protože nesnadno vlastní zkušeností zkontrolovatelná.

Mluví se hojně a rádo o rasismu, antisemitismu a jiných podobných jevech. Nemám tyhle -ismy moc rád, protože se z nich mohou snadno stát nálepky, jimiž lze přeplesknout cokoliv, ale když už jsme u toho, přidejme k nim ještě jednu duševní chorobu: antiamerikanismus. Stejně jako má jedna odrůda radikálních dutolebců paušálně špatné mínění o Židech a druhá o lidech tmavšího zabarvení, je odvěkou výzbrojí a přímo ideovou povinností socialistů všeho kalibru nepřipustit ani chlup dobrý na Americe. Je k pláči slyšet občas i od jinak dost rozumných a kritických lidí, jaká představa o té zemi za Atlantikem jim straší v hlavách. Jelikož mám k Americe jistý osobní vztah a také zkušenosti s ní mi zcela nechybí, cítím určitou povinnost se jí proti socialistickému ošklíbání zastat.

Sociální systém Spojených států je mnohem tvrdší ... konstatuje novinářský doprovod ke Špidlově úvaze - a opravdu, cosi na tom je. Tvrdší je americký systém především v tom smyslu, že dává mnohem méně prostoru těm, kteří dávají přednost živobytí na účet jiných. Ani ti, jimž jejich vlastní existence nestojí za to, aby se něco použitelného naučili, nemají v Americe právě na peří ustláno, i když hladem netrpí také nikdo. V Evropě se výše sociální podpory často příliš neliší od mzdy za méně kvalifikovanou práci, a kdo by si tedy strhl hřbet, když na něm lze za tytéž peníze líbezně ležet.

V Americe tato možnost chybí, veřejné podpory jsou nevydatné a krátkodobé, a kdo chce žít, musí - ouvej ouvej - makat. Naproti tomu se - opět na rozdíl od evropského obyčeje - daleko lépe vyplatí a výhodněji prodá něco umět. Kdo ale neumí nic, nemá potíž najít práci, ledaže to může být tzv. low payment job neboli níže placené zaměstnání.

Nezažehnatelné strašidlo nezaměstnanosti, obcházející Evropou, Američany neděsí. Její procento činí v USA kolem dvou až tří procent, což podle vší zkušenosti odpovídá podílu obyvatelstva, jež by bylo do jakékoli práce nutno vodit v řetězech. Je pravda, že Američan může přijít o práci, než řekne švec; stačí drobný pokles zakázek a přijde boss: lituju, ale musíš jít. Ochrana zaměstnanců, jak ji nedávno v překypující míře zavedla česká vláda, neexistuje.

Ale naštěstí má tato hůl i druhý konec, jejž přívrženci sociálních jistot rádi zamlčují: stejně snadné je zase práci najít. Stačí otevřít noviny, přečíst si pár inzerátů, zatelefonovat - a už se zase pracuje. V Evropě naproti tomu...

Můj český přítel v našem městě je majitelem drobné firmy; má jednoho tovaryše a rád by přijal druhého, protože má práce nad hlavu. Ale nepřijme ho, raději moří sám sebe i svého nebohého knechta nelidskými přesčasy. Kdyby totiž zakázek ubylo, on však svého nejrůznějšími právy obdařeného pomocníka nemohl propustit, nýbrž by ho musel stále živit včetně košaté sbírky nejrůznějších sociálních nadlepšení a vylepšení - mohl by svou firmičku zavřít, vzít se se svým tovaryšem za ručku a vydat se spolu s ním k sociálnímu úřadu, jelikož práce za těch okolností samozřejmě není. Co mělo být úlevou a sociální jistotou, změnilo se přičiněním socialistických dobrodějů v sakramentský kus nejistoty. Sociálně tvrdá Amerika se ne řečmi, ale výsledky projevuje jako daleko sociálnější.

No jo; ale co když člověk žije v malém hnízdě s omezeným výběrem zaměstnavatelů? Co pak? Inu, pro Američana to není žádný problém; jednoduše se sebere a najde si práci jinde, třeba i na opačném konci USA. Říká se tomu pružnost a pan Špidla ji pokládá za příznak novodobého nevolnictví. O tom nevolnictví si něco povíme dál, ale jisté je, že Američan se mnohem snadněji rozhoduje k přestěhování, třeba jen pro stovku dolarů navíc nebo prostě jen tak, že už se mu okolí okoukalo.

Jest cosi nomádského v americké povaze. Snad je to genetický výběr pramenící v dobách, kdy ve staré Evropě jedni usedali do vetchých plachetnic, aby za oceánem hledali po čertech sociálně nejisté živobytí, kdežto jiní zůstávali doma říkajíce, že je lepší vrabec v hrsti. Snad i americká pionýrská tradice v tom udělala své - dědictví lidí, kteří se v krytých vozech probíjeli napříč pláněmi ne za jistotou, nýbrž za nadějí. Dodnes žijí mnozí Američané v rozkládacích domcích, jež čas od času naloží na trajler, odvezou někam do Oregonu nebo do Texasu, tam je za půl hodiny smontují - a už se zase bydlí a pracuje dál. Je to způsob v Evropě stěží napodobitelný, ale naprosto nad ním nelze ohrnovat po socialisticku nos; díky němu je americká společnost flexibilní a její hospodářství se může mnohem intenzivněji a podle okamžitých potřeb rozvíjet.

»Kdo často mění zaměstnání, je v Evropě pokládán za nedůvěryhodného fluktuanta,« řekl mi jeden znalec amerických poměrů, »kdežto v Americe je to známka flexibility.« Bezplatného není nic v Evropě, jako v Americe, ledaže se v Evropě tak leccos tváří. Američan ví, kolik by mu vytáhla z kapsy údajně bezplatná zdravotní nebo důchodcovská péče, takže o ni nestojí. »I can care for myself« - umím se postarat sám o sebe, poví vám obvykle k této věci. Naštěstí má víc možností a obstarat si přiměřenou péči sám je snadné: stačí zvednout telefon a zavolat do kterékoli pojišťovny. Ta obratem poskytne životní jistotu laciněji než erár a přitom podle představ a přání pojištěnce, ne nějakého ministerského ouřady.

I v Evropě už vchází pomalu ve známost, že stát je nejdražší a nejchromější pojišťovna ze všech, ale prosazuje se ten poznatek velmi velmi ztěžka, za rozhořčeného pokřiku odborů, státních byrokratů a socialistických předáků, kteří se cítí ohroženi ve své nařizovatelské existenci.Ne že by v Americe zcela chyběla byrokracie. Ale jelikož se mnohé z toho, o čem v Evropě (o vlastech českých ani nemluvě) rozhoduje erár, v Americe řeší buď na nižších úrovních (okres a obec), nebo je zcela přenecháno osobnímu rozhodnutí, je americký erár daleko méně otylý. V důsledku toho je Američan zatěžován daleko nižšími daněmi - stačí se v USA projet autem a natankovat: co zaplatíte v Evropě za litr vysoce zdaněného benzínu, na tolik vás v Americe přijde galon (3,79 l). Tak se do hospodářství dostává mnohem víc prostředků než filtrem nenasytných úřadů.

Spolu s jednoduchostí předpisů a flexibilitou obyvatelstva to vede k rychlejšímu ekonomickému rozvoji, a tím i k blahobytu. Srovnejme si několik čísel: v žebříčku kupní síly obyvatelstva na hlavu činí index USA 152, Německa 106 a Francie 98. V žebříčku konkurenceschopnosti stojí USA rovněž v čele s indexem 100, Německo je na šestém místě s 65, Francie na devatenáctém s 54, Česko na sedmatřicátém (až za Maďarskem) s 25. Pan Špidla ovšem prorokuje, že se americký zázrak co nevidět zhroutí. Je to víra socialistická, podle níž svobodný systém prostě nesmí mít úspěch, neboť ten je vyhrazen shora nařízené státní regulaci. Ó, Pane, dej, ať Americe chcípne koza, modlí se socialista.

Ale to se pořád ještě bavíme o věcech materiálních; jsou i lidé, kteří se nad ně cítí povýšeni zdůrazňujíce hodnoty duchovní. Amerika jim je zemí barbarů povrchního myšlení, kdežto my jsme kulturní hlubokomyslnost sama. Dobře. Podívejme se i na tuto stranu mince. Ani co do množství divadel, koncertních síní, galerií a jiných stánků kultury nemusí Amerika propadat pocitu méněcennosti, ale mám teď na mysli něco podstatnějšího. Třeba se mnou nebude souhlasit pravověrný socialista, ale pravím, že je jedna zdaleka nejpřednější duchovní hodnota, jež se jmenuje s v o b o d a . V Evropě bývá její výklad dosti omezený: jsi svobodný, občane, jelikož můžeš jednou za čas jít k volbám a v mezidobí mezi nimi mluvit, co tě napadne, aniž tě za to zavřou. To je tak všechno.

Američanův pojem svobody je mnohem širší. Spočívá kromě jiného v tom, že ho nikdo na každém kroku nekontroluje, nerozhoduje za něj, nevnucuje mu existenci v úzkých šraňkách samoúčelných omezení, příkazů a zákazů, nesnaží se regulovat jeho občanský život až do toho posledního pšouku. Že je úřady pokládán za tvora schopného samostatného rozhodování, ne za nesvéprávného idiota, jemuž je nutno nařídit každý krok, aby si neublížil.

Mluvil jsem v USA s čerstvými přistěhovalci z Anglie a Německa; na mou otázku, co se jim v Americe především líbí, odpovídali svorně a bez přemýšlení: svoboda. A nemysleli tím slovem evropskou svobodu cokoli říkat - ta je v Americe zcela samozřejmá - ale svobodu zásahy svrchu neomezeného vytváření vlastního osudu. Pro to všechno bývá Američan člověk upřímný, bezelstný a družný. Má čas si posedět a poklábosit, představa ukvaltovaného honiče dolarů je nesmyslná. Neuzavírá se do ulity svého soukromí, v Americe je člověk bratr s kdekým za pár minut. Má úsměv od ucha k uchu a srdce na dlani; nikde nevydá občan tolik peněz na dobročinné účely jako v USA.

K celkové snadnosti amerického živobytí patří i vysoká - i když ne absolutní - míra osobní bezpečnosti. Pan Špidla mluví s despektem o USA, že se v tamějších kriminálech tetelí mnohem víc vězňů, než jak bývá zvykem v Evropě; to ovšem může být vykládáno i z jiného konce - v Americe se bez cavyků dostanou do basy lotři, jimž je v Evropě láskyplnými zákony dovoleno běhat po svobodě a terorizovat okolí. Není pochyb, že americký soudce i policajt jsou k lotrům mnohem méně přívětiví než jejich evropští kolegové. Což je smutné pro lotry, ale kdo se k nim nepočítá, těší se vyššímu bezpečí. Netřeba se napájet z amerických akčních filmů; běžné americké město je mnohem bezpečnější než Frankfurt nebo Paříž, s výjimkou ghett zločinu, do nichž se soustředil odpadek společnosti; tam ale rozumný občan ani neleze.

I mnohem pořádnější, čistší je Amerika, ba řekl bych, že je to vedle Singapuru nejčistší země světa. Aby nebyla; svévolné rozsévání odpadků je trestáno drastickými pokutami, řidiči, který vysype na ulici popelník, napaří šerif tisícovku dolarů, jen to fikne.

Přijde prostě na to, má-li člověk sklon vyplakat si oči nad právy a lidskými důstojnostmi mizerů, nebo mu spíš leží na srdci zájem slušného člověka. Věc se zdá prostá, ale s levicovými kazateli se na ní nelze shodnout.A mohl bych takhle pokračovat ještě dál, ale koukám, že mi z toho vychází dost dlouhý článek, takže jen závěrem: Rozhodování občana o sobě samém, zásadu vlastní zodpovědnosti, možnost rychlého reagování na změny životních podmínek, to vše nazývá socialista Špidla moderním nevolnictvím. Nejsa socialistou tvrdím opak. Je to nevolník, jemuž panstvo veškeré jeho bídné živobytí tak dokonale zajišťuje, že se nemusí o nic starat. Je to otrok, který si co živ nemusí na nic nového zvykat, nic nového se učit, nikam se z vlastní vůle hnout. Nemusí nést odpovědnost za následky vlastních hloupostí, neboť ho před nimi účinně chrání pánův bič. Je to vůl u žlabu, který dostává vše (jak výstižné) dle svých potřeb. Má dokonalou sociální jistotu. Jemu stačí bezmyšlenkovitě přežvykovat až k jakémusi volskému konci. Jsou takoví, jimž to stačí, a jsou i tací, že si nic lepšího nepřejí. Mělo by možná být po jejich, nejlépe v nějaké rezervaci pro voly a otroky.

Jen bych byl nerad, kdyby se jí měla stát naše stará Evropa, a ještě méně moje kritizovaná, ale přesto zaslíbená země česká. Nedávno přijatý ercsocialistický pracovní zákon k čemusi takovému ukazuje. Nu, snad nepotrvá socialistická vláda v Čechách navěky; a ta, která přijde po ní, by se měla v nejvlastnějším sociálním zájmu spíš orientovat na svobodný americký než na státně vrchnostenský evropský model, i když plně napodobit se asi nedá. Levičácké duševní choroby jsou to poslední, co česká země v téhle chvíli potřebuje.

(Hannover, 6. 5. 2000, ANNONCE, 11. 5. 2000)

Ani ve světě za Šumavou nezůstal čas stát, kdo si před desítiletím představoval, že dobro zvítězilo a zlo uznalo svou porážku, byl na omylu. Nezničitelné zlo na sebe jen vzalo jinou podobu a jaksi se rozptýlilo, takže už není snadné se mu tak soustředěně bránit.Tupomyslný sovětský komunismus zanikl, ale netěšme se příliš; s tím, co jej přežilo, můžeme mít časem víc starostí než s někdejším senilním politbyrem. Sovětská dobyvačnost plynule přešla v dobyvačnost ruskou, a třebaže se zbrojnou sílou naštěstí nemůže rovnat svobodnému světu, snadno jej předčí vlezlostí a drzostí. Ruské tajné a dezinformační služby, osvobozené od ideologického balastu, o to účinněji škodí Západu, nemajícímu jaksi sil se oprostit od svých různých naivit. A morální odpad socialistického systému, onen nový, sovětský člověk, který byl tak dlouho pěstován, až se vypěstoval, se snadno a zákonitě přerodil v tisícerá zločinecká sdružení, sahající z bláta moskevské ulice až po místa nejvyšší. S určitostí lze čekat, že až vysají poslední kapku krve z nešťastné ruské země, rozšíří svá chapadla na Západ. Už se to víceméně děje.

Evropa, dosáhnuvší svým sjednocením pozoruhodného historického úspěchu, je na nejlepší cestě jej promarnit. Přibere-li si skutečně, jak její politici jednohlasně oznamují, různé nehotové, korupcí a zločinem prolezlé země od Karpat po Kavkaz do svého spolku, zničí jej. Stane-li se to, vezme za své i velká česká naděje.

Dá se čekat, že všechno ještě navrch opepří všelijaké rivality méně vyvinutých, různými komplexy stižených zemí. Že lokální minidiktátoři budou rozsévat neklid, státní i soukromý terorismus získavše nové technické prostředky nám bude drnkat na nervy víc než ten starý, tupě ideologický. Patrně se i spolčí se světem zločinu, už dnes nejsou přesně znát hranice mezi obojím. Potřít jej dnes obvyklými prostředky bude nesnadné. A nad tím vším bude v růžových výšinách tančit, nás všechny netýkavě kárat a každý rozumný krok brzdit módní intelektuální levice. Neboť vše se mění, jen domýšlivých bláznů neubývá. Nebude to snadný svět to jedenadvacáté století, to jsme si jen tak pošetile představovali, vidíce hroutit se sovětskou říši zla. 8. března 2000

(Vydala ANNONCE, k. s. v roce 2000, ISBN 80-900125. Přetisk s laskavým svolením autora i vydavatele)

Zpátky