Únor 2005

Dekrety krále Nabuchodonosora

Luděk Frýbort

(Pokud to snad ještě někoho baví, tedy další pokus o vědecké shrnutí odsunové problematiky)

V třetím roce vlády judského krále Joakina se rozhodl král babylónský Nabuchodonosor, že s konečnou platností vyřeší židovskou otázku. I dobyl a vyvrátil město Jeruzalém a lid izraelský odsunul, ponechav na místě jen některé nepostradatelné odborníky, například prostitutky. Jenže historie, kobylka skotačivá, nemiluje konečných řešení a události se rozvinuly dále. Lid izraelský, z jakýchsi důvodů s odsunem nespokojený, se v babylónském zajetí sdružil v landsmanšafty a zrádně se punktoval s nepřáteli krále Nabuchodonosora, jimiž v těch časech byli Peršané. Vzniklo dokonce cosi jako nerozborná družba persko-židovská, ne sice na věčné časy, ale k velké škodě říše babylónské. Židé poskytli Peršanům své rozličné vědění a schopnosti, až takto posílený perský král přišel a s konečnou platností vyřešil otázku nikoliv židovskou, nýbrž babylónskou. Navzdory státnickým úmyslům krále Nabuchodonosora žije lid židovský podnes, kdežto slávu Babylonu pokrývají eufratské náplavy a uschlý velbloudí trus.

Pominouce o něco úspěšnější římský odsun zrádného židovského obyvatelstva (o němž nemohlo být z římského hlediska pochyb) se můžeme přenést o nějaké to století dál do říše španělské, jíž právě panoval udatný král Ferdinand II. Hnětlo ho vědomí, že v jeho mocnářství nepanuje naprostá náboženská jednota, i rozhodl se očistit je od rozkladných živlů a Židy odsunul. Odešli převážně do islámských zemí, které se jejich příchodem dočkaly značného vzestupu. Očištěné království španělské ale přišlo o své nejlepší řemeslníky, obchodníky a vědce, což časem přispělo k tomu, že se přes hojný přísun amerického zlata postupně změnilo v chudobnou a zaostalou periferii Evropy. Odsunutí Židé pak dlouhá staletí tvořili nejproduktivnější a nejdynamičtější vrstvu všude od Maroka po Jemen, až v čase téměř přítomném i tam převážil názor, že je zemi třeba jednoty, bez cizáků a jinověrců. Židé byli tudíž znovu odsunuti nebo se odsunuli sami, a to do Izraele, který se tím způsobem dočkal znamenitého posílení - k veliké zlosti odsunovatelů.

Ale abychom nehovořili stále jen o Židech a o dávných dobách; však i naše skomírající století má svých odsunů dost. Tak třeba ještě v jeho počátku žila v říši tureckého sultána početná, bohatá, dovedná a vzdělaná arménská menšina. Jenže se z Evropy doslechla cosi o národním sebeurčení a začala se vzpouzet. Šilhala očkem po zahraničních nepřátelích sultánovy říše a kula s nimi nebezpečné pikle. Vypukla světová válka a sultánova vojska měla plné ruce práce nalevo s Brity a Francouzi, napravo zase s Rusy, k tomu ještě tihleti Arméni ... i rozkatil se mocný sultán a kázal Armény odsunout. Všechno se to trochu zašmodrchalo, sultán potřeboval svá vojska, aby bojovala proti nevěřícím a ne aby dohlížela na odsun, ta starost byla svěřena místním orgánům a orgány ... zrádné Armény odsouvaly, ale ještě víc rabovaly a mordovaly. Odneslo jich to v různých pochodech smrti tehdy něco přes milion. Dlužno uznat, že se to panu sultánovi nelíbilo. Nabádal k lidskému, spořádanému odsunu a několik nejvražednějších odsunovatelů nechal i popravit. Ale nebylo to nic platné. Už tehdy se naskýtala otázka, není-li lidský odsun cosi jako socialismus s lidskou tváří nebo pečený sněhulák. Po Arménech přece zůstávaly domy a pozemky, všelijaké bohatství, to už bojovníky za národní jednotu neodradí ani šibenice. Historie zaznamenala, že nejzuřivějšími katy Arménů tehdy byli Kurdové. Přesně ti, kteří se dnes tolik domáhají svého práva na sebeurčení.

Neuplynulo ani mnoho vody a mocného sultána odnesl čert, ale ani pak nenastal v turecké říši kýžený pokoj. Arméni byli zdárně odsunuti, avšak místo nich se začali buntošit a s nepřáteli vlasti zrádně domlouvat turečtí Řekové. Došlo i k válce, Řekům v ní došel dech a následovalo ... co jiného než odsun. Národní jednota si možná přišla na své, ale jinak Turecko na odsunech těžce prodělalo. Přišlo s Řeky a Armény o svůj nejhodnotnější lidský materiál, o řemeslníky, úředníky, obchodníky, o zdatné zemědělce, o všechny, kteří po dlouhá staletí dělali z Turecka velmoc víc než rovnocennou mocnostem evropským. A nezískalo nic. Dodnes straší porůznu po tureckém východu opuštěné arménské vesnice a na západě zase rozpadlá, býlím zarostlá městečka řecká. Jsou sice rozlehlá a k nepřehlédnutí, pár kroků od pulzujících turistických letovisk, ale poutník se do nich dostane leda náhodou.

Podivná věc, odsunovatel sice vyhlašuje svůj skutek za řádný a oprávněný, ale přitom se za něj stydí, diváků si nepřeje. A tak tu trčí domy s propadlými střechami, zarostlé zahrady, polozřícené kostely, svědectví někdejšího rozkvětu, který byl násilně ukončen a ničím novým nenahrazen. Jako by se v těch místech nikdo nechtěl skutečně usadit; jako by se bál, že tam straší. A ono opravdu straší; obchází tudy strašidlo špatného svědomí. Rádo by dnešní Turecko udělalo za touhle minulostí čáru co nejtlustší, ale nedaří se to; každou chvíli někdo zabloudí v ta prokletá místa a vyptává se ... co tohleto bylo? Kdo tady žil? Kam se poděl? Proč? Již mnohý novinář si v turecké base poseděl, že se příliš hlasitě vyptával na okolnosti arménského odsunu ... marně. Novinářům hubu nezacpeš. Tlustou čáru třeba i namaluješ, ale staré hrůzy jí vždy znovu prosvítají. Idea národní jednoty, spravedlivý trest za punktování s nepřáteli, znárodněné a jinak rozkradené majetky ... to všechno odešlo cestou vší marnosti, po tom všem se slehla země, jen ostuda zůstává, ostuda a špatné svědomí, jichž věkem neubývá.

Nu a mohli bychom si povídat ještě dál, třeba o značně vražedných vzájemných odsunech indicko-pákistánských, sto tisíc umlácených sem, milion odsunutých tam, to se v tak lidnaté zemi ani nepozná... A ovšem nelze zapomenout ani na zvlášť hojné a důsledně provedené odsuny stalinské, neboť sovětská vlast teprve přivedla odsunovací umění k dokonalosti, kam se hrabe král Nabuchodonosor, odsunula volžské Němce, karelské Finy, Čečence a jiné kavkazské národy, značný díl Estonců, Lotyšů ... ale byl by to výčet téměř nekonečný.

Dalo by se ještě vzpomenout, kterak se od vlasti sovětské poučily i jiné vlasti, tou dobou vlast sovětskou pilně napodobující, až stín těch odsunů padl i na ... nu, už mlčím. V přítomné době obliba odsunů už povadla, leda ještě tihle Hutu a Tutsi zachraňují slavnou ideu národní jednoty a dějinné odplaty. Jistě by i oni s ohněm v srdci dokázali každému vysvětlit spravedlivé, historicky podložené a naprosto oprávněné důvody toho skutku, ale zbytek lidstva tomu nechce rozumět, pravě, že je to pakáž jedna jako druhá.

Jakousi logiku lze v té málem třítisícileté historii odsunů postřehnout. Pokaždé se jejich pořadatelé domnívali, že cosi řeší, případně že vykonávají jakousi historickou spravedlnost. Měli - ze svého hlediska - opravdu proč; ti Arméni například se skutečně punktovali s ruským carem, jednotu a celistvost osmanské říše zločinně ohrožujíce. Ale historie a okolní svět si jejich stanoviska necení, jejich argumenty nepřebírá, odsunovatelé si přitakají mezi sebou navzájem, nikoho jiného však přesvědčit nedokáží. Ti odsunutí, pokud odsun přežili, se kdesi usadili, přinesli svůj um a svou píli a obohatili zemi, která je přijala; zemi odsouvající zůstaly chalupy s propadlými střechami, vytlučená okna, kopřivami zarostlé ruiny, zpustlá pole, rozkradené a do země propadlé bohatství, rmut a poušť. Ukázalo se, že je mnohem výhodnější odsunuté přijímat než někoho odsouvat.

Co mělo být řešením konečným a drahé vlasti prospěšným, z toho podivná přesmyčka dějin udělala ztrátu, úpadek a nekončící sled malérů; co mělo být trestem a odplatou, stalo se privilegiem, po němž časem začnou toužit sami vítězní odsouvatelé. Konečným výsledkem je pak ostuda a neutuchající paměť násilností, pro něž se sice nalézá omluva i opodstatnění, pohříchu však jen ve vlastních očích.

Již mnoho inkoustu i verbální obratnosti bylo vyplýtváno na vyřešení problému, zda pochod jakýchsi lidí, obtížených ranečky a obklopených povykujícími kaprály, se má nazývat odsun, transfer, deportace nebo - ó, hrůzo - vyhnání. Státní smlouvy kvůli užití toho či onoho substantiva hrozily zhroucením a mnoha rudnoucím tvářím kynul převoz na stanici rychlé pomoci. Nevím, proč je to tak důležité. Sám pro sebe bych řekl, že pokud je člověk donucen proti své vůli a pod hrozbou násilí opustit svůj domov, je vyhnání celkem výstižné slovo; ale netrvám na tom. Podstata věci zůstane stejná, i kdybychom v zájmu příjemnějšího poslechu nazvali onen jev třeba hrou v kuličky.

Ti, kteří nepřejí odsunům, obvykle poukazují na jejich krutost a nelidskost; mohli by ale vědět, že jsou i duše rázné a spravedlivé, jež takové titěrnosti nezajímají. Jim budiž řečeno něco jiného: že žádný odsun ještě nikdy nepřinesl svým původcům nic dobrého. Ať byl jaký byl, zdůvodnitelný či bezdůvodný, spravedlivý či nespravedlivý: bez výjimky byl zbytečný, hloupý, svému původci škodlivý, staré problémy neřešící a nové přidělávající. Ať si představoval král Nabuchodonosor cokoliv při vydávání dekretu o odsunu Židů do zajetí babylonského, byl to on, který nakonec utrpěl ztrátu, úpadek a zhoubu.

Jistě jste si všimli, že jsem se při tom všem ani slovem nezmínil o těch sudetských patáliích, jimiž ještě nyní bouří mysl dobrého lidu českého. Jak bych také mohl. Náš odsun, to je ovšemže něco úplně jiného, není-liž pravda. Věc nezbytná, odůvodněná, vší historickou pravdou posvěcená. Každý přece musí uznat, že dekrety krále Nabuchodonosora nebyly stvrzeny postupimskou dohodou.

(Hannover, 14. 5. 1997. Polygon 1997, č. 4 - 5)

Moje maminka docházívala do landsmanšaftu starých Turnováků. Jak léta šla, turnovský landsmanšaft stárnul, až nakonec nezůstal žádný. To jen, abychom věděli, co to je, vypouštíme-li z úst slovo »landsmanšaft«; že to neznamená víc, než kdybychom prostě a po česku řekli »krajanský spolek«. Sdružení lidí, poutaných vzpomínkou na místo společného původu. Přičemž už tolik nezáleží na tom, je-li jím Turnov, Morava nebo onen hornatý půlkruh, jemuž se říkávalo Sudety.

Ledakomu se ovšem zdá, že by ubylo na síle jeho vlastenecké argumentaci, kdyby se v tomto případě vyjádřil českým slovem. Zajisté. Komunista nám vložil do úst ten landsmanšaft, dobře věda, že slůvko, jemuž málokdo přesně rozumí, bude tím lépe plnit účel, jímž je udržení zášti mezi dvěma skupinami lidí, chovajícími jinak, každý po svém, vřelý vztah k téže zemi společného původu. Komunismu se nelze divit. Živil se záští a nedůvěrou, měl zájem na tom, aby ona pomyslná čára, vinoucí se po hřebenu Šumavy, byla a zůstala hranicí nenávisti. Aby se lidé po její obojí straně spolu nedomluvili ani na věci tak prosté, jako je název krajanského sdružení.

Nu, bohdá přijde čas, kdy bude tento spor o slovíčko ukončen. Posvátnost a nepřekročitelnost státní hranice už nyní drahně povadla, není již lemována dráty a minovými poli, a jak čas jde a lidé se navzájem poznávají, i zášti z neznalosti ubývá. A vývoj půjde bezpochyby ještě dál, až slavná hranice nebude ničím víc než čárou na mapě, dělící dva administrativní celky. Jako jiné hranice tohoto kdysi tolik rozeštvaného kontinentu. Mám sice své pochybnosti, zda včlenění českých zemí do Evropské unie půjde úplně hladce, ale dejme tomu. Až se tak stane, budou se moci i obyvatelé zemí českých volně usidlovat kdekoli mezi mysem Finisterra a egejskými ostrovy. Ba dokonce i v nejhlubším Bavorsku, kde se občas setkají s potomky těch, kteří odešli ze stejné země půl století před nimi. Třeba tam i nějaká vlastní krajanská sdružení založí, která nechají na úřadě zaregistrovat pod názvem »Böhmische Landsmannschaft«.

A obráceným směrem bude směřovat patrně nijak silný proud těch, kteří zatouží znovu se usídlit v zemi svých předků. Ti se zas, možná, budou sdružovat a české pivo pít v spolku zvaném úředně »Bavorské krajanské sdružení«. Co z toho opravdu nastane a v jaké síle, je dnes ještě nejisté, ale s jedním můžeme počítat: že model dvou navěky záští a nedůvěrou rozdělených národnostních skupin nemá vyhlídky na přetrvání, ani v Bosně a Kosovu, ani po obou stranách Šumavy. Lidé, kteří se budou daleko častěji a snáze vzájemně setkávat, poznají, oč víc je toho, co je spojuje než rozděluje. Že je to společný vztah k zemi původu, která zůstává táž, ať se nazve jakkoli, Čechy, Böhmen, Bohemia.

8. března 2000

(Frýbort, L.: Češi očima exulanta, Annonce, Praha 2000)