Únor 2005

Epištola k Březovským

Luděk Frýbort

Jezdíval jsem kdysi na služební cesty přes takovou jednu sudetskou vesnici - ale nechci teď prstem ukazovat, říkejme jí třeba Březová. Později postavili novou, rovnou silnici, která se Březové vyhnula, takže už nebylo proč jí projíždět. Teprve nedávno, po dobrých dvaceti letech mě náhoda opět do těch míst zavála. Abych to jedním dechem vypověděl ... dobrý Bože, jak je to tu ošklivé! Ono to už před těmi dvaceti lety nebylo žádné Beverly Hills, ale jak se to všechno stačilo ještě víc rozpadnout a zešerednět! Přitom to musela kdysi být pěkná, výstavná obec, ne-li přímo městečko. Kraj kolem je úrodný a ještě jsou všude vidět známky bývalé zámožnosti ... ale jako by se někdejší požehnání úrodnosti změnilo zrovna v kletbu. Všechno je to tak bezútěšně zchátralé, ušmudlané, opadané, opotřebované ... asi že úrodná půda není víc než předpoklad, z nějž jeden vykouzlí bohatství a výstavnost, druhý pouze tu utrápenou jézédáckou bídu.

Vysoký barokní kostel stojí na zapleveleném návrší, musela to kdysi být nádherná stavba, ale teď je až na cihlu opadaný, okna vytlučená, střechy propadlé, nepotrvá asi dlouho a země česká zase přijde o jednu ze svých památek. Honosné statky dosud vroubí starou silnici i zaneřáděnou náves, ale jejich vrata jsou vyvrácená, ozdobné zdi zřícené, patrně ještě někdo přebývá v obytné části, ale z hospodářských budov se stala hromada ruin. Nu, a nejspíš že v těch zříceninách straší, vyrostly nad návsí dvě tři řady vesnických paneláků; a povím vám, městský panelák je stavba už dost škaredá, ale vesnický panelák je ohavnost nepředstižitelná a holá hrůza. Chceš-li vidět názorný příklad rozdílu mezi selstvím a bolševickým jézédáctvím, srovnej selský statek s umakartovo-cementovým panelákem uprostřed kopřiv a bláta.

Ještě k tomu, jelikož obec Březová leží v oblasti sice žírné, romantickému oku však nijak nelahodící, nepotrefilo ji ani to jediné štěstí ostatních sudetských vísek: nezakoupili se v ní pražští chalupáři. Nezvelebili a nenabílili březovské domky, v úmorné práci nezměnili plevelný úhor v maličké soukromé ráje. Vůbec, jako by se nová doba Březové načisto vyhnula. Hospoda sice zesoukroměla, i jakýsi nový krámek je tu zřít, tu a tam vybílené průčelí domku, ale to jsou jen osamělé světlé body v té šedi sudetského rozpadu.

Postavy v ušmudlaných montérkách se plouží kolem ... rád bych věděl, jaký tajemný účel tkví v nutnosti běhat od rána do večera v montérkách, které se zřejmě nesmějí ani vyprat, aby měly ten správný říz. Vstát ráno a hned se obléci do špíny ... fuj tajbl.

Někde mezi tou blátivou spouští stojí venkovská sámoška, rovněž taková umolousaná škatule, jako by se k tomu účelu nedalo upravit jedno z těch zchátralých stavení ... a před sámoškou vývěska s utrženými dvířky na jednom pantu. Lze v ní spatřit plakát páně Sládkovy republikánské strany; zdá se, že republikánská idea má mnoho přívrženců mezi místním obyvatelstvem. Republikánská idea se na vývěsce projevuje vyobrazením německé orlice, svírající v drápech mapu České republiky, nad čímž lze číst nápis: Ne Sudeťákům!

Což, panu Sládkovi se nedivím. Je majitelem politické strany a správně vystihl, kde a čím přijít k voličskému potenciálu, který by mu zajistil význam právě dostačující k znamenitému živobytí, když už to cenzorství zašlo, a přitom aby nemusel převzít ani za pětník odpovědnosti. Je výrazem jeho prozíravosti, že přesně odhadl podíl hulvátského křupanství, toho ostudného výměšku české duše. Není nad stranu kolem pěti procent, drazí demokraté; to je možná ještě úživnější než založit novou církev.

Komu se naopak značně divím, jsou občané březovští. Kam a do jakého neznámého prostoru to voláte své NE? Do čeho se jím míníte obořit? K čemu ta bojechtivá póza? Před kým či před čím se do ní stavíte? Napadlo vás někdy rozhlédnout se kolem, po té své jézédácké upatlanosti? Představit si, že by se našel Sudeťák tak praštěný, aby o ni stál? Domníváte se skutečně, že se někdo za Šumavou celý jen třese, aby se zmocnil těch polozbořených stavení, toho vytlučeného kostela, té vší hrůzy a bídy, v niž bolševické jézédáctví stačilo přeměnit obec kdysi kvetoucí?

Nebojte se. A upokojte se. Nikdo vám ty vaše oprýskané pastoušky ani ty užbleptané paneláky nevezme, leda by byl blázen. To jediné, co by se časem mohlo stát - jestli chuť evropského společenství vzít mezi sebe zchudlou zemi českou je opravdová a jestli touha českých představitelů po vstupu do něj není jen těšínským jablíčkem pro hlupáčky - že by se kdesi za okrajem vsi někdo cizí zakoupil. Vyčistil by úhor, dal by postavit pěknou, čistou vilku, na jakou je zvyklý ze svého zašumavského domova. Začal by hospodařit, buď že by skoupil zanedbanou jézédáckou půdu, nebo by zbudoval úhlednou, prosperující továrničku. Tak by asi mohl vypadat ten německý dráp, zachvacující plakátovou zemi českou.

Bylo by to takové neštěstí, občané březovští? Domníváte se, že německý obyvatel čisté vilky by byl špatnou výměnou za obyvatele jiné, kvůli nimž ostatně rovněž volíte páně Sládkovu partaj? Máte takovou hrůzu z toho, že by vaše obec mohla zase aspoň kousíčkem vypadat tak, jak vypadávala před vydáním Benešových dekretů (které jsou ovšem základem mírového uspořádání Evropy, pravdaže. Bez nich by z té Evropy nezůstal kámen na kameni. Ó, vlastenecká domýšlivosti!)?

Můžete se takových konců bát. Můžete se dál s hrůzou dívat na zobrazení sudeťácké orlice, dál běhat v mastných montérkách, večer co večer zalézat do opadaných zřícenin. Co se mě týče, bojím se něčeho jiného. Bojím se velmi, že až ten den přijde, nenajde se ani jeden Sudeťák aniž kdo jiný ze Zašumaví, komu by se k vám chtělo. Že si veškeří zájemci vaši obec už opatrně projeli, načež přidali plyn a řekli si: než tohle... Že proklamovaný pocit příslušnosti k staré vlasti je ostatně také jen takový politický plakát, od nějž se každý odvrátí, když možnost návratu nastane. Mám strach, že zůstanete sami a bez pomoci v té vaší Březové; že z ní už nikdy neuděláte to, čím bývala, ba že už ne-uděláte vůbec nic, protože jste si na tu dnešní ostudu už dávno zvykli.

A všechno se bude dál rozpadat, dál plevelí zarůstat, čím dál zchátralejší, ušmudlanější, až... Nechci hádat, jaké až. Už jsem se jednou ve svém odhadu zmýlil: domníval jsem se před těmi pěti lety, že teď nastala chvíle, kdy se všechno vzchopí, malátnost setřese, novou, čistou tvář dostane, kdy se zase všechno začne podobat té staré zemi české, která bývala zemský ráj na pohled. A ono opravdu začalo, ale jen místy. Ukázaly se bílé plošky čistoty a podnikavosti, mezi nimiž dál šedne flekatá mapa rozpadu. Zdá se, že ten rozdíl má sklon se rozšiřovat dál, až jednou ... inu, přesně podle Darwina: něco se ujme, rozvine ... a něco zajde na svou vlastní malátnost. Nemějte mi to za zlé, ale jak se tak dívám na tu vaši Březovou, jímá mě zlé tušení, na které straně darwinovské rovnice skončíte. Nu, snad vám aspoň zbude ten slavný pocit, že jste k sobě ty hnusné Sudeťáky nepustili. Vývěska před sámoškou bude dál utrženými dvířky vrzat a hlásat republikánskou pravdu: raději shnít než se smířit!

(Hannover, 11. 7. 1995, Český týdeník 1995, č. 83)

(Frýbort, L.: Češi očima exulanta, Annonce, Praha 2000)