Únor 2005

Integrace, či dezintegrace aneb Zač je v Arábii perník

Luděk Frýbort

Kdybych byl radikální muslim, věrně oddaný ideji ovládnutí všeho světa vírou Prorokovou, musel bych pokládat organizátory islámského teroru za pitomce. Při troše rozumu si mohli celý svůj džihád ušetřit a jen moudře čekat, až jim Evropa podá klíče k vítězství na zlatém podnosu sama, neboť nikoliv v Bagdádu a Fallúdži, ale v příměstských sídlištích Paříže, Berlína či Amsterdamu se rozhoduje o konečném triumfu islámu. Nejúčinnějším spojencem v tom boji také není žádný Hamás ani Al Ansar, ale šiky slitovných západních liberálů, plných etiky a politické korektnosti. Muslimským komunitám k dosažení svatého cíle postačí dál se intenzivně množit, jak cestou biologickou, tak i přívalem širokého příbuzenstva z východních stepí a pouští. Organizátoři toho dění ať místo násilných skutků zakládají dobročinné (jaké jiné) spolky, stavějí mešity a medresy, z Egypta či Jemenu povolávají dobře vyškolené imámy, aby muslimský lid ohnivým slovem posilovali v opovržení k dekadentnímu světu nevěřících i v hrdosti nad vlastní, všem ostatním nadřazenou kulturou.

Až by jednou v některé evropské zemi dosáhl podíl muslimského obyvatelstva ... no, dejme tomu pětadvaceti procent, to by stačilo. Protože jedna ku jedné, meč proti meči, takový musí být poměr sil v boji se stejně odhodlaným soupeřem; proti tomu, kdo jen ustupuje a chápavé řeči vede, vyrovnaných počtů netřeba. Pětadvacet procent - a viděli by, ďaurové, zač je v Arábii perník. Žádáme autonomii včetně islámské samosprávy, islámského práva, islámského školství, islámského tisku a televize, a když ne ... pod zeleným praporem Prorokovým do boje! Sem tam někoho podřezat, pár náloží odpálit, a oni by se hned lekli, zbabělci. A pak zase o krok dál, až ke konečnému cíli, jak jej Slitovný, jeho jméno budiž pochváleno, přislíbil v svaté knize koránu. Už to vypadalo, že takový cíl není ani nemožný, ani vzdálený, když v tom...

Dlouho si nevěřící dávali na hlavě dříví štípat. Desítiletí teroristického vraždění v Izraeli ... haha, jen tak na ně, na židáky! Jedenácté září 2001 myslemi Evropanů krátkodobě zalomcovalo, ale brzy našli ušlechtilí duchové svou starou jistotu: i za ty zbourané mrakodrapy si může Amerika sama, protože proti sobě vzbudila hněv chudých tohoto světa.

O půldruha roku později to v Madridu poprvé podstatnější mírou schytala sama Evropa, ale ani tentokrát nevedl teroristický zločin k obratu v smýšlení, naopak dosáhli mstitelé Alláhovi ovlivněním voleb značného politického úspěchu.

A najednou ... nějaký van Gogh. Figurka celkem nevýznamná, ale nač nestačily daleko drtivější scénáře hrůzy, je najednou tady: křižník politické korektnosti dostal první zásah. Ještě se nepotápí, po krátkém zakoktání našli zastánci neodporování zlu zase řeč, ale už nezní sebejistotou morálního imperativu, nýbrž rozpačitostí ústupového boje. Posvátné principy se rozplývají, představa multikulturní společnosti, jejíž etnické a jiné složky spolu žijí ve vzájemné úctě a snášenlivosti, se stala předmětem posměchu. Neboť nemůže být řeči o úctě a snášenlivosti tam, kde je k nim ochotna jen jedna strana, kdežto druhá si pěstuje svou urážlivou netýkavost a předurčenost k vítěznému opanování světa nevěřících.

Konečně se rozplývá růžová mlha, co by snad ještě před pár týdny volalo po upálení na politicko-korektní hranici, ozývá se dnes z úst seriózních, nikoli pouze pravicových politiků a publicistů. Řádky tisku ovládly znepokojené úvahy o paralelních společnostech, zakuklivších se v záměrné odloučenosti a radikalizujících se v míře nezvyklé v samotných zemích původu. O cizineckých enklávách je řeč, jejichž obyvatelé ani ve čtvrté generaci nepokládají za potřebné si osvojit jazyk hostitelské země, natož se přizpůsobit jejímu životnímu stylu. O neprůhledných strukturách, vyžadujících bezmeznou toleranci, ale ve vlastních řadách hlásajících nesnášenlivost, pohrdání a zášť. Byla vyslovena dříve nepředstavitelná podmínka integrace každého, kdo přichází zvenčí jako host, zvaný či nezvaný. Levicoví vášnivci, donedávna bušící do vlastních řad výzvami k ústupkům a nekonečným ohledům, vůčihledně zkrotli a jsou už pouze toho mínění, že by příchozím z islámského Východu měla být podána pomocná ruka, aby jim integrace nepřišla zatěžko.

Dovolil bych si vyjádřit pochybnost, je-li i takto vlídně formulovaný požadavek splnitelný. Co když většinová společnost pomocnou ruku nabídne, ale přistěhovalecká komunita, přesvědčená o své morální převaze, do ní plivne? Co naopak, když na ni zadupeme, přísně a úředně, a ona se třeba naoko podrobí, ale bude si dál dělat po svém, protože jinak ani nemůže a neumí, i kdyby chtěla?

Měli bychom také nechat pokrytecké hry na rovnost a přesněji určit, komu je výzva k integraci adresována: Číňanům nebo Vietnamcům? I oni si vytvořili paralelní společnost, v níž udržují svůj jazyk a své exotické obyčeje, ale kupodivu tím nikomu nevadí; jsou zdvořilí a pracovití, nad nikoho se nevyvyšují, na nikom se nepřiživují, nikdo se jimi necítí ohrožen. Ne, tak to není, že by příčinou nedůvěry byla pouhá cizost. Nelžeme sami sobě: jsou to muslimové, jejichž chování je zdrojem obav. A nežádáme od nich integraci, nýbrž upuštění od panovačné ideologie.

Bohužel se nemůžeme oddávat velké naději, že nám vyhoví. Dalo by se v něco takového doufat, kdyby šlo jen o náboženství, ale islám je něco víc: ucelený systém, jehož součástí je kromě věrouky (ostatně nikterak zvlášť originální ani hlubokomyslné) i právní a společenský řád, vycházející z mravního kodexu beduínského pastevce a zasahující hluboko do předislámských dob. Neobsahuje naše hodnoty spolupráce a vzájemného pochopení, nýbrž staví na první místo požadavek bezpodmínečného respektu k vlastnímu způsobu a k rodinné či kmenové prestiži, jejíž dotčení nelze nechat bez pomsty. Nezná diskusi a kritika je mu rovna urážce; tím je vyloučena veškerá na těchto dvou principech postavená demokracie, v jejíž zavedení doufají ti, kteří by si měli pozorněji přečíst korán. Proto je islám tak urážlivý, útočný a mstivý, proto k ničemu nevedou vyjednávání a kompromisy, proto se s ním nelze shodnout na společném zájmu.

Tvrdívá se, že k násilí a teroru náchylní jedinci představují mezi muslimy jen nepatrnou menšinu. Mohli bychom se s tím spokojit, kdyby řečená menšina byla v islámském prostředí izolovaná a bez odezvy, ale není. Je dost těch, kteří nenávistnou ideologii přijali, šíří ji a organizují ... nu, i oni tvoří menšinu, s níž by si západní společnost poradila, kdyby konečně přišla k rozumu. Skličující však a všechnu naději beroucí je, že nelze mnoho čekat ani od mlčící a takzvaně rozumné většiny. Ani ona se nezříká nároku na ovládnutí světa včetně zemí, které jí poskytly pohostinství, ani ji nenapadne o dobyvačné věrouce zapochybovat. Neodsuzuje terorismus proto, že odporuje zásadám lidskosti, ale že směřuje k svatému cíli hloupě a nešikovně. Po 2. listopadu, kdy rituální vraždou holandského režiséra přetekl pohár trpělivosti, došlo v Berlíně a na několika jiných místech k demonstracím muslimské diaspory proti terorismu. Musíme se ptát, proč se probudila až teď, proč ne po 11. září 2001 nebo po madridském masakru? Patrně proto, že evropští muslimové jsou schopni taktického tahu k ukonejšení rozjitřené veřejnosti; k identifikaci s ní však, k přijetí jejího hodnotového systému ... nebuďme blázni.

Takže co teď, drazí Evropané? Co si počít s tím cizorodým a k naší kůži nepřilnavým klubkem, jemuž jsme ve své bláhovosti dovolili se rozvinout v našich městech? Multikulturní společnost ... politicky korektní bájesloví, od nějž už neradi odstupují i jeho nedávní hlasatelé. Integrovat, nechat splynout ... představa snad reálná u jiných menšin, ne však u muslimů, přesvědčených o svém poslání vnutit světu nadřazenou ideu islámu. Vychytávat teroristické blechy, rozbíjet jejich hnízda ... i tak se bude demografický poměr blížit k onomu procentu, po němž nám bude oznámeno, zač je v Arábii perník. Vyvézt zpátky do Maroka a Egypta, jak se toho dožadují radikální řečníci a nikoli nepatrná část obecného lidu ... neuskutečnitelné blouznění, o němž je škoda slov. Jestlipak by se to spíš nemělo zkusit opačně? Když nefunguje integrace, což to takhle zkusit s dezintegrací?

Muslimské komunity jsou velmi háklivé na svou identitu. Měli bychom jim ji, my demokraté a humanisté, dopřát. Spravujte si svá ušmudlaná ghetta po svém, dítka Prorokova. Zřiďte si v nich své vlastní orgány včetně soudních. Naše evropské zákony vám jsou nedokonalé a diskriminační, řiďte se tedy právem islámským. Zahalujte své ženy do neprůhledných pytlů, zavírejte je za mřížovím, a ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a bijte je (korán, súra 4:38). Zvlášť když proti tomu ničeho nenamítají, dodal bych, neboť Bůh stvořil svou čeládku věru různorodě. Utínejte si mezi sebou pravice a kamenujte se, nebudeme se vám do toho míchat. Mějte si své vlastní školy, v nichž budete mužskou mládež učit slovům Prorokovým, neboť jiných znalostí nemá zapotřebí. A tak dále.

Avšak vězte, že každý plášť má i svůj rub; jest jistě nehodno pravého muslima, aby si žádal pouhé polovice své identity, avšak v té druhé se oddával do péče jinověrců. Z daní, plynoucích z výnosu vaší vlastní produkce, udržujte své školy, nemocnice i jiná zařízení; a těm, kteří v takto pravověrně provozované ekonomice nenaleznou obživu, vyplácejte podpory z vlastních sociálních a důchodových pokladen. Teprve pak, jak jistě chápete, bude dosaženo spravedlnosti, po níž voláte.

Je totiž protismyslné a snad i urážející, stěhujete-li se do evropských měst za vidinou plných mís, ó věřící. Nedůvěřujete snad Alláhovi, že dokáže svým věrným zajistit totéž, nač se zmůže kdejaký opovrženíhodný nevěřící pes? Jste obdařeni nejvyšší a vše obsahující pravdou; mělo by tudíž být hračkou ji uplatnit tak, aby produkovala i hmotný nadbytek, pro nějž jste - jaká rozpolcenost - opustili své domovy.

Ale to není starost nás Evropanů, to si vyřiďte mezi sebou. Nám ponechte pohled na chaotické nahloučeniny, k nerozeznání od chudinských čtvrtí Káhiry či Pešáváru, do nichž už věru nebude proč se hrnout za blahobytem, čímž bude problém legální i nelegální migrace vyřešen. Jestli je takové doporučení etické či humánní ... no, sám bych neřekl. Ale snad je i nám, lidem Západu, dovoleno starat se především o zachování své vlastní identity včetně oné relativní zámožnosti, na níž by rádi byli účastni synové Prorokovi, aniž by přijali pravidla, jimiž vzniká.