Únor 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 5)

(Knihu vydala ANNONCE, k. s. v roce 2004, ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

V. Spor o Korunu českou

Spor o Korunu českou

Nejsa politikem ani novinářem z povolání, mohu si dovolit jistou výstřednost: být se svým názorem v menšině tak nepatrné, že bych ji pro jistotu ani nevyjadřoval procentem, a přesto si z toho nedělat těžkou hlavu. Že si většina lidu českého myslí něco jiného než já? Že by měla za blázna toho, kdo přemýšlí o principu monarchickém a pokládá jej za vhodnější státní formu pro tuto starobylou zemi? Nevadí. Je v tom něco fascinujícího, být sám se svými úvahami, nenucen k honu za souhlasem. Být v menšině ještě neznamená mluvit nepravdu. Neboť pravda není ani to, co je nejzvučněji hlásáno, ani co kolem sebe shromáždí největší zástup přívrženců, ale co se nakonec osvědčí. Jakpak se u nás osvědčil princip republikánský za pětaosmdesát let svého působení? Ohlédněme se.

Res publica

Uveřejnil jsem před nějakým časem v Annonci článek, jak si možná ještě někdo vzpomene, nadepsaný »Sen o cti a hrdosti«. Pozastavil jsem se v něm nad možností, že by se příštím českým prezidentem, jak leccos naznačuje, mohl stát nějaký odložený partajní kašpar, a zasnil jsem se nad nepříliš pravděpodobnou alternativou, že by v takovém případě snad Čechové udělali lépe, kdyby se rozpomněli na svou tisíciletou historii a oprášili korunu královskou. Byla to, to se ví, provokace, a samozřejmě jsem věděl, že s takovým návrhem vzbudím podiv, ba odpor. Také že se promptně dostavil v podobě několika nesouhlasných, ale slušných a věcných dopisů. Autor jednoho z nich se podepsal jako demokrat a republikán, což mě přimělo k zamyšlení a k sepsání této repliky.

Neboť ani mně, tak pravím, by nečinilo potíží být vedle toho demokrata i dosti poctivým republikánem. Mám sice rád české dějiny a trochu mě plní smutkem, že se onoho roku osmnáctého hodila přes plot jedna starobylá tradice, ale neželel bych jí tak příliš, kdyby byla nahrazena něčím lepším. Bohužel nebyla, nic si nepředstírejme. Republikánství má své vysoké hodnoty, ty však zasáhly na břeh vltavský leda cípkem, a to ještě jen tím formálním, ceremoniálním. Sedí-li na Hradě pražském osoba ozdobená titulem prezident ... dovoluji si podotknout, že je tím splněna jen jedna a zdaleka ne nejpodstatnější podmínka republiky. Dělali bychom si to své republikánství náramně pohodlné, kdybychom se s ní spokojili.

Stalo se obyčejem v zemích českých ohánět se při každé příležitosti Masarykem a spatřovat v jeho době cosi jako Ovidiovu Aetas aurea, věk zlatý, ve všem všudy dokonalý. Což, určitě to byl čas lepší než všechno, co následovalo po něm až do dnů dnešních, ale na dokonalost, tím méně republikánskou, si nárok dělat nemohl. Masaryk sám byl zajisté postava výjimečná, v nejlepším smyslu toho slova republikánská, na jeho okolí však platila ta charakteristika už méně; nelze zapřít, že první dvacetiletí samostatného Československa se vyznačovalo nejrigidnějším partajnictvím, lišícím se od dnešního přece jen o dost vyšší mírou poctivosti a širší škálou politické nabídky. Pravice byla za Masaryka pravicí a levice levicí, jinak se netvářily, opoziční smlouvy spolu neuzavíraly. Jinak ... jako dnes, i tehdy chodil občan jednou za čas k volbám, ale veškerá moc přesto ležela v rukou partajních sekretariátů, které se o ni všelijak tahaly, sočily na sebe, vyráběly aféry, krátkodobě se domlouvaly a zase rozkmotřovaly. Ani tehdy nebyl nositelem státní vůle občan, nýbrž politický profesionál, který, jednou do své funkce zvolen, už na mínění svého volitele pramálo dbal, leda tak týden před dalšími volbami. Možná že je to nevyhnutelný atribut parlamentní demokracie, i když nevím. Pod pojmem republikánství bych si ale dovedl představit něco lepšího.

Res publica, věc veřejná. Tak nám ji přenechali k dědictví staří Římané, a třebaže se ledaco od jejich dob změnilo, ideální význam toho dvousloví ne. Co se upeče za zavřenými dveřmi v kruhu partajních profesionálů, je věc veřejná leda v tom smyslu, že posléze bývá ve formě zákona či jiného usnesení oznámena poddané veřejnosti, která se jí musí podřídit, ať se jí to líbí nebo ne. Případné nelíbení je možno vyjádřit až v příštích volbách, pokud se na ně do té doby nezapomene.

Republikánský princip by ale měl umět nabídnout něco víc: bezprostřednější podíl občana na rozhodování, protože pouze jím se vrchnostenské nařizování mění ve věc veřejnou. Jsme-li tolik oddáni zásadám zastupitelské demokracie, že prvky demokracie přímé s děsem a opovržením odmítáme, inu, písmenka ctihodného nápisu RES PUBLICA se tím poněkud stírají, ale ještě jsou dobře čitelná: princip účasti občana na správě země, na každodenním politickém rozhodování, se nemusí naplňovat pouze na úrovni vlád a parlamentů. Může se přenést i o nějaký ten stupeň níž, do obcí, zájmových spolků, do občanských sdružení, do veřejné diskuse. I z těchto pozic může občan dobře a účinně působit, aby si jeho stát zasloužil titulu res publica a pošilhávání po královském hermelínu bylo zbytečné.

Republika, toť aktivní občanský zájem. Republika, toť možnost takovýto zájem uplatnit.Státní útvary současnosti dosahují tohoto ideálu v různých jakostních stupních, přičemž ani zvlášť nezáleží na tom, zda si vepsaly do ústav republiku, nebo zůstaly věrny své od předků zděděné monarchii. Jsou společnosti západního světa z gruntu republikánské, plné občanského zájmu a účasti, jež by byl hřích měnit na něco jiného. Společnosti jiné, v nichž je zájem o věc veřejnou pasivnější, ochota osobně se pro ni angažovat neveliká, společnosti, v nichž se veškeré republikánství vyčerpává vepsáním toho slůvka do ústavy a zvolením prezidenta bez pravomocí, prezidenta pro ozdobu ... osměluji se říci, že navzdory republikánskému ceremoniáři republikami v skutečném smyslu toho slova nejsou. Pěkný král, taktéž bez pravomocí, avšak s korunou, žezlem a hermelínovou vlečkou, by jim účel ozdoby plnil mnohem lépe.

Pohleďme nyní na naše domácí luhy české a povězme, kolik květu pravého republikánství na nich nacházíme. Kolik skutečného občanského zájmu, kolik chuti angažovat se, obětovat věci veřejné trochu svého pohodlí a volného času, kolik připravenosti nejen občas jít a vhodit lístek do urny, ale také užít vyššího z obou demokratických práv, totiž být volen. Řekl bych, že ne o mnoho víc než šafránu. Česká občanská politika, toť zpravidla žbrblání zpoza pivních půllitrů, v lepším případě debaty v přátelských partách, vášnivé, ale meze part nepřekračující, v snahu uplatnit svůj názor byť i v nejnižších demokratických grémiích nevyúsťující. Dokonce i české strany, ač vše ovlivňující, čítají jen nevelké množství aktivních členů; můžeme říci, že zemím českým vládnou úzké kroužky zasvěcenců, spojených mnohdy ledačím, jen ne zájmem o věc veřejnou.

Co se prostého, parlamentními prebendami neobdařeného občana týče, běžným výrazem jeho politického postoje je přijímání bezmoci. Nevzpírá se jí nijak zvlášť. Český človíček si rád ukazuje palcem za záda - to oni. Oni to zbabrali. Oni si rozdělují platy a výhody, jak se jim uzdá, a na nás obyčejné kašlou. Ti tam nahoře. Páni. To oni dělají celou politiku, samý kšeft a osobní zájem, neříkejte nám, pane, že by se do ní někdo hrnul, kdyby mu z toho něco nekoukalo. Politika je špína. Kohosi čas od času zvolit, dívat se pak večer v televizi, jestli to vyhrál, a držet mu palce ... inu, je to napínavé. Skoro jako fotbal. Ale jinak nám s tím dejte svátek. Pánům do nás nic není a nám do nich taky ne, trouba, kdo by si představoval něco jiného.

Pasivní postoj českého člověka k politickému dění samozřejmě ze značné části způsobilo předcházející půlstoletí, v němž se nedalo po občansku aktivně dělat nic, a když, smrdělo to kriminálem. Ale ani v časech předchozích nebýval Čech zvlášť ochoten k něčemu víc než k vyslovování zájmena oni. Republikánem nikdy nebyl, ani když řečeným zájmenem rozuměl své zámecké panstvo, ani později, když se mu zrušením roboty ten pojem poněkud rozplizl do neurčita. Nebyl jím za císaře pána, jehož šediny ve své velké převaze věrně ctil, a nestal se jím, ani když se nad ním rozklenulo nebe republikánské. Převzal ceremoniál, toť vše, co se stalo onoho dne v říjnu roku osmnáctého.

Můžeme se ještě ptát, zdaří-li se přerod české společnosti v republikánskou, od žbrblajícího poddaného v aktivního tvůrce vlastního osudu někdy v budoucnosti, a když, tedy jak. Zatím se neukazuje ani náběh k čemusi takovému a lze čekat, že si současná profesionálně politická garnitura v Čechách dá velký pozor, aby se jí do řemesla nepletli nějací amatérští demokraté. Co se může stát v budoucnu, toť otázka, ale mnoho nadějí bych si nedělal. Ne pro současný stav politiky v Čechách - ten se může změnit - ale že je český duch zformován tisíci roky své společenské existence a je takový, jaký je. Demokratický - dejme tomu. Republikánský - sotva. K změnám myšlení a způsobu bude jistě docházet, protože nic se nevymyká zákonu vývoje; ale budou se dostavovat mnohem pomaleji než proměny politické, ostatně také nijak zvlášť překotné.

Pročež uzavírám: bylo by výborné, kdyby se nad Vltavou usídlil skutečný duch republikánský. Kdyby se osobní zájmeno oni vytratilo z občanského slovníku a bylo vystřídáno mnohem republikánštějším zájmenem my. Ale nedoufám v to příliš. Takový či onaký ceremoniál, takové či onaké slůvko v ústavě, hradní stráž, bubnující k poctě okrasného panovníka toho či onoho druhu ... není to zvlášť důležité. Formální republika nebo stejně formální monarchie je zboží celkem téže jakosti, ledaže na královský lesk je přece jen pěknější podívaná. Když k tomu přidám mou osobní zaujatost pro dějiny a tradici ... pravda, co mi z té rovnice vychází, je moje věc a snad jsem jí neměl obtěžovat jiné. Ale označil jsem svůj článek za sen a můj republikánský kritik se mnou nesouhlasil; myšlenek a činů je třeba, napsal, ne snění. Inu, snažím se tento požadavek splnit, seč mé síly stačí. Myšlenka by se snad nějaká čas od času v mých článcích našla a pokouším se i činem zapůsobit na tom českém divadle, třebaže s výsledkem zajisté nikterak omračujícím. Co se pak snů týče ... víte, i sny si může dovolit člověk myslící. Nejsou totiž zbytečné. Dodnes věda nevybádala, proč a k čemu daroval Bůh člověku snění, ale nadarmo asi ne. Kdoví, jak plytké, rmutné by bylo naše živobytí bez snů, jež nám občas dají nahlédnout za plot holé nezbytnosti. Možná že se v nich prchavě zaleskne obraz vyšších souvislostí. Možná že pravdy nezkalené účelem. Nezakazujme si je.

(Hannover, 19. 11. 2000, Zpravodaj, 12/2000)

V této kapitole se nevyskytují předpovědi, věštby ani prognózy, takže by obvyklá glosa mezi články mohla odpadnout. Přesto a právě proto chci vybídnout čtenáře: pojďte, pane, budeme si hrát. Budeme dělat, jako že kolem nás není ten šedivý, strohý svět se svými všednostmi a starostmi, navlékneme si kouzelný plášť a odletíme do pohádky. Nemusí být nereálná.

Holandská pohádka

Byl jednou jeden ... nu, věru že už bohužel jen byl. Patnáctého října se Holanďané rozloučili s princem Clausem, manželem královny Beatrix, a byla to mohutná smuteční slavnost, plná lidské opravdovosti. Ne děti nahnané ze škol a úředníci ve strachu o své kariéry, jak jsme tomu bývali zvyklí my, ne zvědavci z chtivosti nějakého špektáklu, ale v hluboké osobní účasti a z pocitu závazku vůči zesnulému přicházely tisíce lidí poklonit se jeho památce. V jejich tvářích byla znát vážnost, účast a smutek, i vděk za všechno, čím se princ Claus von Amsberg o Holandsko zasloužil.

Přitom ... ano, ještě si vzpomínám na počátky toho vztahu. Nebyly nijak vlídné ani přátelské, spíš se v celém nizozemském království našlo jen málo těch, kteří by sňatek své budoucí královny s příslušníkem německého šlechtického rodu schvalovali. Pamatuji se na ty demonstrace, na jízlivé karikatury, na bouře posměchu a nesouhlasu, jež princezna Beatrix sklízela pro svou volbu ... inu, válka a okupace byly ještě v živé paměti a všechno německé v nelásce, ba v opovržení.

Nebylo tehdy velkého rozdílu mezi city nizozemského a českého lidu, ledaže Holanďané neměli žádného Beneše, aby obecnou zášť navrch posvětil dekrety. Na rozdíl od českých poměrů je už z vášní toho času dnes v Holandsku znát pramálo. Ještě tak ochlastové v noci utrhnou zrcátko německého auta, ještě může dojít k řevům na ochozech fotbalového stadia, ale vcelku je poměr Holanďanů k Němcům dnes korektně vyrovnaný a slušný, ve vzájemné úctě a užitečnosti po obou stranách neznatelné vnitroevropské hranice.

A snad je to poměr dokonce i přátelský, o což se vysokou měrou zasloužil právě zesnulý princ Claus. Tichým, skromným způsobem každodenně ukazoval poddaným nizozemského království podobu skutečného Němce, nikoli jeho nenávistně nacionalistickou karikaturu. Poddaní si po nějakém tom štětění začali na sympatickou postavu po boku své královny zvykat, poté si všímat mnoha dobrých, úctyhodných stránek princovy povahy, vážit si jeho záslužné práce i oddanosti zemi, již si zvolil za domov, začali říkat ... on je to sice Němec, ale... Až nakonec zjistili, že ho mají rádi. A když odešel, pokládají to za svou osobní ztrátu.

Tak si myslím, jestli bychom i my Češi nepotřebovali svého Clause von Amsberg, aby nám tiše a poctivě pomáhal nahrazovat nacionalistická schémata skutečným poznáním. Denně ukazovat na živém příkladu ono zvláštní zvíře jménem Němec, které sice žije za hraničními hvozdy a po dlouhá staletí žilo i u nás, ale o jehož způsobu panují představy, mající se v poměru ke skutečnosti jako karikatura k portrétu. Třeba bychom se také ještě nějaký čas divili, poté si začali zvykat, říkat on je to sice Němec, ale ... až bychom ho nakonec měli rádi. A našli s ním i normálnější, méně křečovitý vztah k svému západnímu i jižnímu sousedu, než na jakém si právě teď sice náramně zakládáme, za nepostradatelný díl své národní identity jej máme, jenž ale v sobě nese pro budoucnost krutě destruktivní náboj.

Ono už je to na světě tak divně uděláno, že nenávistník mnohem spíš zničí sám sebe než předmět své zášti. Jenže je tu bohužel jistá překážka takového projektu, neboť nemáme žádnou korunní princeznu, která by se mohla vdát za moudrého, slušného a skromného prince zpoza hranic. To jen v královstvích se mohou dít pohádky o krásné princezně a dobrém princi, jen monarchie mohou přijmout do vysokého postavení cizince, aby celoživotně jak vydával živé svědectví o zemi svého původu, tak i s hlubokou opravdovostí přijímal obyčej své druhé vlasti, až se mu zdaří obojí spojit, odplavit nánosy zakořeněného odporu i předsudečné podezíravosti a nakonec dojít obliby, ba lásky. Republiky této schopnosti nemají, daly si do štítu sice rovnost a lidovost, ale ve skutečnosti bývá moudrý, kultivovaný monarcha srdcím lidu bližší než republikánský potentát.

Před rokem jsem v tomto listu vyslovil úvahu, zda než volit za hlavu státu nějakého odloženého partajního kašpara, nebylo by lepší se rozpomenout na tisíciletou tradici království českého a vyhrabat z prachu a pavučin jeho korunu. Jistě, jistě, nestane se to, nemůže se to stát, na to se u nás příliš ustálila představa republiky jako čehosi moderního a pokrokového, já vím. Nebude se země česká podobat království nizozemskému ani v popsaném, a jak se zdá, ani v mnoha dalších smyslech, v šedivé uniformitě parlamentů a ministerstev se pohádky nedějí. Bohužel, Čechové, bohužel. Jen ty Benešovy dekrety nám tu budou navěky strašit a s nimi neznalost a předsudek a malost a strach a zášť, jaké Holanďanům dokázal vypudit ze srdcí jeden slušný, moudrý, skromný, lidsky opravdový princ. Lze jim jen závidět.

(Hannover, 15. 10. 2002, ANNONCE, 18. 10. 2002)

Je pozoruhodné, jakou odezvu vyvolalo toto celkem podružné téma; bylo by neúnosné citovat všechny ohlasy, jichž se mi dostalo, i mé odpovědi na ně. Jen závěrečný odstavec jedné z nich si dovolím uvést, neboť se domnívám, že těmto stránkám ještě chybí příklad zdařeného přechodu od chaotické republiky přes diktaturu k velmi úspěšné, doma i v zahraničí vážené monarchii.

Byla kdysi v Evropě země, nacházející se na samém dně své reputace. Bývala královstvím, ale většinou špatným. Poté se z ní stala republika, ale přivedla to v krátkém čase ke krvavému chaosu občanské války, v němž se nechala vodit na vařené nudli Stalinovými katy. Tomu udělal přítrž jeden z generálů, který se však prohlásil samovládným vůdcem, čímž se zmíněná země stala diktaturou a ocitla v obecném opovržení. Když se samovládce blížil svému konci, vyvstala otázka, jak zemi vyvést z mezinárodní izolace a najít osobu, která by v té těžké chvíli dokázala spojit velmi rozhárané veřejné mínění opět v jeden národ. Ta osoba se našla. Jmenuje se Juan Carlos a je to nejobdivuhodnější postava současné evropské politiky. Hlava státu, o níž nemá pochyb nikdo, ať jeho názor leží na kterémkoli konci politického spektra. Člověk čestný a statečný, úctu vzbuzující a úctu si zasloužící, každým coulem král. Dejž, ó Pane, Čechám takového Juana Carlose.

Českému lvu jeho korunu

...království toto bylo někdy ve stavu nanejvýš kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatší. Nyní země chudá jest, vyhubená, zubožená. Proč, medle? (Eneáš Silvius Piccolomini, potomní papež Pius II., v rozhovoru s Jiřím z Poděbrad r. 1451)

Jo, jo, milý Eneáši. A tos ještě nevěděl, jak bude vypadat království toto o nějakého půlšesta století později. Nejen že země chudá jest a vyhubená, ona se materiální vyhubenost dá při troše předvídavosti a sebekázně ještě napravit, ale že je, jak okamžitě napadne každého, kdo překročí její hranice, taková jaksi truchlivá, sama se sebou nespokojená, čemuž se lidé odvyklí vybranějšímu vyjadřování naučili říkat »blbá nálada«. Proč, medle?

Příčin asi bude víc, ale není jednou z nich i skutečnost, že odložila svůj titul království českého a s ním i veškerou vybranost a důstojnost? Bolševici to v čase jejího nejhlubšího úpadku bezděky pochopili, když českému lvu vzali z hlavy královskou korunku a nahradili ji rudou hvězdou, znamením proletářské ubohosti. Čas přinesl změnu aspoň v tom, že erbovní lev svou ozdobu hlavy získal zpět, ale proč ji tam má a čeho je připomínkou - snad i výzvou - to přijde málokomu na mysl.

Jen vlnky jakýchsi nostalgií jako by se tu a tam zvedaly, ozvěny času, kdy království toto bylo ve stavu nanejvýš kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatší. Důsledky však z toho vyvozovány nejsou, prosím vás, přece nebudeme takoví zpátečníci, abychom toužili po obnovení monarchie. Ještě před dvěma lety jsem si sám připadal jako blázen, dávaje rozmyslnému čtenáři k uvážení, nebylo-li by na čase nejen vrátit zemi její staroslavný erb, nýbrž i titul a řád Království českého. Ostudy, blamáže a trapnosti, jež nám nadělí nějaký partajní šašek, den co den se zesměšňující na hradě českých králů ... dovolil jsem si tehdy zaprorokovat, probíraje se v mysli postavami možných uchazečů o prezidentský úřad. Ale ještě bylo brzy na takové úvahy, ještě se zdála být naděje, že se za ty dva roky může stát zázrak. Nestal se.

A už je to tady, české partaje předvádějí, čeho jsou schopny, a je to zase jen do omrzení stejný, únavně trapný, průhledně vychytralý handl, z nějž nemůže vyjít a také nevyjde víc než ostudný šašek, prohánějící se síněmi Pražského hradu. Dočkáme se ho co nevidět. Šašek v bláznovské čepici s rolničkami je ovšem tradičním doplňkem královských hradů, ale jeho místo je u nohou trůnu, tam může tropit své obhroublé šprýmy, tam je možno se jim zasmát. Uveden na stolec nejvyšší, věstí katastrofu. Nenamlouvejme si nic; postava Havlova formátu v čele českého státu byla vzácnou výjimkou. Pravidlem je a patrně též zůstane šašek. Je to náhodou? Nebo musíme přiznat, že cosi s velkou slávou a nadějemi kdysi zavedeného se, jakáž pomoc, neosvědčilo? Je republikánský rituál skutečně tak nesmírně skvělý a pokrokový, jak jsme se naučili bez hlubšího zamyšlení mít za to? A především: hodí se k nám a my k němu? Náležíme skutečně mezi těch několik společností západního světa, hodných nejen jménem, nýbrž i duchem hrdého titulu res publica? Neslušela by lépe našemu způsobu, tolik si žádajícímu přirozené morální autority, úctyhodná, nad partajní hemžení povznesená postava krále, symbolický, ale důstojný svorník v klenbě státní stavby?

Ovšem; výměna rituálu sama o sobě by asi nebyla zárukou okamžitého obratu v zemi vyhubené a zubožené zejména v ohledech morálních. Ale aspoň, pozvednouce zrak k hradčanským výšinám, bychom se nemuseli stydět. Spatřili bychom trvalost tradice, povýšenou nad krátkodechý partajní kšeft, bezvýhradnou oddanost zájmům země, kontinuitu sahající ne od jedněch voleb k druhým, nýbrž z pradávné minulosti do jakkoli obtížné budoucnosti. Neboť se mýlí všichni, kdo si představují monarchii jako pyšné, samolibé panování. »Sloužím!« Toto heslo nestálo v erbu žádného z republikánských předáků, nýbrž Jana Lucemburského, krále českého.

Ničeho není této zemi, její politice, její společnosti zapotřebí více než nového naplnění jeho smyslu. K tomu je ovšem ještě daleko. Ale snad aspoň semínko bylo zaseto, co se až dosud zdálo být výstředností několika podivínů, začíná se stávat - snad ještě ne běžným názorem. Ale už také ne holou, všemi odmítanou nemožností. Představa krále odložila své dosavadní laškovně pohádkové roucho a nabízí alternativu k tomu, co zjevně funguje tak bídně.

Něco se i děje: na sedmý leden je ohlášena akce »Rock za monarchii« v pražské Lucerně - pro můj konzervativní vkus by u toho ten rock ani nemusel být, ale ať každý vidí, že se monarchický princip nevylučuje s poněkud modernějšími projevy. List ANNONCE pak, věren své tradici z dob Českého deníku, znovu opustil vyšlapané stezky a přinesl 21. prosince obsáhlý rozhovor s historikem Petrem Placákem, patrně nejvýraznějším z hlasatelů obnovení královského důstojenství v zemích Koruny české. Nevolte šaška, volte krále! zní motto článku, k němuž se svou troškou ze srdce hlásím i já. Pan Placák podrobně, promyšleně a fundovaně probral monarchickou alternativu v českých podmínkách. Předložil k zamyšlení její klady a poctivě nezapomněl ani na nedostatky. Uvážil, která z domácích i zahraničních osobností by dávala záruku důstojného pokračování přerušené tradice, a uvedl i některá jména. Velmi správně podotkl, že monarchický princip nemůže být tak směšně vousatý a nepotřebný, když se jím úspěšně řídí dobrá polovina států Evropské unie; sám bych k tomu dodal, že spíš ta kvalitnější polovina.

Jsem dokonce tak smělý a poukáži na skutečnost, že kdekoli se na této rozhárané planetě některý lotr krví a podvodem zmocnil vlády, každičký vyhlásil sebe prezidentem a jím zotročenou zemi republikou; pro příklady nemusíme chodit až do temné Afriky, majíce za rohem proslulého republikána Lukašenka, že ano. Posléze se pan Placák zamýšlí nad okolnostmi a způsoby královské volby ... a zde bych si již dovolil ho doplnit podstatněji.

Kdyby někdy mělo k takové volbě dojít, nesměly by k ní partaje ani přičichnout, nechceme-li vyměnit jednu šaškárnu za druhou, tak pravím. Čímž nechci snižovat zastupitelskou demokracii, jen podotknout, že jako všechno, i ona má své meze. Nemusíme si teď o nich zdlouha vyprávět, známe je všichni. Ne, zakladatele nové dynastie českých králů by musel stanovit někdo jiný; jde nyní o to, kdo. Než se k té věci vyslovím určitěji, chci zdůraznit toto: není principu monarchického bez principu aristokratického. Nebo ještě jinak a jadrněji: představa lidového panovníka je nesmysl. To, obávám se, bude nejtužší překážkou obnovení království v zemích českých, neboť není fikce v nich zakořeněnější než lidovosti jako nejvyšší hodnoty a kvalifikace.

Stala se tragédie, o níž je často mluveno, ale málokdy domyšleně: porážkou na poli bělohorském ztratil národ své nejvyšší, nejkvalitnější vrstvy. Starou šlechtu sice nahradila nová, ale nebyla přijata, punc cizáctví na ní lpěl příliš pevně. Ustálila se představa aristokrata jako degenerovaného, panovačného nafoukance, na čemž mnoho nezměnila ani účast nejednoho příslušníka české šlechty na národním obrození. Ti, kteří úspěšně vzkřísili české povědomí, už do jeho základů zabudovali omyl; věřili, že ztrátu nejvyšších vrstev dokáže nahradit jadrná, cimburovská lidovost v nejlepší tradici českého selství.

Nezdařilo se to, proletarizace společnosti se nezastavila u selsky ušlechtilého Jana Cimbury, místo něho se stal světově vnímaným představitelem češství jistý Josef Švejk, proletářský podvodníček a vyčuránek. Marná je veškerá snaha, nebude vzkříšeno nejen české království, ale ani plná funkčnost českého státu, dokud bude trvat tato jednokolejnost. V národě mohou mít své místo proletářští Švejkové, ale jejich přízemnost musí být vyvážena existencí a působením ušlechtilých vrstev; ve své prostotě moudrá babička ze Starého bělidla musí mít svůj doplněk v osobě kultivovaně moudré paní kněžny. Noblesse oblige, vznešenost zavazuje, zní dávné šlechtické pravidlo.

Zavazuje k zdrženlivosti v slovech i činech, k velkomyslnosti, vlídné důstojnosti, smírné ohleduplnosti, k soucitu s poníženými, k nesobecké službě své zemi ... a když to musí být, i k oběti nejvyšší. To všechno nám dnes chybí. Jen křížky v dlažbě Staroměstského náměstí zůstaly po sedmadvaceti šlechticích Koruny české, kteří zde kdysi pro její čest a u vědomí svého závazku vystoupili na popravčí lešení. Nelze si dobře představit, že by na ně vystoupilo sedmadvacet Švejků.

Je nasnadě předpověď, že nevymáchaná hrubost, malichernost a hašteřivost, křečovité hulvátství a proletářská nevraživost, sobecká hamižnost a hlasité, ale k oběti neochotné vlastenectví zůstanou pravidlem v zemi české a budou šířeny i místy nejvyššími, dokud potrvá tato nerovnováha, dokud lidová prostota nebude vyrovnána ušlechtilým působením těch, jež k tomu zavazuje jejich postavení na vrcholu společnosti. A abychom hned uťali hrot jízlivým poznámkám, řekněme, že kromě šlechtictví rodového, sahajícího svým původem k samým počátkům státu, je třeba - a to zejména - i přirozených šlechticů ducha, lidí neerbovních, avšak moudrých, kultivovaných, své cti a mravního závazku si vědomých, jací se vyskytují mezi lidem českým dnes jako kdykoli jindy, ale jsou utlučeni prostředím proletářského cynismu. Takoví, dojdou-li někdy věci tak daleko, by mohli a měli volit i českého krále.

Ale to je vyhlídka, která se může naplnit, obávám se, teprve až krátkozraké partajní kšeftování a nízké morální kvality povýšenců, zmocnivších se hodností a majetků, dovedou zemi ještě dál do hlubin úpadku. Požadavek osobního šlechtictví každého z těch, kdož jej jsou schopni, však může být naplňován už dnes. Jen ono může zbořit destruktivní legendu o výbornosti proletářské prostoty, obnovit společenské spektrum v jeho přirozené úplnosti. Zdaří-li se takový obrat, můžeme konkrétněji uvažovat o vrácení královské koruny českému lvu, a to nejen ve smyslu heraldickém. Aby království toto bylo opět ve stavu nanejvýš kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatší, a to, zdůrazněme, nejen dary hmotnými.

(Hannover, 22. 12. 2002, ANNONCE, 8. 1. 2003)

Nu, táhlo po tom koncertu Prahou kolem dvou set lidí, což věru nestačí na monarchistický puč. Kdo chce, mohl by mluvit o nezdaru, ale on ani nikdo nechtěl, což už teprve poukazuje na nevalný účinek té akce; co vzbudí pozornost, vzbudí zpravidla i odpor a zlost a z různých koutů se ozve popudlivé osočování. Monarchistické srocení kvitovaly noviny několika maličko udivenými, ale celkem blahovolnými článečky a to bylo tak všechno. Má vůbec cenu se zabývat myšlenkou, zjevně neschopnou vzbudit podstatnější zájem?

Mínil bych, že má. Ono nemusí být všechno tak hrozně praktické; dovolujeme si přece bádání filozofická i jiná taková, z nichž také nic praktického nevyplývá (v mnoha případech lze říci, že naštěstí), a přesto jsou a musí být součástí této civilizace, jejímž motorem je názorový kvas. V stejné rovině se mohou pohybovat i úvahy o vhodnosti té či oné formy moderního státu. Můžeme srovnávat, zkoumat souvislosti zeměpisné i historické, hledat obdoby k tuzemské situaci, a co nám vyjde ... jistě, je to jen soukromý názor. Ale i o soukromých názorech je možno mluvit a psát. Dějiny se odvíjejí ve vlnách, co se dnes nachází na vrcholu vlny, může být napříště spláchnuto do bezvýznamu, není vepsáno do zlaté knihy osudu, že republikánský obřad je přisouzen této zemi až do století čtyřiačtyřicátého.

Svět se nachází opět na jednom ze svých historických rozhraní; jeho civilizace se od sebe vzdalují, co Západ kdysi rozšířil na všechny kontinenty jakožto řád úspěšný a nezpochybnitelný, zachvívá se nyní v nefunkčnosti, neosvědčuje se a zaniká. Těch republik, co jich po veškeré planetě Zemi naplodilo dvacáté století, že ano ... a kdyby aspoň byly pro kočku. Monarchie však, které ten čas přečkaly, stojí jako skála, fungují a už svým konkrétním stavem odporují nařčení z nemodernosti. Možná to srovnání ještě nedospělo té intenzity, aby podstatněji proniklo do českých myslí; kdoví však, co s sebou přinesou příští vlny.

*A přece. Po povinné přestávce pěti let byly opět na Hradě pražském vystaveny korunovační klenoty a tisícům návštěvníků nebylo líto čekat v mnohahodinových frontách, aby posléze tiše a uctivě přešli kolem. Proč vlastně? Co na ně tak mocně zapůsobilo? Zlato, perly a drahokamy? Jsou k vidění v každém klenotnictví, třebaže ne v téže koncentrované nádheře. Tedy starobylost, van dávno zašlých věků? Lze si jej užít na kterékoli hradní zřícenině, o něž nemá země česká žádnou nouzi. Cosi jiného to bylo, jak se jednomyslně vyjadřovali všichni, jimž bylo dopřáno na několik letmých vteřin spatřit korunu českou. Magická síla, duši pozorovatele jako tajemný vír do sebe vtahující fluidum, důtklivé volání čehosi nadpozemského, a přece tak konkrétního. V takových okamžicích zpokorní člověk, pocítí zušlechťující účinek ne korunovačních klenotů, nýbrž imperativní moci v nich obsažené. Snad i závazek pocítí, povinnost k své zemi, jakou by v něm nedokázalo vyvolat nařízení zákona, jíž se však podřídí tváří v tvář vznešenému kouzlu.

Na těch několik prchavých chvil našel každý z těch lidí ve svém vlastním nitru zavazující sílu monarchie, podvědomě se ztotožnil s důstojenstvím království českého. Tu a tam někdo možná i vědomě a trvaleji než na těch několik chvil, chtěl bych doufat.

VI. Co v duši, to na jazyku

Nelze totiž ty dvě věci oddělovat. Je jisté přímé spojení mezi duší a jazykem; a přiznejme si rovnou, že nad tím, v jakém stavu se nachází dnešní jazyk český, se musí Komenský, Mácha i jiní velcí mistři slova času minulého obracet v hrobě. Nic nám nejsou platné naše počítače; ti, kteří psávali husím brkem, se zhostili svého díla lépe a důstojněji, protože všechno lze počítači naprogramovat, jen schopnost nacházet hloubku a ušlechtilost jazyka ne, tu musí každý nalézt sám v sobě. Jenže po hloubce a ušlechtilosti není poptávka v postkomunistických Čechách; náš denní život je zarámován v hrubostech, ve vzájemné nedůvěře a netýkavém sočení, v proletářském primitivismu, jakému asi není na evropské půdě obdoby.

Tak dlouho byl v národě českém vyvoláván duch lidové prostoty, až byl s úspěchem vyvolán: ne šlechtic ducha je výsledkem těch snah, nýbrž buď proletář, nebo panský slouha. Ne čest a věrnost zásadám (kdo by se nezasmál pojmům tak zastaralým), nýbrž vychytralé lapání příležitostí je vyjádřením doby, do níž nejspíš zákonitě přerostlo půlstoleté nevolnictví.

Nevolník je člověk nízkých nároků a nízkých možností, lenivý a bez vůle, oddaný pohodlnému přesvědčení, že beztak nic nemůže, že ti nahoře si stejně dělají, co chtějí, a nic není platné nic. Právě tak chudobný, proletářsky zploštělý je poddanský jazyk, obraz duše. Můžeme volat po zlepšení politické kultury, po poctivějších způsobech ve věcech veřejných, ale nic z toho se nenaplní, dokud hlavní roli na českém divadle hraje vychytralý otrok, postava bez cti a zásad.

Články následující kapitoly se týkají jak stavu českého jazyka, tak i duše; a obojí dává obraz dosti neslavný. Měli bychom si být aspoň vědomi ubohosti obojího, jak umouněného pivního chlapáctví, tak lokajské nafouklosti, směšně napodobující, co pochytila v panských komnatách. Snad bychom pak hledali snáze cestu zpět k hodnotám západní civilizace, jež bývaly naše vlastní, dokud ještě u nás vládlo šlechtictví ducha, dokud se moci nad zeměmi českými neujala proletářská sprostota, usilovně prosazovaná těmi, jejichž mdlý duch na víc nestačí.

Následující řádky si nekladou za cíl vyčerpávající rozbor toho stavu, nýbrž spíše být jeho namátkovou sondou.

O české identitě

Potloukal jsem se nedávno takovými těmi zeměmi mezi Mexikem a Panamou, co se jim dostalo poněkud zlehčujícího titulu banánových republik. Země jsou to nevelké, sobě podobné, ve všech se mluví španělsky, až se člověk diví, proč a k čemu si pěstují své mnohostátnictví; inu, asi že pociťují tu nutnost. Mají svou, jak se tomu říká, nezaměnitelnou identitu. Ale o tom za chvíli. To vám bylo všelijakých hranic! Pomalu každý týden nějaká; a na každé pasů štemplování, formulářů a hraničních propustek spisování, povím vám, jsme pěkně zhýčkaní v té naší Evropě, v níž ani nepoznáš, kde jeden stát končí a druhý začíná. A i když to třeba, jako na hranici království českého, poznáš, přesto není nutno formuláře vypisovat, pro kolky kdovíkam běhat. Formuláře to byly předlouhé a vždy v nich bylo nutno vyplnit chlíveček s údajem Nacionalidad. Vzal jsem tedy tužku a vepsal do něj Alemán čili Němec.

Avšak zadrž, milý čtenáři, a počítej do desíti, než mě obviníš z odrodilectví. Jsem stejného jazyka jako ty, ale na něj se mě formulář neptal, aniž chtěl vědět, jakým citem vlasteneckým plane mé srdce. Šlo v něm prostě o to, odkud jsem. To jen v Čechách se rozlišuje příslušnost státní a jazyková; většinou, a na západní polokouli vždy, v pojmu národnost obojí splývá. Jelikož cestuji s německým pasem, psal jsem Alemán; kdybych býval napsal něco jiného a ten caballero za přepážkou si to srovnal s mým dokladem, mohla z toho být mezinárodní zápletka nebo aspoň nedorozumění.

Nechal bych si ten zážitek pro sebe, kdybych nedávno nečetl v jedněch novinách hlubokomyslnou úvahu jistého historika o tom, že bude nutno přehodnotit českou identitu, nebo ji dočista znovu nalézt. Tu dosavadní, psal ten pán, vytvořil Palacký; ale národ Palackého již neexistuje, neboť jsme se přeměnili v národ západního typu.

Nuže, ač nejsem historik z povolání, dovolil bych si tomu tvrzení v mnoha ohledech odpírat. Nejen že národ Palackého docela dobře existuje a má se k světu, jelikož se nevypařil, nýbrž pouze zase o kousek vyvinul, jako všechno tvorstvo boží; ale on se ani v žádný národ západního typu nepřeměnil a přeměňovat nepotřeboval, neboť jím už nejméně nějakých tisíc roků je. Všelijaké romantické pokusy našich vlasteneckých dědoušků dostrkat nás na slovanský, cyrilometodějský, byzantsko-pravoslavný Východ se nezdařily, ba dokonce vyšlo naprázdno i všechno úsilí sovětských světovládců si nás mocí a nátlakem přišpendlit k podolku své východní rubášky. Nevzdorovali jsme tomu nátlaku příliš, politicky jsme mu podlehli a z jisté míry ještě podléháme, přesto však jsme zůstali tím, čím jsme byli vždy, národem západním. I není proč a není v co se teď nahonem přeměňovat, novou identitu hledat. To proto, že příslušnost k civilizační oblasti není věc chtění či nechtění, nedá se horoucím přáním vynutit a ani odmítnout, nelíbí-li se; je zde, výsledek tisíciletého vývoje, stačivší se už dávno stát záležitostí genetickou. Proto se bude i nadále udržovat a prohlubovat, odvažuji se proroctví, nezávisle na tom, šklebí-li se nelibostí při takovém pomyšlení ten či onen náš euroskeptik, nebo pojí-li jakkoli zašmodrchané nitečky srdce i peněženku leckterého našeho tržního demokrata s Moskvou a Bělehradem. Módy a přání je možno dle libosti měnit. Genetické založení stěží.

Slovutný historik střelil maličko vedle. Ne úplně; jen volil nepřesná slova, což by se, pravda, nemělo vědci stávat. Spíš než o změně či nalezení národní identity měl mluvit o její přesnější, srozumitelnější formulaci. Neboť ta dosavadní, jak ji vyslovili obrozenečtí duchové devatenáctého století, byla dost jednostranná: ze všech znaků, dělajících národ národem, si vybrali jeden, totiž jazyk; a na něm pak svou formulaci stavěli. Čech jim byl ten, kdo mluvil česky. A jelikož je čeština řeč příslušná k jazykové skupině slovanské, odvozovali z toho své rozličné pošetilosti rusofilské, carské, pravoslavně slavjanské a stepně rubáškové. Ba i rudoarmějsky osvoboditelské, když nadešel ten čas. Co nám položením rovnítka mezi pojmy jazyk a národ vykoledovali, lze dnes snadno spočítat.

Je hodno zdůraznění, že starší doba takovou identifikaci neznala. Čechové dřívějších věků do slovanských stepí nepošilhávali, dobře vědouce, do které strany jim vede okénko. Zmíněný historik zavléká do věci Palackého; nesouhlasí to zcela, stepní pošetilost vypučela už o něco dřív, ale nechme to tak. Palackého generace se zúžením formulace národní identity na jazykový aspekt dopustila velmi destruktivního omylu, leč nezlobme se na ni proto; dopustil se jej tehdy téměř každý. Evropa devatenáctého věku byla plná vlastí, které vyjádřivše se jazykově, ihned se začaly mezi sebou štířit a prát, lid jiného jazyka na svém území nesnášet a utlačovat. V tom nebyli naši dědečkové žádná výjimka.

Přitom býval český patriotismus doby ještě Dobrovského a Balbínovy výrazně zemský. Čech byl nikoli ten, jemuž jela huba po česku, nýbrž kdo se cítil na české půdě doma. Tehdy se ještě děti v Liberci či v Děčíně učívaly o kněžně Libuši a Přemyslu Oráči, třebaže německy. Nic zvláštního si u toho nemyslely, byly to jejich, české pověsti (němčina obojí dobře rozlišuje: tschechisch = český ve smyslu jazykovém, böhmisch ve smyslu územním). Teprve později byl Přemysl Oráč z těchto míst zapuzen a místo něj se v sudetských učebnicích vynořil rek Siegfried a jiné bájeslovné postavy od břehů vzdáleného Rýna. Byl to čas štěpení, co dosud náleželo k sobě, odcizilo se mírou do té doby nevídanou, snášenlivý patriotismus územní byl nahrazen nedůtklivě naježeným vlastenectvím filologickým. Lidé různé jazykové příslušnosti, do té doby spolu až na nějaké to škorpení dobře vycházející, se najednou začali proti sobě ohrazovat stěnou nacionální výlučnosti.

V důsledku toho došlo v následujících letech - znovu podotýkám, že nikoli pouze v Čechách - k vzájemným naschválům, k vědomě pěstovanému záštiplnému protivnictví, k pohrdavým povýšenostem, ke zhoubné domněnce, že kde jsou jedni, tam není místa pro druhé. I rozumný a tolerantní Palacký pojal své dějiny jako zápolení Čechů s Němci. A když zášť zlou okolností vyvrcholila, skončilo všechno ... můžeme to nazvat, jak chceme. Třeba etnickými čistkami po stalinském způsobu. Třeba, jemněji, odsunem.

Dnes už se tento opelichaný plášť dávno nenosí. V Evropě zůstal národním krojem pouze v několika beznadějně zaostalých oblastech, v Srbsku, v Kosovu, v Albánii. Všimněme si, prosím, že jsou to kraje, jež nikterak nelze přičíst k civilizační oblasti Západu, třebaže jim leckterý horlivý dobrodinec slibuje přimalování jejich hvězdičky k evropskému praporu.

Co se týče království českého, dochází se v něm k tomu poznání později než v Zašumaví a jen zvolna a váhavě, ještě nyní se leckdo domnívá, že koná službu svému národu, když co nejledověji kouká skrz prsty na jiné, nu, není divu. Po málem půl století bylo zmíněné království opleteno neprostupnou oponou ostnatého drátu, s níž stěna národovecké řevnivosti převýborně ladila. Nyní se okénko na Západ znovu otevřelo a my trochu udiveně zíráme, že nám už dávno není na ozdobu, čím se pyšnívali dědečkové.

Ještě stále trvá hrdé přiznání k vlastnímu jazyku. Ani pocit příslušnosti územní, ztotožnění se s půdou zrodu, z Evropy nevymizel. Stále aktuálnější je však cit třetí, příslušnost k širší vlasti, jak se tomu říkávalo za císaře pána, jenže to tenkrát nikdo nebral vážně. To proto, že říš rakouská byla výtvor umělý, s nímž bylo těžko se identifikovat. Dnes už víme přesněji, co je naše širší vlast. Je to kus světa o něco rozlehlejší než někdejší c. k. mocnářství: Západ. Civilizační a kulturní oblast, sahající od břehů Nového Zélandu po Aljašku a Island. Po staletém šilhání po oblastech jiných, k české kůži nepřilnavých, konečně zjišťujeme, kam patříme.

Nepřichází nám to zatěžko. Snad to tak intenzivně nepocítí ten, kdo co živ nevyšel z české kotliny, ale odnoži českého lidu zvané exil to nemusí nikdo zvlášť vysvětlovat. Našla až kupodivu snadno svou identitu. Český člověk, jakmile se trochu rozmluví jazykem nového domova, se až na jisté nostalgické drobnosti dobře vžije do způsobu amerického, švýcarského, britského, německého, australského, snadno jej přijme za svůj. Vžít se do způsobu například bangladéšského, jak to exilu kdysi dost nejapně doporučoval jistý politický rychlokvašenec, by bylo nesnadné, či spíše nemožné. Lidská duše si nemůže obléknout kabát, šitý na jinou, cizí míru.

Stejně zákonitě, i když o něco později a také pomaleji, nachází svou pradávnou identitu i domácí česká společnost. Je to naše jistota i největší naděje v tomto nehotovém čase: že poměrně krátké, i když nesmírně destruktivní dějinné období nedokázalo vyvrátit genetické založení, střádající se po tisíce let.

O to tedy jde, mluvíme-li o české identitě. Není výsadou toho, kdo se narodil s českým jazykem v puse, ani toho, kdo má úředně zapsáno stálé bydliště na půdě království českého. Ba ani český pas a státní příslušnost, jak jsem zjišťoval na hranicích banánových republik, nemusí být její nezbytnou podmínkou. Znám v exilu takové - není jich mnoho - kteří česky hovoří, ale Češi už nejsou, vyměnivše své češství za identity jiné. Naproti tomu jsem poznal - pro zajímavost - lidi poněkud tmavší pleti, česky už v druhé či třetí generaci neznající, nicméně se k české identitě hrdě hlásící; žijí na ostrovech vzdálené Polynésie, kam její semínko zasel jejich toulavý předek.

Čech je prostě ten, kdo se jím cítí být. Ale pro samé češství nezapomínejme, že je trvalou součástí identity vyššího řádu. Identity se nepřevlékají, jednou západní, podruhé východní, jsou zde od samého počátku, stejně staré jako národ sám, ba možná i o dost starší. Jen je možno svou vlastní identitu nepoznat, s pošetilými hesly na rtech se hnát opačným směrem, jak se to přihodilo našim slavjanofilským dědečkům a vymstilo našim tatíkům i nám samým.

(Hannover, 11. 5. 2001, ANNONCE, 6. 6. 2001)

A vymstí se bezpochyby znovu, jestli těch hloupostí co nejrychleji nenecháme. Netušil jsem při psaní tohoto článku, jak divoce vykvasí rubášková identita za nemnoho měsíců poté, jakmile se ukázala jakási příležitost pochytat tím způsobem voličské dušičky do partajních hrníčků. Identita, suverenita, národní zájem, nic nelétalo povětřím předvolebního času tak zprudka jako tyto pojmy, jen aby se vyspravila zchátralá už zeď, mající nás údajně chránit proti odvěkému německému nepříteli. Netřeba však velkých darů pozorovatelských, abychom zjistili její pravý účel. Je jím izolace českého člověka, oddělení od jeho přirozené, západní vlasti. Pochopitelně. Povýšeně hašteřivá izolace je věc výhodná. Lze za ni schovat různý svéráz, jak byl zaveden nebo přinejmenším umožněn v raných letech devadesátých a jenž dodnes zajišťuje mnoha vybraným pánům dobré bydlo a významnou pozici, v zemích způsobu západního však bývá odměňován spíše příslušným počtem let v kriminále. Překládejme si ta slova, jak náleží: je-li řeč o identitě a suverenitě, bývá tím míněna nekontrolovatelnost podivných kšeftů; a národním zájmem může být zachování korupčně-klientelistického prostředí, jaké je domovem na východ od karpatských hvozdů, ale kdyby k nám byl naplno vpuštěn západní vítr, rozvál by je.

Pohleďme nyní, o dva roky později, kdo nejhlasitěji vznáší námitky proti české účasti v evropské jednotě; uzříme, že jsou to tytéž tváře, které před lety navrhovaly pětiminutové zhasnutí v české ekonomice a neznaly špinavé peníze. Lze pochopit, že jim jde o mnoho; ale není důvodu, proč bychom si jejich podivné identity měli dávat líbit.

O češtině

V posledním čísle ročníku 2001 časopisu Polygon uveřejnil pan Tomáš Krystlík rozsáhlý článek »Národní mýty, podvrhy a lži«, který mě podnítil k této poznámce. Řekl bych, že pan Krystlík jistě dobře věděl, do čeho se svým článkem pouští, a že ho tudíž nepřekvapí, nebude-li každá odezva stoprocentně souhlasná, ba dočká-li se i leckteré reakce naštvaně dotčené. Takový už je publicistův chléb, zejména vzal-li si do hlavy, že bude bořit mýty, dotýkat se nedotknutelností, rouhat se svátostem a vůbec provokovat. To by bylo v pořádku, neboť i provokace je někdy třeba, aby zatřásla pytlem nehybnosti. Ovšem: vydává-li se kdo na takto ošemetné pole, musí dvojitě vážit svá slova, jelikož nepřesně vystřelený šíp může zvlášť citelně - a zbytečně - ranit.

Nehodlám komentovat celý článek, jelikož bych musel napsat knihu. Ale jedné podrobnosti bych si dovolil se dotknout. Pravda: ve svém vlasteneckém rozvášnění naši dědečkové leckdy mocně přeháněli. Nebyli v tom sami; nutno poctivě podotknout, že takový už byl mrav toho nacionalistického času všude v Evropě. K lepší slávě české vlasti se chápali všeho možného i nemožného, a ovšemže nezapomněli vyvelebit do nebes i svůj jazyk. Pan Krystlík jejich nekritické velebení - nepovím, že uvedl na správnou míru, jelikož se mi ta míra zdá už zase až příliš přehnaná na druhou stranu. Jistěže v zájmu boje proti národním mýtům a jiným pošetilostem. Ale vždyť my nemusíme pořád o něco, s něčím a proti něčemu bojovat. Můžeme si jen tak po přátelsku popovídat: jaká je opravdu ta čeština, bez nadsázek i bez přehnané kritičnosti?

Už dobře pětatřicet let všelijak spisuji a publikuji, takže se snad nedopouštím velké domýšlivosti, povím-li, že znám nástroj svého řemesla. Užívám jej rád; snad bych mohl psát i jiným jazykem, ale přiznám se, že by mi to nečinilo takové potěšení. Čeština je obdivuhodný nástroj, ale jako každý jiný nehodí se k všemu; kdo by chtěl spravovat hodinky kovářskou palicí, může být zklamán výsledkem.

Ale promiňte, předbíhám. Nejdřív se chci vypořádat s nejhrubší ze subjektivit, jíž se oslavně chopili čeští vlastenci uplynulých věků a již vrací na druhou stranu hřiště pan Krystlík: mluvím o libozvučnosti češtiny. Jsme totiž, my Češi, nejméně ze všech tvorů pozemských oprávněni ji hodnotit. Je to můj jazyk, s ním jsem vyrostl a jej nejčastěji používám; mohu tedy o jeho půvabu mluvit stejně málo, jako koukaje do zrcadla posoudit, jaký jsem já krasavec. Jsou prostě soudy, jež musí být přenechány jiným. K libozvučnosti obecně bych řekl, že co se mého vkusu týče, zní mi libě ty jazyky, které mají co nejvyšší podíl samohlásek a dvouhlásek v poměru k souhláskám (tedy pokud možno žádné strkání prstu skrz krk) a které si vystačí s prostou latinskou abecedou, užívajíce v co nejmenší míře různých nosovek, šišlavek, huhňavek, škrkavek a jiného toho druhu akustického inventáře. Čeština by podle tohoto měřítka byla tak někde uprostřed, ale prosím, to je můj vkus. V muzice bych taky nedal pětník za to k smrti nudné bžuchání, co je teď v módě, a přesto jsou tací, že na ně nedají dopustit. Ve věcech osobní záliby není objektivní soud možný.

O dost výš bych češtinu hodnotil jako nástroj; přijde ovšem na to, jakého řemesla. Je nezbytné stanovit, že stejně jako lidé a vůbec všechno ostatní pod sluncem, ani jazyky si nejsou rovny. Tím nechci říci, že by byl jeden lepší než druhý; ale nekryjí se, nejsou zaměnitelné; napíšeme-li větu skákal pes přes oves česky nebo dejme tomu japonsky, je totéž sdělení posunuto pokaždé trochu jinam a má maličko jiný když ne konkrétní význam, tedy aspoň pocitovou náplň. Sdělení komplikovanější tím spíš.

Setkal se s tím jevem každý, kdo se v životě pokusil něco překládat: překlad není převedení děje z jednoho výrazového prostředku do druhého, nýbrž vytvoření nového, jinak vnímaného díla. Natrápil jsem se velice s překladem svého románu »Praotcové« do němčiny a zjistil jsem, že kdybych si dal nohu za krk, nezachovám jeho pocitovou náplň, nýbrž mi vychází z ruky jakýsi kastrát. Děj zůstal zachován, ale to chvějivé, těžko pochytitelné, jen citem vnímatelné, co z písmenek dohromady sestavených dělá poezii, je pryč. Třeba tak mizerně umím německy. Ale třeba je němčina ... nechci říci horší. Ale jiná. Nástroj jiného řemesla. Pokusím se to dovodit příkladem z druhého konce.

Koupil jsem si v Praze český překlad Nietzscheho díla »Tak pravil Zarathuštra« a ponořil se do četby. Bylo to, povím vám, strašné. Snad nejsem úplný tupec, nechápající vyšší vzněty ducha, ale věru že jsem si tak připadal. Prokousat se jednou stránkou bylo jako složit vagon brambor. Někde mi smysl zcela unikal, jinde jsem po velkém úsilí zjistil, že z celé stránky rozumím jen slovům protože a ačkoliv ... přiznám se, že asi tak v půli jsem toho nechal. Za čas jsem v jednom antikvariátu vyštrachal německý originál téhož díla a hle: bylo dobře srozumitelné, logické, jasně formulované, bylo mi potěšením je číst a s myšlenkami slavného filozofa se hádat (neříkám, že souhlasit).

Možná, řeknete mi, byl ten překlad špatný. Snad ano, je-li chybou pokus o vnucení německého výrazového prostředku duchu češtiny. Třeba někdo jiný mohl přeložit Nietzscheho lépe, srozumitelněji. Ale možná by to zase už nebyl Nietzsche. Nebo by to byla jiná kniha. Jsou asi věci, jež lze vyjádřit jen německy. Jiné jen česky. O dalších jazycích, jichž občas také užívám, nechci mluvit, protože je do té hloubky neovládám. Jest prostě němčina jazyk dokonale definující, nadaný vysokou schopností přesné, jasně ohraničené formulace, nepřipouštějící dvojsmyslný nebo jinak poťouchlý výklad. Hodí se tudíž skvěle k filozofickým skládáním; naprostá většina filozofů posledních dvou století byli Němci nebo aspoň psali německy, a nemyslím si, že by to bylo obzvláštním nadáním Němců pro filozofii; spíš že měli ti mužové ve svém jazyku tak velice vhodný nástroj.

Stejně úspěšná je němčina ve věcech právních, úředních a technických, prostě všude tam, kde jde o naprosto přesnou, logickou formulaci. Pokusí-li se čeština o totéž, bývá z toho paskvil; jakáž pomoc, požehnaným jazykem vyhlášek, paragrafů a technických návodů zrovna není. Zato je čeština skvělým nástrojem poezie, čímž nemyslím jen básničky, nýbrž každé sdělení s hlubším citovým obsahem. Romány, zamyšlení, eseje, díla, v nichž nejde o to, ukázat prstem na nějakou zjevnost, nýbrž se spíš pozastavit nad prchavými závany z hlubin duše. I jest čeština jazykem náznaků, ironií, hravosti, zasněnosti, něžností i pěkných obhroublostí, prchavostí, tušení, podotknutíček nahozených, jež netřeba rozvádět, jelikož si je bystrý čtenář domyslí sám.

Jakož a zejména i jazykem kritiky spíš posměšné než věcné; všimněme si, jak z té duše posměváček je Čech, což ale nemusí být jeho založením, nýbrž je tomu jako u Němců s tou filozofií: narostl mu k tomu účelu v hubě neobyčejně vhodný nástroj. A je-li stěží přeložitelný Nietzsche ... dobře, nebudu začínat s Máchou ani, pro jednou, se Švejkem; ale ať mi někdo přeloží do kteréhokoliv jazyka něco od Poláčka, například jeho klukovskou epopej »Bylo nás pět«. Zdaří-li se mu to lépe než formou slabého odvaru, slibuji, že ho dám vytesat v žulu a opatřit zlatým nápisem.

Ale ono se nezdaří, nemůže se zdařit. Bádám nad tím jevem už celá desítiletí, ale kdybych sto let živ byl, konce se nedobádám; předkládám tedy k úvaze několik jednotlivostí, o nichž se domnívám, že přispívají k tomu, co bych nazval duchem češtiny. Německý jazyk vděčí za svou jednoznačnost mimo jiné své schopnosti reagovat na nové skutečnosti vytvářením složených slov, někdy sice dost klopotných, ale prosím: račte mi do češtiny přeložit úřední výraz Verfügbarkeitsregelung (a dokázal bych najít i rozkošnější). Český úředník, chtěje vyslovit totéž, musí přikročit k složitým a neskladným opisům.

Zato ale má čeština možnost opatřovat substantiva koncovkami, o nichž nikdo neví, co přesně značí, neboť v sobě tají jen citem rozlišitelný význam. V Němcích před sebou můžete tlačit Zweiradwagen; v království českém slouží témuž účelu dvoukolák, ale také dvojkolka. Dvě písmenka na konci slova způsobila, že z prvního vycítíme cosi hrubého, z těžkých prken a latí stlučeného a povýtce maskulinního; dvojkolka však že bude vozík lehký, možná i elegantní, k přepravě sloních nákladů se nehodící a jaksi do ženska přistrojený.

Pro stupně drobnosti a roztomilosti má vůbec čeština náramný cit. Pan Krystlík opovrhl jejím sklonem k zdrobnělinám, nu, nemusíme jich povinně používat. Ale připravili bychom se o značný díl její výrazové schopnosti. Označím-li někoho s odpuštěním za pitomce, je to celkem jednoznačné; užiji-li vazby ten pitomeček ... cítíte to? Česká zdrobnělina dovede být i pěkně potměšilá; vyřčené opovržení nezmírňuje, nýbrž je navrch vybavuje soucitně se tvářícím posměchem. Dáme-li si však v hospodě pivečko ... ó, to už je jiná, tu již je libost a rozkochanost nelíčená.

Zvlášť je-li doplněna tím dáním si; v německé hospodě si nemůžete nic dát, nýbrž nanejvýš bestellen, objednat. Všimněme si, co všechno může kratičké zájmeno si vyjádřit. Stejně jako zdrobnělina je výrazem slastiplné libosti, dát si panečku gulášek, pivečko, knedlíček, to už je něco, to už se huba sama olizuje. Ale pouze v první osobě, prosím; v osobách jiných se umí změnit v nerudnost, záštiplnost až závist. Ten si žere. Ten si jezdí (a já musím mazat pěšky, pochopitelně). Zájmeno si je možno zaměnit i za se: tomu se to povídá.

Leč vraťme se k zdrobnělině: je pozoruhodné, že čeština umí zdrobnit nejen substantivum, ale i adjektivum a dokonce v některých případech i sloveso. Malinké děťátko spinká ... nu, co vy na to, překladatelé? Ein kleines Kind schläft? Jděte se vycpat. Malinký, maličký, maličkatý, malounký, pokaždé je to jiný způsob malosti s odlišným nábojem sympatie. Zelený, nazelenalý, zelenavý, zelenkavý, zeleňoučký, prozelenávající, vždy jiný, ale vycítitelný odstín zelenosti.

Ostatně i v jazyce vědeckém umí čeština něco nenapodobitelného: železný, železnatý, železitý ... vyjádřit chemické mocenství příponou, to jiné jazyky nemají a ani mít nemohou. Rovněž předponami umíme vyrobit mnohou relativnost, částečnost a takové věci: poposedni si. Připostrč to tam. Česká slovesa poskytují zase jiné nepřeložitelnosti, a to nejen svým dokonavým a nedokonavým videm.

Můj sudetský tchán, jinak dobře mluvící česky, říkával občas věci jako - já si budu sednout. Ale kdepak, dědečku, posadím se, je správně. Ano; ale proč? Šel jsem, chodil jsem, chodíval jsem, chodívával jsem. Jistě, je možno mluvit i psát bez použití těchto košatých forem. Ale byla by to, řekl bych, škoda.

K tomu je čeština jazyk dost úsporný. Sedmdesátistránkový spis český se převedením do němčiny neodvratně rozmnoží na stostránkový, aniž by mu tím přibylo na výraznosti a tím méně na eleganci. Naopak; nutnost používat velké hromady krátkých doplňkových slovíček (členů, osobních zájmen) německý text nejen prodlužuje, ale i znepřehledňuje. Česká věta může být dlouhá jak Lovosice a stále ještě na jejím konci víme, oč šlo na začátku; německou větu téhož obsahu je nutno rozporcovat na tři kratší, jinak se v ní nevyzná ani sám Goethe. Je-li na jedné řádce třikrát der a pětkrát es ... nu, krásné to také není. Ale nechám už toho výčtu, aby nevznikl tlustospis.

Neštěstí češtiny tkví v něčem jiném. Je tak jemně rozlišující, tak marnotratně rozkošatělá, tolik možností citového vyjádření skýtající, že velmi mnozí včetně novinářů nejsou schopni ji obsáhnout, takže píší jak ti pastevci, a ještě si na tom zakládají. Mohla by pro svou poetickou mnohotvárnost být jazykem salonů, duchaplně jiskřivým prostředkem komunikace vzdělanců, literátů a vůbec vyšších vrstev; mohla by sloužit k témuž jako za starších časů francouzština. Místo toho si jí vyplachují své sprosté huby různí křupani, a nejen to, křupanský způsob je s obdivem napodobován v tisku.

Stalo se zlomyslností dějin, že počátkem obrozeneckého období bylo její užívání omezeno na prosté, ba velmi prosté vrstvy. Což by ještě nebylo nic zlého; ale čeští vlastencové udělali z téhle nouze ctnost. Tak započal úpadek, trvající do dneška. Současně užívaná čeština je jazyk zhrublý, zprimitivnělý, zdegenerovaný, a to záměrně a s jakousi zvrácenou zálibou. Vyhynuly přechodníky, jeden za druhým jsou opouštěny i jiné mluvnické tvary, jako by byl hřích užít složitější vazby, neomezit se pouze na nejnádeničtější slovník, nepřebírat hned všechno, čím se ozve žižkovská ulice.

Četba českých novin ... nu, jsou ještě autoři, že češtině ostudu nedělají. Ale je jich málo. Většina jich ze sebe potí klopotnosti, neumělosti, neobratnosti, jazykové ubohosti ... a to jsou, prosím, lidé od pera, profesionálové! Za nejeden překlad by pak bylo spravedlivo vsadit do klády.

Češtině není třeba odsudků, ale pomoci. Aby její ráz určovali mistři, ne příštipkáři; aby rozvíjeli její bohatství a jemnost, ne hulvátství. Ulice ... nu, asi se bude vždy ozývat hrubostmi, tomu jinde není jinak. Ale není třeba, aby jazyk ulice, jazyk chlévů a hospod byl závazným vzorem, jemuž se podřizuje publicistika a literatura. Není nutné se stydět za projev na trochu vyšší jazykové úrovni. Užívání primitivního slovníku není legitimací originality a nekonvenčnosti, jak se mnohý zálibně domnívá - to by byla originalita k mání náramně lacino.

Nikoliv. Nestane se nic děsného, nebudeme-li psát tak, jak se mluví. Můžeme si dokonce dovolit dvojí jazyk: jeden pro ty, kteří jsou schopni češtinu v její plnosti obsáhnout, druhý, jakáž pomoc, pro primitivy. Nelekejme se té dvojitosti, neošívejme se hned, zazní-li nám čeština přídechem aristokratičnosti. Má jí velice, převelice zapotřebí. Jako ostatně veškerý způsob český tohoto času.

(Hannover, 16. 1. 2002, Polygon, 2002/1)

Přinesly nedávno jedny noviny informační článek, nazvaný »Jak si žijí naši poslanci«. Zaposlouchejme se dobře do té prosté větičky. Kdyby býval autor napsal - »Jak žijí naši poslanci«, očekávali bychom věcnou, nevzrušenou informaci o způsobu živobytí těch významných mužů; přidání nepatrného zájmena »si« však způsobilo, že zpozorníme, připraveni na zprávu o nějakém novém vyžírkovství. Slyšte: oni si žijí! To se jim to žije, panečku. Taky bych si žil, za ty jejich peníze. Taky bych si dovedl vozit ... a tak dále. Třeba to autor tak nemyslel; třeba z něj mimoděk zahovořilo cosi podvědomého, s čím by si nejspíš věděl rady pan Freud. Jazyk český, v duši usazený, z ní vytryskl ven a vynesl závist.

Pohleďme, jak mimořádnou porcí závistivosti je mezi všemi národy světa nadán člověk český; a hledejme také, má-li jiný jazyk schopnost pouhými dvěma písmenky drobného zájmena závist vyjádřit. Souvislost je zjevná: čeho duše plna, tím ústa oplývají.

*Je pozoruhodné, jak právě v Čechách se rádo mluví o národní povaze; Lidové noviny dokonce věnovaly tomu námětu celou obsáhlou anketu. Sám jsem o té věci svého času sepsal úvahu, již jsem už nemínil doplňovat dalšími dovětky, ale objevil se v anketě i názor nad dané téma povýšený, jímž jistý pan Miroslav Schiffert dokládá, že není o čem diskutovat, protože žádné národní povahy není. Jelikož takové tvrzení odporuje nejen mému názoru, nýbrž především zkušenosti, poslal jsem svůj příspěveček nakonec i já. Uveřejněn nebyl, což konečně nevyžaduji; ale hlavně se ani redakce řečeného listu, ani oslovený pan autor nenamáhali mi aspoň sdělit, jestli do něj vůbec nahlédli. Hle, nezdvořilost, povýšenost ... ale nic. To už je v Čechách takový obyčej, že se na dopisy neodpovídá. O čem že to říkal pan Schiffert, že neexistuje?

A opět o národní povaze. Znovu vzplál spor o národní povahu, přičemž je příznačné, že právě mezi vědci. Je tomu prostě tak, že věda hledá k svému bádání jevy dobře ohraničitelné a definovatelné; co se tomu požadavku vymyká, s tím má buď potíže, nebo jednoduše zavrhne jako neexistující. Závěr, k němuž pan Schiffert dospívá, odpovídá rozpakům badatele, stojícího nad fenoménem neohraničitelnosti. »Národní povaha není a nemůže být vědecký pojem, je to kýčovitě kašovitý výraz...« Inu, i zavrhnout odlišný názor hodně nakvašeně a co možná urážlivě, nediskutovat, nýbrž se hádat a nadávat, je jedním z charakteristických obyčejů tohoto času v království českém, není-liž pravda.

Nikoli. Třebaže nevědecká, přesto národní povaha existuje, projevuje se a působí, tak pravím. K tomu zjištění není nutno dlouze bádat ve filozofických traktátech, stačí se přemístit z území jedné národní společnosti na druhé. Když několikrát za rok přijedu z Německa, kde žiji, do Čech, okamžitě pocítím, že jsem obklopen poněkud jiným prostředím. Netvoří je ani tak jazyk, ani životní úroveň obyvatelstva, ani politické poměry, nýbrž způsob, jímž se lidé chovají ke mně i k sobě navzájem. Způsob je to někdy můj vlastní, někdy už také ale dost obtížný, jemuž jsem odvykl. Ocitl jsem se prostě, ač to pan Schiffert jistě označí za kýčovité a kašovité, v oblasti jiné národní povahy.

Totéž se mi přihodilo, když jsem před čtvrt stoletím přesídlil opačným směrem. I tenkrát jsem našel společnost, chovající se poněkud odlišným způsobem, než jsem byl zvyklý. Něco z něj jsem stačil za ta léta převzít, něco převzít nemohu a ani nechci, je mi to cizí, v tom je můj český charakter neporušitelný. Nejsem schopen například sdílet německé pojetí pospolitosti, onu proměnu, s níž se lidé jen chatrně navzájem známí najednou sdruží v hlaholivý nedělní spolek, jednotně pozvedají mázy v pivním stanu a zpívají, držíce se při tom pod lokty a kývajíce se ze strany na stranu. Nechci se tomu způsobu posmívat ani jej odsuzovat, ale nemohu se k němu připojit ani já, ani jiní zdejší Češi, natolik jsme stále určováni svou o dost individualističtější národní povahou.

A shledáme desítky nejrůznějších národních povah v celé Evropě, o nichž není třeba se široce rozepisovat, protože jsou dostatečně známy. Jak výrazná - například - je národní povaha skotská, jak se okamžitě změní, překročíme-li někde u Gretna Green neznatelnou hranici Anglie, a jak se téměř postaví na hlavu, přeplujeme-li neširoký pruh moře do Irska! Tři země víceméně téhož jazyka, ale velmi navzájem odlišné; a hledáme-li čím, nevyjde nám nic jiného než jistý souhrn chování a životních postojů, jejž můžeme nazvat národním charakterem. Je-li tento název nevědecký, prosil bych pana Schifferta o udání nějakého vědečtějšího. Můžeme pak putovat dál a sledovat proměny národních charakterů i jejich lokálnějších pododrůd, věru se od sebe liší dejme tomu povaha protestantsko-severoněmecká od zemitější bavorské (ostatně ze všech srovnatelných nejbližší české), která se hned zase o něco posune, překročíme-li Inn a ocitneme se v Rakousku...

Všude se lidé nějak specificky chovají, a co je nejpodstatnější, lze to od nich předem očekávat. Vím, co mě zhruba čeká, mám-li před sebou cestu do Anglie, do Švédska, do Čech, o krajinách vzdálenějších ani nemluvě. Z vlastní zkušenosti už bych snad mohl sestavit mapu národních charakterů, která by se zcela nekryla s hranicemi států ani jazyků, leda že by její okraje byly dosti rozplizlé, ba kašovité. Zda i kýčovité, to nevím, jelikož mi není přesně známo, co je kýč. Nemohu předvídat, s čím se setkám v osobě českého občana pana Aloise Měchatého. Mohu se však poměrně dobře připravit na to, co mě čeká, ocitnu-li se mezi Čechy.

Přesnější definici toho jevu je asi na překážku to nešťastné adjektivum - národní. Vnuká představu, jako by lidé mluvící jedním jazykem se také měli vyznačovat jednotným chováním. To je nesmysl a nedorozumění. Národní charakter vyplývá z něčeho jiného: z historických zkušeností lidí určitého geografického celku. Lidé se v Čechách chovají tak a ne jinak, protože to vyplynulo z nejrůznějších situací: z ochuzení o společenské špičky v důsledku opakovaných emigrací, z omezení národního živlu spíš na spodní vrstvy obyvatelstva, ze série politických a vojenských neúspěchů, z nerovné konkurence s převážně německým okolím, z cynismu a nevíry, vyplynuvšími z rozporu mezi velkými slovy marxistické teorie a jejím praktickým výsledkem. Materialistické založení české většiny je následkem selhání těch, kdo si troufali určovat hodnoty morální, vzájemná nedůvěra a odstup jsou dané zkušeností, v níž převažují různé druhy podrazů, a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, kdyby to pro někoho byla novinka, jako že asi není.

Jsou stránky národního charakteru, pramenící z pradávných dob a hluboce zakořeněné, jiné jsou původu celkem nedávného a snadněji změnitelné, ale žádná není Bohem dána, žádná není bez vystopovatelných příčin, žádná se nevymyká změnám v důsledku dalšího vývoje.

Pročež, zakončil bych, existuje cosi jako národní charakter, a ještě spíš cosi jako společný charakter lidí, sídlících v oblasti téhož historického vývoje. Že je to jev přesně neohraničitelný, je ovšem pravda; ale v přírodě bývá máloco přesně ohraničeného, vždy se spíš setkáváme s nesmírným množstvím přechodů a částečností. Že je nevědecký, to může také být; ale v tom případě je dluh spíš na straně vědy než národního charakteru. Kdyby se věda ze zásady odmítala zabývat například drůbeží, byly by nevědecké slepice.

(Hannover, 27. 7. 2002 - nepublikováno)

Truchlivý osud Günthera Vařečkové aneb O úskalích přechylování

Sporadicky, ale trvale se v novinách vždy znovu vyskytne článek o takzvaném přechylování ženských příjmení v češtině neboli srozumitelněji o přidávání koncovky -ová. Jedni hájí jeho stoprocentní platnost a závaznost, jiní předvádějí žertovné výsledky toho pravidla, užije-li se jej pro dámy z exotických krajů. Jako u většiny sporů jeden druhého nepřesvědčí, pročež jest národ rozpolcen.

Nemyslím si, že zrovna já bych spor vyřešil; ale aspoň si dovolím k tomuto trvalému ohýnku přiložit své polínko. Snad je aspoň zajímavé; ostatně posuďte sami.

V české komunitě města Hannoveru se traduje takováto zvěst: Žila byla v německé zemi Dolním Sasku česká dívka ... buďme diskrétní, třeba Andulka Vařečková. Milá Andulka si oblíbila německého jinocha - říkejme mu Günther - a po nějakém čase byla ruka v rukávě. I odebrali se na úřad, aby své manželství dali zanést do knih a matrik, jak káže zákon. Jelikož byli oba názorů pokrokových a emancipovaných, dohodli se předem, že spolu budou užívat jména nevěstina. »Vařečka, bitte,« špitli na příslušnou otázku. Úředník si vyžádal průkazy, křestní i jiné listy, dlouho do nich zíral a brejle se mu zaleskly úředním nesouhlasem. »Jak to, Vařečka? Tady ve vašich dokladech stojí přece Vařečková!« I zanesl mladé manžele do knih, jak mu zákon kázal, a od té chvíle se nebohý jinoch ubíral životem pod jménem Günther Vařečková.

Čas kvačil ještě dál, oba mladí lidé se rozvedli a pan Günther zůstal Vařečkovou dodnes. Zbývá mu jediná naděje, jak se zbavit svého přechýlení, totiž oženit se s dámou německou, nepřechýlenou, a opět převzít její dívčí jméno, avšak pro jistotu raději ryze německé, například Dworschatschek.

Jak jsem koupil, tak prodávám, za stoprocentní přesnost toho příběhu neručím. Ale že je to pěkný příběh, není-liž pravda? V mém vlastním, třebaže exilovém živobytí se takové úskalí nevyskytlo, jednak proto, že nejsem tak emancipovaný a nechal jsem manželku, aby se přechýlila po mně, jednak že se naše ruce octly v rukávě již na území království českého, kde úředníci vědí, oč jde. Když pak jsme spolu odešli do exilu, zavál nás osud nejprve do spolkové země Bádenska-Württemberska, kde jsou regule ohebnější, a mojí choti se po nějakém úsilí zdařilo přesvědčit úřednictvo, že koncovka jejího příjmení je český gramatický tvar, v němčině se nevyskytující, a že je tudíž nesmyslné jej zanášet do německých lejster. I odešla z budovy úřední nepřechýlená.

Kdyby nás ovšem byl exilový vichr zavál rovnou do Dolního Saska, svého přechýlení by se nezbavila, neboť zdejší úřady jsou nesmlouvavější, jak ukazuje příběh pana Vařečkové. Ne že by to bylo tak hrozně důležité. Mnohá exilová Češka běhá po světě přechýlená a příliš jí to nevadí. Leda že se lidé trochu diví, říkají jejímu manželu Herr Nafratilófa, a dochází i k jiným drobným nedorozuměním. Máme slovenské přátele Žarnovičanovy a nepřejte si ani vědět, jak se to jméno po německu kroutí, i bez přechýlení. Děti ... ani jim to nepřijde. Máme emancipovaný čas, mnohé dítko má tatínka jménem Kahl a maminku Wagenbauer, takže jsou na takové věci zvyklé.

Někdy může být takové gramatické nedorozumění nepříjemnější. Ještě za hluboké totality jsem potřeboval svému příteli Kučerovi poslat jistý vzkaz, jejž však vzhledem k jeho obsahu nebylo vhodné svěřovat poště ani telefonu. Naštěstí právě jela do Prahy má německá kolegyně a uvolila se vzkaz ústně vyřídit. Vrátila se však s nepořízenou: na udané adrese prý žádný Kučera nebydlí. Jenom nějaký pan Kučerovi, ale na něj se ostýchala za-zvonit. Jiná příležitost se nenaskytla, vzkaz zůstal nesdělen, čímž sešlo z jistého plánu, což mě tehdy dost mrzelo; a to všechno kvůli gramatice.

Pokud by šlo o můj skromný názor na to ošemetné přechylování, řekl bych, že i gramatika má sloužit člověku a ne člověk gramatice. Jména osob pohlaví ženského ať se přechylují, proč ne; taková je čeština. Má víc zvláštností a ojedinělostí, což z ní dělá jazyk výrazově bohatý a schopný vyjádřit jemné odstíny citů jako žádný jiný. Pro cizince je však těžko pochopitelný. Raději bych ani nevysvětloval německé dámě, že se samozřejmě jmenuje Huber, avšak kdyby se dostala do českých novin, bude z ní Huberová. K tomu je v Němcích všude spousta lidí s příjmeními například polskými: jak vysvětlit paní Grabowski, že vstoupivši na půdu království českého se stane Grabowskou?

A v prostoru neněmeckém, příjmení zapeklitějších, je to ještě horší. Paní Hawthorneová-D'Aubissignyová ... mohla by z toho dostat nervový otřes. Ostatně se to s přechylováním cizineckých jmen v českých sdělovacích prostředcích nemístně přehání. Bylo jeden čas slýchat o jisté paní Tachecí, a ejhle, noviny nepřišly na nápad ji přechýlit do podivuhodného tvaru Tachecíová. Avšak dáma například arabská, zvaná Ašráfí, se stane Ašráfíovou, kdyby hrom na koze jezdil.

Proč, k čertu? Proč jí není dopřáno téže rozumné úlevy jako domorodkyním? A může to být ještě horší: četl jsem v novinách zprávu o americké vědkyni jménem Shakowskyová ... ó běda! Musí-li už přejímatel řečené zprávy bezpodmínečně kdekoho přechylovat, proč ho nenapadlo, že se dědeček té ženské jmenoval Žákovský, a nevytvořil přechýlení podle toho?

Hned o tom povím rodinné přítelkyni, co bydlí hned u nás za rohem a jmenuje se Kazanská; netuší, nebohá, že jen tak tak unikla nebezpečí stát se Kazanskyovou. Nikoliv, Čechové. Mějme při svém přechylování na paměti, že se o něm přechýlené paní a dívky třeba i dozvědí a co tomu řeknou.

My lidé exiloví, obyčejům světa zvyklí, zpravidla v každodenním běhu života přechylujeme jména dam, které vědí, oč jde. Běhá-li po Hannoveru paní Jaruška Müllerová, nazýváme ji samozřejmě tak a ne jinak; bylo by směšné z ní dělat Němku. Ale hodná paní odvedle, která nám chodí zalévat kytičky, když jsme na dovolené, je paní Müller. Přechýlit ji by mi přišlo nepřirozené; říkám lidem tak, jak říkají sami sobě. Soudil bych, že je to pravidlo rozumné a i českým novinám dobře použitelné. Hřebínek jim nespadne a čeština se v základech neotřese, nebudou-li kroutit exotická příjmení do potvorné směšnosti.

Naopak; čeština, řeč jemná a citlivá, tím ještě získá na své rozlišovací schopnosti, jíž vyniká nad jiné jazyky. Pročež vpišme do pravidel českého pravopisu: ženská příjmení se píší ve formě, jíž užívá dotyčná osoba sama. Jak jednoduché.

(Hannover, 1. 2. 2001, Český Dialog, 4/2001)

Hrstečka křivd páchaných na bezbranném jazyku českém

1. Živnostníkům pera

Probíral jsem se tak tuhle novinami, četl kritiky a úvahy, což, názory je možno mít různé, to by mi ani tak nevadilo, ale tadyhle stojí: není pravdou, že ... nedodržení smlouvy je vážnou věcí ... pokles směnného kurzu není důvodem k ... proboha, páni komentátoři, musí to být? Přečetli jste si po sobě, co jste napsali? A jestli ano, netahalo vás to ani trochu za uši? Ono je totiž docela dobře možné napsat, že cosi je vážná věc a něco jiného zase není pravda a zní to lépe. Blíž duchu češtiny. Ve velké většině případů lze česky vyjádřit stav nějaké věci prvním pádem; případy, kdy musíme zavolat na pomoc instrumentál, jsou poměrně řídké a mezi obojím je jistý lehký, ale rozeznatelný rozdíl. Neříkám, že bychom neměli sedmého pádu užívat nikdy; ale měli bychom jej užívat s rozmyslem.

Povíme-li, že pan Voborník je švec, vyjadřujeme tou větičkou prostou skutečnost. Ten muž je švec, stejně jako by mohl být nádražák nebo elektrikář. Když však oznámíme lidstvu, že pan Voborník je ševcem, je to už něco jiného. Postavením ševce do sedmého pádu sdělujeme, že pan Voborník je prťák tělem i duší; že je se svým verpánkem spoután pouty citovými a ševcovina že mu slouží nejen k dobývání vezdejšího chleba, ale stala se mu posláním.

Vidíte, sám jsem na konci předešlé věty užil vazby stát se čím; inu, chtěl jsem vyjádřit onu jistou vznešenost ševcovského poslání. Stal-li se z někoho švec, je to skutečnost pasivní a celkem lhostejná, vyměnitelná za jiné; stal-li se někdo ševcem, cítíme z toho sdělení, že pro něj okamžikem usednutí na verpánek nastal životní zlom a osud se mu naplnil.

Tak jemných odstínů vyjádření je schopná čeština; a je veliká škoda (velikou škodou, sami uznáte, by znělo praštěně), že současní žurnalisté a jiní lidé, kteří by nejen z povinnosti svého povolání, nýbrž i ze záliby a z lásky měli šířit jazyk čistý, ušlechtilý, se spokojují s povrchní nabubřelostí. Kdo lásku k jazyku necítí nebo není schopen jeho darů využít, ať zanechá povolání, jemuž nedorostl, a stane se ... nu, například ševcem.

Čteme-li díla českých spisovatelů a básníků ještě ze začátku právě minulého věku i o něco starší, zjistíme v nich mistrovství slova, jakého je už dnes pořídku. I leckterý současně uznávaný autor či překladatel se spokojuje s jazykem ledabylým, s bídou a stěží sdělovacím. Palackého ušlechtilá výstižnost, Hálkova něžnost, Nerudova jadrnost, Máchovo slovní čarodějství, to všechno je hudba zaniklého času, již dnes už nikdo neumí složit. Cosi nedobrého se stalo během posledního století. Rozmohl se názor, že psát se má tak, jak se mluví, jazykem lidu. A jelikož lid mluví neotesaně, pišmež tedy také neotesaně. Autoři téměř jako by se předháněli, kdo z nich bude psát primitivněji, pouličněji; a i když ne tak, tedy aspoň způsobem chudičkým a klopotným, připomínajícím školní úlohu na slabou dostatečnou. Jako by se autorstvo za bohatší, jemnější styl stydělo.

Původ jazykového zhrubnutí je hluboký a sahá do dob českého národního obrození. Stal se tehdy zázrak, jejž dodnes nedokážeme zcela docenit: ze zanikající etnické skupiny opět povstal národ, jeho upadlý a na nejběžnější potřeby selského živobytí omezený jazyk se znovu obohatil a dosáhl schopnosti vyjádření literárního a vědeckého. Jenže - a v tom je zakopán pes dnešního primitivismu - v hlavách těch, jimž náleží zásluha toho zázraku, utkvěla představa lidovosti jakožto stavu správného a žádoucího. Nelze se tomu divit; kromě hrstky vzdělanců, jež se dala skoro na prstech spočítat, v době Jungmannově a Thámově nikdo jiný než nejprostší lid česky nemluvil a ani necítil, takže nebylo z čeho jiného vyjít. To ale také mohlo stačit; bohužel se z tohoto nevalného stavu vyvinul český kult prostoty a lidovosti. Chalupnická prostota se stala kvalifikací a měřítkem; vše vyšší, městské a zámecké, se pokládalo za podezřelé a samo sebou úpadkové; pouze prostému, ba nejprostšímu lidu se přisoudila schopnost být nositelem národní tradice, pouze jemu byla připisována jadrnost a zdravá nezkaženost.

Byl to omyl, který nám dodnes škodí. Pobělohorskou tragédií jsme ztratili nejen šlechtu, ale i prvek jazykové i povahové ušlechtilosti. Neměli bychom si z tohoto nedostatku dělat kult, spíš se snažit jej zmírnit, ne-li odstranit. Prostota je totiž ošemetná věc; maličko - a stane se z ní sprostota. Božena Němcová napsala krásný starosvětský obrázek o moudré babičce, a vychvalovači lidovosti okamžitě usoudili, že babička byla moudrá, jelikož to byla prostá žena z lidu. Nikoli, pravím; ona byla moudrá navzdory své lidovosti. O prostotě nemluvme vůbec, protože kdo je moudrý, není prostý; moudrost předpokládá vysoký stupeň duševní složitosti.

Abychom se vrátili k našemu jazyku českému: nezakládejme si na prostotě, nýbrž hleďme užít veškeré jeho komplikovanosti slovní i gramatické, abychom dostali obrázek krásný, mnohostranný, do hloubi citu jdoucí. Proti jiným jazykům - a vím o čem mluvím, protože žiji v exilu - má čeština schopnost nesmírně hlubokého citového vyjádření. Užíváme nepřeložitelných a pro cizince nenaučitelných tvarů a vazeb, proto je čeština jazyk nad jiné rozmarný, poetický, a kdo jím píše nebo čte, požívá privilegia, jejž jiní nemají. Jsou na světě jazyky skutečně prosté, složitějšího vyjádření neschopné, kupodivu se tím však neholedbají.

Čeština má svou potíž všude tam, kde je třeba stručné a jednosmyslné definice, především ve vyjadřování právním a úředním. Navíc byly generace českých úředníků a zámeckých písařů zvyklé obcovat německy, a když se někdy před sto lety čeština vrátila do kanceláří, nedokázali si tam s ní poradit. Pokoušeli se úřadovat česky tak, jak byli zvyklí po německu, a vyšla z toho potvornost náramná, zvaná zdeúřední čeština, výtvor nabubřelý, ohavný, k výkonu té funkce nedostatečný a nad jiné směšný. Ne, že by se žádný český úředník neuměl vyjádřit lidsky; ale tak často nacházíme v technických a právních textech, na vyhláškách a v oběžnících obludně pokroucené nabubřelosti, lokajovu upocenou snahu dodat si velkopanské elegance. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo k breku.

Nu, mohl bych psát dál a o ledačem: o veledůležitém sklonu užívat cizích slov i tam, kde jsou naprosto zbytečná, o naondulovaných krouceninách, kde se lze vyjádřit jednoduše, a naopak o výlevech křupanského proletářství, kde by čeština nabízela své bohatství citové jemnosti ... ale už dost a učiňme závěr.

Narostl nám v ústech nástroj nad jiné dokonalý; užívejme jej. Nedokážeme-li to, pišme, jakáž pomoc, prostě, ale v tom případě nezkoušejme dohonit svůj nedostatek nabubřelostmi. Kdo by přesně nevěděl, o čem mluvím, tomu mohu nabídnout řádečku v pravé pavlačové prostotě kombinované s nafouklostí panského slouhy: voda je studenou, nebe je modrým a stará Vozembouchová je hubatou drbnou a bábou princmetálovou. Líbí se vám, živnostníci pera?

2. Z rasova pytle

Jsem z toho, povím vám, jelen. Čtu si v českých novinách a na každé stránce nacházím alespoň pětkrát výraz virtuální, virtuálně ... byl by někdo té lásky a poučil mě, co to slovo znamená? Neboť já, ó běda, to nevím. Když jsem před časem opouštěl zemi českou, ještě se v ní nic virtuálního nevyskytovalo. Nebo se snad vyskytovalo, ale říkalo se tomu jinak. To máte jako s těmi billboardy; i před dvěma desítkami let se vystavovaly velké kusy papíru za účelem upoutání pozornosti, ale nazývaly se plakáty. Nu, aspoň že na rozdíl od virtuálnosti už vím, co to takový billboard je. Čímž neříkám, že se mi to slůvko líbí: zní mi povýšenectvím zámeckého slouhy, který aby zakryl své seno za ušima, kroutí hubu po pansku.

Ba, mnoho slouhů narostlo do stavu panského v zemi české těchto posledních desíti let, a je to znát - mimo jiné - i v způsobu užívání jazyka. My, kteří jsme odcházeli s ranečkem z Čech, dokud ještě nezvirtuálněly, s tím máme jistou potíž. Nerozumíme tak zcela všemu, co se kolem nás povídá a píše, když jednou za čas navštívíme svůj starý domov. A i když rozumíme, nelíbí se nám to. Nejsme zpozdilí; víme, že všechno na světě se vyvíjí, tedy i jazyk. Je logické, že se zase o kousek vyvinul i během toho času, kdy dlíme za horami. A smířili bychom se s jeho proměnou, kdyby se dála směrem k jazykovému bohatství a ušlechtilosti, s využitím všeho, co čeština umožňuje. Ale ona se neděje. Popanštělý slouha není schopen jazyk obohatit, jen do něj zbytečně míchá na jedné straně svůj hospodský vokabulář, na druhé zas cosi, co pochytil v zámeckých komnatách a nerozuměl tomu. Cizí výrazy, místo nichž by bylo stejně nebo i lépe možné užít českých, ledaže by to neznělo tak vznešeně, nosem po pansku ohrnutým, jsou jen jeden díl té proměny.

Ta druhá je nenápadnější, plíživější, ale tím záludnější: povyšování humpolácko-proletářských vazeb na jazyk psaný. Jimi čeština ztrácí kousek po kousku své procítěné hravosti a stává se jazykem klopotným, nikoli k obrazu lepší stránky české duše, nýbrž jejího dna, jehož zosobněním je ušmudlaný křupan. Dovolil bych si uvést několik ukázek, na něž, jak se zdá, si domácí člověk už zvykl, ale nás exulanty tahají za uši.

Ještě nejméně by mi byly proti mysli některé slovakismy. Jakáž pomoc; žili jsme se Slováky ve společné domácnosti přes půl století a určitému ovlivnění se nedalo zabránit. Když jsem ještě sloužíval v Čepičkově armádě, užil jsem si slovakismů typu »behom, boha jeho, čeče, nebo vás zatvorím« dostatečně. Nakolik se jimi ještě dnes ozývají chodby českých kasáren, netuším; ale aspoň tři zjevné slovakismy se za mé nepřítomnosti zmocnily češtiny už asi nezvratně.

Rozpočtový schodek není až tak velké neštěstí ... rozjímá hospodářská stránka novin. Nuže, nechci se o tom schodku hádat; ale vazbička až tak je nečeská, skřípavá a nadto zbytečná; ještě před nedávnem by se po česku a prostě řeklo, že ten schodek není velké neštěstí, případně že není žádné zvláštní neštěstí. Dvojsloví až tak se prostřednictvím tajemníků a povereníků přeplížilo přes Karpaty a usalašilo se (vida, také slovakismus, ale milý) v Čechách někdy osmdesátých let a nestala by se žádná škoda, kdyby se jednou zase odsalašilo.

Návrh zákona nemá co do činění s ... třeba nemá, ale proboha, vy lidé od pera, kladoucí takové a podobné věty na papír ... neslyšíte, jak strašlivě vržou svou importovanou klopotností? Veci nemajú čo do činenia s tým či oným na Váhu a na Hronu, ale u nás, prosím zdvořile, se říká, že věci nemají s něčím co dělat. Zpod Tater k nám vozte žinčicu, bryndzu, malované kraslice a kopku jiných pěkných věcí; vazbu co do činění však nechte tam, kde je doma. Jsou rostlinky, jež nelze přesazovat, a když, vyroste z nich bejlí.

Rovněž se v analýzách různých domácích skandálů a malérů dozvídáme, že na vině jsou staré struktury ... inu pravdaže, staré struktury mají prsty v ledačem, ale nejsou za řečené maléry na vině, nýbrž jsou za ně zodpovědné, zavinily je nebo za ně krátce a po česku mohou. I tuto neohrabanost nechme pod Tatrami.

Ryze český novotvar je naopak časté tvrzení, že například dostavba silnice č. 4 je v pohodě. Jeho geneze už je jiná a prozrazuje původ jézedácko-pouliční s lehkou příměsí čmoudu z nálevny čtvrté cenové skupiny. Já vím; rčení v pohodě vzniklo v hovorové, plebejské češtině a má v ní na nějaký čas své místo, dokud je nevytlačí jiné plebejství; ale ono není nutné přejímat do psaného projevu všechno, čím oplývají rty družstevních pastevců. Rovněž je nutno vědět, že co snad znělo při svém vzniku vtipně, stává se stálým omíláním nudné, z jiskérky neotřelého žertu se vyvinula křupanská přiboudlost. Jazyk Čapkův si může vybírat z jiné studnice pokladů - dosáhne-li do ní.

Patrně nejobludnější ale je obrat, pravící, že brzdná dráha není o kilometrech za hodinu ... (namouduši jsem tuhle vepřovost četl v jedné reklamě Mladé fronty Dnes, naprosto však ne ojediněle). Probůh, milí pisatelé, domnívající se, že jste tak náramně vtipní: o něčem může být pohádka o pejskovi a kočičce, ale patvar, jímž se šestý pád dobyl do současné novinářské češtiny, je hrozný. Proletářská sláma za ušima z něj jen tak trčí. Brzdná dráha nemusí být v souvislosti s kilometry nebo s nimi může nemít co dělat; šestý pád ve spojení s určením způsobu o ponechme ... inu, třeba pejskovi a kočičce.

Zcela neomylně prýští písařská upachtěnost ze souvětí typu - pokud sněmovna neschválí návrh zákona o dani z jezevčíků, tak to bude mít negativní dopad na... Psavec jen o něco málo elegantnější a ducha češtiny chápající by zajisté sdělil lidstvu, že jestli sněmovna neschválí dotyčný návrh, bude to mít... O tom pokudu, potvoře prašeredné, si ještě na svém místě povíme, ale i slůvko tak je v té větě naprosto zbytečné a dokazuje, že pisatel s češtinou nejenže zoufale a neúspěšně zápasí, nýbrž ani příliš nerozumí její pavlačové odrůdě, z níž zjevně vychází.

Víte, znám jeden takový popěvek vpravdě lidový - postavíme chaloupku z nepálených cihel / když mě nechceš milovat, lásku dát / tak mi ... dopisovati netřeba, není-liž pravda. Slůvko tak vyjadřuje v tomto spojení jistou rezolutnost, z níž je to cítit fackami: jestli mi tvoje slepice budou podlézat pod plotem, tak ti... V souvislosti s daněmi z jezevčíků a jinými společensko-politickými jevy je ohyzdné a spanilý jazyk český urážející.

Zpoza hraničních hvozdů se k nám v poslední době připlížila zase jiná příšera: opatřování podstatných jmen členem, dosud vyhrazené jen jazykům germánským a románským. Dočítám se například o jakýchsi znaleckých posudcích, o nichž stojí psáno: Ten první konstatoval, že..., ten druhý však tvrdil... Jinde zase čtu: ...vzdát se předsudků o té druhé straně... Tím druhým důvodem, proč došlo... Ó češtino! Ó její služebníci nehodní! Lze přece prostě a srozumitelně napsat, že první posudek konstatoval ... druhý však tvrdil; rovněž tak je možné vzdát se předsudků o druhé straně nebo mít za to, že druhým důvodem, proč... Je to tak kratší i elegantnější, ale vykládejte něco lidem, kteří pro krásu či eleganci jazyka nemají cit. Tuším ostatně, jakou škvírou se zmíněná příšera provlékla: agenturními zprávami přejímanými ze světových jazyků, jež nějaký nedouk převedl do češtiny včetně jejich nepotřebného balastu. Ein Gutachten ... das andere Gutachten ... nu ano, němčina to jinak neumí. The first judgment ... the second one ... je nutno psát anglicky. Do češtiny však žádné das ani the netahejme, je v ní nejen zbytečné, ale především šeredné, duchu jazyka odporující.

Jenže co naplat, on si jím asi někdo dodává ve vlastních očích lesku: koukejte, tuhle kravatu mám z Paříže. Tuzex už byl dávno zrušen, ale chlubení cizokrajnými náramnostmi, jak se zdá, se pevně usadilo v české duši a šíří se dál.

A mohl bych ještě dál vybírat z rasova pytle češtiny pokleslé, češtiny ohavné, nicméně zdobící stránky denního tisku, ale už toho nechám, jelikož je mi z toho teskno. Protož, střelci a kopiníci řádu novinářského, ale i pakosti a drabanti lidu rozličného: pomnětež všichni spíše na jazyk Máchův než na jazyk pavlačí, chápajíce se pera. Třeba už jste si na pasteveckou obhroublost zvykli a shledáváte ji dokonce jaksi vtipnou; ale nám, odšedším z této země ještě v čase, kdy se psalo zdrženlivěji (i když se také mluvilo všelijak), je z ní truchlivo.

Ještě stále je náš rodný jazyk bohatý a spanilý, ke kterémužto vyjádření se cítíme být povolaní tím spíš, že jej denně srovnáváme s jazyky jinými; ale přáli bychom mu, aby se jeho příští vývoj děl směrem k studánkám kouzla, ne k pavlačím.

3. Pokuditis

Kočka leze dírou, pes oknem, pokud nebude pršet, nezmoknem ... tak by musela znít známá říkačka, kdyby (nebo pokud by?) vyplynula z pera některého publicisty tohoto času. Čítám si v novinách a už mě to, na mou duši, štve. Zvykl jsem, nerad sice, ale přece jen na jisté zjednodušení v užívání českého jazyka, jakáž pomoc, je to asi nástroj příliš složitý a příliš mnohotvárný, a nelze žádat na každém, aby jeho bohatství dovedl zplna využívat. Na profesionály pera by sice takový požadavek vznášen být mohl a měl, ale profesionalita upadla i v jiných oborech za to poslední neradostné půlstoletí, proč by zrovna žurnalistika měla být toho propadu ušetřena. Ach jo.

Ale kdyby aspoň ti pánové psali tak, jak jim huba narostla. Čímž nemyslím všelijaké vulgarity, obscénnosti, košilatosti a oplzlosti, těch věru není na stránkách českého tisku žádný nedostatek, spíš mám na mysli jazyk přirozený, jak se jej každé lidské mládě učí od maminky a od tatínka. V něm kupodivu nebývají obsaženy slovní nafoukliny, určené ... pámbu ví k čemu. Snad k dodání si jakéhosi zdání ... ale také nevím jakého. Neosobní ouřední povýšenosti? Odmítavého odstupu? Zamýšleného chladu a cizoty? Všimněme si, jak vůbec je dnešní život v zemích českých naplněný odstupem a neosobností, jako by měl každý na nose napsáno - já si tě nevšímám, ty si mě taky nevšímej.

Ale zanechám sociologického rozjímání a uvedu namátkou hrstičku příkladů, jak jsem je našel jeden vedle druhého v článečku jistého politického velikána: * Pokud nás osloví jiná strana... * Pokud (ODS) slib splní... * Pokud známe přesné podmínky, jsme schopni vypovědět... * Pokud čtenář nesouhlasí... * Pokud se staly protiprávnosti, je nezbytné... * Pokud bych zákon připravoval já, byl by lepší (ó, ó)... * Pokud jsou všechny skutečnosti doložitelné... * Pokud neuděláme nápravu, potom... * a nakonec to naprosto nejlepší, i když z jiného zdroje: Playboy nabídl (jakési zpěvačce) 1,6 milionu dolarů, pokud se svlékne...

Ó běda! Pokud, pokud, pokud, v každém odstavečku pětkrát, jako by čeština neznala jiných způsobů, jak uvádět takové věty. Je to zbytečné, šroubované, ošklivé, jednotvárné a také nesprávné. To jste ještě neslyšeli, slovutní autoři, o existenci slůvek - kdyby, když, jestli, jestliže, v případě že, zejména pak o líbezné spojce -li, o níž ví i ten pes s kočkou, co leze oknem? Kdybych zákon připravoval já. Jestliže ODS splní slib. Osloví-li nás jiná strana. Hanbatý časopis nabídl zpěvačce dolary za to, že se dá vyfotografovat bez prádla.

Co vás přimělo k tomu, abyste všechnu tuto jazykovou rozmanitost zavrhli v prospěch nevzhledného, uměle krouceného pokudu, jímž se vaše stránky jen tak hemží? Snad jakožto profesionálové jazyka máte někde v poličce pravidla českého pravopisu. Můžete se v nich dočíst o větách podmínkových, uváděných všemi těmi způsoby, jak jsem je podal svrchu; a o větě zřetelové, již jedinou může zahájit váš zamilovaný pokud (pokud se týká mě...). Jinde je chybný, a hlavně ohavný a nudný. Navozuje atmosféru úředního fouňovství, s ohrnutým nosem kážícího z výše své samolibé nedotknutelnosti, přičemž mu sláma kouká z bot.

Můžeme se trochu zamyslet nad jazykem, jejž používáme, a ještě spíš ponořit se do něj citem. Sdělí nám, že virem choroby pokuditis rozplemeněné slůvko se ptá na míru čehosi. Pokud bude zákon dodržován ... to je rozumné a má svůj smysl; zákon může být dodržován méně či více, napůl nebo v jakékoli jiné míře naplnění. Pokud sněmovna zákon schválí je naproti tomu stylistické nemehlovství; tady není žádné míry, sněmovna může jen schválit, nebo neschválit. Kde je výběr pouze ze dvou možností, ano či ne, je veškeré pokud beze smyslu. Četl jsem, nevrdloužu, i větu ... pokud jmenovaná přišla do jiného stavu ... zadržme, neboť se mi chce ječet. Do jiného stavu, vy troubo jeden písařská, se nedá přijít pokud; taková věc se stane, nebo nestane.

Je dost zlé, že profesionálové pera neznají českou mluvnici. Ještě horší je, že ztratili pro svůj jazyk cit. Snad v případě nerozhodnosti postačí, když (pokud) se navrátíme ke své přirozenosti a vzpomeneme si, jak formulovali své věty tatínek s maminkou, případně jak je vůči svému potomstvu formulujeme sami. Asi takhle: Pokud nepřestaneš brečet, naplácám ti. Pokud přineseš ze školy pětku, tak si mě nežádej. Pokud mi dojdeš pro pivo, dostaneš cukrátko. Co? Že to tak neříkáme? Že zahajujeme svá rodičovská oznámení spíš slůvkem jestli i řádkou jiných? Že bychom si s tím pokudem připadali sami směšně? Ale proč ho, k čertu, tak zarputile cpeme do novin a knížek? Nebyly by hezčí ne snad zcela bez něj, ale kdybychom (pokud bychom) ho uvázali na krátký řetěz případů, v nichž je skutečně namístě?

(Hannover, 20. 4. 2002, Český Dialog, 6-11/2001)

»Není hanba neovládat dokonale svůj jazyk; jakáž pomoc, nelze člověku umět všechno. Je ale hanba v takovém případě vykonávat povolání, které ovládání jazyka vyžaduje,« napsal jsem jakožto glosu k tomuto povídání. Ale už vám nějak sám nevím. V článku uvedená nemehlovství čtu tak zpravidla a kousek textu napsaného jazykem pěstěnějším tak zřídka, k tomu už slýchám všechny ty uměle pokroucené tvary v mluvě nejen nejprostšího lidu, nýbrž i lidí vzdělaných, až si začínám říkat, nejsem-li se svými vývody pozadu za přirozeným a bohužel zánikovým vývojem češtiny.

Jak, probůh, se budou lidé v krajinách pod Řípem dorozumívat za sto, za dvě stě let? Jakými skřeky? Četl jsem kdesi úvahu o tom, nebude-li se u nás v důsledku globalizace časem mluvit anglicky ... přistihuji se při nešlechetném pomyšlení, že měl-li by se vývoj češtiny ubírat týmž směrem jako dosud, nestala by se žádná větší škoda.

O procentech a hrdosti

Teglík zlata a pec stříbra zkušuje, ale srdcí Hospodin... (Kniha Přísloví, 17:3)

Byl proveden průzkum mezi občany zemí českých, jenž si stanovil za úkol vyzvědět míru jejich národní hrdosti. A hle, devadesát procent dotázaných odpovědělo kladně, ano, jsem hrdý na to, že jsem Čech! Skvělý výsledek. Až na to ... sedím a drbu se za ušima, jelikož zkouším uhodnout, jak bych odpověděl já sám, kdyby mi taková otázka byla položena, a najednou nevím. Což, Čech bych byl; ale jak mohu na tu pouhou skutečnost být hrdý? Proč? Čím jsem se o ni zasloužil? Lze vůbec být hrdý na něco, k čemu jsme přišli souběhem jakýchsi biologických náhod? Narodil jsem se v Čechách ... no a? Kdyby mou zásluhou rostly dvě jablůňky tam, kde předtím stála jedna, ano, byl by to důvod k skromné hrdosti; něco užitečného jsem vykonal, něco trvalého tu po mně zůstává. Ale jak mohu být hrdý na to, že Vltava teče a Sněžka stojí? Nepočínaly by si tak i beze mne?

Hrdost toho druhu, abych tak řekl, si lze pořídit náramně lacino, není pro ni třeba nic udělat, je to zboží bez ceny. Ale snad je otázka nesprávně kladena. Možná ne po hrdosti je třeba se ptát, nýbrž po tom, stojím-li ku své zemi, nezapřu-li ji jako Petr Krista Pána, kdyby přišlo do úzkého. Tomu už bych rozuměl spíš a mohu s dobrým svědomím odpovědět kladně, ano, nikdy jsem se neskrýval s tím, že jsem Čech, třebaže žiji za hranicemi Koruny české a dobře jsem se sžil se způsobem svého nového domova.

Někdy to může být ošemetná věc, víte, říci někomu zpříma - jsem Čech. Například když mi takový člověk celý naštvaný sdělí, že ho zrovna v Čechách okradli, nebo že se tam zamotal do neprůstřelných sítí zkorumpované byrokracie. Ještě obtížnější to může být ve styku s lidmi, kteří kdysi byli hnáni z domova s třiceti kily v ranečku; tu je nesnadné se nezastydět, i když jsem to nebyl já, kdo je s řevem a kopanci hnal. Ale snad i stydět se, a přesto se přiznat ku své zemi patří k tomu, čemu se říkává poctivost.

Nevím. Nevidím každému do duše, ale hádal bych, že mnozí z těch, kteří si lacino pořídili papírovou hrdost, by v hodince pravdy ke své zemi nestáli. Mají možná štěstí, že ještě takové zkoušce nebyli vystaveni.Je totiž dost žalostný pohled na několik posledních dějství české historie. Možná že během nich kvetlo habaděj hrdosti mezi Šumavou a Beskydem, ale když přišel okamžik pravdy, byly z ní vyvozeny důsledky spíše truchlivé. Sám si vzpomínám, jak jsem onoho času koncem srpna roku 1968, stoje pod sochou svatého Václava, vyslovil dost hlasitě svůj názor, že psaní vtipných průpovídek po zdech sovětské tanky na útěk neobrátí a že tedy přišel čas chopit se zbraně. No, málem jsem to odskákal.

Zbraní se sice nikdo chápat nezačal, zato se ozvala slova o provokatérovi a musel jsem se hezky zčerstva vytratit, abych nedostal po hubě. Ovšemže to všichni byli také náramně hrdí Češi, ti pod tou sochou. A dokonce stateční; ti nestateční raději ani nevylézali. Ale jejich hrdost ani statečnost nešla dál než k rýmovačkám na zdech. Nechápali cenu hrdosti ani později; téměř každý, s nímž jsem se o tom bavil, mi namítl, že přece nemělo cenu pouštět se do pranice s Rusáky, jelikož jsme ji nemohli vyhrát. Nu, možná že nemohli, i když kdoví.

Ale skutečná hrdost, milí Čechové, se projeví ve chvíli, kdy nás dějiny postaví čelem k bezvýchodnému boji. Jako například Finy nedlouho poté, kdy do Prahy bez výstřelu vpochodoval Hitler. Nebo Nory, Řeky i jiné malé národy v týž čas, dobře vědoucí, že proti přesile nemohou obstát, ale přesto se s ní daly v boj. Rád bych věděl, jak by to dopadlo, kdyby někdo ve Finsku uspořádal anketu o národní hrdosti. Třeba by se lidé smáli. Nebo by výsledek nebyl tak slavný, devadesátiprocentní. Tušili by, že hrdost sídlí v srdcích, ne v hubě.

Ale pravda, člověk není tak často stavěn před otázku, stojí-li mu jeho vlast za to, aby se pro ni dal do pranice. Dokonce bych řekl, že nikdo předem neví, jak by se v takovém případě zachoval, takže je zbytečné o tom pořádat ankety. Je však i jiný, obyčejnější a každodenní prubířský kámen, jímž Hospodin zkušuje vlastencovo ledví: neděláš, hrdý Čechu, semhle tamhle své vlasti ostudu? Leží ti na srdci její dobré jméno a počínáš si za každých okolností tak, abys mu neškodil?

Co? Ruku na srdce? Ono totiž ... pohleďme jen na některé z našich slavných, demokratických politiků, že ano; není ostudy, jíž by se styděli, není křivosti, jíž by se nedopustili, není nečestnosti, již by nespáchali pro třicet stříbrných, pro možnost lepšího rozmáchnutí nestydatými lokty. Myslím, že si o tom nemusíme dlouze vyprávět. Přesto jsem si zcela jist, že jeden každý z nich by projevil převelikou hrdost na to, že je Čech. Taktéž i leckterý z těch, kteří kradou auta a šidí cizince; ještě si možná na tom vlasteneckém skutku zakládají.

Doznávám se totiž, že by mě ta poněkud prostoduchá anketa nepřiměla k sepsání článku, kdyby nebylo jisté příhody, o níž soudím, že může dobře posloužit k srovnání a zamyšlení. Mám známou, Němku, řemesla novinářského. Ta paní má velmi vřelý vztah k české zemi a dokonce se s jistým zdarem učí česky, což není zrovna běžný jev. Její zaujetí pro české věci ale dostalo jednoho dne značně studenou sprchu: v tlačenici před Staroměstským orlojem jí někdo ukradl kabelku. Dobře. To se může stát i jinde, třebaže výskyt zlodějstva v městech pražských přece jen o dost přesahuje obvyklý evropský průměr. Také je nerozum strkat se v turistické tlačenici s kabelkou na rameni, beztoho chovám značné podezření, že kdo vynalezl dámské kabelky, musel být nějaký mimořádně důmyslný přítel zlodějů. Blízko té scény se však polajdával městský policajt a řečená paní se k němu obrátila o radu a pomoc. Asi to pro klid své duše neměla dělat. Nebo se aspoň neměla učit česky. Byla by si pouze z Prahy odnesla dojem, že její policajti jsou neznalí jazyků, takže je s nimi těžké pořízení. Takhle si musela vyslechnout velmi hloupou a nabubřelou odpověď: že to není jeho věc, že s tím má jít jinam, a vůbec, že si nemá nač naříkat, jelikož vy Němci jste se k nám taky chovali nepěkně.

Čert ví, proč já, nezúčastněný a od místa děje na pět set kilometrů vzdálený, se musím před tou ženskou za pitomého policajta stydět. Nu, nic; milá paní se po tom neúspěchu obrátila na policii státní a tam jí ochotně, zdvořile a s využitím všech možností pomohli, čímž byl nepříznivý dojem opět zčásti napraven.

Zčásti, pravím, protože nějaký škrábanec na dobré pověsti zůstane z takové příhody vždycky. Kdyby byla ta paní trochu zlomyslná či pomstychtivá, kdyby chovala některou z těch vlastností, jež četní starovlastenci u Němců ze zásady předpokládají, mohla při svém novinářském řemesle české pověsti dosti úspěšně zatopit. Pozor, Německo, pozor, Evropo, mohla by psát do svých novin, dej si pozor na Čechy, než je sevřeš do své mnohonárodní náruče. Protože to bude oběť; a rozmysli si, jestli ti bude stát za to. Otevřeš tím dveře nejen všelijakému zlodějstvu, nýbrž i záštím a zavilostem, jaké jsme u nás vymetli před práh už před desítiletími.

Krátce shrnuto, mohla ta příhoda u orloje zase svou kapkou přispět k přiživení starých předsudků, což by německá strana nijak zvlášť nepocítila, ledaže by místo do Prahy jezdila někam jinam. Strana česká by to pocítila velmi bolestně.

Nejedno vlastenecké město se dnes diví, kam se mu poděli turisté, Betlém například. Naštěstí však je ta paní rozumná, české zemi i nadále nakloněná a nemíní své příhodě dělat omáčku tiskem. Ani já nyní nehodlám vznášet otázku, jakému záhadnému účelu slouží městská policie, když ne ochraně občanů i cizích návštěvníků před zlodějskými obejdy. Neptám se ani, podle jakých měřítek jsou vybíráni její příslušníci a je-li jim dostatečně vysvětleno, že jejich úkolem není vynášení historických soudů, nýbrž pomoc ohroženým. Jen bych rád věděl, jestli to boží jelito pod černou čepicí rovněž pociťuje hrdost nad tím, že je Čech. A pociťuje-li, zda jeho zatmělou dušičkou proniká aspoň cípek vědomí, v jakém rozporu je jeho hrdost s ostudou, již své drahé vlasti takto nadrobilo. Asi že ne. Asi že tupým hlavičkám stačí hrdost sama, již netřeba podpořit nějakým skutkem. Jeden má být nač hrdý a nic to nestojí, že. Fotbalové ochozy jsou takové hrdosti plné, ledaže tam může fanda dostat po hlavě pivní flaškou od těch, co jsou hrdí zase na ten druhý klub. Národní hrdost bez hlubšího obsahu na sebe nebere ani takové riziko.

Jenže ovšem, není každému dána ochota stát k své zemi v hodině pravdy, a to nikoli pouze hubou. Není věcí každého být připraven k převzetí kusu odpovědnosti za její dobré jméno a snad i schopnost zastydět se nad její ostudou. Kdoví jak by tyhle věci dopadly, kdyby se staly předmětem zkoumání nějaké ankety. Jakých hodnot by asi dosáhla? Snad ne úplně mizivých, jsouť ještě mužové v národě českém. Ale devadesát procent, tuším, by to asi nebylo. Možná je tomu zrovna naopak. Čím víc nejistoty v sobě samém, čím víc špatného svědomí i neschopnosti přidělat poctivou čárku k dobrému obrázku své země, tím hlasitěji se huba ozývá papírovou hrdostí, tím víc ji degraduje na štětivé povýšenectví. Skutečná hrdost bývá totiž tichá a snášenlivá. Je v Evropě dost koutů, v nichž se vyskytuje. Jsou to ty, v nichž by nikdo návštěvníku v nouzi neomazával o nos historické křivdy, nýbrž poradil a pomohl.

Připravenost k oběti, důslednost v přiznání se ke své zemi, i když je to nepohodlné, schopnost přispět k její dobré pověsti i zastydět se nad nedobrou, to vše sečteno a podtrženo by mohlo obnášet v zemích českých tak ... nevím, nemám po ruce čísla žádné ankety, jen tak hádám ... snad kolem desíti procent. Nejspíš právě těch, která se neprohlásila lacinou hrdostí. Není to zrovna vysoké číslo a stálo by za to, aby je každý sám pro sebe hleděl zvýšit. Pro začátek by stačilo ... aspoň nedělat ostudu.

(Hannover, 22. 1. 2002, ANNONCE, 6. 2. 2002, Zpravodaj, 9/2002)

Řádka důrazně nesouhlasných odezev na uvedený článek mě ujistila, že jsem jím zasáhl mnohý cit horoucně vlastenecký, avšak lacino a bez vlastní zásluhy nabytý. Rovněž že jsem se příliš nemýlil ve svém odhadu, jaké asi je procento těch, kteří jsou ochotni své vlasti nejen fandit hlasitým pokřikem jako na fotbale, nýbrž se o její dobré jméno i něčím pozitivním přičinit. Být vlastenec hubou nestojí nic. Vykonat něco pro svou zem, stát k ní v chvílích zlých, kouskem vlastního díla posloužit její pověsti ... to už tak snadné není, k tomu už patří trocha námahy a sebezapření. Ale má to i svou výhodu: jeden si při tom nestrhne hlasivky.

Nad zlou knihou

Vyznávám se tímto ze svých hříchů: když jsem byl nedávno v Praze, taky jsem šel a obstaral si ten Mein Kampf, když se kolem něj nadělá tolik křiku. Já vím: je to kniha prokletá a počestný občan by na ni neměl ani klacíkem sáhnout. Na druhé straně zase ... nepřecenili trochu ďábelský účinek toho spisu pánové, kteří nad ním vyslovili klatbu, a nepodcenili naopak zdravý rozum českého občana, domnívajíce se patrně, že mu stačí v něm zalistovat, aby se hned změnil v divého nacistu? Musím říci, že já osobně mám o českém člověku lepší mínění. Nemyslím si, že je tak chytlavý na pitominky, jejichž aktuálnost dávno vyčichla. Navíc se domnívám, že chceme-li se postavit proti určité ideji, ať už kterékoli, nestačí ji jen odmítat, ale měli bychom ji především znát. Vědět, z jakých kořenů vyrostla, díky jakým okolnostem se z ní stala utlačitelská moc a proč se nakonec dožila své závěrečné fáze a zhroucení. Pak ale nezbývá než si sednout, obrnit se trpělivostí i dobrou porcí humoru a Hitlerovu knížku aspoň do poloviny přelouskat. Dál to, přisámbůh, nejde, leda bychom zatoužili se nudit.Přesto bych si nechal výsledek té četby pro sebe, kdyby mě nepřivedla k jistým, pro leckoho asi překvapujícím srovnáním. Z kvasu prvních dvou desítiletí dvacátého věku vyvřelo vícero idejí, z nichž to co do vražedné tragiky nejdál dotáhly dvě: německý nacionální socialismus a leninská varianta socialismu marxistického. Stalo se zvykem stavět tyto dvě nauky proti sobě jako neslučitelné extrémy, ale studium Hitlerovy knihy nás poučí o omylu: socialismus je to obojí a totožností má marxismus s nacismem víc než protikladů. V čem se mezi sebou liší, je spíš slovník, jistá folklorní rázovitost a jiné vnějškovosti.

Jinak vychází obojí z téhož: z atmosféry času, v němž už západní lidstvo pokročilo dost daleko ve vědách i v technice a začalo na to být domýšlivé, domnívajíc se, že stanulo na vrcholu poznání. Nejdokonalejší stroj toho času byly ovšem kapesní hodinky, a jelikož ani představivost mnoha tehdejších vizionářů nešla nad tento bod, jejich ztroskotání bylo naprogramované. Domnívali se, že i řád světa je cosi jako hodinky, jenže na rozdíl od těch, co mají v kapsičce u vesty, mizerně udělané a špatně jdoucí. A že by je dobrý hodinář dokázal správným vědeckým zásahem opravit. Jelikož nechybělo těch, kteří se za geniální hodináře měli, dočkal se svět obojího pokusu o opravu. Všimněme si, za jak velmi vědeckého se pokládá Marx. Hitler se o vědeckosti svých představ nezmiňuje na každé stránce pětkrát jako on, ale občas se táž sebejistota v jeho díle také vynoří. Neboť, jak odpovídalo přesvědčení toho času, co je vědecké, je z téhož důvodu pravdivé a dokonalé.

Z představy o definitivní neomylnosti vědy či toho, co se za ni prohlásí, vyplynula víra v pravdivost a nevyhnutelný úspěch světového hodinářství Marxova i Hitlerova. Máloco ovšem Hitler nenáviděl víc než marxismus, leda mezinárodní židovstvo, a Marxovi dědici mu nezůstali nic dlužni - ale nedejme se tím obojím pokřikem zmýlit: nejde o spor dvou neslučitelných, na přesně opačných koncích názorového spektra stojících nauk, nýbrž o konkurenční zášť. Dva mistři hodináři se dali do téhož díla a nic je pochopitelně nedovede vyvést z míry víc než pohled na konkurentův vývěsní štít.

Latentní společenské nálady, představa sociální rovnosti a nacionalistická řevnivost v sobě chovaly mocný ideologický náboj a staly se vítaným soustem mnoha teoretiků. Aby se staly něčím víc, potřebovaly už jen postrčit na cestu činů. Sociální nespokojenost devatenáctého století našla svého vyjádřitele v Marxovi a naplnila se jeho nenávistnou zlobou - člověk si musí přečíst Marxův životopis, aby uvěřil, jak zalykavě nenávistný to byl člověk, s jakou fanatickou touhou po zkáze.

Nálady v Německu po prohrané válce daly vyrůst nacionálnímu socialismu, jejž uvedl do dějin Hitler. A jako Marx, i on vložil do základu nového učení svou osobní, iracionální zlobu, představu násilí, brutality, bezohlednosti. Jinak zajisté všechno konali jen z lásky k lidstvu a k národu. Ovšem: kdo hodlá opravit svět, setká se s určitými překážkami. Ne každý se pro jeho snahu hned nadchne a jsou slyšet řeči o bláznech. I dojde zhrzený myslitel k trpkému závěru, že lidstvo sice i nadále miluje, ale až na ty mizery nevděčné. Až na nepřátele. Nepřátel je pak velká síla. Vlastně se opravářský spasitel bez vhodných nepřátel ani neobejde, neboť pouze na jejich jidášské zavilosti může dokumentovat svou vlastní ušlechtilou pravdu.

Obracíme-li stránky Hitlerova díla, překvapí nás možná, jak často a do všech stran metá lichotky jako darebák, mizera, lhář, podvodník, nebo aspoň lenoch, příživník, zbabělec, slaboch a budižkničemu. Z pozorné četby vyplývá, že snad pouze pan Hitler a nejvýš tak dva tři jiní členové lidského rodu jsou z toho názvosloví vyňati. Skutečně se lze až divit, proč se kvůli tak mizivému hloučku vůbec namáhá s opravou světa. Marx s Leninem ostatně také; i jim milované lidstvo sestává především ze zrádců a zaprodanců, dost dobrých leda pro kulku do týla.

Jak proroci marxismu, tak i Hitler si pomáhají z této šlamastyky stejně: jelikož jejich překypujícímu duchu je příliš zdlouhavé se párat s jedinci, vyhlásili za hodnu svého úsilí jednu lidskou skupinu, kdežto ty zbývající odsoudili do role zavilého, od přírody zvrhlého nepřítele, jemuž je v zájmu jasných zítřků nutno zakroutit krkem. Na jasné zítřky jsou jak Hitler, tak Marx kabrňáci. Na ničení ještě víc. Předmět lásky i nenávisti je přitom zanedbatelný a vyměnitelný. Marx miluje dělníka a plameny nenávisti mu jdou od huby při pomyšlení na měšťáka, kterýžto sortiment Stalin později rozšířil ještě o sedláka. Hitler nachlup stejně sází na trůn vší láskyhodnosti Árijce, aniž by se ovšem namáhal tento zázrak stvoření blíže definovat. Nenávistí pak obdařuje Židy, i když to ledakdo jiný také občas schytá. Za nepřítele byl určen prostě ten, kdo byl nejlépe po ruce nebo proti komu se obracela osobní Myslitelova averze. Nade vše obě učení milují jednu společenskou skupinu, totiž masu. Masa, toť pro spasitele obojí čeledi předmět uctívání a zároveň i opovržení. Neboť je nutno vědět, že jak Marx, tak Hitler předmětem své lásky hluboce pohrdají, maje jeden dělníka, druhý řadového Němce za blba.

Marx si nikdy nedal námahu živého dělníka poznat a také to nepotřeboval, jelikož si jeho ideální podobu sám vytvořil. Kdyby žil dnes, nejspíš by si vyrobil model dělníka na počítači. Rovněž tak si Hitler vytvořil ideál německého Árijce, jemuž rovný nikdy po planetě nechodil. I pro něj měl jeho milovaný a nade všechno tvorstvo postavený Němec cenu pouze tehdy, dal-li se zformovat v masu. Masa jsou ti, kteří se chovají, jak mají. Ti, kteří dělají, co od nich Vůdce očekává. Jinak jsou to zrádci. Dělají-li ovšem to, co Vůdce očekává, jsou to manipulovatelní blbové. Je nutno jim troubit do uší krátká, dobře zapamatovatelná hesla, až z toho ztumpachovatí a budou je ozvěnou opakovat. Složitějšího uvažování není masa dle názoru spasitelů schopna, jím jsou obdařeni pouze oni. Na rozdíl od jiných, kteří své opovržení masou zaobalili do kaskád šmajchlovných řečí, Hitler se jím ve své obdivuhodné přímosti netají, což je nutno kvitovat s uznáním. Dvacátá léta byla vůbec plná mas i osvícených vůdcovských elit, neboť demokracie už byla okoukaná a mnohým se zdálo, že na cestě k zářným zítřkům postupuje příliš zdráhavě. Proto se obrátili proti ní, proroci marxismu trochu zastřeněji, Hitler velmi otevřeně. Nebyli v tom víc než dětmi svého netrpělivého času, dychtivého přeorat svět.

Hitler i Marx vyšli z přesvědčení, že pomocí svého vědeckého génia dosáhli Pravdy. Absolutní, dále již nezdokonalitelné, cokoli se nachází mimo ni, je buržoazní (Marx) nebo židovský (Hitler) žvást. A kdo má absolutní pravdu, je pochopitelně oprávněn a vší logikou dějin předurčen ji jakýmikoli prostředky prosadit. Třeba i lží a předstíráním, třeba i vraždami. Oba věrozvěstové se v tom od sebe nijak podstatně neliší, ledaže Hitler je přímočařejší, násilnější, slovo brutální, brutalita najdeme na každé stránce Mein Kampfu a není to odsudek, nýbrž doporučení.

Marx dělá některé filozofické okolky, ale výsledek je týž: násilí je mu prostředek i účel. V jistém směru je Marx násilnější než Hitler: prorok nacismu hlásá násilí jako cosi nezbytného, co musí být, aby se svatá věc uskutečnila; Marx se v hrůzách, násilí a zkáze kochá, jako by v jejich představě docházel jakéhosi orgasmu. Všimněme si, jak Marx dohromady neuvažuje o tom, co by mělo být po jeho světové revoluci; sama revoluce jakožto koncentrovaná exploze násilí je mu korunou všeho. Podobní jsou si oba proroci i svým žalostně nesprávným odhadem budoucnosti. Oba povýšili momentální situaci svého času na věčný zákon: u Marxe to byl dočasný kvas raného stadia industrializace s jeho početným a hladovým dělnictvem, Hitlerovi úzký prostor německého státu, neschopný obživit rostoucí počet obyvatelstva.

Jenže to byla chyba: dělnictvo jako společenská skupina pozbylo automatizací výroby své početní převahy a nakonec i významu; Hitler si ve své prorocké vizi naprosto nedovedl představit čas, v němž německý prostor, dvěma prohranými válkami nadto pořádně zúžený, své obyvatelstvo nejen že uživí, ale způsobí mu i mnohé hlavy lámání, co si počít s neprodejnými zemědělskými přebytky. Bod Hitlerova programu, žádající k zabránění hladomoru násilnou kolonizaci Východu, je dnes z celé jeho nauky ten nejméně pochopitelný, a kdyby nebylo hrůz, jež z něj vyplynuly, i dosti směšný; přesto je představa potřeby stále nové a nové půdy základ, na němž je celá nacistická ideologie postavena. Současné Německo má i svého vlastního Východu dost, natož aby mu ještě někdo nabízel k starostem a vzteku další podvyživené končiny.

S tím souvisí i poněkud komické staromilství obou hlasatelů lidského pokroku. Marx, jako mnozí jiní myslitelé jeho času, pozoroval rozmáhající se industrializaci s nedůvěrou a vytvořil vizi strašlivého výbuchu, v němž se celá ta chatrná buržoazní stavba rozsype. Ani Hitler nemiloval průmyslovo-obchodní společnost a za jediný zdravý prvek měl babičkovské selství. Jako Marx dělnictvo, tak i on pokládal zemědělský živel za přirozeně nejpočetnější, a tudíž i politicky nejvýznamnější. Divil by se asi, kdyby se dočkal dnešních dnů, kdy pracovní síla jedné selské rodiny uživí stonásobek městských strávníků.

Z iluze občana jakožto vlastní myšlenky prázdného blba vyplývá další omyl obou zvěstovatelů: domnívali se, že záleží jen na intenzitě propagandy, aby poddaný hlásané pravdy dychtivě převzal a stal se nadšeným uctívačem vůdcovské neomylnosti. Zvlášť Hitler je propagandou načisto posedlý. Další vývoj dějin ukázal nesmyslnost takové představy: příliš vlezle do hlav nalévaná propaganda působí kontraproduktivně; oba ideologické systémy se znemožnily mimo jiné i tím, že k jásavé poslušnosti donucený lid obrátil všechno v šaškárnu.

Je s podivem, že až dodnes mnozí vládychtivci na představě snadného ovládnutí mas prostřednictvím koncentrovaného nalévání setrvávají - pro příklad netřeba chodit daleko. Nejen marxismus, ale i hitlerismus je - možná ještě radikálněji - antikapitalistický. Idea státně kontrolované výroby a obchodu je oběma společná, představa zisku podezřelá. Svorně se shodují v odmítnutí peněžního trhu, Hitler hovoří v té souvislosti o úrokovém otroctví. (Inu, zadlužil se, holoubek, za svých vídeňských časů a nemůže to svým věřitelům odpustit. Tak se osobní selhání často stává článkem spasitelské víry. Je známo, že ani Marx nedovedl udržet šesták.)

Oba reformátory jímá hrůza při pomyšlení na nadnacionální, hranice států přesahující a vládami nemanipulovatelný finanční trh; zejména Hitlerovy výpady proti mezinárodnímu kapitálu je dnes rozkošné číst a srovnat je s nachlup stejnými tirádami protivníků globalizace, jak se stalo módou říkat témuž jevu dnes. Snad že si jak Hitler, tak marxisté, tak i antiglobalizační vášnivci dneška uvědomují, že mohou s jistým úspěchem bouřit proti kapitalismu v rámci jednoho národního státu, světovým propojením se však z něj stává neuchopitelný protivník. Jistě; pro socialistu není horšího pomyšlení než na sílu, která běžíc svou vlastní zákonitostí nepotřebuje jeho moudrých rad.

Zhruba v třetině Mein Kampfu končí jeho jakás takás čtivost. Je to bod, do nějž Hitler líčí své osobní zkušenosti a vývoj svého názoru, dál už následují jen nudné, čím dál chaotičtější konstrukce. Souhlasit s plodem jeho ducha je pro člověka s normálními myšlenkovými pochody nemožné, poučit se z něj ale lze. Zejména v tom, jak z předpokladu vlastní geniality s přidáním násilnických sklonů, víry v účinnost krátkých, přímočarých řešení, prostředky světícího účelu, nakonec neomylně vyplynou hromady trosek, pohřbivší kromě milionů promarněných životů i samotnou ideologii.

Pozorného čtenáře nemůže nenapadnout, jak si v tom jsou veškeré recepty na opravu světa blízké, jak Hitlerova i marx-leninská varianta socialismu vyšly z příbuzných předpokladů, užívaly příbuzných prostředků a zašly ... nu, přece jen dost rozdílně: nacismus je mrtvola už spolehlivě pohřbená, kdežto mršinu marxismu se tu a tam vždy někdo ještě pokouší křísit. Nabízí se podezření, zda právě to není příčinou snah o uvržení klatby na Hitlerovu knihu: aby ji pokud možno nikdo nebral do ruky a souvislostí se nedomýšlel.

(Hannover, 7. 1. 2001, ANNONCE, 10. 2. 2001)

Ale napadá mě zrovna, že uvedená kritika zlé knihy příliš nezapadá do kapitoly, určené vznětům srdce a jazyka českého; abych ten dojem napravil, připojuji další klenot z téže pokladnice, třebaže bych jinak soudil, že Hitlerovu dílu už bylo věnováno místa až dost. Následujícími odstavci také už nemíním hodnotit podivné myšlenkové pochody někdejšího samovládce, nýbrž způsob, jímž byly převedeny do češtiny. Netajím se náhledem, že by překladatel snad měl být ztrestán právem útrpným.

Ledacos je nedovařeného, nedodělaného, nedomrlého v království českém tohoto času; avšak lajdácké a žalostně neumětelské překlady, jaké na svého čtenáře vypouštějí mnozí nakladatelé, volají mnohdy ne-li po skřipci a lámání kolem, tedy aspoň po zakroucení uchem. Skutkem v tomto ohledu nejpozoruhodnějším se bezpochyby zaskvěl vydavatel Hitlerovy černé knihy pan Zítko; rád bych mu tedy následujícími řádky postavil aspoň skromný památník.

Adept na cenu lajdáctví

Otevřu nedávno noviny, a hle, co se dozvídám: proslulý nakladatel pan Zítko že prý byl ověnčen literární cenou odvahy. Je pozoruhodná ta houževnatá vytrvalost, s níž se noviny drží tématu, nestojícího za víc než půl dne veřejného zájmu, ale snad že je dobré mít v zásobě nějakou vzrušující nicotnost pro čas, kdy není o čem psát. Jinak bych věru neviděl příčinu, proč se o tom nepříliš významném počinu neustále rozepisovat, zaměstnávat jím soudy a dokonce vynalézat literární ceny. Abych zahovořil určitěji: mávl bych rukou nad tím, že někdo vydal nudnou a již dlouhými, mechem prokvetlými vousy obrostlou Hitlerovu knihu. Že by se mohla někomu stát inspirací nebo povzbuzením, bych se neobával; naopak chovám podezření, že hololebí mládenečkové, ozdobující se zálibně nacistickými symboly, ji jakživi neměli v rukou, a jestli měli, že ji neotevřeli a nečetli. Soudím, že by jim měla být poskytnuta příležitost ten nedostatek dohnat. Nechť je jeden každý hajlující a nacismus oslavující jinoch polapen a zavřen do ajnclíku, v němž by neměl víc než džbán vody, půl bochníku chleba a Mein Kampf z páně Zítkova vydání. Propuštěn by byl, až by se naučil nazpaměť nejméně padesáti stránkám, pokud možno z té druhé, ideologické části knihy, ta je nejotravnější.

Sám pan vydavatel by neměl být odsuzován k milionovým pokutám, nýbrž k povinnosti vystoupit každého jitra před svítáním na horu Říp (to je teď móda) a tam z ní až do odpoledne nahlas předčítat. Tak by byla neonacismu v Čechách zasazena rána, z níž by se nevzpamatoval.

Avšak zpátky k té ceně odvahy: řekl bych, že jsou různé druhy této vlastnosti, z nichž jednomu je možno říkat i drzost. Na luzích českých, pravda, kvete utěšeně i bez pana Zítka. Jeho drzost nespočívá v tom, že řečenou knihu vydal; nakladatel by měl mít možnost a právo vydat cokoli, protože cenzura je věc nejen hanebná, totalitou smrdící, nýbrž navíc i naprosto neúčinná. Měl by ale, ať už se odhodlá k vydání třeba i Kladiva na čarodějnice, Protokolu sionských mudrců nebo pro mě za mě Mein Kampfu, to udělat pořádně. Odvést solidní práci, jaká se vyžaduje i od ševce, natož od profesionála literatury. Neboť je to drzost, drzost a neomalenost, vypustit na čtenářské publikum něco tak hrůzně lajdáckého, něco tak žalostně neumětelského, jako je překlad Hitlerova díla v podání páně Zítkova nakladatelství. Krom předčítání na hoře Řípu by snad měl být pachatel toho činu uvržen i do klády za pohrdání českým čtenářem, jejž zjevně má za pitomce, ochotného spolknout všechno. Překlad, slovutný pane nakladateli, překlad je zodpovědná služba nejen čtenářské obci, ale též obojímu jazyku: tomu, z nějž je předkládáno, i tomu, do nějž se překládá. Za jejich prznění by měl být stanoven trest. A ne-li trest, tedy literární cena: cena za nejhorší překlad století.

Hitlerova kniha, jak se nám dostala páně Zítkovou zásluhou do ruky, by ji musela suverénně a s velkým předstihem získat. Abych pořád jen tak všeobecně nekáral neblahého nakladatele i jeho překladatelského knechta, uvedu pro zábavu i poučení hrstku příkladů.

Především neovládá páně Zítkův překladatelský pověřenec svůj mateřský jazyk. Čím vším kvete každá stránka jeho díla, je až zarážející; nedivil bych se tolik, kdyby neznal některé složitější gramatické tvary, ale on vypadá, jako by absolvoval základní školu nejvýš do druhé třídy, a to ještě s nevalným prospěchem. Jinak by přece musel znát aspoň vybraná slova a ostatní pravidla psaní hlásek i a y. Jak ohromně působili tyto stavby (str.192), ... mi Němci ... (171), místo, které náš regiment dobil ... (146), ale zůstanu u těchto ukázek, protože se mi cosi začíná kroutit v žaludku. Je takových plná kniha, a ještě zdařilejších. Učit se, učit se, učit se, volám na adresu překladatelovu! Pouštějtež se, dobrý muži, na pole literatury až poté, obsáhnete-li znalost mateřského jazyka aspoň na úrovni vyžadované od každého třeťáčka. Co se týče pana nakladatele, lze mu navíc doporučit, aby si napříště zjednal někoho znalého základů české mluvnice, kdo by po tom překladatelském nemehlu jeho žalozpěv aspoň zkontroloval, když už zřejmě nikoho lepšího nemá po ruce.

Brutální nakládání s jazykem německým v témže díle bere přímo dech a vzbuzuje podezření. Buď jde o neslýchanou drzost, bez níž by nebylo možné předstoupit s tak chatrnými jazykovými znalostmi před veřejnost, nebo o zchytralý úmysl: není-li pak páně Zítkův svérázný překladatel tajný antifašista, který se rozhodl jed Hitlerových idejí zneutralizovat směšností? V tom případě se mu povedlo rozvratné dílo znamenitě, neboť není možno, aby někdo Mein Kampf v českém vydání přečetl a bral jej ještě vážně. Opět pár ukázek nechť osvětlí druh a rozsah jazykových kotrmelců, nad nimiž zůstává rozum stát.

Dle manýrů Vogela a Strausse (někdo něco) vidět nechce (str. 166)... Ó, držte mě, abych se nedopustil žalovatelných urážek! Kdybyste se, vy hlavičko jedna zatmělá, jen maličko zamyslel nad překládanou větou, vzpomněl byste si snad na pštrosa, který schovává hlavu do písku i u nás, když nechce něco vidět. Pštros se po německu řekne Strauss; a protože stejné slovo značí i kytici neboli pugét, říkávají Němci někdy pro odlišení der Vogel (pták) Strauss. Jasné? Zapište si to laskavě za své překladatelské uši.

Jinde zase čtu ob řádku cosi těžko pochopitelného o chudobném ďáblovi. Chudobný ďábel tuhle, chudobný ďábel tamhle, hotová posedlost tím chudobným ďábelstvím, navíc nemajícím se smyslem textu žádnou viditelnou souvislost; co tady zase náš drahý pan překladatel popletl? Inu co: stačí si ta slova přeložit zpátky do němčiny. Der arme Teufel ... to není, vy chytráku, žádný nemajetný satanáš, nýbrž jde o zčásti soucitný, zčásti pohrdavý výraz hovorové němčiny pro člověka, jemuž bychom u nás řekli ten chudák, chudinka, chudák chlap.

Nestačí jen rozevřít slovník a lovit z něj ekvivalenty cizojazyčného výraziva, víme, nýbrž je třeba mít i jistou zkušenost s živým jazykem, než se někdo pustí do překladů. Lze odpustit, je-li někdo slabý v zeměpise, ale přece jen tahá dost za uši, čteme-li v souvislosti s první světovou válkou větu: Po ústupu z jižního Marneuferu (136) ... neráčil jste, ctný muži, nikdy slyšet o bitvě na Marně? A Ufer značí německy břeh, jak bohdá ví i účastník půlročního jazykového kursu, z čehož vysvítá, že německé voje neustupovaly z žádné obce jménem Marneufer (bylo by to jméno ve Francii dost neobvyklé), nýbrž z jižního břehu Marny. Ach jo.

Že vysoký dům proti čemusi hlasoval (193), se může rovněž jevit záhadně až do chvíle, kdy se dozvíme, že termínem hohes Haus se ve vznešenější němčině označuje sněmovna. Už poněkud zašmodrchanější je sdělení, že Münster, Rathäuser und Schrannenhallen tvoří čehosi viditelné symboly (192); buď pan překladatel jako v případě toho Vogela se Straussem zase pokládá tato substantiva za jména nějakých pánů, nebo se rozhodl ušetřit si práci s listováním ve slovníku a jemu neznámé výrazy prostě opsal, nebo si zatřetí si dělá z čtenáře blázny.

Není hanba neumět německy, ale v tom případě byste si snad měl, rozmilý pane překladateli, vybrat nějaké jiné řemeslo, například krmit opice v zoologické zahradě; to jsou aspoň němé tváře. Jelikož chci čtenáři uspořit řešení záhady, o čem je vlastně řeč, sděluji, že Münster je dóm, Rathäuser jsou (množ. č.) radnice, a co jsou to Schrannehallen, to namouduši nevím ani já, a jak jsem průzkumem zjistil, neví to ani zbytek Němectva. Zřejmě pan překladatel zase něco opsal nejen bezmyšlenkovitě, ale také chybně a lajdácky.

Tady zas je pořád řeč o nějakých Mörserech, Britové že měli Mörsery takové ráže, Němci zas Mörsery ráže onaké (239) ... snad by mu některý desátník artilerie na požádání vysvětlil, že jde o druh děla, jemuž se v české vojenské terminologii již od pradávna říká moždíř.

A už bych těch nesmyslů nechal, ale aspoň tenhle mi budiž ještě dovolen, protože je přímo rozkošný: na str. 193 se dočítám znepokojující zprávu, že v srpnu 1914 lidové vrstvy napadly velrybářský stát. Nestačím zírat. Jaký velrybářský stát? Kdy byla v Německu spatřena velryba? A jestli byla, proč ta skutečnost tak znepokojila ty vrstvy? Zkušenost z předešlých řádek mi napovídá, že v tom bude zase nějaká pitomost, ale jaká? Čtu ještě jednou předcházející odstavce, mluví se v nich pořád dokola o volbách ... nojo. Už to mám. Páně Zítkův dvorní znalec jazyka německého si našel ve slovníku, že der Wal jest velryba, a spletl si to se slovem Wahl neboli volba. A nevěda si rady se složeninou Wahlstatus (volební řád), vytvořil v závanu vyšší inspirace z Německa ten velrybářský stát.

Tož, takovéto máme překladatele v království českém. Již mnohokrát jsem si všiml, že vedle četných překladů slušných a dobře řemeslných se na knihkupeckých pultech vyskytují i výpotky úpěnlivého babráctví, ale tohle je zatím vrchol. Ještě štěstí, že slavný Mein Kampf sice mnozí kupují, ale nikdo nečte, zjevně ani udíleči literárních cen.

Čím to, lidé drazí? Snad že vydavatelé ve snaze o ušetření nákladů zadají překlad prvnímu mrťafovi, který jim přeběhne přes cestu - hele, Vašku, ty přece umíš německy, že? Přelož tuhleto, vyděláš si! A milý Vašek, lačen vydělání, vezme do levé ruky originál, do pravé slovník, a potě ze sebe klopotně slůvko za slůvkem, sroubí z nich nehoráznost k ostudě vlastní, jazyků, jež se troufá prznit, i veškeré literatury české.

Dobře; ale i když byl pan Zítko v zadávání překladu tak velice nenáročný, proč aspoň někoho nepověřil kontrolou? Nemá snad ve svém podniku korektora? Ušetřil i za něj? Neboť špatný, směšnosti vyrábějící překladatel může být jen žalostný, sám k sobě nekritický, honoráře chtivý nedouk; ale nakladatelova je zodpovědnost.

Nutno říci, že jí nedostál ani za měďáček. Třeba byl jeho počin vzhledem k očekávatelnému soudnímu popotahování odvážný, ale hlavně byl drzý, čtenářem pohrdající a svědčící o nebetyčném, pro postkomunismus tak příznačném fušerství. Asi by opravdu měl být udílen řád za vrcholný výkon v tomto oboru. A kdyby toho bylo málo, mohl by, podoben jiným velikánům české kultury, být ctný pan nakladatel i se svým překladatelem pochován na Slavíně, pokud možno co nejdřív.

(Hannover, 21. 5. 2002, ANNONCE, 29. 5. 2002)

Zakončeme tuto kapitolu článečkem snad poněkud rozmarným, jímž však chci předvést, že čeština i svou schopností písemného vyjádření překonává mnohé mluvy světovější. Byla kdesi řeč o nemístné hrdosti, v níž není ani za nehet vlastní zásluhy. Dodejme tedy pro útěchu, že můžeme být velmi dobře hrdí na svůj jazyk český, i když jsme jej osobně také nevymysleli. Můžeme však přispět k uchování jeho bohatství a odpírat invazi proletářského zlajdáčtění, rozlézajícího se především českými novinami jako mor. Kdo tak činí, o cosi se zasloužil; a jak již řečeno, jen na vlastní zásluhu lze být hrdý.

O městu Pahrdoobeetseh a jiných jevech

Jo, kde jsou ty časy, kdy jsme byli tak pěkně zadrátovaní za bděle střeženou hranicí a vzruchy světa k nám nedoléhaly! A které dolehly, byly profiltrovány tiskovou agenturou, ale jen jednou a ne desítkami jako dnes; a když si člověk zvykl na různé nesmysly, povstalé přepisem z azbuky, mohl si být přinejmenším jist výslovností. Dneska ... kam se hrabe babylonská věž. Odevzdal jsem před časem vydavatelství rukopis své knížky ... no, nechci si dělat reklamu. Jen že to je knížka obsahu cestovatelského, v níž se to hemží cizokrajnými názvy; a s nimi, jak si hned ukážeme, může být potíž. Zlatá azbuka, povím vám. Tak zrovna tadyhle: píši o přístavu a letovisku Elat v zemi izraelské, a redakce hned, že to tak není, že v knížce musí stát Eilat, nebo ještě hůř Ejlat. Přitom mi skutečná výslovnost ještě zní v uších, a kdybych se trochu rozpomněl, uměl bych to jméno napsat hebrejským písmem a dokázat, že se v něm žádné -i- nevyskytuje. Celou tu patálii způsobily tiskové agentury, vydávající své zprávy v angličtině; a aby Angličané nečetli Ílat, bylo nutno vsunout pomocné písmenko.

Na jiném místě mi zase bylo vytknuto, že pojmenovávám jistého moudrého učitele Budha a nikoli Buddha, jak káže přijatý úzus; a bylo mi marno namítat, že ono dvojité -d- neslouží ničemu víc, než aby anglicky mluvící národové nevyslovovali Bjůda nebo nějak ještě potvorněji.

Ona angličtina je v tom punktu vůbec pozoruhodný jazyk; dostal se mi vám do ruky anglicky psaný turistický průvodce, obsahující návod, jak správně čísti česká jména. Perníkářská metropole byla například představena fonetickým přepisem Pahrdoobeetseh ... no, může být v některých případech výhodné nemít světový jazyk.

Aby nebyl Babylon tak jednotvárný, užívají agentury i jiných přepisů. Četl jsem tuhle v novinách, že byl dopaden jeden z vůdců teroristického spolku Al Kajda, jistý Moussaoui. Přemýšlím, jestli se mi neudělá pod nosem uzel, ale není toho třeba; sám se rozpomenu, že se ten pán bude nejspíš jmenovat po lidsku Musáví, to kroucení z něj udělala francouzština, v oboru fonetiky o nic lepší angličtiny. A aby i z azbuckého Babylonu zbyla cihlička, bylo mi vytrpěti jméno turkestánského hlavního města Ašgabat, které ovšem zní Ašhabád, ale chtějte něco od abecedy, neobsahující hlásku -h-. Ostatně pamětníci potvrdí, že jsme mívali v novinách i Chelsinki, situace se od těch dob přece jen trochu zlepšila.

Slavná Al Kajda měla ještě štěstí, že se do českého tisku zřejmě dostala poslechem, takže z toho vyšla celkem srozumitelně. Světové agentury užívají přepisu Qaida, případně Qaeda, což aby ďábel sám nepopletl. Divím se, že ještě někde nestálo Al Kvajda, nu, nejspíš že se čeští přepisci inspirovali písní »Ztratila jsem kajdu, kdepak já ji najdu«, takže to náhodou trefili.

To na dohled od zmíněného již Elatu leží jordánský přístav Aqaba, jejž jsem pochopitelně už také našel pojmenovaný Akvaba, inu, nelze vyžadovat na každém agenturním písaři, aby se vyznal v arabské abecedě. Zjistil by, že arabština zná dvojí -k-, jednak to naše obyčejné a v latince se stejně píšící, jednak vyrobené hluboko v hrdle a vyjádřené literou -q-. Jelikož je obtížné ke každým novinám připojovat návod k čtení arabských názvů, byl bych pro to, aby se psalo prostě Akaba, stejně jako ta Kajda. Nestala by se žádná velká chyba. Naštěstí je valná část světa ovládána latinkou, již lze převzít v původním znění, a pak ať se s divnými písmenky každý trápí sám.

Narazil jsem na odpor, napsav jméno jisté ostrovní říše prostě a po česku Tajvan - nikoli, byl jsem umravněn, jediná úředně schválená forma jest Tchajwan. Nuže, vím, co ten název znamená; je složen z čínských slov tai (velký) a wan (ostrov). O zbytečnou hlás- ku -ch- se tentokrát nepřičinila angličtina, nýbrž přepečlivá úřední snaha o převedení do fonetické češtiny. Čínština má ve své výslovnosti nadechnuté hlásky -p,-, -t,- a -k,-, asi tak, jak němčina vyslovuje například jména měst Karlsruhe nebo Kiel, jež také nikoho nenapadne přepisovat jako Kcharlsruhe a Kchiel. Pročež Tajvan úplně stačí, drazí jazykotepci, jste jím skutečné výslovnosti blíž než vaší vyumělkovaninou.

Což se týče i korejského Pjongjangu, úředně a zcela hloupě psaného jako Pchjongjang; i v něm jde o lehké nadechnutí hlásky -p,-, které může být opomenuto a žádný hřích proti korejské výslovnosti se nestane. Tvrdím to s jistotou ještě o něco větší než o tom čínském Tajvanu, protože jsem se trochu korejštině včetně jejího písma učil a na místě samém jí užil. Kdo nevěří ... nu, nemusí tam hned běžet, stačí se zeptat některého Korejce.

A dalo by se ještě dál psát a příklady uvádět toho písemného změtení jazyků i různých nejapných přepisů, leč soudím, že to zatím stačí. Doporučil bych všem, kdož přejímají zprávy tiskových agentur, aby se nehmoždili s anglickým, francouzským či jiným přepisem, ale užili českého, proti oběma světovým mluvám mnohem obratnějšího. Ve sporných případech se mohou obrátit na znalce exotických jazyků, kteří ani v Praze nejsou k nenalezení. Čeština je totiž kromě své výrazové bohatosti obdařena abecedou, jíž lze se zdarem užít k přepisu z hebrejštiny, arabštiny, korejštiny i jiných exotických jazyků; a kde se svými háčky a čárkami nestačí, jde vesměs o rozdíly tak nepatrné, že je lze pominout. Na shledanou v Elatu!

(Hannover, 4. 9. 2003, Polygon, 2/2003)

A už toho nechám, už se vzdávám. Už se dal Golem na pochod, nezastaví ho nikdo a tím méně já. Nenaléhám ani na uvedení zeměpisných a jiných názvů v této knížce v duchu shora uvedeného článku, mějte si své Tchaj-wany a Budddhy (z horlivosti jedno d přidávám), a kdyby to nestačilo, i ty Pahrdoobeetseh. Taktéž, například, navrhuji, by bylo dlužno psáti jméno českého pana premiéra Shpeedlah, víte, aby se to Angličanům dobře četlo.

*Tolik tedy o hlubině české duše, vyjádřené jazykem a rozličným jeho literárním užitím, ba zneužitím. Téma této kapitoly se čtenáři může zdát podružné, ale nechte mě, ať si vysypu ze srdce nechuť k ubohostem a lajdáctvím, k nimž nás dovedl dlouhý proces zproletářštění, než přistoupím k rozborům myšlenek a událostí, jimiž se ohlásilo nové století. Pozoruji v nich dvě protichůdné tendence: západní svět se přes všechny těžkosti a pošetilosti nezastavil na cestě k vyšším vývojovým stupňům, světy jiné naopak jako by si zamanuly vracet se do zmatků a bídy předstátního věku. Svět český ... nejsa vytesán z kamene, nedokáži být v jeho analýze zcela objektivní. Stále bych chtěl doufat, že jeho pochybení jsou přechodná a že po nějakém čase stane znovu tam, odkud vyšel, že bude dobrou a plnohodnotnou částí světa západního, a to nejen po stránce hmotné.

Jenomže se ten čas prodlužuje a zatím, navzdory přijetí do různých evropsko-západních struktur, se mravní obrození jaksi nedostavuje; a bez něj ... nic si nemalujme. Nevím, může-li kam ještě klesnout jazyk český; možná že ano. Že se národ Komenského za nějaký čas bude dorozumívat pomocí čtyř stovek slov a bez gramatických tvarů jako vyhynulí obyvatelé Tasmánie. Má-li kam ještě klesnout i česká země, jejíž politická i jiná elita předvádí učenlivému občanu móresy, proti nimž je řád džungle ještě ušlechtilost sama ... asi také ano, bude-li se vývoj věcí veřejných ubírat stejným směrem jako v posledních třinácti letech. Ale nedovedu takových konců dohlédnout.

Raději si chci představovat, že dno křivky bude překonáno a započne vzestup, opožděný o ... jen o těch třináct let? Nebo spíš o pětapadesát? O pětašedesát? Kdy naposledy to vlastně u nás nešlo pořád jen s kopce? Máme důvod k spěchu.

(pokračování)

Zpátky