Únor 2005

O hajlování a ceně sebeúcty

Luděk Frýbort

Noviny nedávno přinesly zarážející snímky předních českých herců a jiných kulturních tvůrců, jednou přičinlivě hajlujících u příležitosti jakési protektorátní oslavy, podruhé neméně přičinlivě podpisujících husákovskou antichartu. Jelikož šlo o osoby národem obdivované, bylo z toho trochu rozčileného psaní, zčásti nesouhlasného až odsuzujícího, z druhé části omluvného. Jest zaznamenáno, že porozumění plnou omluvností zazářili zejména ti, jimž lze shledat na hlavě másélko někdejší obojetnosti; tak například pan režisér Otakar Vávra, čerstvě ozdobený záslužnou medailí z ruky Nejvyššího a obratná všerežimní korouhvička, se k tomu dění vyjádřil slovy: »Stačil krok stranou, a bylo po vás!« Tak tak, jeden se až nestačí divit, kolikrát šlo o holý krk panu režisérovi, div, že si život zachoval. Než k tomu později.

Měl-li bych se sám k věci vyjádřit, řekl bych, že není proč se zvlášť pozastavovat nad uklouznutími slavných: zachovali se v těch nemilých situacích nejinak, než by se zachovala i většina veškerého lidu českého, kdyby ji k tomu osud dostrkal. Divící se zbožňovatelé propadají tomu omylu, že připisují svým miláčkům vlastnosti, jež pro ně vyrobil scénárista, což ovšem nemůže neskončit rozčarováním, je-li role srovnána se skutečností. Filmový zmužilec ostře řezaných rysů bývá nezřídka bázlivý poseroutka, vlídně moudrý kmet bílých vousů, kterážto role bývá přidělována dosluhujícím mistrům plátna, se v soukromí projeví jako lakotný hašteřivec, tím domýšlivější, čím slavnější, a muž cti a zásad běží, aby si přičinlivě zahajloval, spatřuje-li v tom svůj prospěch. Ostatně nejen herci bývají stiženi takovým rozštěpením ducha; jest znám příklad Friedricha Nietzscheho, filozofa nadčlověčí vůle a heroismu, který se bál krávy.

Jelikož jsem sám žil v éře jak husákovsko-normalizační, tak i protektorátně-hitlerovské, upravil bych poněkud obhajobu pana Vávry i jiných: ono to obyčejně nebylo tak divoké, jak dělají. Nacisté byli pěkné mrchy, ale na rozdíl od komunistů netrvali na povinném nadšení a chvalozpěvech, nýbrž jim docela stačilo, když český človíček zůstával hezky zticha a nic proti nim nepodnikal. Cokoliv nad tuto mez už zpravidla bývalo plodem vlastní iniciativy; slova pana Vávry o kroku stranou, po němž následovala kompletně poprava, jsou, řekněme, nadnesená.

S bolševikem, povinné slavení vyžadujícím, už bylo složitější pořízení, ale jest smyslem tohoto článku připomenout, že i z té nepříjemnosti existovalo východisko. Někteří jej užili, ovšem za jistou cenu. Jiným, jichž byla většina, jejich sebeúcta a dobré svědomí za tu štrapáci nestály. Bylo totiž možné ... inu, jednoduše se nevyskytovat tam, kde kynulo hajlování nebo podepisování antichart. To se dělalo za účelem udržení nebo vylepšení kariéry, dosažení úspěchu, postavení finančního či společenského, ale holá nutnost to nebyla. Zbývala možnost oželet kariéru, vyžadující škraloupů na svědomí. Sám jsem tu truchlivou dobu prožil u lopaty, pravda, z přinucení, takže se nemíním dávat za příklad. Poznal jsem však i lidi čestné a statečné, kteří si řečenou lopatu zvolili dobrovolně, aby si ušetřili podepisování potupných lejster, estébáckou spolupráci i jiná povyražení toho otrockého času. Neváhám prohlásit, že představovali to nejlepší a nejryzejší, co český národ na mravních kvalitách měl, většinu ovšem netvořili. Nicméně by neměli být zapomenuti, když se rozdávají čestné metály, neboť nikdo si jich nezaslouží víc, korouhvičkovitých režisérů nevyjímaje.

Pan Steigerwald ve svém listu Mladá fronta Dnes ovšem nadstandardní chování miláčků národa schvaluje. Měl se k radosti nějaké dnešní hypermoralistní bezvýznamnosti ten geniální herec (pan Karel Höger) dát bezúčelně zastřelit? táže se. Nu, jak už jsem pravil, o zastřelení vesměs nešlo, jen o tu lopatu. Ať jsem třeba hypermoralistní bezvýznamnost, ale třebaže nic nevyčítám opatrné většině, cením si vysoce těch nemnoha statečných, kteří to dokázali: oželet vědeckou či uměleckou kariéru, aby nemuseli dělat tajtrlíky ani nacistům, ani komunistům. Chybí velice této době a této zemi, možná víc než mistři stříbrného plátna, byť dovedli hrát své role sebeskvěleji.