Únor 2005

Oč se zasloužil Edvard Beneš

Luděk Frýbort

Otevřu noviny, a hle, co nevidí oko mé: skupina poslanců prý podala návrh na posmrtné vyznamenání prezidenta Beneše. A to ne jen tak plechovým metálem, jakých míval kdejaký sovětský plukovník na hrudi půl čtverečního metru, ale hned extra zákonem: prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát. Neboť bez Edvarda Beneše by náš samostatný stát neexistoval, shodli se navrhovatelé ve vzácné jednotě.

Nelze nepostřehnout, že z toho návrhu kouká zájem až příliš současný, nikoli náhodou jsou jeho autory jednak levicoví socialisté, jednak komunisté. Rovněž nevím, jestli to maličko nepřehnali; z citované věty se zdá, jako by dějinný titán Beneš býval schopen pohybovat úhelnými kameny světového dění mocí málem nadpřirozenou, ale historická skutečnost je skromnější: byl to politik jedné nepříliš významné země, který mohl rozvíjet svůj um jen v rámci vnějších okolností, a ani v něm se mu to nevedlo nijak zvlášť geniálně, jak si ještě ukážeme.

Obnovení československé samostatnosti se po skončení druhé světové války dostavilo právě tak samozřejmě jako obnovení všech ostatních státních útvarů, zrušených či pohlcených hitlerovským Německem, ať už v jejich čele stál kdokoliv; jen stěží si lze představit, že by bez Benešova státnického zásahu dodnes trval Protektorát Čechy a Morava, jak se zdá vyplývat z odůvodnění návrhu.

Ledaže by Benešova zásluha tkvěla v tom, že se po nedlouhé době dostavil protektorát jiný, ačkoliv se tak pro lepší dekorum nenazýval. K němu už Beneš přispěl, a to mírou nikoli nepatrnou. Směle můžeme údaj ústavních navrhovatelů obrátit naruby: bez Edvarda Beneše by tato země zůstala ušetřena čtyřiceti let truchlivé existence jakožto nesamostatného přívěsku sovětské říše. Nebylo by její odrátované izolace od demokratického světa, nebylo by s tím souvisejícího úpadku hmotného i morálního, a co se dnů dnešních týče, zločinný komunismus by se nepřerodil ve vykutálený postkomunismus.

Toto zjištění se patrně nesetká s všeobecným souhlasem; dosud si převážná část české veřejnosti vystačí s frází, podle níž zde jsou jakési výsledky druhé světové války, jež nesmějí být zpochybněny. Nuže, osměluji se znovu vyřknout, že je tomu právě naopak. Ničeho nám není třeba víc než důkladného zpochybnění mnoha z oněch výsledků, stavších se přímou příčinou tragického osudu této země v nedávno minulém půlstoletí. Myslíme-li to upřímně se západní orientací českého státu, musíme mít odvahu je aspoň pojmenovat, když už vzít zpět je nelze. Vlasteneckou sebechválu si můžeme odpustit; nelze nepostřehnout, že od jisté dějinné chvíle všechny své osudové střety už jenom prohráváme. Kdo se dosud rozkochává ve vítězné rozjásanosti poválečných let ... nu, třeba je to komunista, který se s půlstoletým zotročením ztotožňuje, takže je s ním škoda řeči.

Ale jsou i jiní, kteří buď bloudí z povrchnosti, nebo si krutou skutečnost nechtějí připustit. Jim předkládám k uvážení stručný přehled skutků a zásluh Edvarda Beneše, prezidenta zvaného Obnovitel, navrhovaného k zvěčnění v ústavě Republiky české.

Výše zmíněná dějinná chvíle nastala roku 1935, kdy tehdejší ministr zahraničí Beneš podepsal smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Stalinově říši ovšem smlouva prospěla znamenitě; byla jedním z prvních kroků, jímž se vymanila z izolace a zahájila svou expanzi na Západ. Naopak je třeba značného kejklířství k vytvoření báje, podle níž pomohla v čemkoli nám. Spíš byla rovněž prvním krokem, avšak k českému pochodu na Východ a k totalitě, který dodnes zcela neodezněl. Proč se jej Beneš dopustil, je dosti záhadné. Možná měl jen špatný odhad. Možná přecenil své diplomatické umění a opravdově věřil, že Stalin bude jeho vstřícnost oplácet touž mincí; události následujících let dokumentují tuto naivitu mnohokrát. Je však také možné, že šlo o první příznak Benešova duševního hnutí, jež ho posléze přimělo zcela se odklonit od Západu, jeho nikoli pouze bezděčné sympatie ne snad přímo ke komunismu, přinejmenším však k systému autokratickému, umožňujícímu přístup k daleko vyššímu stupni osobní moci, než jaký se mu zdála skýtat demokracie. Mohl mu vyhovovat.

Pátého října 1938 Beneš složil funkci prezidenta a krátce poté se jako soukromá osoba odebral do exilu. Je otázka, co mohl nebo měl dělat jiného; mnozí jsou toho názoru, že odmítnout mnichovskou smlouvu by bývalo znamenalo válku, v níž bychom neobstáli. Možná ne, možná ano, existují různé propočty, ale ty nejsou, řekl bych, nejpodstatnější. Zhoubnější než možná porážka bylo zklamání českého člověka, jehož vůli k boji Beneš odmítl, čímž se z morální výbavy národa nadlouho vytratila připravenost k odporování zlu, zakrněla, proměnila se v deziluzi, v cynickou nevíru, v přihrblé vyčkávání, kdo naše potíže vyřeší za nás. Teprve tím jsme prohráli všechny střety, kolika jsme jich byli v následujících desítiletích vystaveni.

Je možné, že kdyby Beneš místo abdikace přenesl zodpovědnost vrchního velitele branné moci na některého z generálů, vesměs odhodlaných k boji, mohli jsme dnes vypadat jinak. Ale i takový čin si žádal statečnosti, jíž nebyl schopen. Ne státník, ale politický pletichář, ne vůdce národa v těžké chvíli, ale duše písařská, bázlivec schopný leda ze závětří spřádat sítě intrik, a i v nich selhal. Kvalifikace k udělení ústavního metálu věru skrovná.

K svému prezidentství se Beneš přihlásil až po vypuknutí války, necelý rok později. Energie, s níž hned poté sestavil exilovou vládu, je obdivuhodná, ale spojence uvedl do rozpaků; dlouho se Angličané zdráhali československou exilovou vládu vůbec uznat. Co si měli myslet o spolku soukromníků, jmenujících se navzájem ministry? Ten stín se za Benešem táhl až do konce jeho dnů: výtka samozvanectví, jejíž příčinu neodstranil, ani když už dávno mohl. Ani po návratu do vlasti, když už byly demokratické struktury obnoveny, nebyl do prezidentské funkce právoplatně zvolen, nýbrž uveden proklamací, nikdy nebyla jeho abdikace zrušena usnesením parlamentu. Asi to pokládal za zbytečné, domnívaje se, že má v ruce jiné trumfy.

Dalo se uhodnout jaké. Svůj odklon od Západu Beneš nejzřetelněji ohlásil přeložením exilové vlády z Londýna do Moskvy. Odrazovali jej od toho kroku zodpovědnější z exilových politiků, varovali ho britští hostitelé i sám Churchill, ale Beneš se nedal přesvědčit, tak silná byla snad jeho víra v slovanskou velmoc, ale snad už také inspirace samovládou. Tím se neodvratně vydal do rukou Stalinovi a komunistům, tím zpečetil osud demokracie, a nelze věřit, že by to netušil. Každý den jeho moskevské existence mu musel ukázat, s čím se spouští a do čeho posílá jemu svěřený stát.

Jakmile přenesl sídlo své vlády z Moskvy do Košic, spěchal Beneš provést radikální okleštění demokracie. Je stěží možné nazvat jinak zákaz většiny demokratických stran a spojení čtyř vybraných, poslušně prosovětských, pod firmu Národní fronty, v níž od samého začátku měli rozhodující slovo komunisté a vůči níž nesměla existovat žádná opozice. Kdekdo si dovedl představit, čeho tím byl položen základ, jen Beneš ne? Věř tomu, kdo můžeš.

Období mezi květnem 1945 a únorem 1948 nemá snad ve své destruktivitě obdobu v celých českých dějinách. Cokoliv se tehdy stalo, byl v nejlepším případě omyl, v horším projev podlosti a zlovůle. Neomlouvejme je tvrzením, že Beneš měl dobré úmysly, ale komunisté či Stalin ho podvedli; byl to čas téměř neomezené prezidentské moci, v němž Beneš vládl podle svého uvážení a mohl svůj stát proti komunistickým pletichám účinně bránit.

Jenže on dal přednost pomstě. Z dnešních debat se zdá, jako by Beneš svými dekrety mířil jen proti sudetským Němcům, ale to vyžaduje doplnění: dekret zvaný retribuční platil především Čechům, kolaborantům, jak se tehdy říkávalo. I kdybychom uznali za oprávněný princip odplaty (retribuce), musíme odmítnout jeho praxi; většinou netrestal ani válečné zločiny, ani aktivní spolupráci s nacisty, nýbrž prosté členství ve Vlajce a jiných pravicově nacionalistických spolcích, v předválečných stranách, nebo se jím Beneš prostě mstil za výroky proti své osobě, jež uměl nosit ve své sloní paměti.

S ideologií Vlajky netřeba souhlasit, ale trestat za pouhý názor je známkou hluboké pokleslosti, která má s demokracií společného pramálo. A trestalo se tvrdě, bez možnosti odvolání, soudem už předem zaujatým, ortel smrti bylo nařízeno vykonat do dvou hodin po vynesení rozsudku. Zásadou toho času nebylo právo, nýbrž msta; za krátký čas Benešovy poválečné vlády byl vydán katu trojnásobek osob než za celé následné období komunistické.

Kdo se dnes dovolává platnosti retribučních dekretů, vystavuje si divnou vizitku jakožto demokrat, a je-li poslancem, i divnou legitimaci k vykonávání svého úřadu. To ovšem byla jen maličkost. Jen pár set pověšených tzv. kolaborantů, jen další nezjistitelný počet ubitých lůzou a zahrabaných někde v cihelně. Pravým cílem Benešovy odplaty byla třetina českých občanů německého jazyka. O jejich vině může být diskutováno, ale celkem lze říci, že německý nerozum se ničím zvlášť nelišil od nerozumu českého, zhlouplost Henleinem se víc než vyrovnala zhlouplostí slavjanofilsko-osvoboditelskou. Kdyby byla hloupost a neprozíravost oprávněním k vyhnání ze země, musely by Čechy dnes být bezmála vylidněné.

Ale nejen to. Organizovanému odsunu, o němž už bylo napsáno dost, předcházelo jakékoli omluvě se vymykající jednak neorganizované, jednak z vyšších míst řízené vraždění. Počet jeho obětí je odhadován různě, od 15.000 až do 60.000 i více. Ale kdyby byl pro svou národnost zavražděn jen jeden člověk: hrůzu a nepochopení musí vyvolat skutečnost, že krvavé skutky nejen zůstaly nepotrestány, nýbrž byly výslovně schváleny a amnestovány prezidentem republiky. Nebyly také dílem náhody nebo, jak se říká, spontánní lidové msty; hned od příjezdu z moskevského exilu Beneš svými rozhlasovými projevy vyvolával hysterickou atmosféru nenávisti, jíž se inspiroval lidský kal a s rozkoší se dal do díla. Brněnský pochod smrti, příšerné události v Ústí nad Labem a na mnoha jiných místech dodnes volají po slovu veřejného opovržení a potrestání aspoň těch vrahů, kteří dosud žijí a jsou známi. Je ostatně nejisté, dával-li Beneš průchod pouze své mstivosti, nebo už zároveň sledoval určitý záměr, souznící se záměry Stalinovými.

Německy mluvící občané, kdyby jim bylo dovoleno zůstat, by se zcela určitě ve volbách nevyslovili pro komunisty, pochod do rudé budoucnosti mohl být zastaven, únorové prohře mohlo být zabráněno. Znovu Beneš otevřel dveře tragickému vývoji a stěží lze soudit, že omylem, ba ani z hlouposti či neprozřetelnosti ne. Byl ochotný, důsledků svých činů dobře si vědomý Stalinův pomocník v zápase za vytlačení Západu ze střední Evropy.

Až konečně nastal únor, zvaný Vítězný. Tvrdí se, že Beneš mohl dát armádě rozkaz k potlačení puče, ale nedal. Tvrdí se rovněž, že proti němu nemohl nic podniknout, protože všechna klíčová místa ve státní správně a bezpečnostních orgánech měli obsazena už od podzimu 1947 komunisté. Ale ať je tomu tak či onak, Beneš nechal k takovým koncům dojít, nebránil jim, snad jim i napomáhal svou podivnou znehybnělostí. Jestli záměrně, suď Bůh. A něco může čestný člověk v jeho postavení udělat vždycky: může za sebou aspoň prásknout dveřmi. Dát najevo, že nemíní dělat nastupující tyranii demokratickou kulisu, nepropůjčit jí své jméno. Sebrat se, znovu odejít do exilu, organizovat odpor.

Neudělal nic z toho, vytrval v svém prezidentském křesle jak přilepený, nic jím neotřáslo, ani vražda či sebevražda Jana Masaryka, ani masové zatýkání, ani proud uprchlíků před komunistickou zvůlí, nic, až ho komunisté začátkem května téhož roku museli vyhodit sami. Zemřel o čtyři měsíce později, opuštěný, zklamaný a nemocný.

Lidská tragédie Benešův osud jistě je; kdyby byl živ nějaký Shakespeare, našel by v něm látku pro pochmurné drama mocichtivosti, intrikánské bezpáteřnosti a naivity. Důvod k pochopení či k omluvě, neřku-li k oslavnému udělování posmrtných vyznamenání, nikoliv.

Údaje, jež jsem v předešlých odstavcích uvedl, jsou české veřejnosti vesměs známy. Přesto se o Benešově vině buď nemluví, buď je omlouvána, popírána, či dokonce obracena v zásluhu. Celý současný spor o Benešovo působení je zužován na otázku odsunu, s nímž se může protiněmecky laděná část publika ztotožnit; nepopiratelného zavlečení českého státu do drápů nejperverznější tyranie moderních dějin jako by nebylo. Že se obdivem Benešových zásluh celí rozplývají komunisté, není divu; vždyť z nich až dodneška těží, protože ne samostatný stát, ale oni sami by bez nich neexistovali. Gottwaldovým dědicům začlenění českého státu do politických a hospodářských struktur Západu nikterak nevoní, takže se rádi chopí účinné národní pověry, aby mu podrazili stoličku. Ostatním ale lze doporučit, aby položili na váhu vše, co se dělo v Benešem inspirovaném poválečném období, a bez rozvášnění pozorovali, na kterou stranu se misky vychýlí. Snad je pak napadne, že je-li Edvard Beneš, likvidátor české samostatnosti, hoden nějakého vyznamenání ... nu, třeba i je. Možná by se u některého stánku mezi matrjoškami a sovětskými oficírskými čepicemi našel řád Hrdiny Sovětského svazu. Budiž mu položen na rov.

(Hannover, 17. 5. 2003, Nový Polygon, 2/2003)

Nevím, jak se bude zákon, bude-li schválen, číst dejme tomu našim potomkům koncem tohoto století; nepřijde-li jim k podivu a k smíchu podobně, jako by něm stálo psáno - mistr Mydlář se zasloužil o stát. Spíš bych hádal, že řečený dovětek, spíchnutý horkou jehlou k okamžité partajně politické potřebě, zase potichu zanikne. Jako ostatně zaniká vše na tomto světě, není-li živeno aktuální potřebou. Neaktuální a k zániku předurčené je, tuším, i celé potýkání Čechův s Němci dle Palackého koncepce. Evropa bez hranic a válek se už zbavila jiných odvěkých potýkání, a nemá tudíž důvodu, proč by si uchovávala rezervaci tohoto jediného a posledního. Stejně přirozeným postupem časem zanikne a rozplyne se sudetoněmecký živel s jeho krajanskými sdruženími, sjezdy, kroji a prapory, neboť v Evropě, v níž lze kamkoli odjet a bez úředních ceremonií se tam usídlit, pozbude i on své aktuálnosti.

K čemuž může někdo úlevně vydechnout zaplaťpámbu, ale já pravím, že mi toho bude spíš líto, divte se či ne. Ne kvůli květince sudetského svérázu, která takto definitivně uschne, ale pro mou mateřskou zemi, jež zůstane v okolním světě zase o něco osamělejší. Dosud má země česká - její stát už méně - za svými hranicemi početnou skupinu příznivců; lidí, kteří k ní mají silnou citovou vazbu, vidí v ní domov svých předků i v přeneseném smyslu svůj vlastní a jsou ochotní jí prospět. Jsou to lidé nezasažení půlstoletou morální destrukcí komunismu, a jejich schopnost odpustit, nezazlít, smířit se, vysoce převyšuje míru obvyklou v Čechách.

Zajisté; nedůvěřovat, čestný záměr nepředpokládat, představu idealistických pohnutek už předem s hlaholným smíchem odmítnout, tázat se ... co oni z toho mají, co si od toho slibují, jak a čím nás zase chtějí ošidit, okrást, pokořit ... ano, je to přirozený způsob člověka dlouhý čas šizeného, okrádaného a pokořovaného, tomu se není co divit. Ale už by jej pomalu mohlo být dost. Už bychom si mohli pomalu zvyknout, že v Evropě bez hranic je pravidlem spolupráce, ne vzájemná zášť. A nabízí-li se pomocná ruka k obnově zbídačené země, měli bychom ji přijmout. Nepíše se již rok osmatřicátý, ani pětačtyřicátý, ani osmačtyřicátý, je počátek století jedenadvacátého, a v něm bude záležet na tom, staneme-li se plnohodnotným členem západního světa, nebo nepříjemným přívěskem na jeho východním lemu. Vědomě opakuji, co už jsem kdesi vyřkl: dekrety zášti a pomsty nám neprospěly, neobohatily nás, nýbrž ochudily, naše problémy nevyřešily, nýbrž zkomplikovaly, vše, co bylo v této zemi podniknuto od nešťastného období národně frontovního až podnes, vedlo jen k nezdaru a k úpadku. Je naléhavě na čase ten trend obrátit.

(Luděk Frýbort: Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?), Annonce, Praha 2004)