Únor 2005

Přímluva za zpochybnění

Luděk Frýbort

Čtu každou chvíli v novinách, jak neradno je sahat na ty Benešovy dekrety: zpochybnily by se tím výsledky druhé světové války! Až ve mně, povím vám, hrklo: to by pak jako mělo být vyhlášeno, že druhou světovou válku vyhrál Hitler? Že ne, říkáte? Uf, to se mi ulevilo. Ale když tedy ne Hitler, prosil bych autory takových úvah a výroků, aby přesněji stanovili, o jaká zpochybnění jim jmenovitě jde. Byl jsem totiž u těch výsledků a dost dobře se na ně pamatuji. Dodnes nevím, co tak strašně příznivého z nich nám Čechům vyplynulo, že bychom ani za nic nemohli připustit jejich zpochybnění.

Z výsledků druhé světové války byl pro nás nejvýznamnější zejména ten, že země česká i s jejími obyvateli a četnými zeměmi okolními byla vržena do chřtánu pažravé Říše zla, tehdy zastupované strejcem Džugašvilim. Musel v sobě mít ten zakrslý mužík jakési kouzlo, jímž obloudil zástupce demokratického Západu, takže mu to sousto různými konferencemi a dohodami stvrdili. Snad že tak důvěryhodně koukal a bafal ze své fajfky. Nebo je též možné, že zástupcové demokratického Západu byli neprozíraví dětinové, zejména dějinami slavený F. D. Roosevelt, jenž se v strejci Džugašvilim jen zhlížel.

Buď jak buď, nenajdu bohdá mnoho odporu, prohlásím-li, že pohlcení Československa sovětskou obludou byl výsledek druhé světové války, který by mohl být spánembohem zpochybněn, jen kdyby to bylo něco platné. Byl bych v takovém případě všemi deseti pro zrušení Benešových dekretů a ještě bych k nim pro jistotu přidal i Dekret kutnohorský. Nu, neříkejte mi, že je to nesmysl, to já vím taky. Tak aspoň nějaké vedlejší výsledečky, z nichž nemusíme vinit cizozemské státníky, jelikož jsme si je z menší či větší míry spískali sami?

Například náramná vstřícnost Benešovy vlády vůči strejci Džugašvilimu, úslužné otesání československé demokracie do takové podoby, aby se mu líbila, uvolnění cesty k moci komunistům? Přihodily se takové věci, nedá se popřít, že byly výsledkem druhé světové války, a věru že by se nestalo nic zlého, kdyby byly aspoň zpětně zpochybněny. Nebo slovanská rozjásanost českého lidu, s níž si v květnu roku 1946 v jediných a posledních volbách pohřbil i to málo z možností svobodného vývoje, co mu ještě zbývalo? Ať to obracím jak chci, nenacházím na zmiňovaných výsledcích nic, co bych nerad viděl zpochybněného, leda samotnou skutečnost, že Hitler prohrál; ale i z ní jsme vytěžili jen málo, upadnuvše rovnýma nohama z protektorátní louže do komunistického bláta.

Dosud vládne dětinské domnění, že jsme se stali vítězi druhé světové války, ale to je bohužel omyl; druhou světovou válku jsme velmi tragicky prohráli, a to zejména v jejích důsledcích, o něž je takový strach. Nehledě na to, že ani jí se dějiny nezastavily, nýbrž z jejích výsledků logicky vyplynula válka studená, nad níž už vůbec nemáme co jásat; v ní jsme stáli, třebaže převážně proti své vůli, na špatné straně, se všemi z toho vyplynuvšími výsledky. Posledním výsledkem všech těch výsledků je dodnes se táhnoucí prokletí postkomunismu, kéž by je pámbíček zpochybniti ráčil.

Ale napadá mě, že asi vím, oč jde mezi všemi těmi výsledky a proč je o nich psáno varovně, avšak pouze povšechně. Zachovali se po květnu 1945 Čechové možná jako vítězi, nikoli však jako gentlemani. Píše se dost o vyhnání českých občanů německého jazyka, takže k tomu nebudu nic dál přidávat. Jenom ... co všelijakého majetečku líbezného po nich zůstalo, kožichů, koberců, šperků, domů, pozemků, ne nadarmo směli vyhnanci do svých dobytčáků nastupovat pouze s třicetikilovými ranečky, ó, náramně si pomohl mnohý vlastenec český, pravda, pravda, takový výsledek světové války by asi leckdo nerad viděl zpochybněný, to lze pochopit!

Zbohatl velice lid český zabavením německého majetku, jenomže jak čas šel a dostavovaly se výsledky všelijakých výsledků, majetek byl zčásti prošustrován, zčásti se rozpadl do sudetských ruin, až nakonec tu zůstal chudý lid a zaostalá země, již čeká ještě sakramentsky klopotné dílo, než dožene ty, kteří se vítězně neobohatili.

Pišme přesněji, varujíce před zpochybněním výsledků druhé světové války: nejde o žádné dějinné uspořádání, jehož destabilizace bychom se báli, nýbrž o majeteček. Právem vítěze nabytý, leč o právu morálním raději nemluvit. Bojíme se, aby jej teď na nás někdo nežádal zpátky, což by těžko šlo, i kdybychom chtěli, jelikož je z největší části prošustrován a rozpadl se.

Tomu lze rozumět; ale to pak, drazí Čechové, to bychom měli nechat nedůtklivých póz a raději podat ruku k vyrovnání. Sorry, naši bývalí spoluobčané, není co vracet, váš někdejší majetek se rozplynul ve výsledcích různých výsledků, raději to spolu zkusme znovu a vycházejme ne z dýmů dávno se zpochybnivší Stalinovy fajfky, nýbrž směřujme k výsledkům dohody a smíření, jaké jediné smějí vyrůst na políčku naší sjednocující se Evropy. Jsem velmi přesvědčen, že takovému gestu by bylo rozuměno, nabízená ruka přijata, nit všelijakých plesnivých výsledků druhé světové války přetržena a nadobro zpochybněna.

(Hannover, 8. 4. 2002, ANNONCE, 12. 4. 2002)

Některé věci je dlužno vyslovit opakovaně, aby došly povšimnutí: já vím, já stokrát vím, že ti druzí nám ukřivdili také, a snad ještě víc, nemusíte mi to připomínat; ale jsa Čech, náleží mi zametat před českým prahem. Neustálé poukazování na svinstvíčko před prahem sousedovým působí zpoza hromádky vlastního smetí nevěrohodně a povede - té prognózy se dopustím - ještě k obtížím. Naskýtá se otázka, potřebuje-li jich tato země ku svému štěstí tak nezbytně.

(Luděk Frýbort: Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?), Annonce, Praha 2004)