Únor 2005

Vsaďme se!

Luděk Frýbort

První úvahu tohoto druhu jsem uveřejnil - hned se podívám - ano: v únoru roku třiadevadesátého v tehdejším Českém deníku. Byl jsem s ní ne-li první, tedy jistě mezi prvními, a to boží dopuštění, jež jsem tím pustil z řetězu, nelze vypovědět. Po deseti letech už nejsou články v témž duchu ničím výjimečným, a třebaže se představa vzájemného pochopení mezi Čechy a jejich někdejšími spoluobčany ještě zdaleka nestala názorem většiny, je už přesto znát, jak oheň někdejších vášní pohasíná a jisté dekrety, ač mnohými usilovně kříšené, se stávají obtíží a trapností, překážkou, o niž klopýtáme a budeme klopýtat, až konečně v sobě najdeme kuráž ji jakožto škodlivou a zcela zbytečnou zbořit. Nemám pochyb, že zejména užším zapojením zemí českých do rodiny evropských národů bude tento proces pokračovat, až za nějaký čas ... nu, počkejme si.

Co je dnes zkušeností vesměs jen v Německu usedlých exulantů, bude se na cestách za prací i zábavou stále častěji přiházet i všem ostatním: překvapivá setkání, při nichž se počáteční údiv rychle změní v radost a pocit lidské blízkosti. Jejej, vy jste z Plzně? To já znám, naši byli ze Stříbra (z Tachova, z Kraslic, z Vimperka)... A rozvine se hovor o tom, kde a jak tam rostou houby, kde je pěkné koupání, jestli ještě stojí rozhledna nad městem, kde byla a zanikla nebo naopak nebyla a vznikla útulná hospoda ... samé věci nevelké historicko-politické důležitosti, ale milé a démony nevraživosti zahánějící.

Po jednom, dvou takových setkáních je už obtížné být zásadním nepřítelem Němectva a sudetského obzvláště; i lze očekávat, že než mine tucet let, zůstane apriorní zášť názorovou výzbrojí už jen křupanů nevalného ducha bez rozhledu a bez zájmu, kteří co živi nikam patu nevystrčili a s ničím domácích humen vzdálenějším vlastní zkušenost neudělali. Tehdy obrátí na čtyráku i politikové čeští, nahlédnouce, že ohříváním starodávných křivd a hněvů už velké slávy nedobudou a voličských dušiček nenachytají.

A mýlím-li se v této prognóze ... no budiž. Třeba to nepotrvá tucet let, nýbrž tucet a půl. Vsaďme se! To se tak někdy člověku stane: jde po chodníku a ucítí, že mu noha ujela po čemsi mazlavém. Jedinec s normálními instinkty nejdřív pronese něco nevlídných poznámek na adresu bezohledného pejskaře, načež si očistí podrážku o trávník a opatrně našlapuje se ubírá domů, aby očistu dokončil. Ale třeba jsou i tací, jež nějaký temný pud nutí se neustále k mazlavé hromádce vracet, šlapat v ní, rozšlapávat ji a rozmazávat, doma po kobercích s tím nadělením chodí a nabažit se jej nemohou. Aspoň na české politické scéně ... ale možná že důvtipný čtenář nepoznal, k jakému bodu politické diskuse tímto podobenstvím směřuji.

Samozřejmě že k těm staroslavným Benešovým dekretům, hromádce mazlavé, v níž však se mnohým tolik zalíbilo, že v ní se zakochanou náruživostí šlapou a šlapou, za nepostradatelnou ozdobu svého kramfleku ji majíce. Tak aspoň se v nezaujatém pohledu cizího pozorovatele jeví počínání nejen českých politiků, nýbrž i značné části české veřejnosti. Co jsou to za divný národ, tihle Češi? Svět o nich do této chvíle skoro ani nevěděl, ale nyní, zdá se, je posedla vášeň představit se jako spolek záštiplných, k smíru neochotných hašteřivců, kladoucích rozšlapávání půlstoletého hovínka nad svůj vlastní existenční zájem.

Věru je nutno vzdát hold panu premiéru Zemanovi za to, kterak úspěšně roznesl jeho pach i mezi ty, jež předtím srdečně nezajímalo. Nikdy se dosud nevyskytovalo jméno České republiky a jejího ministerského předsedy tak často na stránkách světového tisku jako nyní, inu úspěch, úspěch. Dokonce už si ozdoby českého kramfleku všimla i veřejnost vzdálenějších a neněmeckých zemí, do té chvíle Čechům spíš nakloněných a o trouchnivé poválečné dekrety se nestarajících. Je to ... k čemu bych to tak přirovnal: jako by z hlubin džungle na Borneu vyšli zástupci divokého kmene a oznámili, že by tedy udělali vyspělému světu tu milost a přijali jeho civilizaci, že ovšem svět musí respektovat jejich obyčej lovu lebek, jelikož je to základ právního systému, jehož narušení by mělo nedozírné následky.

Není nesnadné uhodnout, co by jim vyspělý svět odpověděl: uřezávejte si navzájem hlavy, udatní náčelníci, ale zůstaňte si s tím ve svých džunglích. Nebo se připojte k světové civilizaci, ale potom laskavě těch pitomostí nechte. Obojí, krvavý pralesní obyčej i zásada mezi- lidské vzájemnosti, se pod jednu peřinu nevejde.

Lze prostě mít za to, že by se vyspělý svět s lovci lebek o jejich pohnutkách, důvodech a argumentech nebavil, třebaže je sami možná pokládají za nadmíru důležité. Předvídal bych, že se o nich při vší diplomatické zdvořilosti nebude bavit ani s náčelníky z džunglí českých, ale jelikož jsme my Češi na těchto stránkách mezi sebou, můžeme se o nich trochu rozepsat.

Leží totiž přede mnou článek pana Václava Vlka, otištěný v Lidových novinách 23. února 2002 a nazvaný Zrušíme dekrety - a začnou problémy. Rád uznám, že ne-li mezi českými politiky, aspoň mezi žurnalisty a publicisty se už ve věci Sudet a Benešových dekretů začíná šířit názor věcný a rozumný, avšak páně Vlkův článek jako by si vzal za cíl podat výčet všeho, čím se tak může ohánět divoch, právě se vynořivší z temna poválečného času. Projděme se spolu po jeho řádcích, jelikož je to nadmíru poučné.

Ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu jde o pokus zvrátit výsledek druhé světové války ... nu, řekl bych, že na takové zvrácení je krátký nejen sudetoněmecký landsmanšaft, nýbrž i království nebeské; co se stalo, nemůže se odestát. Bohužel, dodal bych, protože o značnou část těch výsledků není co stát. Můžeme si vzít k ruce mapu Evropy a podívat se, jaké stopy na ní zanechaly. Západně od linie, jíž se říkávalo železná opona, nenajdeme dohromady žádné: která francouzská, belgická či jiná území si Hitler přechodně přivlastnil, vrátila se zase zpátky a mimoto se nestalo nic. A také se, lze s jistotou předvídat, nestane, neboť ve spojené Evropě je stále méně podstatné, na kterou stranu zmizelé hranice náleží ten či onen cancourek kdysi sporného územíčka.

Jiná situace nastala východně od této čáry; tam propuklo náramně chtivé postrkování hranic a cizích území přivlastňování. Zvlášť sovětská vlast jich byla nadmíru lačná a neuškodí si její lup připomenout, když už je řeč o výsledcích druhé světové války: finská Karélie, třetina předválečného Polska, Podkarpatská Rus a rumunská Besarábie s Bukovinou, vynecháme-li už tři pobaltské státy, jež sovětská vlast schlamstla celé. Jistě má to schlamstnutí dodnes nějakou konferencí schválené.

Jako zdatný připojovatel se projevilo i Polsko, zahojivši si své východní ztráty přilátáním území až daleko k lužické Nise, historií i charakterem o nic víc polských než mexických. Na jižním křídle komunistické chtivosti si pak Jugoslávie přivlastnila různé útržky italské.

Nutno vyzvednout jako jednu z mála skutečných zásluh Edvarda Beneše, že o cizí cancourky nestál a rozvášněné vlastence aspoň v té věci ukrotil. Všechno stalinské připojování se ovšem událo právem vítěze, ale člověk v hloubi svého svědomí tuší, že právo válečného lupu je ze všech práv nejpochybnější, hodící se leda tak do století jedenáctého, pročež se někdejší připojovatelé o svou územní i jinou kořist dodnes bojí. Chci učinit jádrem svého článku sdělení, že se o ni bojí zbytečně.

Taktéž pan Vlk, setrvávající duchem ve vášních a náladách poválečného času, maluje na vzduch hrozivý obraz toho, co všechno by se stalo, zrušit tak ty Benešovy dekrety. Hned že by se toho chytili zvrhlí Němčouři a žádali by například vrácení Východního Pruska i jiných takových končin ... nu, přeceňuje značně pan Vlk účinnost zmíněných dekretů, kolem nichž jako by se snad otáčela i osa zemská. Ve skutečnosti jsou věru až to poslední, co ovlivňuje současné evropské dění. Kdyby dnešní Německo o navrácení Východních Prus stálo, mohlo je mít v raných letech Jelcinova panování i bez dekretů, stačilo by poukázat pár miliard na konta ... třeba těch pánů, co dnes prostřednictvím firmy Falkon splácejí ruské dluhy. Nebo jiných takových. Ale ono o to nestálo. Pokud v Německu někomu takové věci ještě strašily v hlavě, vyléčil se z nich dokonale připojením Honeckerova státu dělníků a rolníků. Cpát další a ještě další stovky miliard a snad i bilionů do zpustošeného, rezavými raketami a bojovými jedy prosáklého území, čelit soustředěnému nájezdu zlodějů, mafiánů a podvodníků i všech jiných, co by se jich v očekávání německého pasu seběhlo až od břehů Čukotky, trápit se s jejich nároky na bezpracné životní jistoty ... ó, ó, ó. Jsa německý daňový poplatník, nestál bych o to nikterak. A nikdo jiný. Němci, jak je znám, dovedou někdy být pěkně střelení, ale tak moc přece jen ne.

Autor článku vyplýtval mnoho psaveckého umu na dokazování, že v jistých případech krádež není krádež, vyhnání není vyhnání a etnická čistka není etnická čistka. Je docela rozkošné sledovat jeho duševní přemety. Špás ovšem končí tam, kde ... nu, nejsa přítelem tlustých slov, nebudu hned mluvit o lži. Jen že si milý pan Vlk přitesal skutečnost tak, aby mu pasovala do jeho protiněmecké argumentace. Nejsme sami, konejší vlasteneckého čtenáře, kdo běhá po světě s hovínkem nelidskostí na kramfleku; stejně prý se v poválečné době zachovali i jiní národové, jejichž výčet podává.

Tedy, pane Vlku: neupravená skutečnost vypadá tak, že Stalinovi poplatné režimy východně od budoucí železné opony své občany německé národnosti nejdřív okradly, poté vyhnaly a sem tam některého zavraždily. Na západ od ní Norové, Francouzi, Belgičané a jiní, upadnuvše rovněž pod německou okupaci, potrestali své nejtěžší zrádce, jakým byl například norský Quisling. Nebylo takových mnoho; za důvod trestu se nepokládal názor, ba dokonce ani prosté členství v proněmeckých organizacích.

Vyhánění ani vyvlastňování žádného nebylo; tvrdí-li co takového pan Vlk, nechť mi ukáže jednoho příslušníka německé menšiny, vyhnaného například z Belgie nebo z Dánska. Zato v hluku sporů o Benešovy dekrety zaniká zjištění, že jimi byli postiženi i velmi mnozí čeští a slovenští lidé neprovinivše se ničím víc než naivitou, s níž se přihlásili k Vlajce či jinému takovému spolku; na rozdíl od západních zemí stejného osudu se u nás za názor trestalo, a to velmi tvrdě. Mnoho bylo i těch, kteří se dočkali kriminálu, jelikož se před válkou opovážili kritizovat Beneše, demokrata s dlouhou a mstivou pamětí. I to, říkám důrazně, byla zhovadilost, nehodná země, činící si nárok na titul právního státu, a je značně destruktivní se jí dodnes dovolávat.

Takové - řekněme - nepřesnosti mohou u autora jinak svéprávného vyplynout buď z lajdáctví a nedovtipnosti, nebo též ze zlé vůle. Co z obojího si máme vybrat, najdeme možná o kousek dál - cituji: Je jasné, že pro ČR by bylo bezpečnější, kdyby při tlaku, který je na ni vyvíjen, do EU vůbec nevstoupila. A máme to. Ne, nikterak nepokládám autora citátu za nedovtipného. On asi ví, oč mu jde, a nejen jemu. Zatím ještě to všelijaké vstupování nenastalo, rozličný bludný kořen se ještě může naskytnout ke klopýtnutí, ale přijde ten den a Evropu opět protne jakási linie, i když se jí tentokrát patrně nebude říkat železná opona. Od Portugalska až po Estonsko se bude prostírat zóna funkčnosti a prosperity, v níž na ničem nebude záležet víc než na vůli k smíru a dialogu; a východně od ní ... co bychom si vyprávěli.

Představa, že by zrovna slavná země česká byla jakýsi ostrov svébytnosti z tohoto rozdělení vyčnívající, je dost naivní; a nevěříme-li tak zcela každému zdání naivity, tedy patrně účelová. Rozhlédněme se, kdo se do Evropy dobývá s Benešovými dekrety na kramfleku, a uzříme, komu se do ní ve skutečnosti vůbec nechce. Zajisté. Evropa by takovým do ledačeho zasahovala, ledajaký vychytralý švindlík si nedala líbit. V zasmrádlé zóně věčného postkomunismu by ale mohli dle libosti řádit dál, kořistit a panovat, na nic se neohlížet, až by se nakonec třeba i se soudruhy Lukašenkem a Kučmou do nějakého nového tábora pokroku a socialismu spojili. Nesmíme ztrácet z paměti, že takoví mezi námi jsou a takové cíle mají.

Nenaslouchejme jim, lidé. Nedejme se zbalamutit jejich zdánlivě vlasteneckou argumentací. Nejsme obklopeni zlovolnými revanšisty, kteří se jen jen třesou na ty naše zchátralé Sudety a na celou tu komunisty i postkomunisty na buben přivedenou vlast. Z celého svého svědomí i zkušenosti prohlašuji, že vyškrtnutím Benešových dekretů z českého práva by se nestalo nic - aspoň nic nepříznivého. Jen bychom stanuli mezi ostatními Evropany ne jako vyjevení divoši s uřezanými lebkami v rukou, nýbrž jako rozumní, důvěryhodní, spolehliví lidé. Dokonce snad lidé sympatičtí, protože o to také jde ve spojené Evropě: o vzájemnou sympatii, jíž neučiní zadost jen nějaké nerudné a neochotné uznání společných norem.

Co by se sudetských Němců a jejich krajanských svazů týkalo, chci říci a z vlastní bohaté zkušenosti potvrdit, že jsou to vesměs poctiví, nezáludní a k smíru ochotní lidé, jimž by stačilo podání ruky a jistota, že zločinný dokument, na jehož základě byli oni či jejich předkové vyhnáni z naší společné vlasti, již není obsažen v českém právu. Navrácení vyvlastněných stamiliardových hodnot by nežádali, jelikož dobře vědí, že hodnoty byly prošustrovány a dnešní český stát je nahradit nemůže, ani kdyby chtěl. Zpátky by se vrátil asi už málokterý, což je, řekl bych, spíš škoda.

Ale samozřejmě nečekám, že bych pana Vlka těmito řádky přesvědčil. Nabízím mu tudíž sázku. Oč, pane Vlku, že se nestane, čím strašíte? O deset tisíc? O padesát? Prosím. Budou vaše, jestli otřením benešovského hovínka z kramfleku vznikne českému občanu nějaká škoda, pokud za škodu nepokládáte srdečnější vztah s našimi bývalými spoluobčany. Prosil bych o potvrzení sázky z vaší strany, nemám-li váš článek pokládat za prázdný žvást.

(Hannover, 12. 3. 2002, ANNONCE, 20. 3. 2002)

Uvedený článek se stal počátkem epopeje, již zde nechci celou uvádět, jelikož rozsah této knihy je omezen. Čekal jsem nějaký čas, zda pan Vlk zareaguje na mou nabídku; je-li si jist svou věcí, mnou nabídnutá výhra by se mu mohla hodit. Reakce se však nedostavila, z čehož jsem usoudil, že řečený muž bude asi dobře při penězích, takže těch padesát tisícovek nepotřebuje, jo, to se tak někteří lidé mají. I sepsal jsem další jemu adresovaný článek, přiznám se, že drobet jedovatý; tu se už pan Vlk ozval s tím, že sázku přijímá, nikoli ale v mém původním návrhu, jejž nazval eurovyčuraností.

Pobírám, jak usoudil, pětkrát tolik co on, i bylo by spravedlivé, aby v témže poměru byla stanovena i sázka. Pomyslel jsem si, že má ten pán trochu přehnanou představu o štědrosti německého důchodového úřadu ... ale dobře, jaký už nejsem, uznal jsem ten argument, ba vyšel jsem panu Vlkovi ještě o kus vstříc, pozměniv návrh takto: zaplatím padesát tisíc kaček, vznikne-li České republice zrušením Benešových dekretů nějaká škoda; a zaplatím i druhých padesát tisíc, nahrnou-li se v důsledku toho do Čech miliony Skopčáků, jak předpovídal. V případě opačném pak budu od pana Vlka požadovat zaplacení jednoho piva, které někde můžeme vypít spolu. Jsem dokonce ochoten zaplatit pivo za něj a předem, jelikož do zrušení oněch nepostradatelných dekretů může uplynout nějaký čas.

Řekněte, není to kulantní nabídka? A milý pan Vlk - vidíte, zase se neozval. Pak že v Čechách není blahobyt. Neunavoval bych laskavého čtenáře těmito zdlouhavostmi, kdyby v nich netkvělo jisté pravidlo, pro tento druh zábavy asi příznačné: dramatická varování do povětří vy-pouštíme, nedozírné následky na vzduch malujeme, za svými slovy však nestojíme, zvlášť kdyby nás to mělo stát jedno pivo. Taková je tedy cena veškerého národoveckého rozvášnění ve vlastech českých.

(Luděk Frýbort: Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?), Annonce, Praha 2004)