Únor 2005

Zámořským našincům

Luděk Frýbort

Jedno bych rád věděl: jak bych dnes nahlížel na tu prožluklou sudetskou otázku, kdyby se mi býval splnil jeden někdejší sen. Nikterak jsem totiž nebažil státi se obyvatelem německým, když jsem tak předl plány svého útěku za kopečky; mysl mě mocně pudila do Kanady, v kterémžto smyslu jsem dokonce i podnikl některé kroky. Leč vítr exilového osudu mě popadl a zahrávaje mnou všelijak, upustil mě zrovna v tom Německu; a aby toho nebylo dost, popadl mě ještě jednou a zanesl do placatého, větrného Německa severního. Dějiny zaznamenaly, že moje žena, spatřivši poprvé kraj, v němž nám bylo usouzeno býti domovem, se na tom fleku rozbrečela. Uvádím tuto osobní vzpomínku proto, abych poněkud přivedl na půdu skutečnosti naše zaoceánské přátele, pokud jde o posouzení svrchu zmíněných sudetsko-německých patálií. Neboť nepochybuji, že i jimi všelijak zahrával exilový vítr a že jen málokteří měli předem v kapse přímou letenku za Atlantik, prosti všech pochybností, jak to s nimi nakonec dopadne.

Klidně to mohlo dopadnout zcela naopak, není-liž pravda: že já bych dnes seděl někde v Torontu a oni třeba v městě Řezně, skok od českých hranic. Že bych pak já zastával ostře protiněmecký názor a varoval na stránkách Polygonu český lid před vpádem dobyvačných Teutonů (pokud možno s rohy na přílbách), kdežto paní Neudorflová by se zasazovala o přátelský dialog s Franzem Neubauerem? Něco podobného se totiž zdá z řečených stránek vyplývat: čím dál od Německa, tím více špatností je od něj očekáváno, tím menší ochota je přetvořit někdejší ze zásady nevraživý a nedůvěřivý postoj v cosi ne-li už přátelského, tedy aspoň rozumně sousedského, lépe slušícího tomuto času na přelomu tisíciletí.

Nechci se vás dotknout, milí zaoceánští našinci, a rád uznávám, že ledačemu můžete rozumět lépe než my tady v blízkém Zašumaví. Například Americe určitě rozumíte mnohem lépe než já, který sice mám svůj (velmi pozitivní) dojem z několika návštěv, ale právě že jen z návštěv. Nechte ale nám, českým lidem v Německu z dopuštění osudu usedlým aspoň tu útěchu, že pro změnu zase lépe rozumíme jemu. Víme, co je na Německu a na Němcích špatného a co dobrého; víme to ze zkušenosti každodenního styku, neboť už když ráno sundám nohu z postele a vyhlédnu z okna, jsem obklopen německou skutečností. Víme také, čeho je záhodno se z Německa obávat, nač si dávat pozor a co naopak jsou staré, dávno a beze zbytku vyčichlé strachy, jimiž je darmo si zacpávat hlavu. Dejte si o tom vyprávět; příležitostně pak můžete zase nám na oplátku napsat něco o tom, jaká je ta vaše Amerika.

Abych začal tím horším, tedy pravím, že je v Němcích opravdu cosi, nač bude moudré si dát pozor. Je to jistý nám těžko pochopitelný sklon horlivě se chopit myšlenky ušlechtilé a pravdivé, naplnit si jí beze zbytku duši, přeměnit ji v extatické zaklínání a přehnat do extrému; ten pak zákonitě vyústí v závěrečný průšvih, jímž je dosaženo pravého opaku těch krásných věcí, jež původní myšlenka hodlala přivodit. V současnosti jsou to určité módní směry a směrečky, jichž sice není prost celý západní svět, ale nikde nejsou hlásány s tak srandy neznající opravdovostí jako v Německu. Němec není trouba, který tupě vyslechne kaprálské komando a pak je bez myšlenky vykoná, jak je mu v Čechách rádo přisuzováno; je schopen hlubokého myšlení, bohužel někdy tak hlubokého, až už nezpozoruje, že se vznáší ve výšinách větrných zámků čisté teorie, nohama se skutečnosti světa nedotýkaje. Krapet ironické skepse, tak příznačné pro duši českou, by mu nikterak neškodilo.

Naproti tomu vězte, že dnešní Němec je dokonale prost veškerých pocitů uchvatitelských, dobyvačných, rozkazovačných a jiných tomu podobných. Pokud je někdo za oceánem názoru odlišného, mohu se s ním s absolutní jistotou vsadit o celý svůj nevalný majetek: co živi budeme, a ještě dlouhé věky potom, nevyjde z Německa nic, co by politicky, územně a vůbec existenčně ohrozilo zemi českou nebo i kteroukoliv jinou. Že ovšem velká, zdatná země může třeba i nechtě vykonávat značný hospodářský tlak na mdlého, k žádnému skutečnému vzchopení se nemajícího souseda, je jiná píseň, o niž bych se sázet naprosto nechtěl.

Ani po desítiletích pobytu nedokážu pochopit, co to chytilo dědečky těch hodných lidiček kolem mne, že dali svou důvěru a podporu pyšně destruktivnímu šílenství, které samozřejmě jen tak z paměti světa nezmizí. Diskutuji o tom občas se svými německými kolegy a shodujeme se spolu v tom, že ani oni to nedokáží pochopit.

Měl-li bych nějak definovat jejich vztah k neslavné národní minulosti, napadá mě asi nejpříhodnější slovo - děs. Hrůza z nepochopitelného upíra, který tudy kdysi obcházel a nesmírně opravdová, ohledu neznající snaha o to, aby upír byl pohřben dosti důkladně. V Německu neuslyšíte řeči o žádných tlustých čárách, ani o tom, že inu ano, oni ti druzí mají zase svoje škraloupy a že se to beztak všechno stalo někdy za dědečků, takže nám s tím laskavě dejte pokoj, jelikož jsme u toho nebyli.

Ne. Současný Němec velmi důsledně a v bolestné sebeanalýze přejímá odpovědnost za dědečkovské blbnutí. Pokud se občas z Německa ozývají tóny jiné, všimněme si odkud: z jeho východní, nedávno přifařené části. Stačila už k Západu přirůst politicky; hospodářsky ne tak příliš zdařile, mravně a myšlenkově sotva za nehet. Půlstoletá snaha o vytvoření nového socialistického člověka se věru vydařila: ten nový člověk se opravdu vylíhl - a je to destruktivní, sobecký, cynický, otrocký zmetek. Ale nehledejme v něm produkt němectví; stejný zmetek se ze stejných podmínek urodil, jak známo, i jinde.

Abych se vrátil na půdu česko-německých sporů: je mi poněkud stydno, že na české straně vidím velmi málo toho, co jsem u Němců nazval slovem děs. Málo opravdové snahy o důkladné potlačení toho zlého v nás, co kdysi vyústilo do nelidskostí. Málo chuti převzít za ně odpovědnost. I když ano, zajisté, nelidskostí ne tak hekatombicky obrovských, rovněž o tom, co bylo dřív a co potom, lze mluvit, nemusíte mi nic připomínat, to všechno vím velmi dobře. Jenže já jsem Čech. Česká ostuda je moje ostuda, mě pálí na duši, nevyvléknu se z ní poukazováním na ostudy jiných. Němci se ke své ostudě přiznávají a vyrovnávají se s ní způsobem, jemuž není co vytknout; na české straně se však setkávám leda s nevelkou ochotou podepsat jakési lejstro, budiž, ať je po jejich, aby nás vzali do té Evropy.

Kdo viděl v televizi akt podepsání řečeného lejstra, srovnal pohnutou opravdovost německého kancléře s namrzle odměřeným výrazem českého premiéra; ten ví, o čem je řeč. Přitom to tím lejstrem není, nesmí být odbyto. Potřebujeme mnohem víc; potřebujeme vztah sousedský, zbavený nedůvěr a mechem obrostlých záští. My Češi jej potřebujeme mnohem víc než Německo, budiž zdůrazněno. Ono nemusí hledat důvěru v západním světě; má ji už dlouho. Nepotřebuje vstupovat do jeho vojenských či hospodářských struktur, jelikož je jejich nosnou a osvědčenou částí. Není žáčkem, který pro nemoc čtyřicet let chyběl a teď musí nahonem dopisovat domácí úkoly.

A abych řekl ještě jedno slovo do pranice: neobejde se to všechno bez toho, aby se čeští lidé smířili nejen s Německem, nýbrž i s potomky těch, které jejich tatíci kdysi s řevem a kopanci odsouvali (sám jsem to jako dítko pozoroval). My tady v Německu se s nimi setkáváme často a mohu vydat svědectví, že nejen Němec, nýbrž ani Sudeťák nejsou stvůry sedmirohé, vší zloby a obmyslu plné, nýbrž zpravidla lidičkové dobrosrdeční, vstřícní a - musím zdůraznit - zlého nevzpomínající. Dalo by se s nimi vyjít a dalo by se dohodnout i shodnout, jistě mnohem lépe než s mnohými řvouny domácími. Pro začátek by stačilo jen toho druhého vyslechnout, zlým návykem zhořklou příchuť slova »Landsmannschaft« z úst vyplivnout. Ostatně, neznamená víc než »krajanské sdružení«. A zapřemýšlet: nepovstávají mnohá nedorozumění jen schválností jankovitého osudu? Ze nás třeba jednoho posadil do Kanady, kdežto druhého do Němec? Nebo že jednoho vybavil předsudky českými, kdežto toho druhého sudetskými? Nedalo by se stavět raději na tom, co máme společného? Je toho, věřte, víc.

Malá příhoda na závěr tohoto traktátu nechť je toho dokladem.»Nowotny,« představil se mi takový starší mužský v kožené bundě. Což, v Německu je českých jmen jak naseto už někdy od třicetileté války; ale snad člověk vysílá nějaký signál, jímž se poznávají osoby spřízněné... »Umíte česky?« pronesl jsem. »Malo,« povídá ten mužský. »Sem obuvnik. Švec. Ze Ščibra.« A tak jsme spolu stáli a povídali, čas míjel, až se dostavila i Frau Nowotny s hlášením, že oběd stydne, a nevykládali jsme si o odsunech aniž o příkořích z té druhé strany, nýbrž o Ščibře, o tom, jakou tam mají pěknou, malovanou radnici, jak krásné jsou ty lesy v okolí a co hub tam roste, kdepak, nikde si člověk tak nezahoubaří jako na Stříbrsku.

Snad byste, milí zámořští našinci, potřebovali pár takových setkání. Trochu přímé zkušenosti. Abyste poznali skutečného, živého sudetského člověka těchto dnů a shledali, co společného spolu máme a oč víc je toho, než co nás dělí. Že jsou to kořeny, z téže půdy země jménem Bohemia vyrostlé, a všechno ostatní že sice nelze zapomenout ani popřít, ale lze to překonat, protože je to věc na povrchu vyrostlá, hloubky kořenů nedosahující. Neboť uběhlo již drahně vody od oněch dnů roku pětačtyřicátého, jejichž ducha nám ve svých dopisech prezentujete.

Jste s ním poněkud pozadu. Co tehdy bylo čerstvým větrem dějin, je už dnes zatuchlostí nevětraného strašidelného zámku, v němž bloudí přízraky upírů. Netřeba si je balit do svého exilového zavazadla. Pokud je zažehnat nemůžete či nedovedete, všimněte si, prosím, s kým v království českém si v tom punktu notujete. Nejsou to náhodou tatáž strašidla, před nimiž jsme kdysi, my sběhem náhod poněmčení i vy pokanadštění, utíkali z Čech?

(Hannover, 11. 2. 1997, Polygon 1997, č. 3)

(Frýbort, L.: Češi očima exulanta, Annonce, Praha 2000)