Únor 2005

Země a jazyk

Luděk Frýbort

Historické úvahy, zahájené slůvkem kdyby, bývají ze všech nejzbytečnější. Donekonečna je možno si vymýšlet, jak by to dnes vypadalo, kdyby ta či ona událost v minulosti dopadla jinak. Kdyby ... kdyby například pan Milota z Dědic býval nezradil krále Přemysla na poli Moravském, mohl král Přemysl bitvu vyhrát, vytlačit Habsburky z evropského jeviště, kterýmžto pádem by pak Přemyslovci a ne oni po staletí vytvářeli evropskou politiku; časem by místo nich možná získali i korunu španělskou a s ní říši, nad níž slunce nezapadalo, pročež, vzato do důsledků, by se dnes v Mexiku hovořilo česky.

Což je samozřejmě představa značně praštěná a především zbytečná. Jsou miliardy kombinací, které mohly vyplynout z jediné změněné okolnosti, a nestojí za psí štěk nad nimi hloubat. Leda by ... ano; leda bychom měli možnost výhybku dějin, kdysi obrácenou do nesprávného směru, nastavit správněji. Po půldruha století všelijakého hašteření a soupeření můžeme dnes konstatovat, že vláček, puštěný našimi neprozřetelnými předky po koleji česko-německé konfrontace, dorazil po mnohém sebevědomém vyfukování páry do stanice Katastrofa.

Cokoliv se v tomto ohledu stalo, bylo špatně. Vyhnání německého obyvatelstva, doprovázené výlevy zbabělé mstivosti, byl čin hloupý a neobhajitelný, který vedl přímou cestou k příklonu etnicky očištěných Čech k stalinskému Východu se všemi z toho dodnes vyplývajícími důsledky. Neméně hloupé a neprozíravé bylo chování českých Němců nějaký rok předtím, když vložili svůj osud do rukou šílenců, z nichž nemohl vyjít nepoškozený.

Nemáme si navzájem příliš co vyčítat. Obojí si můžeme svorně zapět píseň Teď už máme, co jsme chtěli; ale nebyl by užitečnější pokus přehodit výhybku aspoň zčásti tam, kde kdysi byla? Aspoň trochu napravit, co naši předkové obojího jazyka zbabrali? Najít společnou řeč a společný zájem po celém tom dlouhém čase, v němž se vždy jen zdůrazňovaly rozdíly a neslučitelnosti? Možná by to šlo.

Museli bychom ovšem vyslovit jedno kdyby. Vrátit se s ním zpátky až k bodu, na němž se cesty českého i německého etnika v společném životním prostoru rozešly, obojí do zhoubného směru. Lze takový bod najít? A kde? Zkusme to. Vydejme se zpátky časem až tam, kde byla obrácena výhybka ke katastrofě.

Poválečné národovecké běsnění, přivedši českou složku obyvatelstva do stalinského otroctví a německou do vyhnanství, stálo až na konci všeho. Příčin mělo samozřejmě víc, mnohé pramenily i z vad české povahy a jejích rozličných komplexů, ale jedna z nejpodstatnějších asi opravdu leží na německé straně. Oni nám rozbili náš stát, říkávají dodnes k té věci neústupní národovci. A mají do značné míry pravdu. Možná nemusel být nejen protektorát a šestiletá nesvéprávnost, ale ani celá obrovská válka nemusela být a následná půlstoletá destrukce komunismem nemusela být, kdyby bývali čeští Němci zůstali loajální Masarykovu Československu. Což mnohému stačí k obžalobě, v níž nepřijímá polehčující okolnosti.

Ano; ale pošťourejme se nyní zase trochu ve vlastním, českém svědomí: jak oprávněný je či byl požadavek, aby naši Němci stáli věrně k Masarykově republice? Aby ji pokládali za státní útvar svého srdce, s nímž se mohli ztotožnit? Jak dobrý důvod k tomu mohli mít? Postoupíme-li ještě o něco hlouběji do minulosti, zjistíme, že se takový důvod hledá jen těžko; českým Němcům byla příslušnost k Československu proti jejich vůli vnucena. Tehdy, po právě ukončené světové válce, v ovzduší, kdy se Evropa dělila na část vítěznou a pokořenou, na ty, kteří jsou obdařeni vším právem nikoho se na nic neptat, a na ty, kteří mají jediné právo mlčet, to už tak chodilo. Čeští Němci nebyli jediní, komu bylo shůry přikázáno přijmout nevítanou státní příslušnost. Na vítězné straně stanuvší čeští předáci se přitom dopustili bláhovosti, která se nemohla nevymstít: započítali do svých úvah, že vítězné právo potrvá věčně. Že poražení budou provždy s pokorou přijímat vše, co jim poválečná přestavba Evropy nadělila, včetně jejich jediného práva mlčet.

To se nemohlo stát a nestalo se to. Česká strana tehdy na sebe vzala břemeno, jemuž zcela nedorostla: odpovědnost za vytvoření prostředí, v němž by nový stát mohli přijmout za svůj i ti, kteří do něj byli bez vlastní vůle začleněni. Je známo, že Masaryk ten problém znal a nějaký čas si pohrával s myšlenkou kantonálního zřízení po švýcarském vzoru, které skutečně mohlo celý problém do značné míry vyřešit. Nic z toho ale nebylo, vítězná přehlíživost převládla, z Československa se stal útvar nacionální a nacionalistický, v němž nedobrovolné menšiny sice měly vysokou míru občanských práv, ne však přesvědčující důvod se s ním ztotožnit. Výhybka byla přehozena do směru, v němž nebylo k očekávání nic než nějaký Mnichov, jakmile se k němu naskytne příležitost.

Naskytla se, ale není nutno ji přeceňovat. Lze se odvážit kacířského soudu, že by cosi podobného Mnichovu časem nastalo, i kdyby se žádný Hitler ani Henlein nikdy nenarodili.

Nebyla to zcela prapůvodní a ze všech nejprvnější výhybka, zato ale velmi podstatná. Myšlenka státní samostatnosti sice nebyla až dlouho do války v českém obyvatelstvu příliš rozšířená, převládala trochu posměvačná, ale přece jen nepochybná oddanost císaři pánu. Když se však jednou vítr obrátil, řezali Čechové vášnivě, s měřením se dvakrát nezdržujíce. Přitom měli. Měli si dvakrát rozvážit, do čeho se pouštějí. Unesou-li tíhu samostatnosti, která znamená o něco víc než slavnostní projevy, prapory a hymny. Měli si rozmyslet, dokáží-li kromě jiného převzít i kus velmocenské záruky, jakou staré Rakousko představovalo vůči Německu a Rusku. Budou-li ochotní svůj nový stát i mocí bránit, až ten okamžik nadejde, jako že jednou nadejít musel. Jmění, krev i život dejme za císaře, za vlast svou ... tak kázala stará hymna a Češi se měli sami sebe ptát, jsou-li ochotní její slova - bez toho císaře - vzít za svá i v nových poměrech. Nebyli.

Už v maďarské krizi roku 1919 se Československo projevilo jako útvar, schopný existence pouze pod ochranou vítězných velmocí. Když ochrana pominula a vítězství vyvanulo, zanikl i stát. Ano; ale co se mělo dělat místo toho? Jak si měl správně počínat Masaryk a muži kolem něho? Jsme schopní to říci my, svědkové výsledků, k nimž to dovedly omyly minulosti? Co se tenkrát dělalo nesprávně? Měli být Češi opatrnější se svou samostatností a raději přemýšlet, nebylo-li by účelnější se zasadit o nějakou funkčnější, vyváženější, méně zkostnatělou formu podunajské federace? Využít příznivého okamžiku ne k vztyčení praporu nezávislosti, ale spíš k získání větší míry hospodářského a politického vlivu uvnitř starého, osvědčeného svazku?

Nešalme se lichými představami; asi že to nešlo. Říš rakouská byla plná národů, chovajících se více či méně loajálně, ale stačila jiskra, aby nálož nacionalismu explodovala. Kdyby ji do rakouských základů nezabudovali Češi, bývali by to pořídili Poláci, Chorvati, kdokoliv jiný. V ovzduší, v němž je nacionalismus pokládán za lék na všechny neduhy světa, stojí mnohonárodní říše na velmi vratkých nohou.

Je zvláštní, že čeští předáci tu zkušenost nevzali v potaz, budujíce svůj navlas stejný mnohonárodní stát. Mohli uhodnout, že to s ním dopadne podobně. Měli tedy naopak být prozíravější, odhadnout, k čemu může vést nálož nacionalismu tentokrát v základech jejich vlastního státu, a předejít její explozi skromností? Měli raději omezit jeho hranice na území českého, eventuálně slovenského etnika a nechat ty ostatní, ať si jdou, kam je srdce vede? Rozumnější by to asi bývalo a mnohým patáliím by se tím předešlo.

Jenže proveditelné to také nebylo. Ořezání historických Čech a Moravy o německy osídlené oblasti ... dodnes je to představa absolutní většině české veřejnosti naprosto nepřijatelná, což teprve tehdy, ve vrcholícím nacionalistickém věku. Kromě toho by to bývalo i zbytečné, obojí, historické území i pocit náležitosti k němu, se dobře dalo schovat pod jednu pokličku. Ale o tom si ještě povíme.

České území, končící někde u Mělníka a Žatce ... ještě dnes se v nás při té představě cosi vzpříčí. Snad ani ne nacionalistická vášeň; prostě cítíme, že ty krajiny patří k sobě. Že je tu jakýsi ne lidskou vůlí, ale samou přírodou vytvořený celek mezi Krkonošemi a Šumavou, v němž jsme doma. Ne všechny národy mají takovéto přírodou vytyčené hranice, leckde jsou výsledkem historických náhod a dynastických obchodů, ale my je máme. Až do jistého dějinného obratu to také byla skutečnost, o níž nikdo neměl proč mudrovat, protože byla samozřejmá.

Ten obrat - pozor, docházíme teď k jádru věci - nastal, když se lidských myslí - rovněž ne pouze u nás - začal zmocňovat patriotismus jazykový namísto dávnějšího územního. Stalo se tak někdy před polovinou devatenáctého století. Až do té doby slova »jsem Čech« značila výraz příslušnosti do onoho přírodně-historického útvaru, omezeného hraničními horami; ti, kteří hovořili druhou řečí zemskou, říkali »ich bin ein Böhme« a mysleli tím totéž. Teprve později se zrodilo pošilhávání po německém záhoří, to když se počaly líhnout vzněty pangermánské a panslovanské, nesmysl destruktivní jeden jako druhý. Jedni se začali domnívat, že jim je bližší cosi za horami než v jejich vlastním vnitrozemí; druzí si neméně bláhově vemluvili lásku pro všechno možné od Balkánu po Sibiř, kdežto na druhý kmen zemský se začali nevraživě šklebit.

Tím zaniklo vědomí společné vlasti, pro niž v čase zkoušky umívali Češi obojího jazyka přinést i nejvyšší oběť daleko ochotněji, než toho později byli schopni Čechoslováci pro svou republiku. Byla na jiném místě této knížky zmínka o vůdcích stavovského povstání, vykrvácevších kdysi na Staroměstském náměstí ... jakýchpak sedmadvacet českých pánů, říká se o nich, vždyť to byli z dobré poloviny Němci! A je to omyl. Byli to šlechtici Koruny české; skutky, pro něž pokládali hlavy na špalek, vykonali z pocitu povinnosti k vlasti, jíž říkali jedni Čechy, druzí Böhmen, ale mysleli tím obojí totéž. Jazyk, jímž obcovali, byla jejich soukromá záležitost a v starosti o věci zemské je nerozdělovala.

Stala se obrovská škoda, že vlna nacionalismu, ovládnuvši Evropu, dala zaniknout pocitu zemského patriotismu a nahradila jej vlastenectvím jazykovým. V přirozeném geografickém útvaru zvaném Čechy to byla ještě větší škoda než v říších jiných, vzniknuvších náhodným poslepováním. Držel pohromadě samozřejmým přiznáním k společné vlasti, za niž svorně položili životy pánové Budovec i Schlick. Vztyčením korouhviček nesnášenlivého vlastenectví filologického obdržel trhlinu, již čas tak rychle nezacelí.

Dělat se s tím už dnes, když se škoda stala, nedá asi mnoho. Ale snad bychom se přece jen mohli rozpomenout na způsob svých předků, myslet víc na zem svého původu než na její obcovací jazyk, vyřkneme-li slova »jsem Čech«. Možná bychom se pak i lépe a klidněji, bez vzájemného předhazování křivd, dohodli s těmi, kteří na druhé straně Šumavy dodnes říkají totéž německy. Snad by dokonce ... jaká hrůza, vlastencové štětiví, snad by se mohlo jednou změnit i ve výhodu pro zemi českou, kdyby měla za svou hranicí (protože k hromadnějšímu návratu už asi nedojde, i kdyby se k němu jakkoli otevřely dveře) velkou skupinu lidí s vřelým pocitem příslušnosti, byť ne jazykové.

Víte, málo je na světě věcí, jež mám tak rád jako svůj český jazyk. Nelituji toho, že mi v ústech nenarostl nějaký užitečnější, světový. Rád si s ním hraji a mazlím, s úžasem odkrývám jeho další a další možnosti, a třebaže je dnes pro česky píšícího člověka sakramentská potíž své výtvory uplatnit, nevyměnil bych jej za jiný, ani kdyby mě měl zahrnout literární slávou a tučnými honoráři. Je to skvostný, obdivuhodně jemný a citlivý nástroj, vedle nějž jsou mnohé jazyky světovější holé humpoláctví. Ale jako nástroj k účelu jinému, k vzněcování patriotických pocitů, řekl bych, je spíš škodlivý, jak historie posledního půldruha století ukázala a všelikde na Balkáně a v jiných zatmělých koutech světa dosud ukazuje.

(Hannover, 7. 12. 2000, Polygon 6/2001)

(Luděk Frýbort: Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?), Annonce, Praha 2004)