Únor 2005

Znovu na východ od ráje?

Luděk Frýbort

Rozjely se nám dějiny za pár posledních týdnů, až milo pohledět. Ještě tomu není příliš dlouho, kdy pan premiér Zeman tak veleúspěšně rozmázl ostudu Benešových dekretů, a vizme, čeho už bylo v tom oboru dosaženo: z původně rakouské politické arény se slavné dekrety rozšířily po proudu Dunaje až k Budapešti, na druhou stranu do Berlína, inu, co jiného by v tom bylo než známá protičeská zavilost Němců a Maďarů, pro niž ostatně byli odsunuti, není-liž pravda.

Rovněž lze všechno odbýt poznámkou, že je v řečených zemích před volbami, takže jsou pánové Schüssel, Stoiber a Orbán jenom tak na lovu hlasů, asi jako český opozičně-smluvní politik, slibující nejrůznější druhy modrého z nebe. Počkejme si, až budou volby za námi, zní sborem hlasy komentátorů, a bude po dekretech na jedné straně hranic, na druhé zase po slibech. Jenže vývoj věcí jim nedává za pravdu.

Neomezil se na rakousko-německo-maďarskou osu zla, jak ji definoval, tuším, jistý pan Bednář, ani na pomíjející volební vábničku k nachytání prostoduchých hlásků, jak měli za to jiní. Osa zla se rozepnula daleko na západ i na ostatní světové strany, a čím se ještě nedávno ozývali pouze někteří zarytí revanšisté, to se nyní dostává na přetřes v nejvyšších orgánech Unie. Čtěme a žasněme: ...obsahuje-li současná česká legislativa zmíněné diskriminační prvky, odstraní je nejpozději do okamžiku připojení k EU ... v případech pokračujících účinků minulých zákonů, jež je potřeba zrušit, vzniká nejen právní, ale i politický a mravní problém...

České noviny se té zaujatosti zčásti diví, zčásti ji s jistým pobaveným nadhledem oznamují, aby čtenář věděl, co na něj ta Evropa šije. Evropský parlament tvrdě otevřel otázku Benešových dekretů ... dekrety jsou označeny jako dokumenty, které diskriminovaly Němce a Maďary ... vyvolaly proces, jehož důsledkem bylo odebrání jejich práv a vyhnání z domovů ... na poslance Evropského parlamentu vůbec nezapůsobily české argumenty o vyhaslosti dekretů ... no tohle! A přitom tomu ti tam v Bruselu vůbec nerozumějí, netřeba dodávat.

K tomu ještě tenhleten Bernd Posselt ... jen si poslechněte tu drzost. Jako předseda sudetských Němců musím převzít svůj díl zodpovědnosti a poprosit český národ o odpuštění za ty hanebné činy, které zločinný režim spáchal ... a pokud se toho zúčastnili sudetští Němci, je to hanba... Však to také náležitě schytal; sám pan ministr Špidla prohlásil, že omluva neomluva, na českém postoji k Benešovým dekretům se nic nezmění a basta. Jiní si nebrali ani takové servítky a rovnou mluvili o provokaci. Výrazy, které jsou nepřijatelné z hlediska českého hodnocení ... vzal to zostra pan Zahradil, co má být, jestli pámbu dopustí, příštím ministrem zahraničí.

Nu, nedivme se. Pochopitelně je omluva nepřijatelný výraz. Projev slušnosti; a něco takového je nám, smluvněopozičním kuliferdům, naprosto cizí. Směšné a nedůvěru vzbuzující. Jistě je za tím nějaká lumpárna, to my u nás známe. Ani za nic! Do boje za Benešovy dekrety! Do boje za poválečné uspořádání, které nám, jak známo, přineslo padesát let svobody a rozkvětu! Do boje se Sudeťáky a vůbec s Němčoury, Maďary přiberme bokem, a kdyby na tom ta nedovtipná Evropa viděla něco nepatřičného, tak tedy do boje třeba i s celou Evropou! My vám dáme omluvy! Venceremos, soudruzi! No pasaran!

A protože se na nás nejspíš všichni domluvili, přišla z Bruselu další rána. Nějací cizáčtí kapitalisté si stěžovali na vysokou úroveň korupce ... zejména ve spojitosti s veřejnými zakázkami ... co by mohlo být hotové během několika dní, může bez úplatků nebo osobních konexí trvat rok i více ... a hned vyzvali pana komisaře Verheugena, aby Unie byla ve svém příštím hodnocení Česka výrazně kritičtější, jinak že sbalí své investice a odtáhnou jinam, třeba k našemu odvěkému maďarskému nepříteli. Ještě že máme pana Bureše, takto ministra spravedlnosti: Tohle musím odmítnout jako ničím nepodloženou kritiku motivovanou zřejmým úmyslem škodit, nedal tupit naši korupce prostou a ve všem všudy vzornou vlast.

Inu jo. To už je prostě náš úděl. Nikdo nás nemá rád, každý nám křivdí, každý jeví zřejmý úmysl nám škodit, Sudeťáci, Němci, Rakušané, Maďaři, Evropský parlament, západní investoři, i NATO si začíná vyskakovat ... ale co. Ať si ty své investice sežerou. Když nás ta nejapná a nepřejícná Evropa nemá ráda, ať nás nechá. Neprosíme se o lásku revanšistů a bruselských byrokratů. Jsou ještě takoví, kteří nás mají rádi, ještě se máme kam obrátit. Ještě...

Ale poslyšte, v tuhle vteřinu mě přechází legrace. Bylo by možné se vysmívat tuposti, křupanskému hulvátství a jiným výlevům duševní nedostatečnosti mnoha volených zástupců českého lidu, ale napadá mě, že se možná mýlíme. Co když je to jinak? Co když pan premiér není hrubiánský tlučhuba, plácající, co mu pivní slina na jazyk přinese, ale rozmyslný stratég, řídící jemu svěřenou zemi k ... k čemu vlastně? A pánové Zahradil a Zaorálek, sám Václav Klaus zvaný Veliký ... že by jen z hlouposti a šovinistické zabedněnosti stavěli hráze mezi českou zemi a Evropskou unii? Že by si jen z obyčejné zatmělosti lidí duchem chudých, jejichž je království nebeské, vymýšleli způsoby, jak co nejúčinněji ztížit splynutí se svobodnými, rozvinutými zeměmi Západu? Nevím. Bylo by to útěšné, věřit v jejich prostou a pouhou hloupost, protože by v tom případě bylo možné doufat, že nám nespískají nic horšího než další a ještě další porce ostudy a špatné pověsti. Jenže něco mi šeptá, že oni nejsou hloupí. Jsou inteligentní a předvídaví, a to možná převelice. Jsou, jestli je naše neštěstí tak nekonečné, předvídaví do takové míry, až je těžko dohlédnout posledních konců té předvídavosti. Co vlastně opravdu chtějí? Oč jim jde?

Přijmeme-li tezi, že nejsou tak pošetilí, jak se zdají, musíme zpochybnit možnost, že by si představovali příští osud království českého jako hrdé a osamělé skály v moři cizácké špatnosti, na nikom nezávislé a nikoho nepotřebující. Takový stav zde byl naposledy za Boleslava Ukrutného, od těch časů se vždy musíme, s někým raději, s jiným méně, v daném prostoru dohodnout a aranžovat. V současnosti i v odhadnutelné budoucnosti je to Evropská unie. Jelikož je i hlavičce dosti mdlé bohdá jasno, že se nebude ve sporných otázkách Evropa přizpůsobovat Čechům, jest zřejmo, že se Češi budou muset přizpůsobit Evropě.

Co se těch neblahých Benešových dekretů týče, není to tak strašné, jak se ze všech sil dělá; na rozdíl od korupce a jiných takových věcí představují problém vcelku snadno a bezbolestně řešitelný, což každý víceméně ví, bezpochyby včetně pánů Klause a Zahradila. Evropě i německo-rakousko-maďarským kritikům by stačilo, kdybychom zrušili platnost dekretů de nunc, česky vyjádřeno od nynějška, od tohoto okamžiku. Nechat spánembohem jejich pochybnou platnost rozběsněnému času poválečnému, ale dnes už z nich nevycházet ani ve věcech právních, ani v jiných. I sudetské svazy už mnohokrát oznámily, že by jim takové řešení stačilo, takže je dost nejasné, o čem je pořád hádka.

Pravda, ono ještě není tak zcela jisté, jak a jestli vůbec spojená Evropa své rozšiřování přežije; mám jisté obavy, jestli si ve své velkorysosti nenaložila příliš těžké břímě a nezhroutí-li se pod invazí korupce, mafiánských fíglů i jiného postkomunistického folkloru. Ale přežije-li, znovu tento kontinent protne čára, ostře jej rozdělující na dvě kvalitativně odlišné části. Západně od ní budou ležet země Unie, připojovacím úderem jistě otřesené, ale konsolidující se ve funkčnosti a stoupajícím blahobytu. Na východ od tohoto ráje zůstanou trčet země, které se buď ani při nejvelkomyslnějším přihmouření oka do spojené Evropy nevejdou, nebo se jim tam nebude chtít. Jelikož ani jim nebude možno zůstat v ostrovní izolaci, budou přirozeným postupem vývoje puzeny k sobě, vytvoří svou vlastní pospolitost, stanou se postkomunistickou Antievropou. Chudou, chaotickou, ušmudlanou, zlodějskou a zkorumpovanou, propadající se do zoufalství a bezvýchodnosti, v níž ale budou panovat tím skvělejší možnosti k bohatství a neomezené papalášské moci větším i menším dravcům a dravečkům. Demokracie, už takhle spíš ceremoniálního charakteru, bude stále otevřeněji opouštěna, až z ní zbude slůvko v ústavě a vláda pašáků Lukašenkova typu.

Řeknete mi asi, že vidím všechno příliš černě, ale povězte mi, jak jinak či příjemněji si lze představit osud zemí, které zůstanou v Evropě na ocet. České státnictvo těchto dnů o přistoupení k evropskému klubu gentlemanů hojně hovoří, tu kladněji, tu zase neochotně, na půl huby a s výhradami, ale vcelku je svou hašteřivostí a lpěním na platnosti poválečného haraburdí spíš ztěžuje. Kam až v tom může dospět, se lze jen obávat. Snad se nakonec zalekne zlého konce a couvne před kategorickou výzvou: přistoupit - nepřistoupit. Nebo také necouvne, znovu se vlastenecky nafoukne, čímž nastane dějinný okamžik, v němž nám otrávení Evropané řeknou - nelíbíme se vám, milí Čechové, jakáž pomoc, zůstávejte si zdrávi a ty svoje Benešovy dekrety si dejte zarámovat.

Což by byl okamžik nezvratný, jejž by už žádné volby nespravily, začátek katastrofy, z níž bychom už celí nevylezli. Cokoliv by nám mohli udělat zlí Němci, potměšilí Sudeťáci nebo proradní Maďaři, bylo by rajskou hudbou proti zvůli a hrabivému cynismu tuzemských i jiných Lukašenků. Oni, ti ohební, drzí a všeho svědomí prostí, by na tom ovšem neprodělali. I kdyby měl nastat hladomor, oni by si svou skývičku ukrojili. Na ochranu své moci a majetku by vynalezli četná opatření, věčný klid na práci vyhlásili ... ale co bychom si vyprávěli dál. Máme takových příkladů dost a nedaleko. Povíte mi možná, že takoví přece nejsou, to by přece neudělali. Snad ne, snad ano, to se ukáže, bohužel až pak a určitě ne před volbami.

Jen si tak vzpomínám na čas před těmi posledními, kdy jsem dával k uvážení, nespojí-li se po nich nakonec Zeman s Klausem; a i tehdy jsem ze všech stran slyšel, že ne, že takoví přece jen nejsou a že by to přece ne-udělali. A udělali. Zprvu se na jejich podfuk mocně nadávalo, za čas si na něj všichni zvykli a teď, po čtyřech letech, si je podle všech náznaků lidé zvolí znovu. Politické hodiny jdou v Čechách jinak než na Západě. Postrčit je, aby šly lépe, bude těžké. Hůř naopak se rozběhnou velmi snadno.

Nechci těmito řádky tvrdit, že všichni čeští politici jsou stejná slota, ani že všichni jako jeden muž připravují své zemi nezvratný úpadek, aby si přimastili kapsy a dosáhli nekontrolované moci. Jistě je mezi nimi dost lidí čestných, dost dobré, i když mnohdy vrtácké vůle, dost poctivé snahy stát se bez výhrad a vytáček částí svobodného Západu. Ale nebude scestná domněnka, že se mezi nimi najdou i Lukašenkové. Jsou inteligentní a bystře předvídaví, jen se tváří jako hulváti prostého ducha. A nepovede-li se jim to s Benešovými dekrety, budou to zkoušet jinak. Svatý Václave, patrone náš, ochraňuj zemi českou, neboť nelze vyloučit, že má na kahánku.

(Hannover, 1. 4. 2002, ANNONCE, 17. 4. 2002)

Ta obava byla zažehnána, aspoň prozatím: hranice mezi Evropou a Antievropou povede jinudy. Dokonce jsou zveřejňovány plány, podle nichž žádné Antiervopy nebude, jelikož mateřský klín Evropské unie hodlá pojmout kdeco včetně Albánie a Makedonie (pro začátek), na míru chaosu a lotrovství se neohlížeje. No nevím. Nevím, zda se mateřský klín nepřeceňuje. Může se snadno stát, že řečená hranice zůstane zachována, ale místo po východním pomezí Evropské unie jí povede napříč, což by tento ctihodný spolek nejspíš ochromilo a snad i přivedlo k zániku. Také je však možné, ba pravděpodobné, že už přijetí současných kandidátů vzbudí turbulence, po nichž bruselské velkorysosti zajde na další připojování chuť. Ale vlastně není tato kapitola určena evropsko-unijním zašmodrchancům; vraťme se tedy k těm pomalu už nezábavným patáliím česko-sudetským.

Tuzemský tisk se často dopouští omylu domnívaje se, že ten či onen zahraniční státník je na naší straně, kdežto jiný není; že například - co se Německa týče - hodný pan kancléř Schröder tiskne palečky nám a našim stanoviskům, kdežto zlý revanšista Stoiber nám nepřeje. To je, prosím, mýlka, pramenící z odvěkého českého světapupkismu. Nikoli, neznamenáme světu ani oběma zmíněným pánům tak mnoho; lze mít za to, že by neváhali vyměnit si postoje, kdyby v tom spatřili politickou výhodu.

Zatím je tomu tak, že první z nich je šéfem strany socialistické, která mezi vyhnanci mnoho hlasů nenasbírá, ani kdyby se rozkrájela; i vyslovuje se vlažněji k sudetskému problému, třebaže jednoznačně schválit poválečné řádění také nemůže. Strana páně Stoiberova je však vyhnanců odvěkým politickým domovem, i musí dbát jejich mínění, aby jí neodepřeli přízeň. Tak tomu je i ve vzdálenějším zahraničí: vypustí-li některý evropský politik z úst tu či onu poznámku, neznamená to, že nás miluje a jest odhodlán se za nás až do těch hrdel a statků prát, nýbrž že se mu to právě hodí do výpočtu, případně že chce mít od těch hloupostí pokoj.

Netoužíme-li zůstat míčkem, jímž si ostatní dle momentální potřeby sem tam pohazují, urovnejme, co z nás neskladného vyčnívá, nechme uhasnout dávným vztekům a nárokům, jak to v civilizované části Evropy všichni učinili už dávno. Dejme si říci, že do poválečných uspořádání, postupimských i jiných konferencí a všeho podobného krámu je každému na západ od Šumavy už nenávratně velké ... ech, houbičky. Naproti tomu různé zášti, žárlivosti, naschvály a pomstychtivosti ohrožují západní svět velmi aktuálně a nelze čekat, že právě v českém vydání dojdou valného pochopení.

(Luděk Frýbort: Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?), Annonce, Praha 2004)