Únor 2005

Bandity nevolím

Marek Hudema

Jásot zástupů v ulicích, hymna a chorály a moře vlajících oranžových praporů. Lidem září oči. Atmosféra jako kdysi v dávném sametovém listopadu v Praze. Ale jsme o patnáct let dál, je poslední prosincové úterý roku 2004 a na kyjevském Náměstí nezávislosti právě opoziční demokratický kandidát Viktor Juščenko oznamuje oficiálně své vítězství v zápase o vedení země. Ju-ščen-ko, Ju-ščen-ko, nese se městem skandování mnohatisícového davu. Největší evropská událost současnosti, kdy si Ukrajinci po zfalšování listopadových prezidentských voleb vynutili milionovými demonstracemi nové hlasování, právě skončila velkým finále.

Marx je prostě osobnost

Hlídat volby na Ukrajinu nás dva dny před Vánocemi odlétlo z Prahy zhruba čtyřicet – česká posila více než tisícihlavé skupiny pozorovatelů vyslaných sem Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jde o dosud největší pozorovací misi této organizace.

V kyjevském hotelu dostáváme dotazníky, které budeme vyplňovat v den voleb, a brožury, které by se daly snad nejlépe pojmenovat jako Ukrajina, pozorovatelé a volby v kostce. Jsou v nich informace od historie přes popis volebního procesu a možných podvodů až k uzavírání smluv s místním personálem (budeme sami vyplácet řidiče a překladatele) – většinu z nich nám ovšem ještě jednou druhý den podrobně zopakují v celodenním školení instruktoři ve velkém sále místní letecké akademie.

Večer nás několik odjíždí nočním vlakem na jih, do zhruba pět set kilometrů vzdáleného Dnipropetrovska. Na nádraží nás čeká několik dlouhodobých pozorovatelů OBSE. Dostáváme mobil a organizační pokyny a hlavně automobil s řidičem a překladatelkou. Mým působištěm má být oblastní volební okrsek číslo 24 přímo ve městě na levém břehu Dněpru.

Více než milionový Dnipropetrovsk působí šedě, průmyslově, sovětské dědictví je tu znát. Již cestou do hotelu si všimneme, že hlavní třída nese dodnes jméno Karla Marxe. „Byla to velká osobnost, stejně jako Lenin,“ reaguje na náš údiv řidič Maksim a s tímto pohledem se pak setkáme ještě častokrát. Po širokých bulvárech v centru města se hemží staré otřískané žigulíky a volhy, před několika luxusními restauracemi a obchody parkují mercedesy a terénní vozy místních zbohatlíků. Ti většinou získali své majetky prostřednictvím různých podvodů se státním majetkem, informuje nás později „hlas lidu“, jedno, zda zastoupený členem volební komise při neformálním pokuřování na chodbě nebo náhodným známým na ulici. Lidé vyprávějí celé ságy o továrnách odprodaných za cenu šrotu svým ředitelům nebo o načerno otevřených soukromých dolech, kam se „zázračně“ přestěhovalo vybavení ze zatopených státních protějšků. Nerovnost tady přímo bije do očí. „Většina lidí musí mít několik legálních či nelegálních zaměstnání,“ říká nám přidělená překladatelka Jana. Platy se totiž pohybují mezi 1000 až 1500 korunami, takže uživit se z jedné mzdy – při cenách základních potravin podobných jako v České republice nebo i vyšších – je prakticky vyloučeno.

Zajímáme se i o otázku možného oddělení východní Ukrajiny, o níž se před volbami bouřlivě spekulovalo, ale po které tady na místě není ani stopa. Zřejmě šlo pouhou politickou výhrůžku místních gubernátorů. Řidič i překladatelka tvrdí, že neznají nikoho, kdo by o něco takového skutečně stál, a náhodné dotazy na ulici to potvrzují. Na otázku, zda by se Dnipropetrovsk, familiárně zvaný Dnipro, mohl stát hlavním městem samostatného „východního“ státu, se oslovení lidé tváří nechápavě a překvapeně. „Vždyť my přece nejsme na východě, my jsme centrem Ukrajiny,“ říká mladý dělník představující se jako Vasil Petrovič.

Proč jste vlastně tady

O volební neděli na druhý svátek vánoční vyrážíme z hotelu po sedmé ráno. Začínáme v okrsku umístěném v temném přízemí střední hotelové školy. Členové volební komise jsou slavnostně oblečeni a venku už stojí fronta místních penzistů. Podle instrukcí z dotazníku kontrolujeme plombu na volebních urnách (v pořádku) a vyptáváme se členů volební komise, zda obdrželi z ústředí všechen potřebný materiál od uren po text volebního zákona. Přikyvují celkem přátelsky. To s voliči je to horší. „Proč tady vlastně jste, kdo vás platí? My tady, celý rajón, jsme pro Janukovyče,“ křičí směrem k nám z čekajícího davu starší dáma v omšelém kožichu. Ostatní jen něco mumlají, ale vykřiknout „běžte pryč“ si troufnou pouze tehdy, když jim nevidíme do obličeje. Osmělí se jen jeden starý muž. „Klidně vám to řeknu, jsem pro Janukovyče, pro Janukovyče, pro Janukovyče!“ volá od vstupu do volební místnosti. „Proč? Protože je odtud, je náš, umí se nás zastat a Juščenko není dobrý, je podporován ze Západu,“ chvatně vysvětluje. Při pokusu o další rozhovor ale sedá na příznivce současného premiéra Viktora Janukovyče obvyklá plachost a už jen odmítavě kroutí hlavou. To voliči Juščenka jsou ochotni se zastavit, podiskutovat. Svého favorita si vybrali proto, že je demokrat, chtějí žít „jako v Evropě“ a vadí jim Janukovyčova kriminální minulost (premiér byl v mladých letech dvakrát ve vězení za násilnou trestnou činnost – údajně se podílel i na znásilnění). „Jak bych mohla vysvětlit svým dětem, že člověk, který byl ve vězení a spáchal tak strašnou věc, bude naším prezidentem,“ říká elegantní asi třicetiletá žena v domácnosti představující se jako Věra. Voličům Juščenka vadí i velká míra korupce ve společnosti a doufají, že ji jejich kandidát zmenší. „Tady se prostě nedá vinou úplatků podnikat,“ shrnuje to taxikář Taras. „Moc se chová jako banditi. Kolem Janukovyče jsou banditi a on sám je nechává na pokoji. Má peníze z pochybných privatizací, má všechno, co chce, a teď si chce koupit ještě navíc prezidentství.“

Chovat se evropsky

V dalších volebních okrscích jsou už voliči klidnější a z temných úmyslů v cizím žoldu nás už nikdo neobviňuje. Většinu obtíží a často i hádek způsobují špatné seznamy voličů – obsahují mrtvé duše, zatímco živí naopak chybějí. Problematické bylo i hlasování doma, které povolil pro všechny Ústavní soud až na poslední chvíli – mnozí staří lidé si již nestačili zažádat o přivezení mobilní hlasovací urny. „Mám doma nemocnou starou matku,“ rozčiluje se v hlasovací místnosti ve střední škole na ulici Kaljaeva drobný, v neforemném kabátu zachumlaný asi šedesátiletý muž představující se jako Viktor Parchirov, „chce taky hlasovat, přece může doma, říkali to v televizi.“ – „Ne, ne,“ oponuje mu předseda komise. „Musela by nám to oznámit už před volbami. Ale máme tady auto, můžeme ji přivézt.“ – „Přivézt mou devadesátiletou matku?“ sarkasticky se usmívá muž. „Vždyť ani nemůže vstát z postele, to ji snad chcete nést i s postelí,“ zvyšuje hlas, aby překřičel okolní šum, a nervózně máchá rukou. Všude je znát napjatá atmosféra. Voliči i komisaři vědí, že tentokrát nejde o formální hlasování, ale rozhoduje se skutečně o budoucnosti země. Zmatek, křik a spory proto pokračují i pozdě po půlnoci na oblastní volební komisi. Její předseda Arťom Broga čte více než dvě hodiny stížnosti z volebních okrsků a pak se pokouší spočítat místní pozorovatele vyslané jednotlivými kandidáty. Ale nejde mu to. „Nechcete se nechat identifikovat. Sabotéři!“ křičí na juščenkovce komisař delegovaný Janukovyčem. Propuká hádka. Rozvášněné odpůrce se pokouší uklidnit členka jedné z místních komisí. „Musíme se chovat evropsky, vážit si jeden druhého,“ volá z pódia. Ale vřava ji umlčuje a hádky při sčítání hlasů pokračují až do časných ranních hodin.

Dokončená revoluce

Problémy se seznamy a mobilním hlasováním i případné podvody se mohly podle našeho pozorování týkat nanejvýš necelého procenta voličů. Totéž při ranním „hlášení“ šéfovi pozorovatelů v hotelovém „kafé-baru“ tvrdí i další kolegové-pozorovatelé. Později se dozvídáme předběžné výsledky. Přestože tady v Dnipropetrovsku získal Janukovyč dvakrát více hlasů než Juščenko, v celostátním rozměru je to naopak: kandidát opozice zvítězil nad úřadujícím premiérem 52:44. OBSE oznamuje, že hlasování bylo „podstatně blíže evropským standardům“ než předchozí totálně zfalšované volby, a de facto, přes množství problémů, uznává jeho regulérnost. Ukrajinská ústřední volební komise i nejvyšší soud pak 30. prosince odmítly stížnost neúspěšného kandidáta Janukovyče a potvrdily platnost voleb. „Oranžová revoluce zvítězila. Končí desetiletá epocha prezidenta Kučmy charakterizovaná velkou mírou korupce a propletením byznysu a moci,“ komentuje to známý kyjevský politolog Dmitrij Vydrin. „Bude možné dokončit přerušenou revoluci, která začala rozpadem Sovětského svazu a pak zamrzla.“ Nový prezident bude ovšem muset splnit své sliby. Lidé totiž poznali svoji sílu. „Jestli zítra, pozítří nebo za měsíc Juščenko zklame,“ říká pod sochou Lenina v nadživotní velikosti na hlavním dnipropetrovském náměstí nezaměstnaný Nikolaj Valerič Nitosal, „přijdeme znovu na náměstí a řekneme – nemáš právo být prezidentem, odejdi ze svého místa, musíš změnit systém tak, aby národ mohl žít.“

Změnit ten režim je sisyfovská práce, říká český velvyslanec v Kyjevě Karel Štindl

Co udělá Juščenko v následujících měsících?

Juščenko hodlá a musí úplně rekonstruovat státní správu, od shora až dolů. Je totiž prolezlá skrz naskrz korupcí. Prezident musí také oživit instituty, které hrají nějakou roli v tvorbě zákonů, a uvést v život reformu politického systému, která jemu samému ubere od 1. září některé pravomoci a zvětší váhu zákonodárné a soudní moci a vlády. Reforma také posílí moc místní samosprávy. Zákon o samosprávě byl schválen parlamentem před opakovanými volbami v rámci složitého politického kompromisu a ještě se bude dodělávat. Nepochybně však jde o normu, která jde vstříc východoukrajinským požadavkům autonomie.

Jaké vrstvy obyvatelstva podporovaly jednotlivé kandidáty?

Juščenka volili hodně chudí lidé, protože ti si pamatovali, že v letech 1999–2001, kdy byl předsedou vlády, dostali konečně zadržované penze a mzdy. To je možná také jediné, co si tito lidé z politiky zapamatovali. Zároveň ho podporovali lidé s vysokoškolským a středoškolským vzděláním a většina tvůrčí inteligence. V opakovaném druhém kole ho také volili lidé z vládnoucího establishmentu, kteří pod dojmem obratu situace přeběhli na jeho stranu. Janukovyče podporovala část podnikatelů a také dělníci z východní Ukrajiny. Lidé tam totiž žili v určité informační blokádě, kterou obstarávali gubernátoři jednotlivých oblastí. Nevěděli přesně, co se děje v Kyjevě, mysleli si, že se tam chlastá, dělají výtržnosti a skutečně rozdávají otrávené pomeranče, jak tvrdila paní Janukovyčová. Navíc věřili, že Janukovyč jako člověk, který pochází z jejich prostředí a dýchá stejný smog jako oni, se jich zastane a bude obhajovat jejich zájmy.

Existuje skutečně nebezpečí reálného rozdělení Ukrajiny a odtržení východu země?

Po 13 let nezávislosti bylo téma rozdělení Ukrajiny tabu. Předvolební výhrůžky rozdělením země zřejmě plynuly z toho, že Juščenkově straně v podstatě nebylo čím hrozit. Tak byla vytažena účelově tato karta. Navíc na východě se věří, že východní Ukrajina živí západní část, což není pravda. Ale lidé věřili, že to tak je a jejich zájmy obhájí jedině Janukovyč. Nyní po volbách fakticky žádná ze stran rozdělení země nechce a nemyslím si, že by k němu došlo. Ovšem reálné rozdíly a podmínky k možnému rozdělení tady jsou – různý historický vývoj, různé náboženství, na východě je víc ruštiny, západ je víc zemědělský, východ více urbanizovaný a podobně.

Jedná se tedy o definitivní konec Kučmova období?

Ještě ne. V zásadě bude koncem, až prezident Juščenko dokončí poslední slova oficiální přísahy a stane se právně prezidentem. Navíc změnit režim je tady sisyfovská práce. Juščenko je samozřejmě obrovská naděje zejména pro lidi, kteří ho volili. Ale je třeba příliš velkých změn, než aby mohly být provedeny rychle, a zřejmě se bude dít to, co přišlo v ostatních postkomunistických zemích – totiž že naděje budou zklamány.

Co znamená zvolení Juščenka pro Evropu a pro Českou republiku?

Pro Evropu to znamená, že bude mít souseda, jakého si přeje. Totiž rozumnou zemi, která je založena na podobných demokratických principech, na podobném zájmu o lidská práva a svobody, s podobným pojímáním zákonodárství a práva. Na Ukrajině se teď patrně zlepší prostředí pro investice, které země potřebuje jako sůl. Pokud jde o Prahu, dojde patrně k obnovení politických vztahů, které v poslední době poněkud ustaly. Příznivější bude i ekonomické prostředí. Český obchod s Ukrajinou roste za poslední tři roky o 20 procent ročně; tento vývoj se patrně ještě urychlí.

A co víza?

Ukrajinci by si samozřejmě přáli zrušení vízové povinnosti – to ovšem teď nepřipadá v úvahu, snad v nějaké vzdálené budoucnosti. Již teď Česká republika totiž provozuje poměrně mírnou politiku v této oblasti – například čekací doba na víza je obvykle 5–6 dní a ze sociálních důvodů je možno odpustit poplatek za jejich udělení, což se také často děje.

(Respekt, www.respekt.cz)