Únor 2005

Čech částečným Číňanem

Ota Ulč

(Část 1)

ÚVOD

První svou českou, jaksi cestopisnou knížku jsem napsal o Indii a tehdejším Cejlonu. Následovalo Bez Čedoku po Pacifiku, kde jsem rovněž do textu zarouboval českou tematiku, o našincích na vzdálených ostrovech. Ba i na Vasila Biľaka se dostalo v kapitolce o pidgin English pro začátečníky.

Teď se zpožděním mířím ke končinám, kde jsem se svým globálním pobíháním započal, totiž směrem na Dálný východ, jemuž se už ale tak neříká, ba ani nesmí říkat - dotyční dotčení se za něco dálného, zastrčeného někde v Prčicích, věru nemají. A mají pravdu. Však Čína se naopak vždycky, tradičně pokládala za střed světa a Japonsko se centrem třeba jednou doopravdy stane.

Jenže tuto zemi slunce vycházejícího nad světem zapadajících, upadajících západních ekonomik znám pramálo. V Tokiu jsem sice byl několikrát, ale dál jsem se nikdy pořádně nedostal. Pro návštěvníka je to země až absurdně drahá.

Rovněž neznám Koreu – ani její jižní, natož pak severní část. Odradily mě zejména jazykové a politické bariéry.

O čem to tedy vlastně vůbec bude?

Vesměs o Číně, nacionalistické a komunistické, též o Hongkongu – končinách, do nichž jsem párkrát nakoukl a o nichž jsem se již částečně zmínil v knížce o Pacifiku, rovněž i v některých časopisech, v Západu zejména.

Kniha je uspořádána více než méně chronologicky. Začíná koncem šedesátých let a končí o dvě dekády později. Bude tedy dost příležitosti podívat se na průběh a vlivy změn, jak s předěláním Tchaj-wanu z bídného zemědělského ostrůvku v průmyslovou moc, tak s transformacemi v Číně po Velké kulturní proletářské revoluci, onom úchylném sebevražedném počinu.

K důkladným změnám, ba i kotrmelcům, došlo také v naší rodné zemi - přestala budovat vědecký socialismus, de facto i de iure přestala existovat, takže mé opakované zmínky o čemsi „československém“ jsou už značně passé. Stejně tak i reference k postavám té doby, ke jménům zejména pro mladou generaci již odvátým.

Číňané mají značné potíže s transkripcí v latince, výsledky jsou nejednotné. Tím spíš aby se trápil a lopotil outsider. Počínám si eklekticky. Nechávám původní verzi u známých, zaběhlých jmen - tedy Peking, a nikoliv novější Beijing, pekingská, a nikoliv beijingská kachna, nadále našeho starého známého Mao Ce-tunga, a nikoliv jakéhosi Maozedonga. Odmítám pokládat Taiwan za Tchaj-wan: takhle totiž ostrov v Československu zpotvořili reální socialisté? (Tak to odpovídá sinologickým pravidlům české transkripce, stanoveným dávno před „reálným socialismem“. Proto nadále v textu všude upraveno.) Trávníčkovi potomci? (a tak to i sveřepě převzal solidní demokrat dr. Jaroslav Strnad, redaktor švýcarského Zpravodaje). Být v Praze čínská hospoda se sečuánskou krmí, muselo by se jí říkat „s´čchuanská“, tak se totiž domáhají Trávníčkovci. I v západní vědecké literatuře není jednota. Velký čínský vůdce Teng Siao-pching, metr a půl, je v jednom vědeckém zdroji zván Teng Hsiao-p´ing (anglická transkripce), kdežto v jiném zdroji Deng Xiao-ping (mezinárodně přijatá transkripce, oficiální čínská pinyin /pchin-jin/). V textu se pokusím o pár instruktážních, zcela diletantských stránek o mystériích čínského jazyka.

NA SKOK DO TOKIA

Ať už měříme jakýmkoliv metrem, Japonsko, v roce 1945 pobité, nukleárně zasažené, je dnes ta nejúspěšnější země na světě. V devatenáctém století byla kulturním centrem Paříž, New York se stal symbolem století dvacátého. A Tokio se stává, vlastně již je, modelem století tohoto příštího.

Japonsko je nejen největším globálním exportérem, ale i největším věřitelem - role kdysi to britská a pak americká, na krátkou chvilku i saúdskoarabská. Z desíti největších bank světa osm je ze země, jež nám nadělila Pearl Harbor. A třeba zase jednou něco značně nepříjemného nadělí.

Svět reaguje se směsí obdivu, závisti a značné nelibosti: země že to sobecká, na všechny trhy se deroucí, ale ten svůj si hlídá uzavřen před konkurencí. Odmítá například zvýšit kvótu dovozu dobytka z Austrálie s rozkošným zdůvodněním, že zvýšení by vyžadovalo dva další veterinářské inspektory, tedy výdaj, který si země prý nemůže dovolit. Japonci že příliš pracují (šestidenní pracovní týden je stále národní normou, jen šest procent národa má v sobotu volno), že příliš šetří a ze života pramálo mají.

„Jak to, že škudlíme, vždyť my na zábavu utratíme víc než na obranu země!“ brání se kritizovaní.

„Tak prosím - my abychom platili za vaši obranu, to je ale lumpárna!“ soptí Washington.

„Vy jste si ji zaplatili, však nám to váš generál MacArthur nadiktoval do ústavy, že nesmíme mít pořádnou armádu! Místo abyste nám záviděli naše úspěchy, proč se je nesnažíte napodobit? Kopírujte náš systém managementu, náš koncept dlouhodobého plánování a zisku, nesmíte se pořád jen pachtit za okamžitým profitem! Jestliže vám tolik vadí naše MIITI (Ministry of International Trade and Industry, klíčový to veleúřad), zřiďte si ho taky, jak to už udělali na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji!“

Domluva není možná pouze na tato témata. My Japonce pokládáme za agresivního óbržrouta, ale jejich významnou charakteristikou je Angst, úzkost země na přírodní zdroje chudičké, bez ropy a minerálů, země zranitelné, jež se z domácích zdrojů nemůže uživit. Když jejich měna posiluje, bankéři si lebedí a průmyslníci dostávají strach ze ztížených prodejních podmínek na zahraničních trzích. Při opačném měnovém pohybu si strany své fobie prohodí.

Poprvé jsem se tam dostal v čevnu 1967, zrovna když Izraelité na válečném poli do týdně perfektně potřeli stonásobné arabské nepřátele a v Praze pak započal sjezd československých, neposlušně se vyjadřujících spisovatelů, ona památná předehra ke kontrarevolučním úchylkám s lidskou tváří, na Hradčanech ještě sídlil Antonín Sličný - zkrátka dávnověk. Doma v New Yorku jsem se vypořádal se závěrečnými zkouškami, studentíci odjeli na prázdniny a já se s ženou Priscillou vydal na svůj první asijský výlet. Podařilo se mi dostat do skupiny vědátorů, která měla dva měsíce bádat o pokroku na Tchaj-wanu. Při té příležitosti budu mít možnost prezentovat se rodičům té mé vyvolené, aby viděli, koho to teď má na krku. Rovněž se trošku podívat po okolí, a Japonsko jsme měli na cestě.

Odletu předcházelo sentimentální a pak i bouřlivé setkání se starým dobrým přítelem ze země luhů a hájů. Uskutečněna důkladná inspekce Manhattanu, vrazili jsme do celebrit - jednak herece Petera Ustinova, jednak soudruha Fedorenka, sovětského reprezentanta u OSN a vlastně rovněž herce. Se starým českým známým jsme začali popíjet a debatovat o politice. Dotyčný tvrdil, že je povinností Západu, a USA zejména, trpící vlast osvobodit. „Jen si to tam, kamaráde, osvoboďte sami,“ doporučoval jsem, a takže jsme celou noc nejen propili, ale i prohádali.

Na letiště jsem se dostavil s náladou skleslou, žaludkem zničeným, hlavou divě trsající.

Inu, kocovina. Ve stavu nedostatečné střízlivosti jsem setrval přes celý kontinent, od Atlantiku k Pacifiku, neocenil panorama Skalnatých hor, neimponoval mi velikán Mt. Rainier. Jakž takž jsem se vzpamatoval až někde nad frigidními Aleutskými ostrovy. Víc než deset hodin zapasován na sedátku, člověk nohy převrací, nikam se nevejdou. Stewardky s úsměvem nabízejí drinky, bez úsměvu je odmítám. Jídlo servírovaly s chopsticks, s hůlčičkami v celofánu. Vlastně jen s jednou hůlčičkou, uprostřed naštíplou. Je pak na strávníkovi, aby se dovtípil a z jedné udělal dvě. Proč tomu tak? Inu, k důkazu, že chopsticks nikdo nepoužil před vámi a nikdo jich již nepoužije po vás. Prohlížím si pasažéry, jsou z poloviny bílí, z poloviny žlutí. Ne že by ale byli dvojbarevní, samozřejmě.

Spánek nepřichází, též noc nepřichází, však letíme proti směru hodinových ručiček, stále za jasu. Načež na neviditelné dateline, stoosmdesátém poledníku, pozbudeme jeden celičký den a noc, z pondělka se hnedky stala středa. Mátožně listuji v palubních časopisech, zpozorněl jsem až nad tímto inzerátem:

DR. AKIHIKO MORIKAWA, plastický chirurg v Tokiu, adresa tak a tak, úřaduje od deseti do pěti a nabízí tyto služby:

Small Eyes, nikoliv tedy, že by nabízel malé oči, ale naopak - velká kukadla, toť estetický ideál civilizace, o níž se mylně říká, že je šikmooká. Spíš tedy malooká, a proto ono opičení po bílých srstnatých barbarech.

Small Breast & Pendulous, zveličování ňader miniaturních a vyztužování pokleslých. Tyto služby v západním světě rovněž máme.

Ale zcela všechny ale nemáme, nenabízí se nám zveličování pánského nástroje lásky. Dr. Morikawa však ano - Small Male Organ, z prcků že činí giganty. To aby měl byznysu nad hlavu, o Japoncích se vesměs traduje, že jsou vlastníky transzistorových velikostí. Však i leckterý našinec by nepohrdl vylepšením dimenze.

Spaní mě přešlo, sahám po mapě. První navštívení velikých měst se zřídka obejde bez niterné tísně, zvlášť když se sedí za volantem směr Londýn, Paříž, Rio de Janeiro. Tokio sice nebudeme dobývat jako motoristé, ale i tak - velemetropole rozpláclá na několika mapách, přehrabuji se v nich, aniž věřím v možnost orientace. Nápisy v latince - kdepak, na to zapomeňte, varovali experti.

Konečně jsme se vymkli z mraků a pod námi ani moře, ani ono urbanistické mraveniště jedenadvacátého století, ale docela obyčejné kopce, políčka, rýžoviště, je to zelené, ale trošku i do hněda. Hněď nám šedne, budeme přistávat, tady aby to dost smrdělo, pokyvuji nad mělčinou, na ní rybářské sítě. Mělčina zasypávaná, ubývající, však s mořem se perou leckde, od Holandska po Hongkong, a tím spíš tady, kde za záhumeneček lze získat milión peněz.

Jako kluk kdysi v rodné slunné Plzni jsem se domníval, že tam, kde je Japonsko, či dokonce Žaponsko, slunce nikdy pořádně nesvítí - jako že by tam nedosáhlo, do takové dálky. Že by to tam tedy spíš všechno mělo být v jakémsi pološeru.

Když jsme odpoledne vystupovali, někdejší jinošské představy se dost naplnily. Teplo, horko, ale ne vedro. Vlhko, ale zdaleka ne tak nepříjemná prádelna jako v New Yorku, kde, doufám, můj dobrý patriotický krajan se z kocoviny již rovněž zotavil. A v Praze na sjezdu Ludvík Vaculík rázně již oznámil, že onen jejich socialismus za dvacet let námahy nedovedl vyřešit ani jednu otázku člověčí existence.

Kufry nám nikdo neotvíral, do pasu vsazeno razítko bez otálení, s otázkou: „Jste profesorem archeologie?“

Odpověděl jsem a celní zvídavec pokračoval, zda jsem aspoň historik. Abych nezdržoval, přikývl jsem.

„V tom případě byl byste tak laskav a přeložil mi následující větu do latiny?“

Ne z latiny, ale do latiny. A nešlo o banalitku typu in vino veritas či coitus interruptus. Nadlidský úkol se mi tehdy zdařil, dosud jsem se nepřestal divit.

Japonci jsou lidé ostrovní - insulární, ve smyslu „provinciální“, odříznutí, velmi si vědomí své jinakosti. Po dobu více než dvou století (od roku 1639 do roku 1854) neměli s ostatním světem jakýkoliv kontakt, s výsledkem, že dneska pendlují mezi pocity superiority a inferiority národa, který je přesvědčen o své unikátnosti, mimořádnosti, již cizinci údajně nejsou schopni pochopit.

My, Japonci jsme zkrátka jinačí, jedině my dovedeme ocenit krásu květin, prohlásil ministerský předseda Yasuhiro Nakasone. Jedině my dovedeme žít v perfektní harmonii s přírodou. Nejenom to - univerzitní profesor medicíny Tadanobu Tsunoda napsal knihu bestseller (anglicky The Japanese Brain: Its Singularity and Universality), v níž dokazuje, že Japonci se od ostatních pozemšťanů též liší víc vyvinutou levou mozkovou hemisférou, potřebnou ke zdolávání samohlásek, jimiž se japonština věru hemží.

Jsme tedy lepší, ale vlastně zas tak moc nejsme, však se stačí se podívat na všudypřítomné reklamy, jací lidé s jakými rysy na nich převládají. A jaké vylepšování inzeruje již citovaný plastický chirurg. Japonci se pokládají za ošklivce, ale běda, aby je někdo na tento komplex upozornil. Nesmí se tak prohřešit ani lidé vlastní. Ichiro Kawasaki, bývalý velvyslanec v Argentině, v knize Japan Unmasked, tedy Japonsko bez masky, napsal, že: „Ze všech ras na světě Japonci jsou patrně ti fyzicky nejméně atraktivní.“ Skandál, vyhazov, předčasný konec kariéry. Pro přesnost dodávám, že tento vyakčněný diplomat se pak nepustil do výroby motocyklů.

Rasa tedy ostrovní, odloučená, snadno pak ultranacionalistická, jak v nedávných dekádách bohatě dokázáno. I dnes japonští předáci občas vyrukují s úsudky, které se ani u rasistů v Jižní Africe hned tak neslyší. Předák Nakasone, a nikoliv předák Botha, pravil, že Japonci jsou inteligentnější než Američané, neboť si neublížili přílivem černochů, Mexikánů, takového toho méně kvalitního materiálu. Japonští výrobci automobilů tvrdí, že jejich americká konkurence upadla proto, poněvadž si v Detroitu do továren pustila příliš mnoho černochů. Japonských školákům, korespondujícím s americkými doporučeno, aby toho nechali, poté, co se zjistilo, že ten který dopisovatel za oceánem je černoch.

Jaký tedy kontrast s módním sadomasochistickým pocitem viny západních liberálů, ochotných, ba dychtivých stále se všem nebílým rasám omlouvat a brát na sebe všechny hříchy světa. V Japonsku se mizerně žije více než sedmi stům tisícům Korejců, zachází se s nimi jako s něčím značně podřadným. Považme pak, jak asi něžně si japonští okupanti počínali na dobytých územích za druhé světové války. (Ŕ propos, žádných zvěrstev, například v Nankingu, se Japonci nedopustili, válka je válka, oznámilo jejich ministerstvo školství.) Nyní, po vietnamské válce a za stavu trvající hospodářské mizérie nejen ve Vietnamu, desetitisíce zájemců míní proniknout do nejúspěšnější země - když ne jako přistěhovalci, tak aspoň jako gastarbeitři.

Na ony šťastlivce nečeká příliš medový úděl. Že prý jsou líní, hloupí, špinaví, jsou nositeli zvláštního pachu a běda, kdyby si místní dívčina s nimi zadala. Četl jsem o námitkách starosty průmyslového města Kawaguči, že tmavé tváře Pákistánců není za tmy vidět, a to pak zlobí občany.

Bývám našinci tázán, zda rozpoznám Číňany od Japonců.

Rozpoznám, když je mohu slyšet. S mlčenlivými tedy mám potíže. Soustřeďuji se ovšem na ženské pokolení: orientálními rysy se liší málo, ale na rozdíl od Číňanek jsou Japonky bělejší, věru bledší, některé s převážně evropskými obličejíčky. Útlé boky, štíhlé nožky, jenže nejedny z nich dost do O. Japonci, jak známo, pohrdají naším druhem nábytku, od malička si sedí na patách, a nožičky se tím korumpují do onoho písmena. Takže prospěje, když se Japonka oblékne do kimona až ke kotníkům. Pak si cupitá maličkými krůčky a je to pěkné na pohled.

Společenská gymnastika, další rozdíl: Číňané se klaní jen trošku, kdežto Japonci se přerážejí v pase téměř do pravého úhlu, opakovaně, zdá se, že nepřetržitě.

Též se tedy klaním a žena se od trapnosti odvrací. Poté identifikuje mé chyby. Klaněl jsem se s rukama v kapsách, nehoráznost číslo jedna. Člověk má mít přísně připaženo. Nemá pohybovat hlavou, nýbrž horní polovinou těla až po pás. Bedlivě pak též dbát na správnou míru poklony, pozor na centimetry, kdo že je výš a kdo níž, a rovněž pozor na střelhbitost, s níž se poklona metá. Jakkoli jsem byl bdělý a ostražitý, vždy mě ten někdo druhý předběhl.

Eccentricity, což bychom přeložili jako výstřednost, se pokládá za známku národní sebedůvěry. Velká Británie nikdy neměla větší množství podivínů než v dobách své největší imperiální moci. Nyní ze slávy nic nezbylo a pozoruhodné excentriky vystřídali agresivní řvouni, vandalové, blbci s hřívou na zeleno. Japonská společnost je spořádaná, homogenní, dávající přednost kolektivismu před individualismem. Je to společnost nejen víc výkonná, ale i víc egalitární, než je tomu na Západě. Devadesát procent obyvatelstva se pokládá za middle class, příslušníky středního stavu. To se pak dělníci a rolníci obtížně spojují k revolučním záměrům.

Nejvíc neónů na světě - snad jen s výjimkou neřestné pouštní oázy Las Vegas - je v Tokiu. S rostoucí industrializací, urbanizací, pokrokem vůbec všude na světě zločinnost roste, kdežto v Japonsku jí ubývá. Pravděpodobnost oloupení v Tokiu je aspoň stokrát menší než v New Yorku. Vraždy v ulicích, americká to samozřejmost, jsou tu téměř nevídaným unikátem. Lze tu pohodlně promenovat, bez nebezpečí, že kudla uvízne mezi žebry.

V celém Tokiu fungují všeho všudy čtyři psychiatři.

Minibusem se prodíráme do centra. Jezdí se vlevo, doprava břitká, místy i hektická, ale nic rekordně hrůzostrašného jako například v Manile na Filipínách.

Plno výstavby, přestavby, likvidace šedivých, nepřitažlivých budov.

Když jsem kdysi plánoval odchod ze socialismu, legální cesta neexistovala. Barikádu třídně rozděleného světa se mi podařilo zdolat v neméně rozděleném Berlíně. Nazpaměť jsem se učil mapu města, snažil se pamatovat si památníky, strategické křižovatky, ulice a pouliční dopravu. Po úprku jsem porovnával realitu s původními představami. Touto hrou na akurátnost představivosti se bavívám dodnes.

V Tokiu jsem se zastihl nepřipraven na jeho nedávnost, netrvanlivost, na dojem jakéhosi provizoria.

Dovtípit jsem se ale mohl - však v roce 1923 město zničilo obrovité zemětřesení. A v roce 1945 se o jeho likvidaci postarali bombardující Američané. Následovala poválečná výstavba, od počátečních šedivých nezajímavostí po dnešní architektonické extravagance. V souvislosti s olympiádou v roce 1964 došlo k značnému výpuku budování a posunu města západním směrem od císařského paláce - tradičního středu metropole. V okruhu třiceti mil od tohoto centra žije skoro třicet miliónů lidí, čtvrtina všech Japonců. Kam a jak se tu vejít? Likvidovat snad městské parky? Těch je beztoho pramálo (New York jich má devětkrát tolik). Není-li dost prostoru, nutno si jej udělat, proto tedy ono zasypávání zátoky: už jí zmizela celá jedna sedmina, získalo se tak sedmaosmdesát čtverečních mil pozemků.

Sice dřina, ale vyplatí se. Ceny tokijských nemovitostí jsou rekordně nejvyšší na světě. Ve čtvrti Ginza, končině jak komerční, tak s množstvím zábavy všelikého druhu, se platí ekvivalent dvaceti tisíc amerických dolarů za ubohoučkou jednu čtvereční stopu podlahy. Též se již místy požaduje čtyřicet tisíc dolarů za měsíční nájemní bytu. Odborníci odhadují cenu (nikoliv největšího či nejnoblesnějšího) císařského paláce v Tokiu na ekvivalent ceny celičké Kalifornie, se vším všudy - San Franciskem, Los Angeles, Disneylandem, Údolím smrti a tak dlouze dále. A co když teď někdy postihne Tokio značné, dávno již předvídané zemětřesení? Sýčkové tvrdí, že na znovuvýstavbu se budou muset odčerpat investice ze zahraničí, což rozloží ekonomiky mnoha zemí, takže se máme na co těšit.

Velvyslanectví nikoliv nejchudších států se stěhují z města,; nemohou si dovolit nájemné, natož pak vlastnictví těchto absurdních luxusů. A co domorodci, naprostá jejich většina? Inu, dojíždět musejí i z velikánských dálek, mnoho času tráví v napěchovaných prostorách. Též k potvrzení skutečnosti, že bohatství země je značně větší než životní styl a standard jejích obyvatel.

Usídlili jsme se v nepřepychovém, příjemně neformálním hotelu s víc než tisícem pokojů či spíš pokojíčků, s klientelou tehdy dost cizineckou a s cenami tehdy téměř snesitelnými. Na zdech, ve výtahu (japonsky erebata, z anglického elevator) nápisy v přerozkošné angličtině. Pilně jsem si je opisoval, poklad pak, žel, někde ztratil.

Komnata jako klícka, čistotou i velikostí. Klícka natolik europeizovaná, že v ní byla postel, a nikoliv rohože tatami na tvrdé podlaze. Zapneme rádio, abychom okusili orientální zvuky. Vyřinulo se na nás tyrolácké jódlování. Tak raději rychle koupel, zabalit do kimona, na nohy hotelové bačkůrky, jsme zpitomělí únavou, však jedna noc se propila a druhá se nedostavila.

Dopřeji si japonskou masáž, rozhodl jsem se. Každý hotel má k dispozici masírující personál, čtyřiadvacet hodin denně.

Dostavila se kulatá, usměvavá paní - poněkud, ale nepříliš, zmenšená verze zápasníka sumo. Značně se klaněla a nesrozumitelně brebentila. Domanévrovala mě nahatého na postel, ještě že jsem tam měl choť jako gardedámu k ochraně cti. Metráková pracovnice mi začala chodit po hřbetu. Nohama hnětla ochablé svalstvo, palci se opírala do každého obratle. A rukama se opírala o nízký strop, aby tak dodala na intenzitě presu. Vždyť mě ta ženská prošlápne! Co když je to válečná vdova, co když při bombardování přišla o majetek a teď se míní mstít na zcela nevinném Američanovi! Manželka, místo aby přiskočila k záchraně, se jen cynicky chichotala.

Zážitek trval hodinu, ani centimetr mého povrchu nezůstal ušetřen. Rozmlácen, leč nadšen, že jsem přežil nezabit, naznačil jsem tučné pochodovatelce, aby si teď rovněž vzala na paškál tu mou hubenou ženu, to ji pak chichot rychle brzy přejde. Kdepak, obě protestovaly, že tady by k prošlápnutí nepochybně došlo.

Peníze, bez nichž si již ani nelze člověčí existenci představit, se nicméně pokládají za něco ne zcela méně než čistého. Zachovali jsme se tedy podle místních mravů a platbu za službu vložili do obálky. Zápasnice převzala, aniž přepočítávala, všichni tři se klaníme.

V Japonsku se spropitné nedává. Bývá již započítáno v ceně.

V hale hotelu slyším češtinu - tu současnou, autentickou. Promlouvali tak dva páni, očividně oficiální, čerstvě ze socialismu dorazivší: jednak ty jejich oblečky, socialistické střihem a kvalitou, jednak pak cosi pozorovatelného instinktivního, co dovede produkovat jen vědecké budování beztřídní společnosti - nejistota, plachost, přihrblost, dívání se přes rameno, a současně i póza jakoby chlapáckého sebevědomí.

Ponořeni do dialogu, procházeli se sem a tam. Šel jsem za nimi a prohlásil: „Ano, vše jsem slyšel!“ - A nic víc.

Trhli sebou, otočili se, jenže to jsem se už se svým orientálním doprovodem vzdaloval.

Jestliže si prý si chceme zajoggovat, máme tak učinit v příhodně pojmenovaném Yoyogi parku, doporučili nám v recepci.

Ne, děkujeme, nechceme městem probíhat, nýbrž bedlivě se dívat. Některé jeho části v devět večer zhasnou, jdou spát, kdežto kousek vedle je hemžení habaděj, tam ještě ve dvě ráno převládá dopravní zácpa.

Střed Tokia ale dojem provizoria nedělal: masivní úřední budovy spíš připomínaly některé washingtonské ulice. Spěchající byrokraté, vesměs mladého vzhledu, naprostá většina domorodců oblečena v západním stylu. Sešlo se ale z bulváru do postranních uliček, a byl tu jinačí svět, svět obchůdků, vůní a pachů. Některé z postarších paní cupitaly v tradičním úboru, s onou na pohled nepříliš praktickou poduškou na zádech. Z taxíku vystoupila tradičně vyparáděná gejša, spěchající do práce. To se bohdá sotvatěžko kdy stane, že by animírky k pronajmutí dojížděly do lepších pražských hotelů v hanáckém kroji.

Kousek za ministerstvem zahraničních věcí je velikánský park s císařským palácem za vysokými kamennými hradbami. Masíivní, respekt vzbuzující struktura, tam si chámy, turistické čumily, na inspekce určitě nevpouštějí.

Dosud jsem zcela nepochopil, proč císař Hirohito unikl poválečnému soudu a následné oprátce za válečné zločiny. Dobrá, generál a okupační guvernér MacArthur rozhodl státnicky, když zdeptaným Japoncům ponechal nedotčeného panovníka jako symbol kontinuity a ne zcela ztracené tváře. Proč si ale svět vsugeroval onu groteskní představu o neviňátku, krátkozrace brejlícím do mikroskopu, zatímco údajně za jeho zády proradní generálové a politici plánovali a poté značně uskutečňovali přemnohé masakry? (Zájemcům o věc doporučuji knihu o císařově podílu, též o jeho příkazu zničit Pearl Harbor: Japan’´s Imperial Conspiracy: How Emperor Hirohito Led Japan Into War With the West, autor David Bergamini, kniha vyšla v New Yorku v r. 1971.)

Milenci na lavičkách se objímali, osahávali, líbali - něco v čínském světě nevídaného. Též se tu potácelo překvapivé množství alkoholem příliš nasáklých domorodců - v Číně rovněž značný unikát.

Za veškerá poválečná léta se Japonci anglicky příliš nenaučili. A Priscilla zná japonských slov zná jen pět a půl, takže abychom měli potíže.

Potíže i překvapivé. „Čo to máte,“ oslovil nás střízlivý měšťan.

Okamžitě jsem si připomněl Egona Hostovského, když meditovával: „Ulč, přestavte si, jak by vypadaly dějiny Evropy, kdyby Slováků bylo sto miliónů!“

Ano, představa dramatická, drastická, že by tu naši federální bratří měli u protinožců bratrance a svět by nic netušil. Začínám snad podléhat perzekučním bludům, že jsem tu obklopen švitořícím, alkoholem podlomeným slovanským živlem?

O věci dosud ne zcela úspěšně bádám. (Dočetl jsem se o Japonci jménem Sesue či Sezue Prochazka -- to by přece byl spíš Čech, ne? A co Jiri Tokuyama? V londýnských Times mu v r. 1987 uveřejnili článek právě o Japonsku. Být to ženská, prosím - provdala se do Nipponu, proto to příjmení. Ale Jiří? Jak ten se k jménu dostal?, Že by z nepochopitelného orientálního nadšení z věcí českých? Na to jsou téměř precedenty: křestní jméno šéfa nikaragujské tajné policie je Lenin, tak ho pokrokoví rodiče prorocky pojmenovali.)

„Čo to máte,“ v japonštině údajně znamená „Okamžik, prosím.“.

Pár užitečných slov: ANO = HAI; NE = NE; PARDON, PROMIŇTE = DOZO; DĚKUJI VÁM = DOMO ARIGATO.

Vesměs to jsou výrazy k nepotřebě při použití. Proslulí tito klanivci totiž kvapem zapomenou na společenské skrupule, když se sníží opravdu nízko, když a sestoupí do podzemní dráhy. Tam spíš převládá psychóza trosečníků, usilujících dostat se do posledního záchranného člunu. Bez omluvy strčit, šlápnout, kopnout do bližního. Tvor, celý den sešněrovaný disciplínou pracovního procesu, se aspoň teď odreaguje, a proto starou neduživou osobu nepustí sednout. Naopak, ještě se rozvalí se natolik, aby pro sebe uloupil co nejvíc prostoru.

Podzemní doprava v Tokiu je rychlá a bezpečná. Večer přibývá kymácejících se opilců, o jedenácté už je jich podstatná většina. O půlnoci doprava končí. (Knížka ovšem vznikla řadu let před sarinovým atentátem na cestující v tokijském metru; pozn. red.)

Pár rad: The Tourist’´s Handbook, obsahující též slovníček se základními frázemi, je k mání zadarmo u státního turistického úřadu (Japan National Tourist Organization); jeho odpobočky fungují na mnoha zámořských adresách.

Z užitečných knih doporučuji jednak Eiji Kanno, Japan Solo: A Practical Guide for Independent Travellers (Nitchi Map-Publisching Company) a jednak Japan Unescorted, vydavatel Japan Air Lines.

Jsem-li ztracen, zatelefonuji na T. I. C. (Tourist Information Agency). Srozumitelnou angličtinou poradí, kterým autobusem odkud kam jet a za kolik.

Skoro na každém nádraží je odpobočka Japan Travel Bureau, Inc. (Nippon Kootsuu Koosha).

Ceny, téma hodně bolavé. Základní pravidlo: všemu zboží v zemi se vyhýbejte, nic nekupujte. Tokijským centrem elektroniky je končina Akihabara. Jděte se tam podívat na novoty, ale nic víc. Japonské kamery, sterea, videa, všechny tyto zázraky jsou daleko lacinější nejen v Hongkongu, ale i v New Yorku (tam rádi Japonci rádi tyto své tovary nakupují).

Vyhýbat se taxíkům. Z nového letiště Narita to do města přijde na sto padesát amerických dolarů. Autobus za dvacku doveze stejně rychle, či spíš stejně pomalu.

Nejíst v hotelech, účtují tam horentní ceny. Ve snaze vyhnout se tomuto horroru si již američtí turisté si již počínají jako chudáci Čechoslováci, vypuštění na dovolenou do západní Evropy: přivezou si suché nudle, polijí vroucí vodou a hladem nezahynou.

Lze si též zajít do některého z velmi početných obchůdků a dát si tam za snesitelnou cenu moningu setto (z morning set).

V prvotřídní restauraci (japonské klasické), pokud máte správné doporučení se do ní vůbec dostat, přijde pokrm na $ 500 na osobu.

Otázka: Kdo si to může dovolit?

Odpověď: Cizinci nikoliv a z domorodců jen málokteří, totiž ti, kteří si výdaj mohou odečíst z daní - byznysmeani, či vládní a jiní činitelé. Japonci do svých vesměs skromných domovů hosty nezvou. Pozvou je ale do nóbl podniku na večeři, na banket. Dojít ke změně daňového zákona, tyto vydřidušské podniky by se okamžitě položily.

V hotelu stojí kompletní menu stojí stovku. Proto si dojdu jinam do restaurace jinam, v poledne si poručím tzv. teishoku, specialitu dne, a bude mě to stát desetinu. Tyto méně loupežnické podniky inzerují své výrobky ve výkladech, i včetně příslušné ceny. Stačí tedy ukázat prstem, a je po starosti s dorozumíváním.

Japonci konzumují zejména ryby, avšak ani velryb se nemohou nabažit, k značné pak nevoli ochránců světového habitátu. Kromě nevyhnutelností, jako jsou sukiyaki a tempura, patrně budete mít někdy na talíři ryby syrové. Nebojte se, s pomocí sójové a jiné omáčky se to dá bezbolestně spolknout.

Nočním podnikům se vyhýbejte jako dýmějovému moru. Třeba Ginza, tam v exkluzivním baru pouhé zasednutí na židličku přijde na $ 200.

Co popíjet?. Jedině pivo. Nebo tedy i saké, tekutinu spíš nechutnou, ale aspoň je pak doma čím se chvástat. Vyhýbat se destilátům: ceny whisky jsou stratosférické a místní výrobky, jako například Awamori, sladké bramborové brandy, bych doporučil jen svým úhlavnějším nepřátelům.

Ještě pár cenových horrorů:

kapesní hřeben - $ 8

libra kvalitního hovězího - $ 80

meloun - $ 120

třešně - $ 16 (šestnáct). Ne za kilo, ale za kus, za jedno zakousnutí třešničky z nové sklizně. To pak ono měsíční nájemné čtyřicet tisíc dolarů za byt či milión za členský poplatek do golfového klubu už nemůže překvapit.

Ubytování. Komu na penězích nezáleží, ať se nastěhuje do hotelu OKURA: pokojík v západním stylu přijde na dvě stovky, ve stylu japonském na téměř čtyři stovky dolarů - denně, bez stravy.

V zemi zavedli novotu, kterou jsme při prvním výletu ještě nezastihli. BUSINESS PILLOW INN je modernistická odkládárna na noc. Poutník si najme buňku něco přes metr a půl širokou a vysokou, přes dva metry dlouhou. Jakoby rakev, šuplík v márnici, ale docela pohodlný - rádio, budík, dokonce i s poličkou a televizí. V budově jsou k mání automaty s nápoji a pokrmy., lze si též vlézt do sauny nebo do sudu s horkou vodou. Buňka stojí dvacet dolarů na noc a rezervace zásadně neberou.

Rovněž si nelze rezervovat noru v takzvaných LOVE HOTELS, hotelech lásky (ty už pak ne za dvacet, ale od stovky výše).

V Japonsku je sice sex značně zkomercializován, ale tohle, prosím, nejsou hodinové barabizny se šváby po zdech a s pachem starých hříchů ve všech spárách. Podniky to jsou i extravagantního vzhledu, například EMPEROR MEGURO vystavěli ve stylu zámku princezny Popelky.

Nechodí se sem jen s nájemní žínkou či permanentnější milenkou. I manželské páry se dostaví, když baží po soukromí, jehož v typických japonských obydlích nebývá přebytek. Zde mají k dispozici značně prostorné lože, rudý samet, velikánská zrcadla a porno video k inspiraci. V porovnání s americkou či evropskou produkcí jsou japonské opusy tohoto žánru vesměs mírňoučké.

Mylný je dojem, že v zemi převládá veřejná nahatost beze studu - ony proslulé pro obě pohlaví společné koupele, plovárny, lázně, či dokonce i záchůdky. Ano, ještě se najdou místa, kde se páni a dámy čvachtají pohromadě nevinně jako v ráji čvachtají, ale takových příležitostí kvapem tragicky ubývá.

Rovněž vadne obyčej naprosté nerovnoprávnosti pohlaví, například praxe, že Japonec si jede na dovolenou s milenkou, kterou si pro tento účel vybral, a paní manželka je doprovodí k vlaku, aby svou dočasnou náhradnici instruovala o choutkách hlavy rodiny. Velmi populární turistické tematické zájezdy na Filipíny - pouze pro pány, k hrátkám v nevěstincích - jsou již rovněž již napadány rozdurděnými mravokárkyněmi. Kdepak, zhoubná hlíza emancipace proniká i do takových dálek, postesknou si tradicionalisté.

Ještě jedna rada: nekýchejte na veřejnosti. Něco takového se pokládá za značné, neomluvitelné faux pas, nevím proč.

Z centra Tokia je možnost veřejnou dopravou lze bez potíží dorazit k různým cílům - olympijské vesnici, květinovým hájům, zahradám, arboreálním delikátním krásám pěstěným s pověstnou japonskou pečlivostí. Vlakem lze zajet a ještě tentýž den se vrátit do poutního místa Nikko, udělat si představu o šintoismu, aspoň o jeho fyzické podobě, a ještě týž den se vrátit. Ve svatostánku Tošogu je tolik zlata, že mu může konkurovat jen grandiózní palác v Bangkoku. Severozápadně od Tokia, v místě zvaném Cukuba, kde za druhé světové války kamikadzeové trénovali na svou první a poslední misi, je dnes japonská verze sibiřského Akademgorodu. V prostorách, připomínajících science fiction, vydumávají tisíce vědců tvar budoucnosti.

Víc jsme neviděli. Nedostal jsem se na severní ostrov Hokkaidó, kde se na univerzitě věnují též slovanským studiím. Prý tam dovedou i česky a občas tam zavítá někdo z našinců.

Letadlo nás odnášelo opačným směrem, za okénkem výtečná viditelnost. Fotografuji proslulý bullet train, řítící se se superrychlík, v pozadí Fudžijama, scenérie jako na propagačním turistickém plakátu. Na dálku rovněž nevidíme ono veškeré svinstvo, které turisté na posvátných svazích po sobě zanechávají. Někde pod námi pak Kjóto - jeden zámek, tři paláce, devět muzeí, dvaatřicet vyšších a vysokých škol.

Tam snad až příště, vylepší-li se mezinárodní finanční poměry - pravděpodobnost to tedy neznačná. Co by se stalo, kdyby si teď Japonci teď umínili odvézt si všechny své peníze z Ameriky, napadne člověka, a hned si zas dělá starosti. To aby se pak Amerika prohlásila za bolševickou a konfiskovala bez náhrady.

Tohle asi přece jen ne. Spíš dojde ke zrodu konstelace Amerippon, oni a my jaksi dohromady. Ne zas tak příliš těsně dohromady: Japonci vůbec nezastírají svou nechuť vstoupit do manželství s tímto americkým partnerem, dost lenivým, málo produktivním, zajímajícím se jen a jen o okamžitý zisk, a nikoliv o dlouhodobé blaho. A to americké školství! „Jsou ti vaši studenti tak hloupí, nebo tak leniví?“ ptají se nás, svědků a spoluviníků výsledného stavu. Co na to říci? Přece jedno nevylučuje druhé.

Raději tedy mizíme v mracích.

Plynula léta, dolar nadále churavěl. Kdepak, do té země se za vlastní jet nedá, kvůli jedné plytké expedici přece neprodám svou americkou chaloupku. Když se tam tedy přistává, tak jen aby se přesedalo. Z letiště vůbec nevylézat, a když vylézt, tak jen na cizí útraty. Zájemce aby tedy někdo pozval: delegace, byznys, věda, umění, účast na kongresu, přednáškové turné, akademický záskok, melouchy tohoto druhu.

Nic takového mi zrovna nevyšlo, rovněž nejsem atlet či baletka. To se pak jedině dá spoléhat na nespolehlivé počínání letecké společnosti. Takové jsou totiž mezinárodní regule, že nedochvilnost, eventuálně lajdáctví vzdušného přepravce se trestá jeho poviností se hmotně o zpožděného pasažéra postarat - tedy o jeho stravu, případně i lože. Zažili jsme to nejednou a do Japonska se takto gratis dostali v létě 1989.

Ještě v Americe objevili na letadle cosi polámaného. Vzniklo šestihodinové zpoždění, a takže v Tokiu zmeškáme spojení do Singapuru.

V Tokiu pak tedy vylezly tři stovky malátných i popuzených pasažérů: většina něco nějak zmeškala. Letiště Narita, již řadu let jablko značného sváru, zůstává nedobudováno, dodnes se tu konají bitky politicky a ekologicky vznícených demonstrantů. Mnohdy jsme je viděli v televizi, jak pochodují, s bílými čelenkami, zaháknutí do roje, občas vykrúcajíce moravská kola jako rozjásaní svazáci generace Pavky Kohouta o Prvních májích. Někteří vášnivci v tradici kamikadze se již i vrhali z kontrolních věží a prý dokonce odbojně protestuchtivě vskakovali do míchaček s betonem.

Na letiště tedy nedobudované letiště se ročně dostaví třináct miliónů cestujících, přes milión měsíčně, přes třicet tisíc denně. Čili okres středního rozsahu se tu v halách hemží okres středního rozsahu. Snad celé Slovensko se tu hemží, zdálo se nám.

Jak to tu zvládnou?, Jak to my zvládneme v zemi neznámé řeči? Za skoro půlstoletí intenzivního studia se tady anglicky ještě nenaučili a dosud tu nemají latinskou abecedu, naši významnou psychologickou oporu. I když neznám smysl slov, aspoň přečtu písmena, mohu se domnívat, domýšlet, ale s těmi jejich obrázky, s tím rozsypaným to čajem, jsem ztracen, a ztracena je i má chotice - že prý ty čínské znaky jsou příliš jinačí.

Předčasně, panikářsky jsme podcenili japonskou organizační schopnost, výkonnost, dokonalost, jíž jsme kdysi říkali „pruská“, ale už neříkáme, však Prusko se rozplynulo v Dederónii.

Oddělení naší loudavé letecké společnosti, pulty s cedulemi BANGKOK, SEOUL, OKINAWA, MANILA, SINGAPUR - ano, to je ta naše, do fronty tedy. Za chvíli se na nás dostalo, procedura trvala minutu. Dali nám cedulky, papírky - emergency vízum, prominutí letištní daně. Teď k zastávce X, autobus Y, směr Z, odjezd ve jednadvacet hodin třicet šest minut. O zavazadla ať se nestaráme, ta s námi zítra poputují na správnou adresu.

Tedy bez břemen a jediného místního haléře v kapse jsme za tmy a urputného deště odjeli někam kamsi. Vysadili nás před hotelem standardního stylu: moderna s deseti poschodími a nad desátým restaurace s rozhledem po scenérii. V recepci nás odbavili rovněž minutově. S klíčem a kupóny (večeře, snídaně, oběd) odjíždíme do výšin. Po letištním virválu hojivé ticho, zdá se, že jsme v celičkém poschodí zcela sami. Dokonale čistá klícka, v koupelně náhradní zubní kartáčky, holicí potřeby k užitku trosečníků našeho druhu. Též bačkůrky a kimono pro pána a paní. V ledničce láhve nestály, ale ležely. Pozor, nedotýkat se! Jakmile bych cokoliv vyňal, kompjútr by to okamžitě připsal k mému účtu v přízemí. A my jsme přece neměli ani jednu místní minci.

Zase jednou si připadáme jako občané ČSSR vypuštění za dráty. Kolik co stojí, jé, podívej se, tenhle pokojík přijde na čtyřicet tisíc jenů, to tedy bylo - hodně. Odjeli jsme večeřet za další desetitisíce do restaurace se scenérií. S úslužným, profesionálně si počínajícím personálem se komunikovat nedalo, jen ať nám něco přinesou. Přinesli amerikánský, velmi dobře učiněný steak, helemese. Esteticky upravené přílohy, docela miniaturní, jako ty jejich zahrady a trpasličí stromečky bonsaj. Tenhle špás přišel leteckou společnost na osmdesát dolarů za osobu. Snídaně na čtyřicet, oběd na šedesát.

Sice zemdleni do úpadu, ale s popletenými poledníky se hned spát nedalo. Tedy přeskakujeme z jednoho televizního programu na druhý. Výuka němčiny. Němčiny, prosím. Baseballové utkání, sportovci si počínali dost neohrabaně. Občas se někomu strefili do hlavy, zasažený se skolil, hned k němu spěchala pomoc s nosítky.

„Píča, píča,“, slyším, že stále opakují. To přece je spíš česky než slovensky, jak je tohle možné?.

Žena postřehla můj zmatek, tedy jsem se jí svěřil. Vzdychla a ukázala prstem k obrazovce: toť přece Japonci převzatý výraz pitcher, označující pána, který balónek hází míček směrem k pánovi zvanému batter, který se pak snaží do balónku strefit klackem, odborně řečeno.

Na jiném kanálu vysílali hodinovou reportáž o JZD Slušovice. Ano, přísahám. Letiště, závodní koně i auta, mechanizované kravíny, montáž počítačů - takovéto nepříliš socialistické praktiky, i když ne zrovna ještě nebezpečná konkurence japonskému elektronickému průmyslu.

Ráno koukám z okna do kraje, kde už konečně přestalo pršet. Samá zeleň, z lesíků vyčuhují dvě pagody. Tokio je někde v mlhách, nebažíme po něm, nemáme na něj.

A zrovna se dostavilo zemětřesení. Ne katastrofální, ale vehementně, aspoň s námi zatřáslo. Nejsme na tohle zkrátka přivyklí. Pár jsem jich zažil na Tchaj-wanu, ale to jsem byl pokaždé vždy v přízemí s možností z baráku vyběhnout, kdyby se začal sesypávat. Teď jsme ale tuto možnost neměli.

Cesta na letiště trošku jako na bojiště. Zátarasy a zadrátované přístupy. Ozbrojené jednotky se štíty středověkých válečníků. Kontrola veškeré dopravy jako na přísných hranicích. Inspekce zavazadel, pečlivé nahlížení do cestovních pasů.

Boj o dokončení letiště tedy pokračuje. Podivná, ba přímo podivínská váhavost, ba přímo bázlivost japonských úřadů způsobila, že v provozu je prozatím jen jedna rozjezdová, beznadějně přetížená plocha. Nezdolatelnou překážkou zůstává osm selských rodin, vlastnících všeho všudy dvacet hektarů, čili zbylá dvě procenta z vykoupené již plochy, a úřady nadále váhají příliš si popudit tyto rurální tvrdohlavce popudit. Pod letištěm stojí dobudované železniční spojení, ultramoderní bleskový vlak, do centra by dorazil za půl hodiny. Jenže nedorazí - z politických důvodů, řečeno frází nám dobře známou.

Tak prosím: Američané teď staví letadlo X-30 (National Aerospace Plane - NASP), které se bude řítit rychlostí čtyři tisíce mil za hodinu, tedy značně kvapněji než francouzsko-britský Concorde. Za necelé tři hodiny doletí na kterékoliv letiště na světě. Z New Yorku do Tokia to potrvá méně než z centra Tokia na vlastní letiště.

Sleduji odlet dvou aeroflotů, odlétající v několikaminutovém intervalu. To mě tedy mate.

Konečně jsme se vznesli, kdo ví, jak velkou útratu jsme přepravci způsobili.

A přece ale není Japonsko dokonalost sama, jak jsme si dodatečně ověřili. Nad tím poznatkem jsme však nejásali, kdepak, naopak: v Tokiu se nám totiž ztratily kufry, a takže jsme o půlnoci vstoupili do tropického Singapuru s rukama v kapsách a se srdcem v kalhotách.

TCHAJ-WAN - ROVNĚŽ MALÁ ZEMĚ

Na některých mapách setrvává nápis FORMOSA. Tak to pojmenovali Portugalci: - Ilha Formosa - Velekrásný ostrov. Znalí globetrottři dokonce tvrdí, že neexistuje pěknější končina v celé Asii. Od moře je to kousek ke čtyřtisícimetrovému kopci Šan, který se tedy může dívat hodně z vršku na opěvovanou Fudžijamu v nepříliš vzdáleném Japonsku.

Porovnejme s osudem naší rodné matky země: Jsou malí, v sousedství mají přemnoho komunistů. Počtem se donedávna rovnali Čechům a Slovákům dohromady, teď už je předehnali, od patnácti milionů spějí k dvaceti. Nemohou nás ale dohnat rozsahem své nemovitosti. Jejich ostrov ve tvaru švestky, sto šedesát kilometrů od čínského pobřeží, měří od severu k jihu pouhých tři sta sedmasedmdesát kilometrů a na šířku jich dosahuje v maximum sto čtyřicet dva km. Se svými všeho všudy pětatřiceti tisíci a dvěma sty čtverečními kilometry by se Tchaj-wan do bývalého Československa vešel třiapůlkrát, s bídou by pokryl končinu od Hodonína k Čierné nad Tisou či pri Čope.

Fundamentálním rozdílem ovšem je, že tohoto malého Davídka si obrovitý Goliáš do své rudé kapsy nikdy nestrčil. Internacionální pomoc mínil poskytnout, ale nepovedlo se. Že by Amerika držela nad ostrovem ochrannou ruku? Kdepak, naopak.

Tehdy dávno v roce 1950, když vypukla korejská válka, prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela, a v roce 1954 prezident Eisenhower podepsal obrannou smlouvu. Dnes již není smlouvy, jako již není Eisenhowera. Jeho někdejší viceprezident Nixon odjel v roce 1972 do Pekingu, kde s Mao Ce-tungem pobesedoval a ledacos podepsal. A Tchaj-wan odepsal.

Zrada v mnichovanské podobě, jenže zrazení se nerozsypali, nevzdali. Svět s nimi přerušil diplomatické styky, načež v rámci mezinárodní politické izolace k neméně mezinárodní hospodářské izolace došlo k neméně mezinárodní hospodářské expanzi. Maličký Tchaj-wan tehdy dovedl exportovat do světa víc než celá rudá Čína. Tchaj-wan je též první zemí třetího světa, která odmítla další zahraniční pomoc: ne že by se urazili, ale že ji už nepotřebují. Naopak, poskytují ji jiným. Vzdor organizaci OPECu a arabskému pokusu v sedmdesátých letech devastovat světovou ekonomiku průmyslová výroba na Tchaj-wanu nadále roste a inflace je minimální. Že by dřepěli na písku ve stylu beduínů, dloubali se v nose a v písku se jim dloubali cizinci, aby prýštila nafta? Ale kdepak, z ostrova nevymáčknete ani slzu mazlavého zlata. Minerály rovněž nemají, nicméně prosperují pílí a přemýšlivostí.

Pokusme se o analogii: Jako že by okres Veľké Kapušany za řekami Bodrog a Uh, v bezpečí těchto toků, se vzepřel celku, osudu, celému světu, a povedlo se - opovážlivému že štěstí přálo. Začalo by se veleúspěšně kapitalisticky budovat, zatímco v zemi vědeckého socialismu by převládal předvídatelný svrab s neštovicemi. Však by se tento stav věcí státnímu a stranickému vedení velice zadíral, Gottwald by dupal, Husák by žehral na kapušanské dálnice, elektronický průmysl a výborné exportní výsledky. Úspěch jedněch znamená ztrátu tváře druhých, na to v Asii velmi dají. Tolik tedy k úvodu.

Trocha osvěty

Číňané se na ostrov poprvé dostavili začátkem sedmého století, zrovna když onen náš Sámo svrhl avarské jařmo a usadil se na Vyšehradě. Čínská dynastie, jedna jako druhá, se o Tchaj-wan staraly lajdácky.

A co Evropané? V roce 1624, tedy něco málo po naší Bílé hoře, se ostrova zmocnili holandští dobrodruzi - ale ne na věky. Za necelých třicet let jim namlátil patriotický generál Čeng Čcheng-kung, jehož perfektně čínské jméno si Evropané předělali na Koxinga. Nevalná čínská správa pokračovala až do zdejšího novověku (jistě, náš novověk začíná rokem 1492) - do roku 1895, kdy ji po vítězné válce přetrhli japonští agresoři. Vláda Nipponu trvala až do konce druhé světové války -- tedy přesně půlstoletí.

Tchajwanské obyvatelstvo pochází zejména z jihočínské fuťienské provincie, a když došlo v roce 1945 došlo k obnově čínské jurisdikce, davy mávaly. Čankajšek ale uvedl do funkce velmi nedobrého guvernéra jménem Čchen I. Ten Tchajwanským například připomínal, že jsou po půlstoletí cizovlády politickými zabedněnci. Ledacos nepěkného se přihodilo, až toho měli ostrované dost. V únoru 1947 vypuklo povstání a do měsíce uskutečněn masakr s deseti tisíci mrtvol. Zabiti byli zejména ostrovní vzdělanci.

V čínské občanské válce zvítězil v roce 1949 Mao a Čankajšek prchá se svou klikou na ostrov. Ošklivého guvernéra Čchen I dal sice popravit, ale bylo to nedostatečně smírčí gesto. Jen si představme, jak by se asi tvářil rurální lid na Kapušansku, kdyby se mu tam přihrnula poražená elita z Prahy - Zenklové, Ripkové, Peroutkové, a že by se hned chytli vesla a pustili do místního vladaření, aniž by se přeptali, zda je lidu libo. Přihrnuli se potentáti, inteligenti, měšťané, byrokraté, bankéři, průmyslníci, latifundisté, kulaci, mnoho vojska, až jich bylo mezi místními křupany téměř dvacet procent.

Přihrnuli se s fikcí, že Tchaj-wan, jedna z pětatřiceti provincií veškeré Číny, je sídlem vlády nad všemi provinciemi, i když teď momentálně nelze výkon moci uskutečňovat ve třiceti čtyřech dílech, neboť tam dočasně běsní rudí bandité. Jako že by se svobodné Kapušany měly za jedinou de jure vládu Československa, celou zemi by reprezentovaly ve světě a seděly by i na židli v Radě bezpečnosti OSN.

Čankajšek si ale na ostrově nepočínal špatně. Zavedl sociální a hospodářské reformy - přesně ty, jejichž nezavedením v Číně se spoluzasloužil o popularitu komunismu. Chybami se učíme. Jednak se tedy Čankajšek se svou politickou stranou Kuomintang (KMT) poučil a jednak se na ostrově snadno reformovalo, neboť se tam dostavil jako nuzák. Začal rozdávat z cizího. Jeho přespolní soldateska také nic neměla. Radikální pozemkovou reformou se nepřipravil o jediné své políčko.

Ať už ale motivy byly všelijaké, faktem zůstává, že došlo k užitečným změnám a ekonomickému úspěchu. Jenže uprchlíci z mateřské země (neboli mainlanders) si ostrovany, mluvící vesměs jiným, nesrozumitelným dialektem, podstatně nakvasili neochotou dělit se o politickou moc. V rámci kádrového stropu to rozený Tchajwanec v armádě nad majora nedotáhl, ve vládě se nestal ministrem a v diplomatické službě ho nezdobil velvyslanecký cylindr.

Naštěstí k změnám dochází a stále přibývají. Jednou mě ve svém volkswagenu svezl pan Kao, starosta dvoumilionové metropole Tchaj-peje (že by pražský primátor ve svém milionovém městě kdy seděl za volantem žigulíku?) a zmínil se, že je rozený ostrovan a už se dostal do funkce. S blahobytem koláč roste, je o co se dělit, dostane se na každého a každý je informován o nebetyčném rozdílu v životní úrovni na Tchaj-wanu a v Čínské lidové republice. Národní ostrovní tmelení je na dobré cestě, s kapušanskými analogiemi už dám pokoj.

Na ohavné, vlhké, slizké vedro jsme zvyklí z amerického domova, ale mizérii takto znásobenou jsem nečekal. Přitom Tchaj-pej je v mírném pásmu, k obratníku Raka do tropů to tu máme ještě dvě stě mil k jihu. Tchaj-pej sedí v údolí a hory je škrtí ze všech čtyř stran. Jeden americký urbanista mi tvrdil, že kdyby dneska někdo navrhl vystavět sídliště v této kotlině, museli by ho zavřít do blázince. Když přijdou deště - a ty přijdou pravidelně - voda nemá kudy unikat a tedy město vytopí, utopí. Na telegrafních sloupech jsou čáry posledních výsledků. Račte si představit Prahu pod třemi metry vody. A navíc občasné zemětřesení.

Třásl jsem se jako ostatní účastníci profesorské expedice - nezřídka se totiž z pekelného vedra vešlo do místnosti, kde air conditioning obstarožního data vrčel na takové obrátky, že též zastal i funkci ledničky. Drastické nachlazení následovalo okamžitě. Trápili jsme se, potili, kýchali, slzeli, a navíc jsme chytili vlka. Hanba pohledět na naši opruzenou delegaci. Vědce pak bylo nutno zasypávat jako promočené kojence.

Osobní angažovanost, jiný kraj, jiný mrav

Někdejší zkušenosti rozvodového soudce a též osobní karamboly mě utvrdily v přesvědčení, že vstoupím-li kdy ještě do manželství, zvolím nevěstu sirotka nebo aspoň dítě rodičů ve vzdálené, pokud možno nepřátelské, nedosažitelné cizině.

V Americe jsem se oženil s osobou narozenou a zčásti vyrostlou v Číně. Když se ze země stala ČLR neboli PRC (People´s Republic of China), její rodiče a veliké množství příbuzných přesídlili na Tchaj-wan. Vzdálenost mi vyhovovala, teď jsem tam ale mířil.

Setkání a porozumění s tchyní, multilingvální švýcarskou dámou, dopadlo výtečně, a dokonce se podařilo uskutečnit mírové soužití s excentrickým panem tchánem, dost známým čínským malířem, z jehož čínské logiky bych zoufalstvím občas lezl po stropě. A navíc jsem byl představován příbuzenstvu, aristokratickému příbuzenstvu, já chám.

Můj vyženěný rod pochází jak z Číny, tak z Tchaj-wanu. Když v roce 1895 Japonci okupovali ostrov, tak místnímu mogulovi nabídli funkci guvernéra. Mogul markýz, hrabě či vévoda byl zejména vlastenec, aby prý mu políbili prdel, a s džunkami naloženými deseti miliony dolarů ve zlatě se vypašoval přes úžinu ke svým dalším statkům. Tento vlastenec byl dědeček mé manželky Priscilly a jejího otce otec. Ona svůj feudální původ tutlá, takže chvástání zastávám sám. Viděl jsem fotografie její rodné chaloupky a musel jsem se podržet: hotel Pupp zkřížený s růžovým palácem v indickém Džajpuru. („Dům, jehož počet místností si lze pamatovat, nestojí za to, aby se v něm bydlelo,“ svěřil se mi tchán, jemuž jak Mao, tak Čankajšek pořádně šlápli na principy.)

Je výhodou velkého bydla, že je kde skladovat takzvané minor wives (čínský termín pomíjím, vesměs je budu pomíjet) - menší, náhradní, jaksi příložní, doplňkové manželky. Je v jejich zájmu, aby na sebe byly laskavé, netahaly se za copy, ale pokládaly se za podílnice téhož osudu. Manželka tedy neprohloupí, když pomáhá choti s výběrem nikoliv náhradnice, ale nové podílnice, s níž by se dalo dobře vycházet. Dědeček měl manželek šest a všechny ho přežily. Tři vdovy už desetiletí žijí v harmonii pod jednou střechou v Tchaj-peji.

Filial piety, úcta k předkům, to je čínské forte. Četl jsem o šedesátiletém pánovi, jenž skotačí, kutálí se na koberci, vřeští jako tříletý spratek, a to proto, aby utvrzoval sklerotické rodiče v dojmu, že věru ještě nejsou tak staří, že nemají ještě blízko do hrobu, když doma mají takové mládě.

Hlavou vyženěného rodu je prastrýc, bratr zesnulého vlasteneckého markýze. Osmdesátiletý prastrýc má manželku jen jednu, ale ne že by byl světec. Odeslal ji do exilu do Hongkongu a doma pojal osmnáctiletou příložní náhradnici - tuším že číšnici - a pustil se do plození. Porodila mu syna krátce před tím, než jsme dorazili na ostrov. Priscilla musela na audienci, jít se poklonit kolébce se řvoucím levobočkem, jehož bylo nutno titulovat „ctihodný strýče“.

Být levobočkem holčička, tak by se nebyli chlubili. K přírůstkům po přeslici se negratuluje, ba ani se jejich existence nepřipomíná, s ohledem na ztrátu tváře. To by se naše feministky emancipátorky štětily nad obsluhou v čínských neturistických restauracích! Vždyť se tam servírovalo v tomto pořadí: tchán, já, tchyně, manželka. Když jsme přijeli příště a měli s sebou našeho jednoročního kluka, jeho obsluhovali před tchyní.

Když jsme u té ztráty tváře: Prastrýc je šéf televize, šéf cementu, bývalý delegát u OSN a na mrakodrapu v Tchaj-peji vytesali jeho jméno. Chtěl si mě prohlédnout, jaký že to přírůstek méněcenné rasy dostali do rodiny. Uspořádal tedy hostinu. Stěny z mahagonu, v kobercích jsme se bořili po kotníky, vzduch dokonale chlazený.

Choval jsem se dokonale, hůlčičky mi nepadaly, zvládl jsem všechny chody, bylo jich aspoň dvacet - určitě víc než osm, Čankajškem tehdy stanovená norma maximálního obžerství. Nesmíme přece zapomínat, jsme ve válečném stavu s komunisty, musíme si utahovat opasky. „Tak jak je to tady s tou normou?“ osmělil jsem se. Vlídně se na mne usmáli: „Ovšemže jsme měli jen osm chodů. Jenže ten poslední se skládal z mnoha částí.“

Krmě vynikající, konverzace plynula, neudělal jsem ani jednu botu - až tedy zcela nakonec. Při přípravě na tento svůj první asijský výlet jsem se z literatury dověděl, že po jídle nutno hostiteli polichotit nelichotivým zvukem neboli krknutím. Začal jsem trénovat. Naučil jsem se vyrážet zvuky homérské šíře a rabelaisovského účinku. A teď v mrakodrapu s prastrýcovými písmeny, mezi mahagonovými zdmi jsem se stal autorem svého dosud nejdokonalejšího, šampionského krknutí. Prorazil jsem prostorem, přeťal jsem konverzaci, měl jsem dojem, že křišťálový lustr se rozcinkal;, nasadil jsem si blažený, samolibý výraz světáka, který se vyzná. Okamžité ticho, hosté se zastavili a začali si mě prohlížet s oním druhem pozornosti, který se zpravidla věnuje přírůstkům v zoologické zahradě. Nach se mi hnal až za límeček, něco se zřejmě nepovedlo, něco se nemělo. Ovšemže nemělo - na Tchaj-wanu slušní lidé nevydávají tyto hovadské zvuky už desetiletí.

V etiketě dělala kopance celá naše profesorská výprava. Například jsme se měli dostavit na jakousi schůzku, o níž jsme si toliko přečetli, že u toho bude přesnídávka. Snad sendvič, usouzeno. Dostavili jsme se v šortkách s pomuchlanými slamáky, upocení, uleptaní. Načež nás uvedli do paláce, kde na nás dvacet přes stůl pokrytý orchidejemi hledělo dvacet formálně oděných kapitánů průmyslu. Kdosi pak hlasitě četl jejich jména, a my nic. Poté došlo na naše jména a průmyslníci tleskali.

Ještě jsem se nedostal k pointě: hostitelé se neurazili. Co přece mohli čekat od amerických prosťáčků, od bílých barbarů? Tradiční to reakce domorodců ať už jakékoliv politické orientace.

Dětičky na nás mávaly, volaly helou, oukej, hauarjú, a pak se mezi sebou chichotaly, jaké že jsme to bledé, chlupaté, dlouhonosé opice, jedna obluda jako druhá, že se mezi sebou vůbec rozpoznáme. Priscilla mi nelichotivé soudy překládala.

Trocha turistiky. V letním horku toho našinec po městě příliš nenapochoduje. Tchaj-pej už tehdy mělo patnáct tisíc taxíků. Na rozdíl od Hongkongu žádní rikšové, nikdo se nezapřahá do vozíku s lidským nákladem. V roce. 1967 taxíkům ještě konkurovaly takzvané pedicabs, tříkolky se svalnatým chlapíkem, opřeným do pedálů - mezi nimi pořízkové až dvoumetroví, vesměs ze severní Číny, vysloužilci poražené armády. Večer, když teplota klesla na úroveň snesitelnosti, se ale příjemně vandrovalo po několikakilometrové Chung Shan Road, místním Václaváku, koukat se na svět. Zajímavější obchůdky a lidičkové se ale spíš našli v postranních ulicích a též mimo hlavní město.

Z Tchaj-peje se dá za deset minut autem dojet do kopců, do dýchatelného prostředí s vánkem. Tady jsou také nejhezčí vily. Na jedné jsem četl vizitku vlastníka: Col. Polivka - tedy colonel, plukovník. Co to je asi za chlapíka? Blízko je národní park Jang-ming-šan, s potůčky, cestičkami, altánky a divně pokroucenými stromy, tak jak je známe ze starých čínských malovánek.

Národní muzeum se nemá a věru nedá přehlédnout. Do útrob velepaláce v tradičním stylu čankajškovci z vlasti přivezli poklady všeho druhu a všech dynastií. Vzniklo tak nejgrandióznější shromaždiště čínských vzácností kdekoliv na světě. Nebýt tohoto odvozu, zanícení maoisté by byli národní dědictví rozdupali, však za Velké kulturní proletářské revoluce zničili vše, co měli v dosahu.

Lze vystavovat jen pár tisíc kusů najednou. V Tchaj-peji je tolik pokladů, že dochází k pravidelné, snad kvartální výměně;, skvosty sečkávají ve skladech mnoho roků na nový záblesk světla a ocenění.

Tentokrát přišly na řadu též série porcelánových flaštiček, flakónků na šňupání, k přivonění, s miniaturními malovánkami. V sálech s obrazy jsem putoval od krajiny ke krajině - hory, doly, pokroucené kopce, borovice, potůčky, vodopády, pagody - nejen tematika, ale i styl, švih, se téměř nelišily. Čtu data zrození - plus minus pět set let. Od Přemyslovců snad ještě prvobytně pospolných po Habsburky, od Mistra Třeboňského po Mistra Svolinského. Odborníci tvrdí, že toto muzeum a kuchařský um jsou dva hlavní unikáty Tchaj-wanu worth the trip.

Vysoké pohoří od severu k jihu je páteří tohoto fotogenického ostrova s množstvím květeny, nikoliv však zvířeny. Páteř to není rovná, je posunutá k východnímu břehu, kde rostou hory přímo z vody, kdežto břeh západní, ten, který se dívá ve směru matičky Číny, je spíš plochý a tuze obydlený. Tam jsou lidé všude, všemi směry, ještě víc než v Holandsku. Otočíte se na obrtlíku a nestane se, že byste neměli před očima člověka nebo aspoň domeček.

Tchaj-wan má jedno z nejlépe fungujících zemědělství na světě. Příroda je štědrá, na mokrých rolích se rýže rodí třikrát do roka. Zásluha mechanizace? Ale kdepak, co tam s traktorem? Zabořil, skutálel by se z terasových políček. Mechanizací by se jistěže ušetřily pracovní síly a rovněž, s nemenší jistotou, by se tak přispělo k nezaměstnanosti. Polní práce zastanou lidské ruce a vodní buvolové, dobráci spolehliví.

V méně přístupných horských končinách žijí, přežívají prapůvodní obyvatelé - aborigines malajského původu. Mluví svou nečínskou řečí a s vnějším světem se příliš nekamarádí. Není zrovna o co stát: donedávna byl jejich koníčkem lov lebek. Na východním pobřeží jsem pár menšinových příslušníků potkal, zejména staré babky měly důkladně tetovanou tvář.

Pro turisty se pořádají folkloristická představení: Strážnice pochybné věrohodnosti, pištící, korálky ověšení kašpaři juchají a po produkci se snaží vnutit tretky za přehnaný peníz. Tuto potěmkiniádu jsem si odtrpěl jen jednou, pan náčelník se nechal za bakšiš fotografovat a po nose mu klouzaly brejle jako kdysi Alexandru Dubčekovi.

Stalo se tak u Sun-Moon Lake, jezera slunce a měsíce, nejpopulárnějšího výletního místa. Sem se jezdí na svatební cestu, na líbánky do výše dvou tisíc metrů, kde se snoubí borovice s banánovníky a jedle rostou v bambusovém háji.

Na cestě z kopce se naše delegace stavěla na oběd u provinčního guvernéra a někdo z nás utrousil, že bychom rádi navštívili školu - obecná základní že postačí.

Hostitel přikývl a něco sdělil pobočníkovi. Za hodinu jsme ve škole v plném běhu, učitelský sbor a sedm set žáčků. Šli jsme ze třídy do třídy, na tělocvičné louce junáci předvedli militaristické spartakiádní kousky, bodajíce klacky do vzduchu, s nevlídným zvoláním o Maovi. Orchestr roztomilých dívenek nám zpoceným, tropickým vedrem týraným zahrál Jingle Bells a White Christmas.

Cožpak teď děcka nemají prázdniny, kdosi se otázal.

Ovšemže mají, ale guvernér tohle zařídil, do hodiny sehnal kantory i žáky k potěše vzácných hostů. Čili něco, co by se v Americe nepovedlo prezidentovi, ani kdyby vyhlásil národní pohotovost. Važte pak výhody a nevýhody demokracie.

Hora Ali šan je o tisíc metrů výš než Sun-Moon Lake a vede k ní úzkokolejná železnice. Stavěli ji za Japonců. Čtyři hodiny se plazíme k nebi. Ubývalo na horku a vlhku a příroda se měnila každých pár minut. Za tak velkými změnami aby jeden letěl tisíc mil, a tady se metamorfózy daly pořídit vertikálně na místě.

Jako se u nás pozapomnělo na některé Němce v pohraničí, zde v kopcích unikli osudu někteří Japonci. Kdykoliv nás potkala jejich děcka, hluboce se klaněla. Rovněž jsme si polámali těla v japonském hotýlku při pokusu vyspat se na tatami, na tvrdé podlaze.

Nikdo proto neprotestoval, když jsme vstávali už ve tři ráno a vydali se na pochod do ještě větších výšin nezameškat východ slunce - proslulý tamější úkaz růstu prvních paprsků k úplnému výpuku nad tropickým pohořím.

Mrzli jsme a v hospůdce nás rozehřál čaj. Pod petrolejkou šprtal mladičký student. Proč že v tuto nemožnou hodinu?

Konat se budou celostátní přijímací zkoušky na vyšší učení, strýc tajemník vládnoucí strany KMT tady nemůže pomoci, zde jde jen o um, schopných chytrých žadatelů je moc, míst je málo, konkurence o metu k celoživotnímu úspěchu je velmi tuhá a bolavá. Za pár dní noviny otisknou jména vítězů. Řada rodin bude oslavovat, daleko víc však zavládne černý smutek.

Vyslechli jsme tucty přednášek, navštívili jsme různé univerzity, vládní úřady, továrny, vzorné statky, výkupní družstva, cihelny (dělat cihly v onom horku!), vesnice, městyse, města Ťi-lung, Tchaj-čung, Tchaj-nan, přístav Kao-siung s miliónmiliónem lidí, prolézali staré holandské tvrze a několikrát se dostali do cesty filmařům opusů jak historických, s šermováním a krveprolitím, tak romantických, současných sladkých, milenci hezky za ruce a upřeně, předlouze na sebe hledět. Bedlivě jsem sledoval krasavici, hvězdu s ňadry značných, v této části Asie nevídaných dimenzí: večer po produkci se dostavila k večeři a vida -- kontury miniaturní, téměř plošinka.

Absolvovali jsme několik menších zemětřesení a jeden tajfun. Příroda vřeštěla v očekávání nejhoršího, vítr se už hodně opíral, z ohnutého stromu mi spadl do cesty delší plaz. Rychle jsem tehdy prchal pryč.

To byla ta mírnější část ostrova.

U ukazatele se slovem URAL přejíždíme horský hřeben, pod námi v kilometrové hloubce fotogenická, nejčínštější údolí s terasovými políčky, voda se na nich zrcadlila a házela nám z hlubin oslňující prasátka. Tečky vesnic, tak odříznutých od světa, že aby jim bylo naprosto fuk, kdo jim kraluje. Nikoliv, tvrdil náš domorodý poradce, tam že je politické uvědomění na výši.

Z hřebenu jsme též dohlédli k zamženému moři. Na něm jakýsi přízrak - je to mrak, divný kámen, veliká hora, veliká želva? Ano, je to Turtle Island, Želví ostrov.

Kde je Orchid Island? To je dál, k jihu. Na ostrov Orchidejí nepojedeme obhlédnout nezkažené praobyvatele. Je tam totiž také mrňavá blecha, jejíž kousnutí znamená smrt. Doktoři ještě nic kloudného nevymysleli a předčínští domorodci jsou imunní, nikdo neví proč.

Sjeli jsme do údolí a rybářské zátoky s městečkem Su-ao, s molem a mnoha rybářskými bárkami. Chobotnice je tamější specialita. Měli tu všelijaké úlovky napěchované do krabic se spěšně tajícím ledem. Zakopl jsem o žraloka, bestii již bezmocnou, v břiše měla díru. Jedí se jen játra a ploutve na polévku. (Ale jedlo se za války a japonské okupace. Povídala mi manželka o hladu v holčičích letech v rodinném paláci. Jednou šla s maminkou na trh a šlechta nešlechta, všichni do fronty, zrovna přivezli žraloka. Rybář bodl a z břicha vylovil lidskou ruku. Na prstu postřehl zlatý snubní prsten. Ten hbitě strhl, strčil do kapsy a pustil se do porcování netvora.)

Ze Su-ao do přístavu Chua-lien jsme pokračovali po jednosměrce - doprava dopoledne jedním, odpoledne opačným směrem. Díky za toto opatření. Jeli jsme po prašné, uzoučké stezce, půl metru od okraje, kde není zábradlí, není ani symbolický patník. Za okrajem je strmá vertikální skála, desítky metrů, a tam dole je moře a smrt, jak jsme již mnohokrát viděli ve filmových dramatech. Kdyby se byl šofér aspoň plazil - ne, on svištěl zatáčkami a na provizorních můstcích ignoroval poškození, způsobené posledním tajfunem či zemětřesením.

Hrůza konečně pominula, přistáli jsme na pláži u pár tetovaných domorodých babiček. Do Chua-lienu jsme dorazili s centimetry nalepeného prachu. Tam jsou na to zvyklí. Jen co autobus zastavil před hotelem, přiběhli pikolíci s plácačkami, jež sloužily k oprašování nábytku před věkem elektrických vysavačů, a tak nás tedy luxovali.

Tam se mi líbilo. Divý mořský příboj brání úspěšnému přístavnímu rozmachu. Není beztoho kam se příliš rozmáchnout, však kousek od břehu trčí ono značné horstvo. Asi jsem pochybil, když jsem nepozorně naslouchal makléři, který se mě snažil přesvědčit o výhodách koupě nemovitosti k penzijnímu odpočinku.

Lezl jsem do kopce za zajímavou lodyhou a musel jsem se vrátit: příliš strmé. Nad hlavou vidím buddhistický kostelík. Jak se tam mohou poutníci doplazit? Lapal jsem po dechu a dodatečně mi došlo: jak tam někdo mohl vůbec něco vystavět?

Zde začínala ona silnice od jedné mořské hladiny k druhé, přes ostrovní páteř, přes velikánské hřebeny. Zde tedy vojenští vysloužilci vybudovali, ze skal vyrvali třistakilometrovou trasu, jež místy vede čistým mramorem. Vítězství nad přírodou stálo miliardy peněz a v průměru jeden lidský život na kilometr.

Je s podivem, že zemička s tak velikou armádou není vlastně vojenská diktatura. Armáda ovšem hraje velkou roli tam, kde právně několik desetiletí trval válečný stav. Čankajškovi vysloužilci nejsou odkázáni na žebrotu. Patří jim továrny, obchody a restaurace, jsou též jakýmisi družstevními podílníky. Nechal jsem si vytesat své čínské jméno na kus mramoru ve fabričce právě tohoto druhu.

Potěšení kuchyně

Číňané si v lecčems počínají obráceně. My, když si myjeme obličej a pak se potřebujeme utřít, inu ručníkem pohybujeme po obličeji. Číňané ale podrží pevně tkaninu a pohybují hlavou ve směru či proti směru logických ručiček. Jím, abych žil, ale nežiji, abych jedl. Číňané, přečasto se mi zdálo, žijí právě s touto fixací na kulinární slasti. „Dobrý den“, či dokonce „Čest práci“ se zdravíme my. „Jedl jste?“ osloví se Číňané. V žádném jiném koutě světa jsem neviděl tolik restaurací, hospůdek, improvizovaných pár stolečků na chodníku, a vždy u toho zákazníci, kteří dlabají v kteroukoliv hodinu. Nad britským impériem slunce kdysi nikdy nezapadalo, někteří čínští strávníci jako by nikdy nezaklapli.

V Tchaj-peji přistupoval pracující lid o poledni k restaurantům. Jídla před vchodem vyložena k inspiraci, zákazník zvedl talíř, zvolil tři chody, zaplatil jednotnou sumu (ekvivalent asi tak jednoho amerického dolaru) a vešel. Nebo mu chody vložili do krabice, s ubrousky a hůlčičkami, aby mohl pojíst někde v privátě.

Porovnal jsem s ubohými obědy v USA: svalovec montuje mrakodrap a o polední přestávce získává energii požitím sendviče a coca-coly. Úřednické fešandy odcupitají za týmž sendvičem, pozřeným pokud možno ve stoje.

V kumštu u hrnců mohou Číňanům konkurovat jen Francouzi. S ohledem na onen úředně nařízený válečný stav, chodů nesmí být víc než osm, a proto se musí skládat z různých částí: ano, dva tucty. Jako poslední se servíruje mandlová polévka. Doušek mandlového moku, a kvanta se ve strávníkovi slehnou, že zanedlouho by mohl v obžerství pokračovat. Strach z tloušťky? Ne v tom horku a ne z toho druhu stravy. V lepších restauracích při hostině jakkoliv extravagantní se na stole neobjeví rýže. Přinesou ji toliko na požádání. Nechtějí totiž hosta urazit pomyšlením, že by byl ochoten zaplácat si žaludek něčím tak ordinérním. Pokud jsme nejezdili po ostrově, stravovali jsme se v univerzitní kantýně v Tchaj-peji. Kuchař k obědu připravoval tři chody a za celé léto se neopakoval ani jednou.

Příprava čínské stravy je komplikovaná, zabere spoustu času. Však život se točí kolem jídla, plnícího funkci nejen fyziologickou, ale i společenskou, rodinnou, obchodní. Usedne se k prostřenému stolu a tváře se automaticky rozjasní.

Prosperují podniky nemravně drahé i směšně laciné, podniky s regionálním zaměřením pekingským, kantonským, fukienským, chunanským, s´čchuanským a šanghajským, mongolským i amerikánským. S pominutím početného množství provinčních variant jsou základní kuchyně jsou čtyři:

1. pekingská, jídlo na severu, kde se konzumuje víc chleboviny a nudlí než rýže. Proslulá je nejen pekingská kachna, ale i takzvaná zlodějská či spíš zlodějova slepice. Poddaný ukradl císařovi kus kura, zabalil do lotosových listů, zahrabal a pekl celý den v horkém popelu. Sem patří i mongolské barbecue, jež pořádáme u nás doma na americké zahradě: na jemné plátky nakrájené hovězí, vepřové, jehněčí, srnčí, nabrat si do misky, přidat zeleniny a různé kořenné roztoky z deseti kyblíčků, hodit na pánev a pak se z výsledku radovat či nad ním hořekovat nad výsledkem.

2. šanghajská, hodně produktů moře, též hodně oleje při přípravě. Populární je úhoř a takzvaná opilá slepice, vařená ve víně dost problematické chuti.

3. s´čchuanská, superkořeněná, nejpálivější, s výtečnou polévkou, podobající se naší dršťkové. Kachna se tu udí na voňavém, aromatickém dřevě (camphor).

4. kantonská, výtvory vařené, dušené, ne moc kořeněné, též knedlíky mrtvolně bledé. Zvolíte-li specialitku zvanou „drak se pere s tygrem“, vězte, že budete polykat míchané maso kočičí a hadí.

Čím dál od míst, kam zavítá bledá tvář, tím autentičtější vaření. Takzvaná stoletá vejce, do země asi na měsíc zahrabaná, pak vyhrabaná, každopádně tuze páchnoucí, jsou k mání i v internacionálních hotelech. Nevěřím však, že by Hilton posloužil šanghajskou specialitou, s níž jsme se potkali v postranním městečku. Leč nekonzumovali - totiž s jakýmsi knedlíkem, který nutno po delší dobu marinovat ponořením do kanalizace.

Aby velikánská Čína uživila své multimilionové masy, nemůže si příliš vybírat. Naopak, usiluje o maximální stravitelnost všeho kolem - od trav ke cvrčkům, od opiček ke sloním varlatům, velice to považované delikatese. V Grand hotelu v Tchaj-peji nám číšník naléhavě doporučoval slavičí jazýčky.

Nejen tedy snaha o totální konzumaci: Číňané se ve výběru a hodnocení jídla drží kritérií, uplatňovaných i v medicíně - že totiž čím vzácnější, tím lepší. Též čím exotičtější, tím víc považované. Nedaleko kantonské provincie, v končině Čchi-ling, kde se z roviny tyčí příkré kopce, inspirace malířů již po přemnohá staletí, lze pod pokličkami objevit dost neobvyklé substance. V ulicích rovněž nabízejí na prodej k snědku mravenečníky v klecích. V provincii Kuej-čou za delikátní vylepšení dobré krmě se pokládá chod, zvaný tři, respektive trojí pípnutí. Živá to krysí embrya, třikrát prý pípnou, když je gurmán hůlčičkou nabere, ponoří do správně kořeněného roztoku a schlamstne.

Tropické ovoce je vynikající a některé jeho druhy jako mangosteen, pomela či li-čch´ (vysloveno „líčí“) jsem jedl poprvé.

S pitím je to slabší. Rýžové víno mi připomíná mizerné sherry a Kinmen Wine je zabijácký destilát, osmdesátiprocentní čistý alkohol. Rovněž jsme neprahli po vínu takzvaném ještěrčím: ještěrka, dávno již zesnulá, pluje, mátožně se pohybuje v každé láhvi.

Nejlepší je TAIWAN BEER - PILSENER TYPE. Čínsky se pivo řekne PÍŽÓ (pchi-tiou).

Pokušení postele

Největší konzumaci piva jsem viděl v útulných podnicích, zvaných tea houses, tedy čajovny, v nichž se čaj podává zřídka. Uvedl mě tam jeden z vyženěných bratranců.

Oči si musí zvyknout na šero, větší než v amerických barech. Majitel nás zavedl do boxu, rozsvítil - a před námi skupina asi deseti děvčat, ne víc než dvacetiletých. Stály v řadě, chichotaly se, ani jedna šereda mezi nimi, všechny přijatelné, tři až bolestivě pěkné. Račte si vybrat.

Po výběru se zas zhasne. Slečny se nechovaly, jak je zvykem v západním světě, že by nutily kořena objednávat nehorázně předraženou limonádu s nálepkou šampaňského. Brumlaly písničky, loupaly oříšky, zapalovaly cigarety a dolévaly pivo, aniž ponoukaly k větší spotřebě. Též nám seděly na klíně.

Nezáleží jen na hostovi, jak naloží s rukama: když slečna nechce, tak nemusí držet. Je na ní, zda se rozhodne poskytnout nadnormativní potěšení: to se pak lze s ní za poplateček vytratit do vhodnějšího ústraní. Nelíbejte ale na ústa - je to nehygienický zlozvyk cizinců.

Nechci z těchto orientálních animírek dělat světice, ale je prý docela možné zachovat si panenství i po letech této služby. Děvčata to jsou vesměs z vesnic, přišla do měst za prací a zjistila, že takhle si vydělají několikrát tolik než při lopotě u továrního stroje. Tea houses, jichž jsem napočítal tucet i v nevelkých městysech, nejsou podniky noční, otvírají již dopoledne.

Jedním z mých zcela nevinných potěšení bylo pozorovat místní obyčeje. Vešla skupinka nikoliv nejmladších pánů k posezení, jemuž by se v Americe řeklo business lunch - něco málo pojíst a popít a zejména projednat kšeft. Tak si tedy objednají oříšky, pivo a slečnu na klín. Za chvíli jedna ruka šmátrá v podprsence, druhá v kalhotkách, obchodníci soustředěně vyjednávají, aniž věnují zbla pozornosti čemukoliv jinému.

Jako si lze v západní zemi objednat do hotelového pokoje snídani, lze si v Japonsku objednat masérku a na Tchaj-wanu víc než masérku. Ne že by Číňané mezi těmito činnostmi cítili velký rozdíl - po obém se přece má zákazník cítit lépe, že ano.

V hotelu v městě Tchaj-čungu začaly k poctě našeho příjezdu vybuchovat prskající, kravál činící kuličky a ruličky. Polichoceni stoupáme po schodech a zjišťujeme, že v poschodích pobíhají zcela nahaté slečny. V naší delegaci bylo několik profesorských jeptišek. Dovtípili jsme se, že kvalitní hotel též slouží jako polobordel. Proč se čílíme, nechápal management.

Za večera jsem se loudal uličkami největšího přístavu Kao-siungu. Nepotkal jsem žebráka, nebyl jsem svědkem, natož obětí zločinu. Však kriminalita v New Yorku City za jeden den je větší než na Tchaj-wanu za rok. Nokturální, trošku surrealistické safari, silně jsem tehdy zjihl, když se orientální vřavou pozvolna prodraly a zadominovaly medové zvuky Dvořákova violoncellového koncertu. V tropech, za tmy, v orientálním přístavu.

Po půlnoci jsem se vrátil, a jen co za sebou zavřu, na dveře klepal odpovědný pan vedoucí: „Honorable gentleman would like a nice clean call girl? I send one. If not like, kick out. I send another nice clean call girl,“ pravil ve staccato angličtině. Pěknou čistou slečnu na noc nabízel, a kdyby se mi nelíbila, jen ať ji vykopnu a on pošle jinou pěknou čistou slečnu.

Uličky lásky v Hamburku či Amsterodamu vypadají jinak. Tady na ostrově, ať už v Tchaj-peji či v okresním Zapadákově, nevěstince nesegregují. Bordel vedle kostela a hokynářství, pak zas další dům hříchu, drogérie, škola, též pouliční hojič impotence a venerických chorob. Dívky se nechovají jako sexuální živnostenské agresorky. Způsobně sedí před podnikem, nedorážejí, nevykřikují, nevystrkují vnady. Prckové téměř předškolního věku patrolují kolem a někdy mají na starost i klíče.

V Chua-lienu, onom příjemném přístavu na východním pobřeží, kde jsem nedostatečně uvažoval o zakoupení nemovitosti ke stařeckému odpočinku, jsem postřehl úředně stanovenou klasifikaci domů lásky na jakostní třídy. Vedle obchodu s ovocem jsem fotografoval nevěstinec s dvoudvojjazyčnou firmou PROSTITUTE ROOM - 2ND CLASS, psáno anglicky. Všeho všudy podniky od první třídy po čtvrtou, od perel po šmejd. Též jsem fotografoval v neděli v osm hodin ráno, jak již mnozí páni, zejména solidnějšího věku, místo k pobožnosti se trousili právě do těchto dveří.

Při prohlídce zdejšího největšího, několikapatrového podniku tohoto druhu jsem si vzpomněl na podnik Vašata na Václavském náměstí - ne kvůli velikosti, ale metodám práce. Tady totiž v pokladně seděl unaveně vypadající pán, nad ním na zdi očíslované čtverečky, od jedničky do padesátky, a u každého fotografie s jménem zaměstnankyně. Přistoupí zákazník k pokladně, řekne si o číslo, třeba sedm, zaplatí (tehdejší sazba padesát tchajwanských dolarů, čili jeden americký dolar dvacet - až do pěti odpoledne; poté až do šesti do rána je sazba dvojnásobná), kasír pak zmáčkne knoflík a sedmička začne svítit, že slečna je zadaná. Tady je ta podoba s pražským podnikem: u Vašatů jsme si sedli, dostali menu s očíslovanými jídly a co už svítilo na zdi, bylo vyprodáno. Na rozdíl od nadlouho znárodněné restaurace tady ovšem zákazník mohl počkat, až světélko u čísla kýžené oblažovatelky zhasne.

V kopcích kolem Tchaj-peje je nejen národní park Jang-ming-šan a národní muzeum se skvosty, ale též městečko Pej-tou, mezinárodně dost unikát. Údajně jen siřičité lázně, ale síra zřejmě čeká hříšníky v pekle. Pej-tou je konglomerát asi sedmdesáti hotelů, kde lze obdržet naprosto jakékoliv karnální lahodnosti. V brožurce pro cizince, vydané ministerstvem informací, se praví, že zde každý hotel dodá nejžhavější call girls. Bývá i nával, a proto, cituji doslova, „Guests are being adviced to make their reservation in advance because between seven o´clock in the evening and midnight there is a rush hour.“ Hosté nechť si včas udělají rezervaci, protože mezi sedmou hodinou večerní a půlnocí je dopravní špička.

Na bojišti

Pozvali nás na operační poradu do instituce nazvané Úřad za znovudobytí vlasti. Za přesnost překladu neručím, za surrealismus tohoto podniku však ano. Jeho činitelé například měli na svých vizitkách nikoliv svoji tchajwanskou, ale čínskou adresu, s ulicí a telefonem, kde už desetiletí nebydlí a netelefonují. Vizitky nám předají, při svém kichotském paličáctví se ani nezačervenají, čili něco podobného jako ona šaráda s šedesátiletým synáčkem, který se kutálí a hraje si na děťátko k ošálení rodičů.

Jenže Úřad na znovudobytí vlasti se nám postaral o zážitek: výlet na ostrov Quemoy (čili též Ťin-men), historicky vzácné místo, Čankajšek tam totiž zvítězil. V říjnu 1949 se tam vylodilo dvacet tisíc Maových vojáků a byli buď zabiti, nebo aspoň rozprášeni. Zde mínil Mao použít atomovou bombu a moc se zlobil na Chruščova, že mu nepůjčil ani jednu k zahájení třetí světové války. Otázka ostrovů Quemoy a Ma-cu pak hrála nikoliv podřadnou úlohu ve volebním utkání mezi Kennedym a Nixonem.

Quemoy se skládá z dvanácti ostrůvků, které téměř blokují záliv důležitého přístavu Amoy. Nejkratší vzdálenost mezi Čankajškem a ČLR je jen něco málo přes dva kilometry. Civilistů tu žije šedesát tisíc. Ma-cu má méně lidí, ale víc ostrůvků (devatenáct), přes vodu od velkého čínského města Fu-čou.

Tchán pochyboval, že nás na Quemoy pustí. Na této východní frontě nikdy nebyl zcela klid. V roce 1954 začalo bombardování. Počínaje srpnem 1958 si Mao za čtyřiačtyřicet dní z kanónů vystřelil půlmilionkrát. Když v roce 1960 Eisenhower přijel na Tchaj-wan, artileérie rozezleného kulatého předsedy v jednom dni bouchla osmdesát pět tisíc devět set pětašedesátkrát. Od té doby se ale protivníci dopracovali k normalizaci čínského typu: jednak po sobě metají vesměs (byť ne výlučně) propagační materiály, třaskaviny pouze ideologické, a jednak došlo k dělbě práce - komunisté střílejí v liché dny, antikomunisté v sudé dny. Civilistům, zejména cizincům, přístup na místa těchto veselic bývá tedy povolen zřídkakdy.

Konečně telefonovalo důležité ministerstvo, že doopravdy poletíme - zítra ráno v sedm hodin sraz na vojenském letišti. Zítra bude středa 2. srpna, sudý den, to je dobře, bombardujeme my.

Nalezli jsme do letadla na házení parašutistů. U stropu vedle šňůry, k níž se poutají skokani, vězelo koště - nejnormálnější domácké koště, snad k vymetání váhavců. Okamžitě jsem si je vyfotografoval.

Vyfasovali jsme plovací vestu, pak něco, co asi byl padák, a poskytli nám instruktáž, jak se navléci. Byl jsem jediný, kdo nepochopil. Trpělivý důstojník mě oblékal. Tolik šňůrek! Kdybych skákal, určitě bych tahal ty nepravé.

K ochraně vzácného nákladu nás doprovázelo pět tryskových stíhaček. Poněvadž byly o mnoho rychlejší než my, vždy se jen mihly, zmizely do ztracena a pak se zas vrátily.

Asi za hodinu jsme dorazili nad Tchaj-wanem vlastněné souostroví. Číňané mu říkají Pcheng-chu a na našich mapách čteme Pescadores, ostrovy rybářské. Je jich čtyřiašedesát, suchá půda rodí jen burské oříšky a ustavičný vítr ohnul stromy jedním směrem.

Z výšky několika kilometrů jsme se snesli sto metrů nad mořskou hladinu a tam jsme zůstali, aby si nás nevšimly Maovy radary. Naše ochranné tryskáče zamávaly křídly na rozloučenou a pelášily domů. Samotní a bezbranní jsme porušili výsostný vzdušný prostor ČLR. Nezjistil jsem, zda to byla navigační nutnost, politická provokace, zájem o internacionální incident, či obyčejná frajeřina. Každopádně jsme letěli nad pevninou a jiná než komunistická tam není. Strachem jsem si tehdy propotil padáček.

Pilot se motal mezi kopci zpět k vodě, až jsme pak drcli a přistáli na hlavním ostrově Ťin-men, dvacet krát patnáct kilometrů km. První, co vidíme, byly dlouhé zákopy, plné tanků pod kamufláží. Prý je na této výspě sedm nejlepších divizí, pětina veškeré nacionalistické armády. Na každé křižovatce stál vojenský policista, aby řídil téměř neexistující dopravu - po Tchaj-peji to dost nereálný kontrast. Perfektní silnice americké kvality vedly mnoha směry, též ke skalám tohoto značně kopcovitého ostrova. Vjeli jsme do podzemí s kilometry koridorů a komplikovaných tunelů. V norách je dostatek munice a všemožných zásob na mnoho měsíců úspěšné obrany. Ve velmi tvrdé skále si vytesali i obrovité auditorium. Má to být nemocnice v případě potřeby: teď slouží kultuře.

V rybníce se čvachtali svalnatí opálení chlapíci, přátelsky na nás mávali. Průvodce prozradil, že to jsou frog men - žabí muži, špióni, sabotéři. Vnikají do Číny a působí škodu. Priscilla pak s jedním mluvila - právě se vrátil z Amoye, kde pobyl dva týdny, chodil do biografu a různě se veselil.

Ku-lang-su či Ku-lang-jú, rodný ostrov Priscilly, je kousíček od Amoye. Stáli jsme mezi bunkry a dráty a dalekohledem si prohlíželi opačný břeh rozděleného světa. Nad hlavou láteřil amplion, chrlil nacionalistické citáty, jež prý dorazí přes vodu.

Muzeum psychologické války, to se mi líbilo velice. Jak již poznamenáno, kanóny většinou střílejí munici s ideologickou třaskavinou - traktáty, plakáty, citáty, plamenné výzvy. Smrtelná dělostřelba to tedy není, jenže i šrapnel s ideologií je ze železa, měří metr, váží aspoň metrák, a jistě by bylo takový zásah cítit. Nezřídka udělá díru ve střeše a zabije dobytče.

Propaganda se expeduje nejenom střelbou. Nacionalisté vypouštějí balóny a k tištěnému slovu přidávají účinný agitační materiál, totiž jídlo a šatstvo. Není toho málo - dvacet velkých a pět tisíc menších balíků za noc. Komunistické potrestání rovněž nebylo malé: za neodevzdání žvýkačky úřadům hrozil trest smrti. Však tohle byla zrovna doba, kdy velmi řádila kulturní revoluce.

Mao Ce-tung vysílá loďky velikosti dětských hraček a plachta, jež je má pohánět přes úžinu, je popsána pokrokovými citáty.

Nacionalisté reagují na tuto diverzi vlastní flotilou se Sunjatsenovými slovy.

Mao posílá plastové nafukovací kachny s citáty v útrobách.

Čankajšek činí totéž.

Obě strany jsou z čínského těsta.

Mhouřil jsem oči, kde že se asi v úžině kachny potkávají a co si povídají -- „Kam směřuješ, kachno?“ - „Prosazuji vítězné myšlenky marxismu-leninismu, jsem avantgardou, realizující nezvratný zákon světového revolučního vývoje. A co ty, kachno?“ - „Jsem nositelkou demokracie, svobody, zachraňuji svět od tyranie.“

Na břehu třeba sedí starý komunard, veterán někdejšího Dlouhého pochodu a všech válek, celý život dal Straně, teď si hřeje revmatické údy, a zrovna se k němu na vlnkách přikolébává nacionalistická kačenka. Vrásčitý soudruh ji uchopí, přečte si její citáty, načež odhodí své celoživotní přesvědčení, zakalení, zatratí smysl svého strastiplného života.

Odhlédnuto od vojáků, pokud se odhlédnout vůbec dalo, Quemoy vypadal jaksi čínštěji než Tchaj-wan - jak krajina, tak tradiční architektura, prohnuté střechy vesnických baráčků. Též tu nebylo tak horko a vlhko.

Velící generál uspořádal hostinu dost nečínskou, totiž nepříliš formální. Lidské vztahy tu patrně ovlivnila blízkost fronty. Zde na výspě se též hodně a bodře pilo, jako bychom byli pohromadě s ruskými oficíry. Neustálé přípitky podle slovanského zvyku, dna obraceti s každým douškem, ďábelská osmdesátiprocentní pálenka Kinmen Wine nám ničila útroby. Na rozloučenou jsme od generála obdrželi nikoliv tuctové dary.

Do padáku jsem se neuměl navléci střízlivý - natož teď. Nevím, co se dělo, zda na nás čekaly ochranné tryskáče, či Maova artilerie. Probudil jsem se s tupou hlavou až v Tchaj-peji.

Následné prvky vývoje

Tchajpejský starosta Kao oznámil, že brzy vymýtí všechny pedicabs, tisíce tříkolek že již nebudou překážet v přecpaných ulicích. Slovo dodržel a při příští naší návštěvě v sedmdesátých letech ulice pozbyly tento výsostně čínský punc.

Stalo se něco horšího: ostrov měl být i ochuzen o tea houses, čajovny bez čajů, ale se slečnami. Jacísi puritánští fanatici prosadili svou - jenže nedostatečně, ha, ha. V postranních uličkách se lze stále radovati a patrolující policii zasahuje slepota. Smilné letovisko Pej-tou bylo zachováno v plné kráse, s ohledem na turistický ruch a dobrou pověst v zahraničí. Zejména japonské hordy navštěvují ostrov. Výstavba bují a v Tchaj-peji už je prý víc hotelů než v Hongkongu. Rybářská vesnička Su-ao se přeměnila v moderní přístav. A tak dále.

Jenže na mezinárodním politickém nebi je značně zataženo. Prvním zlověstným bleskem byla ona Nixonova cesta k Maovi v roce 1972. Pak se dostavilo hromobití na pokračování: s výjimkou snad jen Vatikánu celá Evropa přerušila diplomatické styky s Tchaj-wanem a navázala je s ČLR. Začal se uskutečňovat plán izolovat a vyhnat nacionalisty z všemožných mezinárodních organizací, od OSN po olympijský výbor. Jeho funkcionář Llord Killanin, velký zastánce nepolitičnosti her, se o hrách v Montrealu (1976) velice proti Tchaj-wanu politicky angažoval.

V témže roce Američané stáhli z ostrova zbytky své posádky, včetně posledních pěti - ano, pěti - poradců na ostrovech Quemoy a Ma-cu.

Skončila jedna éra a Čankajšek, studený, nepříliš milovaný a též nepříliš inteligentní generalissimo, umřel. Prezidentem se stal jeho syn Čchiang Čching-kuo, muž ze zcela jiného těsta: chytře, pružně myslící, moderní a neformální, chodí mezi lid a popularitu mu nemusí vydupávat policajti. Tchajwanští - Kapušanští už nejsou na politické periférii, už tvoří většinu členstva ve vládnoucí straně KMT. Největší pozice v politbyru a ústředním výboru ale stále ještě zůstávaly v rukou uprchlických kádrů z Číny.

V těchto podmínkách mezinárodní politické nepřízně pokračoval růst hospodářské prosperity, v kontrastu k mizérii, charakterizující přemnohé země třetího světa. Vyřknu nepokrokovou samozřejmost: národy se liší, jako jednotlivci se liší. Ne každý národ má stejný talent a stejnou motivaci. Italové vskutku složili víc oper než Islanďané, a Afghánci se na rozdíl od jiných preventivně nevzdávají. Číňané na Tchaj-wanu mají schopné inteligentní vladaře, a nikoliv dogmatické osly, kteří by racionálnímu počínání nepřáli.

Besedoval jsem s několika rudými gardisty, jimž se podařilo uplavat za bambusovou oponu. Byli to vesměs univerzitní studenti, a poté, co se rozpovídali o školení, kádrování a vládnoucích pitomostech, rozuměl jsem si s nimi okamžitě. Mohou si ale s nimi rozumět Číňané bez zkušenosti s totalitním způsobem života? Jsem nakloněn otázku zodpovědět kladně. Že obě strany expedují kachny s citáty, je víc než frivolní epizoda. Když Mao Ce-tung obsadil Tibet, reprezentant Čanjkaška v OSN tento akt agrese obhajoval.

Není nepřítel mého nepřítele mým eventuálním spojencem?

Sovětský svaz si už v těchto vodách zalovil. Do Tchaj-peje poslal svého záhadného emisara Victora Louise, důstojníka KGB v novinářském převleku, aby předložil vábničky. Však Čankajškův syn a jeho nástupce v prezidentském úřadu strávil mnohá léta v Sovětském svazu - v době hrůzovlády Josifa Vissarionoviče. Oženil se se sovětskou občankou. První dámou nekomunistických Číňanů se tedy stala ruská báryšňa.

Tchajwanští vábení nenaletěli a nadále se nikomu nevzdávají.

(pokračování)

(vydalo nakladatelství Academia, Praha 2004)

Zpátky