Únor 2005

Tsunami se dá bránit

Petr Jakeš

Japonské přísloví říká, že katastrofa udeří v ten okamžik, kdy na její možnost lidé zapomněli. Na konci minulého roku udeřila v podobě tsunami – přílivové vlny. Bylo to v oblasti Indického oceánu, tedy v místech, kde historie registruje pouze sedm významnějších tsunami za posledních 200 let. To nejničivější se odehrálo v roce 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a krom spadu popele a žhavého mračna vytvořila mohutnou přílivovou vlnu. Obětí tehdejšího tsunami bylo přibližně 36 000 lidských životů. Ke stému výročí katastrofy byla uspořádána vědecká symposia a vyšlo několik knih upozorňujících na podobná nebezpečí. K těm nejvážnějším patří varování z června roku 2004 od Mezivládní oceánografické komise, jež je součástí OSN: v Indickém oceánu existuje značné nebezpečí z místních, ale i vzdálených tsunami. Profesor Murty, původem Ind, expert na tsunami a zemětřesení žijící v Kanadě, říká: „Indie, Thajsko, Malajsie a ostatní země této oblasti nikdy neukázaly žádnou iniciativu něco v tomto ohledu udělat.“

Pacifik je na tom lépe

Tsunami je důsledek zemětřesení a studium zemětřesení udělalo za sto let nebývalý pokrok: zrodila se disciplina (seizmologie), byly přesně definovány zemětřesné zóny i hloubky otřesů v nich a odhaleny souvislosti mezi pohyby zemských ker, sopkami a zemětřeseními. Díky computerovým technikám umožňujícím zaznamenat a okamžitě zpracovat stovky či tisíce údajů vznikla neuvěřitelně veliká a spolehlivá databáze o zemětřeseních. V okolí Tichého oceánu byl budován varovný systém, hlavně pod dojmem tsunami z dubna 1946, které postihlo Havajské ostrovy. Američané vytvořili větší síť, systém registrující zemětřesení a zároveň upozorňující na možnost vzniku přílivových vln a v roce 1965 nabídli UNESCO celý systém (Pacific Tsunami Warning). Projekt má i „vzdělávací složku“, a to i na té nejprimitivnější úrovni. Lidé vědí, co mají v případě varování dělat. Dnes je jeho součástí 22 států lemujících Tichý oceán. V oblasti jsou desítky seizmologických stanic a dalších instrumentů registrujících pohyb mořské hladiny. Jsou rozmístěny od cípu Jižní Ameriky přes Střední Ameriku, Spojené státy, Kanadu, Kamčatku, Japonsko, Filipíny až po Nový Zéland. Oblast je geologicky „aktivní“ a pro přítomnost sopek se jí říká „Ohnivý prstenec Pacifiku“.

Na Indický oceán jako by se zapomnělo. Země, které ho obklopují, ať jsou to ty na pobřeží východní Afriky, Arabského poloostrova, Indie a přilehlé Srí Lanky, nebo i Austrálie, se sopečnou aktivitou nepyšní, protože z velké části patří ke stabilní části zemské kůry. Do lemu Indického oceánu však zasahuje oblast zcela identická s „ohnivým prstencem Pacifiku“. Je to pás táhnoucí se od Sumatry přes Jávu a další malé ostrůvky až po ostrov Papua-Nová Guinea. V celé oblasti také existuje síť seizmologických stanic a to i těch nejkvalitnějších, ač ne tak hustá jako v Pacifiku.

K čemu tedy došlo: oblast západně od Sumatry a v celém předpolí Indonésie obráceném do Indického oceánu je geologicky i seizmicky stejně aktivní jako Ohnivý prstenec Pacifiku, ne-li ještě aktivnější. Podsouvají se tu desky, jiné kolidují. Výsledkem jsou sopky a zemětřesení. Zatímco se sopka ke své činnosti probouzí a její aktivitu lze často předpovědět, zemětřesení je zákeřnější. Vzniká náhlým uvolněním napětí, které vytvářejí pohybující se desky oceánské či pevninské litosféry ve velkých hloubkách, ale i na povrchu. Uvolnění znamená pohyb – jakýsi náhlý skok, či vznik tektonické poruchy. Tentokrát se pohnulo asi 1000 kilometrů oceánského dna o dvě či tři desítky metrů. Takový pohyb rozvlní a rozezní celou pevnou část Země (do hloubky 2900 kilometrů) jako zvon. Seizmické vlny se šíří zemským tělesem a putují z místa vzniku rychlostí přibližně 21 600 kilometrů v hodině, což znamená, že ze zemětřesného ohniska, které bylo tentokrát v blízkosti Sumatry, dorazí první vlny do seizmické stanice v Kolombu na Srí Lance řádově za pouhých šest minut, do Djakarty za tři minuty a do Bangkoku za čtyři minuty.

Údaje ze tří seizmických stanic dokáží s velkou přesností stanovit místo, kde zemětřesení vzniklo. I při hrubých počtech je na to potřeba pár minut. Ze seizmického záznamu lze vyčíst i intenzitu zemětřesení a stanovit tak zvané magnitudo (což je hodnota na pověstné Richterově stupnici, jež charakterizuje celkové množství uvolněné energie).

Tsunami vznikne při větších zemětřeseních v oceánech a mořích a pravděpodobnost vzniku se zvyšuje se zvyšujícím se magnitudem. Při hodnotě 4.0 je pravděpodobnost vzniku tsunami sotva dvouprocentní, zato zemětřesení s hodnotou 8.0 vyvolá tsunami s téměř stoprocentní pravděpodobností. Ve srovnání s rychlostí seizmických vln (21 600 km/hod), které se šíří pevnými horninami zemského tělesa, má vlna tsunami rychlost téměř šnečí (cca 250–750 km v hodině). Implikace je jasná: s dobře fungujícím komunikačním systémem – a dnes to žádný problém není – existuje čas, jak se účinku tsunami vyhnout. Poslední tsunami dorazilo i při té největší rychlosti na Srí Lanku po dvou a půl hodinách od vzniku. A s informací, co dělat, lze za dvě hodiny ujít od pobřeží do vnitrozemí pořádný kus cesty. A protože tu žádný varovný systém není a protože selhala komunikace anebo správa a odpovědní lidé nevěděli, co dělat, žádné varování nevyšlo.

Je třeba začít znovu

Sdělovací prostředky vznesly kritiku na neexistenci takového systému a okamžitě ji ospravedlnily prohlášením, že jde většinou o chudé země. Jenže armády každého státu jsou „vždy budovány“ k ochraně místních obyvatel, příslušníků toho kterého státu. Indie má navíc vojenský nukleární potenciál. Zkusme počítat: hrubý domácí produkt (HDP) Indie je někde v okolí 14–18 miliard dolarů, v Indonésii je to 1 miliarda a na Srí Lance 518 milionů dolarů. Vojenské výdaje v Indii činí 2,4 procenta HDP a například na Srí Lance 3,2 procenta HDP. To znamená, že pouhá desetina vojenského rozpočtu Indie, to je 35–45 milionů dolarů, by stačila na investici pro varovný systém. Vždyť vybudování varovného systému přijde zhruba na cenu dvou bojových letadel a roční provoz je pak o mnoho levnější. Jenže představitelé dnes postižených států v minulosti nad potřebou varovných systémů mávali rukou, protože příchod tsunami je málo pravděpodobný.

Snad se nyní tento názor změní, protože zemětřesení a sopečné výbuchy tu budou i nadále. Je důležité začít s vybudováním varovného systému a vzděláváním obyvatel.

(Respekt, www.respekt.cz)