Únor 2005

Ukrajina v mém srdci

František Janouch

Když mi v roce 1995 nabídli, abych zastupoval Evropskou unii ve Vědecko-technologickém centru na Ukrajině, krčil jsem nos. Nabídka práce v Kyjevě mi připadala skoro ponižující. Strávil jsem v padesátých a šedesátých letech přes deset let v Leningradě a v Moskvě a - aniž jsem si to uvědomoval - nalepil se na mě velkoruský šovinismus, pro který pouze ruský jazyk, ruská kultura, ruská věda a technologie a ruský styl měly nějaký význam. Naštěstí ve mně zvítězila touha uvidět a pocítit transformace odehrávající se v bývalém ruském impériu na vlastní oči a na vlastní kůži a přijal jsem místo zástupce výkonného ředitele za EU.

Pět let, jež jsem strávil na Ukrajině, mělo na mne významný vliv. Měl jsem možnost seznámit se přímo, na vlastní oči s talentovaným národem, jeho kulturou a inteligencí. Místo, které jsem zastával, bylo privilegované. Měl jsem možnost navštěvovat nejlepší univerzity a nejlepší - dříve přísně utajené - laboratoře a závody, které vyráběly mezikontinentální rakety, schopné dopravit přes Atlantik až deset jaderných hlavic najednou; viděl jsem továrny, které vyrobily největší dopravní letadlo na světě; viděl jsem laboratoře, které programovaly kosmické lety; viděl jsem ústavy, které vyvíjely nové materiály; vakuovou komoru, ve které byl zcela novou technologií svářen titanový tank.

Dvojjazyčnost je velkou předností

Navštěvoval jsem překrásné balety a opery, i dramatická divadla. Četl, nebo znovu pročítal, Michaila Bulgakova, Nikolaje Gogola, Tarase Ševčenka, Isaaka Babela. seznamoval se s uměním Sergeje Ďagileva, Vladimira Horowitze, Davida Burljuka, Alexandry Exter, Kazimira Maleviče a mnohých dalších, které jsem dříve znal jako ruské tvůrce.

Za pár let jsem si Kyjev i celou Ukrajinu zamiloval. Projezdil jsem ji celou - autem, vlakem, letadlem. Seznámil se s Oděsou, Dněpropetrovskem, Charkovem, Lvovem a tuctem dalších měst. Neúspěchy Ukrajiny jsem pociťoval jako vlastní neúspěchy, jejími úspěchy jsem se chlubil a všude o nich mluvil.

Ne všechno jsem přijímal, ne se vším jsem byl spokojen. Vadila mi korupce, která pronikala až na nejvyšší místa. Rozčilovala mě nejluxusnější auta, v jejichž pořizování se předháněli "noví" Ukrajinci a vládní kruhy. V žádné zemi jsem neviděl takové množství vozů Mercedes 600 jako v Kyjevě. V zemi, která často až půl roku i déle nevyplácela žebrácké platy univerzitním profesorům (50 - 100 dolarů měsíčně), horníkům i inženýrům, a dokonce ani ještě žebráčtější penze a nedokázala zajistit pro nemocnice nejzákladnější léky, obvazy, chirurgické nástroje, se u představitelů moci i byznysu projevovaly až arogantní choutky po okázalém přepychu.

Kladl jsem si někdy otázku, proč se ukrajinští politici chovali tak, jak se chovali. Zda si za dlouhá léta ruské nadvlády nezvykli na podřazené místo? Zda pouze nekopírují Moskvu? Zda se stále vlastně necítí pod vládou moskalů? Dvojjazyčnost Ukrajiny, a symbiózu ukrajinské a ruské kultury, jsem považoval za velikou přednost této země. Byl jsem nešťastný, když někteří Ukrajinci ze Západu, zvláště pak z Kanady, chtěli tuto dvojjazyčnost a dvojjazyčnou kulturu vymýtit. Jedna skupina mladých ukrajinských šovinistů z Kanady vydávala anglicko-ukrajinský časopis Kultura v Kyjevě, ve kterém byla vynechána všechna ruská divadla, výstavy, přednášky.

Věda a technika byly na Ukrajině z pochopitelných důvodů ruskojazyčné. Projekty, které naše centrum přijímalo, musely být z nepochopitelných důvodů předkládány pouze anglicky a ukrajinsky. Ve skutečnosti byly psány rusky, potom se musely - často velmi neodborně překládat do těchto dvou jazyků. Často jsem, striktně mimo protokol, požádal o ruský originál. Při všech příležitostech jsem přesvědčoval západní politiky, že Ukrajina má mimořádný význam a že je důležité, aby zůstaly zachovány její přátelské vztahy se Západem a Evropskou unií.

Na začátku těžké cesty

Události kolem prezidentských voleb mne nenechávaly chladným. Arogantní vměšování se ruského prezidenta Putina do předvolebního boje jsem nesl skoro jako osobní urážku, jako velmocenskou, velikoruskou hrubost a nevychovanost. A když jsem viděl Putina gratulovat premiéru Janukovyčovi k vítězství ještě před vyhlášením oficiálních výsledků, ulevil jsem si sprostou, jak se v Rusku říká, necenzurní nadávkou. A kladl si otázku: nechá si tohle má Ukrajina líbit? Nenechala!

Najednou jsem po týdny sledoval přímé televizní přenosy z náměstí, kde jsem pět let bydlel. Najednou mí známí a přátelé, kteří mi připadali už rezignovaní, stáli týdny s desetitisíci dalších na zasněžených ulicích a náměstích a po dlouhé hodiny skandovali. A dosáhli svého.

Je to však jen začátek dlouhé a těžké cesty: k přeměně Ukrajiny ve svobodnou, demokratickou a pluralitní společnost, k vytvoření skutečně nezávislé Ukrajiny. Před novým prezidentem Juščenkem stojí nelehké úkoly. Nejtěžším úkolem bude neztratit přízeň milionů stoupenců, kteří za něj tak fantasticky vytrvale bojovali. A získat ty, kteří byli proti němu. Proměna Ukrajiny v dvojjazyčnou zemi, se dvěma rovnoprávnými jazyky, ukrajinštinou a ruštinou, bude možná jedním z milníků na této dlouhé a nelehké cestě.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)