Únor 2005

Raúl Rivero: Castrova smrt nepřinese Kubě svobodu

Renata Kalenská

Na konci listopadu 2004 byl básník Raúl Rivero (59) ze zdravotních důvodů po roce a půl propuštěn z jedné z nejpřísněji střežených kubánských věznic. V současnosti asi nejznámější kubánský disident nebyl ve svém havanském bytě k zastižení. Měli jsme štěstí až po týdnu. Téměř všechen čas totiž Rivero tráví u své vážně nemocné matky, která ještě před několika měsíci v zahraničních médiích bojovala za propuštění 75 kubánských disidentů.

LN: Jak se cítí disident propuštěný z kubánského vězení?

Cítím se jen částečně svobodný. Na Kubě nemůžete být svobodný úplně.

LN: Máte strach? Myslíte si, že vás mohou zavřít znovu?

Možná. Moje situace je nyní horší, protože mám záznam. A už ve vězení mi řekli, že mě propouštějí kvůli mé nemoci. Ale že až budu zdravý, kdykoli mě mohou zavřít znovu.

LN: Máte ale asi výhodu, že jste známý ve světě, tudíž o vašem dalším uvězení by se ve světě mluvilo mnohem více než v případě jiných lidí.

Ano, tohle je pro mě strašně důležité. Noviny, média... To všechno vytváří tlak na kubánskou vládu. Myslím, že se mě opravdu už budou bát znovu zavřít.

LN: Co pro vás bylo ve vězení nejhorší?

Nejhorší byl ten první rok, protože jsem byl v cele nemocný.

LN: Předpokládám, že jste ho strávil na samotce.

Ano. Byl jsem sám. Mohl jsem mluvit s ostatními vězni, ale nikdy jsem je neviděl. Měli jsme totiž cely blízko sebe a na dveřích jsme měli malou ocelovou škvíru na podávání jídla, takže jsme se navzájem slyšeli.

LN: Dozorcům nevadí, když se v kubánských věznicích mezi sebou vězni domlouvají?

Nechtěli, abychom se viděli a abychom spolu komunikovali. Ale zabránit tomu nemohli. K lékaři na kontroly jsem chodil v poutech. Pouta jsem měl, i když jsem byl každý den s dozorcem na půlhodinové vycházce. Na ty jsme o víkendech nechodili vůbec. Museli jsme celé dny zůstávat v celách. To byl pro mne strašně tvrdý rok. V cele jsme navíc měli spoustu hmyzu. Mnoho vězňů bylo nemocných.

LN: Ještě zpět ke komunikaci s ostatními. Měl jste možnost se dorozumívat s politickými vězni?

V té části věznice, kde jsem byl já, bylo osm politických vězňů. Blízko mě byli dva, s nimiž jsem mluvil.

LN: Jaká byla vězeňská strava?

Velmi špatná. Dostávali jsme jen trochu polévky se zeleninou, rýži a kukuřičnou kaši. Žádné maso.

LN: A hygiena v celách?

Opět velmi špatná situace. Vodu jsme měli jen na patnáct minut denně. Musel jsem se stačit vysprchovat a dát si vodu stranou, abych si mohl vyprat oblečení a vyčistit celu. Na tohle všechno bylo těch patnáct minut moc málo. Bylo tam tak hrozné horko a vlhko, že jsem se chtěl sprchovat pořád. V takových podmínkách strašně páchnete. Když za mnou na návštěvu přijela moje žena s dětmi, zeptaly se mě, jestli bych se nechtěl občas umýt. Snažil jsem se jim vysvětlovat, že se myji aždý den. Ale já sám jsem se nemohl cítit, rozumíte? Byl jsem prosáklý tou páchnoucí celou.

LN: Myslíte si, že takto nedůstojné byly vaše podmínky ve vězení proto, že vás chtěli ponížit, nebo věznice jen nemají peníze?

Vězení na Kubě jsou špatná všechna. Dělají nám to proto, že nás nenávidí. Podle zákona smí být vězeň na samotce jen 21 dní. A já tam byl rok.

LN: Jak se k vás chovali dozorci? Mluvila jsem o tom s několika nedávno propuštěnými vězni a ti říkali, že dozorci jsou hrubí ke kriminálním vězňům, které surově bijí. Ale k těm politickým se prý chovají s respektem.

Ano, tak to je. Domnívám se, že je to proto, že strážci mají možnost srovnání mezi námi a těmi kriminálními vězni. Vědí, že my se chováme slušně, komunikujeme s nimi. Když jsem přišel do vězení, rovnou jsem dozorci řekl: "Já vím, kdo mě do tohohle vězení poslal. A vím, že tohle je tvoje práce. Já tě budu respektovat." Tihle dozorci žijí ve velmi chudých poměrech. Řekl jsem dozorci, že my političtí vězni bojujeme za všechny Kubánce, a tedy i za něj a jeho rodinu.

LN: A co on na to? Byl ochoten bavit se s vámi o politice?

Ne. Oni se toho bojí. Ale na druhou stranu když vidí něco v televizi, přijdou se nás zeptat, co si o tom myslíme my. Ale nejsou to dlouhé rozhovory. I strážci mají systém na to, aby byli hlídáni. Je to interní policie. Taková "policie policie". A rovněž někteří vězni pracují pro policii. Kubánská vláda je velmi zaujatá a myslí si, že disidenti jsou špatní lidé. Proto teď vyšla kniha namířená proti nám. Vláda ji rozdala vězňům a strážcům, ale výsledný efekt byl pozitivní pro nás. V knížce je například fotografie, na níž jsem s prezidentem Aznarem. Na další fotce jsem s americkým ambasadorem na Kubě. A ti strážci mi říkali: "Ty musíš bejt strašně důležitej, když máš fotky s takovými lidmi! Proč seš vlastně tady?" (smích)

LN: Nakolik jste byl informovaný o dění za zdmi vězení?

První rok jsem nevěděl vůbec nic kromě návštěv, kdy za mnou jednou za tři měsíce přijela žena Blanka a přinesla mi papír, na který napsala všechny důležité věci, které se staly ve světě. A také mi domů psali novináři ze Střední a Jižní Ameriky a ze Španělska. Mimochodem, za tu dobu, co jsem byl ve vězení, jsem také publikoval čtyři knihy. Asi týden předtím, než mě zavřeli, jsem už věděl, že si pro mne přijdou, takže jsem ženě dal své texty, aby je rozeslala, až budu za mřížemi. Dvě knihy jsem už měl takto připravené a ty další vznikly tak, že editoři posbírali moje články. Když mi tohle Blanka řekla, strašně mě to povzbudilo. Ve vězení jste totiž rádi, že o vás lidi vědí. A já jsem věděl vše, co se děje po celém světě. Věděl jsem i to, co se děje v Praze.

LN: Dostala se k vám tehdy informace, že čeští politici sedí v klecích na Václavském náměstí a protestují tak proti uvěznění kubánských disidentů?

Ano, ano. Blanka mi tu informaci pronesla do vězení jen na malinkém papírku, protože to pro ni bylo nebezpečné. Já jsem pak tyhle papírky předával dalším politickým vězňům v okolních celách.

LN: Psal jste během svého pobytu ve vězení básně?

Ano. Policie mi povolila psát a posílat ven jen milostné básně. Třeba Dopis Blance. "Chci vědět, zda vzdálenost je schopna/mlhou zastřít křišťálový reliéf/této vybroušené hmoty lásky/kterou cítím z tebe ve všech případech..."

LN: Jak probíhaly návštěvy vaší ženy Blanky?

Návštěvy, kdy nás nechají samotné, máme třikrát za rok na dvě hodiny. A můžeme se milovat. Dvakrát za rok! A víte, že tam možná mají kamery... Velmi těžké.

LN: Možná drzá otázka - využili jste toho? O tomtéž mi vyprávěl jeden kubánský propuštěný politický vězeň. Říkal, že se ženou vždy zalézali pod prostěradlo. Ano. Také jsme používali prostěradlo. Skutečnost, že se vězni mají možnost tak málo setkávat se ženou, je velký problém všech kubánských věznic. Proto je tam rozšířená homosexualita. Já jsem ale žádným atakům čelit nemusel, protože jsem pro ně byl naštěstí starý.

LN: Jak jste kromě psaní trávil dlouhé dny?

Myšlením a čtením. Nic jiného se na té malé cele dělat nedalo. A komunikoval jsem s ostatními vězni. Dozvěděl jsem se celé jejich životy. Často jsem si povídal se dvěma mladými kluky a jedním vězněm odsouzeným na smrt. Dělal jsem si z toho poznámky, takže brzo napíšu další knihu. Byla to velmi smutná inspirace, ale dobrá zkušenost. Jejich životy jsou velká dramata a tragédie. Lidé v kubánských věznicích jsou velice mladí a z toho většinou pramení jejich zločiny. Když jsem po roce přišel do dalšího vězení, byl jsem tam s dalšími 140 kriminálníky. Přímo v mé cele byli dva - jeden za krádež a druhý za vraždu.

LN: Co bylo horší - být na samotce, nebo sedět s vrahem?

Lepší pro mě bylo sedět s vrahem, protože to je člověk. Kriminálníci měli přede mnou respekt jako před starším člověkem. Psal jsem na cele, oni se chodili ptát, co to bude. Časem jsem začal psát milostné dopisy a básně pro jejich ženy. Pro ty vězně znamená jejich láska venku všechno, protože jsou sami. Svým ženám píší dopisy každý den. A mimochodem, v této době jsem se už mohl dívat na televizi a dostával jsem noviny. Byl jsem rád, že jsem už nebyl na samotce. Tam každý začne být nemocný. Odtamtud jsem šel nejdříve do nemocnice a až potom do další cely.

LN: Jaké jste měl zdravotní problémy?

Měl jsem dýchací potíže, zánět průdušek. A taky problémy s játry.

LN: Bude mít váš pobyt ve vězení dlouhodobé následky?

Ano, je to chronické.

LN: Někteří disidenti se obávají, že Fidel Castro propustil jen staré a nemocné vězně, a to proto, aby mu nezemřeli na celách a nebyl z toho skandál. A zároveň chtěl, aby se mu uvolnilo místo pro mladší politické vězně.

Ano. To by byl opravdu skandál. A myslím, že v příštích dnech půjdou do ulic a zavřou další lidi. Máte pravdu, myslím, že Castro si dělal zároveň místo pro další vězně. Ale s informacemi, které mám, jsem optimista. Dva dny předtím, než mě pustili, jsem mluvil s vysokým důstojníkem a o tomhle všem jsme debatovali. Řekl jsem mu jména těch lidí, kteří jsou nemocní, řekl, že všichni půjdou na svobodu.

LN: A až budou venku všichni nemocní, co se stane?

Ptal jsem se ho, jestli potom půjdou ven ti mladší, vyšší, zdravější, a on se jen usmál a řekl: "Ano." Oni vědí, že jsme nevinní, a byl by to skandál, kdyby nás pustili na ulici všechny najednou.

LN: Ví to i Fidel Castro, že jste nevinní?

Nenávidí mě, ale ví to.

LN: Před časem známý kubánský disident Oswaldo Paya prohlásil, že kubánský lid se pomalu probouzí. Když mluvím s lidmi v ulicích Havany i jiných měst, vidím spíš atmosféru strachu. Když už někdo řekne, že Castra nenávidí, řekne to potichu.

Myslím si, že máte pravdu.

LN: Takže kubánský lid se neprobouzí.

Ne. A teď vám popíšu můj pohled z jiné stránky, která už není optimistická. Kubánská vláda má velmi dobrou spolupráci s Čínou a Venezuelou. Teď od nich Castro dostane spoustu peněz. Brzy bude na ulicích vyšší životní standard. Čína nám pošle dvě miliardy dolarů. Venezuela bude platit na školství, zdravotnictví... A lidé na ulici budou zticha.

LN: Jinými slovy - Castro zavře lidem na ulici pusu penězi.

Ano. Máme tady systém velmi tvrdé kontroly a všichni mají strach. A lidé, kteří tady mají špatný život, odcházejí do Států. Všichni v této ulici vědí, co já dělám, ale když pro mne jde policie, zavřou se doma a jsou zticha. Když jsme ještě neměli telefon, stávalo se, že moje žena šla telefonovat k sousedům, ale oni jí řekli: "Ne, ne, vás nemůžeme nechat zavolat." A pak si titíž lidé došli pro víza a odjeli do USA. A tam potom jdou do rádia a říkají, že Castro je špatný. To ale dělají tam. Ne tady.

LN: Pracují někteří vaši sousedi jako agenti státní bezpečnosti?

Ano. Jsou tady takoví, co kontrolují, kde se pohybuji, kdo sem chodí na návštěvy...

LN: Takže o nás vědí?

Určitě. Ale vy nebudete mít tak velký problém, protože jste strašně mladé a přišly jste sem pěšky. Většina mých sousedů se mnou souhlasí, ale na rozdíl ode mě nemluví. Chodí za mnou a říkají: "Já to nenávidím, ale mám práci, rodinu. Bojím se o to." Řeknu vám příklad. Mám přítele, který je známý jako spisovatel píšící pro televizi. Jednoho dne byl strašně opilý a na veřejnosti spálil svoji komunistickou legitimaci. Střízlivý by to neudělal. Druhý den ho vyhodili z práce. Hned mi volal, jestli by nemohl s námi pracovat jako nezávislý novinář. A dodal, že by nepsal pod svým jménem. Řekl jsem mu: "Ale vždyť ty jsi spálil svoji stranickou knížku! To je mnohem nebezpečnější!" Tohle je ten strach.

LN: Mohl by pro vás psát opilý.

Ano! Ano! (smích) Teď už je ale v Bolívii. To je ono. Téměř všichni, co tu mají problémy, odcházejí. A většinou do Států. Znám se s Payou a dalšími disidenty, respektuji je. Ale nejsem tak optimistický jako oni, protože mám své informace o Číně a Venezuele. Lidé tu nebudou šťastnější ani se nebudou mít o mnoho lépe, ale nedojde tu k žádné akci na ulici. Vidím to tady rok po roku a vím, že na Kubě nikdy nebude osobní svoboda. Vláda nám nikdy nedá prostor v novinách, nikdy nás nenechá mluvit. Pouze jednou jedinkrát za posledních 46 let mohl člověk bez vládního povolení mluvit v rádiu. Bylo to na patnáct minut v roce 1998, kdy kubánský kardinál Jaime Ortega promluvil, protože tu byl na návštěvě papež. Toto je úplně čistý příklad toho, co se na Kubě děje.

LN: Kubánští disidenti odmítají změnu poměrů na Kubě násilnou cestou. Myslíte, že proti Castrovi se dá bojovat bez násilí?

Dá. Ještě před deseti lety tady neexistoval Paya ani 65 vězňů. Toto je boj krok za krokem. Dnes máme skoro 100 nezávislých novinářů. Když jsme začínali, bylo nás šest.

LN: Přesto tvrdíte, že nikdy nebudete mít svobodu. Jediné, čeho tedy můžete dosáhnout, je stále více podpisů pod Projektem Varela?

Nemyslel jsem nikdy, ale v příštích letech.

LN: Je právě Projekt Varela se zhruba třiceti tisíci podpisy váš největší dosavadní krok?

Určitě ano. Projekt byl nejdříve jen v Havaně, ale teď už se rozšířil do všech provincií.

LN: Kolikátý jste byl signatář?

Mám číslo 199. Lidé už dnes nemají strach to podepisovat. Vláda si nikdy nemyslela, že tohle někdo dokáže.

LN: Obsah projektu nebyl zveřejněn v oficiálním tisku, vycházejí jen negativní reakce. Stejně jako tomu bylo u Charty 77.

Ano, je to přesně jako u Charty 77. Nebylo to zveřejněno, ale od Oswalda Payi už to dostal do ruky předseda parlamentu. Řekl, že na to odpoví, ale nikdy to neudělal. Jedinou odpovědí byli tito vězňové.

LN: Myslíte, že se vůbec může něco zásadního na Kubě změnit, dokud bude Fidel Castro naživu?

Ne. Dokud bude Castro naživu, bude Kuba nesvobodná. Možná budou malé změny, ale žádná důležitá.

LN: Co bude po Fidelu Castrovi? Zasedne na jeho místo jeho bratr? Změní se tím Kuba?

Možná že poté, co zemře, opravdu nastoupí jeho bratr a udělá nějaké změny, protože to není ta samá osoba. Ale je to stejná škola. Okamžik, kdy Fidel Castro zemře, nebude znamenat šanci na změnu, protože - vy jste taky žili v komunistické zemi a víte, že v komunismu je všechno naplánováno. V Castrově programu jsou i takové věci, jako že přesně v 10.00 ráno někdo zastřelí medvěda.

LN: Ne všechno je naplánováno. Castra se jeho odpůrci několikrát pokoušeli zabít a to on ve svém programu asi neměl.

(smích) Ale teď vážně. Vraťme se k tomu okamžiku, kdy Fidel Castro umře, a já vám řeknu, jak se na to dívám já. Před šesti lety se tu začalo pracovat na plánu, co bude po jeho smrti. Začali se dávat dohromady lidé, kteří jsou dnes kolem Raúla Castra. Ředitel televize je voják. Ředitel pro tisk je voják. Ministr dopravy je generál. Ministr pro komunikaci je také generál. Všichni ministři jsou generálové. Až Fidel Castro zemře, všichni Raúlovi muži budou na svých místech. Generál pro vnitřní záležitosti policie je velmi blízký přítel Raúla. Vše je připravené.

LN: Poslední otázka - myslíte si, že se dožijete svobody na Kubě?

Ano.

LN: Tedy opravdu poslední otázka - kdy to bude?

Budu v tu chvíli naživu, ale možná budu v Praze. Nikdy jsem o emigraci nepřemýšlel, ale teď mám dobrou nabídku na práci v Granadě ve Španělsku a možná odejdu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)